Říjen 2008

Za 14 dní jsem zpátky

30. října 2008 v 8:31 | Kreperat |  Vzkazy
Mějte všichni krásně....

Román "Pražská odyssee" - č.25

30. října 2008 v 0:49 | Kreperat |  Román "Pražská odyssee"
Ten pražský telefonní seznam mne zase dovedl dál, než jsem chtěl. Žena mne dál ignorovala, takže jsem se uklidil do své pracovny vedle. Dveře jsem nechal dokořán, protože, a řeknu to na rovinu, proč ne, trpím lehkou klaustrofobií. Musím mít pocit úniku, vědět o únikové cestě, jako je tomu v obchodních domech nebo v hospodě. V restauraci si zase hledám kout. I tam musím mít výhled a před sebou prostor. A tady v bytě musím mít alespoň pocit že tu nebydlím sám. Řekl jsem třikrát musím, ale v těchto případech je musím skutečně na místě. Kdyby tak nebylo, hlavně doma, byl bych už dávno zkolaboval.
Tam jsem se s nohama na stole uvelebil a pustil si do sluchátek DVD, do kterého jsem se v posledních dnech zamiloval. V pracovně je televize číslo 2, z pěti televizí, která doma vlastníme, kromě těch dalších v cizině. Aby tu nebylo ticho jako v hrobě, jede tu televize jako zvuková kulisa od rána do večera. Dvě další z nich jsou u syna a dcery v jejich pokojích a ta pátá na skříni, jako záloha. To DVD jsem nejdřív viděl na francouzsko-německém programu ARTE a druhý den jsem ho pak po všech obchodech sháněl. Bylo vyprodané a musel jsem ho pak objednat a celé tři dny na něj čekat. Kdo na tom disketu je? Amy W. Žádná opera, jenom soul-zpěvačka z Anglie. Ale jaká! Podle mé ženy, která ji nemůže vystát, samozřejmě, zfetovaná děvka. Nejen její zpěv, ale i to ostatní, je moc těžké popsat.
"Na takový holky, oplzlý chlapi jako ty, letí. To je bez diskuzí." Tak ji komentovala moje žena.
Ale neměla tak docela pravdu. V obchodě, když jsem ten disk vyzvedával, byla náhodou jedna tak trochu zavalitá dívka. Amy W. znala dobře, a ta ji chtěla od mne na místě odkoupit. Dosud nevěděla že na DVD vyšla. "Amy?" bezostyšně řekla, "po ní jsem udělaná. Stačí mi, když při zpěvu jen párkrát zavrtí zadkem." A všem mužům v dohledu ztvrdne přirození, bych mohl dodat. Nemusím dodat, že tuhle zpěvačku si smím pouštět jen ve své pracovně a jak už jsem řekl, do sluchátek.
Musím ale své ženě přiznat, že má přeci jen dost dobrý postřeh, co se týče mne. Jednou dokonce dobře popsala, jaké ženy mne přitahují.
"Musí to být tak trochu špindíry," prohlásila. "A nenasytné děvky, alespoň podle zdání. Slušně řečeno, když to chceš jinak slyšet, uvolněné ženy."
Je pravda, že jsem jeden čas nepřetržitě poslouchal Patty S. a poslouchám ji rád dodnes. Kvůli ní jsem jel na koncert až do Bochumi a čtu si v originálu její básně. Jestli v soukromém životě je nebo byla uvolněná nevím, ale ve zpěvu to tak někdy připadá.
A aby tomu žena dodala korunu, nakonec prohlásila: "Ale nejlepší ženská, která by byla podle tvého gusta a která by k tobě i pasovala, by byla cikánka." Romky ji před třiceti lety na Ukrajině okradli a od té doby o nich neřekne jediné dobré slovo.
Co jsem jí na její výpady tenkrát odpověděl už nevím, ale vím, co bych ji řekl pravděpodobně dnes.
" Ty potřebuješ bezpohlavního Boha, bez vášně a vzrušení a já právě to. Dokážeš ty se pro něco nadchnout? Proto nesnášíš opery! Ty se vyhýbáš každému vzrušení, protože máš strach, že bys ztratila všechno to, co sis vepsala do tý svý naprogramovaný hlavy!"
A to byl vlastně ten konec naší hádky, loni na podzim, než jsem prásknul dveřmi a vyšel na čistý vzduch, abych se ochladil. To byla ta maličkost, jediný kámen, aby všechno co bylo už na spadnutí, se rázem sesypalo dolů. A pak už přišel na scénu, osudově, pan Ryšánek. A jak to bylo dál? Dlažba se leskla deštěm, během koncertu krátce zapršelo, pročistil se vzduch, teplá vlahá noc, jakých bývá na podzim jen poskrovnu vybízela jako stvořená k procházce Prahou…

Svítání - z mého okna

29. října 2008 v 22:10 | Kreperat |  ART-FOTO

Román "Pražská odyssee" - č.24

29. října 2008 v 21:58 | Kreperat |  Román "Pražská odyssee"
Když jsem se vrátil k večeru domů, všechno stálo na svém místě tak, jak jsem odešel. Žena se dívala na nějaký detektivní seriál, bezesporu padesáté pokračovaní a přitom něco háčkovala. "Jedl jsi někde?" ptala se, aniž se na mne otočila. Stačilo jí, že slyšela bouchnutí dveří. Děti byli zalezlí ve svých pokojích.
" Nemám hlad."
"Šunkafleky jsou troubě, až budeš mít hlad." Řekla šunkafleky, ale ty to nebyly. U nás byla už několik let bezmasá strava. Byly to zapečené těstoviny se zeleninou a vajíčkem, zalité smetanou. Co se týče domácnosti a stravování, zachovávala vůči mně staré zvyky. Chtěla abych měl pocit, že je dobrou manželkou, která se stará o blaho domácnosti včetně mně.
Pražský telefonní seznam, Zlaté stránky, ležel pořád před ní na stole, jak jsem ho tam v noci položil, když jsem šel do pracovny, kde mám svoji postel. Zakázala si po mně cokoli uklízet a mých osobních věcí se dotýkat, jakoby měly být napuštěné nějakým morem. Odepsala mne ze svého života, jako nevyhnutelné ztráty. Vzal jsem tedy ten seznam a uložil ho zpátky do police. Krátce spokojeně vzhlédla. S těmi jmény a národnostmi v tom seznamu, v tom aby se čert vyznal. Moje jméno tam pochopitelně bylo taky. A taky nebylo české. A pokud vím, je neutrální. Neznamená nic a nepatří nikam. Existuje sice několik výkladů co znamená, ale žádný z nich není zcela stoprocentní. Ani moje národnost není jasná. Mám francouzský pas a jsem Čechem. Když se mne Čech zeptá jakou mám národnost, z legrace, abych se pobavil, řeknu že jsem Francouz. "Ale vy mluvíte dobře. Kde jste pochytil tak bezchybný pražský akcent?" A ve Francii, když řeknu že jsem Francouz, mi nevěří ani dítě. "A odkud tedy vlastně jste?" A v Německu, když se snažím mluvit čistě a spisovně, jsem pokaždé Holanďan, přestože vlámsky bych se s tím jejich přízvukem nikdy nenaučil…

Román "Pražská odyssee" - č.23

29. října 2008 v 21:53 | Kreperat |  Román "Pražská odyssee"
Dosud jsem si myslel, že pan Rudolf Ryšánek je jen jeden, ale zmýlil jsem se. A na to jsou možná dvě vysvětlení. Buď je klonován, proto ho vidím téměř současně na nejrůznějších, dost od sebe vzdálených místech, nebo má schopnost, jako někteří lidé, vystoupit s těla a procházet se kam se mu zachce, hlavně tam, kde mně může potkat.
"Zajímalo by mě", prohodila žena, když mne zastihla jak si zase jednoho dne beru kabát, "zajímalo by mně, co tě tak do těch ulic pořád žene. Rámus, plno lidí, mohl bys třeba udělat něco užitečného doma. Třeba spravit to splachovadlo na záchodě co pořád teče."
"Sám nevím proč," odpověděl jsem. Ale mohl jsem ji taky říct, že proto, že tyhle melancholické bezcílné procházky Prahou mně samovolně vnášejí do minulosti jako zpáteční vlak. Jako sebeobranná reakce z toho marastu který mezi mnou a tebou je. Stačí mi tedy vyjít do ulic a hned jsem dobrých třicet let zpátky. "Ty žiješ," slyšel jsem často od ženy, "jen tou svou minulostí." A nezapomněla pokaždé dodat, že "kdo žije s Bohem žije v přítomnosti." Ale aspoň v tom měla svatou pravdu.
Proti mým procházkám Prahou, i když mi při každé příležitosti neopomněla zdůrazňovat jakou nelásku ke mně stále má, měla stále výhrady. Sama se mi vzdálila, ale nesnesla abych se jí vzdaloval i já. Zpočátku jsem před ní své zálety skrýval, jestli u nebo ne, to jsem se od ní nikdo nedozvěděl, protože nikdy mi neřekla ani slovo. Byla hrdá. Pokud se trápila, nikdy nic nedala najevo. Brečet jsem ji viděl jen jednou, při pohřbu své tety. Zábrany jsem si přestal dělat až teprve tehdy, když jsem zjistil, že veškeré moje snahy vrátit nás vztah do starých kolejí nemá nejmenší šanci. I kdybych jí snesl modré z nebe, a to jsem se tehdy upřímně snažil, všechno by vyšlo naprázdno. Zatvrdila se jako mezek co nechce dál a byla tvrdá jako kus kamene.
Jednou, ve slabé chvilce se mně zjista jasna zeptala "Čím to je, že máš u těch holek takovej úspěch? Nevypadáš zrovna jako krasavec. Co viděj na tobě?" Neuměla si představit, že by se se mnou ještě někdo rád zastavil.
"Jsem k nim pozorný a poslouchám je," odpověděl jsem. "Dívám se jim přímo do očí."
"Jenom to?"
"To stačí. U tebe to bylo taky."
"Na to jsem zapomněla." A pak po chvilce dodala: "Ale tuhle pozornost jsi ke mně už dávno ztratil."
"Jako ty ke mně. Není to snad tak?"
"Ale snažím se abychom spolu aspoň vycházeli."
Vysvětlil jsem si její "vycházet spolu" jako vstřícný krůček ke mně a proto jsem vstal, abych ji objal a políbil. Odtáhla se od mne a řekla že jsem se zbláznil.
Měl jsem jen dvě možnosti na vybranou. Buď se s ní rozejdu, nebo s ní promarním život. Ale je ještě něco, co by mne mohlo v životě překvapit? Ještě před rokem jsem se vysmíval jedné ženě, která ztratila chuť do života jen proto, že všechno už zažila. "Všechno se opakuje," tvrdila. "Najdi mi jediný něco, co by mně tady drželo, co bych si jako dobré víno, to znovu dala!"
"Můžeš to zkusit se mnou," žertoval jsem, ale nakonec i sám jsem usoudil, že od pravdy nebyla daleko a nebyla na tom jinak než já.

Román "Pražská odyssee" - č.22

29. října 2008 v 21:15 | Kreperat |  Román "Pražská odyssee"

Tenkrát, v té době, když jsem poznal Janu a žil s ní na hromádce, jsem pracoval jako zeměměřič v jednom ústavu. Josef K. trochu jinak. Jelikož jsme, já a kolega, cestovali po celých Čechách, museli jsme trávit dlouhé večery po hotelech. Ta honba po holkách na jednu noc nakonec u nás přerostla v soutěž kdo jich víc uloví. Jako důkaz jsme si nosili … Nakonec jsme tomu propadli jako hazardní hře, takže jsme brali všechno co nám přišlo do cesty: v malých městech vyhlášené děvky cesťáků, nevyřáděné paničky policajtů, zajíčky, učnice, zdravotní sestřičky, dokonce i mírné duševně zaostalé holky, které ani dobře nevěděly o co jde. Nakonec nám i ochotně pomáhali při zaměřování v práci. Byla to sice jenom hra, ale nakonec jsme v tom vězeli až po uši. Svůj čas jsme věnovali jen tomu. Kolega za to zaplatil rozvodem a moje Jana se kurvila s komunistou. To byla tenkrát pro mě větší facka, než kdyby se před mýma očima vyspala se všemi mými kamarády najednou. Přesto to byly tenkrát pro nás mladé krásné časy. Za tehdejšího režimu to byla ostatně ta nelepší zábava jakou jsme mohli mít. Nic lepšího nebylo. Konec naší soutěže přišel sám od sebe, aniž jsme stačili něco sečíst. Osmašedesátý rok se chýlil ke konci, a tak, jsem v nejlepším od všeho zdrhnul.
Tyhle vzpomínky je vlastně to jediné co mi z té doby zbylo. Všechno jsem tady nechal a ani ve snu nepomyslel, že se ještě s někým tady setkám.

Román "Pražská odyssee" - č.21

29. října 2008 v 19:53 | Kreperat |  Román "Pražská odyssee"

Krátce po deváté u nás doma ještě všechno spalo, takže jsem byl první, kdo z rodiny vstal. Nejdřív jsem se odvážil zaťukat na dveře dceřina pokoje, ale se zlou jsem se potázal. Bylo mi jako vstoupit do jámy lvové. Seděla ještě v pyžamu na posteli. "Co chceš?", vzhlédla ke mně od knihy. Znělo to jako výhružka. Vyrušil jsem ji v nepravou chvíli.
"Ale nic," odpověděl jsem "jen jestli žiješ," a zavřel jsem za sebou dveře. Syn ještě spal, protože pro něho byl spánek nejpřednější věc a nikdo ho nesměl dopoledne rušit. Takové ráno jaké bylo toho dne bylo obvyklé, ve vlastním bytě jsem se cítil jak cizinec.
Vyšel jsem tedy, jako vždy po ránu, ven. Domovem se mi stala už po řadu let ulice, i když dobrovolně. Každé místo, každá ulice, mě něco a někoho připomínala. Nakonec jsem se bezděčně zastavil až v pasáži Lucerny před výkladem s dámským spodním prádlem. Tady jsem kdysi potkal svoji sice nikoli první, ale co délky vztahu, nejvyhraněnější lásku. Zůstala tam stát a čekala až ji oslovím. Dobře viděla kdo za ní už pár kroků jde a chtěla mi poskytnou příležitost. Přijala s kamarádkou z Jindřichova Hradce a ztratila se. Věděla, jak je nemožné kamarádku v Praze hledat, zvláště když noc byla už na spadnutí a neměla se kam vrtnout.
"Měli jsme přespat u otce mé kamarádky, který tu žije, ale já tu adresu neznám!" naříkala a znělo to opravdově. Pro samotnou mladou holku v noční Praze a k tomu všemu na Václaváku, velký problém. Tak jsem se jí ujal a bez většího zdráhání šla se mnou jako beránek.
Že byla ta Janička ještě panna jsem zjistil až když jsem do ní vešel. Bylo jí to trapné a styděla se mi to předem říct. Byla dost praštěná. Ale krásná pěstěná naivní blondýnka a to už jen stačilo, abych se do ní zamiloval. Po týdnu v sobotu přijela znovu, našla si práci a usadila se u mne natrvalo. Snad proto, že když jsme se poznali když byla ještě poctivá, neměla ta láska dlouho přetrvat. Byla zvědavá a tak ráda poznávala jak to chutná jinde. Každopádně jsme si byli vzájemně nevěrní oba.
Stál jsem tam jako hlupák před těma podprsenkama, když mi někdo zaklepal na záda.
"Vyhlížíš pro ženu dárek?"
Před takovým výkladem se jako voyeur nechat od někoho přistihnout nebylo zrovna příjemné, ale ještě tragičtější bylo, že to byl, kdo jiný, než pan Ryšánek.
"Několikrát jsem se snažil vám volat, ale nikdo to nebral."
"Nebyli jsme v Praze." Větší podrobnosti jsem mu nemínil sdělit.
"Ale doufám, že se na mne pořád nezlobíte. Tenkrát jsem od vás čekal, nechci říct pochvalu, ale alespoň tak trochu zájem. A byl jsem zklamaný. Jsem trochu jako živel, jako velká voda. Když mě to chytne, neumím se včas zastavit a pak to dopadne tak, jak to dopadlo s vámi. Málem jsem s vámi vyrazil dveře. Ještě jednou promiňte."
Bylo vidět že má dobrou paměť. Nezapomněl ani po půl roce. "Ale už jsem vám říkal, že se nezlobím."
Chvíli mlčel a čekal že se rozpovídám, ale já mlčel taky. Z té trapnosti se musel nějak vyzout, a tak mi tedy váhavě podal ruku. "Tak tedy ještě jednou dobrej den a nechte o sobě vědět."
Ruku jsem mu stiskl a musím říct, že mi ho bylo až líto. "Někdy tedy zavolám," slíbil jsem mu. Ale jestli se mu ozvu, to bylo ještě ve hvězdách. Zatím ještě neuplynulo tolik času, abych všechno strávil. Ten sladký pach, který z něho zase zavanul, to už jsem věděl odkud se jím tak nasál. Celý jeho byt, celé poschodí, celý dům, byl zamořený svítiplynem. Ti lidé ten smrad až přestali vnímat. Dokud nevyletí i s domem do povětří, pomyslel jsem si. I s panem Rudolfem Ryšánkem.

Román "Pražská odyssee" - č.20

29. října 2008 v 14:10 | Kreperat |  Román "Pražská odyssee"
S Bohem a vírou k němu jsem měl velký problém už od dětství. Bylo mi tehdy kolem deseti let, když zemřela moje sestřenice a to bylo poprvé, kdy do mého života sáhla smrt a vzala mi někoho blízkého, koho jsem miloval. Dobře si vzpomínám, že jsem si tehdy, taky poprvé, jasně uvědomil, že ani já nemám nějakou třetí volbu, že mám jen jeden život nerozlučně spojený se smrtí. Nad jejím hrobem jsem viděl sám sebe, jak dole ležím spolu s ní a shora se na nás sypou hrudky hlíny a květiny. Tahle skepse k životu mi dlouho zůstala a musím doznat, že jsem potom jen záviděl lidem, kteří se upnuli ke křesťanské naději vzkříšení a žili si bez obav jako andílci s vírou dobrého konce. Moje žena se narodila v ateistické rodině a přesto si našla milujícího Boha, kterému uvěřila, zatímco já, křtěný katolík jsem víru v dětském věku ztratil. Je tohle vůbec spravedlivé? říkal jsem si tehdy. Víra se nedá naučit, ta musí na člověka sama padnout odněkud z imaginárního nebe. Ale nade mnou se to nebe nadlouho uzavřelo. Kde se jen stala v mém životě chyba, že Bůh na mně zapomněl? Taky jsem poznal jednoho kluka, syna protestantského kazatele, a ten taky víru nenašel, tak alespoň, kvůli otci, svou víru předstíral. "Takových je nás víc," říkal. "Rozhodně lepší je pro člověka věřit," dodával. "Ti mají už ráj tady na Zemi." Žena si našla svého Boha v nekritičtější době. Opíjela se jak nikdy před tím a naše děti se jí začaly stranit. To bylo pro ni jako rána z Nebe, aby dostala rozum a šla do sebe. Byla skálopevně pak přesvědčena, že to byl Bůh, který ji pomohl, protože vyslyšel její prosby a dal jí sílu alkoholu odolat. Od té doby už ho nikdo nesměl v její přítomnosti zlehčovat. "Našla jsem někoho lepšího než tebe," vpálila mi do očí. "Ty jsi mne zradil! On ne!" Nakonec jsem si objevil v sobě Boha i já, i když jinak. Tak dlouho čekal, že mu vyjdu vstříc, až mne nakonec vyhledal sám.

Román "Pražská odyssee" - č.19

29. října 2008 v 13:31 | Kreperat |  Román "Pražská odyssee"
Ten večer, když jsem se vrátil z Opery, našel jsem ženu v posteli jako obvykle s biblí, a tak mne nic lepšího nenapadlo, než vzít telefonní seznam a ulehnout vedle ní. Žena to sice bere jako provokaci, ale není to tak. Telefonní seznam mne skutečně baví a zajímá. Je rozhodně zajímavější než leckterá kniha. Kdo ještě nezkusil si v něm zalistovat, měl by to alespoň jednou zkusit. Tisíce jmen a pod každým jeden život, jeden osud. Kdo komu volá ví jen Bůh a oni. Tisíce vzájemně propojených osudů na pouhých 565 stranách. A pokud má člověk fantazii, může si domýšlet, kdo se vlastně pod tím či oním jménem skrývá. Je pan Adam dobrák, nebo mizera? A pan Šuk, že by rád šukal? Někdy až žasnu, jaká jména může někdo mít. Píč, Šoustek, Šoustková, Šourek, nebo Tomáš Dlouhý z Prahy 2. Potom mne napadlo, že bych se měl raději podívat, kolik je v Praze Smetanů. Jen jeden Bedřich v Praze 8, ty ostatní jsem raději nepočítal. Zato Dvořáků Antonínů tam je šestnáct a taky jeden Adolf. Co to bylo za Dvořáka, že pojmenoval své dítě Adolf? Nevím, jestli ten Adolf má problém se svým jménem, zato Dvořák skladatel v cizině kvůli tomu "ř" ano. Lidi to neumějí vyslovit, proto se ani často nenamáhají aby ho psali s háčkem a bezostyšně mu říkají Dvorak. A s Janáčkem je tomu tak podobně: Janacek. Nedávno jsem v německé televizi slyšel, že má Handela zpívat Kocena a v první chvíli jsem netušil, kdo by to mohl být. Na obrazovce se pak objevila Kožená. Kožených, od Anežky po Věru, žije v Praze, když nepočítám jejich manžele, deset. A jak je to v Praze s Paulem? Taky v nejrůznějších obměnách, ale Pavlů jsem napočítal víc: Pavel, Pavelcová, Pavelčík, Pavelčíková, Pavelec, Pavelek, Pavelka, Pavelková, Pavílek, Pavílková, Pavla, Pavlacká, Pavlacký, Pavlačka, Pavlák, Pavláková, Pavlanská, Pavlar, Pavlas, Pavlásek, Pavlásková, Pavlasová, Pavlát, Pavlata, Pavlátek, Pavlátková, Pavlatová, Pavlátová, Pavlicová, Pavlič, Pavlíček, Pavlíčko, Pavlíčková, Pavlík, Pavlíková…., až mne to přestalo bavit. Ti Pavlové by mohli, jako Novákovi, založit klub. Nejvíc se mi z nich ze všech zalíbila Pavlová, Anička z Prahy 5 Hostinského 17 - hostinského Anička, tu bych rád poznal. A taky jsem mezi nimi objevil i roztomilého Pavoučka Jana, nebo Milana, Pavla a Stanislava Lufta. Potom se musí člověk ptát, kteří z nich jsou praví Češi a kteří ne. To hledání kuriosních jmen v telefonním seznamu mě nakonec dostalo tam, kam jsem původně nechtěl, ale vrozená zvědavost nakonec zvítězila. A co třeba pan Ryšánek, kolikpak těch Ryšánků tam asi je a kde bydlí? Napočítal jsem jich třicet, z nich osmnáct žen. A je tam ještě jeden Ryšánek Rudolf? Třeba nemá telefon…
"Ať tady hledám jak chci," otočil jsem se k ženě, "ale toho Boha tady nenajdu, jenom pana Bucha a Gotta."
"Nech si ty hloupý řeči," sklapla bibli a nad postelí zhasla lampičku. "A vylez mi už z tý postele! Chci spát!"

Román "Pražská odyssee" - č.18

29. října 2008 v 12:35 | Kreperat |  Román "Pražská odyssee"
Naše milování, náš vztah, teď to vím, byl od samého začátku podezřelý. O milovaní neměla zvláštní zájem, i když orgasmus nemusela předstírat. Od ní jsem nikdy neslyšel, "děkuji, bylo to dobré."
Naopak řekla "užil sis, tak mě nech dál spát."
"A ty sis neužila?" ptal jsem se.
"Ale jo," řekla, "užila."
Pravdou je, že skutečně ráda spala a ráda spí do dneška. Ostatně, svými pozdějšími výčitkami "dala jsem ti když jsi to potřeboval," a někdy "a já hloupá husa myslela, že ti musím dát," mi vlastně potvrdila, že ji vlastně sex nebavil a že jsem ji, aniž jsem tušil, po celou dobu manželství pohlavně zneužíval. Tenkrát dost pila. Bez piva u postele nešla spát. Potom tu láhev vyměnila za Boha.
Dnes říká: "Boha máš milovat! Čistá láska. Jsi člověk a jsi tady, aby ses duchovně vyvíjel, abys nebyl zvíře. Že jsi dobrý milenec a máš výdrž, tím se nemusíš chlubit. Dobře souložit dovede i prase."
Není to dlouho, co se mně jen tak mimochodem ptala "a není ti to trapné v tomhle věku ještě honit ženské?"
Že bych byl starý, to mně dosud nenapadlo. Jen žena mi předčasně zastárla.

Obojek kolem krku a nechat se tahat po ulici

29. října 2008 v 10:28 | Kreperat |  DOKU-FOTO
Psí miláčci to nemají ve městě jednoduchý...představte si, že vás tak někdo za krk táhne po ulici..

Tyhle kopřivy mají ten kámen rády

28. října 2008 v 22:43 | Kreperat |  DOKU-FOTO
proto se k němu tak tisknou a proto ho objímají...

Jen se na kameny u cesty pozorně podívat

28. října 2008 v 21:48 | Kreperat |  ART-FOTO
a najdeme v nich zalíbení...

Román "Pražská odyssee" - č.17

28. října 2008 v 21:04 | Kreperat |  Román "Pražská odyssee"
Na jaře jsme se jako tažní ptáci opět všichni vrátili do Prahy a zjistili, že se tu pro nás prakticky nic nezměnilo. Jedno se změnilo možná jen pro mne a mělo to souvislost s koncerty Pražského jara, které jsem v dřívějších letech navštěvoval. Váhal jsem jestli mám na některý z nich jít, ale nakonec jsem dal raději přednost operám. Tam jsem ale musel sehnat doprovod, nebo jít sám, protože je žena nikdy nemohla vystát.
"V žádném případě! Ani náhodou!" reagovala, když jsme ji kdysi poprvé na operu lákal.
"Verdi! Traviata! To se ti bude líbit, Itálie, krásné duety, slunce, krása! Budeš nadšená!"
Nepohnulo by s ní ani pár volů. K opeře prostě neměla žádný vztah a začal jsem pochybovat zda vůbec někdy na nějaké byla. Lidé si v mysli vytvoří nějaké vzory a těch se drží jako klíšťata. Smutnější je, že si podobný vzor vytvořila i o mně. Od jisté doby, kdy mně přestala milovat, bych mohl být andělem, zatímco v jejích očích nadále jen podvodníkem a lhářem.
Zpočátku chtěla, abych se změnil, ale pak to, jako já, vzdala. Protože by to ani nešlo! Pořád se přetvařovat! Nakonec mi nic jiného nezbylo, než si vypomáhat každodenní lží, abych si zařídil život podle svých představ. Když žena vyžene muže z postele, co má jiného dělat, než tu vůni, intimní doteky, pot, horký dech, hledat jinde? Smysly se ohlásí, ať člověk chce nebo nechce. Měl jsem snad vyjít s pravdou ven?
"Jdu za milenkou s lahví červeného vína, ona uvaří špagety po milánsku a po milování nesmím se zapomenout vykoupat, abych smyl její parfémy?"
Tedy zalžu. "Je středa, jdu s tím a tím, stejně ho neznáš, do hospody." Jen malá milosrdná lež, která, pokud to někdo potřebuje, se v každém kostele po jednom otčenáši odpouští.
Dříve říkala žena, "Jdeš za děvkama."
A já, abych to zlehčil, odpovídal. "Žádné děvky! Děvky jsou za peníze a ty já nemám! Založíš mě? Přítelkyně, jen přítelkyně to jsou, kamarádi a kamarádky, jen pár řečí a po desátý jsem doma."
Dnes, po letech, se žena už neptá kam jdu, mlčí. Věnuje se Bohu, knihám a vnitřní čistotě.

Vyplavené dřevo

28. října 2008 v 13:09 | Kreperat |  ART-FOTO

Obraz

28. října 2008 v 1:04 | Kreperat |  ART-FOTO

Imprese 2

28. října 2008 v 1:02 | Kreperat |  ART-FOTO

143,6 nad mořem

28. října 2008 v 0:56 | Kreperat |  DOKU-FOTO

b

Román "Pražská odyssee" - č.16

27. října 2008 v 22:09 | Kreperat |  Román "Pražská odyssee"
DRUHÁ VĚTA
Stürmisch bewegt
O panu Ryšánkovi jsem potom několik měsíců neslyšel, jen jsem si na něj někdy vzpomněl, když jsem vzal do ruky CD nějaké vážné hudby a zkoumal, jestli se náhodou nejedná o veřejnou nahrávku. Od toho osudného setkání s tím pánem, jsem už v každém obchodě při výběru klasiky byl opatrný. Odcestoval jsem sice přes zimu, jako skoro každý rok, do Bretaně, ale bylo docela možné, že i tam chrchlání pana Ryšánka zavítá. Je přece proslulý po celém světě! V Bretani ve vesničce Coray jsem před lety nejdřív pronajímal a potom koupil polorozpadlé stavení, které mělo být kdysi obytné, ale předešlý majitel ho změnil v malý krámek. Když jsem ho potom znovu vrátil do původního stavu, ponechal jsem na čelní fasádě původní, krasopisně napsaný, název. Proč? Protože se mi líbil: CREPERIE. V Coray je také proslule známá lokalita staurolitu, zkřížené krystaly ve formě pravidelného kříže. Některé dosahují i nebývalých rozměrů, jednoho metru. Místní lidé je mívají nad vchodem. Domek jsem dal trochu do pořádku, co už bylo na spadnutí jsem spravil a začal jsem, jako každým rokem, pracovat na své celoživotní knize. Klid, odliv, záliv, procházky podél moře.
Své ženě jsem se omluvil a ona se omluvila mně a potom, před Vánoci, přijela i s dětmi za mnou. Dobře se ví, že i v zimních měsících je tu počasí mírné a dá se tu dobře vydržet. Jelikož náš dům stojí u silnice, nemáme ani tam o návštěvy nouze. Kdo jede okolo a nezná nás, zastaví se a chce si koupit palačinku. Pokud má žena čas a dobrou náladu, pozve pocestného dál do kuchyně a k jeho překvapení dostane v několika minutách placku i s kafem. Všechno bezplatně. Pro nás všechny je to za zemních večerů jednak rozptýlení, ale hlavně dobrá zábava. Říkáme si, jestli někdy v životě budeme na tom špatně, zařídíme si tady živnost, která tu jistě pokvete. Časem se stala naše česká palačinka pověstná a díky ní jsme i tam získali spoustu přátel.

Babiččiny kamna

27. října 2008 v 21:42 | Kreperat |  ART-FOTO