Prosinec 2008

Jsem na 14 dní v Praze, mějte se tu krásně

30. prosince 2008 v 10:27 | Kreperat |  Vzkazy
Ale můžete mi napsat do komentářů, rád si je od tamtud přečtu... díky....

Pohled na Prahu zu mého okna

30. prosince 2008 v 2:05 | Kreperat |  ART-FOTO

Román na pokračování "Pražská odyssee"- č.41

29. prosince 2008 v 21:08 | Kreperat |  Román "Pražská odyssee"

Když nám pan Ryšánek otevřel dveře, byl mírně překvapený a pustil nás dál. Moc nadšeně se netvářil. Na stole už stála mramorovaná bábovka a na vařiči přes otevřené dveře v kuchyni jsem viděl už konev. Bylo znát, že se na naši návštěvu důkladně.
"Sedněte si zatím, já zavolám od vedle maminku. Ještě jsem Vám ji nepředstavil"
"Nevadí, že jsme přišli oba? To je Alenka, moje…"
Nenechal mne domluvit. "Já vím, z obchodu. Už jsem ji viděl." Nakonec nás tam nechal dobrých deset minut sedět, až nakonec rozpačitě přišel s tím, že se jeho máma zrovna necítí dobře.
"Je to sic e škoda, ale to nevadí." řekl jsem. "Alenka u mě nepracuje, ta mi jenom občas vypomáhá. Ale co by vás mohlo zajímat, hraje na violoncello, tedy nehraje, vlastně taky hraje," pěkně jsem se zamotal, "studuje konzervatoř."
"Ach ták?" Zbystřil.
Teď jsem dostal strach slovo sbírka vyslovit aby i nás oba nevyrazil ze dveří. Ale zachránil mě a vzal mi to slov o z úst. Možná, že byste rádi slyšeli, co mi ve sbírce přibylo. Není toho moc. Jak už jsem vám řekl, mám hodně práce. Ani tak práce. Mám málo času. Dělám tady vedle vrátného. Určitě víte, vrátný, určitá zodpovědnost. Lidé pořád kradou. Jako za komunismu. To se nezlepšilo." Mluvil a mluvil, jakoby měl strach něco z té sbírky pustit. Nakonec vstal a otočil se na Alenku. "Tak vy hrajete violoncello. Co by to tak mělo být?" mumlal si pro sebe do vousů. "Třeba nějaký koncert, kde je ten krásný hudební nástroj?" řekl už hlasitěji. "Ale ne. Dám vám tam něco celé." Nakonec tam dal Smetanu s Kubelíkem, Mou vlast.
Když kazeta dohrála, vstal aby šel do kuchyně postavit na kávu a toho jsem využil abych ji tiše sdělil, "jestli budeš k tomu koncertu chtít něco říct, tak prosím tě mlč."
"Řekneš mi co se tu děje," naklonila se ke mně a taky šeptala. A co mám neříct?"
Mezitím přišel Ryšánek a už jí nemohl odpovědět. ¨
Ale Alenka otevřela pusu "pane Ryšánek, ten koncert není zrovna tak dobrá kvalita, a navíc ten." A v tom okamžiku se zarazila. "A navíc ten Kubelík, ten byl dobrej co, škoda, že zemřel." Pochopila všechno.
Ryšánek rozkrojil tu bábovku a to už Alence nedalo a vážným hlasem: "To bylo dobrý, ten kašel. To jste byl vy, žejo. Musím vám říct, vážně, že máte krásnej hlas. Baryton.V tom já se vyznám."
"No, Baryton mám," zamumlal Ryšánek . Ale můžu to v kašli měnit."
"Tak nám pane Ryšánku ještě něco zahrajte. Ale radši jenom ty pauzy. Jinak tu budem do večera."
"Ve čtyři s maminkou medituji, to by ani nešlo."
Několik kašlů nám ještě přehrál a Alenka s vážnou tváří poslouchala. Vyšli jsme ven a mohla se smíchy potrhat. Nemohl jsem ji zastavit. "Já musím čůrat, já to neudržím!" Musela se v předklonu opřít rukou o zeď, aby se uklidnila. "Kde jsou tady záchody? Tak tohle bylo to tvý překvapení. Ten chlap měl toho plný police. Za to by ho grázla měli zavřít!"

Příštích asi 14 dní pokračování neuvidíte, protože jsem bez internetu v Praze. Ale nemyslím, že o něco příjdete. Jedna dívka mi psala, že je to moc dlouhé... tak zatím ahoj.




Román na pokračování "Pražská odyssee"- č.40

29. prosince 2008 v 18:33 | Kreperat |  Román "Pražská odyssee"
Uběhl týden a byla sobota, takže tam Alenka přišla už ráno a nenechala se vyhnat. Pracovali jsme pilně celý den až do večera a jak jsme tam tak vedle sebe stáli a bavili se o hloupostech, poslouchal jsem jí na půl ucha.
"Ty mně ale vůbec neposloucháš co povídám!" vykřikla a dost se naštvala. "Já tady mluvím do zdi."
"Poslouchám."
"Tak to tedy opakuj co jsem řekla."
"Neřeknu. Nejseš moje máma!"
"Jsem!" začala mně škrtit.
"Pusť už, řeknu. Ale řeknu ti něco jiného. Ale nevím jak ti to mám říct co tajím."
"No to jsem tedy zvědavá.
"Než ti řeknu, musíš mi slíbit, že se mnou půjdeš na návštěvu k jednomu člověku a tam se to dovíš. A není to žádnej podraz. To ti slibuju. Jen návštěva, nic víc. Máš něco jiného v plánu?"
"Už nevím jestli ti mám ještě věřit, ale když to říkáš tak půjdu."
Ten večer, když jsem přišel domů, ještě než jsem si zul boty vzal jsem telefon a volal Ryšánka.
"Ryšánek. Co je."
Představil jsem se a hned změnil tón. "To je ale překvapení. Že jste se ale dlouho neozval." Výčitka.
"Nebyl jsem v Praze."
"To už znám. To už jsem jednou slyšel. Vím že máte obchod."
"A proč jste se neukázal?"
"Nemám čas. Mám moc práce."
"S vaší sbírkou?"
"Tu jsem nemyslel. Mám zkrátka moc práce."
Už jsem ho naštval. "Chtěl jsem se u Vás zastavit, ale když nemáte čas?"
A už se mu zase změnil tón hlasu. "Jen přijďte. Kdy tedy? Třeba zítra odpoledne? Je neděle. Maminka peče na svátek klidu vždycky bábovku."
"Ve tři?"
"Radši ve dvě, vždyť víte"
"Dobře ve dvě." A než jsem stačil říct nashledanou zavěsil. Zavolal jsem ještě Alence. "Už jsem to s ním domluvil. Je to v Nuslích. Zastavíš se tu, řekněme v jednu a sedneme na metro. Souhlasíš?"
"Jo, už se těším."

Český holky v pornu na DSF

29. prosince 2008 v 1:34 | Kreperat |  Vzkazy



Včera jsem se v noci díval na německém sportovním kanále DSF na záznam fotbalu a co najednou slyším mezi reklamama, češtinu. Mini videa s českejma holkama. Nechtějí si dělat ostudu doma, tak se svlíkají pro Němce. Kdo čeká víc, má smůlu, vidíte jen nevinné záběry... kdo chce víc ať si zajede do Německa.

Další ze zapomenutých básní

28. prosince 2008 v 22:01 | Kreperat |  Básně

PROPACHTOVANÁ MEZ

V naší krajině se povídala tahle řeč:

Moudří jsou nesmělí a smělí vzali opratě
a propachtovali sobě mez

Ptejte se a dají vám odpověď

Vidím je na polední stráni
shrbené nad ženami

Román na pokračování "Pražská odyssee"- č. 39

28. prosince 2008 v 19:45 | Kreperat |  Román "Pražská odyssee"
V Praze dům, a v něm náš krám, stál ještě na své místě jak měl a nevyhořel a tak nám znovu začala každodenní práce. Alence jsem zakázal tu často být, měla se učit to, co ji mělo jednou živit a její plat se neměl měnit. Protestovala tak dlouho, až jsem šel na deset procent. Ale jak mohla vědět, když tam denně nebyla, kolik to dělá? To byla moje lest. Dával jsem jí nakonec peníze až koncem týdne a s předešlými výdělky jsem to zprůměrňoval. Beztak jsem neměl dohromady co dělat, zákazníků díky cenám ubylo, ale jak jsem se už zmínil, na obratu to nebylo téměř znát. Začal jsem psát další knihu a po večerech, když mne domů přišla navštívit, jsem jí z ní předčítal. A musím přiznat, že byla upřímná. Co se jí nelíbilo, bez rozpaků odsoudila.
Jednoho takového večera, když si to přišupačila s cellem a chtěla mi něco nového přehrát, mne napadlo, že bych ji mohl taky někam pozvat.
"Co by to mělo být? Už napřed z toho mám strach."
"Půjdeme spolu na koncert."
"No dobře, půjdeme. Mně jenom bylo divný, že jsi mne ještě nikdy nepozval."
"Ale já na koncerty nechodím."
"Ale ty máš hudbu rád! A Rudolfinum máš za rohem," divila se Alenka
"Chodil jsem. Ale rok mám důvod nechodit."
"To by mně zajímalo proč. Ale nechci vyzvídat," odpověděla. Ale zvědavá byla.
"Řeknu ti to, ale ne hned."
"Bóže," vzdychla a rozhodila rukama. "Nech si to pro sebe! Já to nechci slyšet!"
"Dobře, tak ti to neřeknu. A na koncert se mnou půjdeš? Něco vyberu."
"Ne, já něco vyberu!" A pak vzala cello, aby se uklidnila, a zahrála mi kus z Dvořáka.
"Zahraj mi ještě něco, třeba Cassada, toho umíš."
"Ne!" řekla důrazně jako malé dítě, které na každou otázku dospělých odpovídá ne, sbalila cello a šla.
Na koncert jsme však šli. Vybrala pro mne Violoncellový koncert od Elgara, který tak krásně hrála Jacqueline. O pauzách někdo občas pokašlal, ale Ryšánek to nebyl. Na podzim se kašle tak jako tak.




Báseň o pěti slovech

28. prosince 2008 v 2:27 | Kreperat |  Básně

V
kapse
mi
sní
kapesník

Teď zrovna vidím, tuhle báseň mi z Hostu do domu vrátili

28. prosince 2008 v 2:14 | Kreperat |  Básně

CO MI ŘEKLA HELENA

Já mám totiž básně ráda co bych si bez nich počala
a poněvadž kdekdo píše básně já je jen sním
kdepak jsou slova ty omleté věčně nenažrané děti
takhle se natáhnu do trávy
a dám si dlaně pod hlavu aby mne netlačilo

tohle ticho vlastně žádná báseň nevypoví

Bez názvu

28. prosince 2008 v 1:50 | Kreperat |  Básně

BEZ NÁZVU

Slovo rodí slovo
list šedne jako den který se mi ztrácí před očima
den ve kterém Petrovi stouply teploty a Zdeněk se usmál protože mu bylo do úsměvu
sobotní den kdy jsi mi nabízela krajíc chleba se sádlem a cibulí nic lepšího nemám
a kdy jsem se uvelebil do křesla a vykouřil první cigaretu
poslouchal jsem tvé řeči o tvých kolegyních a potom jsem tě poprosil o kafe
otevřel obě křídla oken a vyhlédl do ulice
Vláďa ještě vyspával a zdálo se mu o Zuzaně která se už vdala ani nevěděl
na nábřeží poletovali racci a chytali drobky chleba které jsi jim sypala z dlaně
šel jsem po Národní a ztrácel se v davu a myslel na večeři
ale abych nelhal na Helenu
která mne mezi dveřmi políbila s očima sklopenýma a vymluvila se na migrénu
jak říkám noc postoupila a já si jen vyčítám černé myšlenky
a slova
která se mi lepí na patro
vyčítám si sen který je vždycky o míli dál než skutečnost
slovo rodí slovo
ale lítost je potud básní pokud se věty ztiší v dech
a já to ještě nesvedu
jako nesvedu abys mne milovala

Včera jsem našel ještě jeden dokument k té básni

28. prosince 2008 v 1:27 | Kreperat |  Básně

který mne dost překvapil... korespondoval jsem tehdy často s Milanem Uhdem... pozdějším polistopadovým ministrem kultury...
tehdy jsme ještě ani netušili, že nám komunisti zakážou veřejně publikovat a že se ocitneme oba v emigraci
v Německu...

Román na pokračování "Pražská odyssee"- č.38

27. prosince 2008 v 19:01 | Kreperat |  Román "Pražská odyssee"

V Mnichově byly opravdu plné silnice, ale přes Francii to už šlo rychle. Na hranicích jsem si zase neodpustil, abych se nezeptal,"a co takhle přes Ženevu, krásné Alby, bylas tam už?"
"Prosím ne! Za tvou dcerou a já milenka. Jen se opovaž. Můžeme na zpáteční cestě, to ti nemůžu zkazit. Ale říkám ti napřed, že ti tam tu srandu zkazím."
Jak jsme se blížili k Bretani Alenka znervózněla a pořád se ptala, "znáš to tady, víš kde to je? A vůbec, kde máš od toho domu klíče? Určitě budeme spát ve škarpě!" A tak to pokračovalo pořád dokola, až jsem najednou stál před mým domem. Viděla z okna nápis CLEPERE a otočila se mně "to je ono? To je nějaká pekárna nebo co. Seš si jistý že je to tady?"
"Jo, je to tady." Vystoupil jsem z auta, vyndal z kapsy klíče a otevřel dveře.
"Kdes vzal ty klíče?"
"Vítej u mě. Tady jsem doma."
"Jakej ty jsi Francouz."
"Jo, jsem. A ukázal jsem jí svůj francouzský pas."
"No, ale narození Praha."
"Praha ano, ale jsem Francouz." Alespoň tohle překvapení se mi povedlo. Dům se jí líbil a hlavně nápis na domě. "To je napsaný stejným písmem jako u nás na krámě!"
"Proto jsme to taky tak v Praze nechal udělat. Ale tady se smažej palačinky. Dovede je?"
"Jo, to ještě svedu."
Dovolená u moře probíhala jak by měla dovolená probíhat a byl jsem rád že ji mám sebou. Byla s ní legrace a zvykla si už být ke mně otevřená a nebát se užívat sprostých slov. Někdy jsem už ani nevěděl koho vedle sebe mám. Dcera, milenka, adoptované dítě? Znali jsme se jen tři krátké měsíce a byli jsme v čistém smyslu milenecký pár. Vzala mně za ruku a běželi jsme proti vlnám.
Týden byl pryč dřív než jsme si stačili uvědomit že je zase neděle. "Kašlem na prachy, co říkáš? Zůstaneme tady ještě týden. Pošleme tvým rodičům telegram aby neměli strach."
"Já rodiče nemám. Bydlím jen s babičkou. Oba zemřeli když jsem ještě byla malá, najednou při nehodě."
Teď ale dostala mne. Tohle jsem nečekal, že řekne. "To je mi ale líto. A já se tě nikdy na tvou rodinu nezeptal. To jsem ale hlupák. Já mluvil vždycky jenom o sobě."
"Ale nejsi. Jak si to mohl vědět. Tys toho o sobě taky moc nepovídal. Třeba tady ten, dům, pas. Ty jsi pro mne úplně zavřená kniha."
"Dobře. Otevřeme se a zůstaneme tu ještě týden."
"Tak jo," řekla a zůstali jsme tam tak jak pravila. Zůstali jsme tam do konce jejích prázdnin.


Ještě jedna otázka: Čte to vůbec někdo? Pro sebe to nemám chuť sem dávat.
Tedy to udělám jako v kině: promítá se od určitého počtu diváků, jinak se představení ruší. Přihlašte se... nebo taky ne...

Román na pokračování "Pražská odyssee"- č.37

27. prosince 2008 v 17:23 | Kreperat |  Román "Pražská odyssee"

Všechno proběhlo tedy potom v pokoji, když se to vysvětlilo, pak přišel i její otec a než jsme se nadáli, začalo se šeřit.
"Kam vás mám uložit?" nakonec řekla žena.
"Původně jsme plánovali jet dál" řekl jsem, "ale pokud ti nejsme na obtíž, jak sama chceš. V obýváku je rozkládací gauč, tam by si lehla Alena a já můžu spát u tebe."
"To by šlo," řekla, že jiná možnost nebyla.
A to bylo poprvé co jsem po dlouhých letech v její posteli spal a mohl jsem po celou noc cítit vůni jejího těla. Než se položila na bok naklonila se nade mnou a políbila mne, jako za starých dob, na ústa.
Alenka spala vedle na gauči a byla určitě ráda že večer proběhl lépe, než čekala. Po cestu z Prahy až do Mnichova mně přemlouvala, abych těch vtipů s milenkou nechal. "Chápeš vůbec jak se musím před tvojí ženou cítit trapně?" Musel jsem jí slíbit, že toho tedy nechám, ale jak se znám, ten ďábel co mi občas ty špatnosti našeptává, mi nedal pokoj a já ten slib v těch dveřích, když je otevřela moje žena porušil. Alence nezbývalo nic jiného než hrát tu hru se mnou."
Na druhý den ráno jsme dostali ještě snídani a jeli dál. Žena mne znovu políbila a znovu na ústa. "Zase se někdy zastav."
"Nechceš přijet do Prahy ty," řekl jsem.
"Možná. A už jeďte. Mnichov je věčně ucpaném. Ať dojedete za světla. A dávejte na sebe pozor."
Za první zatáčkou, když jsem se ztratili ženě z dohledu, jsem dostal od Alenky facku. "Promiň, ale teda, tys mi dal. Že já s tebou vůbec jedu."
"Ale jsme kamarádi,ne?"
"Jo. To jsme."

Tahle je o pár měsíců pozdější...

27. prosince 2008 v 2:20 | Kreperat |  Básně
a tu už beru na milost... dokonce jsem u ní našel složenku - honorář...

Našel jsem v papírech starej časopis a v něm moje básně

26. prosince 2008 v 23:59 | Kreperat |  Básně
Myslím, že jsou to první, které mi tiskem vyšly, tak buďte, prosím, k nim shovívaví...


Vánoční svátky jsme přežili ve zdraví...

26. prosince 2008 v 20:46 | Kreperat |  Vzkazy
... nebo ne?
Hráli jste si taky?... vždyť je v nás ve všech stále dítě...







Román na pokračování "Pražská odyssee"- č.36

26. prosince 2008 v 17:57 | Kreperat |  Román "Pražská odyssee"

A tak jsme vyjeli. Za Prahou jsem ji začal zpracovávat. "Pojedeme přes Mnichov, jestli ti to nevadí. Je to zajížďka, ale rád bych své ženě řekl aspoň ahoj, pět minut nic víc."
"Proč jsi mi to neřekl dřív? To je v tom nějakej zase tvůj fór, jak tě znám. Je to pořád tvoje žena. A já jsem žena taky. Tak řekneš mi proč se tam máme zastavit?"
A tak jsme se bavili na to hle téma celou cestu, aspoň se mi za jízdy nechtělo spát, jak jsem byl nevyspalý, až jsme projeli kusem Německa, předměstím Mnichova a stál před námi jeho dům. Bydlel v přízemí, protože už nemohl pořádně na nohy a schody mu dělaly problém. Vystoupili jsme z auta, já zazvonil, Alenka stála za mnou a odstrčila mi ruku, když jsem chtěl aby si stoupla vedle mne. V minutě tu byla moje žena, samozřejmě dost překvapená.
"To je moje má milenka, jestli ti to nevadí. Žijeme spolu."
Nahlídla za mně, viděla Alenku, ale zachovala se jako dáma a pustila nás dál. "Dáte si kafe? Táta není doma ale za chvíli přijde."
"Jo, dáme." Řekl jsem klidně, jakby se nic nestalo.
Nejdřív přinesla cukřenku.
"Ale ty přece víš, že nesladím."
"Třeba slečna?" řekla.
"Ne. Slečna taky ne."
"Nemluv za ní. Má taky pusu. Je to tak slečno?"
Alenka neřekla ani a. Viděl jsem, že jsem to trochu přehnal. Byla na mně pořádně naštvaná, z mé ženy nervosní a bála se něco říct. Tak jsem raději vstal a šel za ženou do kuchyně. "Nezlob se. Mám obchod. Ta dívka v něm pracuje. Slíbil jsem jí za odměnu ji vezmu k moři. Koukni se na mně, vypadám na to že by byla mojí milenkou? Hezká mladá holka?"
"I kdy to byla tvoje milenka nebo ne," šeptala, "víš že je mi to jedno. Jestli by ses chtěl s tak mladou holkou na stará kolena zesměšnit, je tvoje věc." Ale bylo vidět, že ji kvůli otci, který, jak řekla, za chvíli přijde, ze srdce spadl kámen. "Ty mně nemůžeš už ničím překvapit!" dodala.
Za chvíli přišla s podnosem a třemi šálky kávy, "tak vy pracujete v jeho obchodě?"
"Jo, už skoro třetí měsíc"
"Proč jsi mi to ty lotře neřekl? " obrátila se na mne.
" Mělo to být překvapení"
" A co tam vlastně prodáváte, smím-li se ptát?" to se zase obrátila na Alenku.
"Korálky.Skleněné korálky."
"Korálky. Obchod s korálky.To vynáší? To si na tom tak špatně s penězi, že prodáváš korálky?"
"Náhodou, paní, divila byste se jak to jde."
"No to jsem blázen," řekla žena.
"My prodáváme, že mně to baví" ozval jsem se zase já.
"Tak on má pro zábavu obchod!" spráskla ruce. Nebulíkujte mně, netahejte mně za nos. Co tam teda prodáváte?"
Tak jsem se už raději do toho vložil opět sám a vysvětloval, že máme skutečně obchod s bižuterií a že jsem skutečně to zpočátku myslel jako legraci a že nakonec ten obchod, který se jmenuje Krám je výdělečný. Pak jsem jí ukázal fotografii toho krámu jak Alenka s kočkou v náručí stojí ve vchodu a další fotografii jak hraje na cello. Na té druhé fotografii seděla kvůli focení a taky z recese přímo na chodníku a diváci kolem ní."
"Tak vy hrajete na violoncello a na chodníku. Ten chlap vás teda platí!"
"Ne, to byl jenom takový fór. Já cello studuji. A v obchodě vypomáhám. Za kapesné," zalhala, "uklidím, zametu a tak."


Amy Weinhausen si zaplavala v moři...

26. prosince 2008 v 4:34 | Kreperat |  DOKU-FOTO
tentokrát to není moje fotka... to nejsem tam s ní já... je mi líto, nemůžu být všude...

Oliva-voliva-voe, kam ses ztratila? Olgo-máro, kde jsi?

26. prosince 2008 v 1:57 | Kreperat |  Vzkazy
stejská se mi po tobě a mám tě pořád na svých oblíbených!

Dvě lavičky na Václaváku a dva příběhy...

25. prosince 2008 v 22:55 | Kreperat |  DOKU-FOTO
a každý má jiné starosti...