Prosinec 2008

Román na pokračování "Pražská odyssee"-č. 35

25. prosince 2008 v 16:59 | Kreperat |  Román "Pražská odyssee"
Byl konec července, ale přesto jsem se pevně rozhodl, že obchod jednoduše zavřu, zastoupení nebudu hledat a jen vyvěsím ceduli Z DŮVODU NÁHLÉ NEMOCI ZAVŘENO a pojedeme spolu k moři. Řekl jsem jí to a koukala na mně s otevřenou pusou, že mě snad přeskočilo.
"Vždyť je tu teď moře turistů. Ty ses snad zbláznil! Je to jenom kvůli mně. Tak to teda ne!
"Kdo je tady šéf? Já nebo ty? Já chci jet k moři. A ty máš nárok na placenou dovolenou. Pracuješ na poloviční úvazek. Dostaneš jenom tejden"
"A kam pojedeš?"
".Kam pojedeme. Nemůžu tě nutit, ale bych bych, kdybys jela se mnou. Rád bych do Francie. Mám v Bretani známé, můžeme u nich bydlet, protože ve stejný čas jedou do hor. Oni mají moře za celý rok dost."
"Jak pojedeme. Nestarej se. Umíš řídit auto, máš řidičák?" Kývla. "Máš, to je dobře, budeme se střídat."
"Nemáš už auto."
"Nevadí, pronajmeme."
"Takovejch peněz!"
"Neboj, tím noclehem ušetříme. Za hotel neutratíme nic. A ten dům je pár kilometrů od moře. Auto tam budeme potřebovat."
Domluvili jsme se tedy na naděli, brzo ráno, řekli jsme si, že přijde a jen dole zazvoní. Přišla kolem šesté jen s malým batůžkem v džínách a svetr přes ramena. "Kde máš zavazadlo?" zeptal jsem se.
"To je tohle."
"A co v tom máš, můžeš mi to říct?"
" Když to chceš slyšet. Dvě trička, plavky, dvoje plavky, aby mi ty druhé uschly, troje kalhotky, když tě to zajímá, snad si je tam můžu vyprat, a co ještě, zubní kartáček, noční košili. No a to je asi všechno. Jedeme jenom na tejden. Nebo ne?"
"No jedeme."
"Tak jedem. Kde máš auto? Stojí před tebou?"
" Bavorák. Ty ses zbláznil. Mohl si přece vzít něco levnějšího. Na tejden to stojí fůru peněz."
"Platíš to ty? Ne.Tak sedej. Chceš za volant?"
"Jeď zatím ty. Až nebudeš moct tak řekni."

Hledal jsem něco hezkého čím bych vám poděkoval

24. prosince 2008 v 22:36 | Kreperat |  Vzkazy
za přání a návštěvy a našel jsem ve svém archivu tuhle fotografii...


Román na pokračování "Pražská odyssee"- č.34

23. prosince 2008 v 10:00 | Kreperat |  Román "Pražská odyssee"
Na druhý den se Alenka znovu vrátila k té zlodějně, protože se s tím pořád nemohla vypořádat a tak, aby ji zabavil a změnil téma, jsem si vzpomněl, jak jsem zase ve Francii dopadl já a jak mě to taky dlouho žralo, ale v okamžiku, když jsem vyslovil "to si …,"do obchodu vtrhly dvě ženy jako vítr a já pak už zapomněl, že jsem ji chtěl něco vykládat.
Teď jsem měl v krámu, to slovo miluji, krám, krásné předválečné slovo, jít do krámu se říkalo u nás doma, dvě dívky, dvě koťata, dvě pusinky a jak už jsem se zmínil, nic lepšího se mi nemohlo stát a za ten Krám jsem vděčný, že mně to napadlo. Mohl bych říct, že sám dobrý milující Bůh mi ho z Nebe seslal.
Ale jeden problém v našem obchodě přeci jen nastal. Alenka, Alenka z říše divů, jak jí někdy říkám, někdy zase ji volám Alenko za zrcadlem, a ona to bere, tak ta Alenka mi odmítla na cello hrát, že nechce těch deset procent. Musel kvůli ní změnit naši dohodu. Navrhl jsem patnáct bez hraní, ale to taky nechtěla. V tomhle byla pořádně tvrdohlavá. Tak jsme dobrou hodinu smlouvali až jsem nakonec usmlouval, že bude dostávat dvanáct procent ať bude hrát nebo ne, ale že bude hrát, když se jí zachce, bez peněz. S tím nakonec souhlasila. To děvče nepochopilo, nebo nechtělo pochopit, že se tu nejedná o peníze, ale o to, že ji rád slyším hrát, že si už bez jejího hraní život v krámu neumím představit. Když hraje, zastaví se kolemjdoucí na chodníku a poslouchají. Není to krásné tu holku poslouchat a pozorovat s jakou vášní a zaujetím pro hudbu hraje? Našel jsem tady v Praze druhou Jacqueline du Pré, jejíž vášnivý způsob hry jsem miloval a teď se mi splnil zase další sen. To dítě mi nepřišlo z říše divů, ale jako anděl, přímo z Nebe.
Musím se přiznat, že jsem pomalu začal mít strach, že snůška šťastných náhod, anebo darů, které mám v osudu napsané, už nemůže tak dlouho pokračovat, že přijde něco, co mne probudí a najedou zjistím, že to byl jenom sen, jenom krásný sen. Ale ta snová skutečnost k mé úlevě pokračovala, krám prosperoval a snad by o nás psali i v novinách, kdybych to tomu novináři nezakázal. Ve skutečnosti jsem si to vyprosil. Nechtěli jsme ani já, ani Alenka, abychom přišli nějakou hloupou reklamou v bulváru o ten ráj. Korálky docházely a řekli jsme si, že neúměrně zvýšíme ceny, abychom měli dál co prodávat. Vlastně to byl neuvěřitelný podvod na zákazníky, jaký jsme si dovolili. Tedy jsme raději neprodávali ty skleněné korálky samostatně, ale koupili jsme stříbrný drát a další potřebný materiál a dělali jsme, jak jsme jen dovedli, náušnice, náhrdelníky, brože, sami. Ty jsme pak vydávali za klenoty, ač skleněné, ale od výtvarníka. Je neuvěřitelné, jakou moc má slovo výtvarník, nebo umělec, na některé hloupé lidi s lehce nabytými penězi. Ceny v porovnání s korálky najednou stouply o tisíc procent a přesto obchod vydělával přibližně stejně jako v předešlých dnech. Kdo měl peněz nazbyt, náš neumělý výtvor koupil a ještě se z té krásy radoval a kdo neměl, ten to dostal, tak jak jsem to praktikoval i předtím, jen za úsměv. A kdo chtěl smlouvat nedostal nic, tomu jsme neslevili ani korunu. Taková jsem stanovil pravidla a Alenka to dodržovala. "Prodávám ráda," řekla, "to víš sám. Ale když mi na tom někdo hledá blechy, jen abych slevila, tak mne naštve."
"Měl jsem ale dobrý nápad," pochválil jsem se sám, "s tím zdražováním."
"Jo, můj nápad to byl dobrý," řekla. Smysl pro humor měla. V obchodě zůstávala i přes prázdniny,i když jsem ji posílal někam do hor, nebo k moři, ale nechtěla. Ale jak jsem vyřkl slovo moře, mi napadlo, což jsem téměř vypustil z hlavy, že mám v Bretani dům." O tom nevěděla, protože jsem se nechtěl před ní naparovat, ona dokonce ani nevěděla, že mám francouzský pas.




Když jsem šel v noci domů, střízlivý, proletěl kolem mne anděl

22. prosince 2008 v 21:50 | Kreperat |  ART-FOTO
ale bohužel jsem pro vás už zachytil jen jeho křídlo...

a pak že nejsou...

Román na pokračování "Pražská odyssee"- č.33

22. prosince 2008 v 9:45 | Kreperat |  Román "Pražská odyssee"
V pondělí Alenka přišla a všechno probíhalo v pohodě, a tak jsem toho využil a šel pár naléhavých věcí vyřídit a taky na poštu a trochu jsem se zdržel. Když jsem se vrátil, v krámě zrovna nebyl nikdo, tak jsem byl rád, že sama všechno bez problému zvládla. "Vidím, že je všechno v pořádku a jsi tu asi neměla shon," řekl jsem a pohladil jako vždycky u vchodu Pusinku.
"V pořádku ne!" řekla rezolutně Alenka a vyndala z kabelky těch svých šest stovek a položila je přede mne na stůl.
"Co se to stalo?" ptal jsem se překvapeně. "A co ty peníze?"
"Končím!"
"Ale to snad ne! Něčím jsem ti ublížil? Něco jsem řekl špatrně?"
"Vím, že mi tu kradli za zády a já to neuhlídala, když jsi byl pryč."
"A myslíš, že když jsem tu já, že nekradou? To je normální, že se v obchodě krade," namítnul jsem. "To člověk často neuhlídá, i kdyby měl oči na zádech. Na, dej si ty peníze do kabelky zpátky, nenechávej je na stole," vzal jsem peníze do ruky, ala Alenka ustoupila o krok s rukama za zády.
"To se ti zdá normální, když ti někdo něco ukradne?."
"Na to si časem zvykneš."
"Na to že si mám zvykat? Kde žijeme!"
"Právě! Kde žijeme! V Praze, kde se krade." Nechápal jsem. jak se dospělá dívka může podivovat, že by mohli v Praze žít nepoctiví lidi. "No, uklidni se a ty peníze si vezmi! Zasloužila sis je v sobotu, dneska je pondělí. A jestli ti něco ukradli, to se stává. S tím se už musí počítat. Určité procento je v ceně. Jinak by prodavač přišel na buben."
"Tak já, když jsem u tebe něco koupila, zaplatila jsem i za zloděje?"
"Jo, je to tak."
"Zlodějům to projde a poctivej člověk to zaplatí! To je nenormální."
"A jak víš, že kradli?" zeptal jsem se, abych změnil téma.
"Věděla jsem, že tam ty korálky tam před minutou byly a že najednou zmizely. A to se mi ten kluk přitom drze, v pohodě, díval do očí a já věděla, že je má někde v kapse, nebo kde, a nemohla mu to dokázat."
Snad na tohle jsem jí neměl ptát, protože se Alenka rozvášnila ještě víc. "Taková bezpáteřnost! Taková hnusná podlost! S jakou jsem se v životě nesetkala." A nakonec tragicky, jako v divadle, ale přesvědčivě : "Ta zvrácená neupřímnost lidí mne děsí!"
"Škola pro život," snažil jsem se její rozhořčení zmírnit. Její zaujatost, s jakou se zaobírala takovou běžnou věcí, jako je každodenní krádež, mne překvapila.
" A víš ty, že si člověk, sebe myslím, pak po tom všem, vytvoří zkreslený náhled na lidi, že je pak všude podezírá? Že je pak sám postižen mánií každého sledovat? Už to nebudu já, kdo hledá a taky nachází v lidech dobro. Teď budu podezírat kamaráda, spolužáka, všechny koho znám, že by mi mohli něco ukrást?"
"Tak černé bych to neviděl," namítnul jsem.
"Teď mi napadá!" chytla se za hlavu. "Já tu byla často jako zákaznice. A zloději, říká se, když se jim krást povede, kradou znovu. Chodila jsem po tvým obchodě, brala věci do ruky a dávala je zpátky a byla v dobré náladě, že vidím něco hezkého. A ani ve snu jsem nemohla tušit, že za mými zády můžeš s podezřením stát ty a dívat se, jestli nekradu jako jiní. No to je něco hroznýho! Už nevlezu do žádného obchodu!" zděsila se.
"Zkušený prodavač dovede zákazníky odhadnout, jinak bych ti nenabídl, abys mi pomáhala." A to jsem neměl vůbec vyslovit.
"A ty si myslíš, že to není taky podezírání? To je ještě něco horšího! Už v okamžiku kdy člověk překračuje práh obchodu, je odhadován prodavačem, jestli podezřelý nebo ne." A v tom okamžiku se zarazila a chytla se hlavu. "A já, blbec, když tady byl tehdy nával, jsem ti chtěla pomoct a obsloužila jednu paní. A pak otevřela kasu, abych tam dala peníze." V plným světle, zpětně, jako ve filmu, teď sama sebe viděla, jaké nepředloženosti dělala v dobré vůli.
Musel jsem ji už za každou cenu zklidnit, protože jsem dostal strach, aby se mi tu samým rozčilením nezhroutila "Víš co, nechme už opravdu toho, protože jak budeš takhle pokračovat dál…, to nemá vážně cenu pitvat co bylo, sedni si a uklidni se." Vzal jsem Pusinku do náruče a dal ji Alence do klína.
Sedla si a Pusinku začala mechanicky hladit. Pořád byla ale zahleděná zpátky, protože nakonec, spíše pro sebe, než jemu, všechno shrnula v jedinou větu. "V obchodě člověk zažije hanebnosti nejhoršího druhu."
"Obchod je veřejný prostor," snažil jsem se jí vysvětlit. "Často si lidi ani neuvědomí, když vstoupí do obchodu, že by mohli pozdravit, nebo se zeptat, zda mohou něco vzít do ruky, zkrátka veřejný prostor. Chovají se v tam jako doma, kde jim všechno patří, a prodavače neberou na vědomí, jako by měl být jen inventář. Svět v malém. A tak by se člověk neměl ničemu divit a nad tím se rozčilovat. Tak to ve světě zkrátka je, poctivý člověk vedle zloděje."
Ty peníze si tedy nakonec vzala. "Za dnešek nechci nic, ať tě to ani nenapadne."
"Dobře. A teď běž domů, uklidni se a přijď zítra." Poslechla mne na slovo.

Jiné vydané knihy

21. prosince 2008 v 2:04 | Kreperat |  O kamenech

Barva a kámen

21. prosince 2008 v 2:01 | Kreperat |  O kamenech

Román na pokračování "Pražská odyssee"- č.32

20. prosince 2008 v 23:28 | Kreperat |  Román "Pražská odyssee"
Byla sobota, takže si večer už odnesla rovných šest stovek. "To snad ne," řekla a chtěla mi tři stovky do kasy vrátit.
"Dohoda je dohoda," řekl jsem. "Jak je tam vrátíš, dostaneš výpověď!"
"Tak jo. Pozítří už nepřijdu," a vzala je zpátky a strčila do kapsy. "Děkuju za výpověď"
"Děkovat nemusíš. To je tvůj plat. Tak budeš děkovat každý večer?" Být šéfem takové holky, byla radost. Bylo mi jasné, že bych ji platil i kdyby tam nehnula prstem. Jenom za to, že tam se mnou, se starým člověkem, to mládí je. Nevím jak kdo, ale já se s tím tělem které sebou vláčím jako balvan, nikdy nemůžu srovnat. A jak to vypadá, ani do smrti ne.
Už mám skutečně věk, abych pochopil, že plno věcí, když jim ponecháme volný průběh, se sami vyřeší.A zpravidla dobře vyřeší. Jako to bylo s mým krámem. Teď, jak to píšu, mi napadá, že jsem se pravděpodobně už narodil obchodníkem, i když jsem v životě dělal spoustu věcí, ale nikdy jsem z toho takovou radost a potěšeními neměl. Už jako dítě jsem jím chtěl stát a rád jsem se na ně díval. Pamatuji se, že tam kde jsem s rodiči bydlel, byl v přízemí malých obchůdek, který snad jako poslední z obchodů ve městě vzdoroval znárodnění, jen proto, že toho starého pána nechávali komunisti milostivě tam dožít. Bylo to někdy začátkem padesátých let. Tam jsme taky, reakcionářská rodina, chodili výhradně nakupovat. Výběr potravin tam nebyl menši než jinde, protože beztak to bylo všude jen na lístky, které matka střežila jako oko v hlavě, protože jsem na ně měl zálusk a chtěl jsem si s nimi s ostatními dětmi hrát na zákazníka a prodavače. Ale nejvíc mne zajímal beztak ten starý pán, jak zručně s lopatkou na mouku zacházel a jak lovil okurky a zelí z obrovské kádě. Byla to radost pozorovat. Teď vidím jak se jen všechno může někdy opakovat, že jsem ho po těch letech svým krámkem vytáhl z hrobu a znovu oživil.

Světelnej pes

20. prosince 2008 v 23:13 | Kreperat |  DOKU-FOTO
Ta taška s masem ho rozpálila... rozsvítil se...

Není nad spagetty!

20. prosince 2008 v 23:08 | Kreperat |  DOKU-FOTO

Román na pokračování "Pražská odyssee"- č.31

20. prosince 2008 v 10:23 | Kreperat |  Román "Pražská odyssee"
Váhal jsem, chvilku jsem váhal, ale pak jsem ji opatrně, abych se jí nějak nedotkl, nabídl, že by mohla, kdyby chtěla, mi za plat, jehož výši si řekne, mi kdykoli bude chtít, vypomáhat. Že chápu, že musí cvičit, ale že nemám nic proti tomu, právě naopak, když své cello přinese a bude tu hrát. "Violoncello mám rád stejně jak ty a jako dítě jsem na něj taky myslel," řekl jsem jí," ale dostal jsem od rodičů housle." Zasmála se a bez váhání řekla ano.
"Tak dobře, jaký chceš plat." zeptal jsem se
"Řekněte sám. Nevím."
"Můžeš mi tykat, jestli ti to není zatěžko. Kolik chceš?" naléhal jsem.
"Nevím, skutečně nevím, řekněte řekni sám." opravila se.
"Tak víš jako to uděláme, vezmeš si z kasy pokaždé tolik, kolik potřebuješ."
"Ale to vůbec ne, v žádném případě."
"Tak dobře, uděláme to jinak," řekl jsem nakonec, "dostaneš každý den deset procent za prodávání, dalších deset za hudbu když zahraješ a na konci měsíce, když odečteme náklady, tak se rozdělíme. I když zatím nevím jak, ale neboj, neošidím tě. Souhlasíš?"
"Ale já tu nebude celý den," znovu namítala, "to je pro tebe nespravedlivé, to není dobře."
"Souhlasíš nebo ne? Poslední otázka. Chci konečnou odpověď!"
"Tak jo," vzdala to.
"Nechám ti udělat pojištění, kdybys tady náhodou přišla k úrazu, ale berňáka necháme stranou, jestli souhlasíš, dobře pro tebe jako pro studentku a tvé stipendium a dobře pro mne, protože je nemám rád a nemám rád hlavně ty jejich papíry, oficielně mi tu jen pomáháš, jen pro pobavení a protože mně máš ráda. Nebo není to tak?"
" Je.Mám tě ráda."
"To mně těší. To mně opravdu těší."
Smála se. Brala to tak jsem to myslel.
"Psát nebudeme nic," pokračoval jsem, "a ty nemáš ke mně tím žádné závazky ani povinnosti. Zamést třeba podlahu můžeš když chceš, nebo se ti zachce, ale nemusíš. Jasné? Jsi pro mne svobodný člověk. Jednej tak, jak to považuješ za správné. Plácneme si?"
"Jo," řekla a plácla si.

Plamínek ve větru

20. prosince 2008 v 10:09 | Kreperat |  ART-FOTO


Nerozhodná Kristýnka - č.5

20. prosince 2008 v 0:01 | Kreperat |  DOKU-FOTO
Dneska Kristýnka nepřišla, asi se doma pořád učí to "ř". Ale zato přišlo hodně dětí... Děti mají rády kameny...

Tahle malá rozumbrada radila mamince jaký šperk je pro ni nejkrásnější a nedala se zviklat...

Nerozhodná dívka Kristýnka - č.4

19. prosince 2008 v 1:05 | Kreperat |  DOKU-FOTO
Dnes přišla Kristýnka znovu a dokonce se třema kamarádkama. Za chvíli je poslala pryč, že bude dlouho vybírat. Ani moje žena v krámě nebyla, protože si těsně předtím šla nakoupit. Ptáte se co bylo dál? Jste moc zvědavý.... Ale řeknu vám to. Řekla mi, že studuje logopedii a tak jsem ji učil "ř". Zkoušela to hodnou chvíli "rrzzrr" "ržrzr", ale nezvládla to. Že to pak bude zkoušet doma a zítra mi to "ř" řekne. Tak uvidím. Dneska opravdu něco koupila. Dva přívěsky a náramek, ale chtěla slevu. Co myslíte? Dal jsem ji slevu? Jo dal. Využila toho že mi líbí... Takový jsou holky...
Proč se mi líbí? Má krásný úsměv jako "klárrrinka", ale to bych ji musel o fotku poprosit... Snad příště...
Tak jsem ji vám aspoň zase skrytě vyfotil. Tady ji máte....


Pes si kupuje s paničkou buřta

18. prosince 2008 v 21:47 | Kreperat |  DOKU-FOTO
Chtěl ho bez hořčice...

Dívka jako z ruské pohádky

17. prosince 2008 v 23:32 | Kreperat |  DOKU-FOTO
Přijde s mámou, ale nikdy nepromluví ani slovo... je po mámě a je mi líto...

Román na pokračování "Pražská odyssee"- č.30

17. prosince 2008 v 22:10 | Kreperat |  Román "Pražská odyssee"
K tomu všemu ale musím pravdivě dodat, že už i předtím své ženě a milenkám, abych se nepletl, jsem tak říkal. Tenhle starý trik moje žena samozřejmě znala a prohlédla, ale já jsem si to nenechal od ní zakázat. Byla to vlastně ode mne jen taková hra, když jsem ji chtěl pozlobit a jen jsem čekal, až pokaždé stejně odpoví, "nech si toho, nejsem tvoje pusinka."
Ovšem nejkrásnější na tom jméně bylo, že v krámě, když jsem na to kotě volal, každá druhá dívka se po mně otočila v domnění, že jsem myslel ji. Často i uraženě. Pak jsem šel ke kočce a dal ji misku se žrádlem. Bylo jim samozřejmě trochu trapně a pak se tomu zasmály. Takže moje Pusinka, že v obchodě vyvolávala smích a dobrou náladu, se stala mým prvotřídním obchodním partnerem.
Pusinku, když zavřu dveře a stáhnu roletu, si v košíku na kole vozím domů, protože ani tam, když přátelé odejdou, nejsem rád sám. Neřeknu pro nikoho nic nového, když povím, že moje kočka je náladová, vybíravá a dělá si co chce. A pes? Ať mi prominou majitelé psa, To je jen otrok a žebrák. Znám lidi co si jimi hojí jen své zanícené rány.
Ta dívka. která mi darovala kotě, mám pocit, že nejen že u mně ráda kupuje a ráda se mne nadlouho zdrží, ale že by i nejraději prodávala, protože když se věnuji nějaké zákaznici a přijde jiná, stoupne si bez zábran za pult a začne ji obsluhovat. Vezme od ní i peníze z kasy je rozmění a vrátí jí zpátky. Já mlčím, tvářím se jako když to celé už máme tak domluveno a jsem nakonec rád, že ji tu mám. Studuje pár metrů odtud na konzervatoři violoncello, do menzy naproti jde na oběd a pak téměř pravidelně přijde za mnou. Tahle Alenka, dívkám do dvaceti bez ptaní tykám, protože ve svém věku si to můžu dovolit, tak tahle Alenka je z Poděbrad, odkud mám rád minerálku, ale čistou, z pramene, bez příchuti, tu mi i někdy přiveze, bydlí nedaleko v Dlouhý ulici u jedné babičky na podnájmu.

Román na pokračování "Pražská odyssee"- č.29

17. prosince 2008 v 10:27 | Kreperat |  Román "Pražská odyssee"
"Mohu tedy?"
"Už jsem napnutá, řekla žertem."
"Takové dobrodružství to ale není. Tedy bylo to tak. Před hotelem byl malý parčík" začal jsem s tím vyprávěním, "kde jsem rád sedával právě kvůli té černé kočičce."
"No to je zajímavý, pokračujte, ten začátek se mi líbí." Utahovala si ze mě, ale nenechal jsem se odradit.
"Máte to jen jednou za odměnu, tedy poslouchejte pozorně."
"Ale ten začátek je opravdu hezký."
"Jako ten příběh, ten se vám zalíbí."
"A bude to už konečně!" pravila jako nedočkavé dítě, co čeká na pohádku a tak jsem tedy, abych to už dál neprotahoval začal."
"Tam se mi potvrdilo, že koťata, jako jiné ženy, myslí jen na sebe, jen na své potěšení a dovedou si ho vynutit."
"Ale to se mi nelíbí vůbec," ozvala se ta dívka.
"Dál to už bude hezčí, počkejte. To kotě si tak toužebně přálo pohlazení od každého hosta, který vycházel z hotelu ven, že vydrželo vysedávat před vchodem po celý den. Jakmile někdo vyšel, všeho to kotě nechalo a hned mu běželo k nohám. A bylo, řeknu vám, pěkně vytrvalé. Když ho někdo bez povšimnutí minul, o to právě jde, dokázalo si to pohlazení, jako žena, vynutit za každou cenu. Motalo se mu tak neodbytně, ale zato s takovou grácií pod nohama, že se nakonec i ten nejuspěchanější host sklonil a pohladil ho.
"No to je krásné. To jste si určitě vymyslil."
"Na mou čest. Proto jsem tam tak rád a často, jen kvůli tomu kotěti vysedával."
"Ale já taková nejsem…"
"Tak jsem to taky samozřejmě nemyslil. Ale muž u ženy nikdy neví …."
"Pokusím se." Ta dívka se mi skutečně z legrace postavila do cesty a nastavila mi tvář, na kterou jsem ji lehce políbil. A s jejím souhlasem jsem to kotě pak pojmenoval na Pusinku. Tak začal mezi tou devatenáctiletou dívkou a mnou nevinný románek, román.