Leden 2009

Dotěrná moucha

31. ledna 2009 v 14:15 | Kreperat |  Jen tak



Ta moucha, co mi nedala pokoj, co mi lítala těsně před očima, co mi jednou sedla na hlavu, podruhé na krk, po třetí dokonce na ruku, jak byla dotěrná, se rozhodla spáchat sebevraždu, pomyslel jsem si, když jsem si četl toho večera v knize. Ale vlastně nečetl, protože jsem se jen kvůli ní nemohl soustředit a jedinou myšlenku, kterou jsem nakonec měl, byla jen ta, ať mně dá konečně pokoj.
Považte, já jsem jinak docela kliďas, mne jen tak něco z rovnováhy nevyhodí a taky nerad něco zabiji jen abych měl klid. Taky jsem vegetarián a nenosím koženej kabát, ani kožený boty. Ani koženej pásek nenosím. A tak jsem sklapl tu knihu a vedl vnitřní boj zabít nebo nezabít. No, nejdřív jsem se rozhodl pro mírnější prostředek, jak se té mouchy zbavit, aniž bych jí ublížil a tak jsem otevřel okna a vyháněl ji tou knihou ven. Myslíte, že poslechla, aby si zachránila život? Ne. Prostě se u mě zabydlela. Co tě holka tak k tomu vede, že nechceš na svobodu? Proč tak lpíš na tom tu zůstat? Jsi tak poťouchlá, nebo co? Máš snad tu lidskou vlastnost, nenechat nikoho nepokoji? Dělá ti radost někoho nasrat? Nakonec jsem zapomněl na dobré vychování a byl jsem sprostej.
Když chceš smrt, máš ji mít, rozhodl jsem se nakonec a zavřel to okno. Ale to jsem se zase přepočítal. Ta mrcha byla vždy o sekundu rychlejší než já a pak se mi pod lustrem, jsem si tím jistý, posmívala. Jak jsem to poznal? Vždyť bzučela!
Co tedy dělat? Nakonec jsem se stoicky rozhodl, nechat ji být a v klidu si sednout a meditovat. Schválně kdo vydrží dýl, řekl jsem. A vyhrál jsem. Chvilku mne pokoušela, ale pak sedla na záclonu a usnula. Moje mravní převaha dosáhla svého cíle a zvítězila.
Jen kdybych i tak to dokázal v životě…

O Češích se koluje mezi cizinci

30. ledna 2009 v 22:18 | Kreperat |  Jen tak
veřejné tajemství, že je to nespokojený národ,
že pořád remcá a vlastně ani nemá proč. Je to pravda? No, možná. Stačí jen postát s těmi nespokojenci na autobusové zastávce a chvíli je poslouchat. Hledá se viník. Buď je to ten šofér, který má zpoždění, nebo sám ministr dopravy, taky počasí, samozřejmě. Jen proto, že mrznou, když je pod nulou, nebo naopak, při oblevě, když jim teče do bot.
Hlavně počasí je předmětem jejich kritického zájmu. A tak jsem zjistil že největším viníkem, původcem všeho zla, příkoří které musí snášet, je příroda, tedy osobně sám Bůh. Nakonec je mi toho chudáka upřímně líto, protože ani ten se nikomu nezavděčí. No a jak se má zavděčit, když každý chce něco jiného a to si protiřečí. Jeden chce sucho, druhý déšť a tak je to se vším.
A tak jsem na té zastávce uvažoval, proč je tomu tak, že se ti Češi tak prudí a hledají viníka, který jim háže klacky pod nohy. No uvažovat jsem ani nemusel. Je to každý z nich osobně, jen si to nechce přiznat.





Máme proč spěchat?

30. ledna 2009 v 17:35 | Kreperat |  Jen tak
Kdo ještě aspoň jednou za život nešlápl do hovna, tedy psího hovna? Nepříjemná věc, ale dá se přežít. Setřeš to hovno o trávu, nejlepší způsob o nějaký drn, nebo o okraj chodníku a jde se dál, i když to ještě zapáchá a člověk nemůže do restaurace nebo do kina dokud to nerozchodí.
Taky se říká, že hovno, hlavně když se zdá, přináší štěstí. Nakonec je to i pravda. Protože, když se probudí, má přirozeně radost, že to byl jen sen, nikoli skutečnost. Pokud se při tom snu…
No i to se někdy stává. Snad není nikoho kdo by neměl takový zážitek z dětských let, kdy měl to voňavé teplo v kalhotách. Ale patří to k věku a ten si člověk nevybere, protože ho musí prožít den ode dne, od začátku až do konce.
Každý rok života nese sebou nějaké trápení a člověk se často nemůže dočkat až povyroste, aby mohl mít co zrovna nemá. V dětství musí poslouchat rodiče i když si o nich myslí své a je na nich závislý a to zrovna nechce. Má zaracha, když chce ven, je bez peněz… často si připadá nesvéprávně a nemůže proti tomu nic dělat, jen přežít a čekat…
Ale je tomu jeho trápení konec když povyroste? Problém je jediný a ten, že člověk se tak často nedovede smířit s tím co zrovna má a myslí si že to co příjde bude snad lepší… Kulminační bod je někde uprostřed života, když si každý svůj věk, hlavně ženy, začíná ubírat a vzpomíná…
Nostalgické vzpomínky a nejde to vrátit.
Spěcháme, předbíháme tu přítomnost a pak je nám líto, že je to všechno nenávratně pryč. Není snad lepší se i s těmi ústrky radovat a tu přítomnost naplno prožít…?

Poprvé...

30. ledna 2009 v 12:42 | Kreperat |  Jen tak
Poprvé
Toho dne, kdy jsem poprvé live viděl nahá ženská prsa, se můj svět najednou obrátil naruby a rozhodilo mně to na několik dní a nocí. Dodnes si ten zázračnej okamžik pamatuju, i když se o nic zvláštního nejednalo, jen o to, že ta sousedka, jen v kalhotkách, když jsem šel do školy, vyšla na balkon, aby tam ze šňůry sundala prádlo.
Kolik mi bylo? Deset let? Snad. Ale dodnes mám ten obraz před očima a musím přiznat, že takovou rozkoš, i když jsem se po pár letech mohl prsou i dotýkat, jsem už v takové intenzitě neměl.
Nakonec není na tom nic zvláštního, každej chlap má podobnej zážitek, ale měl jsem spíš na mysli jen ono "poprvé", které je neobyčejné právě jen proto, že už je nelze opakovat.
Zpátky se to nedá vzít, to je svatá pravda, ale přeci jen ještě něco tu je. Je to pozornost, která nám pomůže vidět co obvykle nevidíme, co při zběžném pohledu, jak jsme si zvykli, není tak zřejmé.
Ale, ruku na srdce, stejně to není ono. Poprvé je poprvé….

Cesta zpátky do ráje

29. ledna 2009 v 23:38 | Kreperat |  Jen tak
Cesta zpátky do ráje
Byl to laťový plot, jaký se dnes už tak často nevidí. Každá z těch latí byla jedním hřebíkem přibitá nahoře a druhým dole. Ten plot byla tehdy dost zásadní věc v mém životě, protože to byla překážka, která mi stála v cestě do ráje.
Co tedy dělat? Byl jsem moc malej kluk a tam za tím plotem byla zahrada, do který jsem moc rád chtěl, jen proto, že byla za tím plotem.
Ten plot byl dost vysokej a tak jsem ho obcházel a cloumal s každou laťkou. Všechny byly přibité až na jednu. Ta byla volná, protože ztrouchnivěla. Visela na jednom hřebíku. Ani ta vedlejší mi moc práce nedala. Vytrhl jsem ji i a cesta byla volná.
Tou dírou jsem prolezl a spálil se o kopřivy. Ale nevadí! Byl jsem tam, v tý zahradě, v tom ráji a bylo mi blaze…




To prokletý akné...

29. ledna 2009 v 22:52 | Kreperat |  Jen tak
Může akné psychicky natolik zdeptat člověka, že začne nenávidět své tělo a pak se jednoho dne rozhodne vzít prášky na spaní, nebo skočit z mostu? Jednu takovou jsem poznal.
Ta holka byla z těch svých uhrů na hlavu. Myslila na ně kudy chodila. Každé ráno vedla její první cesta k zrcadlu a zkoumala je pak hodiny, kolik jich ubylo, kolik přibylo a jak by se daly nejlíp zakrýt. Psychická rozkolísanost, řekl její doktor. "Kdyby byl v mý kůži mluvil by jinak, blbec jeden," řekla mi.
Tý holky mi bylo dost líto, i když, s ní chodit, nebylo taky jednoduchý. Ty její mindráky. Chtěla vědět jestli mi to její akné nevadí a pořád si myslela že jí lžu, abych ji utěšil a taky žárlila na každej můj krok.
Podobně to bylo i s tou holkou, ta byla zase krásně pihovatá a to se mi právě líbilo. Trpěla jako zvíře a v létě, když svítilo sluníčko, nevystrčila z bytu nos. "Jsem jako posraná od much," byla její odpověď.
"Proč vy holky jste tou svojí pletí a vším kolem tak poblázněné, řekneš mi to? Je to tak pro tebe podstatný, líbit se?" řekl jsem jí jednoho dne, když jsem měl jejích nářků dost.
"Je," řekla. "Je to zkrátka v nás. Ale nemáte vy kluci taky nějakej problém? I když jinýho rázu?"




Moje sestřička se dneska rozčílila

29. ledna 2009 v 21:49 | Kreperat |  Co dal den
Moje malá sestra má těžký období, ale přesto si myslím, že to zvládá s nadhledem. Vyrovnává se s tím tak, že je na mne, ale hlavně na mámu, při každý příležitosti drzá. Včera, například, jsem na ní pozoroval, aspoň mi to tak připadalo, že proti mně něco má. "Co jsem ti zase udělal?" zeptal jsem se.
"Nic."
"Kdo tedy?
"Nech mně na pokoji, začala mně bolet hlava," a vyšla na balkon. Ale hned se vrátila. "Je normálně blbá."
"Máma?,"
"Jo, sere mně."
"A čím, prosím tě?"
"Prostě mně sere. Třeba jak chodí, jak se růžově oblíká! Nebo ty kecy těch bab, který potkáme, když s ní musím do města."
"Co třeba?"
"Kdekomu se se mnou chlubí…a pořád to její "pozdrav přece"…"
"No to bys měla bejt ráda?"
"Jo, tos uhád, a každá kecá to samý:…"Ale z tebe už je velká slečna"…"
"No, to máš pravdu. Lidi jsou hlupáci, plácaj nesmysly."
"Jo."

Krásnejch 13

29. ledna 2009 v 14:57 | Kreperat |  Jen tak
Holky, buďte rády že je vám 13 a musíte doma poslouchat...
13 je dost blbý číslo, myslela jsem si, když mi bylo třináct. Ne, že by bylo nešťastný, hloupá pověra, ale 13, ten věk, to byl malér. Teď bych ji brala. Brala bych i 14, 15, brala bych každý číslo… no dostals mně. Mý biologicky hodinky bijou na poplach a žádnej chlap.

(Zpověď jedné mé přítelkyně)

Taky jsem v Praze

29. ledna 2009 v 1:52 | Kreperat |  Co dal den
chodil do bowlingu, i když to je tak trochu dementní způsob sportu. Od tamtud jsem si po zaplacení karty, hodina 6O korun, taky občas zašel do blogu a lhal bych, kdybych tvrdil, že mne vaše vzkazy nechaly chladným, jo těšily mne. Jsme tak trochu jako malá rodina, myslím SB a pár dalších, i když se většinou známe jen ze slov, z blogování. Vzájemně jsme si často vrbou, máme se komu anonymně svěřovat a to je tak dobře, i když si často lžeme, nebo se vodíme za nos. I tohle v rodinách bývá.
Na to jsem tedy tam myslel a těšil se na vás...

Malé nesdělení

28. ledna 2009 v 22:19 | Kreperat |  Básně
Není to báseň, ale mohla by to být...

MALÉ NESDĚLENÍ
Včera jsem procházel kolem prosklené kavárny kde seděly dvě mladý, asi tak třináctiletý holky. Popíjely tam kávu se šlehačkou a pozorovaly dění na ulici. Bezděky jsem k nim pohlédl, byl to letmý okamžik. Ty holky mi zamávaly jako se mává na mostě nad dálnici a já jim.
No to je všechno.








V půl čtvrté ráno...

28. ledna 2009 v 20:40 | Kreperat |  Vzkazy
se v protějším okně ještě svítí...


Váza lián

28. ledna 2009 v 20:01 | Kreperat |  Obrazy







Taky mne v Praze napadla...

28. ledna 2009 v 15:15 | Kreperat |  Básně
i když sám nevím jestli je to matematická báseň, nebo rebus...



ČÍSLA

01 09 10
12 18 30
23 27 50
34 36 70
45 45 90
56 54 110
67 63 130
78 72 150
89 81 170
90 90 ?

Portrét ženy v klobouku

28. ledna 2009 v 14:54 | Kreperat |  Kresby
Když jsem na chodníku nic nenašel, taky tuží na papír...


Taky jsem v Praze na chodníku

28. ledna 2009 v 5:52 | Kreperat |  Kresby
našel kus zmuchlanýho papíru a taky mi bylo líto ho tam jen tak nechat...

Že bych jen v Praze pospával?

28. ledna 2009 v 5:16 | Kreperat |  Obrazy
Nešel jsem na chodníku kus pytloviny a tak mi napadlo, že by bylo škoda ji tam jen tak nechat...

Jak bylo v Praze...

27. ledna 2009 v 23:02 | Kreperat |  Co dal den
Moc času jsem v Praze neměl. A když jsem těch pár chvil z celého dne pro sebe ukrad, tak jsem je prospal. Nějaká spavá nemoc mne zmámila a musím říct, že je to taky dost milá holka, jen by ji člověk neměl znásilňovat. Přestože sama se pokaždé vkradla do mého mozku jako zlodějka a nedala pokoj dokud jsem nesvolil a neřekl jo, máš mně, dostala si mne, jsem na lopatkách.
Ostatně, kdo by se rád se spánkem nemiloval v každý denní čas? A proč by ne? Když dá každému a nechce nic než čas, který každému beztak ukradne. Prostě se vyzná! Dokáže vystihnout ten pravý čas tvé slabosti a svede tě. A nemá s tebou ani tolik práce. Jen tě políbí na víčka a má tě. V takových chvílích ji mohu i já jen těžko vzdorovat.
Ale jak už jsem napsal, jsou lidé, kteří se snaží naopak dostat právě ji, což ovšem není můj případ. A myslíte, že se jim ta hrdá holka poddá? Ani náhodou. Lstivě na ni vyrukují se stádem oveček a jen Bůh ví s čím ještě. A výsledek? Rozhozená postel a celá noc nanic. Jediné číslo z ní nedostanou.
No, já jsem si v Praze s ní užil…