Únor 2009

Dobrá zpráva po té špatné

28. února 2009 v 22:47 | Kreperat |  Novinky

OPEL bude opět po 80 letech OPEL. Dal sbohem nespolehlivému General Motors, protože mu ani jinak nic nezbylo. Má to jen malý háček. Potřebuje kredit na rozjetí, který čítá 3,3 miliard eur. Do roku 2014 nejpozději 2015 to prý splatí. Takže vyhazovat se z práce nebude, asi. Ale to už asi stejně všichni víte. Jen nevím, co bych měl na závěr dnešního dne, jako tečku, napsat. Ahoj.
Víte že ahoj je vlastně německý námořnický pozdrav? Čau.....



Pro změnu špatná zpráva

28. února 2009 v 17:23 | Kreperat |  Co dal den

Říznul jsem se do palce a nemůžu nic dělat. Ale nebojte. Jak vidíte, na klávesnici můžu.

A je tu dobrá zpráva

28. února 2009 v 15:18 | Kreperat |  Co dal den
Právě jím tu žemlovku a je moc dobrá. Žena mne opět pozitivně překvapila...

Dobrá nebo špatná zpráva?

28. února 2009 v 14:30 | Kreperat |  Co dal den

Ještě, po pravdě řečeno, nevím. Moje žena právě dělá podle kuchyřky žemlouvku. Je to její první pokus v životě. Tak se nechám překvapit.

Jak je dobré jezdit na kole

28. února 2009 v 13:51 | Kreperat |  Jen tak

Vybral jsem ze svého tady archivu malou úvahu z románu "To" jednak proto, že někteří moji noví čtenáři tam nechodí, protože je to třeba ani nenapadne, a taky proto, že po tom všem negtivním chci taky něco veselejšího...

Dneska, když jsem šel do práce, a k tomu musím dodat, že chodím zásadně pěšky, je to zdravé, i když tím ztratím dost času a taky musím dřív vstávat, jsem si všiml, že na kolech je vidět skoro jen ženský.
A to mne taky přivedlo k zamyšlení, proč asi, proč skoro, říkám skoro, jen ženský. Taky, to musím dodat, neznám jedinou holku, nebo ženskou, to je jedno, která by neměla kolo. A taky, která by nechtěla kolo! Už od dětství si holky přejou kolo. Třeba k narozením, nebo k svátku, nebo i jen tak, za známky, asi ne k vánocům, to je zima.
Taky mne napadlo, že by to byla i záliba starších, nebo víc starých ženských, kdyby mohly na nohy. Ale uvažoval jsem ještě dál, takovej já holt už jsem. Proč tak málo chlapů šlape na kole? Ale na to jsem zatím nepřišel. A taky řeknu hned proč.
Protože jsem přišel na to, asi proč ty kola mají rády ty ženy. Mohly by taky jezdit v tramvaji nebo v autobuse, některý taky jezdí, ale ty asi dosud nevědí o co přicházejí.
Proč tedy jezdí holky, ženy, bez rozdílu, věku, až na ty úplně staré na kole: protože jsou emancipované! Raději se potěší jízdou na kole, i když musej šlapat, někdy do kopce se i muž zapotí, natož slabá ženská, než aby se podvolili chlapovi v posteli.
Dřív jsem si myslel, že na kole jezděj jenom lesbičky, nebo dospívající dívky, ale teď jsem se přesvědčil, že tomu tak není.
Ani nevím, jestli to mám veřejně prozradit? Ale coby ne, koupila si ho totiž moje žena. Přestože, a to musím tady taky zdůraznit, nouzi se mnou nikdy neměla. Spíš naopak. Obvykle takhle k večeru byla samá migréna.
Taky jsem zjistil, že ženám jízda na kole skutečně prospívá. Nejsou tak nervozní, a dá se s nima vydržet líp, než když jsou bez kola.
Nakonec jsem se nechal zlákat a koupil jsem si kolo taky, ale musím říct, že jsem na té jízdě nanešel nic zvláštního, prostě jsem se nenadchnul. A přitom od všechn těch žen jsem slyšel o kole jen chvalozpěvy.
Večer, a co to neříct, mi z toho jejich bezvadnýho kola bolela prdel. Kolo pro chlapy, to mohu teď s čistým svědomím potvrdit, je nanic. V tomhe jsou asi ženy vnímavější.



Nedobrá zpráva o otci mé sestřenice

28. února 2009 v 13:22 | Kreperat |  Jen tak

V době, kdy jsem nezákonně, jak se říkalo, žil v Německu, protože jsem se nevrátil z pobytu v zahraničí zpět a dostal potom v nepřítomnosti dva roky na tvrdo, to dneska vypadá jako zlý sen, ale byla to skutečnost, zemřel můj starší bratr a já nemohl ani na pohřeb. Máma byl zhroucená a já nemohl nic dělat, ani ten pohřeb zařídit.
Nakonec se toho ujal otec mé sestřenice s jehož rodinou měla moje máma stálý kontakt. "Dělej všechno jak myslíš," řekla mu tenkrát máma, "jsem ráda že jsi se ozval. A ten účet za všechna vydání, která s tím budeš mít, mi pak dej a já to vyrovnám."
Otec mé sestřenice, ani nevím jak se to jinak řekne, vzdálený strýc asi, všechno zařídil, to je pravda, to bych mu křivdil, až na to, že ji pak dal ten účet, který mámu dost překvapil. Byl tam jejich věnec, účty za benzin, jeho černá kravata, černé punčochy jeho ženy… rozhodně to bylo dlouhý dost a asi sotva na něco zapomněl.
Říkáte, že je lakomec? Jo lakomý byl, to je pravda. Ale i zloděj. Vyloudil potom i z matky klíč od bratrova bytu, že by rád něco na památku. A máma, jak byla ve smutku a bylo ji všechno jedno, mu dala klíč se slovy "Vem si tam co chceš, já tam s tebou jít nemůžu."
Jistě teď víte jak to asi dopadlo. Zmizelo všechno… hodinky, televize, dokonce i holicí strojek, zůstala po jeho návštěvě jen hromada knih, asi v nich něco hledal, a nábytek.
Tady nejde o to, že si něco vzal, to je mi nakonec jedno, ale může se tak někdo zachovat, když někdo má smutek a využít toho?
Tu sestřenicí, dnes už vdanou s dvěma dětmi, občas navštěvuji, a ona mne, když jsem zrovna v Praze, protože za svého otce nemůže. V lednu mne u nich na zahradě zastavil její otec, protože bydlí o patro níž.
"Nemám rád, když mne ignoruješ," pohoršlivě řekl. "Nevím, co jsem ti udělal... Když jdeš za mou dcerou na návštěvu, je myslím slušnost se u mě zastavit. A pozdravit aspoň."
Co na to říct? Nevím...

Nedobrá zpráva o strýci

28. února 2009 v 3:10 | Kreperat |  Jen tak

Sami už jistě víte, taky jsem včera o tom psal, že žena mne miluje, i když se mi někdy zdá, že je mi nevěrná. Ale aby nedošlo k mýlce, jen v mých snech, ale ani to bych nikomu nepřál.
Zato můj druhý strýc, který je taky ženatý, má se ženou jenom trápení a hádky. A to si nepřejte vidět jaký. Jestli ho ještě miluje, to asi sotva, ale co vím určitě, miluje nade vše jejich syna. Je do něj prostě zahleděná. Taky si někdy říkám, jestli ten jejich syn je vůbec jeho. Někde jsem četl, že takových kukaččích dětí běhá po světe víc jak polovina. No já mám taky děti, dokonce dvě. Že by z nich jeden? Po tom raději nepátrám. Nic nevědět a věřit je moje zásada.
Tak abych se vrátil k věci. Ten jejich syn je maminčin mazlíček. Ale na tom taky není nic zvláštního. Který syn to není? To já byl taky, ale jen do určitého věku a v rozumné míře. Mně bylo patnáct, když jsem vyrazil z domova. A kolik je jemu, ptáte se. Správná otázka. Kristovy roky, třiatřicet let a pořád se válí doma. A za nic na světe se odtud určitě nehne, to je víc jak jisté, a strýc je s tím už dokonce usmířenen, protože stejně proti tomu nic nezmůže.
A proč taky by z teplého hnízda ten přestárlej kluk utíkal, když se má dobře? Žije se mu tam jako v bavlnce, snídaně do postele, i když je to vlastně oběd, protože vstává, jestli vůbec ten den vstane, tak kolem druhé až čtvrté odpoledne, protože rád ponocuje. A to prosím nepřeháním, sám jsem ho kolikrát vzbudil, když jsem k nim po poledni přišel. A pak, že pohádka o líném Honzovi není ze života. A co vlastně dělá ten jejích kluk. Počkejte, mějte strpení, na to ještě dojde.
Včera jsem byl totiž u nich po dlouhé době na návštěvě, protože strýc měl svátek a chtěl jsem mu popřát. Ale jen jsem vstoupil, vlastně jsem byl ještě v předsíni za dveřmi, ho teta krutě seřvala, protože nevyluxoval, jak mu nařídila.
"Proč na něj Hanko řveš," povídám.
V tom momentě se jejich syn zvedl ze židle a řekl: "Doma nic neudělá, všechno za něj máma."
A já na to: "Proč hele nevyluxuješ ty?"
Ale než se ten synáček zmohl na odpověď, zareagovala máma. "Ty se nám do toho nepleť! Studuje a nemá čas."
A tak si říkám, chudák strýc a toho diplomu, toho se od syna nedočká.

Pražská odyssee - román na pokračování - č.65

28. února 2009 v 0:22 | Kreperat |  Román "Pražská odyssee"

Při Vánočních prodejních dnech začala Alenka chodit častěji, takže jsem byl rád, že přišla, protože se krám začal víc a víc plnit lidmi a já na to sám už tolik nestačil. Ale, bohužel, radoval jsem se předčasně. Najednou asi dva týdny před svátky se po ní najednou jakoby slehla zem. Tři dni nepřišla vůbec, což se snad ještě nestalo a pak jen na skok. Trochu jsem se na ni zlobil, ale nic jsem neříkal, jen mi bylo líto, že nepřišla za mnou a nesvěřila se, co se s ní děje. Musel jsem ledacos vyřídit a dokonce ani dárky pro ni jsem nemohl koupit. Tři dny před svátky konečně přišla už v poledne, a dokonce, k mému překvapení, měla v úmyslu zůstat až do večera. Hned jsem toho využil a běžel za přítelkyní mého přítele, která měla butik na Příkopech, která mi slíbila, že mi pomůže s výběrem večerních šatů, které jsem chtěl Alence k Vánocům darovat. Nákupy s tou ženou měly svůj určitý půvab, protože chtěla vědět jen číslo, které jsem znal. Ostatní jsem měl přenechat jen jí, takže se zdálo, že nevybírá šaty pro mne, ale pro sebe. Jediné, co jsem pak mohl samostatně, bez té paní, k šatům koupit, byly náhrdelník z bílých perel, na nichž se nedá moc zkazit.
Běžel jsem s tím nejdřív domů a pak do krámu, kde jsem se ani nemohl k ní protlačit přes houf zákaznic.
Vzhlédla ke mně a řekla: "Teď vidím v jaké bryndě jsem tě tady nechala. Omlouvám se, ale jinak to nešlo."
Na Štědrý den měla jet k babičce a večer strávit pak se mnou a taky se tak stalo. Stihli jsme ještě spolu nakoupit a měla pak těch pár dní zůstat a spát doma u mě. mě. Byl jsem rád, že jsme se tak domluvili, konečně po tom předvánočním blázinci klidné dny. Taky jsem volal po čtvrtý odpoledne své ženě, ale nikdo telefon nezvedal. To mi připadalo dost divné. Rozhodl jsem se, že zavolám ještě jednou večer, ale k tomu jsem se už nedostal, protože si to přihasila Alenka i cellem a to jsem už na nic jiného nemyslel, jen jsem se těšil, že jí v tom dárku uvidím šťastnou.
"Mám pro tebe dárek tady," a ukázala nejdříve na napřažené ruce a pak na své cello. Úvodní řeč s prázdnýma rukama si připravila pečlivě, jak se zdálo. "A protože ty máš všechno, ženu, byt, slávu, peníze," pokračovala dál, "a já mám jen babičku a tohle cello, jinak zhola nic, přemýšlela jsem dlouho co bych ti mohla darovat, co ještě nemáš. A tak ti mohu dát jen sebe, svoji přítomnost, a to, co jsem nastudovala v čase, když si se tam tak sám ty dny trápil v krámě s těma ženskejma. A děkuji ti za všechno."
Chtěla začít hrát, ale musel jsem ji chtě nechtě zastavit, "Počkej, teď ne!"
"Ale já jsem první na řadě!" bránila se
"Běž vedle do ložnice, kde budeš spát, a tam uvidíš."
"No dobrá, ty jsi tu pán," a se smíchem tam utíkala. Vstoupila, jak se dalo předpokládat, už s náhrdelníkem na krku a v těch večerních šatech. Zvedla cello a uklonila se jako na podiu. "Jenom pro tebe," šeptla. A byl to Bruch, Kol Nidrej. .
Musím přiznat bez nadsázky, že mi po celou dobu její hry dojetím tlouklo srdce tak, že jsem měl strach, že se tam položím, byl jsem na infarkt. Dohrála, poslední tóny visely ještě ve vzduchu a já nemohl ani zatleskat.
Pochopila. "Ještě znovu?"
"Jo."
A tu krásu zahrála ještě jednou.

Také Michelle Obamu už kritizují

27. února 2009 v 20:32 | Kreperat |  Novinky

Víte proč? Protože nosí šaty s hlubokým výstřihem a bez rukávu. Málokdo z vás asi ví, že Američané jsou v zásadě velmi konzervativní.
V Kongeresu, kde byla s manželem, který tu vedl řeč, byla jediná z žen, co si dovolila krátké rukávy. A to lze jen těžko odpouštět. Takhle potrápit ty staré kongresmany v mrazivém Washingtoně. Kongres je pro Ameriku něco jako chrám, svaté místo a to je urážka pro všechny vlastence. Toho je už přespříliš, řekla jedna žena, zatímco druhá, co ji v tisku hájila, to zdůvodnila, že ta chudák Michelle má asi menopausu, proto ty holé ruce, aby se tolik nepotila.

Tak to je asi vše, co mi leželo na srdci, jsem opravdu pohoršen... Co říkáte vy?



Dobrá zpráva č.8

27. února 2009 v 20:13 | Kreperat |  Co dal den

Za okny tma, jarní den pomalu končí, a tak i končím s dobrýma zprávama, ale to neznamená, že se tu s nima nevrátím znova. Uvídím, co mi to jaro přichystá zítra, ale unavovat, to vám slibuju, vás s těma zprávama už nebudu. Teď zrovna říkají ve zprávách, že zítra má tady dokonce stoupnout teplota na 16. A tak se nechám překvapit a loučím se s váma. Byl to dobrý den a zítra bude lepší.
A víte proč si to myslím? Tahle zpráva je osmá a když se položí, tak znamená nekonečno...

Dobrá zpráva č.7

27. února 2009 v 18:09 | Kreperat |  Co dal den

Tušil jsem, že bude krásný den, hned jak mne vzbudilo sluníčko. Jenom pohoda, drobné radosti a teď právě jsem dostal od Kristýnky krásný dárek...
Co si mohu přát víc... Snad aby ten jarní den neskončil a když přeci jen, tak aspoň až v létě...

Dobrá zpráva č.6

27. února 2009 v 17:32 | Kreperat |  Co dal den

Už jsme se z města vrátili. Koupili jsme matraci do postele. Žena se usmívá, když ji vybaluje. Asi se těší, až ji vyzkoušíme.
Jarní den ještě není u konce...

Dobrá zpráva č.5

27. února 2009 v 15:15 | Kreperat |  Co dal den

Žena mi právě vynadala, že nespěchám do města. ale pohodu mi nezkazila. Jsem v pohodě dál.
Tak zatím...

Dobrá zpráva č.4

27. února 2009 v 13:56 | Kreperat

Tak jsem po obědě a moc jsem si pochutnal. Brokoli na másle a nudle. Kiqi by řekla mňam... Ať jsou s čímkoli mám je rád. Dívám se po knihovně a přemýšlím, jakou knihu bych si dal jako zákusek.

Dobrá zpráva č.3

27. února 2009 v 13:00 | Kreperat |  Co dal den

Našel jsem v poštovní schránce spolu s novinama výpis z bankovního konta: minus 645,30 eur, ale ani to mi nezkazí náladu. Tak se teď podívám, co ještě horšího najdu v novinách. Demostrace v rüsselsheimském Opelu, kancléřka Merkel v krizi, 3500 duchovních mají v Düsseldorfu kongres a v kostele sv.Jana se modlí za dělníky, ktrerým hrozí v Oeplu vyhazov.
Tak jak vidím, nejsem na tom tak špatně. Dokonce přestalo pršet a vysvitlo sluníčko. Co bych si mohl přát dneska víc...

Dobrá zpráva č.2

27. února 2009 v 11:56 | Kreperat |  Co dal den
Jarní deštík, ale mně to náladu nezkazí...sluničko pořád vykukuje... a nemusím na balkoně zalévat kytky... krásnej den...

Dobrá zpráva

27. února 2009 v 10:06 | Kreperat |  Co dal den

Je tu jaro za oknem a sluníčko mi svítí přímo na stůl. Žena mi právě přinesla kávu se šlehačkou a palačinku s jahodama. Potom se nade mnou provoněná naklonila a políbila mne krátce na ústa. Ten její polibek chutnal taky jahodama, který si zrovna dávám. Krásný den začíná a zima tam venku, zdá se, už nadobro odkráčela...



Pražská odyssee - román na pokračování - č.64

27. února 2009 v 2:26 | Kreperat |  Román "Pražská odyssee"
"Dobře, promiň. Tak tedy po té revoluci, ta by přišla jednou tak jako tak, za rok nebo za dva, jsme prozatím přijeli, jak už jsem řekl, jenom na návštěvu, ale už jsem slyšel: ten si tam nahrabal a teď si žije. Tenkrát to přece mohl zkusit kde kdo a začít tam od nuly. Ale měli strach jít do nejistoty a o všechno tady přijít, proto se komunistům raději pokořili."
"Co to vězení, ty dva roky?"
"To bylo hned nějak po je jich pádu anulovaný, nebo co, už ani nevím, abych ti řekl pravdu. Ani jsem se o to nezajímal. Ale divný pocit to byl, když jsme překračovali hranice. Ti pohraničníci, co nás bez řečí pouštěli dál, měli stejné uniformy. Přijeli jsme tenkrát ženiným autem s německou poznávací značkou a to jsme asi neměli dělat. Kvůli nim ne, ale kvůli lidem tady v Praze. Druhý den ráno ho měla poškrábaný. To byl ovšem jen začátek. Potom, když už jsme měli byt, a zase parkovalo její auto před domem na ulici, to z něho někdo vyloupl emblém, to byla ale tenkrát jenom nějaká klukovská sběratelská vášeň," zaťukal jsem si na čelo, "to nebylo nic, proti tomu co nás jednoho rána, když jsme vycházeli ven z domu, překvapilo! Vyrytý hákový kříž na poštovní schránce a aby to nebo málo, v ní moč."
"Moč?" podivila se Alenka nevěřícně.
"Jo, moč. Tenkrát jsme si hned nechali pojistit byt a ta smlouva nám přišla poštou. Byla ještě mokrá, žlutě flekatá a páchla močí. Můžu ti ji ještě ukázat, ale jen tu kopii, ty fleky se okopírovaly taky. Originál jsme museli zahodit."
"Teda, to bylo nějaký prase!" rozhořčila Alenka za mne.
"Prasata neurážej! Prase nemočí lidem do poštovní schránky."
"Tak nevím, kdo byl horší? Jestli ta nacistka z Mnichova, nebo ten Čech."
"Toho člověka pravděpodobně ještě dnes potkávám na chodbě. Pochopitelně nevím kdo to byl. Ani po tom nepátrám. Ale s úsměvem mně třeba zdraví, a já mu s úsměvem odpovídám…."
A pak, najednou, jsem už těch nechutných vzpomínek měl dost, když jsem tu všechnu českou skrytou závist a nenávist měl jako živý film zase před očima. Jen jsem tak na Alenku koukal a mlčel.
"Myslím, jak se na tebe dívám, že bychom s tím tvým životopisem už měli opravdu přestat. Promiň!" A pak jsme nějaký čas mlčeli oba.
"Ale ty za to nemůžeš! To všechno bylo. A já bych to vlastně měl brát s úsměvem, že je to pryč a že to lepší, jak doufám, přede mnou. Věříš tomu, že jsem těch třicet let ve Francii a dvacet dalších tady, nebyl u doktora, i když jsem platil nemocenskou? A cítím se pořád zdravý! Tak si vlastně nemám na co stěžovat!"
"To jsem ráda i za tebe," řekla Alenka a zavázali jsme se, že už konečně necháme všech těch vzpomínek. A to jsme taky museli, protože bylo před Vánocemi a zase se začal plnit náš Krám. Byla tu přítomnost, která se minutu od minuty posouvá a tu minulost nám vzdálí a nakonec i zahalí někam do hustých mlh.

NEZAPOMEŇTE SI PŘEČÍST ČLÁNEK DOLE "CO JE UMÉNÍ..."


Poznáte dneska co je umění a co ne?

26. února 2009 v 22:29 | Kreperat |  Jen tak

Zjistil jsem, že i mně to poslední dobou ve výtvarném umění už dělá potíže, protože mi připadá, že těm umělcům se už ani nejedná o to něco vyjádřit, nebo na něco upozornit, ale naopak chtějí hlavně upozornit na sebe. A provokovat. A je to pořád umění?
Ve Švédsku jeden student státní výtvarné školy Nug rozmlátil a graffiti počmáral vůz metra a jeho kolegyně zase předstírala sebevraždu, že skáče z mostu. Oběma šlo o reakci lidí a na video to zdokumentovali.
Nakonec byl dokument z výstavy na žádost prvně zmiňovaného umělce odstraněn a stockholmské dráhy dokonce teď od něho chtějí 100 000 korun za škodu, kterou jim způsobil.

Ale stejně se to tomu Nugovi nakonec vyplatilo. Upozornil na sebe a dokonce už prodal 2 videa po 65 000 korunách. Destrukce má trend.

B.Obama udělal první chybu

26. února 2009 v 14:37 | Kreperat |  Novinky
Včera v proslovu americkému lidu řekl "věřím, když náš národ vynalezl auto, nenecháme naši automobilovou industrii upadat". Auto bylo vynalezeno přitom v Německu C.F.Benzem a G.Daimlerem. Mluvčí Daimlera poslal Obamovi telefonicky vzkaz, ať si linkne do Wikipedii.

Ještě jen malý dodatek z dnešních novin: O proti minulým letům se v roce 2008 rapidně snížila úmrtnost na německých silnicích. To říkám zase já: Němci prostě dovedou líp jezdit než blázni Češi.