Srpen 2009


Tak jsem se dočetl...

31. srpna 2009 v 1:39 | Kreperat |  DOKU-FOTO

Tak jsem se dočetl, že české holky se nerady fotografují, že by po člověku s fotoaparátem nejraději něco šlohly, hodily, koply do něho, nebo mu kameru přímo vzaly a rozšlapaly. Že by byly tak stydlivé, to se mi nechce věřit. Německé holky můj aparát naopak milují, přímo touží abych je vyfotil. Chcete důkaz? Tady ten nejčerstvější, ze sobotního večera, je. :D





Večer budou fotografie jak skončil ten sobotní mejdan. Důkaz, že holky toho moc nevydržej. Byly zpitý pod obraz.:)

Dívky

30. srpna 2009 v 20:08 | Kreperat |  DOKU-FOTO








Spřízněné duše

30. srpna 2009 v 17:57 | Kreperat |  Názory

Spřízněné duše... tak dlouho ti dva po městě chodili až se našli... mají společnou lásku, Ježíše.




A tak mi napadá, každý z nás v hlavě nosí něco, co je pro něj důležité. Tihle dva Ježíše, ti dole homosex, jiní Mohammeda, další třeba poštovní známky a sdružují se s jinými lidmi, s nimiž je jim dobře. Je v tom i závislost. Každý nějakou má a ta mu často nejenže činí radost, ale i přináší problémy a starosti. Třeba alkohol, ti se taky společně scházejí po hospodách. Drogy, o těch raději nemluvit. Včera jsem viděl jednu starší ženu jak si připalovala od svého nedopalku další cigaretu. Byla dost směšná. Předevčírem jsem zase viděl o přestávce v divadle jak se polovina lidí vrhala po cigaretech, jako by to měla být jejich jediná touha. Závislosti, ať jsou to jakékoli, nemám rád a taky se nerad sdružuji.

Jo, máte pravdu, tenhle blog, ale bráním se mu ze všech sil. Co vy? Taky bojujete proti závislosti?

Homo-lesbi-party 1

30. srpna 2009 v 14:42 | Kreperat |  DOKU-FOTO

Přijel nám zatancovat muži z Köln. Ne že bych o to stál, ale bylo krásné vidět s jakým nadšením prožívali svůj tanec před širokým publikem. Měli i velký úspěch a dávali stále nové a nové přídavky.














Líbili se vám ti muži? Budou další fotky, nechte se překvapit...



Zelení rozdávali před volbama slunečnice

30. srpna 2009 v 13:39 | Kreperat |  Názory

Svoji stranu přišla podpořit jejich spolková předsedkyně Claudia Roth. Vpravo muž vedle ní je kandidát do Dortmundu Mario Krüger. Ráda diskutuje a je mezi lidmi dost oblíbená.




Pod záštitou "zelených" se pak až do večera konalo homo-lesbi-party. Fotky ještě dnes budou.



Proč bylo v Dortmundu na náměstí dětské pískoviště

29. srpna 2009 v 23:33 | Kreperat |  Názory

Protože zítra budou komunální volby a je dobré z reklamních důvodů pro děti něco udělat. V Bochumi postavila vládnocí SPD na pěší zóně dva malé kolotoče a v Dortmundu hned pískoviště s lehátky a občerstvením.
Komunální volby jsou volby kdo bude na radnici včetně starosty. A jak jistě sami víte, děti je vždy dobré volební téma. Paroubek prý taky miluje děti. A aby to bylo očividné, hned si jedno i udělal.

Dole na fotografiích je kandidát na starostu z CDU, tedy německá ODS. Taky miluje děti a tak, když už pískoviště postavilo SPD, rozdává aspoň balónky.




Místní žebračku, která se po celý den jinak živí sbíráním zálohovaných lahví, posadili do první řady a dali ji párek s limonádou...





Tahle cigareta jí stojí 7 minut života

29. srpna 2009 v 2:04 | Kreperat |  Rady

Je sice mladá, má celý život před sebou, tak co je to ztratit 7 minut života pro cigaretu, která tak báječně chutná. Ale jednou ji bude třeba práve těch sedm minut scházet...


A kolik vy jste už těch cigaret vykouřili? Zkuste si to spočítat a násobit sedmi minutami. Počítal jsem to i já, který jsem sice nikdy nebyl silný kuřák, a vyšly mi asi 2 roky. I tak je to dost. Jako kluk jsem byl v nemocnici se zápalem plic a viděl jsem umírat člověka, kterému pak už ani kyslíkový přístroj nepomohl a zadusil se. Takovou smrt, jsem si tam říkal, bych jednou rozhodně nechtěl, ale že by mne to tehdy odradilo od kouření, to tedy ne. Nakonec jsem před osmi lety přeci jen s kouřením přestal. A taky vám poradím, jak jsem na ten nikotin vyzrál. Představoval jsem si jak vtahuju do plic ten dehet a špínu a jak se mi to tam všechno usazuje a černá. No byla to hnusná představa. Pochopitelně chce to i pevnou vůli, ale vážně tohle pomohlo nejvíc. Zkuste to.
Co dodat na závěr? Prý za 15 let budu mít plíce čisté, jako kdybych nikdy nekouřil. Tak to jsem akorát v polovině. Ty dva ztracené roky snad dostanu zpět. Pokud mne nepřejede auto, třeba...
Ale vážně holky nekuřte. Je to blbost!



Proč jsem se stala muslimkou

27. srpna 2009 v 21:54 | Kreperat |  Názory

Není to dávno co jsem sem dal článek o německých ženách, které přijaly muslimskou víru a rozhodly se zcela od hlavy k patě zahalovat. Dnes tu byl jiný článek v kterém jsem zase psal, že muslimská víra se opravdu v Evropě stala módou, dá-li se tak říct a je vidět čím dál víc tureckých dívek, které nosí muslimské oděvy a šátek. K doplnění jsem stáhl z netu toto:

Proč nosím niqáb - sestra Khaula z Japonska

26.09.2008

Moje konverze
Jako většina Japonců jsem nenásledovala žádné náboženství, než jsem ve Francii přijala islám. Studovala jsem na univerzitě francouzskou literaturu. Mezi moje oblíbené myslitele patřili Sartre, Nietchze a Camas, jejichž myšlení bylo ateistické. Současně však jsem se velmi zajímala o náboženství. Nikoli z vnitřního puzení, ale kvůli lásce k pravdě. Co mne čeká po smrti mne vůbec nezajímalo; jak žít, to byl můj zájem. Po dlouho dobu jsem měla pocit, že nedělám,co bych měla a že ztrácím čas. Zda Bůh existuje nebo ne bylo pro mne totéž; pouze jsem chtěla znát pravdu a zvolit si způsob života s Bohem anebo bez Boha.
Počala jsem číst knihy o různých náboženstvích vyjma islámu. Nikdy jsem si nemyslela, že islám by byl náboženstvím hodným studování. Pro mne to tehdy byl druh primitivní idolatrie pro prosté mysli (jak nevědomá jsem byla). Spřátelila jsem se s křesťany, s nimiž jsem studovala Bibli, abych si o několik let později uvědomila existenci Boha. Jenže pak jsem čelila dilematu, protože navzdory přesvědčení, že Bůh musí existovat jsem jeho existenci nevnímala. Pokoušela jsem se modlit v kostele, ale bezvýsledně. Necítila jsem přítomnost Boha.
Pak jsem studovala budhismus, doufajíce, že pocítím Boha skrze zen nebo jógu. V budhismu jsem našla stejně tolik věcí, které vypadaly pravdivě jako v křesťanství, ale oproti tomu zde byly věci, které jsem nemohla pochopit nebo přijmout. Dle mého názoru, pokud Bůh existuje, musí tu být pro každého a pravda by měla být jednoduchá a jasná všem. Nemohla jsem pochopit, proč by lidé měli opustit normální život, aby se oddali Bohu.
Byla jsem ztracená v tom, co udělat, abych dosáhla konce své zoufalé cesty za Bohem. Tehdy jsem potkala alžírského muslima. Narozen a vychován ve Francii, ani nevěděl, jak se modlit a jeho život byl dost vzdálen od ideálu muslima; nicméně měl velmi pevnou víru v Boha. Jenže jeho víra v Boha bez znalostí mě dráždila a přiměla mě studovat islám. Abych začala, zakoupila jsem si francouzský překlad Koránu, ale nedovedla jsem přečíst víc, než dvě stránky. Působila to cize a divně. Vzdala jsem se snahy pochopit to sama a vydala jsem se do mešity v Paříži, abych požádala o pomoc. Byla neděle a konala se lekce pro ženy. Sestry mne vřele přijaly. To bylo mé první setkání s praktikujícími muslimskými ženami. K mému překvapení jsem se mezi nimi cítila v pohodě, jelikož mezi křesťany jsem si vždy připadala jako cizinec. Chodila jsem na lekci každý týden a četla knihy, které mi muslimky daly. Každá minuta lekce a každá stránka knihy byly pro mne zjevením, poskytujíce velké duchovní uspokojení, jaké jsem dříve napoznala. Byla jsem vzrušená, že jsem byla uvedena k pravdě. Co bylo nejúžasnější, byl pocit blízké přítomnosti Boha při modlitbě v pozici sadžda, subhanalla.
Hidžáb
Před dvěma lety, kdy jsem přijala islám ve Francii byla polemika kolem nošení hidžábu ve školách velice horká. Většina lidí si myslela, že to odporuje principu veřejných škol, jež by si měly zachovat neutralitu vzhledem k náboženství. Což jsem já, která jsem nebyla dosud muslimkou, nemohla pochopit, proč dělají takový problém z malého šátku na hlavách muslimských studentek...ale zjevně francouzští lidé čelící vážným problémům s rostoucí nezaměstnaností a nebezpečností ve velkých městech znervózněli nad imigrací dělníků z arabských zemí. Cítili se ukřivdění pohledem na hidžáb ve svých městech a svých školách.
V arabských zemích naopak byla pozorovatelná obrovská vlna návratu k hidžábu zejména mezi mladými lidmi, oproti očekávání sdílenou některými arabskými lidmi a většinou západních lidí na svém odchodu ze scény, kde westernizace zapustila kořeny.
Islámské obrození symbolizované současným oživením hidžábu je často považováno za pokus arabských muslimů obnovit svou hrdost a identitu, jež byla opakovaně podkopána kolonizací a ekonomickou zaostalostí. Japonským lidem může současné lnutí Arabů k islámu připadat jako druh konzervativního tradicionalismu nebo antiwesternismu, který Japonci sami poznali v éře Meidži při prvním kontaktu se západní kulturou, pročež reagovali odporem k západnímu stylu a k západnímu oblečení. Člověk má vždy konzervativní sklony a reaguje proti všemu, co je nové a neznámé, aniž by rozeznával, co je pro něj dobré a co špatné. Někteří lidé si stále myslí, že muslimské ženy trvají na nošení hidžábu, což je samotný symbol útisku, protože jsou zotročeny tradicí a neuvědomují si svou politováníhodnou situaci. Pouze kdyby, myslí si asi tito lidé, se hnutí ženského osvobození a nezávislosti probudilo v myslích těchto žen, odhodily by hidžáb.
Takový naivní úhel pohledu je sdílen mnoha lidmi majícími nepatrné vědomosti o islámu. Ti, kdo jsou uvyklí sekularismu a náboženskému eklekticismu nejsou prostě schopni porozumět, že učení islámu je univerzální a věčné. Tak či onak existuje stále více žen mimo arabskou národnost, po celém světě akceptujících islám za své náboženství a zahalujících se. Nejsem více než příkladem takové ženy. Hidžáb je vskutku cizím objektem pro nemuslimské lidi. Nezahaluje jen vlasy ženy, ale také zakrývá cosi, k čemu nemají přístup, a proto se cítí nepohodlně. Zvenčí účinně nemohou vidět, co je pod hidžábem.
Já nosím hidžáb od chvíle co jsem se v Paříži stala muslimkou... Ve Francii brzy po konverzi jsem si vzala na hlavu šátek ladící s oblečením, který by lidé mohli považovat za druh módy. Teď v Saudské Arábii zahaluji černou celé své tělo od hlavy až k patě včetně očí... V době, kdy jsem se rozhodla přijmout islám jsem neuvažovala vážně, zda budu schopná modlit se pětkrát denně nebo nosit hidžáb. Snad jsem se obávala, že by odpověď mohla být negativní a to by mohlo ovlivnit mé rozhodnutí stát se muslimkou. Žila jsem ve světě, který neměl s islámem nic společného až do chvíle, kdy jsem navštívila pařížskou mešitu. Ani modlitba ani hidžáb mi nebyly známé a doopravdy jsem si nedovedla představit samu sebe, jak se pravidelně modlím a nosím hidžáb. Jenže moje touha stát se muslimkou byl příliš silná, než abych si dělal starosti s tím, co bude po konverzi. Byl to vskutku zázrak, že jsem přijala islám, Alláhu akbar.
V hidžábu se cítím jinak. Cítím se očištěná a chráněná. Cítím se ve společnosti Alláha. Jako cizinka jsem se někdy na veřejnosti cítila nepříjemně, okukovaná muži. S hidžábem jsem nebyla viděna. Zjistila jsem, že hidžáb mne ukrývá před takovými nezdvořilými pohledy. Byla jsem také velice šťastná a hrdá, jelikož hidžáb není jen znamením mé poslušnosti Alláha, ale také projevem mé víry… mimoto nám hidžáb pomáhá poznat jedna druhou a sdílet pocit sesterství. Hidžáb má také tu výhodu, že připomíná okolním lidem, že Bůh existuje a mně připomíná Boží přítomnost. Říká mi: "Dávej pozor. Měla by ses chovat jako muslimka". Jako si je policejní důstojník více vědom své profese v uniformě, mám silnější pocit bytí muslimem s hidžábem. Brzy jsem začala nosit hidžáb, kdykoli jsem šla do mešity. Byl to spontánní a dobrovolný čin a nikdo mne k tomu nenutil.
Dva týdny po konverzi jsem se vrátila do Japonska na svatební obřad jedné z mých sester a rozhodla jsem se, že do Francie se již nevrátím. Teď když jsem se stala muslimkou a našla jsem, co jsem hledala, mě francouzská literatura už nezajímala. Naopak ve mne rostla vášeň pro učení se arabštině.
Byla to pro mne zkouška žít v malém japonském městě zcela izolovaná od muslimů, ale tato izolace mi pomohla posílit víru. Islám zakazuje odhalovat tělo a nosit oděv, který zdůrazňuje linie těla. Musela jsem odložit mnohé šaty, jako minisukně a halenky s krátkými rukávy. Západní styl módy nejde dohromady s hidžábem. Proto jsem se rozhodla ušít si šaty sama. Poprosila jsem kamarádku, která uměla šít, o pomoc a během dvou týdnů jsem vytvořila model s pantalóny podle pákistánského oděvu. Nestarala jsem se o lidi, kteří si prohlíželi mou podivnou "módu".
Uběhlo šest měsíců od návratu do Japonska, když jsem se rozhodla zrealizovat svou touhu studovat arabštinu a islám v muslimské zemi. Odjela jsem do Káhiry, kde jsou znala jedinou osobu. Byla jsem ztracena, když jsem zjistila, že nikdo z mé hostitelské rodiny nemluví anglicky. K mému překvapení navíc paní, která mne vzala za ruku a zavedla do domu byla zcela zahalená od hlavy až k patě včetně obličeje v černé barvě. Takový styl je mi dnes znám a přijala jsem jej v Rijádu sama pro sebe, ale v té chvíli jsem byla dost překvapená.
Jednou jsem se ve Francii zúčastnila velké konference muslimů a při té příležitosti jsem poprvé uviděla ženu celou v černém se závojem na obličeji. Její přítomnost mezi ženami v barevných šatech a šátcích byla podivná a já jsem si pomyslela: "tak tady je, žena zotročená arabskou tradicí, neznalá pravého učení islámu", jelikož v té době jsem o islámu věděla málo a nepovažovala jsem obličejový závoj za nic jiného než etnickou tradici nezakořeněnou v islámu.
Myšlenka, která mi proběhla hlavou při pohledu na zahalenou ženu v Káhiře nebyla o moc odlišná. Přehání to. Je to nepřirozené. Její pokus vyhnout se jakémukoli kontaktu s muži vypadal abnormálně.
Tato sestra mi sdělila, že mnou vyrobený oděv je nevhodný pro vycházení. Nesouhlasila jsem s ní, poněvadž jsem byla přesvědčená, že splňuje podmínky muslimského oděvu. Koupila jsem si černou látku a vyrobila dlouhé šaty a dlouhý závoj zvaný chemár, který zahaluje bedra a paže. Byla jsem připravená zahalit si i obličej, protože to vypadalo dobré proti prachu, ale sestra mi řekla, že to není nutné. Neměla bych nosit závoj z takového důvodu, zatímco ostatní sestry věří, že je to jejich náboženská povinnost.
Ačkoli většina sester, se kterými jsem se stýkala nosila obličejový závoj, tvořily pouze malou menšinu v městě Káhiře a někteří lidé vypadali, že jsou šokováni a zahanbeni při pohledu na černý chemár. Doopravdy se obyčejní více či méně westernizovaní mladí Egypťané pokoušeli udržet distanc od těchto žen v chemáru, nazývajíce je "sestry". Muži se k nim chovali s určitým respektem a ozvláštní zdvořilostí na ulici a v autobuse. Tyto ženy sdílí pocit sesterství a vyměňují si salam (islámský pozdrav) na ulici, aniž by se navzájem znaly…
Před mou konverzí jsem upřednostňovala aktivní kalhotový styl před ženskou sukní, avšak dlouhé šaty, které jsem začala nosit v Káhiře mne brzo těšily. Cítila jsem se pohodlněji v dlouhých šatech, než v kalhotách … Sestry byly velice krásné a jasné ve svých chemárech a jakýsi druh svatosti se objevoval v jejich tvářích. Každý muslim věnuje svůj život Bohu. Divila jsem, proč lidé, kteří mlčí o závoji katolických a pravoslavných sester, kritizují závoj muslimky označujíce ho za symbol terorismu a útisku.
Na otázku, zda se tak budu oblékat také po návratu do Japonska jsem egyptské sestře dala negativní odpověď. Kdybych se tak ukázala v dlouhých černých šatech na japonské ulici, lidé by mne měli za bláznivou. Šokováni mým oděvem by neposlouchali co říkám. Odmítli by islám kvůli mému vzhledu, aniž by chtěli poznat jeho učení. Tak jsem argumentovala.
O půl roku později jsem si však na své šaty zvykla a uvažovala jsem, že bych je snad mohla nosit i v Japonsku. Takže před návratem jsem si opatřila šaty ve světlých barvách a bílé chemáry, myslíce si, že to bude méně šokující než černá. Reakce Japonců na můj bílý chemár byla spíše dobrá a nesetkala jsem se s odmítnutím ani výsměchem. Vypadalo, že odhadují mou příslušnost k náboženství, aniž by věděli ke kterému. Vyslechla jsem mladou dívku za mnou jak šeptá kamarádce, "to je budhistická jeptiška"... Jednou jsem seděla vedle staršího muže ve vlaku a ten se mne zeptal, proč se tak oblékám. Vysvětlila jsem mu, že jsem muslimka a islám přikazuje ženám zahalovat své tvary a svou krásu, aby neprovokovaly muže, kteří jsou slabí vůči pokušení. Vypadal, že na něj moje vysvětlení zapůsobilo, pravděpodobně proto, že se mu nelíbila provokativní móda dnešních mladých dívek. Když opouštěl vlak, děkoval mi a vyslovil zájem mluvit se mnou o islámu znova.
Otci bylo líto, že i v nejparnějším letním dni jdu ven s dlouhými rukávy a pokrývkou hlavy, ale já jsem shledala hidžáb velmi účinnou ochranou proti přímým slunečním paprskům na hlavu a krk. Spíš jsem se cítila nepříjemně při pohledu na nahá stehna mé mladší sestry v šortkách. Dokonce před svou konverzí jsem se často styděla vidíce ženská ňadra a boky vylézat z jejich průsvitného a uplého oblečení. Připadalo mi jako bych viděla cosi, co bych vidět neměla. Pokud takový pohled zahanbuje mě, kdož jsem stejného pohlaví, těžko si představit, jaký vliv to má na muže. Proč je přirozené zahalovat tělo? zeptáte se možná. Jenže si pomyslete, že před padesáti lety se v Japonsku považovalo za vulgární plavat v plavkách. Dnes plavame v bikinách bez problému. Budete-li plavat bez vršku, lidé řeknou, že jste nestoudná. Ale jděte na jihofrancouzské pláže, kde se mnoho žen, mladých i starých, opaluje bez vršku. Na určitých plážích pobíhají nudisté nazí, tak jak se narodili. Na druhou stranu ve středověku se rytíř červenal při letmém pohledu na střevíček své paní. To ukazuje, že definice "soukromých partií" se mění. Jak byste odpověděli nudistovi na otázku, proč skrýváte svá ňadra a boky, když jsou stejně přirozené jako vaše ruce nebo tvář? Stejné je to s hidžábem muslimky. My považujeme celé tělo za soukromé, protože Alláh je jako takové označil. Proto je skrýváme před cizinci. Zahalovat ženské tělo zvyšuje jeho krásu; i pro stejné pohlaví je zátylek sestry překvapivě krásný, protože normálně je zahalený. Když se člověk přestane stydět a začne chodit nahý a vylučovat a milovat se v přítomnosti druhých lidí, nebude se nijak odlišovat od zvířat. Myslím, že lidská kultura začíná tam, kde se člověk začal stydět.
Některé japonské manželky aplikují makeup pouze, když jdou z domu, nestarajíce se o to, jak vypadají doma. Ale v islámu se žena snaží vypadat dobře zvláště pro manžela a manžel také se pokouší vypadat hezky, aby potěšil manželku. Stydí se i
před sebou navzájem.
Možná řeknete, že je to přecitlivělost, zahalovat celé tělo, jako kdyby se muž díval na ženu vždy jen s pohlavní touhou. Jenže problém sexuálního obtěžování, o kterém se v poslední době tolik mluví, ukazuje, že muži jsou slabí v odolávání takovému druhu přitažlivosti. Nemůžeme předcházet sexuálnímu obtěžování pouze apelováním na vysokou morálky a sebekontrolu mužů. Jelikož krátká sukně může být interpretována jako "jestli mě chceš, vem si mě", kdežto hidžáb je jasné "jsme pro tebe zakázaná."
Tři měsíce po návratu z Káhiry jsem odjela z Japonska do Saudské Arábie a tentokrát s manželem. Přichystala jsem si malý kousek černé látky, abych si zahalila obličej. Po příjedu do Rijádu jsem zjistila, že ne všechny zdejší ženy si zahalují tvář. Nemuslimské cizinky samozřejmě
si pouze nonšalantně přehazují černý plášť, aniž by si zakrývaly hlavu.
Při první procházce jsem si vzala niqáb a zjistila, že je to dost pěkné. Jakmile si jednou zvyknete, neexistuje nepohodlí. Naopak jsem se cítila jako zvláštní osoba. Jako vlastník ukradeného díla, který se tajně raduje: Mám poklad, který neznáte a nemůžete ho vidět. Cizinec může považovat dvojici tlustého muže a ženy v černém jdoucí po rijádské ulici za karikaturu vztahu utiskovatel-oběť nebo vlastník-majetek, jenže ve skutečnosti se ženy cítí jako královny strážené a vedené svými služebníky.
Během prvních měsíců v Rijádu jsem si zahalovala pouze část pod očima. Ale později jsem připojila tenkou oční clonu. Moje výzbroj byla nyní perfektní a moje pohodlí také. Ani v davu mužů si nepřipadám nepříjemně. Jako bych se pro jejich oči stala neviditelnou. Když odhaluji oči cítím se někdy nepříjemně, když se můj pohled setká s pohledem cizince, zejména proto, že Arabové mají velice intenzivní pohled. Oční clona brání, jako tmavé brýle, vizuálnímu rušení cizinců.
Muslimská žena se zahaluje kvůli vlastní důstojnosti. Odmítá být vlastnictvím pohledu cizince a být jeho cílem. Cítím lítost pro západní ženy, které ukazují své soukromé partie cizincům. Když někdo dodržuje hidžáb zvenčí, nikdo nevidí, co je uvnitř. Dodržovat hidžáb zvenčí a žít jím uvnitř jsou dvě odlišné věci. Vidíme odlišné věci. Tato propast vysvětluje propast v chápání islámu. Zvenčí islám vypadá jako vězení bez svobody. Ale uvnitř cítíme svobodu a radost, jakou jsme dříve nepoznali. Volíme si islám před takzvanou svobodou a potěšením. Pokud je pravdou, že islám jako náboženství utiskuje ženy, tak proč tolik mladých žen v Ervropě, Americe a Japonsku opouští svobodu a nezávislost a akceptuje islám? Chtěla bych, aby o tom lidé uvažovali.

Z knihy "Hidžáb … proč?"
Khaulin článek byl zaslán koncem roku 1993 do Ženské kanceláře islámského vedení, Buraidah, Al-Qassim, Království Saudské Arábie.

Článek je z blogu muslimka.estranky.cz

Podle mne, pokud se jedná o skutečnou ženu, byla to cizinka, která se cítila ve Francii opuštěná a proto hledala společenství, které ji bylo ochotno přijmout. A byli to shodou okolností muslimové. Tak trochu mi to i připomíná společenství svaté matky, kde taky často nacházejí lidé to, co v běžném životě nedokázali naleznout a nakonec se stali závislými. Tak je to i se Svědky Jehovými, o kterých jsem taky na blogu psal.



Ramadán

27. srpna 2009 v 1:08 | Kreperat |  Názory



Už od 21.srpna je ramadán. Kdo neví o co jde, může se podívat v netu. Tedy jen stručně, je to měsíc půstu a modliteb pro muslimy. Nejí se, nepije a nekouří od ranního rozbřesku do setmění. V tyto dny jsou modliby účinnější a tak se každý muslim na ramadán těší.
A proč vám to říkám? Už byste se měli taky začít modlit a připravovat na muslimskou víru. Podle statistik bude stačit jen pár desetiletí a muslimové ovládnou bez boje celý svět a když ne vy, tak vaše děti se stanou muslimy. Proč se tak stane bez boje? Protože muslimské ženy víc rodí. Stačí se podívat kolem sebe.
Dneska jsem o tom mluvil s mým muslimským přítelem z Egypta a ten se jen usmál. "Máš pravdu, je to tak. To není žádná novinka. A je na tom něco špatného být muslim? Jen mám strach až půjde do tuha, až bude tady víc muslimů než Němců, že se tu začneme nenávidět a přijde válka."



Rady na závěr

26. srpna 2009 v 8:55 | Kreperat |  Názory


Jsou to ovčácký psi. Byli chudáci celý den za mřížemi...

Na závěr pobytu nám ta dobrá žena, svatá matka poslaná nám Bohem, bezplatně udělila radu: "Jsem šťastná, buďte taky šťasteni. Kdo chce být nešťastný, bude. U všech, jak se tak na vás dívám, vidím jak jste k Bohu ještě daleko. Všechno co skrýváte vidím. Ale vždycky vám dám na cestě k Bohu jen tolik, kolik unesete. Někdo snese víc, někdo míň. Ale někteří z vás jsou na dobré cestě..."

A kdo byli její věříci se kterými jsem se tam setkal? Jestli si myslíte, že v té skupině asi dvaceti lidí byli jen samí pošetilci s nízkým IQ, tak to není pravda. Spíše naopak. Universitní profesor, lékařka, počítačový expert, taky jeden dělník, matka s dospělou dcerou... rozum ve slepé víře pravděpodobně nehraje žádnou roli a to mne právě tam překvapilo. Proč asi ti lidé se nechají tak snadno do každého podvodu vtáhnout a věřit mu? Na to stále myslím a nenacházím odpověď. Máte vy na to odpověď?


Ježíš nás zachrání!

25. srpna 2009 v 21:19 | Kreperat |  DOKU-FOTO






Vchod do ráje

24. srpna 2009 v 23:22 | Kreperat |  Názory



Fotografii onoho domu, penzionu svaté boží matky, neuvidíte, protože to bych už o ní toho prozradil až příliš moc, ale řeknu vám kdo je ona vyvolená. Někdejší prostá žena bez prostředků, ale zato s vyjímečným smyslem pro podnikání. Vystupuje a nechává se oslovovat božím jménem, která má prý přímo od Boha a má od něho i dar nahlédnout do hlav svých věřících, jak často zdůrazňuje, jen proto, aby jim ukázala co nejpřímější cestu k němu. Také je často mimo tělo a proto nechce být rušena. Zkrátka řečeno má k Bohu přímé spojení. Nejdřív si z dobrovolných příspěvků svých nadšenců zakoupila zpustlý zámek, který si nechala poté jimi rekonstruovat na ašrám a tam ty nejvěrnější pak ubytovala aby ho vedli. Ale to ji ještě nestačilo. Svoji bohulibou činnost nedávno rozšířila v další rozsáhlé budově, kde zřídila wellness. Tam pořádá relaxační týdny, kde návštěvník za slušný peníz obdrží léčebné kůry a masáže. Ovšem nejpodivuhodnější na té celé věci je, že platící hosté jsou často její věřící a zaměstnanci, rovněž věřící, tu pracují s nadšením a bezplatně. Něco jako perpetum mobile.



Pes svaté matky

24. srpna 2009 v 4:14 | Kreperat |  DOKU-FOTO


Jsem tu zpátky a moc rád zase mezi vámi

23. srpna 2009 v 21:24 | Kreperat |  Vzkazy


Děkuji všem za přání a možná bych měl napsat jak jsem se měl. První týden v Praze dobře, jako obvykle, zatímco o tom druhém týdnu ani nevím jestli mám chuť tu o něm něco vyprávět. Žena nám objednala pobyt v penzionu v jednom městečku, kde se spolu s námi ubytovala jedna náboženská sekta uctívající tzv.svatou matku. Její jméno neprozradím, protože jí nechci dělat reklamu, ale jednou se k tomu tady určitě vrátím. Každopádně je to dobrá zkušenost ty lidi poznat blíže a učinit si i nich názor. Ale pochopit je, jich sklony, se mi nepodařilo. Tak zatím ahoj.

Mezi třetí a čtvrtou ráno

9. srpna 2009 v 9:43 | Kreperat |  DOKU-FOTO


Mezi třetí a čtvrtou ráno jsem se probudil, protože byla horká noc, vyhlédnu z okna a vidím tohle. Ta fotografie není nijak upravená. Zdálo se, že je konec světa.
No naštěstí je zase nový den a celkem chladné ráno. Jedu do Prahy, pár dní se tu neukážu, tak se to mějte zdravě a krásně, ahoj.



Včera před naším domem

9. srpna 2009 v 0:57 | Kreperat |  DOKU-FOTO








Taxikáři z našeho domu vyhořel včera ráno, když nastartoval, motor. Ne že bych mu to přál, ale pánbůh ho za jeho chování potrestal. Je to ten chlápek s rukama v kapsách vpravo. Je to jediný obyvatel domu který nikoho na schodech nepozdraví a mé ženě nedávno nejen že nepřidržel vchodové dveře, ale prásknul s nimi jí přímo před nosem. Je to sprosťák. Taky máte zkušenost s takovými lidmi?