Leden 2010

Tak mi napadlo, mně tedy pořád něco napadá...

31. ledna 2010 v 19:51 | pavel |  Jen tak

... že je někdy škoda, že některé starší články jsou tak hodně zasuté v blogu, že je už nikdo z novějších návštěvníků už neuvidí. Nemyslím tím jen moje články, tolik si zase nefandím, ale právě ty vaše, které bych si rád přečetl. Vyberte ze svých blogů co se vám povedlo, co je humorné, nebo co stojí za nové zveřejnění. No a abych šel jako vždy vzorem, tady máte jeden můj: http://kreperat.blog.cz/0902/rybicky-v-koupelne. Za chvíli možná přidám další. Tak zatím ahoj.

PS. Ale to neznamená, že by mi nedošla inspirace, to ne. Já pořád srším nápadem. Nebo si myslíte že ne?

No a za chvíli dám i novou fotku...






tady je slíbená fotka, dokonce dvě...



O ženách kterým ujel vlak

31. ledna 2010 v 11:46 | pavel |  Názory

nádraží ve Wanne

Moc často se na televizi nedívám, ale po filmu jsem se díval dál na jeden rakouský pořad Heiratssachen, který mne zaujal a řeknu vám proč. Mluvila tam žena, která se představila jako Christiana, terapeutka, "48 let mladá" jak řekla. Za život prý poznala jen inteligentní a dobře vypadající muže. "Unikáty", zdůraznila. Měli sice prý vždy úspěch ve svých profesích, ale jejich práce jim zabírala tolik času, že se cítila jimi zanedbávaná.

"Byla jste někdy vdaná?" zeptal se jí reportér. "Ne," odpověděla. "A chtěla byste se jednou vdát?" ptal se dál. "Ano, určitě a ráda," řekla, "aspoň jednou bych to ráda poznala." Nemusel by to být žádný vysněný princ, ale hlavně muž který stojí pevně na nohách, ví co chce a podle toho taky jedná. Společenský by měl být a mohl by mne občas vzít na dovolenou do jižních krajin.

Co k tomu dodat? Muži ji pravděpodobně měli spíše pro pobavení a teď najednou v tomhle "mladém" věku zjišťuje, že bude ve stáří sama. Podobný osud bývá i rozvedených žen a nemusím hledat daleko… dřívější paní Paroubková například… Najednou je chlap v trapu a koho má najednou holka po letech "poklidného" manželství někde hledat. Nikdo nechce být sám…

No nic, to mne tak napadlo jak jsou na tom mnohé ženy… jistota je najednou pryč a jsou v bytě sami. Proto se často drží chlapa i když je to lotr, řve na ni, dokonce ji i bije, ale má někoho s kým může v dobrých chvílích promluvit a někdy ji v nesnázích i podrží.

Samozřejmě jsou i takové ženy, které jsou naopak rády, že se svého chlapa zbavily a užívají si na svobodě...

Víte po čem se mi stýská?

30. ledna 2010 v 21:18 | pavel |  DOKU-FOTO

Nemusíte moc dlouho hádat. Po hezkých holkách, v letních šatech na ulici. Teď je každá až po nos v tom mraze zachumlaná a člověk najednou jaksi ztratí radost ze života. Není to tak?



z mého archivu, ale live mám raději


Tak mne moc mravnostně nekárejte... jen jsem chtěl obrátit list... ovšem kdo chce dál diskutovat o sebevraždě budu rád a odpovím...



Kontrastně moje fotka ze včerejška: právě čerstvě oddaní a vybrali si špatný den... Nebo ne? Sněží jim přece na štěstí...

Taková jedna sebevražda

30. ledna 2010 v 10:16 | pavel |  Názory

Sebevražda

Nevím jak vy, ale já se dívám na zprávy skoro denně, i když vím, že je to pouhý sled událostí, které přetrvá v naší paměti jen několik dní a zítra to zase překryjí jiné novinky. Ale přeci jen ty zprávy jsou k něčemu dobré. Aspoň u mne. Tak se vždy znovu ujistím, že svět a lidi v něm je jediný blázinec. Lidé se vcelku chovají jako bez rozumu. A to bláznovství je dokonce často nakonec sprovodí ze života.
Proč to tu píšu?
Jeden případ za všechny. Bývalému elitnímu právníkovi Nejvyššího soudu Milan Horváthovi se poslední roky lepila na paty smůla a nakonec spáchal sebevraždu. Nejdříve, podle zpráv, si nechal ukrást kufr s tajnými spisy a dokumenty a proto byl suspendován z vedoucího na řadového pracovníka. A pak ještě, aby to nebylo málo, pláchnul opilý z dopravní nehody, kterou způsobil. Takže byl zproštěn i tohoto místa. A co mu tedy zbývalo? Skočit z okna.
A tak mi napadá: Bylo to tak důležité skončit se životem jen kvůli tomu? Svůj život si asi moc necenil, když dával před ním přednost patřit k "elitě" našeho národa. Měl prostě dost ubohnou stupnici hodnot. A tak že zemřel, asi ho není tolik škoda. Co myslíte?



ze série fotek ze starého hřbitova


A přesto ještě jedna otázka na závěr: uvažovali jste i vy že s tím vším trápením až raději skončíte? Je to morbidní, vím. Ale slibuji, že příště to napravím...



Vchod do ráje

29. ledna 2010 v 20:06 | pavel |  ART-FOTO






a květy nevinnosti



Pro změnu něco pozitivního z letní Prahy

28. ledna 2010 v 22:09 | pavel |  DOKU-FOTO


i v krizi si každý nakonec najde trochu osobního štěstí a pohody





Kdo nám prakticky vládne a kdo jsou ti naši podnikatelé?

28. ledna 2010 v 10:30 | pavel |  Názory

Jsou to lidé z řad bývalé KSČ a SSM (Socialistický svaz mládeže). Proto to tak v naší společností i vypadá. Vládnou a vykořisťují nás stále ti samí lidé z totalitního režimu, jen převlékli kabát. Neříkám zde sice nic nového, to pravděpodobně ví asi každý, jenže si to nechceme připustit, nebo máme špatnou paměť. Nejhorší na celé věci je, že většině mladým lidem politika leze krkem a proto se o ni ani nechtějí zajímat a tím jsou vlastně i sami proti sobě. Jednou až vystudují, budou v tom politickém marastu žít a budou ty škody jen těžko napravovat.
Zanedlouho budou volby a Paroubek už má jasný cíl, zmocnit se moci a vládnout spolu s komunisty. Máme se na co těšit....

Tady je pro ujasnění výňatek z Wikipedie:

Po přeměně politického komunistického totalitního režimu na parlamentní demokracii v roce 1990 byl SSM postupně rušen. Mnozí bývalí členové KSČ však na tuto svou stranicky vyškolenou mládež, funkcionáře SSM, na tyto své kádrové, tajné rezervy, v očích ostatní veřejnosti zdánlivě nestranické občany, přenesly své dřívější privatizační plány a touhy. Také majetek SSM byl převáděn za nejasných právních podmínek a odtud pak neznámo kam a neznámo za jakou cenu]. Společný zájem bývalých členů KSČ a funkcionářů SSM byl po roce 1989 zaměřen především na privatizaci všech, vesměs státních podniků, k čemuž měli bývalí členové KSČ nejlepší informace ze všech bývalých kádrových útvarů podniků a z dřívějšího ekonomického centra KSČ. Společenství lidí z řad bývalé KSČ a SSM dále fungovalo, mělo společné majetkové cíle, i když se tito lidé povětšinou rozprchli do jiných, nově vzniklých politických stran, ve kterých pak byli protagonisty a hlavními realizátory privatizačních plánů. Proto většinu členů orgánů nově vzniklých zprivatizovaných státních podniků tvořili bývalí členové KSČ a SSM.




Aby to tu nebylo tak prázdné, moje fotka z Prahy...



Falešná sentimentalita

27. ledna 2010 v 20:42 | pavel |  Názory

Nevím jak vy, ale já mám rád knihy a filmy, jejichž autoři chtějí něco vypovědět, uvažují nad nějakým problémem, kladou otázky a mají potřebu říct svůj názor. Ovšem jsou i tací autoři, kteří píší aby psali, všechno je u nich falešné a často je to jen na výdělek. To jen na úvod k té R.Pilcher z které se mi obrací žaludek.

Nevím jestli se díváte na zfilmované romány od Rosamunde Pilcher, které běží několikrát v týdnu na stanici Prima, ale předpokládám, že možná vaše maminky. Jen neříkejte, že jste to i vy sami. To byste mne zklamaly. Německá televizní stanice ZDF už těch sentimentálních kýčů má vyrobeno už víc než 70 a dál pilně vyrábí nové. Ty její romantické knihy jsou plné přírodní idyly a naivity a samozřejmě pokaždé to celé nakonec končí happyendem, kdy dobro zvítězí nad zlem a ti zamilovaní se udobří. No není to krása? Prý je tak R.Pilcher, podle jejích vlastních slov, psala hlavně proto, že takového nic v životě nepoznala a zachraňovaly ji jako únik před nudným manželstvím.
A kdo je vlastně ta tvořivá spisovatelka ženských románů? Je to anglická dáma důstojného věku 85 let, která nemá psaní nikdy dost. Stručně řečeno grafomana, ale nejen to, obchodnice s city. Živnost, která vždycky dobře vynáší. Ovšem nehledě k tomu, že ženské romány nesnáším, slabé slovo, že je mi z nich přímo zle, když ty haldy těch knih v knihkupectví zahlédnu.
Ta žena, Rosamunde Pilcher je prostě vypočítavá baba bez citu. Dokonce prohlásila, že se jako mladá dívka vyvdala v roce 1946 za rozumného a klidného muže, továrníka textilu, bez lásky a když loni zemřel neuronila ani slzu. Neměla ani důvod, proč by měla plakat. Byla prý jen ráda, že to má její muž za sebou a jejich děti se o něho už nemusí o něj dál starat.

Proč to tu vlastně o ní píšu a ztrácím tím svůj čas? No protože takových podvodnic běhá po světě hodně a já prostě tyhle živnostnice s tou svojí sentimentální láskou lezou krkem. Takže co na závěr? Nezapomeňte na kapesník až se budete dívat.



Svítání...

27. ledna 2010 v 0:30 | pavel |  DOKU-FOTO






jen po pár minutách...


Mrzne tu mrzne, patnáct pod nulou a to jsem si myslel, že tomu mrazu v Čechách uteču sem. No a tak tu zimu, protože se mi do ní nechce, fotím z okna. Už jste těch záběrů z tohoto okna viděli hodně, ale mně to prostě nedá. Proč? Protože je pokaždé v něčem jinej. Nebo ne?


A tak mi právě napadlo, že se s vámi podělím o pár zpráviček z tisku:

Pan Vlastimil Štěpánek si zlomil ruku, když si šel koupit noviny Aha.
Saudskoarabská dívka dostane před spolužačkami 90 ran holí, protože si vzala telefon do školy.
Dva anglický kluci, 10 a 11 let, spolužáka jen zranili, ale nezabili, protože jim už bolely ruce.
Angelina je nevěrnice a Pitt je prý nezáživný morous.
Nezaměstnaná Angličanka dostala 8 týdnů v podmínce za hlučný sex o 47 decibelech.
Brožová měla v posteli malýho kašpárka.
Přítelkyni probodl krk a než umřela musela trpět nesnesitelnými bolestmi.
Jandové zakázali otěhotnět.
Dejte si dvě a nepřijdete o řidičák.
Kobzanová dokáže být zlá a pomstychtivá.
Brejchová dostane od dcery jako dárek k sedmdesátinám oběd.
Paroubkovi je malá dcera stále víc podobná, ale snad z toho vyroste.

Tak co, informoval jsem vás kvalitně o životě ve světě a v Čechách? Čtěte pravidelně AHA a všechno se tam dozvíte.


Co takhle prasátko namísto psa nebo kočky?

26. ledna 2010 v 12:11 | pavel |  Názory



Nedávno jsem tady psal http://kreperat.blog.cz/1001/jak-je-to-s-tim-novym-ceskym-zakonem-o-tyrani-zvirat o novém českém zákoně o týrání zvířat a o tom, že není spravedlivý, protože na zvířata není nazíráno stejným "metrem". Že například prasata jsou oproti psům v nevýhodě. Nejsou brána jako domácí, nýbrž jen jako užitková. Tak si přečtěte k tomu i článek tady dole: :

V Anglii poslední dobou stoupá nebývalý zájem o miniprasátka, ale nikoli jako o "užitkové" zvíře, čili jasněji řečeno produkt masa, ale o "domácí" zvíře. Jeho cena je kolem 700 eur. Dokonce i představitel Harry Pottera takové doma má. Kdo by však v Německu, a pravděpodobně i v Čechách, takové v bytě chtěl, měl by problémy se zdravotními úřady. Jejich chov je zde totiž posuzován jen jako hospodářský provoz. Proto se musí prasata podle předepsaných pravidel přechovávat odděleně od obytných prostor v okachlíkovaném prostoru s desinfekční podložkou. Přitom je to celé, objektivně posuzováno, nesmyslné. Psi a jiná domácí zvířata naopak dokáží v bytě způsobit víc "svinčiku" než kdejaké prase. Nečistota je prasatům přisuzována neprávem. Ty jsou naopak od přírody čistotná. Hlavně co se týče jídla a míst ke spánku, která udržují až úzkostně v čistotě. Na záchod se snaží jít od nich co nejdál jak je to jen možné. Když se jim ukáže kam mají chodit, tam rády a bez přemlouvání chodí. To lidé v jejich prostorách neudržují dostatečnou čistotu a pořádek.
Prasata jsou po opicích a delfínech nejinteligentnější zvířata. Také rychle, již po několika hodinách, přilnou k člověku. Snadno se učí a poslouchají na slovo, na každý povel, podobně jako psi.
Navíc jejich zvyklosti, oproti psům a kočkám, jsou podobné našim. A také i jejich celkový organismus.

A co říct, jak mám ve zvyku, na závěr? Neměly by se ty nové české zákony o zvířatech, včetně jejich týrání, přeci jen měnit a přepisovat? Co říkáte?



Nepřátelský prostor

25. ledna 2010 v 14:13 | pavel |  Názory

Budete asi překvapeni co tím nepřátelským prostorem myslím. Je to BLOG. Je to prostor, který se vymyká kontrole "bossů", tedy rodičů, kteří neznají heslo svých dětí. A pokud se nějakou náhodou nebo lstí na ten blog svých synů nebo dcer dostanou, jsou nakonec často překvapeni, co si ty jejich děti o nich, a poměrech v jejich rodinách, myslí. Je to tak. V blogu mají všichni aspoň tu možnost si anonymně vylít žluč a není divu, že si právě na ně postěžují. Taky čas od času čtu, že některá z holek ruší blog, protože jí tam táta "vlezl". A to je pro ni pochopitelně k nesnesení. A co tedy udělá ? Založí si novej blog…
Ale nemusí to být jen rodiče, pro které je blog nepřátelský prostor. Například moji ženu to žere, abych tu mluvil i o sobě. Občas od ní slyším i takové reakce jako například: "Běž si psát s těma holkama a dej mi dneska pokoj." Nebo "Nemysli si, že tě tam má někdo rád. Pochválí ti to co vyfotíš nebo napíšeš jen proto, že jim to buď pochválíš taky nebo že jsou prostě taktní." Že by v tom byla její žárlivost na ten nepřátelský prostor, z něhož je vyloučena?
A tak se na závěr ptám: jaké vy máte s blogem v tom ohledu zkušenosti?

Tak kdo mne z vás polituje?

24. ledna 2010 v 21:54 | pavel |  DOKU-FOTO


Vybral jsem nejnevinnější fotku. Tak vypadal byt po tchánovi, který jsem dneska uklízel. Navíc policajti při hledání údajně zakázaných zbraní tam udělali neskutečný bordel...

Po měsíci doma...

23. ledna 2010 v 21:51 | pavel |  Vzkazy


a díky všem za komentáře...



Psi v kleci

17. ledna 2010 v 0:31 | pavel |  Co dal den



Tam kde jsem teď několik dní byl, odkud znáte i poslední zimní fotky, měli i tyhle dva psi, uvězněné po celý den v kleci. Měli jen jedinou pětiminutovou procházku za celý den, jako v kriminále vězni, ti mají ovšem těch minut víc, a pak jen čekali za tou mříží pro malé pohlazení.
Objektivně řečeno, nic se jim špatného nedělo, dostali pravidelně nažrat, nikdo je nebil... a tak mi napadlo, kde je vůbec ta míra, ten bod, kdy je to ubohé zvíře trápeno?
Žijí prakticky na úrovni prasat s tou výjimkou, že v klidu dožijí stáří. Nedostali tedy smrt, ale jen doživotně...

17.01. 9:40 malý dodatek: Právě chumelí a tak prchám ze sněžného zajetí. Ozvu se za pár dní, tak hezky zatím piště komentáře ať mám potom co číst a mějte se krásně. Ahoj :)


Něco veselého z mého archivu fotek

16. ledna 2010 v 16:18 | pavel |  DOKU-FOTO




Zvědavá kačenka



Z včerejší půlnoční procházky lesem

16. ledna 2010 v 12:13 | pavel |  DOKU-FOTO







ptáče z ledu


Tento rok nevěstí nic dobrého aneb jak jsem se pokusil psát deník

16. ledna 2010 v 0:03 | pavel |  Co dal den

Silvestr? Tak mi napadá, proč ho vlastně oslavovat? Všechno je pryč ať je to zlé nebo dobré. Všechno navěky mi tímto dnem proklouzlo do historie a není jediná možnost to obrátit zpět… a proč to tu říkám? Na Silvestra jsem před lety osiřel. Je možné v dospělém věku osiřet? Myslím že je. Aspoň to tak cítím, zůstal jsem sám. Sám a opuštěn. Odešli všichni, otec, bratr a matka a pokud něco tam je, za tím životem, co by stálo za řeč, čekají na mne? Existuje tam čas?
O půlnoci jsem počítal kolikrát asi zvony odbijí. Bylo to jen dvanáctkrát. Na české poměry by těch úderů mělo být 108. Proč? Eliminují se jimi prý nízké sklony. A nízké mravy. Tak by s tím zvoněním měli ti zvoníci už konečně začít, ne?

Nový rok, tři jedničky a tři nuly. Když takto v tomto roce začíná první den, to nevěstí nic dobrého. Přímá cesta do pekel. A k tomu ještě pátek, jakoby ta trojčíslí byla málo. Ale je tu nakonec ještě jedna trojka: součet letopočtu 2010. Není těch trojek opravdu nějak moc? Někdo si myslí, že číslo tři je šťastné číslo. Bohopustá pověra. Neříká se snad, že do třetice všeho dobrého a špatného?
Nebo máte snad jinou představu, jak se bude váš život od dnešní dne ubírat? Tak jako tak každým novým rokem jsme o krok blíž smrti, do ztracena, do zapomnění a cokoli se stane, cokoli zažijeme, cokoli uděláme, ztratí beztak cenu, protože je to jen a jen pomíjivá věc jako všechno.
Byl jsem jediný z rodiny kdo čočku v poledne jedl. Ale nehledejte, že bych té čočce přikládal nějakou moc, že bych věřil, že jejím prostřednictvím snad zbohatnu. Čočku uvařila žena a já byl jediný kdo se obětoval ji nakonec sníst. V Japonsku jsou to pohankové nudle soba, protože věří, že díky jim se prodlouží i délka jejich života. Rozhodně jdou na to chytřeji než v Čechách.
K čemu jsou peníze když člověk předčasně umře, ne? .

Druhý den v roce a všechno bylo náhle černobílé… černé jako smrt a bílá mi připomněla barvu pohřebního rubáše. Není rozumnější raději neprospat celý den a probudit se až nad ránem, třetího dne? Někdo by mi mohl tvrdit, proč si vlastně stěžuji, když mám svoji vlastní rodinu. Ale ta stojí za zlámanou grešli. Může někdo vůbec tvrdit, že jeho rodina je ve všem ideální? Přesto je ale občas rád, že se v ní narodil a prožil v ní ať už šťastné nebo nešťastné dětství. Ale na tom v tomhle případě asi tolik nezáleží.

Třetí ho dne, přestože napadlo dalších dobrých deset čísel sněhu, se zdálo být všechno mírně snesitelnější. Kdyby ještě vysvitlo slunce, říkal jsem si. Ale to se nestalo. Ta trojka mi ostatně stále nešla z hlavy. Neděle, jak každý ví, je sedmý den v týdnu a ty tři, když je k nim připočteme, i když ani nevím, proč mne zrovna tohle napadá, dají právě těch deset, které mi pořád nějakým záhadným způsobem vycházejí. Proč to tu vlastně vykládám? Řekne mi to někdo? Je to povídání jak o ničem. Ale o něčem úplně jiném jsem tu chtěl napsat. Určitě to znáte a sami jste o někdy zažili. Včera jsem měl nepříjemnou předtuchu, že všechno bude jinak, než jak jsem představoval. Zrušil jsem v hotelu další noc a žena přišla pak s tím, že přeci jen na tu schůzku půjde. Pokoj bych musel v deset dopoledne opustit a kam bych se asi měl na ten čas, v té zimě vrtnout a čekat až přijde? Nakonec se stará pravda, že všechno, co si člověk jako čert maluje na zeď, dopadne jinak, osvědčila. Ten člověk to setkání odvolal. S těmi neblahými představami mám po celý život jen samé trápení. To je tím, že všechno už napřed vidím až moc černě. Máte taky takový pocit? Každá novota mne vždycky dokáže pořádně rozložit. To je jako když v noci, nebo za tmy, člověk šlápne do prázdna. No nakonec, jak už jsem napsal, všechno dopadlo dobře. Ale těch starostí jsem se mohl uchránit. Co myslíte?

Čtvrtý den. Nechtějte vědět co jsem dělal. Nic. Jen jsem ležel a vstával když… ale to vás vlastně ani nemusí tolik zajímat. Potřeboval jsem se zklidnit. Provětrat hlavu. Pročistit hlavu. Od ní. Od její bláznivosti.

Pátý den. Nemám rád lidi, kteří čtou nebo se dívají na detektivky. Moje žena miluje detektivky. To vlastně vystihuje… no raději pro dnešek už končím.

Šestý den nebyl lepší než ty předešlé. Měl jsem napsat několik stránek pro jednu knihu a ještě jsem ani nezačal a dneska mám večer schůzku s nakladatelem. Žena: Napsal jsi už těch ten článek? Dneska tam přeci jdeš. Já: Vím, ale pořád nemám tu správnou inspiraci.

Tak tady mi taky došla inspirace, jednoduše mne už ten potrhlej deník přestal bavit a tak jsem ho i skončil.



Tenhle rok bude zkrátka cesta do neznáma... Nebo do pekel?



Zemřel můj tchán, terorista

15. ledna 2010 v 0:23 | pavel |  Co dal den

Dneska večer jsem u krbu dumal o smrti...



O té mé ne, Bůh chraň. Jsem ještě tady celkem rád. O smrti mého tchána, který se o těchto Vánocích upil k smrti. Abyste si o něm udělali obrázek než si to přečtete dál, klikněte sem: http://kreperat.blog.cz/0903/muj-tchan-terorista, protože tady jsem o něm loni napsal pravdivý článek.
Poslední dny jeho života nás už ani do bytu nepustil, jen přes dveře volal "Zmizte, nechte mne bejt!... " Věděl že zemře, měl vodu na plicích a do nemocnice za nic na světě nechtěl. Říká se, že ženatý žije jako žebrák a umírá jako král, zatímco svobodný (nebo rozvedený) je na tom naopak. No nevím, asi je to pravda.
Už jsem pár smrtí v rodině zažil a skoro pokaždé to mělo podobnou dohru: likvidace po tom člověku co zanechal. Věřte mi, že to není nic příjemného. Hlavně plno starostí co s tím. Co si nechat, co darovat, co vyhodit, co prodat… je to jakoby se tím člověk snažil toho zemřelého ještě jednou nechat umřít. Prostě všechno, co se jen dá, po něm zlikvidovat. Třeba jeho album s fotkami? Co s tím? Vyhodit? Nebo třeba dopisy? Každou věc vezmete do ruky a připadáte si jako někdo kdo se hrabe někomu v osobních intimních věcech, které mu nepatří.
No a teď zpět k tomu tchánovi… Ten jeho byt tak narvaný, že neprojdete, všemi možnými zbraněmi. Vojenská zbrojnice je proti tomu pouťová střelnice… Taky první věta, kterou moje žena vyslovila, když ji volala kriminálka, že její otec zemřel… museli vypáčit dveře… protože si sousedi stěžovali na zápach, byla: " Co s těmi zbraněmi, co myslíte? Vyhodit do popelnice to přece nejde… "
Takže zbraně prý půjdou k expertíze a ty neškodné si prý můžeme ponechat…. No ponechat, to se snadno řekne… uděláme si zbrojnici zase my doma? Nechcete náhodou malou leteckou pumu asi jeden a půl metrů vysokou? Nebo samopal? Taky pár pistolí, revolverů, nejrůznější dýky a nože… ? Taky pár helm z 2.světové, německou, anglickou, americkou, nebo vyznamenání a řády…?
Ne, tak vážně to nemyslím. Ale nevím, až přijedeme zpátky domů, co s tím, na to jsme zatím nepřišli…



Houpačka

14. ledna 2010 v 20:02 | pavel |  DOKU-FOTO


Tu tady vidím taky z okna... všechno je z okna, protože do toho vysokýho sněhu se mi nechce.






Nevěřili byste mi co tu bylo dnes k večeři. Musím se s vámi s tím zážitkem podělit. Nudle za studena s majonézou a v tom ovoce - kiwi, pomeranč, víno, mandarinky, jablka, hrušky, prostě samý ovoce. Ale nedělejte to, bude vám z toho jen blbě.



Není to tvoje, ale přesto to máš...

13. ledna 2010 v 23:52 | pavel




Je to hádanka jako z pohádky. Nebudu vás ale napínat. Je to pohled na krásu.

Proto i tak rádi cestujeme a sbíráme obrazy, které si sice vezmeme sebou a přesto tam zůstanou i pro ty druhé. A tak mi napadá, není lepší nic nevlastnit? Když nic nemáme, nemusíme mít ani strach že nám to někdo vezme a nemusíme se o to ani starat. Jsme hlavně svobodní. Lidé stále neumí pochopit, že to co máme, je jen propůjčené a do hrobu si nikdo nevezme nic. To jen tak na okraj...

No a ještě malý dodatek k tomuhle článku, který jsem objevil v novinách. Nechtějte vědět v kterých. Povánoční nákupy Valerie Beckham.



Co k tomu asi dodat? Někdo má prázdno v peněžence a někdo zase v hlavě.