Březen 2010

Zelená se zelená...

31. března 2010 v 22:26 | pavel |  ART-FOTO


.

Všechno dosloužilo a peníze nikde

31. března 2010 v 20:18 | pavel |  DOKU-FOTO


Poznal jsem staré lidi...


.


... kterým auto dosloužilo...


.


... dům dosloužil...


.


... a tak se zařídili na dvoře...


.



... kde mají aspoň zdravý vzduch a prý jim v nouzi, jako všem důchodcům, pomůže Paroubek...



Kadibudka

30. března 2010 v 21:15 | pavel |  Názory


.


Při procházce lesem jsem narazil na tuhle kadibudku, asi nic zvláštního, takových jsem už viděl víc, asi pro hajné... Ale víte co mne zaujalo? Že to kruhové okénko je vždycky až nahoře a člověk, když se tam posadí nemá vůbec žádný výhled. Ještě jsem sice v žádné nebyl, pokud se pamatuji, ale myslím, že by mně to dost deprimovalo, být v té tmě a nevidět ven. Co když se blíží nějaký vrah nebo divá zvěř? 
Takže si myslím, že ten otvor by měl být v úrovni očí, když se tam člověk posadí. Co myslíte? Lidé prostě neumí nic pořádně domyslit. A proto to taky s tou naší společností tak je. A k tomu ještě ten Paroubek! 


Modré jaro...

30. března 2010 v 9:27 | pavel |  ART-FOTO



.




.




.

I modrých květů bylo všude kolem...

29. března 2010 v 19:47 | pavel |  ART-FOTO


.


jen nevím jak se jmenuje...


Pouhá klíčoví dírka, ale taková radost, když je...

29. března 2010 v 13:05 | pavel |  Názory

.
Dívat se klíčovou dírkou je možná ponižující a trapné, ale řekněte, kdo se aspoň jednou v životě tím tajemným otvorem někam nepodíval? A kdo bude tvrdit že ne, že ho to ani ve snu nenapadlo, je navíc i lhář. Je v nás prostě zvědavost a pohled někam do soukromní prostě láká. Taky obvykle lze vidět věci, které bychom jinak jakživ neviděli a přijdeme i na něco, co nám mělo být utajené. Takže se vyplatí, dívat tou dírkou, ale nesmíme být přistiženi. Bohužel je těch klíčových dírek čím dál méně a vynálezci patentních zámků a dnes už i paměťových karet, s těmi se setkáme hlavně v hotelech, se rázem stali našimi úhlavními nepřáteli. Pravdou je, známe to z filmů, že při tom vypadáme dost komicky a navíc ze strachu, že nás někdo překvapí, nám rozbuší srdce. Ale proč nám tu radost berou?
Dneska jsou samozřejmě už jiné a mnohem lepší metody, jak něco, nebo někoho tajně pozorovat, minikamery, ale klíčová dírka, řekněte sami, je prostě klíčová dírka… taková romantická věc…

Tak mi napadá otázka, kdy vy jste se naposled tou dírkou dívali?      

Včely se vyrojily

28. března 2010 v 18:21 | pavel |  DOKU-FOTO


.


Vím, že to víte, ale víte co mi to dalo práce aspoň jednu vyfotit? Kmitaly jako poblázněné... :)

Viděli jste už tolik bledulí?

28. března 2010 v 13:24 | pavel |  DOKU-FOTO

.


Takže zase jsem na netu a dost se mi po něm a po vás stýskalo... Internet jsem v Praze zařídil hned první den s Ufonem, ale pak to moje zklamání, když jsem vyjel do vzdálenějších českých končin, kde slibovaný signál nebyl. Děkuji za vaše komentáře a jak to vidím, budou tu jeden čas samé kytičky, které jsem, když nebyl net, aspoň pilně fotil. Taky se podívám k vám na blog co nového. Zatím ahoj.
  

Kdo by neměl rád balónky

18. března 2010 v 9:27 | pavel |  ART-FOTO

.


Odlétám do českých krajů... Možná se odmlčím jen na jeden den, ale možná na dva týdny, podle toho jak si rychle zařídím v Praze internet... ale můžete zatím kliknout do historie, pokud chcete, je toho beztak tam dost... takže mějte se zatím všichni krásně, ahoj...

Tak tahle hora roští je moje, abyste věděli

17. března 2010 v 22:56 | pavel |  Co dal den

.

ještě mi ji nikdo neukradl



Jaro ve městě

17. března 2010 v 20:43 | pavel |  DOKU-FOTO

.



.



.



.


Dneska jsem si už připadal jako na jaře, hudebníci, žebráci, kavárničky, taky maminy s dětmi se už slunily, takže jaro je tu...

Univerzální slovo

17. března 2010 v 0:52 | pavel |  Jen tak

Snad mi to odpustíte, ale už asi víte, že se tu snažím psát slušně a nebýt vulgární. Ale přeci jen si nemohu odpustit tu říct něco, co mi od té doby, co jsem napsal ten článek Všechno by mělo být rovně, nedá pokoje. Jedním slovem to totiž doplnit. Svrbím mne totiž na jazyku.
Rovně - v hovně. Vždyť se to tak krásně rýmuje.
Jako děti jsme na to dokonce říkanky skládaly. Určitě jistě znáte tohle: Jdeme všichni sborem za tím prvním volem. Nikdo nechtěl jít první samozřejmě. Ale to o hovně není, to mne jen tak napadlo.
Znám jinou z dětských let: Sral, sral, trávy se držel, tráva se utrhla, spadl do hovna, zamazal si prdel. Tak mi napadá, snad mi to blog.cz. nesmaže.
Trochu později jsem někde slyšel a na věky jsem si zapamatoval tohle: Jeden šel a přemýšlel a šlápl do hovna, druhý nepřemýšlel a šlápl do něho taky. Určitě to znáte taky.
Ale abych se konečně dostal k tomu, co jsem tu chtěl říct. Nejenže se na hovno kdeco dobře rýmuje, ale je to asi i neužívanější univerzální slovo. Jeden se zeptá druhého: "Bylo tam něco?" A druhý odpoví: "Ne, bylo tam hovno." Nebo: "Pomůžeš mi s tím?" A odpověď: "Hovno, udělej si to sám." Tady obvykle slovo hovno supluje slova záporu: "nic", nebo "ne". Ale samozřejmě použití slova hovna je mnohostranné. Naše krásná tvárná čeština si dokázala s tak krásným slovem, jako je hovno, moc dobře poradit a myslím si, že by nám to cizinci mohli jen závidět.
Pochopitelně i vy byste tu mohli přidat nějakou hezkou básničku, nebo příklad jeho použití. Protože bychom se ani za to slovo měli stydět. Jsme s ním přece všichni každodenně v důvěrným kontaktu a bez něho by ani náš slovník nebyl tak rozmanitý.
Tak do toho! A těším se na vaše krásné komentáře...

Mimochodem Němci mají taky rádi hovno: Scheiße mu říkají. Třeba ho s chutí vysloví když se klepnou kladivem do prstu, nebo když něco zvorají... a dokonce si myslím, že je to taky nejužívanější německé slovo. A taky je už i v dobré společnosti povoleno. Takže.


Schody

16. března 2010 v 23:11 | pavel |  ART-FOTO

.



.



.


Znáte obrazy od Richtera? Napadlo mi podobně malovat kamerou. Jsou bez úprav.





Tady, kdo ho neznáte, máte od něho dva obrazy.




nejsou to fotky, tedy skutečné namalované obrazy



Jak jsem kupoval se ženou kalhoty

16. března 2010 v 21:03 | pavel |  Co dal den

Naštěstí hned u šatny bylo pohodlné křeslo, takže jsem se hned do něj usadil. Že to chvíli potrvá jsem hned věděl. Žena mi tedy svěřila svoji kabelku ať ji pohlídám a jala se hledat ty nejlepší kalhoty, který by ji na zadku co nejlíp seděly. Určitě to sami znáte. První várku, kterou nesla, bylo to v makru, takže to nebylo limitovaný na pouhé tři kusy, asi po dvaceti minutách zavrhla a šla hledat další. Potom jsem už asi tak při čtvrtém výběru kalhot rezignoval a přestal ji popohánět, protože stejně neposlechla. Byla ve svém živlu. Nakonec, a nevymýšlím si, protože tam bylo teplo, jsem spokojeně usnul.
Žena mne pochopitelně spát nechala, protože měla na ty kalhoty aspoň větší klid a nemusela ani tolik spěchat. Jen tu svoji kabelku si do šatny z mého klína vzala. No, byl jsem asi dost špatnej hlídač. Nakonec mne probudila jedna bába, ale náhodou akorát ve správný čas, když mi žena chtěla vítezoslavně ty dvoje vítězné kalhoty ukázat.
Kolik je hodin, osmělil jsem se zeptat, protože jsem zahlédl že venku už padla tma. Bylo vážně už půl osmý a byli jsme tam od pěti. No aspoň jsem se prospal. Všechno je pravda.

Všechno by mělo být rovně

16. března 2010 v 1:34 | pavel |  Názory

Nechci říct, že můj bratr byl divnej, ale kam přišel na návštěvu, narovnával jim na stěně obrazy. Prostě nesnášel, když něco bylo nakřivo. Podle něho všechno by mělo mít řád. A to nejen obrazy. Taky Universum. Aspoň o tom byl přesvědčen, že Bůh vytvořil Vesmír kde všechno klape, do sebe zapadá, jako ty kolečka ve švýcarských hodinkách. Nechtěl si připustit, že je to jen čirý chaos, jak se dnes vědci snaží dokázat.
Ale teď zpátky k těm obrazům. Já naopak mám rád, pokud je to vůbec možné, zase všechno nakřivo. Protože v tom je život. Nebo ne?
Ale proč to tu vlastně říkám? Vlastně vás to ani nemusí zajímat. Při tom, jak jsem si na bratra vzpomněl, uvědomil jsem si, jak každý z nás byl úplně ve všem docela jinej. A tak to asi mělo i být. Aby ta naše rodina byla tak rozmanitá.

Původně tu měla být fotografie, ale blog.cz, jak se zdá, stávkuje. Odmítá mi ji sem dát. A to jsem se na facebooku k té skupině, co ho kritizují, ani nepřidal. Ale kritizoval jsem Karla Gotta... tak asi proto?

Takže jak je to s vámi? Taky rád třeba uklízíš a brácha nebo sestra dělá bordel? Asi by vážně nebylo u sourozenců normální, kdyby si ve všem rozuměli. Nebo ano?

Fotka snad ještě bude, když se blog.cz nade mnou smiluje... přimluvte se.



rozmoklé pole... někdo se vážně za mne přimluvil... asi strážnej anděl, dík.

VIDÍTE? ANI TEN VŮZ NEJEL ROVNĚ


Dům který nikdo nechce

15. března 2010 v 23:08 | pavel


Ani zadarmo ho nikdo nechce. Tak stojí už několik let a město ho aspoň nechalo oplotit, aby tam nelezli děti. Majitel vyvraždil celou svoji rodinu a pak zabil sám sebe. Kupodivu ani bezdomovci nemají o ten domek zájem. Říká se, že ani krysy tam nikdo neviděl. Někdo by mohl namítnout, že by aspoň o pozemek mohl mít někdo zájem. Ale ani to ne. Prý je zem prosáklá tou krví a kdo by tam chtěl pěstovat třeba jen mrkev. Možná mi to nebudete věřit, ale ani sousedí z toho nejsou zrovna nadšení. Od té doby trpí prý nespavostí, protože z toho domu se v noci ozývají hlasy těch nevinně zemřelých. Člověk by řekl, že v dnešní době by takovým báchorkám sotva ještě někdo věřil, ale je to prostě tak. A tak mi napadlo, že jediným vysvětlením může být to, že lidi se dívají moc často na horory a pak si řeknou, co kdyby to byla i skutečnost?
Já bych ten dům docela bral. Ale žena nechce. Víte proč? Věří na duchy... Takže ji toleruju, každý má přece něco, ne?



Vidět všechno černě

15. března 2010 v 19:12 | pavel |  Názory

Kde jsou ty časy, že člověk se nebál vyjít z domu? Mohl se i v noci projít po městě, mohl i zatít do lesa, třeba na houby a byl si vždy jistý, že se mu z 99% nic nestane, že ho nikdo nepřepadne. Mohl taky poslat své děti bez obav do školy, nemusel je ani doprovázet, taky o dceru se nemusel strachovat, že mu ji nějaký úchyl unese.
Ale dnes? Dnes je to úplně jinak. Ulice jsou plné kapesních zlodějů, pederastů, lupičů, vrahů a koho všeho ještě, kam se jen člověk podívá. O nikom, koho potkáš, nemůžeš bezpečně říct, že by nebyl úchyl. Vidíte? To slovo se mně zalíbilo. Prostě, co si nalhávat, všichni máme strach.
Ale je to opravdu tak, nebo je na vině v novinách černá kronika? A kdo nečte noviny to samé pak vidí večer ve zprávách. Je tam vůbec něco jiného než samé únosy, znásilnění a vražda? Tak není divu, že potom je v nás všech, když vyjdeme z domu, jen malá dušička. Všechno vidíme černě.
Mohu-li mluvit za sebe, v Německu nemám v nejmenším strach. I v noci si někam vyjdu a courám až do rána. Ale v Praze? Tam mi stačí jen vyjít po setmění s odpadky a mám kudlu v zádech. Aspoň takový vtíravý pocit nebezpečí mne přepadne.
Máte pravdu, trochu ten strach jsem teď přehnal. Ale na druhou stranu, když takhle jdu v noci po sídlišti a někdo za mnou delší dobu kráčí, necítím se zrovna dobře. Co když se vážně jedná o lupiče a jednu mi majzne?
Ale stejně si myslím, že ten strach si do velké míry asi děláme sami. Protože vidíme černě a za všechno může i ta černá kronika. Asi bychom ji neměli tak často číst. Co myslíte?

Úchyl

14. března 2010 v 23:40 | pavel |  Názory

Úchyl je poslední dobou často používané slovo, jak jsem zjistil. Mezi holkami takřka moderní. Kdekdo je u nich úchyl. Co to slovo vlastně znamená? Uchýlit se od obvyklého směru, našel jsem ve slovníku spisovné češtiny. Ale hned pod tím: úchylný, pohlavně nenormální. A bohužel tuhle nálepku může dostat každý muž a dost těžko ji potom ze sebe smaže...
Nadávka: Ty úchyle je tak běžná, že dokonce už i ztratila svůj původní význam. Kluk se otočí za holkou a slyší: čumí po mně zase ten úchyl. Tak co je na tom pohlavně nenormálního, řekněte?
Pochopitelně i já jsem to označení málem dostal. Jedné dívce jsem nabídl, že ji můžu něco poslat co by si přála. A víte co mi napsala? Že má strach aby si máma nemyslela že je od úchyla. Jednou jsem se zastavil na moment u školky a díval se na hrající děti, protože sám je mám a taky se na ně rád dívám když si hrají. A co myslíte co se mi stalo? Přiběhla jejich vychovatelka že se prý nemám u jejich plotu zastavovat. Je to normální? A kdo z nás dvou byl vlastně úchyl? Myslíte, že se odváží muž na ulici nějaké dítě, když se mu připlete pod nohy, pohladit po hlavě? Ani náhodou ne. Má strach z jeho mámy aby ho neskandalizovala na ulici. Chlap osloví holku, aby se ji na něco zeptal a už si skoro sám pak připadá jako úchyl. Už má opravdu strach, aby tak označen nebyl. Třeba profesor, hlavně tělocvikář, je u každé holky úchyl. Tak co to holky s tím úchylem vlastně máte? Dozvím se to? Setkali jste se někdy vůbec s tím skutečným?
Pochopitelně, v každém městě se pár skutečných úchylů najde. Ale proč tohle nařčení dostanou všichni normální kluci a muži a žena ne? Vždyť i ta může být úchyl. Na to jsem zatím nepřišel...

Po tom předchozím článku něco pozitivního

14. března 2010 v 12:07 | pavel |  DOKU-FOTO



ta suchá větev ožila, vidíte ty lístečky?



pro porovnání... před několika dny


Kolektivní podvědomí a kolektivní karma

14. března 2010 v 11:31 | pavel |  Názory
Podle Junga existuje kolektivní podvědomí v němž je uložena paměť lidstva, všechny základní typy lidských reakcí na svět. Nazývá to archetypy, reakce na smrt, na hrůzu, zrození... dědictví po předcích, které v sobě nosíme a předáváme dál... Celkem již nic nového.
Ale mnozí duchovní učitelé říkají, že kromě tohoto archetypu existuje kolektivní lidská karma, kde je také všechno z minulosti uloženo. Všechny dobré i špatné činy, každá myšlenka, dobrá nebo špatná a je denně námi doplňována. To všechno co jsme do ní ale vložili, se nám ovšem pak vrací zpátky. Takže není se ani čemu divit, v jakém stavu je dnes svět. Sami jsem si přítomnost zavinili. Svojí dětinskostí, hloupostí, zlem, nenávistí, o které si myslíme, že nám projde, protože si to, co nedobrého konáme, jak negativně myslíme, si nechceme připustit.
Ale není jen kolektivní karma světová, je taky národní. A tady jsme doma. Máme si co stěžovat, že to s námi v Čechách, ať už jde o politiky, zločinnost, závist, nesnášenlivost a egoismus... tak vypadá?