Listopad 2012

Cibulka dříve a Cibulka teď

30. listopadu 2012 v 19:41 | pavel |  DOKU-FOTO

Lidé tam chodili ve svátečním na procházku...




.



... a tak to samé místo vypadá dnes. Vzadu vidíte Dianu. Docela velký rozdíl, ne?



.



Tady je jezírko z druhé strany.




Mapa celého parku.




A tady ještě jednou zámeček dřív...




... a teď.

-

Moje modelka mi pózovala na Cibulce

30. listopadu 2012 v 11:00 | pavel |  DOKU-FOTO

O živé modelky mám poslední dobou nouzi, je jim venku zima a jsou raději doma u kamen.

Ale tahle je na zimu zvyklá a je odolná jako z kamene. Jmenuje se Diana.




.


-


.


.


.


.


.




A na závěr detail pro milovníky pejsků. Není to prý v Čechách trestné, milovat psy.

Moje Dianka má nos trochu jako bambuli, ale i tak se mi líbí.

.

Zámeček na Cibulce nevypadá líp

29. listopadu 2012 v 18:00 | pavel |  Co dal den

Údajně je v tom zámečku sklad zeleniny, ale podle toho co jsem viděl, ani ta zelenina tam nejspíš není. Vlezl jsem tam dírou ve zdi, nejspíš postranní vchod těch neplatících obyvatel, squatterů, protože hlavní brána je na řetěz zavřená, a když jsem tam jednoho zahlédl, dál jsem se už neodvážil ze strachu o foťák. Člověk nikdy neví kdo tam tu zimu přežívá. Snad příště, škoda. Taže fotky tu vidíte jen z dálky ze dvou stran.




.


.


-


-



Balkónek... tam bych si i představil Julii ze Shakespeara.





Až na ten nápis, krásná empírová kašna.

Kdo to jen mezi námi žije a co by bylo za člověka, který ji tak pošmíroval.

-

Cibulka

29. listopadu 2012 v 11:00 | pavel |  Co dal den

Mám rád cibuli na všechny způsoby, dávám ji skoro do všech jídel a nedávno mne napadlo, že jsem ještě nikdy nebyl na Cíbulce. A tak jsem se tam tedy jednoho odpoledne vypravil. Je to usedlost včetně anglického parku, pojmenovaného podle rodu Cibulků z Veleslavína. Hlavně jsem tam chtěl vidět čínský pavilon o němž jsem už i četl, že by na něm měly být zvonky hracící ve větru. Jinak jsou v zahradě i jeskyňky, rybníčky, můstky, sochy řeckých bohů a napodobeniny zřícenin.
Ale jaké bylo moje překvapení, když jsem prakticky uprostřed Prahy viděl, jak je to tam všechno zdevastované. Včetně empírového zámečku kde naslezli útočiště squatteři.

Pro začátek vám ukáži jen ten čínský pavilon.



-


-


-


-


-


-


-


-


-




No není to hrůza? To určitě zahraničním turistům neukazují. A podobně vypadá i zámeček.

-

Z procházky podél Vltavy

28. listopadu 2012 v 21:13 | pavel |  DOKU-FOTO





Tady je to nejhezčí.




Svatebčané tu na blogu dlouho nebyli.





A jeden úsměv pro mne.

.

Záleží jaká samota

28. listopadu 2012 v 17:00 | pavel |  Jen tak


Řeknu to lapidárně. Kdo nemá soukromí, touží po samotě a kdo tu samotu má, touží po lidech, po jejich blízkosti, promluvit s nimi a hlavně mít pocit, že není tak sám, že někde někdo existuje, kdo na něho myslí, nebo si na něj aspoň vzpomene. Nemusí to být ani lidská bytost, může to být Bůh, může to být pes, někdy dokonce jen vysněná osoba. V chorobné mysli, pod vlivem dlouhodobé samoty, je i to možné.

Ale člověk může trpět samotou i když je obklopen lidmi. Například v rozvrácených rodinách, kde jeden pro druhého prostě nemá zájem ani čas. Tím trpí hlavně děti, přestože to často nedávají na sobě znát. Schází jim pozornost, hezké slovo, pohlazení a na místo toho jen křik a pláč.

A pak je ještě jeden druh samoty, který není tak široce znám. Je to samota dobrovolná a ta má dokonce klad. Takový člověk nalezne cestu sám k sobě, nalezne v sobě přítele a nakonec ho i okolí přestane zajímat. Vlastně to samota ani není, je to ten skutečný, pravý stav. Stav vědomí, jednota... a to pak už taky není sám.






Úplněk v mlze.

.

Jak holoubek ke štěstí přišel

28. listopadu 2012 v 12:37 | pavel |  DOKU-FOTO



.


.


.


.


.


.




Kterého chlapa by netěšilo, když ho obejme hezká holka.

.

O babičkách a vnoučatech

27. listopadu 2012 v 19:09 | pavel |  Názory

Dnes odpoledne jsem jel výtahem domů spolu s jednou babičkou, které se vyhýbám jako čert kříži. Je totiž šíleně upovídaná a nikdy nevi kdy má skončit. Taky všechno na sebe musí prozradit. Zpočátku jsem si myslel že trpí samotou a proto chytá před domem na ulici lidi, už jsem o tom tady i psal, aby si mohla s někým pohovořit. Ale byl to omyl. Je zkrátka ukecaná.

"Byla jsem v hospodě vnukovi pro polívku," a hned mi ukazovala v tašce malovanej džbánek. "Ale došla jim," dodala.
"A nebylo by lepší mu tu polívku uvařit?" říkám jí na to.
"Já jen pro sebe nevařím, ale přišel vnuk a chtěl polívku."
"Kolik mu je? Děti obvykle polívky nerady, aby si o ně přímo řekly."
"Šestnáct a na polívky je zvyklej od mámy."
"A co mu ji udělat z pytlíku? Hospodu nemáme zrovna za rohem"
"Tu by nejedl." ....

Nechci vás unavovat o čem všem mne ještě informovala, dokud nás někdo z nižšších pater bušením nevyhnal z výtahu ven, ale to podstatné jsem vám už řekl. Dětičky jsou moc rozmazlané a babičky udělají pro své vnuky všechno a snad jim i dokáží i to modré snést z nebe. Ta nejbližší hospoda opravdu není tady za rohem a přesto babička vyjde do zimy, bylo kolem kolem čtvrté, takže se nejednalo o oběd, aby mu vyhověla, zatímco ten kluk si tam sedí v teple.





Takže jak je to s vámi vnučátka? Taky byste vyhnaly babičku do zimy?

A na ten předchozí článek se taky podívejte a nespěchejte.

.

-

Kdo spěchá je sám proti sobě

27. listopadu 2012 v 10:00 | pavel |  Jen tak

Spěchat je trapná úchylka a málo kdo si to uvědomuje. Nejenže ten náš nerozumný chvat škodí našemu zdravi, naší duši, ale i ukazuje našemu okolí, jací jsme ubožáci. Stačí se podívat na sebe, natočit se na video, a vidíme, když se za něčím ženeme, jak jsme směšní, jací jsme komici. Nejhorší je, to mi věřte, když někdo spěchá bez příčiny. Vždyť mu přece ten jeho život neuteče a naopak se užene tak akorát k smrti. Je otrok času a často ani neví kam dojde. Jako blázen běží přes ulici, nerozhlédne se, a přejede ho auto. A teprve až na věčnosti nezná co je spěch.

A jaký je naopak krásný pohled na člověka který rozvážně kráčí, který ví že mu nemá co utéct... a pokud je třeba, tak se i zastaví. Takovej jsem já. Nemám kam spěchat, ani se za něčím, nebo za někým, hnát. Věřte mi, ani se nehoním za ženami. :D

Jen pomalostí dojdeme ke klidu a ke štěstí. To všechno znaly a snad i dosud znají přírodní národy. Jen tak najdeme i sami sebe a prožijeme život v celé své kráse a plnosti.






Taky nespěchá.

-


Tak to tady už zase máme...vánoční trh

26. listopadu 2012 v 18:24 | pavel |  DOKU-FOTO

Vánoční trh tentokrát nikoli na Staromáku, ale u Anděla na Smíchově.

Dostal jsem se tam čirou náhodou, když jsem tam přesedal z metra na tramvaj.

A že jsem hodnej, mám tady pro vás nejhezčí vánoční boudu s fešandou prodavačkou s květem ve vlasech.




.




A na Klamovce jsem pak viděl tenhle volební plakát. Docela mu knírek sluší, ne?

-

Co asi potřebovala, co myslíte?

26. listopadu 2012 v 11:15 | pavel |  Rozhovor






Tuhle fotografii židovské holky jsem našel ve starých novinách z května 1945 a silně na mne zapůsobila. Představuji si, podle kabátu, že byla pořízená někdy v předvánočních časech, kdy se konaly transporty do Terezína. V období, kdy běháme po obchodech, kupujeme dárky a píšeme Ježíškovi a těšíme se co nám asi tak nadělí pod stromeček. Určitě její přání bylo jiné, než u dnešních holek. A to si jen stále kvůli prkotinám stěžujeme.

Tak se na tu fotku dívejme a pokusme se do té holky vcítit, jak jí asi je a jak by nám bylo na jejím místě.

-

Vrátit se do dětských let

25. listopadu 2012 v 20:22 | pavel |  DOKU-FOTO



-


.




Jak málo stačí ke štěstí. Nevím jak vy, ale docela mu závidím.

-

Necudné fotečky

25. listopadu 2012 v 10:17 | pavel |  DOKU-FOTO



.


.


.




Z včerejší "jarní" procházky po Kampě.

.

Holky před orlojem

24. listopadu 2012 v 19:57 | pavel |  DOKU-FOTO



.


.


.


.



Čekali jste tady snad někoho jiného?

A co mi zbývá, když pražské holky mají ze mne strach, že by se tu viděly.

Ale strach mít nemusí. Když jim slíbím že tu nebudou, i když nerad, splním slovo.

-

Fotka na památku

24. listopadu 2012 v 10:00 | pavel |  DOKU-FOTO



.


.


.




Bohužel jsem ji špatně zaostřil. Jinou s ní nemám, ale hezky se na mne aspoň usmívá. :D

-

Tvoje podoba je známa jen několika vyvoleným blogerkám...

23. listopadu 2012 v 11:00 | pavel |  Jen tak

Tohle mi včera na blog napsala jedna blogerka, která je zvědavá jak zrovna vypadám. Znělo to jako výčitka, protože jí to už pár let nechci dopřát. Ne že by po tom tak toužila, ale nejspíš je žensky zvědavá a zakázané ovoce přece nejvíc chutná. Přišlo mi to veselé. A tak si říkám, měl bych se tedy aspoň trochu odhalit? Na mně není opravdu není zvláštního a ty blogerky, které si zasloužily to pochybné privilegium mne poznat, mi jistě dají i za pravdu.

Ale přeci jen něčím výjimečným se možná svému okolí zdám, když tak nad tím přemýšlím. Nepoužívám totiž mobil, přesto že ho někde v šupleti mám. Je to ještě ten úplně první vzor s tlačítky. Za pár let to bude vzácnost. A nevidíte mne taky se sluchátaky na uších. Ale přesto hudbu denně i na ulici poslouchám. Není to tinitus co slyším, abych to upresnil, nýbrž pouhý městský šum a ruch. Ten je přece taky krásný. A hovory co vedou lidé, když je míjím. A samořejmě i všechno co nám příroda nabízí.

Ale i hudbu a obrazy, bez těchto technických vymožeností, si dopřeji podle nálady. Nevíte jak? Vždyť je to přece tak snadné. Při troše soustředění si člověk vybaví cokolí. A navíc podle přání a rozpoložení. Tóny i obrazy. Stačí jen ztišit se a naleznout v sobě ten vnitřní klid.

A jak mne poznáte, nevíte jak? Mám přece v ruce foťák.

A to je vlastně vše, co potřebuji... když se tak toulám pražskými ulicemi.




-


.




Tyhle Španělky si na Staromáku zatančily.

-

Maminky, strážkyně blogů svých dcer...

22. listopadu 2012 v 14:21 | pavel |  Jen tak

Možná to znáte samy. Máma najde váš blog a vám nic jiného nezbyde, než ho se slzami v očích smazat. Teď o tom zrovna píše na blogu Barča. Člověk by jinak pod jejím bedlivým okem tam musel uvážit každá slovo. A to už by ho pak blogovat už vůbec netěšilo. Jiné je to u dětí. Jsou nerozumné a nedomyslí následky, když prozradí něco, čeho by mohl zneužít nějaký úchyl.

Ale zcela jiné je to pak u dospělých dcer, které jsou taky často pod dozorem. Ta jejich snaha uchránit čistotu svého "dítěte" nemá beztak smysl, protože dcerušku nemohou sledovat krok za krokem 24 hodin. A ta když chce a usmyslí si, stejně si narazí potajmu kluka, milence.

A proč to tu vlastně píši? Jedna plnoletá blogerka si občas domluví esemeskou s kamarádem schůzku a obvykle pak jdou do lesa vyvenčit jejího psa a mají to nakonec i jako hezkou procházku. To mi často připomíná mne samotného když jsem si vyšel s Lenkou. Povykládali jsme si o svých starostech a problémech a bylo nám spolu dobře. Její máma o našich schůzkách nejspíš taky nevěděla, ale proč taky, když o nic jiného nešlo, když šlo jen o toho psa.

Ale abych se vrátil k té dospělé blogerce. Ten její kamarád se s ní tentokrát domlouval na blogu a máma to četla. Dceru teď chce s ním pustit jen pod podmínkou, že jí bude dělat gardedámu a vezmou ji na tu procházku sebou. Tak co myslíte, bude s tou procházkou ve třech ten kluk souhlasit? A jak byste reagovaly vy? :D




-


-




Rande pod Václavem a není Pražáka, který by ho tam někdy neměl.

A jak je to i s vašimi blogy? Čte je taky máma?

-

Tak tu máte dnes bílé holky...

22. listopadu 2012 v 10:00 | pavel

... ale chlapů se nedočkáte. Nebudu si tady dělat konkurenci. :D




.


-


.




A příště budou zase Japonky. :D

-

Už jsem tu neměl dlouho černou holku...

21. listopadu 2012 v 18:00 | pavel |  ART-FOTO

... a tahle se mi obzvášť líbila.




-




Tak vidíte, nekoukám jen po Japonkách. :D

.

Bylo toho mnohem víc než jsem měla v plánu

21. listopadu 2012 v 11:00 | pavel |  Jen tak

Takovou jsem před časem dostal od jedné ženy esemesku.

A to bych nebyl já, abych se nad tím, a předně nad ženami, nezamyslel. Možná se mýlím, ale ženy rády plánují. Nemají rády nejistoty a zvláště ne nečekaná překvapení, pokud to tedy není nějaký hezký dárek. Taková překvapení přirozeně rády vítají. Moje ex například ráda plánovala dovolené. Jiné holky, které jsou solo, si třeba plánují před první schůzkou co klukovi dovolí a až kam zajít daleko. Aby v jeho očích vypadaly dobře. Plán je plán a nakonec plán neplnán dopadne úplně jinak. Někdy dobře, nad všechna očekávání a jindy zase úplným fiaskem.

Každopádně ten její nadplán dopadl víc než dobře. A to bych v té úvaze o plánování mohl pokračovat o čemkoli.

Ale znáte mne, moje úvahy jsou krátké a nechávám na vás co k tomu řeknete.






Zdá se, že ve Vojanových sadech je už jaro a zima třeba nebude.

A tak mi prozraďte, jak je to i s vaším plánováním?

-