Únor 2013

Adidaska a jiné maličkosti

28. února 2013 v 22:20 | pavel |  FOTO



.


.


.


.




Je to taková všeho chuť fotek z jednoho pošmourného dne, ale té Adidasce to nebránilo v úsměvu a tu ženu ve Vojanových sadech taky sníh nerozházel. Nenechme se takovým počasím ovlivnit a těšme se na lepší den. Třeba už bude zítra. :)

.
.

Kostelík v Kinského sadech

28. února 2013 v 11:02 | pavel |  FOTO

Z Kinského sadu jste tu nedávno viděli fotky, když jsem si tam s Lenkou vyšel na procházku. Teď jen ještě něco k tomu kostelíku.




.



Kostelík byl sice uzamčený, ale přesto se mi povedlo oknem vyfotit interiér. Moc světla tam nebylo, proto ta kvalita fotky.



.



Nicméně jsem za pozednicí objevil, že si tam někdo schoval deku, chleba , konzervu, láhev vína a vývrtku.

Hned vedle je ruina, takže tu nespíš pod podlobím přespávají bezdomovci. Aspoň k něčemu je dobrej.



.
A skutečně mne jeden z té ruiny pozoroval. Asi měl obavy aby mu nezmizela ta flaška a vývrtka.





Stejně nechápu, proč tu ruinu tam zanechali, když ty sady byly nedávno renovované. Asi že vypadá tak romanticky?

.

Vařím a peču jen originály

27. února 2013 v 14:25 | pavel |  Kuchař pro ženy

Občas jsem mlsnej a tak si něco něco sladkého udělám. Včera to bylo jen z materiálů, které jsem měl zrovna doma, ale přesto se mi podařil báječnej Kuchen. Kdo se tu podívíví, jaké bláboly tu píši, Kuchen je mužského rodu. Zvolil jsem německé označení, protože nevím jak tu dobrotu nazvat. Není to koláč, ani buchta... asi to bude, podle vzhledu, bábovka. Takže k věci, je hrnková.

Jeden hrnek ovesných vloček, jeden polohrubé mouky, jeden sypkého kokosu, necelý hrnek cukru krupice, kypřící prášek, dvě lžíce šrotovaných lněných semen, vajíčko, podle potřeby asi tak hrnek mléka, polovinu hrnku oleje a všechno zamíchat. Pak jsem to slil do skleněné varné formy, jinou nemám, a nechal péct při 200 stupních asi 25 minut. Tady bych rád jen upozorníl, že nemám troubu, ale jen mikrowelle, která peče, takže u klasické trouby bude čas jiný. Každopádně je to krásné kypré, lehké a moc dobré. Ale pokuď se vám to nepovede, tak vám za to neručím. :D

Fotku vám tady neukáži, protože jsem ji snědl dřív, než jsem si vzpomněl na foťák. Ale máte snad představivost. Ta bábovka je v řezu díky těch lněných semen taková melírovaná.

Jinak jsem trochu uklízel a našel mimo jiné staré pohlednice, z nichž vám občas nějakou ukáži a taky leštičku na fotky. Kdo má o tu leštičku zájem, nechť se přihlásí a dám mu ji. Ale bohužel jen osobně v Praze, protože nerad vystávám fronty na poště.




Je ručně domalovávaná.





Snad neporušuji poštovní tajemství. :D

Krásné holky byly samozřejmě i před sto lety, ale kde je chudice asi konec.

.

Autor a jeho dílo

26. února 2013 v 20:30 | pavel |  Jen tak

Nevím jak vy, ale já když něco napíši a zveřejním, přestane mne to už zajímat. Naopak zase existují autoři, kteří se ke svým textům často vrací a těší se z nich. Můj kamarád se o tom onehdy vyjádřil velmi osobitě... že nad nimi onanují. A že je tam i jistá erekce, si dokáži docela představit. A to se nemusí týkat jen textů. Může jít i o fotografie nebo kresby a obrazy. Svá díla považujeme za své děti, hlavně ta vytvořená v zápalu, horečného potu a usilí, nabízí se tu přirovnání ke kopulaci, a proto je i milují.

A jak je to tedy s naší tvorbou, pokud vzniká impulzivně a v zapálení? Pochopitelně nám přináší radost a potěšení. Cítíme se jak v extázi a je to pro nás v ten okamžik doslova mystérium. Svým způsobem je to i relaxace. Taky sebepoznání. Ale pak stačí napsat za poslední větou poslední tečku a všeho je konec a dílo je na světě. V podstaě už nám nepatří, dali jsme do díla kus sebe samého a teď jen zbývá ho předhodit vlkům, tedy čtenářům, aby ho rozcupovali. Pro nás je to už mrtvola, která nám nepatří.

Takovým dobrým příkladem by nám mohl být Arthur Rimbaud, který v nejlepším, na samém vrcholu, s básněním přestal a pustil se do svých neprozaických obchodů. Možná mu došla inspirace, ale koždopádně byl rozumný. Pro něj to skončilo a nastala jiná etapa jeho života. I Kafka své některé romány ani nedopsal a měl je v úmyslu zničit. Podobně i Gogol. Kdyby jejich přátelé je před ohněm nezachránili, nepoznali bychom z jejich děl téměř nic. Ale myslím, že je to ani nebolelo. Naopak mnozí jiní spisovatelé po svých prvních literárních úspěších píší dál a dál už jen paběrkují. Nemají sílu od toho odejít jako například Viewegh. Je v tam už jen pád, někdy směšnost, někdy tragika.

Tvorba by měla být a taky je, součást našeho života. Je to slast, tvořit. Tedy nikoliv cíl, ale takové to "na cestě."






Takže lidé, buďme rozumní a přestaňme s psaním včas, abychom nedopadli jako ta výše uvedená Jarmilka. :D

.

Se Sovětským svazem na věčné časy

26. února 2013 v 11:00 | pavel |  Rady

Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak. To bylo oblíbvené heslo komunistů a vlastně oni tu věčnost měli stále ve slovníku, protože nám při každé příležitosti slibovali skvělý zítřek... a kde jinde než v nekonečnu. To se sice nedá splnit, ale slibovat, ten blahobyt, že každý dostane všechno podle svého přání a potřeb, to se dá. Tohle nekonečno začalo v Československu, jak všichni víme, v únoru 48, ale nakonec skončilo už po čtyřiceti letech. Takže to nekonečno, jak se zdá, stejně jako čas, je taky relativní pojem. :D

Včera jsem se ještě v půl páté doma rozhodoval, jestli mám na tu protikomunistickou demonstraci jít, jsem velkej lenoch, ale nakonec jsem přeci jen šel, protože by mi líto, když většina Pražáků na to kašle a raději jdou domů do tepla, že by přišla na Staromák jen malá hrstka lidí. Nakonec jich tam bylo docela dost, asi jeden a půl tisíce a zůstali tam v tom sychravu až do setmění.



.


.



Tady lidé podepisovali výzvu, ale byla komunistiská strana prověřena soudy jako neústavní.



.


.



Byla tam i paní Čáslavská. Četla z anonymního dopisu, kde ji někdo psal, že je stará svině a ať "jde dál od Moskvy do stínů amerických mrakodrapů", což mělo veselý ohlas.



.




Byla tam, i nabídka, že si tu oprátku můžeme ozkoušet. Nikdo se k ní nehnal.

Takže jsem rád, že jsem tam nakonec šel a mohu vám zprostředkovat fotografickou zprávu.

.

Hovězí nebo konina?

25. února 2013 v 19:43 | pavel |  Názory

Já tedy maso nejím, ale jinak by mi vůbec nevadilo, kdyby mi dali na talíř místo kovězího koně. Dokonce si myslím, že je koinina zdravější, přesto že je lacinější. Pochopitelně kdo má rád koně, asi by se mu to maso ošklivilo, stejně jako vlastník psa, kdbyste mu připravili na česneku jeho miláčka.

Media z toho dělají aféru, každodenně slyším ve zprávách slova o přísném potrestání provinilců, ale nikdo se nepozastavuje nad tím, že oboje, ať je to kráva nebo kůň, je zabité zvíře, které by mohlo žít a dnes jen hnijící mršina.






Ale naštěstí na koně převalského nedošlo, je chráněný.

.

Chvilka poezie, když máme to výročí Února

25. února 2013 v 14:00 | pavel |  Básně


.


.



Soudru Skála byl pilnej, sesmolil jich o Únoru víc.



.


.


.


.




Na závěr jako bonbonek od prezidenta Zápotockého.

A možná se ptáte jak jsem k těm skvostům přišel. Můj starší bratr měl velkou zálibu ve sbírání těchto komunistických rarit a tak v bytě, který jsem po něm zdědil, zůstaly haldy fotek a těchto výstřižků. Zkrátka poklad, který bych mohl jednou snad i zpeněžit. Bratr se bohužel převratu, jak vždycky říkal můj otec, krátce před listopadem 89 nedožil.

Když se dívám na ty jejich jména, říkám si, jestlipak básní dál? Mohli by teď, pro změnu, třeba básnicky oslavit Zemana. :D

.

Sněhová demonstrace proti Únoru 48

24. února 2013 v 19:46 | pavel |  Co dal den



.


.


.


.




... a děti měly na nich skluzavku.

Demonstrace proti Únoru 48 bude tady na Staromáku dnes v 17 hodin.

.

Vegetariánský oběd

24. února 2013 v 14:00 | pavel |  FOTO



.


.


.


.


.




A jak jim chutnalo.

Kvalita fotek nic moc, protože je to přes sklo.

.

Sněžná svatba na Kampě

23. února 2013 v 18:32 | pavel |  FOTO



.


.




Kdo jiný než Rusové. Ti milují svatby ve vánici.

.


Co mne včera pobavilo

23. února 2013 v 11:00 | pavel |  Co dal den

Asi vás to sice moc zajímat nebude, protože taková velká legrace to ani nebyla, protože se to týkalo politiky. Ale budiž. Rozhodl jsem se totiž doma poklidit bodel, to znamená, probral všechny papíry, zápisky, noviny a mezi jiným jsem našel jeden ústřižek, který si kdysi uchoval můj dědeček. Z jakých novin byl, tam sice nestojí, ale je z 9.září 1920 a ten článek napsal nějaký dr.J.L.Fischer. A třeba to dokonce byl, kdo ví, našeho současného politika předek. Takže co tam píše?

"Stojíme před touto neoddiskutovatelnou skutečností: Lidé dobré vůle a měkkého srdce, zhnuseni nezodpovědnou demagogií politických stran, tonoucích v šílenství krátkodobého, zhoubného fanatismu a stranických zájmů, odcházejí zhuseni z veřejného života a sdružují se v organizacích nepolitických, aby na této neutrální basi pracovali o ozdravění našeho veřejného života. Rozvášnění osobních konkurentů se vystupňuje. Volby zaznamenaly jen honbu za mandáty a změnily se v pustou štvanici. Mravnost dnes nic neznamená." - Takže potud ten úryvek. No sami řekněte? Změnilo se za těch skoro sto let v politice něco?

A další věc, která mne opravdu nejvíc pobavila byl samozřejmě nás budoucí prezident Zeman. Ve zprávách včera vysvětlivali, proč má tak nejistou chůzi a při každé příležitosti padá. Má prý zanícený palec na noze. To jsem pak, když jsem to slyšel, málem spadl ze židle. :D :D :D






Fotky Zenama vám tady ukazovat nebudu, budete ho i tak vidět až moc často.

.

Prase na Kampě

22. února 2013 v 17:30 | pavel |  Názory



.


.





Fotky bych mohl nazvat třeba taky Jatka na Kampě, Řezník na Kampě, nebo i Vrah na Kampě. No nevím, jestli někomu z kolemjdoucích to maso z prasete od toho řezníka zachutnalo. Je to hnus, takhle to poražené prase veřejně vystavit. Podobné jsem i viděl, když jsem autem projížděl pro turisty neznámými končinami v Rusku. Byly tak vystavené i za parného léta a masařky si na nich labužnicky pochutnávaly. Když v televizi ukazují jak někdo zabije kočku nebo psa, hned rychle upozorňují, aby se slabé povahy nedívaly, zejména děti a tady je vystaveno pohledu všem. Jaký je v tom rozdíl? Podle mého témeř docela žádný. Když to vezmu do důsledku, mohl by tam klidně na háku visel i rozťatý člověk. Nakonec není to dávno, jen pár století, kdy takové veřejné popravy byly davem milovány.

Tak jsem sesmolil zase jeden mravokárný článek. Ten vegetarián si nedá pokoj.

Ale aspoň mi k těm kritickým ohlasům pochvalte fotky. :D

.

Bezdomovkyně si nese párek

22. února 2013 v 11:00 | pavel |  Co dal den



.


.


.




Ze Staroměstského náměstí. Před minutou ho právě našla odhozený v odpadkovém koši.

.

Ukáži vám jak jsem se dobral k labutímu vajíčku

21. února 2013 v 20:26 | pavel |  FOTO

Hned mi to nenapadlo, vyfotit tu labuť jako vajíčko, ale když přišla ke mně blíž, tak mne osvítila múza. :D




.


.


.


.


.




A tady je finální vajíčková.

.

Labuť jako vajíčko

21. února 2013 v 11:00 | pavel |  FOTO





Lenka byla chudinka z té sněhové štrapáce celá zmrzlá a tak jsme na Pohořelci sedli na dvaadvacítku, že pojedeme domů, ale mně to nedalo, pro mne byly ty dvě hodiny pořád málo, a tak jsem na Malostranské vyskočil, že se podívám k Vltavě na labutě. A udělal jsem dobře. Máte tu jednu z nich jako vajíčko.



Menšina

20. února 2013 v 16:45 | pavel |  Jen tak

Menšina je tak trochu pochybné označení, protože časem, kdo ví, může být většinou, která nás převálcuje. Ale žádný strach, o romech, neboli cikánech ta úvaha nebude. Mimochodem oni sami, pokud se vám to označení cikán zdá hanlivé, si navzájem tak říkají. Článek je tedy o buzerantech, říkám to taky bez servítku na ústech. A bez mučení i přiznám, že je zrovna v lásce nemám. Možná některým dívkám tady na blogu zvednu mandle, protože ty je zbožňují a ve své sentimentalitě o nich píší pubertální povídky, protože ta jejich jiná orientace je přitahuje, ale skutečnost o nich je zcela jiná. Nemíním ovšem ty zdrženlivé.

Sám s buzeranty mám bohužel jen negativní zkušenosti. Jsou sexem posedlí, smilní až za ušima, vtíraví a z velké většiny i zvrhlí. Nenechají nikoho na pokoji. Jejich počínání bych mohl často přirovnat k úchylům, kteří přepadávají malé dívky a znásilňují, jenže tentokráte se zaměřením na kluky. Takže nějaká romantika v tom rozhodně není. Jako mladej kluk jsem vypadal docela dobře a tak se na mne při každé příležitosti, ať to bylo venku, v hospodě, nebo ve vlaku, lepili. Jsou na každém kroku a touha po sexu je natolik ovládá, že ztrácejí rozum. Nedovedou se ovládat a jsou jako bez smyslu. A to ani nemuvím o vychovatelích ve školách a farářích, jak sami dobře víte. Je to prostě nemoc a společnost 21.století si to přiznat nechce.

Tohle století je vlastně úpadek ve všem a dalo by se přirovnat ke starému Římu, kde lačnost po sexu a orgie neznaly mezí. Včera si na blogu jedna holka pochvalova, že si opět dopřála jednu "trojku" se dvěma muži a že se jí zase splnil jeden sen. Nic proti tomu, ale musíme o tom psát veřejně? A měl by ji člověk ještě pochválit a napsat jí do komentářů jako jiná dívka, "ty se máš, chtěla bych to zkusit taky"? No řekněte? Kde je ten stud? Kde je ta etika a mravnost?

Sodoma Gomora a jednou nás šlehne oheň boží lásky, aby nás zachránil.






Fotka převzatá z jednoho raději nejmenovaného blogu.

.

Zimní procházka Kinského zahradou

20. února 2013 v 11:00 | pavel |  Co dal den

Kdo není z Prahy, vstup do Kinského zahrady je od tanku ze Smíchova. Je to ten tank Rusů, který byl natřen na růžovo a dost mne překvapilo, že tam už není. Trochu chumelilo a po pár krocích, asi v tomto místě, jak vidíte dole na fotce, Lenka dál nechtěla, ale nakonec jsem ji přemluvil.




Chumelenice mi nevadí, spíš naopak, pokud mi nejde sníh do očí.




Tady si přesto Lenka vyndala foťák a fotila kačenky. Povedly se jí líp a tak se na ně raději podívejte u ní.




Pak jsme došli k pravoslavnému kostelíku.




Teď vidím, že ty fotky jsou docela smutné, takřka depresivní, ale to se jen zdá.

Do Kinského zahrady se procházím rád a kdo mne zná déle z blogu ví, že jsem tam byl na procházce snad se všemi holkami. :D

Poprvé jsem tam byl Aničkou, pak s Klárkou a s Bohunkou, pak se Šárkou... a tak si i na ně tam zavzpomínám.




Včera jsem tam byl poprvé v zimě. Například na podzim je tam barevněji, ale přesto i to bílo má půvab.





Úplně nahoře jsou potom skály a můžete si na nich i číst různé vyryté nápisy.

Viděl jsem na Lence, že ji začíná být zima a taky že je jen plátěnkách a tak jsme ten výlet utnuli...

... a teď jen doufám, že neonemocní.

Taky je mi už jasné, že se jen tak snadno ode mne nenechá vytáhnout na další zimní procházku. :D

.

Tak tu máme znovu vánici...

19. února 2013 v 19:34 | pavel |  FOTO

... a Japonky.




.




Dnes jsem si vyšel s Lenkou do Kinské zahrady fotit, ale ty vám ukáži až zítra až je vložím do počítače a zmenším.

Taky chumelilo a Lenka to snášela neblaze a tak se jí ještě jednou omlouvám, že jsem ji v tom sněhu trápil.

.

Výtahové sny

19. února 2013 v 10:10 | pavel |  Jen tak

Snad už od dětských let se mi zdá sen o výtahu a není to ledajaký výtah. Je to zcela určitý výtah o kterém nabývám přesvědčení, že někde existuje, či spíše existoval, protože v tom mém snu je tak vetchý a starý, že by TÜV, nevím jak se tomu v Česku říká, bezpečnostní spolehlivost, nedostal. A věřte mi, je to přímo horor, s takovým výtahem jet.

Někdo by mi zde mohl namítnout, ať s tím výtahem ani v tom snu nejezdím, zvláště když se jedná jen o 3 poschodí a ať to vyjdu po schodech. Ale právě i ty schody je pro mne velký problém. Nejenže jsou úzké a bez zábradí, ale jsou i napůl zborcené, část jich dokonce schází a musím je tedy, pokud se chci dostat nahoru, tu propast, přeskakovat. Takže to riziko výtahu, jak jistě uznáte, je podstatně menší. Moje každodenní trauma, když jdu z práce domů.

Nemohu říct, že ten výtah nefunguje. Jeho problém jen je, že mi ho často nepodaří ani rozjet a tak se tedy stává, že zůstane v půli cestě stát a já v něm musím přenocovat. Navíc ty jeho stěny, včetně podlahy, jsou natolik vetché, že se mi už několikrát stalo, že se rozpadl a já měl co dělat, abych se z něho vydrápal. A to si představte, že takovou odyssee musím někdy abolvovat několikrát za noc.

Ostatně s výtahy jsem měl vždy neblahé zkušenosti. Nejhorší byl v Bílé labuti. Z něho jsem měl přímo panickou hrůzu. Tedy jako dítě. Ani ne ze strachu, ale z obav, že se tam pozvracím. Jezdil totiž rychle, že se pokaždé ve stanici zhoupl, To jsem měl pokaždé žaludek až v krku... to znáte určitě z lanovky. A to ani nemluvím o paternosteru. Tam jsem se zase bál, že z něho nestihnu vystoupit a že mne to nahoře, kde se otáčí, rozmačká na kaši. Jeden z nich byl na jednom stavebním úřadu v Jindřižské ulici. Teprve až v dospělosti jsem to riskl a projel do dokola a byla úleva, to mi věřte.

A to se může stát jen mně, že teď bydlím ve 12.poschodí. Takže co myslíte, měl bych ten sen brát jako varování a raději aspoň tady v Praze dát přednost těm schodům? Vypadají docela bezpečně. Ale to si zase, pokud se budu tahat s těžkým nákupem, mohu si přivodit infarkt. Takže si dnes člověk opravdu nic nevybere.






Jung zdůrazňoval, že sny bychom si neměli nechat vykládat od "odborníků" jako je psycholog nebo terapeut, natož pomocí nějakých knih, protože se stejně o sobě nic nedozvíme. Promítnou do nich své vlastnéí představy a bude to zavádějící. Takže co s nimi, když jen my sami máme právo je rozřešit? Škola tibetského buddhismu Ningmapa doporučuje jasné uvědomnělé snění, udržování vědomí v průběhu bezesného spánku. Mít tedy sny pod kontrolou a řídit si je podle svých představ. Docela dobrá rada. Zavolám si v tom příštím snu firmu na výtahy a objednám nový výtah.

Labutí pár

18. února 2013 v 14:32 | pavel |  FOTO





Myslím že slovní doprovod nepotřebují.

Ale víte proč jsme tady na Zemi? Nikoli kvůli sobě, ale abychom potěšili a milovali ostatní.

.