Březen 2013

A když jsme byli u toho focení...

31. března 2013 v 11:00 | pavel

... tak jsme si řekli, že bychom mohli podle těch akvarelů zkusit další fotky.



.



Zde ústí Melantrichova ulice, kde je ten dům U dvou zlatých medvědů, který můžete vidět v předchozím článku.



¨.




Tady je pohled s orlojem od Malého náměstí směrem na Staroměstské.

Nevím jak vy, ale moje kamarádka řekla, když jsem jí ukázal ty akvarely, že dřív bylo všechno hezčí.

Taky nebylo tolik turistů. Co myslíte vy?

.

Kdysi a dnes

30. března 2013 v 14:00 | pavel |  FOTO

Jelikož jsem doma objevil jeden starý akvarel, napadlo mi, že bych si mohl ten samý obraz vyfotografovat jak vypadá dnes a aby to bylo hodně podobné, dohodli jsme se s mojí kamarádkou, že mi tam bude stát modelem a spojíme to i s procházkou po Praze. Jedná se o dům U dvou zlatých medvědů nedaleko Staroměstského náměstí, který jsem dokonce kdysi rekonstruoval, takže ho dobře znám od sklepů až po střechu. Ve dvoře jsou i krásné arkády, ale o těch až někdy příště. Dům byl postaven v roce 1559 až 1567 a nejzajímavější na něm je právě ten renesanční portál, který vidíte dole. Zajímavé taky je, že se tam roku 1885 narodil "zuřivý reportér" Egon Ervín Kisch.




.


.


.




Bohužel ty dveře byly zamčené, takže to není úplně stejné. Taky jsme neměli psa, ale aspoň tašku si vzala. :D

.

Včera po Praze

30. března 2013 v 10:10 | pavel |  Co dal den

Nebylo sice ideální počasí, sluníčko nesvítilo, ale přesto jsem si s kamarádkou vyšel na procházku po Praze.




Kryla mi záda, když jsem fotil na Jungmanově náměstí bezdomovce.




Pak jsme se vydali na Můstek...




... a Melantrichovou ulicí na Staroměstské náměstí, kde bylo pěkně narváno.



.



Tam jsme si pohladili i zvířátka...



.



... a s kozlíkem se loučím. Odpoledne budou další.

Gurové, boží matky, spiritualisté a duševně choří

29. března 2013 v 12:20 | pavel |  Jen tak

Je to skupina výstředních lidí, o kterých často nevíme kam je zařadit. Nejenže se vymezují z našeho středu, ale jsou dokonce, a to hlavně, sebestřední. Možná se někdo z vás podiví, proč jsem do této skupiny zařadil i duševně choré. Je to proto, že právě u těchto avatarů, duchovních učitelů a božích matek nikdy člověk neví, zda mají zdravý rozum, nebo jsou naopak vychytralí a mají potřebu pro svoji potěchu a výdělek ovládat jiné. Ta hranice je natoilik malá, že ji jen těžko rozpoznáme. Pochopitelně jsou i lidé, kteří to myslí s tím duchovním učením dobře a nikomu neškodí, ale i u nich, pokud jsou svojí vírou přímo posedlí, často váháme kam je zařadit.

Jedna taková skupina, o které taky nevíme kam ji zařadit, se jmenuje ART BRUT. Překládáme je jako surové nebo i syrové umění. Typická je u nich právě ta výstřednost, originalita, velká svoboda, síla výrazu a vynalézvost, která právě hraničí s příznaky chuševní choroby. Tahle vymeznost, ale i neprofesionálnost, je tam právě často zařazuje. Jejich díla jsou výjimečná svojí naléhavostí, vnitřní posedlostí, původností a imaginativním pohledem na vnitřní skutečnost.

Jednou takovou neškolenou "umělkyní" byla Anna Hackel (někdy pod jménem Häckel) z třicátých let minulého století, kterou bychom mohli zařadit mezi mediumiky, spiritualisty i duševně choré, tedy schizofreniky a paranoidní psychotiky. Vyznačuje se obsesí, naivitou, precizností, ornamentální geometričností a dekorativním automatismem. Moc o ní toho nevíme, ale její díla převážně zobrazují kosmickou flóru, květiny z paralerních světů. Právě ta její obsese, chorobná nutavá posedlost, s jakou ta díla tvořila, je pro ni typická.

Mohu vám dnes ukázat ze své sbírky její tři díla.




.


.


.

Sami jistě víte, co je to automatická kresba. Když se třeba nudíme a čáráme po papíře, obvykle jsou to ornamentální obrazce, které se často podobají i mandalám. I ty mají něco společného s Art brutem, medijními kresbami, jaké vytvořila ona.

.

Opice pochází z člověka

28. března 2013 v 10:00 | pavel |  Jen tak

Možná to považujete za výstřednost, ale Westenhöferova teorie, přesto že jde proti proudu, proti "slavnému" Darwinovi, má něco do sebe a měli bychom se o ní více zajímat. Každopádně si zasluhuje pozornost a proto se pokusím ji tu rozvést. Za prvé, lidská noha se nevyvinula z nohy, jaké mají opice. Měla svou lidskou formu už od počátku, protože byla určena výhradně k chůzi a mohl svobodně užívat rukou, které nesloužily tělu, jak to vidíme u opic, k opírání.

Že opice nemají nic společného s člověkem dokazuje i bedlivé pozorování a srovnávání jejich chování. Když opice stojí, je na ní vidět značná námaha v nepřirozeném držení těla a nedostatek chlupů v místech, kde jich máme nejvíce. Již z těchto na pohled zřejmých ukazatelů můžeme konstatovat, že jsou to zvířecí odrůdy člověka.

Očividně nejzřetelnější důkaz, že opice pochází z člověka, můžeme každodenně vidět na našich ulicích, když pozorujeme lidi, vycházející z barů a hospod. Nejdou vzpřímeně, nejdou po zadních, jak by se slušelo, ale jsou čtveroručci, jdou po všech čtyřech. Proto se taky říká "mají opici". Zkrátka řečeno, chlastem se člověk dokázal zdegenerovat, evolučně proměnit v opičí druh a proto je dnes můžeme vidět jako gorily, šimpanze, nebo orangutany v našich zoologických zahradách.




Už i ten opilecký lidský výraz v jeho tvářích.




Tady jako když jde z hospody po všech čtyřech domů.




A tady je pěkně znavenej.

No řekněte, nemám snad pravdu?

.


Člověk by měl ve dvaceti spáchat sebevraždu

27. března 2013 v 17:00 | pavel |  Jen tak

To není tak docela z mé hlavy, protože třeba Rimbaud si to myslel, i Sartre to napsal a jak jistě víte, nepovažuji vás přece za hloupáky (nejsem Zeman), byla to v době Goetha docela velká móda, že si mladí lidé přímo s rozkoší brali život. Tak zvaná Wertherova horečka. Nebyla to organická nemoc, jak by si někdo mohl myslet, ale kvůli nešťastné lásce sebevražda. Zavinil to sám Goethe, když napsal román Utrpení mladého Werthera, kde popsal své nešťastné lásky a na závěr se nechal inspirovat sebevraždou přítele. Jak poetické, jistě si řeknete.

Ale o tom, že by měl člověk páchat sebevraždy kvůli nešťastné lásce, tak jsem to nemyslel. Do těch asi dvaceti člověk žije naplno, poznává dosud nepoznané, všechno prožívá jak poprvé, ale pak už jen paběrkuje. Ty další roky jsou jeden jako druhý, čekají nás jen existenční starosti a jediné co nás pak může ještě překvapit, je právě ta smrt.






Takže opět jeden výplod mé choré mysli. Takže mějme se krásně a dokud nám zdraví slouží, milujme se. :D

.

Proč si všechno tak rádi idealizujeme

27. března 2013 v 10:44 | pavel |  Jen tak

To mne dnes ráno napadalo, když jsem si prohlížel portréty Boženy Němcové.



.


.



Vlastenka, buditelka, krásná žena, do které se zamilovali všichni tehdejší intelektuálové. A proč bychom tedy nemohli i my?





A skutečná podoba, když jí bylo pouhých 36 let. Dnes by se za ní asi moc chlapů neotočilo.

Všechno co bylo, vidíme s odstupem času v krásnějších barvách a často dokonce růžově, například své dětství a rádi pozapomínáme na různá příkoří, které jsme v dospívání zažili. A takto bychom mohli uvést i mnoho jiných skutečností. Idealizujeme si. Především minulost. Zvláště když se nám zrovna nevede nejlépe. A to pak v mysli dokážeme všechno nekriticky proměnit, převrátit naruby a ztrácíme paměť. Dobrým příkladem může v dnešní době být i ten nostalgický pohled některých lidí, většinou stárších, na doby předrevoluční, kdy nám vládli takzvaní komunisté. Vždyť to přece s námi mysleli jen dobře.

A už jsem zase u té politiky. :D

.

A dovedeme se opravdu vcítit do druhých?

26. března 2013 v 18:00 | pavel |  Jen tak

I přes ty optimistické fotky, které sem často dávám na blog, necítím se v posledních dnech extra dobře a to mne přivedlo k malému zamyšlení zda se opravdu dokážeme vcítit do druhých, kteří jsou na tom podobně. Obvykle si myslíme, že naše těžkosti, problémy, neřkuli smutek, je tak velký, že ostatní ho nemohou zcela pochopit, ocenit a namísto aby nás něčím potěšili, začnou nám vykládat jak jim je těžko.

Každý mám nějaký problém a zápasíme s ním. Buď křičíme do tmy, nebo se dusíme beznadějí a nikde žádná pomocná ruka, pohlazení. A proto i bijem kolem sebe, rozdáváme rány a často to odnesou i nevinní, kteří mají smůlu, že se k nám zrovna přichomýtli. Řekneme jim, že nemají ani zdání jak nám je.

Takže co na to říct? Nenechme se zdeptat starostmi, protože každá, i když to tak nevypadá, se vžd\ycky nějak vyřeší. A hlavně vždy pomněme, že nemáme je jen sami.





Jednu svatbu na dobrou náladu.

.

Kuřácké peklo

26. března 2013 v 10:00 | pavel |  Co dal den

Kouřit jsem přestal z jednoho dne na druhý asi před desíti lety a měl jsem to štěstí, že nejen moje žena, ale i všechny moje kamarádky a přítelkyně, skromně přiznávám, že jich nebylo málo, byly nekuřačky, což je skoro v dnešní době zázrak. Takže to jen na úvod, abyste byli trochu v obraze.
Díky mojí hodné kamarádce Lence, která mi domluvila schůzku s mým bývalým kolegou a současně nejlepším kamarádem, kterého jsem tu v Praze měl a roky, po celou dobu co jsem utekl do Německa, neviděl, jsem se s ním setkal a řekli jsme si že si zajdeme na pivo a zavzpomínáme na staré dobré časy. Jelikož je stále kuřák, tak jsem se obětoval a sedli jsme si do kuřácké části, kde jsme pobyli celé odpoledne až do večera. Měli jsme si taky mnoho co říct.





Abych vám ukázal kde jsme seděli, tak jsem vyfotil ty holky naproti.


Bylo to fajn a jsem moc rád za naše setkání. Ale přesto jsem už cestou domů autobusem zažil dost velké překvapení, jak všechno kolem mně smrdí... a kupodivu BYL JSEM TO JÁ. Je až k neuvěření, s jakou radostí a potěšením se do mých šatů za těch pár hodin ten kouř vstřebal. Připadal jsem si jako bezdomovec a dokonce jedna paní, která si chtěla ke mně přisednout, raději po minutě vstala a posunula se ode mne o kus dál.

Doma jsem musel okamžitě všechno (od spodního prádla až po bundu) hodit do pračky a umýt si hlavu a osprchovat, protože v minutě smrděl i celej můj nekuřáckej byt. Ale stejně ani to dohromady nepomohlo. Plný nos a plné plíce toho kouře, takže předpokládám, že ještě pár dní ten smrad ze mne bude vyvěrat.

Možná se vám bude zdát, že tu přeháním, ale na mou duši, je to opravdu peklo pro nekuřáka jen pouhých pár hodin v tom jejich zakouřeném prostředí setrvat.

.

Nepoznám větší rozkoš a uspokojení...

25. března 2013 v 11:41 | pavel |  Jen tak

... než je dobře a živě napsaná věta.

Ach ty rozkoše. Každý upřednostňujeme nějakou jinou, ale přesto jsou některé, které máme společné. Nebojte, o sexu ten článek tady nebude, chodí sem i děti. Myslím uspokojení, které nám poskytuje psaní, nebo fotografování. Já mám vlastně obě. A ty mají také něco společného a to je poznávání. Setkávání s novými lidmi, s jejich příběhy, nalézat dosud neznámé, protože v každém člověku něco je, co nás něčím obohatí, ať dobrým nebo zlým.

A taky co je podstatné a co bychom si měli uvědomovat, je moc zbytečně nemluvit a psát jen to podstatné. A proto i končím. :D



.


.


.




Hezký den a ať se máte krásně jako ta nevěsta.

.

Jaro na Kampě

24. března 2013 v 14:00 | pavel |  FOTO



.


.


.


.


.




Myslím, že fotky opět hovoří samy za sebe.

.

Z tunelu do života

23. března 2013 v 15:00 | pavel |  Jen tak

Vlak života mi právě vjel do tunelu a mám pocit že mne nikdo nemá rád. Jistě znáte tenhle pocit, kdy se nám zdá že ten tunel nemá konec a snad už ani nevyjede ven do světla. Vlak se nám často přímo nabízí jako metafora. Například o zralých ženách se říká, že často se chovají jako by jim měl ujet vlak a proto naskakují do něj za jízdy... ještě něco stihnout co se jen dá. A jak to v životě bývá, někdy vlak dojede, protože už je tam konečná.

Ale přesto mám s vlaky i pozitivnější vzpomínky a byly skutečné, aspoň pro mne, v dětském věku. Vlaky radosti a šťastného života. Můj strýc v Poděbradech, tehdy poklidném lázeňském městečku, vlastnil nádražní restauraci. Ovšem ne nějaký zaplivaný lokál, který máme spojený s nádražími, ale v tehdejší době luxusní podnik, kam se chodilo na nedělní oběd a kde si slečny a paničky dávaly kávu, nebo zmrlinový pohár. Moje ještě ne maminka, mého strýce neteř, tam pracovala v pokladně a můj ještě ne otec, syn hospodského z Klínce, právě dostudovaný právník, tam kvůli ní chodil večer na plzeň. Takže jak jste si už jistě domysleli, odtud vyjel vlak mého života.

Přestože moje maminka už tam nepracovala a otec tam chodil na pivo jen zřídka, nanejvýš jsme tam někdy zašli na sváteční oběd, bylo to nádraží pro mne malý ráj. Přijížděly a odjížděly tam vlaky a já tam na peróně rád sedával. Jistě to znáte, vábily mne ty dálky. Za letních dnů tam číšníci volali "Páárkýýý píívóóó, páárkýýý píívóóó..." a roznášeli je v papírových kelímcích cestujícím přímo do oken.






Poděbrady v celé své někdeší slávě.

.

Mucholapka - nelidský vynález

23. března 2013 v 11:00 | pavel |  Jen tak

Přišlo vám někdy na mysl, že mucholapka je nelidský vynález? Zabít mouchu, i když s tím taky nesouhlasím, je to přece živý tvor, je aspoň rychlá smrt bez utrpení. Ale jen se vžijte do mouchy, která je tam přilepená a žízní, hladoví a čeká mnoho hodin, neřkuli dnů, na smrt. Myslím, že Brusel by měl ty mucholapky zakázat. A pokud, jak se šušká, nás tam bude zastupovat pan Klaus, měl by se raději spíš než oteplením-ochlazením, věnovat těm chudinkům mouchám. Nemyslíte?

A to je asi všechno, co jsem chtěl dnes říct.




Ta moucha už tu byla, ale dnes se mi hodí k článku.



.




Já vím, tyhle dvě holky už tady taky byly, ale sluší jim to víc než té chudince mouše, ne?

.

Povinný jarní úklid k 15.sjezdu KSČ

22. března 2013 v 18:35 | pavel |  Jen tak

Nedávno, když jsem tu četl pár komentářů od holek, napadlo mi, že bych tu měl občas dělat osvětu, protože napsaly, že komunismus neznají, nebezpečí od něho nehrozí a že co bylo, je jim vlastně jedno. A ani si nedovedou ty doby představit. Třeba že byly povinné brigády. Už asi od třetí třídy, tuším, jsme už jako malé děti chodily sbírat mandelinky bramorové, na podzdim vybírat brambory, vytrhávat řepu... už si ani nevzpomínám co jsme všechno na úkor učení musely. Většinou jsme ale byly rády. Dostaly jsme tam k obědu buřta a ulily se ze školy.

Ovšem brigády nás neminuly ani v dospělosti, když už jsme chodili do práce. V dnešní době nepředstavitelné, že by si někdo dobrovolně vzal montérky a k výročí komunistického sjezdu vzal kýbl s hadrem, nebo koště a běhal s tím po Praze. A nebylo to v hluboké totalitě padesátých let. A povinně a byl kontrolován.




Tento dnes vzácný dokument jsem našel v papírech na vyhození včera a tak jsem ho pro vás zachránil. Má skoro cenu zlata.

A tak si říkám, až vyhrají socani s komunisty, jestli nás to taky nemine. :D

.

Jak je to se slovem děkuji

22. března 2013 v 14:29 | pavel |  Jen tak

"Víte co." řekl, "postarám se vám o to".
Neřekla ani ano, ani ne, ani mu nepoděkovala, ale když odešel, vyndávala zase věci z krabic zpátky. Když se vrátil do pokoje a viděl ty věci na místě, sklíčila ho odpovědnost, kterou náhle na sebe vzal. Stalo se něco, co mohlo ovlivnit jeho život, a přitom si uvědomil, že mu na ní ani tolik nezáleží. Dokonce pocítil v té chvíli vůči Tonce nechuť, protože přijala jeho nabídku docela samozřejmě.

Opět tu máme jeden úryvek, tentokrát z povídky Tonka od Musila. Rádi někoho potěšíme, pomůžeme mu s něčím, nebo mu něco koupíme, když vidíme, že se mu něco zalíbí, i nám to udělá radost, nečekáme protislužbu ani vděk, ale jak jsme rozčarováni když to dotyčný přijme jako samozřejmost a nestojíme mu ani za to, aby nám jedním slovem poděkoval. O polibku ani nemluvě. :D

Vybavuje se mi podobná situace, když jsem před lety jedné dívce kupoval co jsem jí na očích viděl a všechny dárky brala podobně. Připadal jsem si jako bych si ji měl kupovat a to mne uráželo, protože nikdy jsem neměl tohle zapotřebí. Na druhou stranu mne k tomu nenutila, abych jí něco kupoval a třeba byla i rozpačitá ty dárky přijímat a proto je vzala bez jediného slova. Možná by bylo dobré, kdybych si s ní o tom upřímně promluvil. Ale řekněte? Jakých slov použít? No řekli byste jí to? Každopádně tohle náš vzah natolik otrávilo, i když to byla možná maličkost, že jsem ji už tolik nemiloval a nakonec jsme se rozešli.

Opět jsem si trochu zauvažoval, vždyť mne už snad znáte, ani nevím jestli vás to zajímá a tak si aspoň ukážeme pár hezkých holek.



.


.




Kdo jste ho neviděli, můžete komentovat i předchozí článek.

.

Byli chvíli šťastni jako v počátcích svého manželství.

21. března 2013 v 21:11 | pavel |  Co dal den

"Dojatě ji přitiskl k sobě a políbil co nejněžněji. Přitiskla se k němu a chvíli byli šťastni jako v počátcích svého manželství."

Opět jeden krátký citát, i když tentokrát z povídky z knihy Exil a království od Camuse. Četl jsem ji před lety a včera jsem se k té knize opět vrátil. Ostatně poslední dobou čtu hodně a musím se přiznat, že současně několik knížek. Povídky od Musila, Literatura a politika od Hory, Vyhlídky demokracie od Whitmana... když mne začíná jedna z nich uspávat, tak si ji označím záložkou a pustím se do druhé. Vinu na mém čtení má jednak počasí, ale taky zejména to, že knihy z mé knihovny postupně redukuji a odnáším do antikvariátu, abych nebyl jednou pod nimi doslova pohřbenej. Kam se v bytě podívám, vidím jen knihy. A že si je znovu přečtu, dá se říct, že je to s nimi takové rozloučení.



.


.




Je to smutné, že takto končí skoro každé manželství. Pokud se nerozvede, promění se ve zvyk soužití.

Lidé si to sice bolestně uvědmují, ale není v jejich moci, cítit ty kouzelné pocity z počátků jejich lásky.

.

Zeman se mi plete do vztahu a pak ho mám mít rád?

21. března 2013 v 11:00 | pavel |  Co dal den

Včera jsem se konečně vydal do velkoobchodu s kameny abych dokoupil zboží do Německa a udělal jsem dobře. Měli předvelikonoční prodejní den, takže vše zlevnili o 15% a nejen to. K pohoštění byly obložené chlebíčky, které miluji. A tak jsem se ani nestyděl a pořádně jsem se jimi nacpal.

Jak všichni víte, byl první jarní den, počasí se konečně umoudřilo a dokonce svítilo sluníčko.




.



Tyhle dvě fotky jsou sice z pondělí, ale nevadí, hlavně že sníh už mizí.




Pak jsem jel metrem domů a uvařil z posledních sušených hub bramboračku.

Tu sním až dnes k obědu.





A teď ještě k tomu názvu na konec, protože určitě chcete vědět proč zrovna Zeman mojí lásce nepřeje.

Moje milá mi včera jen tak mezi řečí řekla, že mne kvůli tomu, že nemám rád Zemanaa a že ho tady kritizuji už tolik nemiluje.

Co vy na to? :D

.

Lidé dnes žijí nedisciplinovaně...

20. března 2013 v 14:00 | pavel |  Jen tak


"Je to až neuvěřitelné. Dříve lidé žili bez povinných vycházek, bez přesně stanovené doby jídla, vstávali a chodili spát jak se každému zlíbilo a koruna všeho, vedli bez jakékoli kontroly sexuální život. Kdo chtěl, kdy chtěl a kolik chtěl... naprosto nevědecky jako zvěř."

Jde o citát z knihy MY od Jevgenije Zamjatina z roku 1920, tedy knihy o totalitním státu, která předcházela známějším dilům od Huxleye a Orwela. Právě jsem ji dočetl a mohu vám ji jen doporučit.

Při tom čtení mne napadlo, že jsme od té totality, jak je v knize líčena, nebyli moc daleko. V padesátých letech svazáci (snad víte kdo to byl svazák) na schůzích řešili milostné vztahy svých kamarádů, zdali odpovídají socialistické morálce. Nejdřív měli milovat stranu, případně Stalina a Gotwalda a soudruha nebo soudružku jen pokud byli dostatečně uvědomělí. Kolektiv měl vždy přednost.

V Rusku se zase pustili s celým svým fanatismem své spasitelné víry do racionálního spoutání všeho v jediný společný pracovní a výrobní aparát. Život milionů lidí založili jedině na rozumu, výpočtu a účelu tak, aby u každého pohřbili idividuální zvláštnost a změnili ho v dav. V nových ruských klinikách například zřídili centrály mateřského mléka. Matky musely odsávat své mléko do lahví a pak teprve se tato odosobněná strava přidělovala dětem. Smysl byl v tom, že by děti měly být už od narození vychovány v kolektivním duchu.





Našel jsem pro vás i jednu doličnou fotku.

.

Má sekta něco společného s komunismem?

19. března 2013 v 15:00 | pavel

Myslím, že ano a dost. Nejen že nám lhali do očí, vymývali nám mozky a slibovali modré z nebe, ale taky měli metody jak nás získat, obalamutit a přimět abychom na ně za ubohou almužnu dělali. A Diesana se nechala jimi inspirovat. Jednoduchá metoda a hlavně prověřená a účinná.

Včera se mi ta její sekta opět připomněla, když jsem se dozvěděl, že si ta boží pseudomatka, ta přičinlivá podvodnice, založila další výdělečný podnik na Srí Lance.

Ponúka luxusné ubytovanie vo veľkých a menších drevených "kabanách" s vlastnou kúpeľňou, klimatizáciou, štýlovým nábytkom a vonkajším priestorom na relaxáciu, v harmonickom prírodnom prostredí všetkým, ktorí hľadajú útočisko od každodenného stresu a pracovných povinností. V areáli je tiež recepcia, priestranná reštaurácia so živou hudbou, bar, masáže, bazén s vonkajšími sprchami a toaletami, menšie obchodíky a stánky na občerstvenie, volejbalové ihrisko. U nás nájdete služby na najvyššej úrovni, milý a profesionálny personál.

A tady jsme u toho personálu, ten důvod, proč tu o ní píši. Ten milý personál jsou ve skutečnosti ty její ovečky (a předpokládám, že i můj syn), které jí všechno, veškeré své jmění věnovali a teď ji tam dobrovolně budou otročit, dokud se jí neznelíbí. Použila stejnou metodu jako komunisté. Ti, aby se dostali k moci, vyhlásili tzv. vládu lidu, to znamená všechno patří všem, s tím rozdílem, že oni budou za ně vládnout. A podobně uvažuje ona. Jsme jedna rodina, všichni se milujeme, sdílíme všechno společně a tak na mne pracujte, aby se nám všem vedlo dobře. Tuhle taktiku už dříve uplatňovala i v těch svých ašrámech. A kdo se jí znelíbil a koho už nemohla víc okrást, toho vyrazila. Jako například toho pana Pánka, který jí věnoval 30 milionů, z kterých si vlastně založila ten svůj podnik, to své království.

Tak jsem jen zvědav, jak dlouho ještě ty Boží mlýny budou mlít...






Ani nevím, jakou fotku sem k tomu dát. Hodiny z Celetné... odměřují čas.

.

A máme tu opět sníh

19. března 2013 v 11:00 | pavel |  FOTO

Nedá pokoj a nedá pokoj. Drží se tu jako komunisti.





Pohled z mého okna včera večer.



.



Tentokrát ta dáma v kožichu není moje kamarádka. Je to Ruska.





V mých oblíbených Vojanových sadech taky napadl sníh a zakryl "moje" sněženky.

Kdy se konečně toho jara dočkáme?

.