Srpen 2013

Jiný poník a dva milenci

31. srpna 2013 v 18:13 | pavel |  FOTO



.


.


.




Oddělili je a zakryli jim oči, ale jejich touha je silnější.

.

Jeffersův dům - Konečné znění 23

31. srpna 2013 v 14:02 | pavel |  Román Jeffersův dům

Ta deprese, beznaděj, najednou ze mne vyprchala jako pára z hrnce a ta samota, nad kterou jsem před chvílí hořekoval, je vlastně to, na co jsem se tady těšil... být se sebou sám. Sám jsem byl vlastně vždycky, už jako dítě jsem byl sám, sám se svými problémy, se kterými jsem se styděl svěřit. Sám jsem byl nakonec i ve své rodině, ve své druhé rodině, kterou jsem nakonec na celé čáře prohrál. Na samotu jsem si vlastně zvykal už tam. Ale teď je to poprvé dobrovolně.

Včera jsem na pláži pozoroval jednu ženu, která učila svoji malou fenu chodit na vodítku. Když jí nasadila obojek a chtěla aby šla za ní, zůstalo to mrně sedět na místě. Nehnulo se ani po domluvách, ani když ji táhla, že šoupala zadkem po písku. Obojek jí tedy sundala a popošla pár kroků. A fenka se za ní rozběhla. A tohle se opakovalo, dokud to ta panička nevzdala. Ten pes se jí očividně vysmíval.
Jedna moje známá měla psa, který byl zase učiněný loudal. Na vodítku chodit nechtěl a když s ním šla do města, musela každou chvíli stát a volat ho, "pojď, už konečně pojď, jinak se nikam nedostanem," jako na malé dítě. Byl to flegmatik. Nakonec ho vzala do náručí a myslím, že s tím i počítal.

Jeden den je tu stejný jako druhý. Nikdy nevím, jestli je pátek nebo středa. Jen neděle rozpoznám, podle návštěvnosti pláže. Přijdou místní, hlavně venkovani z blízkého okolí, ženy jsou baculaté a holky mají silné nohy. Ani se nesvlékají, jen zůstanou ve stínu pod skalou, v košilkách a strakatých sukních. Uvažoval proč mají tak silná lýtka a široké boky, tedy velké prdele, jinak to ani nejde říct. Jsou nejspíš tak svalnaté, protože tady je všechno nahoru a dolů v kopcích.

Úplně jiné neděle, jak si vzpomínám, byly doma. Jak ráno začaly, staly se pro mne nejhorším dnem z týdne. Musel jsem jako jediný z rodiny vstávat, protože mně otec nutil chodit na ranní mše do kostela. Ale bylo to nejspíš kvůli jeho novinám, které jsem na cestě domů pak vyzvedával od trafikanta. Kostel jsem nenáviděl jak mor hlavně z jediného prozaického důvodu, že jsem tam musel, jako ostatní děti, celou hodinu stát vpředu, zatímco dospělí seděli. Bylo to vůči nám, nadávali jsme všichni, "pořádná sprosťárna". Jediným zpestřením dne byl jen nedělní oběd o třech chodech. Polévku vařil otec, hlavní jídlo a moučník pekla máma, měli to rozdělené. Přestože máma byla kuchařka, otec trval na těch polévkách, že je bude vařit sám, protože mu je pokaždé pochválila.
.

Bioprodukty a minimalismus

30. srpna 2013 v 23:23 | pavel |  Názory

Moje dcera je přírodní člověk jako já. Sice nepodniká spanilé jízdy do přírody a nakouká co by kde stravitelného našla, ta hladovému člověku, kromě zimy, vždy něco poskytne, ale aspoň to nakupuje přímo od zemědělců, čerstvé a několikrát do týdne.




Byl jsem tam s ní několkrát nakupovat a docela mne překvapily ty ceny. Třeba rajčata, které člověk v normálních obchodech dostane už za 65 centů, tam mají za 2,80 jako nabídku. To se týká i ostatního ovoce a zeleniny a dokonce i banánů a pomerančů, které v Německu nerostou. Všechno aspoň třikrát dražší. I jiné potraviny, jako třeba špagety. Dceři jsem se to ani neodvážil rozmlouvat, protože jsou to její peníze a její zdraví, když všemu, co je bio, věří. K večeři jsme měli odtumtud mimo jiného rajčata a byla z nich přímo nadšená, přesto že jsem u nich neviděl žádný rozdíl. Na tom statku jsem jejich záhony ostatně neviděl a mohly být klidně ze skleníků v Holandku. :D

A k tomu minimalismu? U dcery se skutečně jí střídmě, jen malé porce a množství (a vlastně i tu jejich cenu) vyrovnává kvalitou. Proto je taky štíhlá a nakonec ji musím dát za pravdu, že na tom bio něco je. Kdyby se tak všichni Češi chovali, oproti tomu co vidím v Praze v Tescu, byli by zdravější a nezápasili by s nadváhou.

Vždycky jsem obdivoval ve starých anglických filmech, jak hoduje šlechta. V talíři polévky jen na tři lžíce a další chod co by smet. Holt jsme, aspoň v tom hodování, stále plebejci.

.

Bezdomovec s dvěma byty

30. srpna 2013 v 10:00 | pavel |  Jen tak

To jsem já. Jeden byt v Praze, druhý v Bochumi, ale v žádném se necítím tak docela jako doma. Možná v Praze trochu víc, ale chybí mi v něm žena, která by mne tam vždycky vítala ve dveřích... buď s polibkem, nebo s válečkem na nudle v ruce. :D





Už jsem tu dlouho neměl Klárku a tuhle fotku jste ještě neviděli.

.

Jeffersův dům - Konečné znění 22

29. srpna 2013 v 14:43 | pavel |  Román Jeffersův dům

Jeho otce po celý život pronásledoval sen, který byl současně i někdejší tragickou skutečností. Jeho sestřička náhle zemřela, jak to u kojenců někdy bývá, ráno ji našli mrtvou. Na druhý den, když ji její maminka připravovala do rakve, shledala, že má ještě "teploučké tělíčko, zpocená záda". Zavolali doktora, ale ten konstatoval smrt s vysvětlením, že je teplá ještě od peřin ve kterých ležela. Po několika letech, když na španělskou chřipku zemřel její otec a vzápětí matka, otevřeli hrob a současně i dětskou rakev. S hrůzou spatřili kostřičku dítěte jak leží na boku a cucá si palec. Zemřela tedy dvakrát. Bylo jen štěstí v neštěstí, že se té druhé smrti její maminka nedožila.


Ta tíseň, melancholie, ani nevím jak bych ji měl nazvat, se mne drží už dva dny jako pijavice. Samota, pokud jí člověk odvykne a pak ji zvolí, si ho dokáže pořádně podat. Mluvit sám se sebou, ptát se sám sebe, "kam jsem to dal," a sobě si odpovídat, "asi to bude tam a tam." Nemít nikoho a vařit v malém kastrolu jen pro sebe. To celé ke konci života zažila moje matka, která musela vždycky kolem sebe někoho mít a s ním konverzovat. Ale jak se zdá, byla silná žena a dovedla samotě vzdorovat. Pohřbila syna, pohřbila muže a vlastně pohřbila i mne, protože svým útěkem přes hranice jsem ji zmizel z očí.
Celá naše rodina je na věčnosti a má si jistě co povídat. Některé nedořešené rozkoly tam řešit a jak to vypadá, někdy mám chuť, jako dneska, se vydat za nimi, jen kdyby tu nebyl ten jediný podstatný problém - žádná cesta zpátky! Kolikrát jsem v životě už uvažoval, jakým otrokem Boha člověk je. Ten mu vyměří čas, kdy a jak má odejít, a nemá nejmenší naději to změnit. Pak je tu samozřejmě sebevražda. Ale to je podle církve smrtelný hřích. To musím jen obdivovat Klause, Brautigana, Woolfovou… ti sice neměli až moc tak pádný důvod s životem skoncovat, zle se jim nevedlo, ale když toho měli dost, vzali svůj osud do svých rukou. Životy byl nakonec jen jejich, nikoli Boha, protože celý ten čas, to trápení, živoření, museli sami ve vlastní kůži prožít. Bůh za ně ty dny hořkosti nikdy nevzal a ani neměl v úmyslu je na sebe vzít. Nanejvýš jim poslal svého syna Ježíše Krista, kterého nakonec nechal surově sprovodit ze světa. Ti sebevrahové se svobodně rozhodli. Určili si dobu a způsob smrti, a tak se mu vzepřeli. Bohu, který by je tak jako tak jednou zabil.

Je to rok, nebo dva, kdy viděl na ulici v Londýně malou demonstraci proti potratům s nápisy na transparentech KAŽDÝ MÁ PRÁVO NA ŽIVOT! Ale stejně tak by měl člověk mít právo to otočit: KAŽDÝ MÁ PRÁVO MÍT NA SMRT!

Jak se zdá, jen zbabělci se drží svého života jako klíště. Jednak mají vrozenou touhu se za každou cenu udržet při životě, je to jediný jejich nejcenější majetek, i když se jim vede bídně a pak je tu právě to podstatné... že návrat neexistuje. Co se týče mne, počkám si, mám čas.

.

Bezdomovec žebrák a jeho berle jako pracovní nástroj

29. srpna 2013 v 10:00 | pavel |  FOTO



.


.




Už jsem jich i pár viděl, jak si vesele vykračovali domů bez hole.

Před lety dokonce jednoho slepého Poláka, jak si sedal za městem za volant.

To byl Ježíš se svými zázraky učiněnej žabař. :D

.

Koník

28. srpna 2013 v 10:00 | pavel |  FOTO



.


.


.




Hřebčinec je nedaleko mého domova a rád tudy procházím. To jsem byl zrovna na letních jablkách.

.

Jeffersův dům - Konečné znění 21

27. srpna 2013 v 14:11 | pavel |  Román Jeffersův dům

Nakonec dospěl k názoru, že ti dva, otec a matka, se vlastně tak dlouho hledali až se našli. Ty hádky a kravály je držely spolu a bez nich by byli ještě nešťastnější než jsou. Jeden měl to, co druhému scházelo a naopoak. Jeho otec se rád zastavil s lidmi a byl i dobrý posluchač, zatímco matka se naopak ráda poslouchala sama. Jelikož se s nebývalou oblibou i aktivně podílela na neshodách v práci, přicházela večer co večer domů, plná vášní a nepokoje, s úmyslem vylít si před námi žluč a srdce. Ty ženské, "ty mrchy jedny, jsou proti mně a házejí mi klacky pod nohy," byly nakonec pro otce vítanou spásou. Otec matce přikyvoval, dával jí ve všem za pravdu a taky věděl proč, protože její veškerá zloba a nenávist se obracela jen na ně, namísto na něho, a on měl alespoň jeden večer zase klid a pokoj.


Někdy, jako dnes ráno, na mne padne taková nechuť a beznaděj, že nepomáhá nic, ani ten sluncem prohřátý krásný den, ani když vyjdu z domu a dívám se na moře. Přijde to zčista jasna a všechno najednou ztrácí svůj smysl, není nic o co bych se opřel, ani naděje, že by to mohlo někdy vzít konec. Někdy jsou na vině asi mé příběhy. Člověk je napíše a na druhý den se probudí v nich jako uvězněný, přestože nejsou nic jiného než čirý výmysl. Vlastními se ubíjí a působí si bolest, natožpak cizími.
Necháváme se vtáhnout do příběhů natolik, že trpíme s lidmi, kteří tam trpí a pláčeme s nimi. Začneme dokonce i nenávidět všechny ty, kteří je trápí a máme soustrast s jejich oběťmi, jakoby byli naši nejbližší. Abychom se uklidnili, často se odvracíme se od knihy a utíráme si uslzené oči, přes které ani nevidíme text. A to přesto, že víme, že se tam jedná jen o výmysl, iluzi. A není to podobné našemu životu? Nakonec těmi papírovými hrdiny jsme i my. Celý náš život je jen příběh z jakési knihy, zdání, sen, z kterého jednou procitneme a nevíme kde. Nejspíš v nicotě.


Od moře se zvedá vítr a musím jen říct, že takovým zkoumáním sebe sama se člověk jen vyčerpá. Přišly kočky, sedí v půlkruhu pár kroků ode mne, je jejich čas a můj, abychom se společně pustili do snídaně. Zatím tu mám tři a pomalu si na mne zvykají. Ta černá někdy zapomene být ostražitá a nechá se pohladit, ty dvě, mourovaté, si pořád drží odstup. Náš kocour, když jsem odcházel, byl už bezzubý stařec, v jednom oku měl zákal, ale tvrdě si vymáhal žrádlo a pozornost. Tyhle tři jsou v čekání trpělivé a tak je na čase, abych se konečně zvedl a něco jim dal.

.

Momentka z Dortmundu

27. srpna 2013 v 10:00 | pavel |  FOTO





Je to výřez z celkové fotky z ulice a proto ta zrnitost.

.

Jak se bránit manipulaci

26. srpna 2013 v 17:56 | pavel |  Jen tak

V úvodu je nutno konstatovat, že někoho manipulovat a nechat se manipulovat je lidské, je to v nás už od dětství. Už rodiče mají snahu (i když většinou v dobrém úmyslu) manipulovat své děti k svému obrazu... a děti, protože své rodiče milují, ta pupeční šňůra je jim vrozená, se manipulovat do značné míry i nechají. Taky se může nechat zmanipulovat jedním člověkem i celý národ, jak známe u Hitlera... byl jim otcem a Německo matkou, kterou je nutno milovat.

Kdo jsou vůbec ti lidé, kteří se nechají druhými lidmi manipulovat? A hlavně kdo jsou ti, kteří druhými manipulují? Jsou to sociopati, nebo normální, duševně zdraví lidé? Rizikovým prostředím a pravým rájem pro takové lidi jsou sekty a různé jiné fanatické spolky, i když odmítají se za takové vydávat. (Moje žena nikdy nechtěla přiznat, že ta Lasana s Diasanou není sekta). Člověk tam sice ztrácí vlastní identitu (duši) i zodpovědnost, ale je tam hýčkán a opatrován jako v jeslích. A navíc ta sekta za něj všechno udělá a snímá z něho i všechny hříchy. No není to tam krásné jak v ráji a necítí se tam člověk jak v bavlnce? Vše je tam konáno ve jménu absolutního dobra (dobrotivého Boha, který nás miluje) a ten vůdce (v tomto případě svatá matka) má na něj přímé spojení až do Nebe. Zpravidla je ten vůdce psychopat i zdravý hamižný člověk v jedné osobě.

Lidé se v té sektě k té Diesaně skutečně chovají (i cítí) jako k pravé matce (proto si i matka, protože je všemi mastmi mazaná, nechává tak říkat). Postupně u nich vybudovala na sebe závislost (jako každá matka u svého dítěte) a pokud by se dotyčný člověk měl od ní vzdálit, nebo dokonce, nedej bože, ho od sebe odpudila a přestala milovat, cítí se jako ztracené dítě v cizím městě.

A ta prevence, proti té manupulaci? Není skoro žádná. Účinné jsou běžné sociální vazby jako kulturní, sportovní a jiná zábavní činnost. A pochopitelně i širší vzdělání a názorový přehled. Někdy pomůže i docela obyčejná hospoda, kde člověk najde kamarády a necítí se tak sám. Právě hlavně ti osamocení a vnitřně nespokojení lidé jsou nejčastějšími obětmi. Touží po lásce a na to šidítko, které jim ta sekta tak ráda nabídne, pak snadno naletí.

Mnoho skutečné obrany proti sektám neexistuje, hlavně ne, když ten člověk tomu tak natolik propadl, že odmítá každou pomoc. Pak jediná jeho záchrana je tehdy, když ho ta sekta sama odvrhne, odkopne. I takové případy znám a na nás je pak jim najít nějakou pomoc.

.

Slepička

26. srpna 2013 v 10:00 | pavel |  FOTO



.




Docela depresivní výraz a taky jednou skončí v polévce.

.

Jeffersův dům - Konečné znění 20

25. srpna 2013 v 17:16 | pavel |  Román Jeffersův dům

Jak vypadala moje matka ve věku kolem deseti, dvanácti let, jsem mohl vidět jen z jediné fotografie, která se zachovala. Sedí na zápraží na schodech statku, kde se narodila a kde žije s rodiči a třemi mladšími bratry o které se i stará. Vyhublá, dalo by se říct podvyživená venkovská holka, v obyčejných laciných šatech, ze kterých už vyrostla, ruce na kolenou, jako bez duše, s pohledem do prázdna, bez vyhlídky na něco co by ji přivedlo do varu. Zdá se jakoby se už mělo chýlit k večeru a má za sebou další z každodenních normálních dnů. Je to ovšem jenom fotografie. Jaká byla tenkrát a jak se cítila, věděla ve skutečnosti jen ona sama. Ale co jistě vím, tenkrát děti ze statku celý den spolu s rodiči pracovaly. Nakonec vychodila jen pět tříd a aspoň psát a počítat se naučila.

U otce to bylo podobné, ale v něčem přeci jen jiné. Byl sice také ze statku, který jim stejně jako v matčině případě, komunisté později vzaly, ale byl bohatší, jeho rodiče vlastnili i cihelnu, hospodu, místní biograf, spoustu pozemků a polí, tedy prakticky celou vesnici. To však ani jeho rodičům nebránilo, aby taky své děti nehonili za prací. Tak to dřív na vesnici prostě bylo. Otec byl nejmladší ze třech dětí a jeho rodiče ve věci školy a vzdělání byli už prozíravější. Staší bratr, jak to bývá, se vyučil hospodářství, sestra vyšla měšťanku a otec už dokonce klasické gymnázium. S ním měli v plánu i vyšší cíle, právnickou fakultu.

A tak se stalo, že jsem se narodil jako dítě kulaků, z nichž jeden měl pět tříd a druhý tu fakultu. Docela dobrá kombinace v křížení, takže podle všeho, bych měl být na těle a duchu zdravý.

Jednoho dne řekl otci, bylo mu kolem patnácti let, tedy ve věku kdy si myslel, že může zasahovat do rodinných záležitostí, "Jsi zbabělec, neumíš svou ženu zkrotit!" Ovšem v tomto případě se k němu otec zachoval, jak by měl spíše ke své ženě. Vrazil mu pár facek. A protože nespravedlnost a násilí probouzí skryté tvořivé síly, napsal ještě toho dne o otci báseň.

.

Mladé lesbičky

25. srpna 2013 v 10:00 | pavel |  FOTO



.




Byly to opravdu holčičky, měly cecíky a skotačily tam celou dobu, co jsem tam byl.

Láska až za hrob.

I zvířátka mají život a my jim ho bereme.

.

Vepřové v celé své kráse

24. srpna 2013 v 12:00 | pavel |  Co dal den

S dcerou jsme se ve čtvrtek šli podívat i do statku, který je přímo ve městě a slouží víceméně pro městské děti, aby poznaly jak to asi na venkově chodí. Samozřejmě tam chovají i prasata a tak jsem se i utvrdil v tom, proč mi vepřové nevoní.



.


.


.


.


.


.




Dobrou chuť, pokud máte zrovna teď na talíři vepřové a škoda, že vám nemohu ještě zprostředkovat tu jejich vůni.

To přirovnání smrdíš, nebo chováš se jako prase, je skutečně pro některé lidi příhodné.

Tam to člověk vidí opravdu názorně.

.

Jeffersův dům - Konečné znění 19

24. srpna 2013 v 10:00 | pavel |  Román Jeffersův dům

Jeho otec byl bezelstný, nejbezelstnější člověk, jakého kdy znal. Nikdy nepoznal co se kolem něj děje a nechal se kdekým ovládat a zneužívat. V mnoha věcech se choval jako dítě a věřil lidem. Vlastně měl rád klid a pro svůj klid bych ochoten všechno obětovat. Ten klid, kterého si tak vážil a mnoho ho neměl, hlavně pro knihy, do kterých se rád zavrtal a četl je i několikrát. Rád se k nim vracel a skutečně je celé od samého začátku až do konce, jakoby poprvé, přečetl. Nejspíš mu nezáleželo o čem se v knize píše, ale jak. Vypadalo to tak, že ačkoliv nenapsal v životě jedinou knihu, byl rozený spisovatel. Tahle jeho nevinná záliba se mu ale už několikrát vymstila.

Jeho matka, naproti tomu, si dovedla s knihami poradit rychle. Obvykle přečetla několik stránek v úvodu, několik uprostřed, pak závěr a byla v obraze. Na zdlouhavé příběhy neměla v úmyslu ztrácet čas. A měla vlastně i pravdu, s čímž někdy souhlasili i otec, protože dobře věděl, že je spousta knih, kde se jen přemílá a nemá to hlavu ani patu. "Někteří lidé prostě rádi píší, ale nemají o čem, nic je nebolí, nic je nežene něco sdělit, co je trápí a co jim nedává spát. Proto zkrátka píší a to je taky vše. Takové knihy bych taky raději četl na přeskáčku."

Jeho matka nerada ztrácela čas, protože byla extrovertní a potřebovala se pořád něčím užitečným, co je vidět, neustále zaměstnávat, zatímco jeho otec si ho rád dopřál. Tím se od sebe lišili. Byl to čas, hlavně čas to byl, který patřil k nejzásadnějším problémům, který je vnitřně dělil a od sebe vzdaloval.


Nemůže zapomenout na jedno sobotní odpoledne, a ač to zní neuvěřitelně, to se skutečně stalo. Otec odmítl asistovat při jejím obvyklém týdením úklidu. Nejdřív v bytě všechno zpřevracela a pak to skládala zpátky. To se celá rodina, pokud to jen šlo, z domu postupně vytrácela a jen otec, který měl právě rozečtenou knihu, toho dne zůstal. Její pomsta nechala na sebe dlouho čekat. V neděli, v jeho nepřítomnosti pak vyházela všechny jeho knihy z okna. Tak žalostný pohled na dvoře člověk často nevidí. Na zeleném trávníku, bylo jaro a sluníčko svítilo, krásné nedělní dopoledne, ležely stovky knih jak padlí ptáci. Rozevřené, otočené nahoru hřbetem, jiné otevřené lícem a větřík v nich listoval. To byla pro otce snad největší rána v životě, když to pak viděl. A k tomu pak její volání z balkonu "Ty knihy do bytu víc nechci!" když je za pomoci sousedů sbíral. Nakonec se přeci jen uklidnila, nejspíš ta celá akce ji zvedla náladu, a svolila, aby si je zase domů vzal.

.

Strom, kde rostou dudlíci

23. srpna 2013 v 18:19 | pavel |  Jen tak

Ve Westfalenparku u dětského hřiště je strom dudlíků. Na něj je věší maminky, když je jejich děti přestanou nosit. Je to asi nějaká německé zvyklost, protože podobný strom je i v Gelsenkirchenu, nedaleko kde bydlím. Docela by mne zajímalo celý ten smysl... možná jen pro štěstí, aby jim krásně rostly.

Některé děti, i když dudlík přestanou nosit, jako syn blogerky Amelie http://auticekjenicek.blogspot.de/2013/08/muze-to-vypadat-jako-prima-hra.html#comment-form je nadále milují a aspoň si s nimi hrají a tak jsem si včera říkal, že by se mu ten strom určitě líbil. To by byla pro něj sbírka.




.



Můžete mu i nějaké poslat, pokud vám doma po dítěti zbyly.

.

Wesfalenpark v Dortmundu...

23. srpna 2013 v 17:00 | pavel

... je sice oplocený a platí se tam vstup, ale zato je krásně upravený a je tam hodně akcí pro děti. Vstupné není tak drahé, 3 eura a pro děti do šesti let zdarma. Taky si můžete koupt kartu na celý rok, která stojí 32 eur a mladiství 16 eur. Včera jsem tam byl s dcerou. Je tam i růžový sad, podobný jako v Praze na Petříně a můžete ve věži vyjet výtahem nahoru do vyhlídkové restaurace. A nebo se jen táhnout do trávy a relaxovat.



.


.


.


.



Taky jsme byli na statku, který je otevřený pro vejnost, ale fotky zase někdy příště.




Pro Leslii (viz její komentář) zvětšenina té sochy.

.

Jeffersův dům - Konečné znění 18

23. srpna 2013 v 14:00 | pavel |  Román Jeffersův dům

I když si ve stáří pletla jména svých dětí, tedy i jeho jméno, milovala ho, jako každá matka, do konce života. Jednak byl dítě, které nosila pod srdcem a měla komplikovaný a i pro něho nebezpečný porod, na to se nikdy nezapomíná, jednak od narození churavěl a jako batole byl na pokraji smrti. Vypiplala si ho jako ptačí máma svá ptáčata. Když odmítal jíst, krmila ho z úst do úst. Taky byl poslední z dětí, blížil se její přechod a jím se tak končila její mateřská éra. A naposled, proč ho až tak závisle milovala? Vybrala si ho jako trpělivého zpovědníka a spojence proti svému muži, kterého nemohla vystát, kterého nenáviděla, kterým opovrhovala... ale přesto se ho držela jako pes kosti.
Vztah otce a matky nebyl z nejlepších. Prudké hádky, její noční sebevražedné útěky k nedaleké řece, které byly více gestem, než by mohly být brány vážně, jedenkrát si dokonce na půdě v jeho přítomnosti chystala oprátku z prádelní šňůry, oba brečeli, přetahovali se o ni a tahali si ji z ruky, zatímco otec v prádelně si podřezával žíly, a on, dítě, musel být u toho všeho očitým svědkem. Potom doma nastaly dlouhé dny mlčení, několik dalších dní klidu a opět jen kvůli maličkosti, jedinému slovu, další scény a hádky. Kdyby to nebylo celé tak tragické, vypadalo by to jako divadelní hra, bohapustá komedie.


Jak dospíval, začal chápat slet věcí a začal si uvědomovat, jak křivdil svému otci. To peklo co otec se svojí ženou zakoušel, ten pravý stav skutečnosti, mu nemohl závidět. A jen doufal, že na podobnou ženu jednou nenatrefí. Jeho otec trpěl jako ochočené zvíře, které se neumí, svému pánovi, který ho mlátí a kope, postavit, rafnout ho, aby konečně přestalo jeho utrpení. Jen si zase vylíže krvavé rány a schlíplým ocasem jde za ním. Tahle otcova bezbrannost, tahle otcova závislost, bez známky odporu, měla dokonce na něj takový vliv, že si ho přestal jako otce i muže vážit. To jsou ty mystéria, zákruty života, které pak mají na dítě, po celý jeho další život, takový vliv.

.

Zase máme jeden krásný den před sebou...

23. srpna 2013 v 10:29 | pavel |  FOTO



.


.


.




... tak si ho užívejte.

.


Jeffersův dům - Konečné znění 17

22. srpna 2013 v 10:00 | pavel |  Román Jeffersův dům

Je pravdou, že si často vzpomenu na svoji ženu, to je normální, byli jsme léta spolu, ale v souladu nežili, snad jen ze začátku, kdy byla ještě divokou nenasytnou dívkou, plná sexu a života. Pak mi z toho všeho, i když je to smutné, nakonec zůstaly jen vzpomínky, které se mi občas mihnou hlavou, povětšinou značně negativní.
Když jsme spolu už nějaký čas společně žili a zčásti si ke mně i přestěhovala svoje věci, zjistil jsem, že nečte, že absolutně nic nečte, snad kromě časopisů, a že ani nevlastní jedinou knihu. Nijak jsem nad tím tehdy nepřemýšlel, měl s ní naprosto jiné zájmy, bral jsem to zkrátka tak jak to je. Později se však ukázalo, že jsem měl být víc ostražitý, že to bylo varování, na které jsem nedbal a které jsem oslyšel. Ne že by člověk měl posuzovat lidi podle toho jestli čtou knihy, to ne, ale je to jistý ukazatel, že něco s nimi není v pořádku. Kdo nečte, kdo se nevzdělává, může, možná je to tak, možná ne, lehce naletět fanatismu, protože nemá obranu zdravého úsudku, porovnání, rozhledu, protože nemá určité zkušenosti, které k těm prožitým, může někde i vyčíst. A to byl asi její případ. Vždycky v životě někomu naletěla a nenechala si to v dobrém vymluvit.

Na moře se nemohu vynadívat, je v každý denní čas jiné, ale ve své rozmanitosti zároveň věčné, jakoby znalo všechny naše životy, řazené bezpočtem narození a smrti.


Když si vzpomenu na ženu, vzpomenu si pochopitelně i na naše děti, na naši celou rodinu, která se z velké části už rozložila. Ale vzpomenu si i na svoji původní rodinu, ve které jsem vyrůstal, která mi přirostla k srdci, už je to tak, mnohem víc, než ta mnou založená. Ale ta už taky není. Smrt mi ji vzala. Zůstal jsem tu, prozatím, sám, dokud se s nimi, jen Bůh ví kdy, jednou nespojím. Až se tak stane, zavzpomínáme si na staré zlaté časy a dopovíme si, co jsme si nestihli sdělit. V každé rodině, pokud vím, je kupa nedořešených věcí, protože se o mnohém, pro všeobecný klid, často nemluví. V některých knihách se píše, ať je to pravda, nebo ne, že v dalších životech se rodiny stále znovu a znovu v různých proměnách, v různém postavení, dcera je matka, otec je syn, babička je dcera, vnuk je dědeček, spolu shledávají, aby si konečně všechno vyřešili a mohli tak vyrovnat své karmické problémy, rovnováhu světa na Zemi. Když tedy pomyslím na svoji nynější rodinu, tak už si mohu spočítat, co mne asi čeká.

.