Únor 2014

Padlo to i na mne

26. února 2014 v 8:00 | pavel |  Co dal den

Není to sice žádná tragédie, ale dokázalo mne to docela vykolejit. Začalo to vedlejšími dutinami a skončilo to plnými plicemi a dusivým kašlem. Hlavu mám jako střep a najednou mne vůbec nic netěší. Umírám.... Naštěstí se o mne stará moje Maruška a jak jinak než dobrým jídlem. Silná zeleninová polévka, byl v ní i slepičí vývar, ale tentokrát jsem ani neodmítl a dal si dokonce dva talíře. A to další (nevím jak to nazvat) vidíte dole na fotce. Ty plátky, které vypadají jako maso, jsou sojové.





.


.


.




Někdy je taky dobré být nemocný, i když je venku hezky... domácí pohoda.

.

A jaro je tady

24. února 2014 v 17:43 | pavel |  Co dal den

Chtěl jsem ve Vojanových sadech fotit pupence a přepletli se mi tam milenci, takže jsem při své fotografické vášni neodolal.



.



Jak je vidět, jaro je tady a není to nějaká fantazie.



.


.


.




U Karlova mostu se zase slétávají kavky, je to jejich oblíbené místo.

.

Jaro v Praze a lívance od Marušky

23. února 2014 v 9:54 | pavel |  FOTO


.


.


.


.


.


.




Maruška se mi vrátila a udělala mi hned lívance s tvarohem a povidly, protože jsem je měl naposledy jako kluk od maminky.

Jelikož nemám doma lívanečník, tak jen na pánvičce a proto byl každý jiný.

.



Oddychový čas, aneb pohodový týden

22. února 2014 v 8:00 | pavel |  Co dal den

Pokud jste se moc nemuseli učit, nebo pracovat, předpokládám, že jsi ten týden taky užívali... a jak jinak než při televizi, při sledování olypijských her v Soči. Každopádně já to štěstí měl. Nejenže se už neučím, ani přes zimu nepracuji (i když bych měl), zůstal jsem doma sám a tak si dopřával i od svých kamarádek oddychový čas. Maruška odjela k příbuzným, kde má dům (ráda by si ho tam překontrolovala, v jakém stavu se nalézá), myška Dana odjela s dětmi na hory, Jitka zase dostala chřipku a Alenka odjela na delší služební cestu. Možná nějakou náhradu za ně bych si možná našel, třeba Bohunku, ale ta je v Brně a s tou mohu maximálně chatovat na fb.

Pochopitelně jsem neseděl celý den na zadku před televizí doma a dopřával si i po Praze procházky.




.


.


.


.


.



Jako obvykle jsem si zašel na náplavku a tam se fotografovaly holky.



.




Ve Vojanových sadech zase jiná fotografovala "moje" sněženky.

Každopádně to byl hezký týden a ten odychový čas mi přišel k duhu.

.

Co je vlastně nevěra?

21. února 2014 v 8:00 | pavel |  Jen tak

Pro někoho je nevěra koketování přes telefon, nebo na internetu, jiný vidí nevěru, když si jeho partner vyjde s někým na procházku, dalšího zase rozčílí, když se jeho milá (nebo milý) s každým na potkání políbí... nevěra má mnoho stránek, podle toho jak se na to kdo díví a kde si určí ty meze. Najzazší mez zpravidla bývá soulož... tam už často nedojde k odpuštění, lidé to to nedokáží vydýchat a zbývá jen rozvod.

Pro některé žárlivce stačí i když se jeho žena (nebo muž) na někoho usměje, nebo nedej bože ohlédne. Bývají to obvykle lidé s malým sebevědomím, nebo to mají prostě vrozené. Potom je s takovým člověkem život peklo. Ovšem jak jak známo, tihle žárlivci jsou nejčastěji podváděni, protože jejich partneři už jich mají plné zuby. Jsou sami proto sobě a kdyby nebylo tohle majetnictví, žádost někoho se vším všady vlastnit, jaký by byl ráj na zemi. Prakticky žádné vyčítání, žádné hádky, žádné ubližování a v neposlední řadě ani ty vraždy ze žárlivosti.

Poslední roky mnoho lidí právě kvůli takovým problémům ve vztazích až ani raději neuzavítají manželství a raději spolu žijí na psí knížku. Má to i výhodu, pokud nejsou děti, mohou se sbalit a uprostřed noci od druhého odejít. Nebo praktikují přítelství s výhodou (jistě víte co to znamená ta výhoda) jehož zastáncem jsem v podstatě taky, jak jste tu nejspíš zjistili. Taky se tomu může říct volná láska, nic nového, ta tu například byla v šedesátých letech. Ale to už jsme trochu od věci, protože tam něvěra už nehraje takovou roli. Tam hraje roli spíše otevřenost a důvěra.

Pokud je někdo nevěrnej, ať je to jak chce, obecně se to bere jako provinění. Ale je to vůbec provinění? Nezasloužila si to ta údajná oběť, ten paroháč? Nezpůsobil si to sám, že pro svoji povahu už není jí milován a proto ta nevěrnice (nebo nevěrník) tu slast a lásku hledá (a taky najde) jinde? Moje milá (byla vdaná a nechci ji tady pochopitelně jmenovat) si taky nepřipadala jako hříšnice, protože už toho svého muže přestala milovat... Byla to pak nová láska, která tu její "nevěru" očistila a ta žena si najedou připadala opět volná, bez závazků a nevinná.






Takhle ukáží pak záda.


Takové jsou prostě ženy... když svého muže nemilují, ani párem volů je nikdo zpátky k manželovi nedotlačí.

Takž má dnes vůbec nějaký smysl zabývat se nevěrou? Co myslíte?

.

Bohunka, moje velká láska...

20. února 2014 v 8:00 | pavel |  Jen tak

Jak jsem tu v úterý psal, Bohunka je kamarádka Klárky.





Tady jsou před lety ještě spolu.


Nechci tu řešit, jak to mezi námi bylo, ale byli jsme důvěrní přítelé (a stále ještě jsme), máme se rádi a se vším se vzájemně svěřujeme... zvláště když se třeba necítíme dobře. Náš vztah byl často jako "italské manželství" ale milovali jsme se a to bylo hlavní. Bohunka http://atyiya.blog.cz/ je upřímná holka, řekne co má na jazyku a to mám u žen rád. A jak je vidět, vydrželo nám to přátelství už čtyři roky.

Bohunka a Klárka, i když byly v té době velké kamarádky, mi připadaly jako nebe a peklo. Bohunka, jak už jsem napsal, byla milá důvěřivá holka, zatímco Klárka taková náladová potvora. Ale měl jsem rád obě, často jsme si vyšli i ve třech, čemuž se dodnes divím a kupodivu mi obě zachovaly tu náklonnost. Dodnes nevím, jestli na sebe žárlily, tedy ne na mne, ale vzájemně na sebe.






Každopádně to byl s Bohunkou krásný čas lásky a poznávání a ani nemohu říct, že bych měl jednu víc rád... miloval jsem opravdu obě... Když se dnes nad tím pozastavím, u Klárky to bylo víc vzlanutí a u Bohunky víc láska... a ta taky přes mnohá úskalí i přetrvala.

Takže jak vidíte, dává to smysl, mít obě dívky rád.

.

Dává to vůbec smysl?

19. února 2014 v 9:26 | pavel |  Co dal den

Dnes ráno mne probudila Maruška pláčem a tak jsem ji raději z toho snu vzbudil. Zdálo se jí, že ji hořel dům a moje ruka (ta kterou jsem ji probouzel) ji z toho hořícího "pekla" vysvobodila. A není ani divu, že se jí ten sen zdál, protože dnes odjela právě kvůli tomu domu, o který se soudí se svým mužem. Do manželství vložila dům od rodičů, ten prodali, postavili si jiný a o ten ji chce teď její muž připravit. (Podobný případ jako se stal mně, když jsem se se svojí ex handrkoval o byty v mém vlastnictví. Jeden jsme společně koupili v Německu a další dva byty v Čechách jsem po rodičích zdědil. Žena mne chtěla i o ty české připravit a tak jsem raději, abych se s ní nemusel soudit, věnoval ten německý.... a ten, jak jsem tu již psal, v květnu prodala a peníze dala do té sekty.)

Muž Marušky (odstěhoval se od ní před pár lety za jinou, přestože si tam stálý pobyt ponechal) je toho času bez práce (dělá jen dluhy), rozvést se nechce a rád by zadlužil i ten dům a nakonec i ji, protože stále ještě existuje jejich manželství. Navíc, protože má její muž od toho domu klíče (vyměnit zámek nebo odebrat mu klíče Maruška nemůže... on má tam stále ten trvalej pobyt), í ten dům postupně vykrádá. Takže Maruška má s ním docela nervy... a proto i ty její sny.




Fotka k předešlému článku o cestě na Černý most ... tam jsme šli s Maruškou na procházku a bylo krásně.

Takže dává to nějaký smysl? Její muž se za jinou odstěhoval, ale přesto se rozvést nechce. Nejlépe by pro něj bylo, trávit noci u milenky a občas si zajít domů na oběd jako to dělá Rath.... a ty dluhy, které nadělá, by pak splácela ona.



Cesta metrem na Černý most

18. února 2014 v 8:00 | pavel |  Co dal den

V metru si proti mne sedla brunetka, tak kolem sedmnácti let, otevřela tašku, vyndala pomeranč, oloupala ho a po dílkách si ho vkládala do úst. Těšilo mne se na ni dívat a zdálo se, že ji to ani nevadilo. Štíhlé prsty a rudě červená ústa... a ta vůně toho pomeranče se vzápětí rozlila po celém vagoně. Jak si to vychutnávala, nemohl jsem se vynadívat a tak jsem si říkal, jak ty pražské holky jsou krásné a jak se umějí oblékat. Měla i hezké nohy, to mi taky neušlo, když vstala, ale musel jsem jet dál na Černý most, kde mne čekala Maruška.

Jistě víte, že bylo včera opět tak jarně a to mi právě připomnělo, jak jsem z toho metra vystoupil, že před třemi lety tam na mne čekala v červené sukni Klárka, kterou si ušila jen pro mne jako překvapení... ten čas tak proklatě utíká. Bylo stejně krásné slunné odpoledne a bylo to naše první rande. Pár dní předtím nás seznámila Bohunka.

U Globusu jsem měl zaparkované auto a tak jsme si řekli, že si zajedeme na procházku do Poděbrad. Celou cestu jsme se drželi za ruce, pustil jsem ji jen když jsem musel řadit, a bylo mi s ní tak krásně, tak jsem do ní zahleděl, že jsem přehlédl na ty Poděbrady výjezd. Musel jsem to na příštím výjezdu otočit a stačilo málo a přejeli bychom ten výjezd znovu.

Tehdy byla ještě Klárka ještě taková bezprostřední holka a já ji fakt miloval... otevřela mi po tom rozvodu docela nový svět.



.




Někdy stačí málo, jen ta neznámá dívka s pomerančem... a ta cesta na Černý most nakonec dá větší smysl, než bych očkával.

.

Bez televize to (ne)jde

17. února 2014 v 11:15 | pavel |  Jen tak

Včera večer šel v televizi film Jedna ruka netleská (snad si ten název dobře pamatuji) a nejspíš proto se mi pak zdálo o té useknuté ruce, na které si ty dvě děti pochunávaly. No řekněte, mělo to nějaký smysl, že jsem se na to díval a pak se mi zdály tyhle morbidní sny? Nejspíš smysl to mělo, protože jsem se k ránu začal zabývat televizí, zdali je dobré ji doma mít či ne. A je tu tato úvaha, tento článek.

V tom filmu matka dětem tu televizi odpírala (Až teprve ke konci jim ji pustila a co viděli? Nic, co by stálo za řeč a co by je mohlo nějak vzdělat, spíše naopak) a podobně se kupodivu chovají i jiní otcové a matky. Například mé kamarádce Viktorce maninka taky nedopřeje televizi (a tak se musí na ni dívat v počítači) a myška Dana svým dětem taky ne, jak mi prozradila.

Docela zajímavý případ, k čemu může dojít, když je dětem odpíraná televize, znám osobně. Můj kolega v práci, založením fanatický katolík (ale může to být i protestant, ti jsou ještě horší) televizi jednoho dne prohodil oknem jen proto, že se na ni jeho děti dívaly, namísto aby se před spaním pomodlily a jeho žena s nimi. Ta se naštvala (byla to pro ni poslední kapka), rozvedla se s ním a zůstal tu s alimenty pro pět dětí sám.

Jiný případ bych mohl uvést v souvislosti s Jitkou a jejím manželem. Ten obvykle, jak přijde domů, pustí televizi, při ní hned zachrápe... a jeho žena se pak po večerech nudí. Za jeho zády proto aspoň koresponduje s cizími muži a co myslíte jako to asi dopadne. Domyslete si sami.

Takže dává smysl mít doma televizi? Pokud ji nemáte, přijdete například o pohled na Zemana, o jeho ctitele, který si vylepil celý pokoj jeho fotkami, nebo o skvělé recepty od Ládíka na Nově, o naše politiky ve sněmovně, o pár automobilových nehod, o pár vražd.... a řekněte, nebyli byste opravdu o hodně ochuzeni? A váš život, jen kvůli tomu že tu televizi nemáte, by vám připadal nudný a bezvýznamný?

Co vlastně dnes dávají v telce? :D






Jednu fotku bych sem mohl dát... docela vzácná fotka se sněhem z letošní Prahy.

.

Narodit se pod šťastnou hvězdou

16. února 2014 v 20:15 | pavel |  Jen tak

Takový pocit mám poslední dobou já... jen aby mi dlouho vydržel.

Všechno mi prostě vychází, lidé se kterými se vídám, mne mají rádi (a kdo nemá, ten se se mnou nevídá, nebo mi to neřekne) ale každopádně si každý den užívám. A proč bych to taky neřekl, když to tak je. Bohužel kolem mne je i plno lidí nešťastných (skoro se za své štěstí před nimi stydím) a je mi upřímně líto, že se do nějaké šlamastiky, obvykle ne jejich vinou, dostali.
O všechno dobré, co mi dosud život nadělil, jsem se ani nějak osobně nepřičinil a proto tedy ta šťastná hvězda. Všechno bych mohl taky přičítat shodě okolností nebo náhodě. Nebo i dobrým lidem, které jsem potkal, nevyjímaje mojí ex, protože jak se říká, všechno špatné pro něco dobré. Kdyby nebylo jí a rozvodu, nepoznal byl dnes tolik milých lidí, se kterými se o své štěstí i rád podělím.




.




Te páv je z ledna z Vojanových sadů.

Takže co říct na závěr? Přeji vám totéž.

.

S Jitkou na Valentina

15. února 2014 v 8:00 | pavel |  Co dal den

už mě manžel dávno nelíbá ani prvního a ani jiného dne
včera v 10:46
Ani když přijdeš z práce, nebo před spaním?
včera v 10:47
ne , nelíbáme se vůbec , nějak jsme to zapoměli u nás doma zavést
včera v 10:48





Valentinský polibek jsem dostal od Marušky hned ráno, jak se probudila, ale protože musela do práce, navíc není lakomá a ráda se vším podělí, dovolila mi abych aspoň na toho Valentina obšťastnil potřebnější Jitku, kterou její manžel už pár let nepolíbil. A taky Maruška nechtěla abych zrovna na ten den, navíc když bylo tak krásné počasí, chodil po Praze sám. Ta je hodná, co?

Na Jitku jsem počkal v poledne u metra a nejdřív jsme se vydali na Hrad. Krásný výhled, vidíte sami.


.



Na každém zastavení jsme se políbili, abych ji ty zmeškané polibky od manžela vynahradil. To jsem taky hodný, ne?




Na náplavce u Vltavy jsme viděli i svatbu. Není to krásné nebe?




Na Karlově mostě se fotili Japonci a tam dostala Jitka ode mne taky pusu... tam se dnes líbal kdekdo.

A pak jsem ji pozval domů na kafe. A jestli i tam dostala polibek, to si nechám už pro sebe.



.



Večer jsem pak Jitku vyprovodil na metro. Tam dostala to poslední políbení.

A není to krásné, když člověk zrovna na Valentina udělá dobrý skutek?
.

Tak jak bylo na Valentina?

14. února 2014 v 20:58 | pavel |  Co dal den

JAK známo byl dnes Valentinstag a krásně jsem si ten den užil, ale o tom, včetně fotek, napíši až zítra.





Teď vám ukáži jen páva, který se nás včera nebál ve Vojanových sadech...




... a dokonce se nechal od nás pohladit.





Nedaleko Johnovy zdi o které je předešlý článek je i jeho pub a restaurace.

Přeji vám krásný večer k Valentinu a doufám, že vás milý aspoň políbil. Já dostal polibky hned dva... :D

.

Stáří je pomyslný pojem...

14. února 2014 v 8:00 | pavel |  Co dal den

Někdo tuhle Johnovu zeď v Praze považuje za docela novou a jiný za historickou... každopádně celá historie se v ní zobrazuje.




Maruška, holt je mladá, ta ji neznala a tak jí šel tu zeď ukázat.




Byli tam zrovna Dánové a tak se tam před ní vzájemně fotili...




... a samozřejmě se tam i podepisovali...




... a snažili se tam něco přimalovat.



.


.




Ta zeď, přestože je pomalovaná už dobrých čtyřicet let, je vlastně stále nová, protože je každou malůvkou docela jiná.

Takže takto se milé dámy mládne a mnohé si z té zdi berou příklad... stačí nový nátěr a jsou pak jako vyměněné.

.

Putování po neznámých končinách staré Prahy

13. února 2014 v 8:00 | pavel |  Co dal den

Tahle procházka mne napadla, když jsem navštívil Halinu v zahradní kolonii a zaujal mne protější břeh, Thomayerovy sady.




Vystoupili jsme s Maruškou na Palmovce a už tam to vypadalo jako v divočině, jako kdyby tam vybouchla atomovka.




Pro jiného Pražáka je to tam známé, ale pro nás neznámý svět. Ani si nepřipadáte, že jste téměř v centru Prahy.



Sedli jsme pak špatně na tramvaj a tak jsme raději šli pěšky... po libeňském mostě kolem těch zahrádek.




Tady je už pohled z těch sadů...




... a ta zřícenina, kterou jsem minule viděl z druhého břehu. Bohužel nedostupná.




Já vím, na té procházce pak podél Vltavy nebylo nic zvlášního, ale provětrali jsme si oba plíce a to nám stačilo.





Není nad takové procházky, ruku v ruce, když je nám spolu dobře. Došli jsem tak až na metro Holešovice.

.

Takhle mi začal včera den...

12. února 2014 v 19:59 | pavel |  Co dal den

... pohledem z okna...



.


.


.



... a takhle skončil.

Co bylo mezi tím, procházka s Maruškou po neznámé Praze, ukáži vám příště.

.

Po padesátce jsou považovány všechny ženy za mrtvé.

12. února 2014 v 12:05 | pavel |  Co dal den

To není z mé hlavy, ale napsala to Alenka Prokopová, filmová publicistka, v minulém Reflexu.


Jelikož mám docela dost osobních zkušeností se ženami rozlišného věku... jak s náctiletými, tak i těmi které se blíží k padesátce, napadá mi je porovnat, jaké vlastně jsou, zdali jsou ty padesátileté již opravdu mrtvé a doufám, že se tu žádná neurazí, myslím to upřímně jak jsem to s nimi zažil. Samozřejmě je to subjektivní a každá je jiná, nemohu je zobecňovat.

Ty náctileté (nad patnáct), nechci je tu jmenovat, pochopitelně mrtvé nejsou, jsou divočejší, je s nimi i větší legrace, protože u nich člověk nikdy neví jak na tom s nimi je, jsou docela náladové a musí se s nimi pomalu a opatrně... hned se urazí, rychle se rozohní a hned jsou zase chladné, ale každopádně, dobývat je, bývá mnohem větší dobrodružství. Krátce řečeno, je to jako poznávat neznámé země.

O těch žen zralejších je to obecně docela jiné, pokud už nejsou opravdu mrtvé (mrtvé jsou obvykle manželky pro jejich muže). Dobře vědi o co jde a je to s nimi i docela snadné. Nějak se s tím nepářou a chlap je často dostane hned napoprvé, což je u náctiletých mnohem vzácnější, pokud to nejsou povětrné holky. Dokáží si to i náležitě vychutnat a pokud jsou vdané a doma si moc neužijí, o to víc jsou za každou hodinku, kterou si z manželství utrhnou, vděčné. A z "mrtvol" najednou procitnou jako když Kristus Lazara vzkřísí. Mají vyvinuté i mateřské sklony a milenec je u nich takové děťátko k pomazlení. Nakonec, celkem vzato, si to chlap s nimi užije víc.

Každopádně rozdíl mezi dívkami a zralými ženami nějaký je... každá je jiná, i podle povahy, ale všechny jsou, pokud je muž probudí z toho spánku, krásné a půvabné... a rozhodně ne mrtvé.






Tahle žena je opravdu mrtvá.

.

Stará Praha...

12. února 2014 v 8:00 | pavel |  Jen tak

... pomalu mizí a zbýbají jen trosky, což je velká škoda.



.


.



Na tuhle trosku se můžete ještě podívat na Invalidovně, dokud taky nezmizí.





U Thomayerových sadů stojí taky jedna troska, příště se k ní chci podívat.

.

Někdo zestárne, ani o tom neví...

11. února 2014 v 8:00 | pavel |  Jen tak

... a do důchodu proklatě daleko.

Nedá mi, abych tady zase na úvod nezveřejnil část mé korespondence s Jitkou.

můj milostný život je smutný , já jsem si o sex taky vždy musela říkat ,což je pro ženu jak jistě uznáš dost ponižující ,ale už je to nějak za mnou ....dneska v 21:53
Promiň, takže už skoro nic? Jsi mladá...dneska v 21:54
jo už skoro nic , nejdéle to vydržel třičtvrtě roku, ale stejně jsem musela zase přijít já ,






Jitka je mladá žena, je jí teprve pětatřicet a už tak strádá, když ji manžel tak zanedbává a nepečuje o ni jak by měl. Její muž předčasně zestárl. A jistě není jediná. Nedávno mi tady v komentáři Jarka napsala, jak jsem šikovně vystihl tu skulinku v nabídce neukojených žen a že toho využívám. A proč ne? Nikomu to nevadí, ba naopak, je to milá výpomoc a dělá to všem dobře. Dokonce si myslím, pokud by to bylo možné, měl bych za to někdy dostat i řád za zásluhy ... jinak ty strádající ženy by při té absenci skončily jednou u terapeuta, nebo ještě hůř, na psychiatrii. Tolik je nešťastných žen a mně jich je fakt moc líto, že padly na takové chlapy, kterým nestojí ani za to, aby je vzali kolem pasu a políbili. Hlavně že se nechají od nich obskakovat a že mají na stole každý večer teplou večeři.

Takže to bylo k tomu TT a opravdu mne to trápí, jak muži s těmi ženami zachází a jak ty jsou nešťastné. Jitka dokonce plakala, když to psala... a neviděla ani na řádky. Žena v polovině života, děti povyrostly a najednou prázdno... nic na co by se mohla těšit... chlap, kterého ani nenapadne si o tom s ní promluvit. A tak se aspoň svěří cizímu člověku, kterého nikdy neviděla.

Maruška by byla vlastně na tom podobně... o jejím trápení s jejím mužem možná napíši i někdy příště...






... ale my si aspoň vzájemně dokážeme osladit život.

.

Romantika pur s Halinou

10. února 2014 v 8:56 | pavel |  Co dal den

Jak už jsem včera napsal, přijal jsem pozvání od zcela neznámé ženy... na na kafe a nebylo to ledajakých končin, bylo to do zahrádkářské kolonie v Libni. Pokud nejste z Prahy, nevíte do jakých nebezpečných končin jsem se odebral, vždyť už se už od nepaměti říká Žižkovu a Libni obloukem se vyhni... a právě na vině jsou hlavně ty holky z Libně. Ale nakonec jsem měl to štěstí (dá se tomu říkat štěstí?) že ta holka nebyla tak docela z Libně, ale krev a mlíko Běloruska. Každopádně přežil jsem to ve zdraví, neznásilnila mne a jsem tady.

Dvakrát mi Halina ještě volala, jestli přijedu a tak jsem si dodal odvahu a jel. Vystoupil jsem z metra na Invalidovně...






... a tam už mne už na mne čekala v autě. No nebylo to od ní hezké? Upřímně řečeno, v Libni jsem byl naposled někdy před dvěma lety, ale to bylo jen v takové civilizované části (z toho prostředí je ta novela na pokračování Malá feťačka, kterou najdete v rubrice), ale jinak se těm místům, ani nevím proč, docela vyhýbám. Pokud znáte Kamila Lhotáka, jeho obrazy jsou z toho prostředí tam.

Ale lhal, bych, kdybych vám tvrdil, že se mi nelíbilo tamní okolí. Fakt romantika pur a i ta její chata měl půvab.

To se jen tak nevidí, takže potěšte se se mnou.



.


.


.




Je to vlastně takový ztracený ráj, ostrov uprostřed Prahy. Řekli byste dnešní svět, ale připadáte si tam jako včera.

Pokud byste si rádi přečetli nějaké intimnosti, tentokrát budu skoupý, ale můžtete si přečíst tu Malou feťačku.

.

Kdyby muži věděli, na koho jejich ženy myslí...

9. února 2014 v 9:23 | pavel |  Jen tak

... a čeho jsou za jejich zády schopny.

"Hlavně aby ti nekoukal přes rameno.včera v 20:43
to neboj , sedí přede mnou na křesle , klidně se ptajvčera v 20:44
Je to svým způsobem nevěra, když se bavíš za jeho zády s cizím mužem.včera v 20:45
to ano to je horší jak nezávazný sexvčera v 20:45
asi tak.... ""

Muž se dívá na televizi a jeho žena se mnou koresponduje.

"Mohu tě vzít kolem ramen?" napsal jsem. "Moc ráda, nevěřil bys jak dlouho mne můj manžel neobejmul," napsala.

Muži nevědí, koho mají doma a neumí si toho vážit. Žena která vycítí, že ji muž nemiluje, nebo jí to aspoň nedává najevo, strádá natolik, že je schopná se pobláznit do prvního muže, který jí dá tu náklonnost najevo. Dokáže se svěřit docela neznámému člověku a každé jeho slovo je pak pro ni jako kapka živé voda na vyprahlou zem... a celá rozkvete. Není to její chyba, že je nevěrná, ale jejího muže, který ji zanedbává a má ji jen do kuchyně a čas od času do postele. Není to jen ta Jitka, jejíž slova jsem tu otiskl... i jedna moje drahá přítelkyně tady na blogu se v ní jistě pozná. A takových je většina. Muži jsou vlastně sami proti sobě... ženě stačí skutečně málo, třeba jen vzít ji kolem ramen a mají od ní vše co si jen mohou přát. A naopak, když když ji zanedbávají, ony se zatvrdí a jsou pak jako saně. A cesta zpátky, aby je žena znovu milovala, je často docela ztracená. Ale to co jsem tu napsal, není nic nového, ví to každý, ale téměř nikdo se tím neřídí... a proto je i tolik nevěr a rozvodů.

Včera ráno jsem měl zajímavý sen, ale ten vám řeknu až někdy jindy. Ostatně mnoha zajímavostí jsem už od rána zažil i tak. Jen jsem otevřel počítač, dostal jsem mail od jedné neznámé ženy, zná mne prý z blogu, že by mne ráda pozvala k sobě na kafe a připojila hned číslo svého mobilu. Mám s ní rande ve dvě, uvidím co se z ní vyklube. Jen aby to nebyla prostitutka, která tak hledá zákazníky... to u mne sotva uspěje.

Po obědě cestou metrem, když jsem jel na oběd k Marušce, jsem seděl naproti jedné černé dívky a snad to tak znáte, díval jsem se prostě na ni. Byla taky zajímavá... sluchátka v uších, vysoké čelo, temně rudá tak trochu odulá ústa jak to u některých černošek je. Pochopitelně záhy postřehla můj pohled a zadívala si mi dlouze do očí jako by chtěla se mnou závodit kdo z koho... kdo uhne s očima. Neuhnul z nás ani jeden dobré dvě minuty... dokud nám to oběma nepřišlo k smíchu. Náhodou jsem taky vystoupili na stejné stanici a tak jsme kus cesty šli spolu... a teď jistě čekáte, že jsem k Marušce ani nedošel. Omyl, došel jsem.




Tuhle fotku tu dávám znovu, je to Maruška, a taky ji muž lásku po letech přestal dávat najevo a raději se tahal s jinou.

Takové jsou ty dnešní ženy, ten jejich tajemný svět a muži by si je měli víc opatrovat.

Na každém kroku na ně číhá nebezpečí. Nemám pravdu?

.