Březen 2014

Který muž by nechtěl...

31. března 2014 v 16:26 | pavel |  Jen tak

... složit hlavu ženě do klína a být jí hýčkán.



.




Žena může projevit své mateřské sklony a nám mužům je jak v sedmém nebi.

D:

.

Růžová růžová růžová

31. března 2014 v 10:00 | pavel |  FOTO

Je jí tolik, až se vám z toho může udělat nanic, ale za to neručím.



.


.


.


.


.


.




Kvete to před mým domem.

.

Něco na mne leze...

30. března 2014 v 21:16 | pavel |  Co dal den

... ale není to Maruška ani žádná jiná.




Pokuste se uhodnout.

.

Jarní svatba jakou jste ještě neviděli

30. března 2014 v 10:00 | pavel |  FOTO

Samozřejmě to byli zase Rusové, ale tentokrát ta holka měl šmrnc.



.


.


.


.


.


.


.


.


.


.


.


.


.


.


.


.


.


.


.




Fotky jsou zoomem, takže jejich kvalita není nejlepší, ale zato jste si jistě všimlí, že tak dlouhou serii jste tu ještě neviděli.

.

Ta kačenka má fakt dva kačery

29. března 2014 v 10:00 | pavel |  Jen tak

Ta dnešní doba je úplně jiná než byla dřív, všechno je jinak a množenství vystřídalo mnohomužství. Možná to dojde tak daleko, že i muslimky budou mít čtyři muže a svět se obrátí naruby. Pokud bychom se vrátili v čase do minulosti, některé ženy měly pochopitelně taky víc milenců, ale přesto se mužům nemohly vyrovnat už tím, že existovaly bordely a většina žen byly jen domácí puťky, hospodyňky, které obvykle doma čekaly u plotny, dokud se ten jejich muž tam někde nevyřádí. Ženská emancipace je zkrátka na pochodu. Mohu-li mluvit osobně, mám sice taky několik kamarádek a přítelkyň, přeberte si to jak chcete, ale když na to nahlédnete zu opačné strany, často jde o vdané nespokojené ženy, které mají kromě svých mužů milence a já vlastně mezi ně patřím. Mám tady ty Messaliny jmenovat?... raději ne, některé znáte z blogu.

Ale abych se vrátil k té kačence (když řeknu kačenka, hned se mi vnucuje ta dcera Zemana, ale o té zde nebude), která si nabalila dva kačery. Nebo si nabalili jako milenku ji? Na to jsem zatím napřišel a vědí to asi jen oni. Pokud mne tady navštěvujete častěji, dobře víte, že skoro každý den se projdu Vojanovými sady. Sice pokaždé s jinou, ale to mne nikdy neodradí, abych se nevěnoval i dalším věcem, třeba focení. A že měla ta kačenka dva kačery nebyla žádná náhoda. Ty fotky, které za chvíli uvidíte, jsem nafotil v sobotu, když jsem se tam seznámil s Irenkou a včera měla ta kačenka ty kačery dál. Rozdíl byl nakonec jen v tom, že v sobotu ještě pochodovala jako cikánka pár kroku za nimi a včera už víc preferovala jen toho hezčího nebo šikovnějšího a na toho druhého už jaksi, promiňte mi to slovo, docela srala. Tak to zkrátka v životě chodí a u lidí to nespíš není jiné.



.


.



Takže potud jsou tyhle fotky z minulé soboty.




Ten chudák jen koukal...




... zatímco ona se pelišila (cachtala) s tím druhým. Fakt nekecám, v těch sadech jsou jen tihle tři. Běžte se tam podívat.

Takové jsou zkrátka ty ženy.

Nejdřív za námi lezou, některé dělají i drahoty, ale nakoec nás muže mají na háku a vyberou si co se jim hodí.

.

Jelena Elena

28. března 2014 v 14:00 | pavel |  Co dal den

Maruška mne ostříhala, jsem zase pěknej upravenej chlap, nevypadám už jako bezdomovec, ale křidélka mi nepřistřihla. Na Karlově mostě, kam jsem včera vyrazil sám (Maruška zase nemohla) jsem se seznámil s Jelenou. To jsem ani nevěděl, že Jelena je český ekvivalent ruského jména Elena. Je dole na fotce a zkuste hádat, která to v tom davu je. Karlův most byl zase hlava na hlavě.




Jelena mluví rusky (a taky trochu česky), ale ve skutečnosti je Ukrajinka, i když Ukrajinka taky tak docela ne, protože žila, než emigrovala sem, v Moldávii. Ona ta Moldávie je hned vedle a pokud čtete noviny, je na tom podobně jako s tím Krymem. Putin se chce s vojskem taky prolomit do separastického proruského Podněstěří. To Podněstěří se po krátké válce v roce 1992 za podpory Moskvy odtrhlo od Moldavska, ale jeho nezávislost dosud žádný stát neuznal. A Putin si po tom úspěchu s Krymem na to teď brousí zuby. To tedy jen pro vás neznalé jen na okraj.




Prošli jsme kolem Vltavy, pak na Staromák a nakonec na Václaváku jsem usoudil, že už se natolik známe, že bych ji mohl pozvat k sobě na kávu. Já vím, neměl bych si cizí ženy hned vodit domů, ale když si to obrátíte, ani žena by neměla to pozvání přijmout. Šli byste na kafe k cizímu chlapovi, kterého znáte pár hodin? Ale to Rusky neznáte, to jsou chrabré ženy, bojovaly i za druhé světové války v předních liniích a ničeho se jen tak nebojí. Tu mojí nabídku bez váhání přijala.




U Čertovky jsme viděli svatbu a byli to samozřejmě taky Rusové.

Doma jsem našel starou desku, s moldavským folklorem, kterou jsem tam kdysi koupil a tak jsem ji i Jeleně hned pustil a ta mi ji pak i překládala. Jedna z těch písní byla o nějakých žních, kde se do sebe dva zamilovali, jak jinak a Jelena hned roztála. Byl to ode mne dobrej tah... je zajímavé jak se některé věci, které koupíme před lety, najednou docela hodí. Nikdy nic starého nezahazujte.




Jak je ten svět malej. Nikdy by mne nenapadlo, že strávím večer s Moldavkou a to dokonce v Praze.

Mimochodem, v některých německých knihách se píše, že vlavín (moldavit, tak mu Němci říkají) se nachází v Moldávii. Jak snadno se mnoho lidí pak nechává svěst knihami ve smyslu, že co je jednou psáno, je i dáno. Proto všemu v knihách nevěřte. Je tolik věcí, které jsou napsány nepravdivě a už to z těch knih nikdo nevymaže. Samozřejmě vltavín je pojmenovaný podle naší řeky Vltavy, která protéká jižními Čechami, kde jsou ty jejich naleziště.

Takže to je asi o té Moldávii všechno, co jsem se vám uvolil prozradit. Víc nemusíte vědět.

.

Ve Vojanových sadech

28. března 2014 v 8:00 | pavel |  FOTO

Už jsem tu několikrát psal, že Vojanovy sady je můj nejoblíbenější pražský park, kde jsem sedával už jako malej kluk a četl si tam nebo kreslil. S Maruškou tam taky občas zajdu jako minule a pokaždé se tím poklidem a krásou dobře naladíme, zvláště když kvetou moje oblíbené magnolie.



.


.


.


.


.


.


.



Přeji vám hezký den.

.


Myška a jiné necudnosti

27. března 2014 v 8:00 | pavel |  Jen tak

O myšce jsem tu dlouho nepsal, ale to neznamená, že jsem ji kvůli jejímu uměleckému nepořádku u ní doma zavrhl. Naposledy kdy jsme se viděli mi ale řekla, že šla do sebe, že si uvědomila jak hodně zhřešila, že si sama sebe přestala vážit a tak se šla i do kostela vyzpovídat. A že chce zůstat zase čistá a být vzorem pro své děti. Se mnou to prý nemá nic společného a ani se na mne nezlobí. Nemohu za to já, ale to, že jí ovládky ty hormony a bylo by asi lepší, kdybychom se aspoň nějaký čas neviděli, protože by se neovládla a zase by skončila v mé posteli. Musím se přiznat, že jsem to docela uvítal. Jednak proto, že nerad dávám ženám košem, nerad je raním, nerad vidím jejich pláč, nerad jim beru jejich sebedůvěru (raději počkám až je třeba omrzím sám) a navíc jsem zjistil, že mám poslední dobou těch žen nějak moc a pomalu ztrácim nad nimi přehled.

A ty necudnosti o kterých píši v nadpisu? To má taky co činit s myškou. Myška je ve všem všady taková přirozená žena a to znamená, že je i všude po těle ochlupená. Tím nechci říct, že bych to neměl rád, nebo by mne to mělo odpuzovat... je to dokonce poslední dobou zase nový trend, že se ženy vrací k přírodě. Má to i rajc (prosím za prominutí za ten výraz) když má žena v ohambí (má to i krásný název Venusin pahorek) krásný hustý kožíšek. Myška si ovšem neholí jen klín, ale ani v podpaží a nohy, což je dnes docela neobvyklé. Například Bohunka bez vyholených nohou ani s odpadky z domu nevyjde ven. Jo, přeháním a doufám, že se na mne nezlobíš. Já si například nohy neholím, ale někteří chlapi si dokonce holí prsa. Ale když jsem tu už u těch prsou, tak asi ve dvaceti jsem měl malej románek s jednou mladičkou židovkou a ta když se svlékla, byla ochlupená mezi ňadry... to se mi docela líbilo a ta dívka to ukázala ráda. Tenkrát taky byla jiná doba. Ani se neodvažuji zeptat jak jste na to vy.

Takže s myškou jsme se rozešli v dobrém jako přátelé a třeba se zase jednou, jak mi sama řekla, až jí zase popadanou ty hormony, sejdeme.






Včera bylo docela krásně, takže jsem si malou procházku taky neodpustil, ale na kabát to ještě bylo.

.

Kdo by rád časem necestoval

26. března 2014 v 8:00 | pavel |  Jen tak

Čím jsem dospělejší, tím častěji se rád vracím do svého raného dětství, kde jsem cítil jako v bavlnce. Dostal jsem napít a najíst, byl nošen a objímán, v teplé náruči hýčkán a líbán... jen škoda, že si tak docela ty všechny radosti nepamatuji. Nebylo mi ani v pozdějším dětském věku o moc hůř... žádné existenční starosti a jediné co mne zajímalo, si všechno, co se mi nabízelo, náležitě užívat.

Bohužel tohle cestování v čase je jen v mých představách... podobně asi jako u vás. Ale jsou opravdu lidé, kteří nejenže cestovali v čase, ale i v prostoru. Třeba takový Sai Baba, o kterém jsou mnozí lidé schopni přísahát, že ho viděli v různém čase v různých oblastech světa, zatíco jeho fyzické tělo nehnutě spočívalo v křesle v jeho ašrámu v Indii. A ani bych se nedivil, kdyby v čase necestovala ta svatá matka Schořová... byla u nás v Německu, v době kdy jsem ještě žil se svojí ženou, jako pečená vařená. Často se tam objevila jako duch a já se pak skoro bál o ní něco špatného říct. V takovém případě můj syn mne obvykle vážně napomínal "takhle špatně o ní bys mluvit neměl, všechno ví a všechno slyší... a následky si pak poneseš sám."

Nakonec v čase cestuje i moje Maruška. Když u mne přespí, obvykle mne už vzbudí kolem páté hodiny, když si jde uvařit ranní kafe... a pak se jí stane během dne, postačí jen když si někde položí hlavu, že se octne v jediné vteřině úplně jinde, v království snů. Je prostě fuč! A co tam dělá, v jaké krajině cestuje, to už ví jen sám Pánbůh. Takového denního spáče jsem fakt ještě nepoznal. Hup z mé přítomnosti do bezbřehého času.





Abyste nemuseli jen číst, ukáži vám i pár obrázku z Gröbovky, o které jsem tu v milých článcích psal.



.


.


.




Maruška byla nadšena a cestovala tam raději se mnou.

.

Podíváme se v čase na ty krásné dny, co říkáte?

25. března 2014 v 8:00 | pavel |  FOTO




Jak nádherné byly ty první jarní dny, všechno rozkvetlo...




... a holky shodily kabát a ukázaly se v celé své kráse.




I včeličky se vyrojily...




... a tahle je taky taková včelička...



.



... nebo spíše kvítek k opýlení, co myslíte?





Každopádně bylo moc krásně a to jaro s nalehko oblečenými dívkami se zase vrátí.

Taky holky toužíte už shodit ten kabát?

.


Vůně fialek

24. března 2014 v 11:00 | pavel |  Co dal den

Ani Marušku nechci ošidit o procházky a tak jsme v týdnu jako správná rodinka vydali, to bylo ještě krásně, od Čerňáku k Počernickému rybníku. Bylo opravdu vedro a došli jsme tam, podobně jako ta její Kikina, s vyplazeným jazykem. Naštěstí tam byla v bývalém pivovaře hospada a vychlazené pivo.



.



Vždy mne každý rok zjara potěší když najdu fialku... a byla jich tam plná louka. K fialkám, k jejich vůni, mám takový zvláštní osobní vztah. Mám je spojené s maminkou a vrátím se v čase do dětských let zpátky. Jako malej kluk jsem jí z mého malého kapesného kupoval lacinou voňavku s podobnou fialkou uvnitř. Byla z ní pokaždé moc ráda, ale pokud vím, nikdy se s ní nevoněla... a v kredenci pak jen rostla jejich velká sbírka. Vyhodit je nechtěla, protože mne nechtěla ranit... a dárky z lásky se přece nevyhazují.



.



To je ten pivovar s vysokým komínem jako od Hrabala.



.


.


.


.



Na cestě k domovu si Kikina nedala říct a mazala si to pořád v protisměru. Neposlouchá mne.




Už kvůli těm fialkám jsem byl za tu procházku rád. Ale i rodinné procházky mají svůj půvab... ale jen s mírou.

.

S Irenkou na Petřín

23. března 2014 v 8:00 | pavel |  Co dal den

To téma týdne mi stále nejde z hlavy, nebo spíše to slovo lapač. Lapky známe ze středověku, přepadávali v lesích pocestné a dnes to není lepší, protože kdekdo se pokouší nás lapit, nebo my je. Například ta "svatá matka" Diesana, ta děvka Schořová polapila moji ženu, mne potom Klárka... a někdy taky polapím zase někoho já. A kdo je lapen, často je to pro něho jako sen, s kterého se ani nechce probrat... protože ztratí hlavu.

Ale abych konečně přešel k věci. Jistě sami víte, že včera byl opět krásný jarní den... a měl být poslední, protože podle předpovědi se mělo odpoledne počasí pokazit. A to jsem si nechtěl nechat ujít. Maruška nemohla a tak jsem vypravil do města sám. A jako vždy, nejdřív moje kroky směřovaly do Vojanových sadů. Tam na mne čekalo velké překvapení, protože stačila jedna noc a ty magnolie, které byly ještě poupatech, náhradně rozkvetly do celé své krásy.




Zahlédl jsem tam samotinkou mladou ženu a připadla mi moc smutná... a tak jsem ji oslovil. Takových dívek a žen je mi vždycky líto a toužím pro ně něco udělat. Takový už jsem já. Řekl jsem jí že mám v úmyslu si vyjít na Petřín, kde jistě všechno kvete a pokud by chtěla, potěšilo by mne kdyby šla se mnou... a ona svolila. V duchu jsem si říkal, jak je to často jednoduché lapit smutnou holku.




Vyjeli jsme tedy tramvají č.22 na Pohořelec, do kopce se mi s těmi dosud zčásti plnými plícemi nechtělo a rychle jsme i našli společnou řeč, jako bychom se dlouho znali. Má ráda kameny, zná všechny obchody po Praze, byla dokonce v Počernicích o kterých jsem tu nedávno psal a nakonec se nechala kolem pasu obejmout. No řekněte, bylo by hloupé abychom vedle sebe jen tak šli, když jsme tam míjeli jen samé milence.





Nahoře na Petříně, v růžové zahradě, ty tam ještě nekvetly, jsme si na chvíli na lavičku sedli, abychom měli klid si víc popovídat. Tam mi ukázala i svůj prsten s vltavíny. Ruce má taky krásné a pěstěné... rukama mne každá žena hned dostane, tedy lapí. To klidně bez mučení přiznám.




Bohužel se asi tak po hodince zatáhlo a vypadlo to na déšť, na přeháňku, že zmokneme... a tak jsme se zvedli a vydali se dolů. Fotku, jak vypadá, neuvidíte, protože jsem jí slíbil, že ji tady neukáži. Po schodech dolů, chytli jsme i pár prvních kapek, mi dala i ruku, což mne potešilo. Miluji, když mohu držet dívku nebo ženu za ruku... je to od ní takové znamení důvěry a zalíbení... a o to víc cenější, kdy mi ji podá donedávna docela neznámá.




Nakonec začalo pořádne lejt, ale naštěstí jsme stačili doběhnout k pravoslavnému kostelíku, který je v Kinského sadech na poloviční cestě. Tam jsme se schovali než přestane... a vymámil jsem od ní první polibek. Jistě mne tu budete za to odsuzovat, ale jak vidím posmutnělou ženu, které se mi navíc líbí, tak mi to prostě nedá. Ale je to jen malý polibek na ústa, nic víc.





U toho kostlíka jsou staré ruiny. Irenka, protože je zvědavá, šla se tam i v dešti podívat. Nakonec jsme oba opravdu pořádně zmokli a tak jsme zašli do kavárny v Portheimce. Tam jsme pak zůstali až do večera dokud jsme neoschli. Nakonec to bylo krásné odpoledne i přes ten déšť. Už jsem to tady několikrát psal: nevím proč, ale snad s každou mojí přítelkyní jsem se seznámil za deště. Ten déšť je mi fakt osudovej.

.

Když rozkvete jaro v celé své kráse...

22. března 2014 v 8:00 | pavel |  Co dal den

Jak jsem včera napsal, ve Vojanových sadech všechno rázem rozkvetlo včetně dvou druhů magnolií.



.


.


.


.


.



Lidé si ustlali na trávě, i když hned u vchodu je cedule, že je na ni vkročení zakázáno. Kdo by taky odolal.



.


.



I vonná kalina krásně rozkvetla.



.


.




A jeden bombonek na závěr z Karlova mostu, kde se jedna dívčina tak nestydatě slunila.

.

Lapačka mých snů a její krásné ruce...

21. března 2014 v 8:00 | pavel |  Co dal den

Ale abych to uvedl od začátku. Maruška mi dala včera volno a tak jsem toho hned využil (nebo zneužil?) a zajel si do Horních Počernic dokoupit nějaké kameny na prodej do Německa, kam se zase začátkem května vracím... a skončí mi zimní pražská dovolená. Tak krásný den, jako byl včera, mne tak naladil, že jsem potom dal přednost Vojanovým sadům, kde všechno kvetlo. Ale zase abych nepředvídal.... tady máte ty fotky.



.


.


.



To jsou Klárčiny krásné ruce. Těmi mi pomáhala vybírat kamínky.




Před třemi lety mne Klárka lapila a právě tam poprvé políbila.




A pak že kameny nepřinášejí štěstí. Mně každopádně přinesly.





Ve Vojanových sadech už kvetou magnolie.

.

Bomba na Václaváku a jiné nepravosti

20. března 2014 v 8:00 | pavel |  Co dal den

S Maruškou jsme se včera vydali po Praze a samozřejmě jsme viděli i to bombové přepadení banky na Václaváku. Když se něco děje, skoro vždy se tam nachomýtnu. Sami jste to jistě viděli v televizi ve zprávách. Původně si Maruška něco na úřadech vyřizovala a tak jsaem šel s ní a řekli jsme si pak, že se konečně podíváme i na výstavu fotek Petra Vápeníka. Bohužel je to galerie tak nenápadná, že tam bylo prázdno. Chtělo by to venku nějaký poutač. Pak jsme prošli Havelskou podloubím, ta fotka je dole a tam nás zaujaly ty čepice v jednom obchodě.




.


.


.


.


.


.




Po cestě domů jsme se zastavili v Intersparu a tam si Maruška koupila v nabídce kuře, kilo za 39,90. U mne si ho pak ugrilovala a celé ho snědla. Ona je fakt masožravá, ale já ji toleruju. A co jsme dělali pak? Do toho vám nic není. :D

.

Pokračování o té Gröbovce

19. března 2014 v 20:34 | pavel |  Co dal den

Z Gröbovky je výhled na část Prahy, na Nusle, které sice neoplývají takovou krásou, jako výhled od Hradu, ale i tak je to zajímavé.



.


.


.


.


.


.




Pokud vás to zajímá, neopomeňte se podívat na předchozí článek, který je s fotkami taky o Gröbovce.

.

Kouzelná kavárna v Gröbovce

19. března 2014 v 8:00 | pavel |  Co dal den

Tentokrát jsem Marušku zavedl do Gröbovky, která je dnes známa jako Havlíčkovy sady. Je sice téměř v centru města, ale přímá doprava tam není. Musíte sednout na tramvaj, třeba č. 22, a pár pár ulic pěšky. Proto ani není moc turisty navštěvovaná a je to docela škoda. Stejně málo známá je tak trochu zastrčená Ztracenka, krásný park, kde jsem den předtím v podvečer sváděl Jindřišku. Ale to sem zatím nepatří, o tom zase někdy příště.

Ze všeho nejkrásnější, aspoň pro mne, je v Gröbovce zahradní kavárna. Byla postavená v 70. letch 19. století jako pavilon, byla tam herna a za ty roky docela zchátrala. Každopádně, po nákladné rekonstrukci, si zachovala dávný půvab. Maruška byla z ní hodně nadšená, ale problém byl ten, že byla zavřená, jen venku sedělo pár lidí, a může se jí o tom, že si tam na kávě posedí, jen zdát. Snad abych ji koupil lapač snů, aby jako vždy, sen nezaspala. Pokaždé se jí ráno ptám co jí zdálo, ale nikdy se nedovede rozpomenout. Jen jednou se mi přiznala, že se zdálo o mně, ale nebylo to prý zrovna krásné. Takže mám ji ten lapač snů koupit? Raději ne.



.


.


.


.


.


.


.




Už při pohém pohledu na tu kavárnu (a do ní) na vás zavanou ty krásné staré časy.

Všechno mělo nějaký řád a půvab a nikdo nespěchal.

Mimochodem na Gröbovce není jen ta kavárna, ale o tam zase někdy až příště.

.

Modřanská rokle

18. března 2014 v 8:00 | pavel |  Co dal den

Jak už jsem tu psal, s Maruškou často někam vyjdu na procházku do oblastí, které nejsou tak docela známé mezi turisty a dokonce ani Pražáky. Jedna byla v týdnu Modřanská rokle na jihu Prahy. Stačilo abychom sedli na Novodvorské na autobus 197 a během pár minut jsame byli v přírodě. Byla to procházka dlouhá asi 7 kilometrů směrem na Modřany a potom autobusem 250 zase domů. Přiznávám se, že i když bydlím nedaleko, byl jsem tam poprvé.



.



Několik opuštěných lomů můžete vidět.




Celá cesta vede podél Libuščina potoka.




U přehrady (vodní nádrže) si hrály děti a jejich mámy si tam opékaly špekáčky.



.


.


.


.


.



Bylo to hezké odpoledne a doma mne čekala dobrá večeře...





... takže co si jiného přát.

.

Jak jsem se stal slaměným vdovcem a malá úvaha o ženách

17. března 2014 v 8:00 | pavel |  Jen tak

Dnes je ze mne slaměný vdovec, protože Maruška odjela na dva dny k příbuzným. To mi připomnělo moji přezdívku, když mi bylo asi deset let, a omlouval jsem ve škole spolužačku, které bydlela v moji ulici, že je nemocná. Ti hajzlové splolužáci mi pak pár měsíců říkali "vdovec" a já byl nasranej. A navíc s tou copatou holkou jsem nic neměl ani nechtěl mít.

Včera, jak Maruška odjela, jsem se trochu nudil a taky i trochu přemýšlel nad "mými" ženami. Jak vidíte, to "mými" je uvozovkách, protože je za mé, za svůj majetek, nepovažuji, i když jsou nedílnou částí mého života. Přiznávám, že bez nich bych to těžko vydržel. Ale na co jsem včera přišel? Že jsem opravdu všechny hned první den, bez mého velkého přičinění, dostal do postele. Jindřišku, Jitku, Danu, Milušku... nechci všechny jmenovat. Jo, vidíte dobře, Marušku ne, tu až druhý den a proto se jí tak držím. Sobě, mému šarmu, to ale nepřičítám, ale jen si říkám, proč jsou ty ženy tak žádostivé a rychle svolné. Ty staré časy, kdy holky dělaly aspoň pár dní drahoty, je fakt jen dávná historie. Ženy si neumí sebe vážít a dají na potkání každému kdo se namane. Samozřejmě, nechci je tu zevšeobecňovat a vy, co to tady čtete, jste rozhodně jiné a stydlivější. Asi jsem padl na ty nepravé... ať už jdou svobodné, vdané, nebo rozvedené. A tak se mi nedivte, že mám sice plno žen... ale pořád hledám tu pravou. To je jako hledat jehlu v kupce sena.






Ukáži vám aspoň moji Marušku, tedy její nejhezčí část ... ráda chodí nahoře bez a to se mi líbí.

Má sice i jiné hezké části, ale chcete aby mi zase zakázali blogovat?

.

Milíčovský pahorek

16. března 2014 v 8:00 | pavel |  Co dal den

Vyjít z pražského ruchu do přírody je jako balzám na duši. Jistě to znáte, když vám přijde ve sprše voda do uší... tak vám zalehnou a všechno slyšíte jako přes nějakou clonu až vás to přímo ohluší. Podobně mi bylo v pátek a tak jsem uvítal tu procházku do Milíčkovského lesa, kde bylo ticho provázené jen občasným zpěvem ptáků, nebo kvákáním kachniček. Právě taková jarní procházka byla jako zrozená k relaxaci.



.


.



Tihle se tam párovaly...




.... a jen tahle chudinka labuť tam byla sama.




Nejhezčí a nezajímavější tam byl Milíčkovský vrch. Já mu říkal pahorek. Byl protáhlý a šlo se tam nahoru dolů.




Na tom pahorku byla taková zvláštní atmosféra. Tam jsme se cítili jako na konci světa... jako by to nebylo ani v Praze.

Jen ticho a klid a ničím nenarušená příroda.




Kromě těch kočiček, které vidíte v předchozím článku, tam byl i tento červený ptačí zob...




... který mne taky lákal k ochutnání. Vypadá jako zakázané ovoce z Ráje, nemám pravdu?





Jak jsem už včera psal, měl jsem právě tady na tom pahorku chuť se s Maruškou pomilovat.

Tam by nás nikdo nerušil, ale zkrátka a dobře, jsme to propásli a teď jen chladno a prší.

Musíme si počkat na to skutečné jaro, až ty meze uschnou.

Taky se těšíte?

.