Duben 2014

Další moje závislost je fotit svatby

30. dubna 2014 v 11:50 | pavel |  FOTO

Každý máme pár závislostí, u někoho alkohol, u jiného ženy, ale mohou být i nevinné, jako je fotit svatby.

Jednou se mne tady někdo ptal, proč je fotím a tak jsem přemýšlel proč asi. Asi proto, že jsem někdy zlomyslný.

Pro mne by to byl horor, kdybych se musel u své vlastní svatby podřídit focení.




.


.


.


.


.


.


.


.


.




K té svatbě jsem se jako vždy náhodně nachomýtl, když jsem kráčel po Karlově mostě a byli to, jak jinak, Rusové.

K předchozímu článku moc komentářů sice nebylo, ale věřím, že jste si ho aspoň přečetli.

Přejí vám krásný slunný den.

.


Sekty - tragická závislost

29. dubna 2014 v 15:30 | pavel |  Názory

Většinou je za tragickou závislost považován alkohol, nebo herny, které dokáží zničit člověka a rozvrátit rodiny. Ale se sektami to není jiné a dokonce si dovolím tvrdit, že ještě horší, protože ti lidé se nechávají jimi ovládat, jsou proti tomu vymývání mozku bezmocní, nikdo jim není schopný pomoci aby prohlédli, zv. ztratí duši. Kdo to osobně nezažil, nepochopí, jaká je to pro člověka tragédie.

Tohle jsem dostal mailem a tak jsem se rozhodl, jak to v té jedné sektě chodí, s vámi podělit.


Dobrý den
Před devíti lety v Zpravodaji Veselice z 26.června 2006 byl uveřejněný článek o zámku ve Vlčím poli, který odkoupila jistá paní Valerie Schořová. Článek podtrhoval pozitivní přínos paní Schořové nejen pro samotný objekt, který zvelebila, ale i pro duchovní činnost, kterou v tomto objektu prováděla. Původ finančních zdrojů na rozsáhlou opravu byl v Zpravodaji vzpomenutý jen stručně: "Jejich původ je širší veřejnosti neznámý. Zřejmě pochází od darů bohatých mecenášů." Následně se k této otázce nikdo už vícekrát nevrátil.
Finanční prostředky na koupi a rekonstrukci budovy s pozemky ve Vlčím poli i na koupi dalších nevyhnutelností, které si paní Schořová i se svým tehdejším ještě manželem rychle zaopatřili, pocházely od štědrého podnikatele Petra Pánka z Mladé Boleslavi. Peníze, minimálně 30 milionů korun jim poskytl v dobré víře na duchovní účely. Stal se jejich velmi blízkým rodinným přítelem, kterého se však velmi rychle po převzetí obnosu zbavili. http://chromy.blog.idnes.cz/c/8243/Zazraky-temer-zadarmo.html Peníze jim dával postupně a soukromě, takže soudní spor, kterému paní Schořová záhy v roce 2007 čelila, se skončil v její prospěch. Získané peníze kromě koupi objetu ve Vlčím poli neuváženě a nenasytně investovala do koupi dalších domů. Investovala i na Slovensku v obci Bunetice u Košic, kde zneužila dalších lidí jejich pomocí připravila další objekt k "duchovní" výdělečné činnosti. Její požehnání "daršany, byly sice zadarmo, ale měly přesto jeden háček - byly jen za podmínky ubytování oddaných, pokorně se tlačících v hygienicky nevyhovujících plesnivých místnostech bez WC a kuchyňky. Tyto byly jen společné pro celé poschodí.
Mezi tím se Schořová zbavila svého manžela, rozvedla se s ním. Vypořádala se s ním tak, že mu nechala jeden dům a převážnou většinu majetku si ponechala. Obratem si vzala o dvanáct let mladšího jí oddaného muže, který nechával oči i na její dceři Petře (tzv. svaté matky, která tam figurovala pod jménem Lasana). Později se i V. Schořová sama pojmenovala jako svatá boží matka, tentokrát Diesana. V roce 2006 nakonec prodala ten objekt v Buneticích a prozíravě využila jiných lidí, tentokrát z Levoče, kteří ji na několik let poskytli dvojposchoďovou budovu (900m2) zcela zdarma. Měsíčně, střídavě s dcerou Petrou, tam dojížděla, a taky si odkud odnášela nemalý zisk. Své finance si vylepšovala i v tzv. týdenních ozdravovacích pobytech v jejím třetím "duchovním" objektu - penzionu ve Žlebech http://www.oazazdravi.cz/ v němž si její oddaní nechali "dobrovolně" čistit karmu. V tomto penzionu bydlí, současně ho pronajímá pro velmi skromné bydlení svým oddaným a pochopitelně ho i využívá pro veřejnost. V létě v roce 2010 své duchovní podnikání v Levoči náhle ukončila a vícekrát se tam neukázala. Neunesla mediální skandál http://chromy.blog.idnes.cz/c/8243/Zazraky-temer-zadarmo.html se svým dobrodincem Petrem Pánkem v kombinaci s jejím léčebným neúspěchem http://1618justice.blogspot.sk/ a tak se rozhodla změnit teritorium svého působení. Svým naivním oddaným stále opakovala, že přes její nadpřirozenou snahu pomáhat, nevidí u nich žádnou změnu ani vděk. Ohodnotila je jako málo duchovně aktivní s množstvím negativních vlastností. Nakonec zhodnotila svoji práci jako zbytečnou a oznámila jim, že se stahuje do Světla. Její oblíbené rčení, které znamenalo, že odchází od lidí a údajně ponoří do ticha a samoty. Nikdo však netušil, že ve skutečnost utekla od zodpovědnosti a řeší další svoji další ještě výnosnější obchod na Srí Lance. Tam si z peněz oklamaných lidí zabezpečila trvalý blahobyt a je prostě hodila za hlavu.
Po letech od paní Schořové mnozí zklamaně odešli, někteří onemocněli a další i přes její "pomoc" dokonce zemřeli. Její "duchovní" působení mělo vliv nejen na jejich deformaci psychiky a peněženky. Ti lidé brali své utrpení v ašrámu jako jedinečnou příležitost pro svoji očistu - rychlou cestu jak si odbourat karmu. Ta hrstka Čechů a Slováků, která u paní Schořové zůstala a slepě ji dál slouží, žije v přesvědčení, že jsou ti praví a vyvolení. Neváhali na cestě ke Světlu, za paní Schořovou, opustit svoji rodinu, práci a domov. Nechávají se dál dobrovolně manipulovat a věří, že všechno zlo, které paní Schořová svými hrátkami s lidskou psychikou a jejich penězi způsobila, je spravedlnost.
Velmi chudobné dětství u paní Schořové zřejmě vyburcovalo její nepřekonatelnou touhu materiálně se zabezpečit a to na úkor víry nezištných a jí oddaných lidí a tak si zajistit pro sebe a své děti nadstandartní život. Za jejich peníze, které v drtivé většině zklamala, si dala postavit své nové honosné sídlo na Srí Lance, kam láká turisty z celého světa http://shellcoastresort.com/Sk/. V nabídce má samozřejmě i své "duchovní" služby, které zaobaleně nazvala psychologickým poradenstvím. Ovšem nikdo z těch sloužících lidí, dokonce ani sama ne, nemá vzdělání, které by ji k tomu opravňovalo. Její psychologické poradenství zase bude jako vždy směřovat k tomu, nenápadně ty lidi deptat a následně jim nabízet pomoc. Jak jinak než "zadarmo", stačí se jen u ní draze ubytovat. Kromě té Srí Lanky tahle dáma, podnikavá světice, se finančně zabezpečuje, podniká i ve svatebních a společenských oděvech. Otevřela si s nimi obchod v Kolíně. Jak je vidět, šikovnost v materiálním světě s duchovní filosofií je jí vrozená a má široký záběr…
Avšak lidé, kteří prošli jejíma rukama, již ví, že je to jen skrytá psychologická manipulace. Vždy se jen snažila u zranitelných lidí navodit obavy, strach a závislost a v konečné fázi z nich pak vytáhnout peníze. Jak je vidět, nic jí nezastaví a svoje praktiky vymývaní mozků a s tím spojený snadný a rychlý zisk použije pokaždé na jiných místech a u jiných lidí… tam kde ji ještě nikdo nezná. Je to nebezpečná žena a je dobré před ní každého varovat.
S pozdravem váš čtenář

A tak aprílové pálení čarodějníc ve Vlčim Poli je zrovna dobrá příležitost.



Ten člověk to popsal jako varování na základě svých osobních zkušeností.

Uvoleněněji o závislosti najdete v předchozím článku. To by vás mohlo aspoň lépe pobavit.

.

Jak se ubránit závislosti na sex, respektive na ženy...

29. dubna 2014 v 9:49 | pavel |  Rady

... je těžké, ale Jehovisté mi poradili, jak pokušení odolat.



.



Pro slabozraké aspoň první část s většími písmeny.

Ženy jsou pro nás muže velké nebezpečí a jak zjišťuji, a vy všichni kteří mne tady znáte, a jistě to u mne i vidíte, že v té závislosti na ženy se skutečně až topím. Na pornografii se sice nedívám, když mohu poznávat každý den spoustu opravdových žen, kterých se mohu dotýkat a případně se s nimi i pomilovat, ale ta moje záliba nemá hranic a měl bych se sebou už něco dělat. A Strážná věž, kterou mi jedna dobrá duše na ulici podsunula, mi otevřela oči a už vím jak té žádosti po ženách vzdorovat.




Například teď, když jdu po Karlovce v Praze a vidím tuhle figurínu, veřejně odhalenou, nestyda jedna, hned odvrátím oči...





... protože už jen v myšlenkách bych s ní zcizoložil. A já s pomocí boží opravdu nechci.

.

Obejmu zdarma

28. dubna 2014 v 10:05 | pavel |  Co dal den

Musí to být velká míra odvahy, postavit se sám na Karlův most a nabídnou zdarma objetí...




... zvláště když nebyla po něm moc velká poptávka.




Bylo mi jí líto, že ji tam lidé jen míjejí...




... a tak jsem jí šel obejmout, načež mi dovolila abych ji vyfotil.




Pár lidí ji pak skutečně vzalo do náruče...




... ale nebylo jich zrovna moc. Možná v tom hrála trochu xenofobie...




... nebo rasismus. Kdyby tam stála cikánka, taky bych se zdráhal a hlídal si kapsy.




Ten muž to nejspíš udělal pro fotku své přítelkyně.





Každopádně doteky, objetí, to se klidně přiznám, je taky moje závislost. Bez toho si neumím život představit...

... ale musí na to být dva a v tom je právě to kouzlo.

.

Další sprostonárodní i s ruskou svatbou

27. dubna 2014 v 9:00 | pavel |  Co dal den

Má Andulko, má zlatá,
máte hezký kozlata.
Můj Honzíčku, můj zlatej,
neplatil jsi - nechmatej.


No není ten popěvěk starý dvěstě let roztomilej a docela dnešní? Tím nechci říct, že ženy jsou prodejné, ale v podstatě i na ně platí "bez peněz do hospody nelez". Hlavně ty hezké ženy znají svoji cenu. Ale já si nestěžuji, od Marušky to mám zadarmo. :D




.


.


.


.


.




Škoda těch šatů, má je pěkně ucourané. Ale tihle Rusové si to mohou dovolit.

.

Nevěsta nám ukázala co skrývá pod sukýnkou

26. dubna 2014 v 12:09 | pavel |  Co dal den

Když je to téma týdne, napadla mi k tomu říkanka, kterou znám už od dětských časů.

Spadla s habra,
roztrhla si košulenku až po ňadra.
Spadla višně,
roztrhla si sukýnečku a viděli jsme.



.


.


.


.


.




Některé ženy jsou při své svatbě natolik v tranzu, že přestanou mít nad sebou kontrolu.

.

Včera tu sněžilo, ale růžově

25. dubna 2014 v 20:05 | pavel |  Co dal den



.


.


.




S těmi pampeliškami to vypadalo docela hezky a proto mne to po cestě z nákupu zaujalo.

A kdo tu dnes ještě nebyl, může se podívat i na předešlý článek.

.

I v Praze je sopka a dokonce podmořská

25. dubna 2014 v 8:48 | pavel |  Co dal den

Jsou to tzv. Hemrovy skály v Dalejském údolí. Myslím, že to ani Pražákům nic neřekne, takže tady máte text.



.



V pozadí je sídliště Butovice.




Prošel jsem ty skály s jednou maminkou, kterou nehlídá její manžel... a její malou dcerou.



.



Její holčička tam lezla po skalách jako kamzík.



.


.


.



Je tam krásný výhled do všech stran.






A ještě jsme stačili zmoknout.

Bohužel moje pražské dny se už krátí a tak se snažím stihnout pár procházek, kde jsem ještě nebyl.

.

Prostonárodní nebo sprostonárodní?

24. dubna 2014 v 11:32 | pavel |  DOKU-FOTO

Před lety jsem sbíral folklór, jak zvukový na deskách, nebo tištěný a podle toho bylo vidět, že se naši předci taky dokázali hezky bavit jako dnes my... snad ještě vtivněji, že i když to bylo vulgární, dovedli to dobře zabalit.

Pepíku, Pepíku, copak dělá Káča?
Ona lezí na lavici, na p... si plácá.

Ty tóny vám k tomu nedám, ale můžete si ty tečky doplnit jak chcete a napadají mi dokonce dva výrazy.

Mám pochopitelně těch říkanek na skladě víc a možná vám příště tady zase nějakou ukáži.





Teď vám raději ukáži z mého okna krásnou duhu, když jsme se v úterý s Maruškou vrátili z výletu.





Dnes je opět krásný den, takže nesedět u počítače a hajdy do přírody.

.

Noční Praha

23. dubna 2014 v 7:20 | pavel |  FOTO



.


.


.


.


.


.


.


.


.


.


.


.




A bosorka (byla bosá) nakonec.

Fotky jsou úmyslně bez blesku a proto ten čtenář je hodně tmavý a bosarka v rychlém pohybu mázlá.

.

Mlsná velikonoční zvířátka

22. dubna 2014 v 10:00 | pavel |  FOTO


.


.


.


.


.


.


.


.


.


.




A kůzlátko naposled. Fotky jsou ze Staroměstského náměstí v Praze.

.

Políbit docela cizí ženu na ústa...

21. dubna 2014 v 8:33 | pavel |  Co dal den

... se mi hned tak nepoštěstí.

Takhle se mi to opravdu nikdy nestalo, přestože ženy líbám rád, ale pokud je vidím poprvé, je to jen na tvář, nebo nanejvýš jen takový přátelský polibek na koutek jejich úst, když se nestrefím. Například včera jsem políbil jednu dívku na tvář, když jsme se představovali. Potkali jsme se, když jsem byl tentokrát sám na procházce v Dalajském údolí, které je v Praze a dali jsme se do hovoru. Colleen je Američanka, podle jména asi původem Irka, a studuje tu politologii. Šli jsme spolu velký kus cesty, protože bydlí v Jinonicích, což je trochu odlehlá pražská čtvrť a tak jsem ji vyprovázel domů. Jak můžete vidět na fotkách, je to rozesmátá holka a dokonce se myslím proč asi, bylo to mojí česko-německou-angličtinou. Každopádně jsme se oba zasmáli a bylo to hezké završení dne. Ale to jsem zase odbočil.




Takže tady tu rozesmátou Colleen máte.

Ale teď k věci, k té docela cizí ženě, kterou jsem políbil přímo na ústa. Zahlédl jsem ji večer, když jsem vystoupil z metra, ona tam postávala, jakoby na někoho čekala a já si hned řekl, že ji vlastně znám, že je to moje někdejší kamarádka, se kterou jsem se dokonce i několikrát vyspal. Jmenovala se Miluška. Šel jsem tedy přímo k ní se slovy, "rád tě zase vidím" a políbil jsem ji přímo na ústa, která docela ochotně nastavila. "Taky si myslím, že tě odněkud znám," pak řekla, "jen si tě nějak neumím zařadit." Nakonec jsme přišli na to, že se neznáme, řekla že tady na někoho čeká a popřáli jsme si hezký večer.

Takže tak je to s těma ženskýma Jano, už si je vážně pletu.

.

Knihomolky ve Vojanových sadech

20. dubna 2014 v 9:00 | pavel |  Co dal den

V těch Vojanových sadech jsem opravdu jako doma, takže leckterou knihomolku potkám i tam.



.



Ale nemusí to být jen knihomolka, seznámil jsem se tam i s Maruškou, která zase ráda maluje. To je jiná Maruška, ne ta moje.




Je vdova a tak se dala na malování a je vidět, že ji to těší.





Naposledy jsem se tam seznámil s Evou, fotografkou.




Má svůj vlastní blog a najedete tam krásné fotky, když kliknete na www.exploranza.cz. Budou se vám jistě líbit.




Takže tak je to s těmi ženami ve Vojanových sadech, ale nejen tam...





... a třeba například i u Vltavy. Jen stačí je oslovit.

Jistě jsou všechny knihomolky, ale kdyby četly zalezlé doma, nikdy bych se s nima nepotkal.

.

Děvčátko a magnolie

19. dubna 2014 v 10:00 | pavel |  Co dal den

Fotografie jsou z Vojanových sadů, jsem tam téměř denně, protože je považuji za nejhezčí místo v Praze.




Na to dítě byl hezký pohled, jak do košíčku sbírá ty okvětní plátky magnolie a tak jsem si to pro vás nenechal ujít.



.


.


.


.


.



Hezké Velikonoce vám všem přeji.
.


Lillen má v sobě německou krev...

18. dubna 2014 v 18:07 | pavel |  Jen tak

... jak mi napsala v komentáři k předešlému článku, takže tu máte jaké byly před sto lety i ty české Němky.





Jistě víte, že žiji druhou nohozu v Německu, takže to docela na ty Němky i sedí, že kypí zdravím.

Samozřejmě, kdo vás ten předešlý článek o Češkách před sto lety neviděl, může si ho přečíst i komentovat.

Venku je nevlídno a prší, takže snad máte na to knihomolky i čas.

.


Jaké byly Češky před sto lety

18. dubna 2014 v 9:27 | pavel |  Co dal den

Ve skutečnosti jsem taky knihomol. Běhal jsem od dětství po antikvariátech a plnil byt k prsknutí poklady, které mne i inspirovaly v psaní. Taky jsem toužil být jako vy jednou spisovatel. Jedna z těch knih, která mi tady v Praze zůstaly, je od Jaroslava Vlacha z roku 1913, kde pojednává o ženách jako Čechoslovankách a pár odstavců z ní budou jistě i pro vás zajímavé, jak se ty ženy za ten čas docela hodně změnily, i když v mnohém zůstaly i stejné. Můžete se tu s nimi porovnat.




Jak vidět, i tehdy byly čiperné Pražačky proslulé svojí krásou a jejich poprsí taky nemělo vady na kráse...




... a pěkná stehna obdivovaná cizinci. Jen ta vznětlivost a lehká mysl jim bohužel zůstala.

S tou jejich zbožností je to sice horší, ale aspoň pilně čtou a chtějí se taky proslavit psaním jako paní Víková-Kunětická.





A tady se můžete i obrazně porovnat. Takové upřímné oči měly ty Češky, co říkáte?

.

Bílý páv v celé své kráse i v detailu

17. dubna 2014 v 10:00 | pavel |  FOTO



.


.


.


.


.


.


.


.


.


.


.




Hezké Velikonoce a myslete na to, že zítra je půst.

.

Kniha která léčí

16. dubna 2014 v 18:44 | pavel |  Jen tak

To, že kniha dokáže vyléčit, beru sice z rezervou, ale přesto mi již pár lidí několikrát vážně tvrdilo, že se díky ní vyléčili ze svých neduhů už jen tím, že na ni položili svoji ruku. Ty knihy, které jsem napsal, jsou o kamenech a podle tvrzení těch lidí je prý vyléčily právě ty kameny, které jsou v ní vyobrazeny (takže si je ani nemusí kupovat) a jiní mne zase ubezpečovali, že je to mým textem. Jedna žena dokonce má moji knihu na nočním stolu a před spaním si z ní čte jako z pohádek nebo z bible. Dobře pak usne a ráno se probudí bez bolestí jako rybička. Možná si ji vkládá i pod polštář pod hlavu. Je taky známo, že někteří studenti to dělají s učebnicí a učební látky se jim pak přes noc snadněji dostanou do hlavy. Každopádně já v její posteli nebyl, abych věděl, co tam s ní, jaké neplechy, provádí. Ale když jí ta moje kniha pomáhá, víra je mocná čarodějka, proč ne?






Rozpomněl jsem se na to všechno jen proto, protože mi před chvílí v komentáři k předchozímu článku napsala Audrey, že zná jednou člověka, který si vybírá a kupuje knihy jen podle vůně a zatím mu to vychází. Takže na tom asi něco bude a jen doufám, že i ta moje kniha libě lidem zavoní (a tudíž nesmrdí), aby ji nemuseli přechovávat jen na záchodech. Marušce každopádně zavoněla a jak hodně, to stojí vlastně v předchozím článku.

-

Moli nestojí o vůni tiskařské černě...

16. dubna 2014 v 8:00 | pavel |  Co dal den


... ani o čerstvě vytištěné knihy, ale zato moje Maruška. Stačí jí přivonit k takové knize, dovezené přímo z tiskárny a dojde u ní k takovému orgasmu, že by o něm mohly všechny ženy jen snít... a nemusím se o to ani sám přičinit. Je to pro ni takový zážitek, že by se dal dokonce i přirovnat k nirváně.

Je fakt, že trochu přeháním, ale pravdou je, že se to před několika dny stalo a já byl při tom. Ty čerstvé knihy jsem skutečně domů přivezl, protože chtěla jednu z nich mít, nebyly již na skladě, byly vyprodané, a opravdu první co Maruška udělala, když knihu dostala do rukou, bylo to, že ji otevřela, aby tu vůni tiskařské černi s hlubokým vdechem do sebe nasála. "To je krása...", jen povzdechla. Docela mne tím příjemně překvapila, protože tu vůni mám taky rád.






Doufám, že to tu nebudete brát jako reklamu, to já u dvanáctého vydání už nepotřebuji, ale Maruška mi může nakonec dosvědčit, že se jí tak nedávno stalo. Ta miluje vůně a nejrůznější pachy jako já, až je to někdy až na škodu, když třeba v parných dnech nějaký bezdomovec přistoupí do metra a posadí se vedle. To potom můžete tu vaši citlivost raději oželet.






Takže hola do knihkupectví a čichejte. To se snad může a je to zatím zadarmo.

.

Proč moli milují staré knihy

15. dubna 2014 v 9:00 | pavel |  Jen tak

Nejen proto, že je ve starých knihách starý dobrý papír, ten si dokáží opravdu krásně vychutnat, ale také se v nich ledacos dozví, co v nových knihách jen tak snadno nenajdou. V té záplavě dnešních knih, které se v tisících výtiscích válí po pultech, jsou jen samé sračky, které člověku nic neříkají. Jsou v nich jen slova bez nějakého většího významu a většina jejich autorů, už jen proto, že naučila číst a psát, má potřebu ty své životní zážitky a bludy celému světu sdělit. Bohužel jsou to nejčastěji autorky, neuspokojené ženy v domácnosti a grafomanky. To jsou pak pro moly sousta natolik nestravitelná, že mají za následek jen nevolnosti žaludku a následné průjmy.






Možná je to zrovna jedna z těch autorek.

Moje přítelkyně Klárka, dlouho tu nebyla a jistě si na ni mnozí z vás pamatujete, taky stále nosila v kabelce blok a tužku.

Bylo by přece pro lidstvo škoda, kdyby nějaká ta hlubokomyslná myšlenka se jí z paměti vytratila, než dojde domů.

Ani se vás holky raději neptám, jestli taky nosíte takový blok.


.