Květen 2014

Pozval jsem Suzannu k sobě domů...

31. května 2014 v 9:00 | pavel |  Co dal den

... sedli jsme si na postel a trochu jsme rozprávěli o Amstrodamu, kde jsem často, protože to není odtud tak moc deleko. Měla na sobě zase to černé tričko (které znáte i z fotky včerejšího článku), protože se opět ukázalo sluníčko v celé své síle a popíjeli španělské červené, které taky miluje. Nakonec přišla řeč na to kde bydlí, v jaké čtvrti, že bych jí tam mohl i někdy navštívit. Stali jsme se už docela blízkými přáteli, tak proč ne, ale nějak se jí moc nechtělo. Vlastně se jí ani nedivím. Má třeba přítele a nebyla by moc záda, aby jí někdo zevloval pod okny. Taky přišla řeč na to, jestli má okna bez záclon, jak je v Holandku zvykem. Bylo to údajně kdysi dáno zákonem, aby policie viděla, jestli se tam po bytech nescházejí podezřelí lidé, kverulanti. Řekla že ano, záclony nemá, jen v noci rolety.

Nakonec jsem si vzpomněl, a taky ji vyprávěl, že dát někamu adresu je opravdu často nerozum. Nejenže tě může někdo vykrást, což se mi před měsícem opravdu stalo, ale může ti udělat dotyčný člověk po celé ulici i ostudu, nějaký skandál. To se mi stalo před lety v Praze, když jsem se rozešel s jednou holku, ta mi nedala pokoj a bouchala mi tam do nočních hodin na dveře.






Nakonec mi tu adresu přeci jen dala, mail, jak víte, ten už mám, má jméno jako známý kontoversní rakouský spisovatel, a o čem jsme si povídali dál, to vás už nemusí zajímat. A večer uběhl v naprosté pohodě. "Než tě ale Suzanne vyprovodím", řekl jsem, "měl bych se ale vysprchovat. Celý den tady netekla voda a tak jsem celej upocenej a teď už konečně teče." Vstal jsem, že tedy vyndám ze sprchy ten kýbl s vodou, který tam byl pro každej případ a co vidím nevidím: Suzanne taky vstane z postele, řekne "tak počkej Pavle, já si tam vlezu taky", jedním rázem svlékne to černé tričko ... a v tom jsem se probudil.

Suzanne sice není černá ovečka, hrálo v tom roli jen to černé tričko, ale ten černý beran budu nespíš já.

.

Suzanne si nechala tetovat ruku hennou

30. května 2014 v 8:00 | pavel |  Co dal den

Tetování u žen sice zrovna moc nemusím, Klárka si dokonce nechala na krku vytetovat černou kočku, ale Suzanne to má s hennou, která stejně za pár týdnů z ruky zmizí. Pozvala si na to profesionála a já to mohl dokumentovat.




.


.


.


.


.


.






Dnes je chladno, prší a ani se mi nechce věřit, že bylo tak krásně.

.

Jeden z prvních projektů Suzanne bylo prosté sluneční světlo...

29. května 2014 v 8:00 | pavel |  Co dal den

... jak se od časného rána výkladní výlohou ploužilo po podlaze.



.


.



Při úklidu toho opuštěného obchodu si Suzanne poškrábala ruce a tak to musela taky dokumentovat.

V tom jsme si fakt hodně podobní.





Takže to byly její první počiny, světlo, než se rozhodla k něčemu podstatnému.

.

Když mne Susanna s otevřenou náručí vítala ve dveřích...

28. května 2014 v 10:23 | pavel |  Co dal den

... napadlo mi, že mám s ní sice už desítky fotek a nemám jedinou, na které by se usmívala.

Její vážnost mne sice hned fascinovala už proto, že byla takovou černou ovcí mezi těmi rozmátými, ba dokonce rozjařenými spolužačkami (ty vám tu časem taky ukáži) a tak jsem si řekl, že bych ji mohl ten úsměv naučit. Já vím, že to nejde, někoho nutit k úsměvu na povel. ale přesto jsem jí dal čtyři pokusy a vidíte sami.




.


.


.




No snažila se, ale musíme na tom ještě víc zapracovat, aby z ní byla taky bílá ovečka.

Jak je to s vámi s úsměvem?

.

Tři moje grácie

27. května 2014 v 15:09 | pavel |  Co dal den

Ty tři moje grácie se tu sesedly, protože chtěly vidět moji knihu o kamenech a tak je tu mám na fotce dohromady.





Tahle moje kniha v němčině, takže textu trochu rozuměly.






Jako antické grácie, každá se něčím jinými vyznačuje, něčím jiným je krásná.

Andaena je sama nevinnost, na tu bych si musel ještě dlouho počkat, Suzane je vážná, hloubavá holka a Rikke, i když to tady není moc vidět, otevřenost a samý úsměv. A vyberte si? :D

Někdo tu před časem napsal, že ty holky, nebo ženy, moc často střídám, ale ono je to úplně jinak. Ženy do mého života (a já do jejich) vchází a zase odchází... a tak je poznávám a zatím nemám potřebu se některé držet, neřkuli některou vlastnit. Je to i takové dobrodružství. Být na cestě. Život plyne a já s ním. Nechávám to všechno osudu.

.

Černá ovce mezi bílými nebo naopak?

27. května 2014 v 8:00 | pavel |  Jen tak

Kdo z nás se někdy necítil jako černá ovce, ale já si vzpomínám na jeden večer, kdy jsem se opravdu tak cítil a připadlo mi to tak symbolické jako snad nikdy. Musím se ještě teď tomu smát. :D

Jak už jsem tady už mnokrát napsal, moje ex podlehla té sektě Diesany a já to bohužel dlouhé roky toleroval s nadějí, že ji to pustí. Když jsme z Německa přijeli do Prahy, její první bylo navštívit ten její ašrám a někdy to bylo i přes noc a tak jsem tam i já několikrát přespal. Někdy večer se tam konaly takové dětinské zábavy, aby se tam ti lidé zase tak moc nenudili. Už nevím co to bylo za hru, ale sčítal se výsledek a konečná cifra znamenala vítěze. Hrál jsem tehdy taky a moje konečné číslo vzalo tak trochu těm lidem dech - 666, číslo satana, což jeden člověk do toho ticha řekl i nahlas. Dlouhé mlčení a dlouhé pohledy přítomných na mne. Byl jsem odhalen. "Černá ovce" mezi "bílými svatými" a měl jsem jen to štěstí, že tam byli mírumilovní lidé, jinak bych asi odtud neodešel živej.

Pak se jen naskýtá otázka, kdo vlastně je ta černá ovce a kdo bílá. Tady taky záleží na úhlu pohledu.

.


Stripteas od Yoojin Lee

26. května 2014 v 18:20 | pavel |  Co dal den

Yoojin je Jihokoreanka a moc milá a bezprostřední holka.



.


.


.


.




Chtěla mi ukázat jen nápis na tričku, nevěříte?

.

Špinavé ruce

26. května 2014 v 8:00 | pavel |  Co dal den





Někdo má špinavé ruce od nějakých nekalostí, Rikke od práce. Není Rikke krásná?

Včera v televizi bylo, že převážná většina žen se cítí nehezky, ba dokonce odpudivě, ale já tvrdím, že jsou všechy krásné.

Záleží na úhlu pohledu muže.

.

Velké přátelství

25. května 2014 v 10:00 | pavel |  Co dal den

Bochumská ulice v Gelsenkirchenu už není, a doufám že ani nebude, taková jaká ještě před týdnem byla. A to především proto, že ti lidé tam, v tomto případě děti, poznaly nové kamarády, dívky z daleké pro ně země, které se jim s láskou věnovaly. Kdo četl předešlé články, ví o čem je tu řeč. Ta ulice se po týdnu proměnila, jako za zrcadlem, v docela nový svět, kde je už jen porozumění, přátelství a láska. Těch fotek mám mnohem víc, ale hlavně tyto dvě dokáží vše říct i beze slov. Studentka umění Rikke, původem z Dánska a děvčátko albánského původu Andaena.



.



Rikke tu měla za úkol rekultivovat zanedbaný plácek na zahradu, Andena jí každý den odpolene s tím po škole pomáhala a až Rikke odjede, což bude už dnes, vezme si to toto desetileté děvče na starost a bude o to denně pečovat a zalévat.

.

Jak snadné je si adoptovat děti

24. května 2014 v 10:18 | pavel |  Co dal den

Těch několik studentek umělecké školy z Amstrodamu nejenže během jednoho týdne oživilo tu špinavou Bochumskou ulici v Gelsenkirchenu, ale vnesly tam kromě svého umění i umění komunikace a lásky. Místní děti, některé nejspíš zanedbané svými rodiči, rychle poznaly tu vstřístnost těch holek, jejich upřímnou snahu se jim věnovat a tak netrvalo dlouho, že se rychle spřátelily a nastalo mezi nimi to láskyplné pouto. Ty studentky si prakticky ty děti "adoptovaly" a vlastně si ty děti "adoptovaly" i studentky. Bylo to krásně to pozorovat, jak se ty děti, pokud se jim člověk věnuje a projevuje jim náklonnost, krásně mění.





Bohužel jsem si včera špatně seřídil foťák, tak ty fotky nejsou tak technicky\ dokonalé.




To jsou "adoptavané děti od Rikke, každé odpoledne jí po škole pomáhaly.




Tady zase děti které si "adoptovaly" Birnu z Islandu, krásnou rudovlásku.




Tahle holčička ji přímo milovala.





Ta špinavá ulice za za těch několik dnů opravdu proměnila jako v jiný svět, jako ten za zrcadlem.

Je však otázkou, až ti studenti odejou, jestli se zase ta ulice nevrátí do původního stavu.

Ale aspoň v mysli těch dětí zůstane, jak může být všechno krásnější a láskyplnější.

.

Rikke je z Dánska...

23. května 2014 v 14:03 | pavel |  Co dal den

... ale navštěvuje taky holandskou Akademii umění v Amstrodamu. Nejvíc času sice trávím se Suzanne, ale Rikke je taky moc milá holka a tak občas zajdu i za ní. Nechci taky Suzanne moc přetěžovat a zdržovat ji v práci. Zatím jsem tady ani neřekl, proč těch pár holek tady vlastně je. Tahle Bochumská ulice v Gelsenkirchenu je nejostudnější z celého města. Bydlí tu skoro jen Turci, obchody jsou prázdné, opouštěné a tak někoho napadlo to tam aspoň uměnim trochu oživit a proto sem pozval pár studentů, kteří mohou v obchodech ukázat co umí.




Rikke na rozdíl od Suzanne studuje sochařinu a tak dostala za úkol tenhle plácek, kam každý chodil jen se psy, nebo dokonce i močil, zvelebit a udělat z něho tak trochu zahradu a místo k odpočinku. Chodil jsem tam jí s tím pomáhat a tohle dítě vpravo, holčička ze sousedství tam chodila po škole taky. Byla to pro nás všechny dobrá relaxace a pohoda.




Milá upovídaná holčička. Její rodiče jsou původě z Albánie, otec pracuje někde jako zahradník a maminka má zánět nervů.





Rikke má krásný úsměv. Takže když zrovna neprodávám, takhle se bavím.

.

Osobně potkat Johankou z Arku...

22. května 2014 v 20:29 | pavel

... se asi málo komu poštěstí.





Tady se krámuje, aby ji nepopálilo sluníčko.

Jistě víte že byla jako čarodějnice upálená, ale jak je vidět nejspíš vstala z mrtvých a docela dobře vypadá.

Johanka není sice přímo z Arku, ale jmenuje Johanna Arco.




Tady mi píše mail. Má babičku původem ze Slovenska, takže rozumí i trochu česky.





Řekl bych že má po babičce i takou slovanskou tvář.

.

Na ženy jen s úsměvem...

22. května 2014 v 8:00 | pavel |  Co dal den

... a jen tohle na ně platí.

Ale to musíte jistě vy ženy znát taky, jinak s vámi nehne ani pár volů. Včera dopoledne jsem trpěl víc jak tři hodiny na křesle u zubaře a pak jsem si šel dát termín na plicní, abych měl jistotu, že ten zánět, který jsem si v Praze uhnal, dopadl bez následků. Poslední termín mi ta paní mohla dát až za měsíc a půl, tak mají nabito, ale to asi budu už v Praze. Nakonec mi asi po hodině domů z vlastní inciativy volala, že bych mohl dostat ten termín v pátek, protože jeden člověk odřekl. Mám pocit, že jsem si to zasložil jen proto, že jsem se na ni usmíval... Já se vlastně usmívám na všechny ženy, když se mi líbí. To je to moje tajemství. Ženy obvykle doma moc ůsměvu nedostanou, tak jsou pak vděčné i za úsměv od cizího muže.






Tu milou ženu, se kterou jsem si úsměv vyměnil, jsem sice nefotil, ale zato tyhle dvě holky.

Jsou to Suzanne kamarádky a spolužačky ze stejné umělecké školy. Ta vpravo je Rakke, budoucí sochařka.

.

Zuzanka ve svém vysněném světě

21. května 2014 v 13:46 | pavel |  Co dal den





Mám se Suzanne mega fotek, ale tuhle považuji za nejpovedenější a tak vám ji ukáži samotnou ať se líp pokocháte.

.

Zuzanka za zrcadlem

20. května 2014 v 8:00 | pavel |  Co dal den

V neděli jsem kráčel po gelsenkirchenské ulici, cítil se bez žen jak bez duše.... a pak najednou stačil pohled do výkladu prázdného obchůdku a všechno bylo najednou jinak. Nestála tam sice Alenka, ale Zuzanka, správně Suzanne, vytvářela tam svůj svět a bez rozpaků mne do něj vpustila Je Holanďanka, je tu jen na měsíc a připravuje tam v rámci studia výstavu svých výtvarných artefaktů. Hned jsme si, jak se říká, padli si do oka a ještě to její jméno Zuzanka, které mi je vůbec osudné. Při tom jménu se mi okamžitě vybaví taková odrhovačka z dětských let, kterou jsme si s kamarádem rádi prozpěvovali, protože docela sedla na naši splužačku. Chcete ji slyšet a jestli ne, stejně vám ji řeknu. "Zuzi Zuzi, ty máš hezký bluzy a co je je v tý bluzičce nepatří jen Zuzičce, patří taky mně." Dokonce jsem to Suzanne zarecitoval, hned přeložil a líbílo se jí to. Nejvíc je krásná z profilu, ale i když nejsem fetišista, okouzlily mne její bosé nohy a tak vám je taky ukáži.



.


.


.



Tady mi píše telefon a mail, abychom se na zítra lépe domluvili.




Hlavně se mi Suzanne líbí ta její bezprostřednost, hned jsme si dobře rozuměli.

Přejí vám hezký týden a mně ho můžete přát taky, má tu i být krásně.

.

Když někdo neumí počítat ani do pěti

19. května 2014 v 11:20 | pavel |  Co dal den

Nedávno bylo v německých novinách, že ještě 7 milionů Němců neumí psát, natož počítat a přesvědčil jsem se to i na jedné cikánce, která s deseti vyžebranými centy si šla odvážně koupit obloženou housku za 4 eura. Já tedy v pěti počítat uměl, dovedl jsem si třeba spočítat jak obelstít své rodiče. Jak se říká. byl jsem jako každé dítě všemi mastmi mazanej, ale třeba jsem si neuměl zavázt tkaničk u bot.





Možná ten klučina psát umí, ale ty ženy sotva.




Ten muž v tomhle stavu asi taky nenapočítá do pěti.




Ten to má zase spočítané.

Takže mějte hezký den.

.

Jaké jsem byl krásné dítě...

18. května 2014 v 8:00 | pavel |  Jen tak

... bohužel neuvidíte, protože ta fotka visí na stěně v mém pražském bytě.

Jinak bych tu fotku o velkém formátu snad ani na stěnu nedal, ale visela v ložnici mých rodičů a když zemřeli a likvidoval jsem jejich byt, bylo mi líto ji vyhodit. Mohu jí vám ale aspoň trochu popsat. Stojím tam v krátkých kalhotech a bylo vidět už tehdy, že mám hezké nohy, jsem blond a mám krásné lokny jako holčička. Jsem prostě k zulíbání. Tak si mne aspoň představte.





Abych vám aspoň něco ukázal, tady by mohla být fotka mého rodného domu, ale už po něm slehla zem a zbyla po něm jen louka.




Měl jsem i krásný výhled do zahrady souseda zahradníka, kde jsem prožil v podstatě celé dětství. Pomáhal jsem mu sbírat jahody (i do pusy) zalévat záplavy květin a chodily tam ze sousedství i ostatní děti. Zahradník byl bývalý skaut a tak nás tam trpěl. Bohužel i ten čínský paviulon vzal za své. Jak je vidět, nic není věčné, jen nevím, kam jednou umístí tu moji pamětní desku.

.

Kostel jako domov, jako bezpečí...

17. května 2014 v 8:00 | pavel |  Co dal den

Včera jsme na kole zajel do vedlejšího Gelsenkirchenu (tamní knihovna je blíže než bochumská) abych se podíval po nějaké knize od Janet Frame, o které jsem tu nedávno viděl film a při zpáteční cestě jsem se zastavil v kostele sv. Augustina, který je hodně podobný tomu dotmundskému, o kterém jsem tu taky nedávno psal. A tam mne v pravém slova smyslu něco osvítilo, i když si nedovoluji říct, že to byl duch svatý. Vzpomněl jsem si tam na skutečně zajímavou epizodu z mého života, kterou jsem si sice už nepamatoval, ale občas jsem o tom slyšel vyprávět své rodiče, kteří to dávali k dobrému, když byla nějaká sešlost a vzpomínali na mé dětství.



.


.


.



Nevím jestli mi byly tři roky, nebo čtyři, nebo pět, ale ztratil jsem se a rodiče mne po celém městě bezvýsledně hledali. Nakonec až k večeru mne v kostele našel farář, když to tam chtěl zavřít. Měl jsem křesťanskou výchovu a ve svém podvědomí, jak mi bylo vštěpováno, jsem si prostě sedl do kostela a počkal až mne někdo najde, protože tam je Bůh, jeho domov a bezpečí.

No není to krásný příběh? A není opravdu vymyšlený, to se mi skutečně stalo a proto na kostely nedám dopustit.

.

I v pěti jsem měl rád svatby...

16. května 2014 v 8:00 | pavel

... ale ještě víc pohřby. Byl jsem tak trochu morbidní dítě.

Když zemřela po automobilové nehodě moje milovaná sestřenice, bylo jí necelých osmnáct a ráda si se mnou hrála na písku, byl jsem snad poprvé na pohřbu. Nesli bílou rakev v které ležela bez bot a snad nikdy nezapomenu na její bledou tvář. Odnesl jsem si toho dne odtud přímo mánii nejen na pohřby, ale i na bílou barvu a když jsem trochu povyrostl, musel jsem na každém pohřbu nějakého díte být. Ta bílá barve se vleče celým mým životem... mám bílý nábytek, nejraději v létě chodím v bílém a poznáte mne i podle bílých sportovních bot... jiné nemohu na nohu prostě vzít.

Vidím, že jsem se moc rozpovídal a vy čekáte na svatbu... takže tady jednu opět máte.




Tuhle svatbu jsem zahlédl ve Vojanových sadech, když jsem se tam procházel s Miluškou, tou výtvarnicí.




Tak jsem nelenil a vzal hned foťák. Miluška měla pro moje focení i pochopení a počkala.

Miluška byla komunikativní. Znali jsme se jen pár minut a dovolila mi abych ji objal pase, pak kolem ramen a nakonec mi dala i ruku.




Podivil jsem se nad těmi šaty a Miluška pravila, že to byla před léty móda. Víte z kterých let? Byli to Rusové.

.

Proč vlastně prodávám...

15. května 2014 v 8:00 | pavel |  Co dal den



.


.



Vybírala s malým bratrem dárek pro babičku.

Vlastně ani prodávat nutně nemusím, mám jiné příjmy, abych měl kde spát, co jíst a nezemřel hlady, ale miluji kontakt s lidmi, poznávat je, pohovořit s nimi a ty peníze od nich, pokud si něco koupí, je jen něco navíc, aby to mělo nějaký smysl. Vlastně i proto zůstávám aspoň přes to léto v Německu, protože o prodávání v Praze nemám zájem ani chuť. Tam jen lenoším a užívám si života. To je právě jedna s věcí, pro které se nemohu pořádně rozhodnout, kde bych měl natrvalo zakotvit. Už jsem si nějak na ten rozdvojený způsob života zvykl a někdy mám i pocit, jako bych ty životy měl dva.

.