Červen 2014

Tady jde v lese skoro o život...

30. června 2014 v 8:00 | pavel |  Co dal den

... ale jak jde o houby, nemám zábrany a jsem ochoten ten život položit.




Po té vichřici je to tam jako když tam padla bomba...




... a musím přelézat přes stromy, které tam všude leží.



Některé stromy jsou nachýlené a pak stačí závan větru a spadnou ti na hlavu.




Na hodně míst, o kterých vím, že tam rostou, jsem se ani nedostal.




A navíc jsem potkal jeden pár Rusů, ti byli taky na houbách. Ti Rusové musí vlízt všude, i do mého lesa.




Tyhle pro Marušku usuším...




... a dáme si spolu v zimě bramoračku.

.

Ptáčka poznáme podle peří, národ podle hymny

29. června 2014 v 10:05 | pavel |  Jen tak

Nevím jestli jste se dívali včera odpolednena fotbal, ale při zahájení zápasu mne přímo bilo do očí i do uší, jak jsou ty národy, už jen podle svých státních hymen, rozdílné. Brazilci i Chilané nezpívali, nýbrž přímo z plna plic řvali... a hned mi napadlo, jak by asi proti tomu vyznělo Kde domov můj. Na rozdíl od nás jsou tyto oba národy temperamentní a takto vlastně přímo ukázaly sílu, hrdost a odhodlanost tu svoji vlast bránit. A nejen ve fotbale. Byl to na ně opravdu krásný pohled. Ta divokost a živočišnost z nich přímo sálala.

Před nějakými časem mi padla do ruky kniha, v které byly texty všech státních hymen s komentáři. U české bylo, že Češi, aspoň podle těch slov, stále neví kde ta jejich vlast je a pořád ji hledají. Docela komické, ale hlavně smutné a tragické.





Když vidím za Viktorkou ten Hrad, i naši představitelé jsou na tom podobně. Jediné co se jim povede, zakopnout o koberec.

.

Poslední fotky se Suzanne

28. června 2014 v 10:00 | pavel |  Co dal den


Suzanne je asi opravdu mezi mými kamarádkami a přítelkyněmi ta nejoriginálnější holka.





Tady se byl na její Live-performanci podívat starosta (ten v kravatě) z Gelsenkirchenu.

Moc tomu asi nerozuměl, tak si to nechal vysvětlovat.




Návštěvníci, nebo lépe zvědavci.




Tady je Suzanne s kamarádkou.



-




Všechno má jednou začátek a jednou konec.

.

S Viktorkou v Růžové zahradě na Petříně

27. června 2014 v 20:12 | pavel |  Jen tak

Proč sem dávám fotky z Prahy z lonského října s Viktorkou, když jsem v Německu? Jednak mi ji dnes připomněla VendyW a navíc Viktorka před pár dny zdárně maturovala. Některé z fotek jsem vám zatím ani neukázal.




.



Nejsou tam jen růže, ale i břízky a tak tam se mnou Viktorka laškovala.



.




Ty její nebesky modré oči prostě miluji.

.

Výstavní prostory v bývalých železárnách

27. června 2014 v 8:00 | pavel |  Co dal den

Bochum je bývalé hornické město sousedící s Essenem a v obou městech bylo několik železáren, velkých i malých, které zůstaly ladem, když se tu přestalo těžit uhlí a začalo se dovážet lacinější například z Brazilie. A co tedy s nimi? Jelikož je to technická památka, kterou je škoda srovnat se zemí, využívají se se dnes ty haly pro divadelní sály, konzertní síně a prostory pro výstavy. Jak už jsem tu jednou psal a ukázal, v jedné z nich měl i konzert můj kamarád Stefan. Tentokrát tam někdo vystavoval obrazy na skle.



.


.


.


.


.



Dá se tam dělat cokoli, třeba hrát fotbal.



.




A vstup pro každého kdo jde kolem zdarma.

.


Na koho a proč tam postávají ti muži?

26. června 2014 v 21:31 | pavel |  Názory

Už jsem tu neměl fotografickou hádanku.




Ale nebudu vás tentokrát napínat. Prostituti a že by se tam nabízeli, to nejsou. Jejich ženy jsou v nákupním rauschi - opojení a muži na ně prostě trpělivě před obchodem vyčkávají, protože se neradi podílejí na tom jejich zběsilém přehrabování v hadrech. Ten prostřední muž je už nějak nedočkavej, jak se zdá. Nebo má obavy aby moc neutratila. Jsou tam zrovna slevy. Taky jsem takhle postával, takže vím o co jde.

A co vy ženy, jak vaši muži na vaše spanilé jízdy do obchodů reagují?

.

Andaeně lidé kradou kytičky...

26. června 2014 v 8:00 | pavel |  Co dal den
Včera odpoledne jsem jel na kole kolem a jak mne z okna viděla, hned za mnou z domu vyběhla. Je vidět, že na tu zahrádku dává pozor, ale nakonec to stejně neuhlídá, protože chodí do školy. Jednou prý viděla ožralý kluky jak to tam všechno rozkopávali, ale bála se jich. Jinak má Andaena moc dobrou paměť, protože mi hned vyčetla, že jsem ještě nadal na blog některé její fotky z května, aby si je mohla stáhnout. Tak to teď plním.





To ještě stál ten dalekohled...




... a takto vypadal včera, ale úsměv z tváře Andaeně nezmizel.



.



Tyhle dvě jsou ještě z května...




... a takhle tam včera dopadly ty kytičky.



.




Ty fíky na stromku od Rikke (a byly to prý opravdu fíky) sezobali ptáčkové, takže aspoň k něčemu byl artefakt dobrý.

.

První letošní hřiby

25. června 2014 v 8:00 | pavel |  Co dal den

Jsou to modráci, protože skoro nic jiného v "mém" lese neroste, ale hned jsem z nich udělal smaženici.



.



Po té bouři se lesem ani nedá projít, ale aspoň mi tam nikdo nebude lézt.



.




A zítra bude houbová smetanová omáčka... bohužel s německým knedlíkem.

.

Skutečně originální milovník kamenů

24. června 2014 v 8:00 | pavel |  Co dal den

Při prodávání kamnů zažijí různé kuriozní milovníky kamenů, ale tento muž je opravdu docela originální.





Znám ho už několik let, ale vždy mne něčím, jako tentokrát v sobotu, překvapí.

Všechny kameny pendluje a ten jeho pendl je vlastně taky originální, což jsou ve skutečnosti dvě kovové matky. Taky mi ukázal svůj nemilejší těžko určitelný kámen tmavozelené barvy (sám nevěděl co to je) který si bere všude sebou, aby ho ochránil před škodlivými vlivy jedů v povětří. Podle jeho slov mu trvalo dva roky než ten kámen pořádně očistil (prý hlavně od silikonu), který je ve všem a nejvíc škodlivý. Nakonec přešla řeč i na stravu, v které je taky hodně silikonu. Hlavně je prý v ovoci a zelenině. V podstatě jí jen ty nejplesnivější italské sýry a z masa, pokud vůbec, výhradně jen koňské, které sežene jen zřídka na trhu.

Jen tak mimochodem, mám teď necelý měsíc na napsání nové knihy, na kterou čeká můj nakladatel už dva roky. Bude o tom jak s kameny pracovat aby co nejlépe podpořily naše zdraví. Někdo je nosí v peněžence, aby v ní bylo víc peněz, jiný pro štěstí v kapse, některé ženy je mají i v podrsence, jiné je upřednostňujíé jako klenoty... a docela by mne zajímalo jak jste na tom vy. Dozvím se něco taky i od vás?

.

Být originální za každou cenu...

23. června 2014 v 12:48 | pavel |  Jen tak

... se obvykle mine účinkem. Potom buď takový člověk vypadá směšně, nebo zapadne mezi podobné "originální" typy.




Ale někdo má tu originalitu prostě vrozenou, jako tahle dvojčata. Mají sice rozličná saka a kalhoty, ale přesto je na první pohled znát, že to dvojčata jsou. Často se u mne zastaví, obchodují taky s kameny, ale nejzajímavější na nich je, jak působí na své okolí. Mně osobně připadají jako podloudníci v době americké prohibice. Co myslíte vy?

.

Hospodyňka a šťouchané brambory

22. června 2014 v 19:32 | pavel |  Kuchař pro ženy

Tou hospodyňkou jsem byl dnes já, protože můj lepší hlas mi přikázal, že bych měl s tím bordelem tady doma něco udělat. Nakonec jsem na to v týdnu ani neměl čas, protože jsem prodával od časného rána až do večera a docela se mi to i vyplatilo. Poklidil jsem tedy, vyluxoval, vytřel podlahu, umyl celou koupelnu se záchodem, převlékl postel... a ani mi nebudete věřit, byla to zábava na celé dopoledne. Pak jsem se vysprchoval a jako odměnu jsem si uvařil šťouchané brambory maštěné máslem. Moc velká, aspoň pro mne, dobrota. Ty brambory jsou koupil u Turků a doufám, že byly i z Turecka, kde je snad i čistší vzduch a byly opravdu dobré. Ty brambory sice tak docela šťouchané nebyly, ale já jim tak říkám. Prostě sleji vodu a pořádně je v hrnci proklepu.



.




Abych vás neošidil jen jednou fotkou, ukáži vám jednu zákaznici, taky jistě hospodyňku.

Moc milá maminka a tak se s takovými i rád pustím do hovoru. Maminky mám prostě rád. Měla i roztomilé dítě o kterém jsem si myslel že je holčička, ale byl kluk. Trochu ji zlobil, ale nenechala se jím vyvést zu klidu a vybírala si u mne na léčení, hlavně na šťítnou žlázu, kameny. Nakonec si koupila i moji knihu, kterou mám taky v němčině. Každopádně ten prodejní týden v Dortmundu byl pro mne krásný a pohodový.

.

Protiklady na Dortmundské ulici

22. června 2014 v 8:00 | pavel |  Co dal den

Při prodávání v Dortmundu se každopádně nenudím. Pokud zrovna nejsem obleženej zákazníky (často nestačím své zboží ani uhlídat, samozřejmě se tady taky krade a ve středu si u mne zloději i docela smlsli) rád pozoruji kolemjdoucí.... a někdy i stačím někoho vyfotit. Jako třeba tuhle dámu, ale u té jsem bohužel stihl jen její záda. Podle mého odhadu by jí mohlo být dokonce k osmdesátce, ale přesto byla krásně nalíčená a jak se nesla... jako skutečná dáma. Podle všeho chudobou netrpí, jako ta cikánka se svými dětmi na další fotce.



-
.




Ale má děti docela hezky oblečené. Taky jsou v Německu velké příspěvky na děti?

.

Moje vnitřní hlasy mne ponoukaly abych sedl na kolo...

21. června 2014 v 8:00 | pavel |  Co dal den

... a vydal se do přírody když bylo tak hezky.

Přírodu mám vlastně za rohem, kdyby tam nějaký roh byl. Můj dům je na samém konci města a pak už je jen ta příroda. Do lesa, do toho "mého" jsem nemohl, protože pro samé nebezpečí že by na mne padl po té bouři ještě nějaký ten vratký strom, je tam striktní zákaz. Přesto jsem se tam před pár dny taky šel podíval, ale je to tam skutečně jako v pralese... člověk tam přes ty padlé stromy ani neproleze. Takže zbývalo si vyjet na kole na pole a na luka.




I když se někdy černalo a vypadalo to na bouřku, napadla ani kapka...




... a byla to pro mne krásná relaxace.




Hlavně ten bílej koníček proti té černé obloze krásně svítil.




Ovečky byly taky roztomilé. Na ty mám vůbec slabost od doby, kdy jsem si o nich přečetl jednu báseň od Jefferse.




Pásly se v pohodě a jen ta vlevo mne nakonec zmerčila. Byla to krásná výjižďka.

.

Dortmund mi spravil náladu...

20. června 2014 v 8:00 | pavel |  Co dal den

... protože nejenže tam lépe prodávám, ale jsou tam i hezčí holky, které se u mně zastaví.

Dortmund mám vůbec rád, protože už je to tak trochu víc velkoměsto než Bochum. Má přes půl milionů obyatel, žije kulturněji a přijde tam i plno turistů a přespolních. Tam se už cítím jako ryba ve vodě, i když na Prahu nemá. Mám tam i víc kamarádů a kamarádek jako třeba Monu, Češku, která se u mne ve středu se svojí dcerou zastavila.




Holka se jí krásně povedla. Na podzim chce studovat psychologii.





A samozejmě i mílé, esotericky založežené holky u mne kupují, takže se ani nenudím.

Není to radost v takovém městě prodávat?

.


Mohou to být andělé, ale i ďáblové...

19. června 2014 v 10:15 | pavel |  Jen tak

... kteří se nám vnucují do života a pak záleží jen na nás jakým hlasům jsme ochotni naslouchat.

Ale je i jiný druh hlasů, který nespíš patří múze, která se potřebuje naším prostřednictvím projevit. V dobách kdy jsem psal básně, ani jsem se o ně nijak nesnažil... prostě ta slova mi sama vyvstala v hlavě a já je jen zapsal. Často mi ty hlasy něco našeptávaly v nevhodný okamžik, třeba když jsem jel autobusem domů ze školy a to jsem si ty verše jen snažil zapamatovat, aby mi nevymizely z paměti, což se mi přesto občas stalo... a kulturní svět tak přišel o velké "klenoty".

Každopádně mám i dnes pocit, že ty básně (a mohou to být i melodie a podobné, třeba výtvarné, počiny) není vlastně naše tak docela zásluha a neměli bychom na případný úspěch být nějak hrdí. Byly to ty múzy, které by měly být oceněny. Byli jsme jen jejich nástroji, jako je právě v hudbě instrument. Některé názory zase říkají, že je to vesmírná paměť, která nám napovídá. To znamená, že je v ní zakódováno dědictví našich předchůdců a z ní právě čerpáme.

Ať je to tedy jak chce, měli bychom být těm hlasům vděčni a sami sebe natolik kultivovat, aby co nejlépe skrze nás vyzněly.





Jsme jen jejich takové ovečky, které pak zabečí.

.

Vetnamci mne zachránili před bankrotem

18. června 2014 v 9:00 | pavel |  Co dal den

Teď prodávám v Dortmudu, tak je to podstaně lepší, ale v Bochumi, kde je drahý poplatek, málem jsem zkrachoval, protože lidé nekupovali. Buď odvykli, nebo je tam méně milovníků kamenů, nebo prostě nepřišli ti správní. A zachránili mne nakonec tito Vietnamci, kteří se u mne zastavili skoro každý den a kupovali, i když se snažili, jak je u nich asi zvykem, abych šel s cenou trochu dolů. To byli asi první Vietnamci, které jsem taky tady v Bochumi viděl. Mají tu asi rok vietnamskou restauraci, tak bych se měl k nim taky někdy podívat.




Vlevo je jejich šéf.




Ten kuchař měl má hezkou ženu a taky je na ni náležitě pyšnej.

.

Zase je tu fotbalové šílenství

17. června 2014 v 8:00 | pavel |  Co dal den

Auta plná vlaječek a tento dům v Essenu taky ověnčenej.



.



Němci si vůbec na vlaječky potrpí a tyhle trikoty a podobné serepatičky kupují jako pominutí.



.


.




Ty dvě poslední fotky jsou ze včerejšího dne, potom co Němci vyhráli 4:0.

Hlavně holky jsou ověnčené jako vánoční stromeček.

.

Vedra už pominula, ale stejně se divím jak ty muslimky snášejí to vedro když jsou zahalené

16. června 2014 v 8:00 | pavel |  Co dal den

Ale to bude tím, že jsou na to hlavně zvyklé, viděl jsem i v Tunisu, jak se třásly zimou, když tam jednou bylo kolem dvaceti stupňů plus, ale on i ten oděv v podstatě ochlazuje, že slunce nepálí přímo na pokožku. Když byl v týdnu ten největší žár a stál jsem celý den na sluníčku, tak se mi to dokonce i vymstilo, sežehlo mi celou ruku, že jsem si musel koupit speciální spray, první pomoc proti Brandwunden - popáleninám. A pak jsem ani nemohl ven s krátkými rukávy, natož na plovárnu.




V sobotu se mi nakonec ulevilo a tak jsem si vyjel na kole do přírody. Fotil jsem ovečky, kozičky, koníčky... bylo počasí tak akorát. Při zpáteční cestě jsem jel před Gelsenkirchen a tak mne napadlo se podívat jak se o tu "zahrádku" tam Andaena stará. Ty kytičky byly sice zalité, ale všude plno odpadků od lidí a ten "dalekohled" už byl rozbitý. Lidé nic nenechají na pokoji a to jsem vlastně i čekal, že to tak dopadne.



.




Tento týden zase prodávám, tak mi můžete popřát dobré obchody. Musím zaplatit ty korunky.

.

LIVE-PERFORMANCE od Suzanne

15. června 2014 v 10:00 | pavel |  Co dal den



.


.


.


.


.


.




Stejnou prezentaci pak měla Suzanne i pro veřejnost, ale ta už nebyla tak bezprostřední a krásná jako pro mne.

Byl to krásný čas s ní, nic netrvá věčně, ale určitě se ještě uvidíme.

.

Výtvarné dílo od Suzanne

14. června 2014 v 11:35 | pavel |  Co dal den

Mám tady strašně pomalej internet a navíc problém s počítačem a proto jsem i dlouho otálel ty fotky sem nahrávat. Trvá to nekonečně dlouho a já nemám tolik času ani tu trpělivost. Suzanne, jak jsem tu i psal, se nechala inspirovat sloganem "Život pro jídlo a jídlo k životu" a nejspíš proto, že zrovna naproti stojí turecký obchod s pečivem.



.


.


.


.


.




Turecky se to pečivo jmenuje simit, německy Ring a česky prostě kruh.

Krásné nohy má Suzanne, co říkáte?

Příště vám ukáži její Live-performanci, kterou měla zprvu jen pro mne jako dárek na rozloučenou.

.