Srpen 2014

Každý den mi připraví nějaké přikvapení

31. srpna 2014 v 11:08 | pavel |  Co dal den

Měl jsem v úmyslu si vyjít sám na procházku a najednou jsem se ocitl v cizí posteli.




Ale abych to vzal popořádku. Šel jsem se podívat jako vždy nejdřív na náplavku a tam proti mne vyšla hezká nevěsta.




Úpně zářila a není divu. Nejspíš nejkrásnější den jejího života.




Pak jsem zašel do Vojanových sadů, fotil tuhle holičku jak trhá sedmokrásky a dal se i do hovoru s neznámou ženou.




S tou neznámou ženou, Julii, jsme se pak dívali z Karlova mostu na další svatbu.




A najednou jsem se pak ocitl z čistajasna na verandě neznámého bytu. Takové překvapení.




A po pár minutách s Julii na gauči.




Upekla pak zapečené brambory s brokolicí a k tomu španělské červené.




Její kocour nám při stolování taky dělal společnost.




A pak jsem se ocitl, ani nevím jak, v její posteli. Ta byla pak jako po boji, ale tu vám neukáži.




A ráno pak nám při snídani opět dělal společnost její kocour.




A pak se uvelebil vedle mne na polštáři.

Jestli se mi na tento den jednou vzpomínky vytratí, to nevím, ale každopádně jsem se sám nějak ztratil.

.

Den s Marcelkou

30. srpna 2014 v 9:00 | pavel |  Co dal den

On to vlastně nebyl celý den, jen odpoledne, protože pracovala do dvou, ale zato to byla i noc.




Sešli jsme se jako minule na metru Malostranská a první cesta nás opět vedla k Vltavě na náplavku.





Byly tam tyhle víly, které spíš vypadaly jako tanečnice z baru....




... ale Marcelka už ví, jak rád fotím a hlavně ženy, tak mi to i dovolila.




Pak jsme si šli sednout do Vojanových sadů, ty nemohu vynechat.




Bohužel asi po hodině začalo pršet a tak jsme jeli ke mně. Marcelka miluje taky kameny.




Večer jsme si řekli, že by nebyla špatná procházka noční Prahou.




Je až neuvěřitelné kolik bylo v ulicích lidí.




Snad ještě víc lidí než v pravé poledne.




Bohužel po chvilce, jen ten muzikant dohrál, začalo znovu pršet.




Ale to nevadilo, šli jsme bez deštníku, Marcelka miluje déšť. Je prý dobrý na pleť.




U muzea jsme sedli na metro a jeli ke mně domů.

Přijeli jsem sice celí promočení, ale co na tom, stejně jsme hned vlezli do sprchy.

Ale víte co je zajímavé? To je už třetí Marcelka, kterou za ty tři roky, co jsem v Praze, znám. Není to až neskutečné?

Tu první jsem opravdu miloval a málem jsme spolu čekali dítě, ale bohužel nám to osud nedopřál.

.

Žižkovský den

29. srpna 2014 v 8:00 | pavel |  Co dal den

Včera jsem si dal opravdu pauzu, nebo aspoň jsem měl to předsevzetí.

Když Maruška odjela do práce, ještě jsem trochu pospával, ale pak mi to nedalo a vydal se do města za Jitkou




Pochopitelně stejnou cestou od Wilsonova náměstí na devítku tramvaje.




U toho muže jsem přemýšlel jestli opravdu žije. Vůbec se pohnul.

Nejspíš takto usnul a raději jsem to nezkoušel. Totiž před před pár lety, když jsem šel s Lenkou parkem, seděl tam na lavičce podobně zkroucený muž. Lenka si nedala vymluvit a řekla, byla zdravotníé sestra, že bychom s ním měli zatřást jestli třeba neomdlel a nepotřebuje pomoc a taky tak hned učinila. Ten muž byl ožralej a ještě nám sprostě vynadal. Myslím, že už Lenka nebude s nikým na lavičce třást. A já asi taky ne.




U Jitky jsem dostal kafe a pak se šel projít po Žižkově, protože tam ani moc často nechodím.




Docela neobvyklý název.



.


.



Žižkov mí svoji atmosféru, ale už to není tak docela to, jaké to tam bylo. Ale to je tak s celou Prahou.




Každopádně je tam pořád plno hospod.



.


.


.


.


.


.


.



Pak jsem se vydal do středu města, ale ty fotky vám ukáži až příště. Mám jich zase hodně.




Dve fotky vám přesto ukáži. Tuším že to jsou Holanďané a snad včera hráli se Spartou.




Trochu vyváděli na Staromáku a plno policajtů kolem.

A jaké jsem měl odpoledne a večer? Když nepočítám několik hodin pokecu po mobilu s Jitkou a Macelkou, skoro nic.

Marcelka mne stejně jako v úterý zavola až dlouho večer a společně jsme zase usínali.

.

Projasněná středa

28. srpna 2014 v 8:00 | pavel |  Co dal den

Sluníčko se opět ukázalo, pochmurné počasí vzalo za své a tak jsem si při pohledu z okna pomyslel, že celý den se vyvede a všechno bude opět podle mých představ a na tom správném místě. A taky že bylo.




Rodinka dole pod oknem si tam jako obvykle hrála na písku, maminka se snažila o bábovku a tatínek se díval.

Oholil jsem se, osprchoval a vyrazil do města. V metru proti mne seděl postarší muž a četl knihu, nejspíš si ji právě koupil, protože ji četl na první straně, Nespěchej do rakve. Kdo si takou koupí, pomyslel jsem si a s jakými myšlenkami ji asi někdo psal. Ten muž vypadal opravdu docela sešle a možná měl ty dny opravdu už spočítané. A vedle něho jako protiklad hezká mladá rusovláska. Ta se mnou od domova jela i v autobuse, pak nastoupila i do stejného vozu metra...




... a nakonec vystoupila i ve stejné stanici jako já na Wilsonově nádraží.




A šla i s stejnou cestou na tramvaj, tak mi nezbylo nic jiného než jít za ní.





Měla docela rázný krok a krásné vlasy... náramně se jí při chůzi vlnily. Který muž by se tím rád nepotěšil.




Prošli jsme kolem pomníku bratrství s Rusy. Zcela jsem zapomněl, že tam stojí.




Dokonce nasedla i na stejnou tramvaj jako já, na devítku. Já jel navštívit Jitku.




Doufal jsem že vystoupí tady u květinového stánku jako já, ale ona jela dál. Takové zklamání.




U Jitky v krámku skoro dvě hodiny. Co jsme tam vyváděli vám neřeknu... jen to, že za celou dobu neměla jediného zákazníka.

Takhle přijde na buben.




Pak jsem nasedl opět na devítku. pak na metro a jel si vyzvednout do práce Marušku.

Nechtěl jsem riskovat, že se zase nějak mineme, nebo se budeme hledat.




Co jsme pak vyváděli s Maruškou vám taky nepovím, ale k večeři uvařila zase lečo.

Dnes k ránu jsem měl docela zvláštní sen, jaký se mi už dlouho nezdál. Byla v něm moje žena ještě z doby než jsem měli děti. To byla ještě moc krásná a divoká holka a já ji miloval. Dříve jsme chodili hodně po horách a v tom snu to bylo taky tak a skutečné, jako by to bylo včera. Probudili jsme v trávě na takovém hodně zeleném kopci, sluničko stoupalo po obloze... takové svěží ráno... a ona se ke mně naklonila a mám to tu popisovat...? To mne probudilo a vedle mne vidím jak spokojeně pochrupuje Maruška.

Ale co bylo zajímavé, že jsem v tom snu tomu nechtěl ani věřit, že je to ona a že má chuť a potřebu se se mnou pomilovat.

Jak jinak než ztracená vzpomínka, která se to toho mého snu projevila.

.

Pochmurné počasí na náladě nepřidá...

27. srpna 2014 v 8:00 | pavel |  Co dal den

... už jen proto, že odpadnou procházky. Nakonec jsem aspoň vzal deštník a šel nakoupit. Další švestky, kilo za 12,90, brambory a polohrubou mouku, protože mi došla. Kolem desáté mi z práce volala Maruška, že kvůli počasí přijde až večer a tak jsem si vlezl znovu do postele a otevřel si Alenku v říši divů, že si pár řádek zase přečtu... a usnul jsem. Moc jsem toho pak přes den neudělal, jen jsem přemýšlel, jestli mám zajít k Jitce. Ale to deštivé počasí mne odradilo. Před šestou jsem dostal sms od Marušky, že nepříjde a že to posuneme na zítra. Nic jiného jsem od Marušky nemohl ani čekat, přestože jsem ji v podělí na procházce hodinu vštěpoval, že nemá odvolávat naše schůzky až večer.

Zavolal jsem tedy hned Marcelce, jestli nechce přijít na kafe, nebo na skleničku vína. "Proč jsi mi nezavolal aspoň přede dvěma hodinama", řekla, "docela jsem se nudila, nevěděla jsem kam mám jít a tak jsem z Prahy odjela k bratrovi." Proč mi Maruško tohle děláš? v duchu jsem povzdechl... zase jsi mi jedno rande zkazila a já tu teď budu trvrdnout sám. Tak jsem si pustil čekej film, který běžel v televizi před týdnem, toho Idiota a docela jsem se v něm i viděl. Ukáži vám aspoň ty fotky z neděle.




Jak jsem vám slíbil, fotky jsou z náplavky u Vltavy při západu slunce.



.


.


.


.


.


.




Aspoň dobrou hodinku jsme si pak s Marcelkou po telefonu povídali a to jsem si ještě před měsícem nemyslel, že mne mobilové volání tak svede. Jak někteří víte, byl jsem dlouhá léta mobilovým odpůrcem.

Ale to není všechno. Život mi i na sklonku dne často připraví nějaká překvapení. Kolem půl desáté večer jsem se oblékl a šel si něco koupit k snídani. Ani mi o tu snídani tolik nešlo, jako o to, být mezi lidmi. Po cestě do Tesca jsem myslel na Marcelku, na to jaké to má v životě těžké s mužem i s prací a nebudete mi věřit, za pár minut, to jsem byl už v obchodě v zelenině a díval se po hlávce bílého zelí, chtěl jsem si ji dnes na cibulce udělat, zvonil můj mobil a Marcelka, že prý jí něco nutkalo, aby mi ještě znovu zavolala. Jak je někdy myšlenka silná a to se mi stává docela často. Povídali jsme si než jsem dokoupil, povídali jsme si když jsem byl u pokladny, povídali jsme si když jsem byl na cestě domů, pak výtahu a nakonec jsme si povídali když jsme byli oba v posteli. A tak jsem nebyl ani tuhle noc tak docela sám a společně jsme i usínali. Jen si říkám... dá se to taky počítat jako nevěra?


Takže vám přeji hezký den a mějte se krásně tak jako já.

.

To se spíše člověk ztratí, než aby ztratil vzpomínky

26. srpna 2014 v 8:00 | pavel |  Co dal den

Ztratil jsem se už několikrát... Poprvé, jak vím z vyprávění rodičů, už jako moc malé dítě a kde mne pak našli, tomu asi nebudete věřit. V kostele! Je fakt, že si na to nevzpomínám, jen si to dokáži představit, ale zato si pamatuji každou moji lásku, každý okamžik, který jsem s tou kterou dívkou nebo ženou prožil. Jejich jména mi sice už vypadla z hlavy, ale zato jejich chůzi, melodii hlasu a dokonce i jejich vůni (i chuť jejich úst) si dokáži intenzivně vybavit. Na to se prostě nedá zapomenout.

Ale abych tu zase tolik nebásnil, řeknu vám raději jak to bylo včera. Maruška mne svojí nespolehlivostí natolik rozhodila, že jsem nemohl usnout. Nemám rád lidi na které se nedá spolehnout. Mohl jsem ji taky zavolat a vynadat, abych to ze sebe dostal, ale to není moje povaha. Abych se moc tím převalováním po posteli tedy netrápil, vstal jsem a šel jsem si upéct švestkový koláč. Prosím v půl druhé ráno. Pro mne žádný problém, protože si mohu ten promarněný spánek dopřát přes den.




Ten koláč ve skutečnosti vypadá líp než na fotce a dokonce i chutná.

Jako všechno ostatní, nepekl jsem ho podle receptu, ale jen podle vzpomínky jak ho pekla maminka a navíc jsem měl doma jen pět švestek. Když byl v troubě asi deset minut, rozpomněl jsem se, že ty švestky dávala rozkrojenými půlkami dolů a já je měl nahoru... takže jsem je vidličkou obrátil a podle toho to tak vypadá... ale aspoň víc zajímavě. Každopádně mi hezky vykynul a večer mi to pochválila i Maruška. Ta mi napsala asi v deset dopoledne sms, že se mi omlouvá a že bych na ni mohl počkat o půl třetí na metru Nádraží Smíchov, aby tu naší nepovedenou včerejší schůzku napravila. Tak dlouho se mi doma ale čekat nechtělo, tak jsem se vydal do města už v poledne, že pak za ní zajedu na to metro.




Včera opět krásná obloha.

Na Karlově mostě jsem zase potkal Pavlu a hned se ke mně radostně hlásila. Nemá to taky v životě lehké. Minule mi jí bylo líto, tak jsem ji na odchodu políbil na ústa. Vlastně mi ta ústa nastavila sama, tak jsem ji lehce políbil. Chvíli jsem si povídali a nakonec mne docela překvapila slovy "Dneska líbání nebude"... jako bych snad lítal po městě jen abych mohl líbat ženské. "Vždyť já tě chci jen krátce obejmout", řekl jsem a tak jsme se objali. Já jsem zvyklý z Německa objímat přátele, tam je to běžné i mezi muži, ti turečtí se dokonce líbají... ale Češi jsou v tomhle asi docela "studení".




Přesně v půl třetí jsem už stál dole na metru a čekal na Marušku... a nebudete mi věřit, čekal jsem na ni hodinu. Takovej jsem vůl... protože jsem věděl, že ji zase do toho něco nečekaně vlezlo. Poslal jsem ji mezitím dvě sms a žádná odpověď. To už jsem byl docela naštvanej. Nebrala ani mobil. Tak jsem si řekl, že ji jen ještě jednou zavolám na druhej mobil, nosí dva a pak jedu zase sám do města. Ten vzala. Ona čekala tu hodinu taky, ale nahoře nad metrem, protože si myslela, že tam přijedu autobusem. A ty sms neslyšela, prože měla ten první mobil hluboko v kabelce a má prý slabý tón. Ale aby mne zavolala sama, to ji nenapadlo. A ta včerejší schůzka bylo taky nedorozumění, protože neumí pořádně napsat sms a to je rodilá Češka. Napsala mi totiž "Přijedu až zítra, nebo můžeš počkat na mne na metru Smíchov" a já ji na to poslal sms, "Počkám tedy na tebe na metru" a to moje sms četla až večer doma ve vaně. Měla napsat "Přijedu až zítra a jestli chceš počkej na mne dnes na metru" Tím slovem "nebo" mne zmátla, takže jsem si z toho vyvodil "dnes". To by si myslel každý. Prostě neumí napsat srozumitlný text a vždycky v něm něco buď přebývá, nebo schází. Z ní mne jednou trefí šlak.




Takže když jsme se konečně na tom Smíchově našli, sedli jsme na dvacítku a jeli na Hrad do jeho zahrad.



.



Bylo fakt krásně a ta obloha s bílými beránky...



.



Karlův most je pořád plnej a snad ten nápor turistů vydrží.



.




Bylo to nakonec krásné odpoledne a k večeři meruňkové knedlíky.

Ted tu vedle spokojeně pochrupuje a spí.

.

Jak přišla Maruška o krásný západ slunce nad Vltavou

25. srpna 2014 v 11:00 | pavel |  Co dal den

Probudil jsem se kolem deváté, udělal si kafe, chvíli při něm relaxoval, přečetl si dalších pár stánek v Alence v kraji divů a pak si už jen říkal, čím mne asi den překvapí. Počasí sice nebylo nejlepší, docela silně foukal vítr a spadlo dokonce i pár kapek. Většinou sice nic neplánuji, ale kolem čtvrté se měla u mne zastavit Maruška a chtěli jsme se po dlouhé době někam projít. Takže jsem na ni čekal doma a abych ji něčím až přijde potěšil, napadlo mi udělat pár bramboráků, které má ráda. Mezi tím co jsem se dělal, volala Jitka a tak jsem se ani nenudil, když jsem u nich stál.

Padly čtyři a nic, Maruška nikde a až teprve před pátou od ní sms, že je unavená, ospalá a že nepřijde... a že to necháme na zítra. Nic mne hned tak nerozčílí, ale tohle bylo pro mne už moc... a nebylo to poprvé. Tisíckrát jsem jí říkal, že by mi vůbec nevadilo, kdyby nemohla, dala mi zprávu aspoň v poledne. To bych se mohl s někým jiným domluvit na schůzce a nezabil bych tím čekáním celý den. Ve dvě mi dokonce napadlo, že bych se vedle v lese podíval po houbách, ale to jsem usudil, že už nemám tolik času. Takže jsem se v pět sebral a jel do města sám.





Před orlojem jsem zastihl taneční soubor Sardinie. Samé krásné ženské, tedy některé.

Na Sardinii jsem před lety byl a procestoval ji celou autem. Mám na ni moc krásné vzpomínky. Divoká příroda, krásná historie a milí lidé. Kopal jsem tam i kameny, smthsonit, kalcity a hlavně krásné ametysty, které měly uvniř kapky vody. Ta nejhezčí, hádejte jaká, mi pak dala i vizitku, kdybych tam třeba zase někdy jel.



.



.


.


.


.



Pak jsem se vydal k Vltravě, nádherná obloha.




Ve dvou by to bylo sice hezčí, ale tou krásou se mohu kochat i sám.




Není to krása?



.


.


.


.



Na náplavce jsem potkal tyhle svatebčany a rádi mi postáli.



.


.



Mám těch fotek ze západu slunce nad Vltavou víc, ale ty vám ukáži příště.

No řekněte, není ta Maruška hloupá, přijít o takovou krásu, která se hned tak často nevidí?

Jak jiné byly ty podvečerní večery u Vltavy s Klárkou... jen si říkám, jestli si taky někdy na ně vzpomene.

.

Sobota měla být odpočinkovým dnem...

24. srpna 2014 v 8:38 | pavel |  Co dal den

... od mých kamarádek a přítelkyň, chtěl jsem zůstat doma, uklidit, vyprat a potom jen relaxovat, ale všechno dopadlo nakonec jinak. Vždycky je to jen ve hvězdách, jak ten den skončí. Kolem poledne, když jsem věšel prádlo, volala Jitka, jestli nechci grilovat. Je zajímavé, že všechny moje ženy milují maso a mají pocit, že mne tím mohou pokoušet. Když jsem se v týdnu procházel s Marcelkou po městě, zastavovala se u všech obchodů s masem, aby se prý aspoň nadýchala té vůně a v pátek Jitka si zase provokativně koupila párek a provokativně ho přede mnou jedla a jestli mi bude bude pak od ní vadit polibek s chutí masa. Nejhorší je Maruška, ta bez masa nedá ani ránu... nejen že ho přede mnou denně jí, ale nechává si své zásoby v mé lednici v mrazáku. A takové jsou všechny. Ale jsou v tomhle jsou docela blávové, protože mne to nic nedělá a to jejich maso jim prostě toleruji.




Jediné, čemu jsem nakonec neodolal, bylo vyjet do města. Na Václaváku hráli opravdu košíkovou.



.



Jen o pár metrů dál, si jeden muž vydělával trochu peněz se svým malým prasátkem.




Lidé se nad ním přímo rozplývají, chtějí si ho pohladit, pomazlit se s ním...




... a přitom, až vyroste, se stejnou chutí do něho pustí, jako tyhle ženy. Jedli vepřové koleno.




Na radnici na Staroměstském náměstí se konala neobvyklá svatba.




Takoví jelimánci. Co všechno člověk během pár minut v Praze nevidí.




Tyhle holky se snažily prodávat na Karově mostě luční květy.





V tomhle případě bohužel bez úspěchu.




Pak jasem taky potkal Paulu, měla chuť na pivo.



Ve Vojanvých sadech honila tahle malá holka holuby a pávy...



... a já tam pak v trávě našel tohle paví pírko.




Viděl jsem i několik dalších svateb, ale ty vám ukáži zase někdy jindy. Bylo jich docela hodně.

Nakonec jsem se rozjel za Maruškou a tak i končil můj sobotní den.

.

Toulání až ke hvězdám

23. srpna 2014 v 12:00 | pavel |  Rady

Tentokrát to naše toulání bylo opravdu až ke hvězdám. Ale přesto nebylo tak docela akční jako ve čtvrtek. Jitka nebydlí přímo v Praze, jen denně dojíždí, takže Prahu moc nezná. A aby ji lépe poznala, vybrala si aspoň na odpoledne dovolenou. V jejím obchůdku, když jsem tam v poledne dorazil, zase pilně kreslil její mírně postižený svěřenec.




Kreslí jen auta a je z nich přímo nadšenej.




Sedli jsme si pak na devítku a jeli se projít do Kinského zahrady.




Musím se přiznat, že jsem si tam i zavzpomínal na holky, se kterými jsem tam byl.

První byla Anička, pak Bohunka s Klárkou a jako poslední Viktorka. Všechny milé, krásné a každá jinak.



.



Pak jsme přešli na Petřín a sedli si do Růžové zahrady.




Kolem čtvrté jsme usoudili, že bychom mohli něco snít, tak jsme se rozjeli ke mně domů, že si něco rychlého ukuchtíme.

To byla vlastně jediná větší akce toho dne, tedy kromě těch špaget. Vařili jsme je podezřele dlouho.




Abychom trochu vytrávili, kolem desáté jsme se vypravili do města na noční procházku. Na Václaváku stavěli hřiště.




Na Staroměstském náměstí bylo i v těch nočních hodinách docela živo.



.


.


.


-



Takže tahle noční procházka byla ta naše druhá cesta ke hvězdám.

Přeji vám krásný víkend.

.

Jednadvacátého, takový normální den...

22. srpna 2014 v 8:30 | pavel |  Co dal den

... kdy za noci, před šestačtyřiceti lety, se k nám zatoulaly rudé hvězdy i se srpem a kladivem.




Kolem desáté, to jsem byl už vzhůru, ale pořád jsem se válel v posteli a četl si v Alence, přišla mi tahle sms od Jitky.
Zdálo se, že asi po mně touží, takže jsem se dal dohromady a vypravil se za ní.




Na Náměstí Republiky už k tomu výročí vyhrávali...




... a ten co hrál před pár dny na Václaváku jako kůň, změnil se v prasátko.




Na konci Celetné, jsme obdivovali žlutého hada...




a na Staroměstském náměstí zpěvák a všeobecná pohoda.




Zatímco děvčátkou s tátou obdivovalo orloj...




... na Mariánském náměstí si dořával číšník cigaretu-pause.




Na Karlově mostě pak Japonky...




... a pod ním krásná nevěsta s rudou růží v bílém.




Nesměly chybět Vojanovy sada, kde jsme si sedli na lavičku a zatímco se Jítka těšila mladou maminkou s dítětem...




... snažil se mne zhybnotizovat tenhle páv.




Někdo tam napsal na zeď báseň o Praze.




Pak jsem na Malostranské sedli na metro a jeli si poslechnout Plastiky, kteří odpoledne hráli na Václaváku.




O kousek dál pak tančila i tahle hezká břišní tanečnice a my se rozjeli do svých domovů.




Neznámá čtenářka, ale ta fotka je kvůli tomu hanlivému nápisu.





Doma mne večer pak čekala Maruška s lečem, ale nejdřív jsem ještě skočil se džbánkem pro bílé.

A pak do hajan. Byl to docela hezký den a vždycky si říkám, co se dá za těch pár hodin vidět a stihnout.

.

Včera nebyl den tak docela podle mých představ...

21. srpna 2014 v 8:00 | pavel |  Co dal den

... ale to se stává i v nejlepších rodinách.

Maruška mne probudila, když vstávala o půl páté do práce a já pak už nemohl usnout. Otevřel jsem tedy Alenku v říši divů, ale ta mne taky neuspala a tak jsem si v ní četl dál až do devíti hodin. To už se mi zavíraly oči, tak jsem i tu Alenku zavřel a v minutě usnul. Bohužel dlouho jsem nespal, protože mne probudil telefon. Nějaká dívka, je pravda, že měla krásný zvonivý hlas, chtěla vědět jestli se holím strojkem, nebo žiletkami. Co všechno lidé o mně nechtějí vědět. Vstal jsem, osprchoval se, oholil a jel tedy za Jitkou, která má krámek s keramikou. Chtěl jsem ji prostě vidět i když jsme se měli sejít i odpoledne, až ten svůj krámek zavře.




Neprodává tam svoje věci, ale výtvory tělesně a duševně postižených.



.



Některé působí i docela depresivně a není divu.




Od Jitky jsem to pak vzal tramvají na Václavák a pak přes Staromák na Karlův most, kde jsem zase natrefil na Paulu.




Tentokrát si sundala brýle a trochu si povídali.





Ve Vojanových sadech jsem pak fotil pávy, měl jsem tam konkurenci...



.


.



... a pak si sedl na lavičku a pozoroval tuhle holčičku jak tam lítá.



.



Vždycky obdivuji tu jejich energii.

Tam jsem dostal ale esemes od Marušky, že by v pět ke mně domů přijela, takže jsem musel hned odvolat schůzku s Jitkou a jel domů. Doma jsem pak kolem šesté dostal od Marušky další esemes, že nepřijede, protože někdo z její rodiny ji potřebuje. Takže jsem nakonec zůstal doma sám a mohl jsem pokračovat v četbě Alenky. Takhle to někdy chodí, když jsou dvě přítelkyně a nakonec z toho není nic. Ale i to se dá přežít.





To je taky dílko těch svěřenců Jitky.

Nakonec jsem sám tak docela nebyl, protože mi Jitka kolem desáté volala a do jedné hodiny ráno jsme si povídali.

Tak si říkám, že poslední dobou mám nějak moc často ten telefonsex místo skutečného.

.

Krásný den a nemusím se toulat po hvězdách

20. srpna 2014 v 8:00 | pavel |  Co dal den

Stačí po Praze. Já mám tady vlastně každý den krásný, ale ten včerejší byl asi nejkrásnější a řeknu vám proč. Dostal jsem konečně českou občanku. Abych to vysvětlil, loni, když je vyměňovali za nové, jsem to zmeškal a propadla mi. Letos v březnu jsem si žádal o novou a nechtěli mi ji dát jen proto, že jsem neměl žádný platný doklad s fotkou že jsem Čech. Tu propadlou občanku neakceptovali, protože to byl podle nich neplatný doklad. Nejsou na těch úřadech magoři? A dnes ráno jsem tam po těch 4 měsících narazil na blondýnku, která byla rozumnější než všechny předchozí černovlásky a tu občanku mi udělala. Dostanu ji za 3 týdny. Stálo mi to sice pokutu 500 korun, ale za to občanství to stojí, tak jsem ji vyndal bez mrknutí oka. Jsem rád, mohu jít konečně k vobám a tomu všemu běhání po úřadech je konec.

A pak jsem odjel do města, kde jsem měl schůzku s Marcelkou. A bylo i krásné počasí. Marcelka bohužel měla ještě práci, tak jsem se nejdřív prošel po Malé Straně. Pak jako vždy po Karlově mostě, kde jsem narazazil na tuhle ženu, která prodávala šperky z kamenů a dali se přes ty kameny spolu do řeči... Má moji knihu a dokonce na nočním stolku. Když na ni prý někdy přijdou chmury, jak řekla... libovolně ji někde otevře a hned se cítí líp. No nepotěší to? Proto jsem i ty knihy vlastně psal. Rád takovým ženám v jejich strastiplných dnech pomáhám a nemám rád, když se souží a trápí.




Pak jsem zašel do Vojanových sadů, protože mi Marcelka zavolala, že se ještě zdrží a tam jsem se zase seznámil s touhle dívkou Irinkou, která je Ruska a tady studuje... a už jsem úplně zapomněl co. Pochází z Petrohradu, tak jsem si měli i co říct, protože jsem tam asi třikrát byl. Za bílých nocí se koupal se ve Finském zálivu o půlnoci. Dnes je tam prý skládka odpadků a nikdo se tam nekoupe.



.



.



Byla tam i svatba.




Pak konečně přijela Marcelka, dopřáli jsme si krásnou procházku po Kampě a šli si dát zmrzlinu.




Zastavili jsme se i u Johnovy zdi. Lidé si tam i lepí papírky.



.


.




Večer jsme se pak rozloučili u Anděla a jeli do svých domovů.. ona za manželem, který ji jen trápí a já za Maruškou.

No řekněte... nebyl to krásně prožitý den?

Jaký jste měli vy den?

.




Proč se toulat po hvězdách, když je teď v lese plno hub

19. srpna 2014 v 8:00 | pavel |  Co dal den

Po lese se teď toulám skoro každý den. Je to dobrá relaxace hned poránu. A ani těch hub nemusím mít tolik, mám jich hodně usušených ještě z Německa, kdy je nikdo nesbírá a rostly už koncem července a navíc začínám být jich přejedený.




Tyhle jsem v lese nechal, ty se mi jen líbily.




Ale toho hořčáka jsem si uřízl, protože Erička z blogu napsala, že se z ně dá vyrobit něco jako tonik.


Chtěl jsem to ozkoušet, pít se to dá a chutná to po houbách. Ještě nevím jaké následky budu mít.




Pár jerdlých hub jsem taky našel, přestože po neděli byl krčský les docela hodně Pražáky prochozený.

Z jednoho kopce je zajímavý výhled na jedno nové sídliště.



.



Vypadá jako dětská stavebnice z lega.



.



V lese byl na jedné mýtině je i krásný mech, jen se do něho lehnout.






Ve tři přijela Maruška a udělala borůvkové knedlíky z tvarohového těsta. Dokonce jsem je zapomněl vyfotit, jak jsem se do nich hned pustil. Dnes má odpoledne volno, tak přemýšlím, že bychom se spolu do toho mechu mohli položit. To není špatný nápad ne?

.

Neděle klidu a chlap poblázněný sexem

18. srpna 2014 v 9:01 | pavel |  Co dal den

Včera jsem měl opravdu den klidu, vždyť jsem taky správný křesťan. Trochu jsem déle vyspával, mělo to na svědomí i to sobotní víno s Miluškou a jak jsem tak ležel v posteli, uvažoval o lidech, kteří se dokáží sexem s jinou orientací natolik pobláznit, že se chovají jako zastydlí puberťáci. Třeba tenhle muž z toho průvodu Pride. že se vůbec před lidmi nestydí takto vyvádět. A nebyl sám.



.


.



To dítě z něho ještě dostane psotník nebo divoké sny.




V ruce má prezervativ.



.


.



Vždyť taky křesťané tam hlásali, že skončí jako ďábel v pekle.




Nebo tahle holka, musela ukázat každému svoji prdel.

K obědu jsem si dal smaženou brokolici, pak mi volala Marcelka a hodinu jsme si povídali, má starosti s mužem a odpoledne jel vyzvednout Marušku z práce. Ta chodinka pracuje často i v neděli a musela vstávat už v pět hodin ráno, zatímco já jsem v tuhle dobu teprve lezl do postele. Usínala už v metru, takže i večer byl den klidu.

Přeji vám hezký den.

.

Průvod Pride a malování s Miluškou

17. srpna 2014 v 8:32 | pavel |  Co dal den



.


.


.


.


.


-


.


.



Jen za tu krátkou dobu, co došel průvod z Václaváku na Příkopy, třikrát jsem zmokl, ale na koukání to i tak bylo.




Pak jsme si na Kampě dali s Miluškou jednu plzeň ...




... a pak mne vzala k sobě domů ...



.




... a malovali jsme a malovali až hluboko do noci.

.

Pátek začal krásně

16. srpna 2014 v 8:00 | pavel |  Co dal den

On ten pátek vlastně začal už krátce po půlnoci. Maruška přinesla litr bílého, tak jsme ho vyzunkli a vlezli si do postele. Tentokrát neusnula... uspával jsem ji do půl třetí. K tomu jsme si pustili ty Variace od Bacha. Zkuste to s nimi taky a uvidíte jak vás to "nahodí". Ráno kolem desáté jsme se probudili, dali jsme si malou rozcvičku a šla nám uvařit kafe. Nejraději má pravé české zrnkové a já si dal rozpustné Jacobs. Nemám rád ten lógr v zubech. A pak se hned vrhla do vaření, protože doma nebylo dohromady nic hotového. To už bylo jedenáct, takže jsme měli snídaňooběd houbovou smetanovou omáčku z těch hub, které jsem s Marcelkou nasbíral včera. Ta je sbírala, jak jsem tu psal, přes mobil. Těsně po obědě mi zavolala Miluška, ta malířka, a docela mne to rozhodilo, protože Maruška řekla "zvoní ti telefon" a já to musel zvednout. Naštěstí Maruška hned nato musela do práce na odpolední, takže jsem Milušce jen řekl, že ji zavolám později. Jen dobře nevím jak to obě vzaly. Proto taky nemám rád mobily, protože lidé často zavolejí v nepravý čas. Uvidím.

Milušce jsem tedy zavolal jen co Maruška odešla a domluvil jsem se s ní na čtvrtou, že se sejdeme. Ty holky mne jednou umoří. Tyhle všechny jsou na M a to se pak snadno i spletu. A znám dokonce dvě Milušky. Musím si dávat při oslovení majzla. Ale dělám si to sám. Přesně ve čtyři začalo jako na rozkaz pršet, ale počasí neporučíš.




Nakonec déšť přestal a bylo hezky. Jelikož je TT píseň, napadlo mi fotit pouliční muzikanty. Tahle zpívala z plných plic.




Na Karlově mostě cellistka. Violoncello mám rád a pro ženy jako stvořené. Někdy vám řeknu proč nebo hádejte.




Na Václaváku naskovanej koník a hrál poslepu.




Jak vidíte, rád by se zasnoubil a nemá nato.

Takže zítra hezký den nezapomeňte je zítra v Praze průvod Pride.

.

Zážitky bohatý čtvrtek

15. srpna 2014 v 8:00 | pavel |  Co dal den

Probudil jsem se ještě za šera o půl šesté a docela mne to překvapilo a přemýšlel jsem proč asi. Takhle brzy jsem se už dlouho neprobudil. Možná ani takové šero nebylo, byly jen zatažené závěsy. Jasně, Maruška byla už v trapu a nespíš mne probudilo klapnutí dveří, jak odcházela. Docela mi příšlo líto, že jsem ji zase zaspal a nepolíbil, když musela chudinka do práce. Znovu usnout se mi už nepodařilo, tak jsem vstal. Vzpomněl jsem si, že jsem včera koupil květák a tak jsem si řekl, že bych ho mohl předvařit. V poledne bych si ho dal smažený ve strouhance. Večer jsem navíc našel starou mg kazetu bez popisky, tak jsem si ji hned pustil. Abba... tak tohle jsem si kdysi oblíbil? To snad ne, moje ex ji asi milovala.

V půl osmé za okny dokonce vysvitlo sluníčko, tak to snad bude i hezký den, řekl jsem si. Pak mi napadlo, že včera, když jsem rovnal knihy v knihovně, jsem tam objevil Alenku v kraji divů a za zrcadlem. Nikam mi nepasovala, protože byla nadměrně velká, na rozdíl od Alenky v knize, ale zato hodně s obrázky. Trochu se do ní začíst, docela dobrý nápad do dnešního dne. Přečtu si pár kapitol a dobře mne naladí. Rozevřel jsem tedy tu knihu a k mému překvapení vypadlo z ní parte mého otce. Uvědomil jsem si nad tím, že zemřel mladší než jsem teď já. Můj bratr taky odešel mladší. Byl to takový podivný pocit.

Zajímavé, že Alenek jsem docela hodně poznal, ale ty byly zcela jiné než v té knize. Byly to moc veselé holky a doufám, že víte jak to myslím. Hodně jsem si s nimi užil, ale na nějaký vážný vztah rozhodně nebyly. Hlavně ta Alenka co měla stánek se zeleninou a ovocem tady nedaleko na konečné tramvaje v Bráníku. S tou jsem asi nejvíc zažil a snad i ona se mnou. Od té doby na Alenky nedám dopustit. Poslední Alenka, kterou jsem poznal letos v dubnu je zase jejich pravý opak. Manžel jí utekl za jinou i s penězi a navíc teď splácí jeho dluhy. A všechny jsou čisté blondýnky. I tahle. Není to divné? Měl bych ji zavolat.




Moc jsem toho nenačetl, jen do míst, kdy Vilík vylítl komínem a pak jsem si sem jel koupit Reflex. Mají tam nový vodotrysk.




Pak jsem si zajel metrem na Malostranskou, že si ten časopis ve Vojanových sadech v klidu a v pohodě přečtu a po cestě jsem minul tento svatební pár. Nějaká svatba mne pokaždé potká. Ćlověk jim musí to jejich štěstí skoro závidět. Mají všecho před sebou i když je otázka jak jim to skončí. V Reflexu mne docela překvapil ten jejich Zelenej raoul, Strefovali se tam do pátera Halíka. Že je děvkař a jednou skončí jako muslim. Drsné jen proto, že chce kandidovat na prezidenta. Docela by mne zajímalo, jestli je bude žalovat. Já od něj v dubnu při mši dostal svátost přijímaní a ptal se mne jestli jsem opravdu křesťan. Trochu mne tím zarazil. Tak jsem to nakonec dostal od muslima? :D




Pak jsem přešel Karlův most a jel domů na oběd. Ten žebrák mne ani tolik nezajímal jako ta Japonka. Měla šaty s podobnými ornamenty jako na jedné kolorované grafice z devatenáctého století, kterou vlastním.




Taky krásně kroutila zadkem, jak jsem za ní šel.




Doma jsem si osmažil květák. Trochu moc velká porce, ale nesnídal jsem.




Včera jsem mobilem mluvil s Marcelkou a ta mne naladila na houby. Byla v lese a našla jich plný košík... ale v Příbrami. Zvedl jsem se tedy po obědě, že se do lesa taky podívám. Do Krčského, který mám tři zastávky autobusem. Vystoupil jsem na Labuti a tam zastihl i tuhle mámu s malými. Hodně na mne syčela a chtěla mne štípnout. Chránila je. Táta jen koukal.




V lese mi zazvonil mobil a volala Marcelka. Že prý abych se tam necítil sám, když je v práci a nemůže tam být se mnou. Ta je hodná.





Takže hledal jsem houby a dobrou hodinu jsme si při tom přes ten mobil povídali. Trochu neobvyklé, ale fajn.




Našel jsem jich docela dost, i když jen sameťáčky a tenhle prvej hříek.




Udělám si je zítra s Maruškou. Ta sice večer pak přijela, ale přivezla obalovaný sýr.

Takže takový jsem měl včerejší den. Někdy se až sám divím co zážitků může člověk za jediný den mít.

.

Středa třináctého

14. srpna 2014 v 8:00 | pavel |  Co dal den

Pro někoho smolné číslo, ale já měl zase hezký den. Původně jsem to chtěl tady nazvat "středa je ho tam třeba", protože se mi vrátila Maruška, ale pak jsem si to rozmyslel, protože by mi třeba článek ani neotiskli. Ono už stačilo, když mi kvůli jedné nevinné fotce chtěli zrušit blog a navíc mne i vyrazili AK. Nejenže se mi vrátila Maruška, oba jsme si aspoň od sebe odpočinuli a nabrali nové síly, ale ozvala se mi i Vladimíra (ta z minulého týdne) o které jsem si už myslel, že si to se mnou rozmyslela. Ale na druhou stranu jsem stále věřil, že se jednou ukáže. Ženy, které mne jednou poznají, už se ode mne nedokáží odpoutat i kdyby si to nejvíc přály... Jo, dělám si legraci. Ozvala se mi taky Miluška, ta výtvarnice, která trávila celé léto na chalupě. Každopádně mne potěšilo, že po těch víc jak třech měsících. co jsem byl v Německu, na mne stále myslí. Budu mít asi zase docela pernej týden, protože v sobotu je i Pride a tam bude zase Klárka, ale to já rád. Nerad se tady nudím.

A co jsem dělal tedy včera? Dopoledne jsem musel do města a na Václaváku mne napadlo, že v televizi ukazovali jeden "znovunalezený" dvorek přístupný z Vodičkové ulice, sousedící s Františkánskou zahradou. kde je teď nově zřízená kavárna.



.



Jednou tam určitě s někým půjdu.




Na Václaváku si pouštěly holčičky duhové obláčky, teď je to po celé Praze.



.


.



Jak jsem dojel domů a vystoupil z autobusu, prali se tam ožralí bezdomovci. Hlavně ta žena byla agresivní.

Pak jsem jel Marušku vyzvednout z práce. Jak jsem tu už psal, jela do Krušných hor, kde stojí její dům. Bohužel ji tam čekalo velké překvapení. Cikáni ji ukradli železná vrata a kus plotu do zahrady, které jistě skončily ve sběru. Jsou to hejzlové.

A co bylo dál? Mládeži nepřístupné. Marušku jsem utěšoval.

.

Docela náročný den...

13. srpna 2014 v 8:00 | pavel |  Co dal den

... ale já si nestěžiji.

Nic neplánuji a nechám se každým novým dnem překvapit, čím mne potěší.

Ráno jsem se probudil o půl desáté a napadlo mi, že bych mohl dokoupit pár kamenú v Horních Počernicích.




Při cestě domů, když jsem seděl v metru, mi volala myška, Dana, jestli bych nechtěl vidět jak její děti hrají.

To bylo kolem třetí odpoledne. Ještě jsem se tedy zastavil doma, něco malého pojedl, protože jsem nesnídal a dostal jsem docela hlad a pak se za nimi vypravil. Hráli před Mikulášem, kostelem u Staroměstského náměstí. A oprávdu krásně... lidovky. Po cestě jsem si říkal, jaké to mám já vlastně štěstí, že vždycky se někdo najde kdo chce se mnou sdílet svůj čas a dokonce se sám ozve. Náš život právě díky jim je tak bohatý... a můžeme prožívat naplno každý okamžik, který je nám Bohem dán.




Myška má skromé a nadané děti a má z nich opravdu radost. Chtějí si o prázdninách něco přivydělat.




Myška mne tady ještě neviděla a tak jsem ji pozoroval jak to s nimi prožívá.




Aby neseděla na schodech, pozval jsem ji hned vedle na kafe a její děti nám k tomu hrály.




Manda, je jí 18, dokonce skládá a dvě její věci i hrály. Asi po hodince musela myška s dětmi domů...



... a já coural dál po městě. Ty dvě holky jsem oslovil německy jestli si je mohu vyfotit a ta vpravo řekla česky "budeme slavný".




Hodně žen, která jsem pak míjel, četly. Váhal jsem jestli je mám oslovit, ale pak jsem si to rozmyslel. Škoda.




Ve Vojankových sadech, jsem se raději zapovídaL, asi hodinu, s tohle paní, se kterou se i dobře znám.

O ní někdy dám celý článek, protože to stojí zato. Sedává tam často a pávi a holubi ji přímo milují. Je jí takřka osmdesát, přesto je čilá, hlavně duševně, universitní profesorka. A krásně se s ní pokaždé povídá. Zdá i celou tu historii těch místních pávů. Několik jich dokonce s těmi pávicemi "vyseděla"... pečovala o ně když snesly vejce.





Tady jsem u na cestě domů s Žanetou. To co drží v levé ruce je hokejka a v pytli to ostatní, hraje hokej.

Měl jsem tak bohatej den, bylo toho víc, že se to ani celé do článku nevešlo.

Věřte, nebo nevěřte, život je opravdu krásnej. Jen si ho člověk nesmí kazit, nebo onemocnět.

Každý den nás opravdu něčím novým a krásným překvapí. Je jako milostná píseň.

.

Modré nemodré pondělí

12. srpna 2014 v 8:00 | pavel |  Rady

Jelikož jsem byl v pondělí stále slamněným vdovcem, Maruška mne na pár dní opustila, říkal jsem si, že bych si mohl dopřát odpočinek. Ale jakýpak odpočinek, když tady stejně nic dohromady nedělám, jen samé nepřístojnosti. Ale nakonec to dopadlo jinak. Doma jsem se nudil a tak mi napadlo, že bych si mohl dát do pořádku knihovnu. A zabil jsem tím skoro celý den. Proč celý den? Když si představíte kolem dva tisíce knih a každou vezmete do ruky, nakonec toho máte plné zuby. To na člověka padnou i deprese.

Potřeboval jsem se tedy tak nějak z toho zklidnit a osvěžit a tak jsem se ještě před pátou oidpoledne vydal do města. Hlavně mezi lidi. A asi jsem udělal dobře. Na náplavce u Vltavy, což jsem netušil, právě začalo zahájení Prague Pride a hrála tam na plný kecky newyorská lesbická kapela Betty, známá i z jednoho amerického seriálu. Ne že by tam byla zrovna nějaká moje oblíbená píseň, ale ty holky hrály dobře.



.


.


.



Fotky nejsou moc povedené, protože stály ve stínu pod přístřeškem.




A nakonec byl po tom celodenním dešti moc krásný večer.

.