Listopad 2014

Prokletý den a to je první adventní neděle

30. listopadu 2014 v 16:14 | pavel |  Rady

Dobře jsme se s M. prospali, naasnídali se a jeli nakoupit. Bohužel jí někdo v autobusu ukradl peněženku i s papíry a mobilem a tak jsme hned měli po pohodě. Jela tedy domů všechno zablokovat. Doma jí navíc prudil manžel, takže mi teď v druhém mobilu, který má, pláče. Zkouším na ten její ztracený mobil pořád volat, ale nikdo se neozývá. Asi ho zahodil někam do křoví, vzal si ty prachy a bankovní kartu a šel si sám za její peníze nakoupit. Už si sice kartu zablokovala, ale jestli jí tam něco mezi tím ubylo, zjistí až zítra.




Včera jsme spolu byli na Staromáku na rozcěcování stromku a nikdo jí v té tlačenici nic neukradl.



.


.


.




To je prostě smůla. Tak krásně jsme si dnešní večer plánovali a tak jdu aspoň na věnec zapálit svíčku.

Takže aspoň vám přeji hezký sváteční večer.

.

A jak je to u vás s postelí?

29. listopadu 2014 v 9:00 | pavel |  Jen tak

Trochu ožehavé téma, takže ani nevím jak začít. Každopádně vás milé blogerky do své postele nezvu a ani by se vám v ní nelíbilo. Jelikož mám v Praze malý byt (v Německu je podstatně větší) postele jsou jen křesla, která si mohu rozložit. A ta mám v podstatě rozložená stále, protože jsem jednak línej je skládat a rozkládat a navíc už od dětství na nich dělám cokoli... čtu, kreslím a někdy taky spím. Jako názornou ilustraci vám mohu ukázat M., když jsem ji vyfotil, jak si na mé postele četla Reflex a věru byl na ni, aspoň pro mne, i krásný pohled.





To však neznamená, že se M. moje postel líbí, ba naopak. Pokud u mne přespí, ráno mi nadává, jak je z ní celá rozlámaná a kdy prý si opatřím normální bytelnou postel. Tohle však ani moc rychle neřeším, protože si myslím, že na posteli, jaká je, zase tak docela nezáleží. Jisté věci, jistě vás napadá jak to myslím, se dají přece dělat i jinde, než na posteli a je to pak navíc i mnohem zajímavější. K tomu mne napadá jedna malá epizoda s mým někdejším šéfem. Jednou byl nemocný a musel jsem zajít do jeho bytu s nějakými projekty a přijal mne v posteli, která byla jen takové úzké polní lůžko. Byl rozvedený, za přítelkyni ženu o dobrých pětadvacet let mladší, a tak mi nedalo, abych se ho nezeptal kde to s ní dělá. "Ty to děláš v posteli?" opáčil a já se docela zastyděl. K tomu mi s ním napadá ještě jedna taková příhoda. Měli jsme odloučená pracoviště v bývalých bytech a právě jedno z nich v Provaznické ulici, která sousedí přímo s Můstkem, tedy s Václavákem, což byla skvělá poloha, když se ráno zavřely bary... Každopádně jsem tam jednou takhle zrána s kamarádkou zašel, že si tam v klidu "popovídáme" a když jsme byli v nejlepším bouchání na dveře... můj šéf se svojí přítelkyni. Museli jsme vyklidit platz... bylo střídání stráží.

Docela hodně postelí jsem skutečně vystřídal (nejen žen, jak si možná mnozí myslíte), protože jsem dobrých dvacet let jezdil po služebních cestách, takže těch nejmíň padesát různých jsem i vyzkoušel. Pokud si pamatuji, ta nejhezčí byla na zámku v Novém městě nad Metují, kde jsem chodil s dcerou kastelána... ta byla s nebesy, nebo ta v Litomyšli. nebo... ono jich bylo opravdu dost a každá jiná. Ta poslední asi nejhezčí, tu jsem si taky musel vyfotit (kdo mne zná, dobře ví jak já všechno fotím) je u Julie a je v eroticky červené barvě. Ale upřímně, moc dobře jsem se v ní nevyspal. Je taková ta s vodou a člověk se v ní pak cítí jako na rozbouřeném moři... a málem jsem jsem taky dostal i mořskou nemoc.




Prosím jen slušné komentáře.

.

Představenstvo soukenického cechu na Karlově mostě

28. listopadu 2014 v 14:00 | pavel |  Jen tak




Nevím jestli znáte ten skupinový obraz od Rembrandta, ale prostě mi to při pohledu na ně napadlo.




Taky mi tam pózoval racek.




Zastavili jsme se u Pavly, chudinka se tam třásla zimou.




Ve Vojanových sadech se fotilo.



.


.


.



Ten buk, doufám že je to buk, je tam opravdu krásný.



.




K tomu buku takový protiklad, torzo.




Na Vojanovy sady nedám dopustit, jsem tam skoro denně.





A na závěr krásná policajtka na Klárově. Tam sedneme na metro a končí naše procházka.

.

Hlava v nadživotní velikosti a jiné maličkosti

28. listopadu 2014 v 8:00 | pavel |  Co dal den

Včera bylo pošmourno a docela mrazivý vítr, ale to nás s M. přesto neodradilo, abychom si nevyšli po Praze. Nevím jestli víte, ale současně s novým obchodním domem ve Spálence byla odhalena hlava Kafky od Černého, která se skládá a i stále mění z takových kostek. Nezdá se vám že je podobná Havlovi? To by asi Klause nepotěšilo a jistě by rád jednou taky takovou měl. Kromě toho vám ukáži pár fotek jako třeba kalinu, která kvete ve Vojanových sadech... prostě vypadá to tam stále jako na jaře.




.



Překrásně voní. Když si přinesete jen tento květ domů, provoní vám celý byt.



.


.


.


.


.




Vestibul toho obchodního domu...




... pak galerie na Národní třídě ...





... a noční romantická ze Starého Města nakonec.

.

Zástupný manžel

27. listopadu 2014 v 8:00 | pavel |  Jen tak

Ještě v srpnu jsem manžela milovala a myslela jsem si že to ještě nějak slepíme a bude to všechno jako dřív. Těch dvacet let člověk nemůže z paměti vymazat. Když se tak nad tím zamyslím, začalo to v době, kdy nám zemřel pes a přestali jsme ho společně venčit. Najednou jsem na něm viděla, že je myšlenkami někde jinde a když jsem mu něco vyprávěla, třeba co bylo nového v práci, ani mne neposlouchal, nebo jen na půl ucha. Říkala jsem si, že to asi bude moje vina, že se prostě se mnou nudí. Dojedl oběd nebo večeři, vytratil se z domu a šel za kamarády do hospody. O sobotě nebo v neděli jsme si stále občas sice vyjeli na kolech jako dřív do přírody a taky jsme skončili na nějakém tom palouku, ale bylo to víc a víc vzácnější... až nakonec začal jezdil sám. Trápila jsem se, pochopitelně jsem se trápila, ale nechtěla jsem mu to dávat najevo. A asi někdy v té době se mi do života připletl jeden muž, ON. Nijak jsem se jím zpočátku nezabývala, že bych si s ním měla něco začít. To by mne nenapadlo ani ve snu. Prostě tu byl a kdykoli jsem mu zavolala, měl na mne čas a mohla jsem se aspoň jemu z mých problémů vyvzpovídat. Byl jen taková moje vrba.

Manželovi jsem byla celých dvacet let věrná a nikdy mne ani nenapadlo, že bych ho zradila. Samozřejmě jsem se někdy za chlapem ohlédla, ale to bylo taky všechno a šla jsem dál. Ale na šikmou plochu, jak se říká, se člověk dostane snadno a z počátku to ani nevnímá. Je to jako s alkoholem. Člověk si dovolí dát o pár skleniček víc o najednou zjisti, že bez toho nevydrží a nakonec v tom vězí až po uši... a já se najednou ocitla v posteli jiného muže. Takový malý úlet, říkala jsem si, a měla jsem pochopitelně i výčitky. Nakonec ani můj manžel nebyl nikdy svatý. Zpočátku jsem se tomu bránila. Další den byla jen procházka, ale pak stačilo málo a zase jsem neodolala a byla v jeho náručí. Takhle to šlo pár týdnů a začala jsem si na něho docela zvykat... a nemohla jsem se dočkat, kdy ho zase uvidím. To byl asi ten zlom. Najednou jsem na sobě viděla, jak dovedu být vynalézavá jen abych mohla být aspoň na hodinku, na dvě, s ním. A někdy i na celou noc.

Teď už s manželem slepovat nechci nic. Chci jen to všechno nějak přežít a jen se v myšlenkách zaobírám, jaký to asi bude mít všechno konec. V zásadě jsem byla po celé manželství spokojená, nic mi necházelo. Mám tohle všechno tak lehce zahodit? Nejhorší na tom všechno je, že jsem se přistihla, že na svému muže už nemyslím, přestávám na něho myslet, nezaobírám se jím... myslím jen na toho druhého, toho zástupného manžela, jak jsem si ho nazvala. Jen jemu zavolám, když jsem někde na cestách a stýská se mi. Třeba i třikrát za večer. A ta naše rozloučení, když musím domů jsou hrozná a stále hroznější a pláču mu na rameni. Přestala jsem se tam těšit a domov už to není.





Nedávno jsem zjistila, že mi manžel prohlížel kabelku, když jsem spala a pátral v mém mobilu, takže jak se zdá, že začíná dokonce žárlit a dokonce před pár dny sám přišel s tím, že bychom si měli o nás dvou promluvit ... ale je to už pozdě... už nechci od něj nic. Už opravdu nechci od něj nic. Měl přijít v srpnu...

.

Milovník ženských prsů a jak dopadla Slávie

26. listopadu 2014 v 8:00 | pavel |  Jen tak




Stojí u Národního divadla.



.


.



Docela by mne zajímalo jak se na to její prso dostal. Asi si přinesl z domova štafle.




Naproti Národního divadla stojí Slávie, kavárna intelektuálů, kolem které jsem jako dítě chodil s posvátnou úctou.

Později jsem tam chodil s přáteli na kafe a jak dopadla... teď tam dostaneš vepřový bůček.





Zeman tam nechodil i když na ten bůček by dnes asi šel.... časy se prostě mění.

.

Prosluněný den

25. listopadu 2014 v 8:00 | pavel |  Co dal den

Samozřejmě, kdo bydlí v Praze, a asi i v celých Čechách, mi bude odporovat a napíše, kdeže to slunce je. Nad Prahou visel po celý den smog s minimálně padesáti odstíny šedi... to záhy uvidíte i na fotkách, ale jsou lidé, kteří to slunce v sobě opravdu nosí a prozáří jim celý den. Podobně jsem se cítil včera i já. Je to nakonec snadné, stačí se jen na to slunce naladit.

M.odjela na služební cestu do Ostravy, ktakže jsem toho využil a zajel za mým nakladatelem, který je současně i můj dlouholetý kamarád. Tam jsem ve skladu pak zahlédl haldu svých knih, ty uvidíte taky na fotce, jejich nové vydání, které zrovna přivezli z tiskárny. Asi bych lhal, kdychy neřekl, že mne ten pohled na ně potěšil... už jen to vědomí, až se rozvezou, že přijdou mezi lidi, kteří je vezmou do ruky. Navíc jde právě do tisku jiná kniha, o vltavínech, na které jsem se podílel.




Potom jsem sedl na autobus a zajel za Jitkou do jejího krámku. Měla zrovna odpolední pauzu a tak jsme si vyšli i přes to nevlídné počasí na procházku. Nebylo to daleko. Vrch svatého kříže, kterému se říká i Parukářka. Kdysi tam stál dřvěný kříž a šibenice. Zní to sice pochmurně, ale je tam krásný výhled na Prahu... aspoň ti odsouzení měli hezký poslední pohled... na všechno co opouští a nikdy víc nespatří.



.


.


.


.


.


.



Aspoň takto trochu barvy.



.


.




Takže jak už jsem napsal... i přes tu šeď může být i takový den krásný a prozářený sluncem.

.

Národní třída po týdnu

24. listopadu 2014 v 8:00 | pavel |  Co dal den

Národní třída bez života jak to o víkendu v Praze bývá a počasí šedé jako polní myška, ale přesto jsme se na procházku vydali. Věnce a svíčky tam stále jsou (český národ je svíčkovej, jakoby nic jiného nedovedl) a jedna žena, jak ji můžete na fotkách vidět, se je zrovna pokoušela vzřísit. Samozřejmě jsem tam vzpomněl i na to pondělí, kdy byla Národní třída plná a hýřila červenými barvami, kartami proti Zemanovi. Tak tedy o něm ještě jednou. Někomu se to tady zase asi nebude líbit, co o něm, pravdomluvném a nebojácném (jak o sobě rád prohlašuje) opět řeknu, ale nepopiratelným faktem je, že rozděluje národ, i když sliboval že ho spojí. Kdyby nebyl tak opojený alkoholem a mocí, musel by vědět, že ten národ při své povaze nikdy nespojí, protože tak to českým národem je, že jsou tu "dva národy" proti sobě. Že vyhrál ve volbách, je to s odstupem času i přirozené, protože většina lidí jsou skutečně plebejci a on je jejich zrcadlem. (O těch plebejcích jsem tu už loni na blogu psal). A když někdo říká, že je Zeman ve světě ostudou pro národ, tak je to spíše naopak... to ta většina národa je ostudou a proto se v něm tihle lidé i vidí. Je jejich mluvčí a proto ho tak do krve hájí, jako by mělo jít i o jejich čest. Ovšem nejnešťastnější na té celé věci je, že vede právě ten národ, tu společnost k té hrubosti, k tomu plebejství (namísto aby jim vštěpoval ideály) a stáva se to normou. A jestli ten stav díky němu dál potrvá (a on nedostane rozum) nechci vidět ten konec, jak to s tou společností jako celek dopadne.



.


.


.


.


.




Kde jsou ty ideály, které hlásal Havel, ať už máte k jeho osobě jakékoli výhrady.

.

Holky z Moravy v Praze

23. listopadu 2014 v 9:00 | pavel |  Co dal den

Fotil jsem Týnský chrám přes kaluž a tyhle holky se nade mnou zastavily co prej dělám (pošklebovaly se mi že si nabírám vodu foťákem) a tak jsem se s nimi dal do hovoru. Řekly mi, že jsou ze Šumperku a že si prostě vyrazily do Prahy a jestli jim udělám fotku na památku. Bohužel jsme pak zamluvili kam ji mám poslat a snad se tu třeba i najdou. Takhle vlastně se často s mnohými lidmi seznamuji... při focení na ulici. Někdy i lidi i oslovím, jestli si je mohu vyfotit, když jsou něčím zajímaví (jako třeba ta těhotná Španělka, která tu nedávno byla) a oni jsou obvykle pro. Takže abych zase moc nepovídal, tady jsou ty fotky.



.


.


.



Tahle je úmyslně otočená.




To jsou ony, jak se ke mně ženou.

Ještě vám ukáži pár nočních. Pak jsem se zastavil u Pavly, která prodává na Karlově mostě.



.


.


.



Hara Krišna na Václaváku.

Hezkou neděli.

.

Po noční Praze bez blesku

22. listopadu 2014 v 8:00 | pavel |  Co dal den

Teď v zimních měsících mi to nedá, abych téměř každý večer až do noci nebloudil po Praze a nefotil... jen z ruky a bez blesku. Aspoň pro mne to má velký půvab, vzláště když courám s M...a vzájemně se zahříváme.



.


.


.



Třeba taková noční Vltava, ta mne nikdy neomrzí.



.



I na Staroměstském náměstí najdu pokaždé nějaký námět a fotím ještě a ještě jednou.





A až v pražských uličkách napadne sníh, romantika pur.

.

Těhotenské břicho na Karlově mostě

21. listopadu 2014 v 12:18 | pavel |  Co dal den

Na Karloivě mostě neroste jen rozmarýna, jak se zpívá, ale někdy i těhotenské bříško. Nakonec jak každý Pražák ví, Karlův most má dobrou energii a proto se tu lidé tak rádi líbají a jednou jsem tu i viděl (a fotkou dokumentoval) jak muž v kleče žádá svoji milou o sňatek. Třeba i to dítě se tu jednou počne... ale o tom, pokud vím, nejsou žádné prameny.

Každopádně navečer jsem tu potkal mladou Španělku ( i se svým mužem), která tu vyšpulila bříško a nechala od lidí na něj psát a současně rozhodovat, jaké z těch třech jmen by měla dát dítěti. Tak to se už asi nedozvíme, které z těch jmen bude pro to miminko šťastné, nicméně tohle se moji přítelkyni (nevím jak vám) moc nelíbilo. A jestli se to líbilo a bude líbit tomu dítěti, to asi řekne až se narodí a dostane rozum.




.


.


.




Tahle žena asi bude taky taková Anička (v předchozím článku) nebo prostě jen poblázněná z laktózy.

.

Houskové knedlíky od Aničky

20. listopadu 2014 v 8:00 | pavel |  Co dal den

Včera jsem tu měl návštěvu Aničky, holky s krásnými důlky ve tvářích a protože je povoláním kuchařka, napadlo mne poprosit ji, zda-li by mi neuvařila knedlíky... a byla pro. Na rozdíl ode mne a od M. dělá je z hrubé mouky, tu dávám do bramborových knedlíků a tak jsem byl docela zvědavý jak se jí povedou. A byl jsem skutečně krásně překvapený. To zelí jsem dělal já a trochu se i přičmoudlo, přetože jsem se mu moc nevěnoval.




To červené víno se k tomu nehodilo, ale nic jiného kromě vody jsem doma neměl.

Anička to nemá zrovna v životě snadné. Trpí maniodepresivními stavy, podle jejích slov jako herec Kopecký a bez tabletek to u ní nejde. Při jejím mladém věku je už v invalidním důchodu. Nedávno se taky pár týdnů léčila v Bohnicích, kdy to zase na ni padlo. Jak víte, tak jsem tam byl před několika dny, i když jen na procházce. Kromě těch depresí má Anička ještě jinou "vadu" a tu mi raději řekla hned, abych se třeba nezalekl, když na mne vyjede. Abych upřesnil to "vyjede", ráději vám to osvětlím, aby nedošlo k mýlce. Má totiž moc ráda sex a potřebuje to aspoň třikrát denně. Nestačí jí to projednou, ale stále dokola, ještě jednou. Proto jsem článek nakonec dal i do TT. Jistě si tu někteří říkáte (nebo si aspoň myslíte), že taková Anička je něco pro mne a že mi seslali sami andělé, ale to jste na omylu. Po takovém bezprostředním upozornění se každej chlap (a dokonce i já) spíš zalekne... jestli by jejím nárokům vůbec obstál. Trochu jsme tu její "vadu" probírali, protože mne to zaujalo (že nejen muži jsou promiskuitní) a taky proto, že má s tím opravdu dost velké problémy. Ten její hlavní problém je ten, že na ni vždy padnou podobní chlapi, (přitahuje je, jak se říká stejní k stejnému), kterým hned naletí a nechá se jimi... zrovna mi nenapadá to správné slovo abych nebyl jako Zeman. Naopak ráda by konečně poznala muže, kterému by nešlo jen o ten sex (i když ten jí je rovněž vítaný), využít ji a pak ji hned odkopnout... tedy se kterým by žila v úctě a vzájemné pozornosti jako v každé dobré rodině. Mají to tyhle ženy opravdu těžké a není z toho úniku... ten pud, který nedokáží kontrolovat, je do toho stále neúprosně žene.

Doufám, že i tenktorát budou vaše komentáře slušné.

.

Demonstrativní průvod proti Zemanovi na vlastní oči

19. listopadu 2014 v 8:00 | pavel |  Co dal den

Dnes jsem byl celý den s M. a tak jsem toho moc nenafotil. takže vám mohu jen ukázat co jsem pro ni uvařil k obědu. Nastavovanou kaši ještě nejedla (normální bramborová kaše s kroupami, česnekem a majoránkou), protože ji její mamina nikdy navařila (zato moje ano) a byla na ni zvědavá. Moc jí chutnala. Jestli tu vidíte, že je tam kromě cibulky i špek, ten si k tomu koupila, protože nejen že nejím maso, ale ani ho chci kupovat (i tím se člověk podílí na zabíjení zvířat), ale protože jsem vůči jedlíkům tolerantí, vyjímečně to, když to někdo už koupí, i sním.




Ale vrátím se ještě k pondělku. Ten průvod na Hrad byl mirumilovný, neobešel se bez nějakého násilí, ba naopak lidé si to v pohodě užívali a byli veselí, zatímco těch pár zemanů, převážně starší lidé, podle toho co jsem slyšel, byli dost ve svých slovních výpadech agresivní. Doslova žádali, aby je policie obestavěla a chránila prý před tím davem... a ti pak prošli kolem nich jen se smíchem a ukázali jim jen ty červené karty. Mohu vám to doložit i fotkami.




Tak tohle je ta hrstka zemanovců na Klárově...



.




... a tady je ten údajně agresivní dav.




A na Hradčanském náměstí bylo zemanovců ještě míň, že by je na jedné ruce spočítal.




Tady se žene ten dav s červenými kartami a míjí je povšimnutí.



.


.


.



Volali aby vyšel a když se neobevil, tak řekli, přijdeme znovu.





Zazpívali pak hymnu, dali mu před dveře ty červené karty a v klidu se rozešli.

.

Červené karty pro Zemana

18. listopadu 2014 v 10:00 | pavel |  Co dal den

Včera jsem hodně vymrzl, ale stálo za to. Nejdřív jsem zašel na Národní třídu kde se sešli odpůrci Zemana, ty červené karty, pak jsem ještě přes poledne stačil zajít na den otevřených dveří na ministerstvo dopravy, budova kde sídlilo ÚV KSČ a od dvou hodin protestní průvod na Hrad. Zeman si tam zorganizoval ty zelené karty, ale dopadl žalostně, pár placených lidí na Klárově a na Hradčanském náměstí a dokonce zpívali Kryla... ten by se v hrobu obracel. Dnes vám ukáži jen pár fotek z Národní, protože tu mám M.



.


.



V 11:10 zvedli lidé ty karty.




Červenou v ulicích jsem neměl nikdy moc rád, ale byl to tentokrát krásný pohled.



.


.




Ten Alebertov s vajíčky jsem už neviděl, ale taky človek nemusí všechno vidět.

.

Ten můj 17.listopad

17. listopadu 2014 v 8:00 | pavel |  Jen tak

Před těmi pětadvaceti lety jsem seděl v Německu u televize a jen litoval, že u toho nemohu být... a tak aspoň dnes se za chvíli vypravím na Václavák a na Národní třídu, abych si aspoň to výročí vychutnal, ty lidi v ulicích. Do té emigrace jsem šel hodně nerad. Opouštěl jsem milovanou Prahu (opravdu jsem trpěl, že se jí musím vzdát a že ji hned tak neuvidím) a samozřejmě taky své kamarády a kamarádky (i tehdy jsem je měl, třeba takovou Alenku, proč bych to nepřiznal) a to jen proto, že moje žena chtěla do Německa za otcem a já bych přišel o děti a ty bych už taky sotva někdy viděl. A nejen to... hodně mne ničila představa, že jednou budou umět jen německy (aspoň v tom smyslu, že i kdybych na ně mluvil česky, nikdy už tu krásnou češtinu do sebe nevstřebají) a to se nakonec taky stalo.

Bylo to hodně těžké rozhodnutí, ale když už jsem tam v té emigraci jednou byl, snažil jsem se tam najít nový domov a na Prahu moc nemyslet. Nakonec ten konec té totality přišel dřív, než se dalo čekat a už koncem listopadu jsem byl opět v Praze. Trochu jsme měli se ženou na hranicích obavy (byli jsme přece v nepřítomnosti odsouzeni na dva roky kriminálu za nedovolené opuštění republiky, dnes podivná představa, že by někdo mohl být trestán jen za to, když vycestuje z Čech do ciziny) že nás znovu zavřou, protože ta amnestie, byla tuším vyhlášena Havlem až o něco později, ale nakonec jsme bez problémů do Čech projeli. Taková úleva být zase doma.

Bohužel pár kamarádů (i holek, které se vdaly a vzaly si jména svých manželů) jsem za ty roky v Německu docela ztratil, protože změnili bydliště nebo čísla telefonů a už jsem je nikdy neviděl. A k tomu všemu, jak to dnes vidím, mám v Německu těch kamarádů víc než tady a daleko i dceru s vnoučaty, kteří už mluví jen německy. To je pro mne horší než ta celá emigrace a už to nikdy nezměním. Navíc taková absurdita, že se moje ex nakonec nadobro vrátila do Čech (ta která mne do Německa dostala) a teď si podle svých slov spokojeně dožívá v té české sektě a na dceru, aby jí pomáhla s vnoučaty (a těšila se pohledem na ně, jak rostou), docela kašle. No řekněte, není to celé zároveň smutné a komické?




.

Takhle to začalo

16. listopadu 2014 v 8:00 | pavel |  Jen tak

Když jsem tu měl v předchozím článku Klárku, křivdil bych Bohunce kdybych ji tu neukázal a jak to vidím, vděčná mi za to asi nebude. Obě jsou od školních let kamarádky a právě Bohunka to byla, která mne pozvala na focení do Slaného, jak vidíte na první fotce. Týden nato, když jsem ji pozval do Prahy, vzala sebou Klárku, která byla na mne zvědavá a chtěla mne vidět. Na dalších fotkách jak jsem je pozval na pizzu a pak už to všechno vzalo volný spád, že jsme se nejdřív scházeli ve třech a nakonec každá se mnou zvlášť... ale kamarádkami zůstaly. Každá byla jiná, hotový protiklad. Klárka byla divoká, rychle se s každým dala do hovoru, zatímco Bohunka hodně nesmělá a vedle ní se cítila jako popelka... ale nakonec jak je vidět nba poslední fotce, vyrostla v ženu, která se nestydí se v celé své kráse ukázat. Mám je rád obě.



.


.


.


.


.


.




Teď Bohunka studuje v Brně, takže se moc nevidíme, ale aspoň si píšeme na fb. I za ní vdečím blogu cz.

.

Klárčiny proměny

15. listopadu 2014 v 8:00 | pavel |  Jen tak

Myslím, že nemusím zapírat, že jsme se s Klárkou měli rádi a oba jsme i věděli, že to nebude mít dlouhé trvání a proto jsme si to i docela užívali. Byla pro mne takový balzám na duši po tom strádání v manželství. Nechci tu nic špatného s své ženě říct, ale pravdou je, sama to nedávno napsala, že jsme pár let stejně už nežili jako manželé. Taky bych měl dodat, že náš rozvod nebyl kvůli Klárce a že jsem to byl já, kdo se rozhodl od ženy odejít. Jedné noci jsem prostě mojí ženě řekl, že už dál nemíním její sektu tolerovat a že s ní končím. O rozvodu sice zažádala sama, ale po naší domluvě, protože jen jeden z nás to mohl udělat a druhý jako obžalovaný a já to prostě vzal na sebe. A s Klárkou jsem začal chodit až když to bylo u notáře a čekali jsme jen na ten rozsudek. Na rozdíl od mé ženy jsem se ovšem nerozešel s Klárkou ve zlém, ale zůstali jsme dodnes kamarádi a občas se i vídáme.

Tento článek je vlastně pokračování toho předešlého. Jen blogu vděčím, že jsem poznal Klárku a prožili jsme spolu plno krásných dní, které se nedají zapomenout. No řekněte, nemilovali byste takovou holku, která vás každý den něčím jiným dovede překvapit... jak vidíte na fotkách? Fotek jsou stovky, ne-li tisíce, vybral jsem jich jen několik a pokud mi slouží paměť, jsou řazeny jak šel čas.



.


.


.


.


.


.


.


.


.


.


.


.


.


.


.




Za některé fotky mne Klárka zabije, ale taková smrt z jejích rukou... :D

.

Červánky nad Prahou

14. listopadu 2014 v 8:00 | pavel |  FOTO

Proč jsem se rozhodl si založit blog? Popudem asi bylo, že rád fotím a nebavilo mne fotit jen pro sebe a chtěl jsem se i s jinými lidmi tady na blogu porovnat. První se mi ozvala Lenka a zajeli jsme si do průhonické zahrady. Tam jsme úmyslně fotili stejné záběry a potom je oba dali na své blogy s tím, kdo z nás je má lepší. Dnes ani nevím jak to dopadlo, nejspíš Lenka, ale podstatné bylo, že jsme si tehdy rozuměli a občas si vyšli fotit i jindy. Vydrželo nám to s malou přestávkou řadu let. Druhá byla Bohunka a ta mne pozvala zase do Slaného. Vyšli jsme si fotit na Slanou horu a nakonec z toho vzniklo velké přátelství, že jezdila za mnou do Prahy a přes ní jsem se nakonec seznámil i s Klárkou. Ta sice nefotila, ale ráda byla focená... a kdo sem na blog už pár let chodí, dobře ví, že se tu objevovala docela často. Takže tohle jen úvod, co mi ten blog dal... a teď k těm fotkám, když bylo před několika dny hezky a na obloze červánky. Ty fotky nejsou dobarvené, tak to ten den skutečně bylo, že bylo od těch červánků všechno kolem růžové.



.


.


.


-


.


.


.




Pokud vás to zajímá, ty fotky jsou z 18. října. Byli jsem s M. na procházce v Královské zahradě a pak sešli k Vltavě.

Byl to fascinujícíi pohled a nemohl jsem fotky dát na blog hned, protože jsem neměl svůj český počítač.

.

S cikány to začalo

13. listopadu 2014 v 8:00 | pavel |  Co dal den

Je zajímavé, že první článek, který jsem tady na blogu napsal je o cikánech a je to stále autentický problém. Nic se prakticky nezměnilo, i když se ta jejich otázka stále řeší. Jisté lidi a s nimi spojené problémy ani nejde řešit pokud se nezačne u dětí a ani nevím, jestli i to by mělo mít nějaký smysl, pokud tito lidé to sami nechtějí. Takže to jen na úvod.


3. září 2008 v 21:30
Slovenští cikáni konají "spanilé jízdy" do Dortmundu, vždy v pěti, jak se vejdou do auta, kde v kleče žebrají na pěší zóně. Jejich šéf, necikán, nežebrá, tomu patří auto. Ten pak od nich každý večer vybírá svůj obvyklý 80-ti procentní podíl.
Místní žebrácí na jejich počínání hledí nelibě, protože jim berou jejich kšeft. Jeden slovenský cikán vyžebrá denně 50-80 eur. Jsou to "profesionálové", protože na rozdíl od pohodových místních, jak jsem řekl, žebrají "v kleče".


5. září 2008 v 1:41
Jak jsem slíbil, přináším fotografii slovenské cikánky, která s kojencem celý týden v Dortmundu žebrala. Její výdělek sice pravědpodobně činil jen 20 procent z vyžebračených peněz, přesto, zdá se, je to na slovenské poměry stále dost. Dortmund je "tichou poštou" vyhlášený jako pohostinné město, neboť jsou zde policií všichni žebráci trpěni. Mimo slovenských je tu i hodně rumunských cikánů. Převážně velmi mladé, nebo naopak velmi staré ženy.
Nemohu to sice dost dobře posoudit, ale vypadá to tak, že Němci, na rozdíl od Čechů, nemají s cikány problémy skoro žádné, možná i proto, že jich tu nežije mnoho. Zato zde žije hodně Turků, Afričanů, Poláků a Rusů! Přesto se o Němcích nemůže říct, že by se k těmto cizincům, kterých je tu stále víc, chovali nepřátelsky nebo rasisticky. Jsou k nim dost tolerantní a dokonce se ani nezdáhají jim v mnohém pomáhat. Někdy to působí jako německý, dosud nepřekonaný, komplex - pocit národního provinění, který je potřeba alespoň takto vyřešit. Myslím, že by se Češi v tomto ohledu mohli dokonce od Němců učit. Jejich nová generace, až na mizivé vyjímky, už není ta, kterou máme v Čechách stále na mysli - nacistická. Od "třetí říše" už nás přece dělí šedesát dlouhých let.
Jak snadno se od cikánů člověk dostane jinam! Nazývat je "rómy" - v tom vidím u Čechů určitou faleš. V soukromí je přece jinak nenazvou než "cikáni". I sami cikáni se tak oslovují. Na tom jméně cikán nevidím sám nic špatného. Ve Francii, ve Španělsku..., všude je tzv. "český róm" pořád stále jen cikán. Ale přesto tam se k nim chovají často líp než my, pokrytečtí Češi. Ale ani ti čeští cikáni, musím doznat, na tom nejsou v té své neupřímnosti líp - měli by i oni sami na sobě pracovat a nesvádět svoji bídu na ty druhé. Pak by se měli mnohem líp než dnes a nemuseli by si pořád na ten český rasismus stežovat. Nazývejme raději všechno pravými jmény.


Dnes po vzoru těch cikánu v Dortmundu i "bílí" při žebrání v Praze klečí. Takže se i od nich se dá něco přiučit. Tehdy o pár dní později jsem otiskl i autentickou fotku z ulice a to mi zůstalo dodnes. Stále fotím v ulicích. Bohužel, jak jsem se díval do tehdejších komentářů, většina lidí už zrušila svůj blog a tak jsem je i nadobro ztratil. Ale takový je prostě život, že někteří lidé odcházejí a jiní zase přicházejí. Ale, to bych rád zdůraznil, ne všichni... s těmi, s kterými jsem se tehdy spřátelil, s těmi se vídám nadále buď na fb, nebo ve skutečnosti. Jak je vidět, aspoň já to tady na blogu 6 let vydržel. Mezitím se tu vystřídalo plno jiných lidí, ke mně přátelských, ale i nepřátelských (z těch druhých například moje ex, která mne tu stále sleduje a nechápu, proč jí ještě po třech letech od rozvodu moje maličkost zajímá... já o ní nevím nic a je mi jedno co vyvádí v té sektě, je to pro mne uzavřená kapitola a život jde prostě dál).

Taky jsem párkrát uvažoval že zruším blog, ale zatím mne to tu baví...

.

Dvě procházky v jeden den a každá docela jiná

12. listopadu 2014 v 8:00 | pavel |  Co dal den

Ono se to někdy sejde, že je něco dvojnásob, jako ten včerejší datum 11.11. a tak mi Bůh včera nadělil i dvojnásobnou radost, dvě schůzky s dvěmi ženami. Po obědě procházka s M. opět kolem hostivařské přehrady a bylo opravdu krásně teplo a náramně jsme si tu přírodu kolem užívali... a bylo nám oběma jakoby se mělo vrátit jaro a skutečně jsme po cestě vidělii i rozvetlé "kočičky". Jen to spadané listí připomínalo podzim. Miluji tyhle dny...



.



V neděli mi zavola Dagmar zdali bych s ní včera nešel do jedné libeňské poetické kavárny, kde má přednášet své básně kamarádka její kamarádky a nerada by tam šla sama a já ji to tedy přislíbil... a taky napůl z legrace jsem to i na procházce řekl M., jestli mi tu malou "nevěru" dovolí. Dělala trochu drahoty, ale pak mi to nakonec svolila s tím, že budu hodný a budu ji pak referovat jaké to z bylo.





Myslel jsem si, že tam bude nějaká mladá nadějná básnířka, ale ona to byla starší paní, která v sobě to nadání objevila až teď. Bylo to milé, hezké... strávili jsme tam dobrou hodinku a protože bylo terprve půl osmé večer, vydali jsme se potom na procházku po Starém Městě... a upřímně řečeno, teprve tam jsme tu poezii, krásu a pohodu v té noční Praze našli. Dagmar byla sice po celodenní práci unavená, ale nakonec jsme v těch nočních opuštěných uličkách vydrželi až do půlnoci.



.


.


.


.


.


.


.



I ty Příkopy byly liduprázdné.

Ani nevím, jestli mám ty fotky ukázat M., aby jí to nebylo líto, přestože i s ní se procházím po noční Praze.

.