Prosinec 2014

Na cestě k Pražskému jezulátku

31. prosince 2014 v 8:00 | pavel |  Co dal den

Moje přítelkyně Pražské jezulátko ještě neviděla, což je velká ostuda a tak jsme se spolu vypravili za ním do kostela Panny Marie Vítězné. Byl tam docela pěknej nával turistů a jak se zdá, cizinci to naše jezulátko milují víc než Pražáci. Potom naše procházka pokračovala do Vojanových sadů, ale ještě nás po cestě napadlo zastavit se v kostele Sv.Josefa, kde bylo taky jezulátko, zvané, tzv. spíci, přestože mělo očička dokořán. Bylo v takové skleněné truhličce jako Sněhurka a jen kolem ní scházeli ti trpaslíci.



.


.


.


.



Kvalita fotek není nejlepší, protože tam bylo málo světla.



.


.


.


.




Hezkého Silvestra vám všem přeji.

.

V mezičase

29. prosince 2014 v 16:04 | pavel |  Co dal den

Dnes je takový zvlášní čas. Je po Vánocích, cukroví snědeno, ještě ani nemáme pořádně vytráveno a Silvestr s další zranicí už za dveřmi. Napadlo i trochu sněhu a děti pod oknem bobují. V autobusu si proti nám sedli ještě docela mladí manželé s asi osmiletou dcerou a byl na ně docela zajímavý pohled. Ten muž měl jen dva zuby, zatímco jeho ženě zase dva scházely. Po cestě jsme si pak s M. říkali, jak se asi tomu dítěti líbí taková pusa na dobropu noc... a jestlipak až dospěje, bude mít taky takové zuby.




Pak jsme to vzali přes Ujezd a tohle jsem musel vyfotit.




Jednou v Mostu takhle tancovala jedna holka na stole.




Bezdomoc na Kampě přemýšlí co udělal v životě špatně.




Sv. Jan Nepomucký háže spolu s turisty rackům.




Muškáty jsem měl vždycky rád, maminka jich měla plný balkon.




Téhle ženě i její fence nastydnou vaječníky.




A jedna veselejší fotka na konec.

.

Mrazivý den

28. prosince 2014 v 12:20 | pavel |  Co dal den

Při mrazivé procházce Kampou, aby M.pusinka nezamrzla, vyprávěla mi jaké má starosti s kamarádkou se kterou se zná už od školních let. Jí taky muž postavil dům a taky jí nakonec odešel za jinou a proto jsme dospěli k názoru, že asi je lepší dům nestavět a zůstat ve skromném dvoupokovém bytě. Lidé opustí ty důverné zdi, které jsou svědky jejich lásky, někdy i početí a posléze i narození dítěte, desítek let vzájemného soužití se všemi radostmi a pády a najednou se ocitnou v chladném domě kde není nic a musí začít od nuly.... a postupně se mezi ně vkrade odcizení. Její muž se z domu po pár měsících odstěhoval do jejich starého bytu a ji tu nechal samotnou... a na ni tam začalo všechno padat. "Mně to tu s tebou nebaví," řekl jí, "prostě mne nudíš. Zaopatřil jsem tě, tak si nestěžuj. Co by zato jiná dala." Nicméně, i když svoji ženu opustil, neopustil ten jejich stále společný dům a dochází tam dál kdy se mu zlíbí, aby tu a tam něco opravil... a když tam je, zůstane na oběd, někdy i na večeři, vyspí se v jejich společné posteli a ráno zmizí, jako pára se vypaří. "Není snad tohle taky domácí teror, násilí?" řekla k tomu M. "Chvíli se k ní chová jako milius, vezme ji autem i do práce, nebo dokonce i na večeři a za pár dní nato, když jí má dost, řekne jí neotravuj." Tahle nejistota jí dohání k šílenství, protože ji stále nenechá na pokoji a dává ji naději, že by se ta jejich krize dala i překonat a on by se k ní vrátil. "Asi ten největší problém u ní je ten, že se její muž k ní stále vrací a ona i díky tomu, že ho má stále na očích, ho nepřestane mít ráda. Je to holomek a takhle mu to asi i vyhovuje. Nechce ji, ale asi ani nechce, aby si našla jiného."



.


.


.


.



.

Uvězněn v archivu

27. prosince 2014 v 8:00 | pavel |  Jen tak


Dostat se do literárního archivu byl vždy můj sen a ten se mi i dnes zrána splnil. Mohl jsem listovat rukopisy převážně dekadentních autorů (ti tam byli zastoupeni nejvíc) jako byl Hlaváček a samozřejmě Jiří Karásek ze Lvovic, jehož pár knih mám v knihovně a byla to pro mne přímo slast. V tom archivu jsem byl sám a v duchu si jen říkal, kde jsou ti zaměstnanci, že mne tam nechají bez dozoru a mohu si třeba něco přes noc vzít domů. Stejně tak překvapivé pro mne bylo to, že archivem proudila hluboká černá řeka. Ta mne nejdřív zlákala, abych si v ní smočil nohy a nakonec mne i svedla, že jsem si v ní dokonce zaplaval. Byl to tam pro mne přímo ráj. Plno zažloutlých novin, po regálech haldy svázaných Moderních revue (několik ročníků mám taky doma) a nesčetné dopisy autorů... všechno halaba a hromadách plné prachu. Jistě se už tušíte, že to byl jen sen, z kterého jsem se nakonec probudil.

Ve skutečnosti jsem byl opravdu v takovém archivu před mnoha lety, ještě za totality, nacházejícím se ve dvoře Strahovského kláštera, Památníku národního písemnictví, i když ne jako archivář, ale architekt, který měl za úkol ty prostrory rekonstruovat. Zaměstané tam byly dvě ženy, které mne v pohodě nechaly se těmi rukopisy probírat (zatímco si po celou pracovní dobu kecaly u kafe) a ten nepořádek na policích tam byl taky hrozný. Tehdy o bádání děl takových autorů naprostý nezájem. Místo abych konal svoji práci, pro kterou jsem tam byl, trávil jsem celý čas nad těmi pro mne skvosty a byly to pro mne krásně prožité dva tři týdny, dokud jsem nebyl odvolán do jiných částí Památníku. Spolu s kolegou, to jsem tu snad zde na blogu i jednou psal, byl nám také umožněn i přístup do jedné místnosti, kde byly knihy tehdy zakázaných autorů... Tam jsme ovšem už byli pod dozorem, aby nám nějaká kniha neskončila po svetrem. Do té místnosti vedly jen jedny dveře s třemi zámky a klíče od nich měli tři zaměstnci (přičemž každý z nich jen jeden klíč), nejspíš ředitel, kádrovák a domovník, aby se vzájemně pohlídali. Tam nás nechali jen pár minut rychle změřit prostor a ven.

Tak Vánoce už máme za sebou a můžeme se těšit jen na Silvestra. V neděli mají být pro veřejnost otevřené prezidentské salonky na nádražích Masarykově a Wilsonově, kdo by měl zájem... a snad i ten sníh bude (pokaždé si vzpomenu na hlášku Novotného "maso bude"). Včera nás opět potěšil náš současný prezident svým prohlášením, že jsme banda řvoucích neandrtálců... a vlastně proč ne, vždyť i on je (i s tou jeho vizáží) takový neandrtálec. Jde na každého jako s kyjem a bum do hlavy. :D




Ilustrace z knihy Současné umění od výtvarného kritika Frýče

.

Bez pusy na dobrou noc to nejde

26. prosince 2014 v 8:00 | pavel |  Co dal den

I když s M. nemáme každou noc tu možnost si v náručí usínat, přesto spolu každodenně spolu usínáme a dáme si na dobrou noc polibek, i když jen ten vzdušný na dálku. Není to sice ono jako ten opravdový, ale lepší než nic. Zprostředkává nám to (a vám některým možná taky) nenahraditelný mobil, s který si leháme, každý do té své, postele. Už se nám to stalo tak trochu tradicí, že bez aspoň hodiny povídání přes mobil by ten prožitý den nebyl dokonalý... jako to bývá mezi manžely, mezi milujícími manžely, kteří mají potřebu si říct, co bylo přes den a se svými zážitky se s druhým podělit. Je toho pokaždé hodně co si máme říct. Třeba zrovna včera, ještě než mi M. zavolala, upekla pro maminku dvě vánočky a ráda se pochlubila, jak jí tentokrát krásně vykynuly. Taky si potřebovala potěžovat, když nemá pořádně komu a s dětmi takové věci raději neřeší. Však to sami znáte, nejsou všechny dny takové, že se jimi člověk zase tak moc těšil... a proto má toho druhého, který by vzal část té starosti na sebe a případně i poradil.





Včera jsem nic nefotil, ale malou erotickou fotku vám mohu ukázat.

A polibek na konci dne je pak ta krásná tečka.

.

Rybí polévka a jiné maličkosti

25. prosince 2014 v 10:12 | pavel |  Co dal den

Tak jak jste přežili Štědrý večer? Jako vždy jsem se přejedl bramborového salátu a to jsem si umínil, že budu střídmý. V poledne jsem se vydal do města něco vyfotit a jako každý rok rozdávali starostové rybí polévku. Pochopitelně jsem ji taky ochutal, ale musím říct, že od maminky byla lepší lepší a byla tak dobrá jen na zahřátí. A když už jsem byl ve městě, tak jsem ještě stačil kopit nové boty nike, v tom jsem konzervarivní, a kupodivu zrovna můj model byl za polovic... ze čtrnácti set na sedm stovek. No nekupte to. :D



.



Na Staromáku se potuloval takovej šílenec, který si hrál taky na kuchaře.




Nejkrásnější z dárků od M., a asi se podivíte proč, byl pekáč, který vidíte na fotce. Ten, který jsem měl, byl už trochu otřískaný, takže dobře věděla čím mne potěší. Jednak často pečeme na něm společně a taky, kdo sem chodí ví, často na něm upeču koláč sám a přinesu ho M. k práci a ta si při naší procháce na něm pokaždé ráda pochutná. Když nás něco opravdu spojuje, je to právě ten pekáč. Jo, trochu přeháním, jsou i jiné věci, které máme oba rádi.



.




Ještě vám ukáži to pečivo od M. Pomáhala jí s ním její malá dcera, tak buďte shovívaví.

Jak se zdá, tak i dnes je krásný den, takový jarní, tak si ho užívejme.

.

Proč polibek jen na dobrou noc?

24. prosince 2014 v 9:00 | pavel |  Jen tak

Nešetřme polibky, pokud jimi neroznášíme nějaký vir (zejména dnes, kdy je plno chřipek) a jsou stovky příležitostí. Třeba takový polikek ráno (pokud si vyčistíme zuby) nás dokáže krásně naladit na celý den. Nejvíc příležitostí a času na líbání máme třeba v metru na pohyblivých schodech a je hlupák, kdo té chvilky nevyužije. Taky na procházkách při každém zastavení, nebo v parku... i na Karlově mostě je hřích se nepolíbit. Samozřejmě i při svatbě, ale tu přece nemáme každý den. Nikdy není poblibků dost a nakonec i ta pusa na dobrou noc... ta nás ukolébá ke spánku a k hezkým snům.




I zvířátka se umí políbit a kdo nemá milého, může dát pusu svému psovi nebo kočičce.



.


.


.


.


.




Přeji vám krásné Vánoce plné polibků.

.

Štědrý den jinak

22. prosince 2014 v 18:03 | pavel |  Co dal den

Ne že bychom byli s M. nedočkaví, ale prostě jsme se rozhodli, že se vzájemně obdarujeme (nejen dárky, ale hlavně tím, že spolu prožijeme krásný den) o pár dní dřív. Ten středeční bude mít M. se svými dětmi. I přes to počasí, vál docela studený vítr, jsme se vydali naší obvyklou procházkou od Anděla ke Kampě a dál přes Staroměstské náměstí na Václavák, kde M. ještě stačila sběhat všechny obchody (a já byl trpělivý) a pak ke mně domů na večeři. Nebyl kapr ani bramborový salát (nebyl čas a měli jsme taky mnohem lepší náplň večera) a tak jsme si dali jídlo chudých jako za starých časů, nastavovanou kaši a i ta nám chutnala. Dárky byly samozřejmě taky i když bez stromečku, ale jistě mi dáte za pravdu, že nejlepší dárek je ten, když se lidé obdarují sami sebou a prožijí ten den v lásce a pohodě. Mimochodem dejte pozor. Nejhorší rozepře (a často i tragické) mezi partnery jsou právě na Vánoce.



.


.


.


.



Platan z Kampy je starý 201 let.



.


.


.




Ty dvě kolečka salámu mi dala na talíř M., ale pak je dostala ona. Nenechám se zlákat ani ženou.

Přinesla mi celou krabici cukroví, a ty vám ukáži někdy příště.

.

Tak dlouhou větu jste ještě neviděli

21. prosince 2014 v 8:00 | pavel |  Jen tak
.
Tak dlouhou větu jste nejen ještě neviděli, ale ani nečetli, pokud budete mít tu trpělivost to dočíst do konce. Tento leták jsem našel v metru a napsal ho jistý straník z Romské demokratické strany. Neměl by si někdy zopakovat gramatiku, když pořád neví co je tečka? Já vím, jsem škodolibej, ale aspoň mu chci tady dopřát trochu slávy, protože tam dále píše Přečti a pošli dál. Zařadil jsem to do TT, protože je to taky taková nekonečná samomluva v tištěné podobě.




Hezkou adventní neděli vám všem!

.

Tentokrát Dana hipsterka

20. prosince 2014 v 9:00 | pavel |  Co dal den

Dana, ta hipsterka a taky kuřačka, to jsem vám minule zamlčel, kouří pořád a bez cigarety nevydrží ani půl hodiny, mne pozvala k sobě včera večer na kafe a tak jsem tedy jel. Nejdřív jsme si šli sednout do jedné Vršovické hospůdky a měli jsme si taky co říct, protože jsme se dlouho neviděli. Dana, katolička, na rozdíl ode mne, by měla ráda vztah napořád, aby ji někdo uvařil čas až zestárne, tak tedy hledá... a bohužel zatím marně. S jedním jela dokonce na hory, ale nakonec to skončilo ve ztraceně, druhý byl sice krásnej chlap, ale nakonec se přiznal, že je ženatý a ten poslední po třetí schůzce zase nejevil zájem.

S tím nejhezčím si navíc moc dobře rozuměla (prý skoro jako se mnou) a dokonce byl prý ještě chytřejší než já.... a to se mne docela dotklo. "V čem byl chytřejší?", říkám jí. "Ve všem", ona na to. "Vždyť mne ani pořádně neznáš?" "Ale znám tě, to se pozná hned, například byl sečtělý." Tak tohle se mne pak tuplem dotklo. "A to já podle tebe nejsem sečtělý? Vždyť píši knihy. A neviděla jsi tu moji obrovskou knihovnu až ke stropu?" "To nic neznamená, měl dobrý přehled o všem a rozhodně víc než ty, třeba znal bibli nazpaměť a měli jsem hned o čem i diskutovat." S těmi katoličkami je to opravdu asi těžké... ta chlapa jen tak neuhoní. Navíc po zkušenosti se mnou, jak řekla, je už opatrnější a cudnější, přestože to s ní pořád cloumá.

Taky jsem dostal od Dany první letošní vánoční dárek... Jelikož miluje čaje, dostal jsem v krásném látkové pouzdře nepálský čaj. Vlastně jsem dostal toho večera těch "dárků" několik i když byly trochu jiného druhu. Nejdřív mi volala Jitka (ještě do té hospody), že je společensky unavená a ráda by u mne přespala a hned pár minut na to sms od M (té jiné M.) že by taky ráda. Tři v jednu noc... sen každého chlapa, ale to by se ještě musely mezi sebou domluvit a dohodnout. Jiné dny nemá na mne čas ani jedna a pak tohle... že by už měly všechny napečené to cukroví?




Po cestě Vršovicemi, když jsme hledali nějakou hospodu, jsme viděli tuhle louku... tolik stromečků jste asi neviděli.




Dana si dala čaj a já plzeň.



.


.



A pak jsme šli, dokud její děti nebudou v posteli, ještě na malou procházku.




Tahle "zeď" stála u dětského hřiště a ani nevím pro co, možná pro horolezce.





Dokonce i Dana měla napečíno, jak jsem pak zjistil, o to mne u ní, hipsterky, docela překvapilo.

.

Probojovat se životem

19. prosince 2014 v 8:00 | pavel |  Jen tak

Nevím jak začít, ale zkrátka se stalo, že jsem se nedávo začal bavit s jednou ženou, jak víte zapovídám se s kde kým, a ta mne pozvala na kafe. Nebylo to ale k ní domů, nýbrž do práce, kde celou noc pracuje. Upřímně řečeno, trochu jsem otálel a hned vám povím proč. Připravit se pro docela cizí ženu o spánek, to je i na mne docela moc a zase takový anděl nejsem. Ale nakonec osud tomu chtěl, že jsem včera ráno před pátou probudil (nemohl znovu zaspat) a tak jsem se za ní rozjel.

Její příběh by byl asi na celou knihu, ale řeknu vám to jen v kostce a samozřejmě aniž bych ji tu jmenoval. Je rozvedená a neměla to lehké v životě. Její muž byl alkoholik, bil ji, ukazovala mi i jizvy na krku, a ke všemu se jí narodili dva synové, jeden mentálně postižený, totální idiot, jak sama řekla, kterého měla v domácí péči do jeho patnácti let a pak ho musela dát do ústavu, protože na něj nestačila, a druhý, když dospěl, gay, toho času bez práce. Sama je vážně nemocná s částečným invadnim důchodem něco přes tři tisíce, a ač vyučená prodavačka (nemuže stát a v rukách nic neudrží), nemůže v oboru pracovat... takže si našla jen co může vůbec dělat, tedy noční místo v ostraze.

A proč to tu tady píši? Rozhodně ne proto, abych ukázal jak jsem k ženám hodný a rád je všechny vyslechnu, to si stejně myslíte, co si máme lhát, ale opravdu jen proto, abyste viděli, že jiní lidé jsou na tom ještě mnohem hůř, bijí se životem a ani si nestěžují... jen se o tom potřebují s někým popovídat. A taková žena není jediná, takových potkáváme na ulicích víc a ani nevíme jak na tom jsou. Mohl bych tu psát ještě i o jiné ženě, která je dokonce na tom ještě hůř a taky všechny ty těžkostí, které ji osud přidělil, statečně zvládá... ale to si už opravdu nechám jen pro sebe.

Zato ostatní lidé si pořád stěžují a nemají dohromady proč. Jsou na tom naopak moc dobře a nic jim neschází. Mají co jíst, kde spát a žádnou nouzi a žádné velké starosti. Stačí vidět to jejich předvánoční šílenství v obchodech, plné vozíky žrádla, jako kdyby ty nastávající dny měly být žranice a ne narození Ježíše Krista, křesťanský svátek, duchovní povznesení. Je hrůza se na tohle všchno dívat.




Havel měl snahu aby národ žil kulturněji a duchovněji, ale teď si do něj někeří rádi ještě i kopnou.

I tohle je samomluva, mluví se mluví, ale nic se pro tyhle lidi nedělá.

.

Dvě Dany a každá jiná

18. prosince 2014 v 8:00 | pavel |  Co dal den

Dvě Dany a každá jiná je docela normání. Vždyť každá žena je u mne jiná a tedy originál, ale každopádně ten rozdíl mezi nimi je docela velký, třeba už jen podle vzhledu a chování. Jedna je kultivovaná, pečlivě oblékaná intelektuálka, zatímco ta druhá je hipsterka, taková ta etnotetka, která ráda nosí pletené punčochy po babičce a o té jsem tu i kdysi psal. Ale přesto je obě něco spojuje a to je umění, jinak bych je snad ani nepoznal. Ta první Dana miluje malířství a sochořství, zatímco ta druhá hudbu a divadlo.

A proč to tu píšu a proč se tím zaobírám? Měl jsem se s oběma sejít ve stejný den. První mi napsala mail ta křesťanka hipsterka, že by mne ráda k sobě pozvala na kafe v devět večer, což jsem jí i obratem slíbil, ale jen o chvíli později mi zavolala mobilem ta druhá Dana, že by byla moc ráda, abych ji na křest té knihy toho výtvarného kritika Frýče doprovodil. To bylo v sedm hodin a tak jsem si řekl, že to časově zvládnu a oběma vyhovím. O tom křtu jsem tu, jak někteří víte, jsem tu v předchozích článcích psal a nakonec to dopadlo stejně jinak (po osmé večer mi ta druhá Dana poslala sms, že bohužel musí naši schůzku odkložit na čtvrtek, pokud bud mít čas) a tak jsem tu první Danu šel vyprovodit k ní domů.

Dana nejenže je bohémka, intelektuálka a milovnice umění, je i psycholožka a taky se tím živí. Svoji ordinaci má ve vlastním domě v přízemí a nahoře v patře bydlí a tam mne i pozvala na večeři. A měl to byt kapr i když Vánoce ještě nejsou. Toho kapra dostala totiž odpoledne jako dárek od dvou pacientů schizofreniků a musel ho hned zpracovat. "Tak nevím, jestli se ráno po jejich požití neprobudíme oba ráno mrtví," dodala, "těm se nikdy nedá věřit." Každopádne se do něho hned pustila, ale protože, podle jejích vlastních slov, není dobrá kuchařka a vaření jí vůbec nebaví. strčila ho do pekáče jen tak, pouze sůl a kmín, a k nim ještě přihodila pár brambor, které našla.



.


.


.



Našla doma i víno, má ráda červené jako já a výsledek vidíte na fotkách.





A co bylo dál? Tři kočky v posteli a ty mi jistě každej chlap záviděl.

.

Bez samomluvy to někdy nejde...

17. prosince 2014 v 8:00 | pavel |  Jen tak

... ale někdy je opravdu na obtíž... buď pro člověka, který tím trpí, nebo nechtěnému posluchači, jakým jsem včera byl, když jsem jel autobusem z Kačerova ke mně domů. Posadil se zrovna proti mně jeden člověk (přestože autobus byl poloprázdný) a celou cestu na mne mluvil. Mlel všechno přes deváté od politiky až po jeho rodinné problémy a já jen se musel tvářit, že jsem hluchoněmej (díval jsem přes něj jako by byl vzduch a ani mu to nevadilo), protože jsem neměl v úmyslu se s ní bavit. Jestli byl takto nemocnej, nebo jen ukecenaj, to jsem nezjistil, ale byl jsem rád, když jsem už mohl vystoupit.

Podobné lidí často potkávám v Německu na ulici a ti jsou často ještě horší, protože je to u nich opravdu nemoc. Nejenže mluví, ale sprostě hlasitě nadávají (taky všechno na sebe vykecaj) a jsou pak buď lidem na posměch, nebo je i dokáží vystrašit... hlavně malé děti. Jedna taková nemocná starší žena si mne dokonce jeden čas docela oblíbila. Přišla ke mně do obchodu, zašla řešit své údajné politické problémy, já se jí nemohl zbavit a jen kvůli ní jsem přišel o všechny zákazníky.

Pochopitelně i sám mluvím jen pro sebe, třeba když zrovna píši tady na počítač, abych si lépe v hlavě poskládat věty, nebo když jsem celý den sám a potřebuji promluvit a s někým si trochu popovídat. Uvařím něco a řeknu si to se ti ale povedlo. Ale pak je ještě samomluva, která dokáže každého člověka odrovnat. Něco někomu vysvětlujete, dokonce po lopatě a je to jako kdybyste házeli na střechu hrách. Takhle to bylo třeba s mojí ženou ohledně té její sekty a takových lidí je i mnohem víc, že se zatvrdí a nenechají si poradit.




Aby to tu nebylo bez fotek, ještě vám ukáži toho druhé umělce, Jana Miko, který taky na tom křtu knihy od J.Frýče maloval.



.


.


.


.


.


.


.




Ještě že je ten mobil, jinak bych taky podlehl samomluvě, když je M. na služební cestě.

.

Performance Věry Vybíralové

16. prosince 2014 v 18:00 | pavel |  Co dal den

Při příležitosti křtu knihy J.Frýče, jak jsem tu ráno psal, vystoupila se svou performancí i Věra Vybíralová, která byla zastoupená v jeho knize. Věnuje se rychlokresbě a ráda se i při tom ukáže. Měla krásnou žlutou sukýnku, takže byl na ni i hezký pohled. Po ní vystopil i další umělec, kterého vám ukáži zase příště.



.



Fotografoval jsem přes dav, proto fotky nejsou moc povedené.



.


.


.


.


.



Tahle děti měly jinou zábavu.


.


.


.


.


.



Nakonec jsem ji i oslovil a prohodil s ní pár slov. Nejenže mi věnovala malou kresbičku, ale i černý otisk její ruky.





Tak tady máte na konec tu její dvoustránku z té Frýčovy knihy.

.

Křest knihy Martina Fryče

16. prosince 2014 v 8:00 | pavel |  Co dal den

M.odjela na služební cestu do Českých Budějovic, trochu jsem se nudil, ale naštěstí mi odpoledne zavolala Dana, jestli ji nechci doprovodit na křest knihy, takže to bylo mne vítané rozptýlení. Dana miluje obrazy, má jich plný byt, takže má na výtvarníky i dobré kontakty. M.Fryč je výtvarný kritik a uspořádal knihu o dobré stovce současných umělců a jejich obrazů, které ho zaujaly.



.


.


.


.


.



Knihu mu křtila Kaplicky (v červeném), vdova po architektovi.




Byla tam ještě performance od Vybíralové (v žluté sukni) a o tom až příště.



.




Byl tam docela nával a samozřejmě převážně těch umělců z té jeho knihy.

A co dál? Dana mně pak k sobě pozvala na večeři a o tom taky příště.

.

Barrandovské terasy

15. prosince 2014 v 8:00 | pavel |  Co dal den

M.odjela navštívit rodiče a tak jsem si řekl, že bych se mohlo podívat na ty Havlovy terasy a možná to pochmurné počasí fotkám zprostředkuje trochu té správné atmosféry. Ale spletl jsem se, fotky nic moc a někdy jindy tam zajedu za sluníčka. Nakonec jsem při focení taky nebyl sám, potkal jsem jednoho Holanďana a tak jsem vám ho s jeho svolením i vyfotil. Nemusím mít na blogu jen samé ženy, co říkáte? Samotná stavba je nepřístupná, soukromý pozemek, a tak ńám ten hlídač aspoň dovolil fotit všechno kolem z povzdálí.



.


.


.


.


.


.


.


.


.


-


.


.


.



Tady bylo koupaliště.



.


-


.


.


.




Zablátil jsem si boty a kabát, ale každopádně to byla krásná procházky. Takové ruiny miluji.

.

Ta která si mne pokaždé našla

14. prosince 2014 v 9:00 | pavel |  Jen tak

Danu jsem poznal v mých šestnácti někdy v červenci na začátku prázdnin a byli jsme spolu skoro denně. Byla to moc krásná holka a když tu teď říkám, že byla krásná, tak nepřeháním. Byla krásnější než všechny holky, které jsem s kamarády znal (a ti mi ji i záviděli a nemohli pochopit, proč se zrovna do mne zahleděla). Ani nevím, jak bych měl tu její krásu popsat. Možná proto, že byla černovlasá, docela bych ji přirovnal k černé sametové klisně, která se leskne na slunci. S tím byla i spojená její pronikavá vůně, která z ní přímo sálala. Zpočátku mne to její nahořklé pižmo, jako u černošky, přitahovalo, ale po pár dnech, kdykoli se ke mně jen přiblížila, bylo to až k nesnesení... a nedalo se to skoro vydržet. Každopádně, jak se ukrajovaly dny z prázdnin, začínal jsem jí mít dost, nejen kvůli jejímu pachu, ale i kvůli té svěřeposti s jakou mne milovala. Vzhlížela ke mne jako ke svatému obrázku a taky mne tak i oslovovala, Ježíšku.... a nehnula se na krok ode mne. Hraničilo to u ní až s mánií a jen jsem se těšil, až zase odjedu na studie do Hradce a tak se jí zbavím.

Po pár měsících moji rodiče změnili bydliště (a já s nimi) a Dana nakonec ztratila i kontakt na mne... a já, jak plynul čas, na ni docela zapomněl. Po letech, krátce po vojně, jsem neměl kde v Praze bydlet a tak mne starší bratr vzal aspoň na pár neděl k sobě, než si seženu podnájem. Bydlel kousek od Vltavy ve starém činžáku v Dienzehoferových sadech s okny do dvora a protože často jezdil na služební cestu, nechával pro mne klíč u domovnice. Jednoho dne, byla to středa (to vím proto, že jsem v tyhle dny chodil s kamarády na pivo ke Třem pštrosům, který stojí na konci Karlova mostu, dnes je bohužel změněn na hotýlek, což je velká škoda, sedával tam i starej Štěpánek) mne v tom bytě čekalo velké překvapení. Někdy po půlnoci, lehce omámenej, když jsem po tmě lezl do postele (neumíte si představit, jak jsem se vyděsil), nahmatal jsem v ní nahé ženské tělo. Tahle holka si mne po letech opravdu našla (té domovnici nakukala, že je moje sestřenice, že za mnou přijela a nemá kde spát) a tak si na mne v té posteli i počkala.

V tu dobu jsem pracoval jako architekt nedeleko odtud na Portheimce, vzal Danu na milost a její staking tedy dál pokračoval. Čekala na mne pak skoro denně u práce, pokud jí to její pracovní doba dovolila, a náš vztah, přestože jsem měl souběžně i pár přítelkyň, tak nerušeně pokračoval dál. Bylo to pro mne i pohodlné... ale ten pach jejího těla, hlavně když se rozpálila, mně byl stále na obtíž. Mezitím jsem si našel byt, od bratra jsem se přestěhoval (novou adresu jsem před Danou zatajil) a tak jsme se buď scházeli v jejím, nebo přímo tam po pracovní době. Buď ve stoje, nebo na podlaze, na rozložených starých plánech, jsme se pak pomilovali. Často mi nedala pokoj ani během dne a tak jsem i přes poledne musel zajet k ní. Takový už prostě jsem (a to mi i zůstalo) že neumím žádné ženě říct ne. Dnes už ani nevím jak dlouho jsme se scházeli, ale faktem je, že jednoho dne přišla s tím, že otěhotněla (v době kdy mne začala prudit se svatbou) a já zrovna v ten čas musel z té Portheimky odejít. Přestěhovali jsem se do Opletalovy ulice, kde byl taky ateliér. Tuhle adresu (podobně jako byt) jsem jí taky zatajil.

Nebyla by to ovšem ona, aby si mne opět nenašla, tentokrát zase pro změnu v mém dalším ateliéru, tentokrát soukromém, který jsem sdílel spolu s kamarádem fotografem ve Sněmovní ulici na Malé straně. Přišla s tím, že když jsem se nehlásil, šla na potrat, ale to jí přesto neodradilo, aby mne aspoň tam nenavštěvovala dál. Chodila tam za námi i naše společná kamarádka Josefína, která nám stála za model (on jí fotografoval a já maloval) a tak i Dana jemu někdy postála. Ten ateliér jsem držel asi rok (kamarád emigroval do JAR) a nakonec, aspoň jak jsem doufal, se naše cesty s Danou rozešly docela.

Tak asi po třech letch, to jsem byl stále ještě pracovně v té Opletalově ulici, nejednou jednoho dne telefon... a kdo jiný než Dana. Ani mne nenechala dopovědět jediné slovo, třeba jak se má, jen řekla že mne chce informovat, že je šťastně vdaná, že našla hodného muže a že má dvojčata, dceru Evu a syna Adama. Ty prý počala se mnou a nikdy je, ani ji, už neuvidím... A zavěsila. Od té doby se skutečně neozvala.






Fotografie Dany vám ukázat nemohu, protože ty jsem spálil než jsem emigroval, ale tak tu máte aspoň toho Ježíška.

A jak se zdá, tu Danu asi už nikdy neuvidím a ani s ní nepromluvím.

.

Jak bude asi vypadat Praha za pětadvacet let

13. prosince 2014 v 9:00 | pavel |  Názory

Včera mi dala M. volno (a já jí) a tak jsem se v podvečer vydal na výstavu o územním plánování naší metropole. Mnoho toho se tady ode mne nedozvíte, to raději sami zajděte na radnici, vstup volný a podívejte se na nonstop video, kde vám to bude názorně předvedeno. V kostce jde o živě propojené město plné zeleně.



.



Tady je například znázorněná hustota obyvatel.



.


.


.



Je tu i krásný výhled na Hrad i na část Prahy.




Už se stmívalo, víc fotek příště.



.


.




A mimochodem, včera jsem měl přes 900 návštěv jen díky jednomu mému starému článku z roku 2009 a neumím si to vysvětlit.
Že by se na něj vrhli islámci a hrozí mi smrtelné nebezpečí a měl taky jako primátorka požádat o policejní ochranu?

.

Ostatní ženy jsem neřešila

12. prosince 2014 v 8:00 | pavel |  Jen tak

"Ostatní ženy jsem neřešila. Jeho asi inspirovalo, že se neprudím kvůli něčemu, co v daný moment nebylo podstatné. Důležité bylo, že si rozumíme a že se vzájemně doplňujeme. Ke svým partnerkám byl slušný a do toho si přibral ještě i mně...." Tohle napsala o Hapkovi jeho dlouholetá přítelkyně v Reflexu a obdivuji ji že to tak upřímně na sebe prozradila. Takových benevolentních žen vůči mužům asi bude víc, jen to neřeknou... asi se nechtějí dostat do někého plátku jako je Blesk a tam by se to pak jistě řešilo.

Kolikrát mám chuť něco podobného taky tady napsat, jak to s mými přítelkyněmi mám (a ony se mnou), ale pak po nedávných zkušenostech tady na blogu jsem si to pokaždé raději rozmyslel... však víte o čem je řeč. Ale nakonec si teď říkám, proč ne. Před M. (může to být Maruška, nebo Marcelka, nebo obě, to si už opravdu nechám jen pro sebe) jsem taky upřímný a o všech jiných schůzkách jí pokaždé řeknu (nic špatného na tom oba nevidíme) a ona to akceptuje, ba naopak, klidně se mne zeptá druhý den, jaká ta procházka byla a jak jsme si ji i užili. Není rigózní stejně jako já a oba si jen přejeme abychm byli šťastni a se štěstím se i podělili. Někomu se to možná bude zdát nemožné, ale takhle to mezi námi funguje. Přej jinému a bude ti taky přáno. Proti jedinému svazku taky nic nemám, abych předešel případným námitkám, ale v nějaké situaci to ani jinak nejde... a snad nejdůležitější je (to mi snad dáte za pravdu), abychom život v rámci možnosti prožili šťastně.

Včera jsme s M. prožili krásný den. Vzala si pár hodin z práce volna a už ráno jsme prolezli všechny obchody po Praze, koukala po dlouhých svetrech, které by nosila jako šaty, a taky modrozelenou "skotskou" sukýnku (nevím jak vy, ale zrovna tyhle se mi fakt líbí, protože ženy v nich vypadají jako školačky) a byla ráda za moji pomoc a poradu. Potom jsme zajeli ke mně domů na oběd (ráno jsem ještě stačil upéci bábovku, kterou vidíte na fotce) a dali si karlovarské knedlíky s červeným zelím, které ochutila na svůj způsob od mámy (nastrouhala do nich syrovou bramboru, což jsem neznal) a pak odjela na podnikovou "vánoční" oslavu. Asi nejvtipnější na té oslavě bylo, že jí to nepřál její manžel... a sedmkrát ji tam telefonoval (ani s ní v jedné domácnosti nežije. nýbrž s milenkou), a chtěl, že pro ni přijede a vyzvedne ji. Pochopitelně z obavy, že by se mohla opít a někdo ji pak odvleče do postele, jak to někdy po takových podnikových oslavách i bývá. Prostě žárlil... Chová se nejspíš podle vlastních zkušenosti, kostatovala nakonec M.



.


.




M. má ráda maso, ale když jí se mnou, tak si ho často nedá... ale nevadí mi, když ho jí.

Mějte se krásně, buťe šťastni a milujte se.

.

Nasirové náměstí a Johnova zeď

11. prosince 2014 v 8:00 | pavel |  Co dal den

Majá taška M. s mobilem a doklady je na světě a dokonce i s celou hotovostí přes tisíc korun... Nejspíš jí nebyla ukradena, ale prostě ji v Kauflandu vytratila. Každopádně je zajímavé, že ty věci ten obchod na policii předal až víc jak po týdnu a přestože jsme oba na ten telefon několik dní volali, nikdo ho nezvedl a neřekl nám, že si to máme vyzvednout. Bylo tam její jméno a přesto teprve až včera police dala M. vědět, že si to má u nich vyzvednout na Násirově náměstí. Ten plánek, který vidíte na fotce, jsme bohužel neměli sebou a bohužel jeden člověk na stanici autobusu nám ukázal špatnou cestu, dokonce opačnou, a tak jsme dobrou hodinu obcházeli celé Modřany (nikdo pořádně nevěděl kde to je) než jsme to Násírové náměstí, navíc až na kopci, našli... a byli jsme už pak i pořádně nasraní.



.



Ale konec dobrý, všechno dobré a ještě vám ukáži tu Johnovu zeď.




Už není bílá a rychle se plní malůvkami, ale přesto je té staré škoda.



.


.


.


.


.



Přibyl tam i Zeman, jak jinak.

Včera prohlásil, že chce pokračovat v Hovorech z Lán v přímém přenosu, bez minutového zdržení a bez cenzury.

Taky nás bude nasírat? Každopádně se máme zase na co těšit.

.