Leden 2015

Ta mužská žárlivost

31. ledna 2015 v 8:00 | pavel |  Co dal den

Abych tu předeslal o co jde, moje kamarádka (nebo chcete-li přítelkyně) dojíždí do Prahy denně za prací a její muž se kterým sice nežije v jedné domácnosti, někdy ji do Prahy autem odveze. Sice ten její muž stále tvrdí, že na ni nežárlí, i když ji občas kontroluje kabelku, taky nemá ani proč žárlit, když žijí každý podle svého odděleně, nicméně mu včera ráno nedalo, aby se jí nezeptal, pro koho veze ty zákusky, která hned uvidíte na fotce. Ve skutečnosti je vezla na oslavu do práce, kde její kolegyně měla narozeniny nebo svátek... a taky pár kousků pro mne. Řekla mu na to "A proč tě to vůbec zajímá?" Samozřejmě mu to bude celý den vrtat hlavou a zítra za ní přijde se stejnou otázkou vyzvídat, jako už to několikrát udělal.

O mně její muž pochopitelně neví nic, jinak by s ním měla peklo, ale přesto žárlí, i když ani neví na koho. Abych to ještě víc vysvětlil, ve skutečnosti ten její muž je tak na 99 procent přesvědčen, že jeho žena nikoho nemá, tedy zatím nikoho nemá, ale žárlí, kdyby přeci jen někoho jednou mohla mít. Ono to vypadá legračně, ale prostě si její muž nechce připustit, že by po něm ještě někoho jiného měla. Pro něj by bylo nejlépe, kdyby šla do kláštera. Muži často na něco žárlí co neexistuje a vlastně při jejich nevědomosti to už exstuje. "Takovej je to magor, tak vyber si. Co vlastně ještě chce?" dodala ta moje kamarádka. Docela komické.

A proč mne vlastně ta kamarádka zatajuje, i když ani nemusí? Pronásledoval by ji pak o mně otázkami, jaké si můžete jen domyslit: co dělám, co s ní dělám, kde se scházíme, jak to s ní dělám, jak dlouho, v čem jsem třeba i lepší, od kdy se známe, jak mne poznala... a to by si fakt ráda odpustila. Jste tady na blogu samé ženy a jisté víte, že ta mužská žárlivost opravdu dokáže lézt na nervy. Nebo ne?



Jsou ořechové s pudinkem a čokoládou.




K veřeři jsem pro nás uvařil cizrnu, protože ji ještě neměla.




Moc jí chutnala jak je vidět. Přinesla si i noční košilku... a to by se jejímu muži asi taky nelíbilo.

K tomu článku mne vlastně inspirovala jedna blogerka, která psala taky o mužské i docela bezpředmětné žárlivosti.

.

Když padne na Palmovku bomba

30. ledna 2015 v 20:16 | pavel |  Jen tak

Aspoň tak to vypadá na Palmovce a pokaždé, když tam přesedám, podivuji se proč město s tím místem nic nedělá. Pro nepražáky Palmovka je v Praze a je tam stanice metra. Aspoň to její okolí by tam mělo být přívětivé. Dokonce i synagoga, která tam stojí, je opuštěná a nejspíš se o ni nikdo nestará. Vypadá to tam fakt tristně už roky, ale když jsem tam před pár dny opět přesedal, byl krásný den... a tak jsem si říkal, že někdy stačí jen modrá obloha a aspoň na fotkách všechno je docela jinak.



.


.



Tyhle tři fotky jsou před týdnem a ty následující v tomto týdnu, když svítilo sluníčko.



.


.


.


.



Palmovka není ani tak daleko od centra Prahy, po ní ještě následuje šest stanic metra.

.

V Praze se můžete cítit i jako na vesnici

29. ledna 2015 v 19:44 | pavel |  Co dal den

M. mi odjela na služební cestu do Českých Budějovic, ale přežil jsem to, protože mi během dne často zavolala. My si ostatně voláme pořád... třeba když jdeme delší cestu a krátíme si ji tak. Volala mi i z vlaku a vzápětí i Jitka. Ta si mi postěžovala, že ráno když utíkala na autobus upadla a pořádně si natloukla koleno. O tom jsem se pak zmínil i M. a ta mne za ní, i když se mi moc nechtělo, poslala. Jak jsem už psal, Jitka se stará o mentálně postižené lidi a právě když jsem tam u ní pil kávu a hladil Jitce to koleno (pro nezasvěcené mám v rukou díky mým kamenům léčivou energii) přišla tam postarší žena, že venku četla na cedulce, že se tam hledá uklízečka. Chtěla to místo pro svoji šestadvacetiletou dceru, která je lehce postižená a chtěla by pracovat, aby si něco přivydělala. To jsem si pak s Jitkou říkal, jaké je to neštěstí mít takové dítě, které je odkázané jen na rodiče. Pořád si na něco stěžujeme a nemáme dohromady proč. Vyber nějakou práci. když pro takové lidi není moc možností, jedině tak uklízečku nebo mýt někde v restauraci nádobí. Sám mám jednu takovou kamarádku, která má takové děti a navíc je na ně úplně sama.

Když M. přijela už se stmívalo, ale ukáži vám aspoň fotky z jiné procházky, kterou jsme si den předtím dopřáli. Byli jsme na jednom statku, nebo hospodářství, nedaleko Hostivařské přehrady, které je každému i přístupné a slouží jako vzdělávací místo převážně pro děti.



.


.


.


.



To je takový starý hudební nástroj když do toho mlátíš klackem.



.


.


.




Dnes jsme si vyšli na Smetánku, kopec v Hrdlořezech, ale o něm až jindy.

V Praze si můžete vybrat prostě cokoli.

.

Psa vyhodíš dveřmi ven a vleze ti zpátky oknem

28. ledna 2015 v 21:56 | pavel |  Jen tak

Malý dodatek k předešlému článku. Dnes jsem kamarádce sám zavolal, protože jsem měl obavy jak tu rodinnou katastrofu nese, ale byla s tím stavem, že je konec jejich manželství, docela smířená. Vyhodila ho z domu, že ho už nechce vidět, ať ji neotravuje a ponechá ji konečně svobodu. Docela se ji dokonce ulevilo, že to má konečně za sebou a že to ani nebylo těžké. Dříve po takových hádkách celé noci probrečela, ale tentokrát kupodivu spala jako zabitá.

Nicméně její manžel se odpoledne znovu u ní doma objevil a tvářil se jako by ani ten včerejší večer nebyl, ten jejich konečný rozchod, ale jen její "hysterie" a na něm je aby ji to odpustil. "Tak vyber si vlastně co ten chlap chce..." řekla mi. Takhle by mu to bylo každopádně pohodlnější. U mne povečeřet, skutečně mu dala jíst, a odjet na noc za milenkou. Každopádně je tentokrát rozhodnutá, že s ním už nadobrou končí a vlastně i její děti ji v tom podporují.




Takový čuně z procházky s mojí M.

.

Rodinné tragedie na denním pořádku

28. ledna 2015 v 8:00 | pavel |  Co dal den

Kdyby člověk věděl, kolik jen tragedií se děje v rodinách po celém světě o ničem jiném by se nepsalo. Včera v televizi zrovna bylo jak žena chtěla odejít od manžela a on se jí pokusíl zabít, aby nepatřila nikomu jinému. Pokud se dobře pamatuji, dostal čtyři roky na pevno a nejspíš zatím co bude sedět, stejně už ji neuvidí a nejspíš jinému bude stejně patřit.

Včera jsme si opět s M. dopřáli procházku kolem Botiče u Hostivařské přehrady, chvílemi pršelo, chvílemi sněžilo a nakonec i to sluníčko se prodralo z mraků. Byla to moc krásná procházka a náramně jsme si ji užívali. Někdo takové štěstí nemá. Večer jsme potom společnými silami pekli koláč a jak jsem přenášel pánev, abych v kuchyni uvolnil místo, vysmekla se mi z něho skleněná poklice a naráz byt plný střepů. Kdyby aspoň přinesly štěstí mé jiné kamarádce, od které jsem hned nato dostal tuhle sms. Tahle kamarádka mi občas večer zavolá, když nemá komu se svěřit.




Jak jsem tu už jednou psal, její manžel ji zanáší, ale ona přesto nemá sílu se ho vzdát a stále mu jeho milostné avantýry toleruje a odpouští. Navíc ten její muž ví, že si může k ní všechno dovolit, jednou je k ní milý a pozorný a vzápětí ji vynadá... a tak ji vlastně stále drží v nejistotě, že by se přeci jen něco mezi nimi mohlo spravit. Tentokrát to však přehnal. Tu svoji milenku vzal v sobotu na nějaký ples a jejich společní kamarádi jí to samozřejmě hned donesli. Pro tu kamarádku to byla velká rána, protože tím ji před všemi lidmi vlastně pokořil a to už dál nemohla snášet. "Proč jsi mi tohle udělal", řekla mu asi vyčítavě. Některým takovým chlapům prostě nerozumím, že nemají aspoň na ty své manželky ohledy. Buď v tom neumějí chodit (občas nějakou holku pro rozptýlení, ale bez toho aby ženě tím ublížili), nebo jsou magoři.




Ukáži vám aspoň pár fotek z naší včerejší procházky.




Ta tráva je opravdu stále zelená.




Zastavili jsme se na můstku a dívali se na kachničky. Kdyby lidi byli aspoň tako tihle, řekla M., nerozlučně spolu.





A manželství pevně propojené a soudržné jako tahle zeď, říkám si teď zase já.

.

Vyber si, to se lehko řekne...

27. ledna 2015 v 8:00 | pavel |  Jen tak

... když každá je jinak krásná a přitažlivá.

Tady vám ukáži tyhle kytičky ze zahradnictví v Praze v Malešicích, kde jsem včera byl, ale myslím tím hlavně ženy.



.


.


.



To zahradnictví je současně i botanická zahrada na svahu hory Tábor vysoké 460 metrů nad mořem. Byl jsem tam procházce dopoledne sám, dokud neskončila M. práce a ani jsem nevěděl, co mne čeká. Prostě jen věděl, že v té pražské čtvrti ještě nikdy nebyl (v Praze je stále co poznávat) a proto jsem se tam i rozjel. Kromě té zahrady je tam i zámeček, přilehlý park a rybník.

Fotky odtud vám ukáži přístě, ale ještě k těm ženám. Je fakt a to snad víte, že mám víc kamarádek, ale je to opravdu těžké říct "vyber si jen jednu jedinou" a v ní najdeš všechny ostatní. Mohl bych je ještě přirovnat, když ne ke kytičkám, tedy k zákuskům. Můžete říct, ten budu jíst až do smrti a nedostanu chuť na žádnej jinej? Vždyť každá žena má nejen jinou krásu, ale i vůni, chuť a charakter... a věřte, nebo nejvěřte, úplně nejkrásnější. právě v těch jejich rozdílech, je poznávat.

.

Mineralogická burza i s krásnými dětskými obrázky

26. ledna 2015 v 8:00 | pavel |  Co dal den

V sobotu byla v Praze ve Vršovicích mineralogická burza a tu jsem si nenechal ujít. Potkal jsem tam po roce zase plno kamarádů se kterými jsem kdysi chodil na kameny a měli jsme si zase co říct a na co si i zavzpomínat. Samozřejmě jsem tam taky přitáhl pár kamenů a docela dobře i slušně prodal (měl jsem tam i stůl), ale to nebylo pro mne tak podstatné... hlavně že jsem se pár kamenů, kterých mám plný byt, zase zbavil.



.


.


.


.


.



Že by ženy sběratelky, nebo ten stůl hlídaly svým mužům. Co vy holky, taky jste na kameny?

Burza byla v základní škole a bylo tam hodně vystavovatelů (počítám že asoň 300 nebo i víc) a snad víc než loni - po třídách, po chodbách a tentokrát dokonce i v tělocvičně, kde i já měl ten stůl. Když se odpoledne trochu uvolnilo, burza byla jen do 14-ti hodin, prošel jsem tou školou abych něco i vyfotil. Na jedné chodbě jsem pak viděl i tyhle krásné obrázky, které mne zaujaly a tak jsem je i vám vyfotil.



.


.


.


.


.




Ty děti dostaly jistě nějaké zadání, ale přesto ta jejich fantazie. Jak se vám líbí? Mně ten poslední v plamenech.

.

Kudlanka nábožná aneb zakázat si novou kamarádku prostě neumím

25. ledna 2015 v 14:32 | pavel |  Jen tak

Jak jsem k té kudlance přišel, to vám neřeknu,. ale zkrátka dobře pozvala mne k sobě do kanceláře na kafe. Pracuje v jedné zahraniční firmě jako sekretářka a nejsíš její nejhlavnější činností je vařit kafe a to dělá skutečně znamenitě. Pochopitelně jsem i ten svůj "zálet", pokud by se tomu dalo říct, oznámil i mojí M. a ta neměla proti tomu nic, spíše naopak, protože jak už jsem tu psal, nic si nezakazujeme. Ale teď jen k té docela hezké kudlance.

Vztah v jejím manželství už tolik nefungoval, jak by si mohla přát a tak zatoužila po nějakém dobrodružství. Jako na zavolanou ozvala se jí ozvala láska ze studenských let (stará láska přece nerezaví), dala si s ním schůzku, která, jak se dalo čekat, vzala docela rychlý spád.... Nakonec se jejich nevěra provalila na obou stranách a oba se nakonec vrátili ke svým protějšům, kteří je vzali na milost.

Někdo nemá odvahu řešit manželské problémy razantně, jako třeba moje některé přítelkyně, ale tahle žena je jejich pravý opak. S neláskou, nebo lhostejností od partnera se zkrátka nedokázala smířit a tak si záhy našla nového milence... a zase z deště pod okap, jak to často bývá. Tentokrát to doma řekla a k novému příteli se přestěhovala. Ten ovšem brzy onemocněl a zemřel, takže se opět ke svému muži vrátila.

Já vím, na tom jejím životním příběhu není vyjímečného. Jednou je to muž muž, který opustí pro jinou manželku, jindy žena, tedy žádná chudinka (někdo tu kdysi napsal, že mám za přítelkyně jen zhryzené ženy, tedy chudinky,což není pravda), ale co mne na tom všem nutí k zamyšlení, že člověk si stanoví nějaký řád (jako třeba náš ortodoxní zemský rabín) a přijde zalíbení (a nakonec i posledlost po lásce) a všechno vyjede z kolejí. Člověk stále hledá lásku, kterou zrovna u druhého necítí a když ji najde, nebo má aspoň pocit, že ji našel, obětuje pro ni všechno, riskuje a nehledí na to co tím ztratí. Přehodnotí všechno, i své názory. Láska ospravedlnění vždycky najde. Co taky člověk v živote jiného má než lásku a její naplnění.





To je to kafe, které jsem od ní dostal, ale jak ta kudlanka vypadá vám samozřejmě ukázat nemohu.

.

Nejlepší obchody mají výrobci svíček

24. ledna 2015 v 9:00 | pavel |  Jen tak

Snad jste si toho sami všimli, český národ je poslední roky svíčkovej. Začalo to po smrti Václava Havla, pak následovaly výročí, taky Palach a naposledy francouzské velvyslanectví po té vraždě redaktorů CHARLIE HEBDO. Lidé prostě milují svíčky a každá příležitost je jim vhod. Zprvu je to takové davové nadšení, každý musí zapálit aspoň jednu svíčku a nechat se při tom vyfotit, ale stačí když uběhnou dva tři dny, rychle na to zapomenou a čekají na další příležitost... a někdo to pak v tichosti odklidí.

Místo těch svíček, aspoň já si myslím, měli bychom se tím vším raději zamyslet a jednat, aby se takové tragedie už neopakovaly. Vzpomeňte na tu dobu po smrti Palacha. Taky celý národ povstal, taky samé svíčky, byl zorganizován velkolepý smuteční průvod, podobně i po smrti Havla, a nakonec jejich odkaz upadl docela k zapomnění. Po Palachovi normalizace, po Havlavi na Hrad Zeman. A podobně to asi bude i s těmi radikálnímiu muslimy... za nějaký čas už to nebude aktuální, politici toho mnoho neudělají a Evropa nakonec stejně padne do jejich rukou. A pak si aspoň zapálíme ty svíčky.



.


.


.




Všichni jsou najednou Charlie. Ale ruku na srdce, vždyť to vážně nikdo nemyslí.

.

Zákazy jsou proto aby byly porušovány

23. ledna 2015 v 8:00 | pavel |  Jen tak

To jistě všichni znáte, jinak by nebylo na světě tolik zločinů. Každý jsme za život porušili pár zákazů už jako děti a roste to s námi do dospělosti. Já třeba, i když jsem křesťan, fotím v kostele i když je to zakázáno a to si i Bohem klidně vyřídím, protože ten zákaz tam nenapsal on, ale nejspíš kněz nebo kostelník. Prodávají pohledy (a nenapadlo vás, že ty fotky na ty pohledy musel někdo fotit?) a mají pak menší zisk. Pokud se tím zamyslíme, za den porušíme tolik zákazů, že si to ani neuvědomuje. Jdeme na červenou, když nevidíme policajta, zapálíme si na zastávce, teď mi nic zrovna nenapadá, ale je toho prostě hodně. Ale pokud to nikomu očividně neublíží, tak se na já dívám, je to docela v pořádku. Nenechme se nesmyslnými zákazy (někdy i smyslnými) omezovat.

Nejen úřady, ale hlavně lidé rádi zakazují a dokonce někdy i sobě... a pak se diví, že si přivodí žaludeční potíže. Jsou sami proti sobě. Neumí se uvolnit a odpoutat. I já jsem si dříve ledacos zakazoval a teď vidím, jaký jsem byl hlupák. Stálo mi to za to? Často si něco zakazujeme s ohledem na ty druhé a odvěčí se nám něčím podobným? Ani náhodou. Mohu-li k těm zákazů říct něco osobně, s M. jsme se dohodli, že si nic nebudeme zakazovat a taky se nehádáme a žijeme si jak v ráji. Proč si taky vzájemně něco zakazovat, když jsme v jádru svobodní (a neměli bychom si patřit) a za všechno si nakonec jen sami zodpovíme. Možná si někteří myslíte, že tu plácám nesmysly, ale řeknu vám to ještě trochu jinak. Je jistě hodně lidí, kteří si mnohé s ohledem na své bližní zakazují (takže si berou svobodu). Je to sice mravní a chvílihodné, ale právě tito lidé pak mají sklon jiným zakazovat a taky rádi druhým všechno zakazují... a za následek jsou pak jen hádky, rozepře a nakonec i rozvraty rodin. Dejme druhým co bychom rádi přáli i sobě. Život bez zákazů, tedy volnost a svobodu.




.




Co myslíte, budou si i tihle novomanželé něco zakazovat? Samozřejmě že ano.

.

Kuskus a další improvizace

22. ledna 2015 v 13:11 | pavel |  Kuchař pro ženy

Jelikž čas je nám s M. vzácný, máme jiné zajímavější náplně dne, byl včera kuskus s tím co zrovna bylo doma. To něco vypadalo jako lečo, tedy rajče, paprika, cibul, mrkev a celer, ostře okořeněné, aby nám pálila pusinka. Nakonec jsem přesto M. pak umluvil, jestli by nemohl být závin jako moučník a tak se do něho i dala. Jeden byl s jablky, druhý s tvarohem a třetí s kiwi. Jelikož nemám doma ani vál ani váleček, posloužila láhev vína. M. si dokázala i s tím dobře poradit. Zatím co jsem dělal ten kuskus, M. se pustila do závinu... dělba práce jak to má v "manželství" být.



.


.



Já si to na rozdíl od M. smíchal dohromady.




Nejlepší byl ten závin s kiwi. A není nad improvizace.

.

Pánské veřejné záchody

21. ledna 2015 v 8:00 | pavel |  FOTO

Ženám zakázáno a přesto se tam vetřely a očumují.



.


.


.


.


.



.

Večerní Praha trochu jinak

20. ledna 2015 v 8:00 | pavel |  Co dal den

Když není zrovna dobré počasí, v neděli bylo i docela chladno, zvolíme procházky večer po Praze a zejdeme i někam do tepla na skleničku. Já mám rád červené a M. bílé, ale to není problém, když si dáme každej dvě deci. Poslední dobou mi i to bílé s M. chutná a přemýšlím proč asi. Má na mne neblahý vliv? Nebo blahý? Každopádně jsme to vzali od Náměstí Revoluce po Příkopech a dál přes Karlův most až na Malou Stranu, kde se cítíme nejlépe. Samozřejmě při tom i fotím a tak tady ty fotky máte.



.


.


.


.


.


.


.


.


.


.


.




Doufejme že dnes bude hezky, máme v úmyslu si zase zajít k přehradě. Co vy?

.

Když se dva zaměstnanci v baru nudí

19. ledna 2015 v 9:24 | pavel |  Jen tak

Včera jsme si s M. zase vyšli do noční Prahy a byla docela opustěná. Jestli to bylo zimou, nebo turisté po víkendu odjeli, to se dá těžko říct, ale nebylo skoro vidět člověka a tedy ani v barech. A do jednoho jsme výlohou také nahlédli.




Co by tomu asi říkal majitel toho baru. :D




Jistě víte, že v minulách dnech bylo výročí upálení Palacha a tak u Václava byly svíčky jako jeho ležící tělo.




Počasí dnes moc hezky nevypadá, ale přesto vám přeji hezký den.

.

Nevěř muslimům

18. ledna 2015 v 9:00 | pavel |  Jen tak

Tohle mi ve své slabé chvilce řekl můj kamarád, sám muslim, který je věřící a skutečně se čtyřikrát denně modlí. Pochází z Egypta a žije již pár let v Německu a podniká. Napsal jsem kamarád, protože se s ním už pár let vídám, je milý a ochotný, někdy mi v obchodě i zaskočil, když jsem si potřeboval něco vyřídit, ale ruku bych za něj nedal. Doslova mi totiž řekl, že "musilmové mají dovoleno v zájmu víry lhát", protože víra je jim víc svatá než nejaká lež, která je prostředkem nečeho docílit. Jiný můj kamarád v uvozovkách, s kterým se také stýkám a který pochází ze Syrie, ale není tak nábožensky založený (má ostatně za ženu Němku blondýnku, která šátek rozhodně nenosí) mi zase onehdy řekl, že stejně jednou Německo přestoupí na jejich víru... pokud ne násilně, tak prostě tím, že nás Němce ženskou plodností převálcují. Každá normální německá rodina má tak maximálně dvě děti, zatímco muslimové, viz fotky, které jsem loni fotil, aspoň dvojnásobvek. Pak už stačí jen tři generace a Němci tu budou v menšině.

Jak někteří moji stálí blogoví návštěvníci dobře ví, už roky před nimi na blogu varuji a kritizuji německé politiky, že proti tomu nic nedělají. Taková ta móda z Německa multikulturní stát udělat, se jim už teď, když je pozdě, pořádně mstí, jak dnes vidíte ze zpráv. Hilerovo úsilí ovládnout svět a nastolit nový řád teď převzali radikální musilové a máme se na co těšit. Už mnoho let muslimové zdarma rozdávají v německých ulicích korán (jak vidíte na mé fotce z Gelsenkirchenu) a mešity tam rostou jako houby po dešti. Taky často vybírají v ulicích příspěvky na sirotky v muslimských zemích a jde to samozřejmě na zbraně. Ta úlisnost muslimů nemá hranic. A pokud je k nim někdo kritický, je označen za nacistu a xenofoba. Jsou i dobře organizovaní. Jejich strategie je postupně Evropu ovládnout. A Češi mají zatím štěstí, že jich nemají tolik, jako ve Švédsku, ve Francii, nebo v Německu.



.


.


.


.




Potenciální radikální islámští bojovníci.

.

Proč už nestojím o velkou návštěvnost

17. ledna 2015 v 8:00 | pavel |  Jen tak

Byly doby, kdy jsem měl velkou návštěvnost, až tisíc denně, a byl bych neupřímný, kdyby mne to tehdy netěšilo. Pochopitelně to nebylo tak zcela mojí zásluhou (přestože jsem publikoval aspoň jeden článek denně a to mi i zůstalo). protože, co si máme lhát, se o to zasloužilo mé členství v Autorském klubu, ve němž jsem byl skoro od samého počátku. To pak je člověk denně na první stránce blogu.cz a bylo by smutné, kdyby se u mne nikdo neukázal. Při čistce asi před rokem mně vyloučili (ani dodnes nevím docela proč a ani jsem se po tom nepídil) a bylo po tisícovek návštěv, přestože nějakých třista zůstalo. A taky mne blogování už ani tolik nebavilo. Moji staří kamarádi (a kamarádky) postupně taky odešli z blogu (hodně jich bylo vyloučeno i z AK jako já, třeba moje láska Bohunka) a už blog taky nebyl co dřív.

Ale abych se vrátil k tomu, proč už nestojím o tolik návštěv. Předně tu píši jen pro sebe (jako deník abych v tom neměl moc velký bordel) a navíc se mi ten život vně internetu (tedy i blogu) zalíbil víc a na blogování už nemám tolik času. Své kamarády a přátele už mám stejně jinde než zde na blogu a jistě si asi domyslíte kde... většinou na fb. Ale přesto blogu cz. za ně vděčím, protože většinu z nich jsem poznal právě tady a stále se mimo internet vídáme. Taky jsem omezil počet návštěv tím, že nové blogery nikde nehoním (což mnozí stále činí). Docela mi stačí, že pár věrných mi zůstalo a kdo příijde, kdo mne tu na blogu navštíví a nechá komentář, tomu i odpovím. No řekněte, mám já to zapotřebí, mit tisíc návštěv lidí, které neznám a se kterými se asi ani nikdy neuvidím? Jednak je mi důležitější kvalita, než kvantita a taky to má i další přednost. Tihle věrní, kteří se stále ke mně vrací, bývají na stejně vlně jako já (aspoň většina) a chovají se ke mně i ohleduplně a nesnaží se mne za každouu cenu prudit.
A aby tu nebyl jen text, tak tady máte fotky z tohoto týdne, když bylo v Praze krásně a zelená tráva.




Kostel Marie Sněžné a Františkanská zahrada, která není daleko od Václaváku.



.


.


.


.



Tady jsme vždycky s Klárkou sedávali, když jsem byli po Praze uchozeni a ta vytáhla blok a psala do nich své povídky.

I za Klárku vděčím blogu a abychom se dnes viděli už taky nepotřebujeme blog a internet.

A co říct na závěr? Neberme to tady na blogu tak vážně a milujme se.

.

Vánoční cukroví a železniční most

16. ledna 2015 v 12:09 | pavel |  Co dal den

Ono to nejde moc dohromady, ale tim cukrovím můj den prakticky začal a železničním mostem skončil. Ve skutečnosti den začal ještě o něco dřív a docela špatně. Zapomněl jsem si totiž v počítači paměťovou kartu do foťáku a to byla pro mne přímo katastrofa. Novou kartu jsem si nechtěl koupit, protože jich mám už doma aspoň deset (taky jsem si je kupoval, když jsem je doma zapomněl) a tak si řekl, že si musím vystačit jen se zabudovanou pamětí, která ovšem nemá takovou kvalitu a fotky pak nejdou ani upravovat ani zmenšit. K tomu všemu neštěstí jsem si ještě omylem zablokoval mobil a pin jsem taky nechal doma.

Kromě těchto svízelí jsem měl včera ovšem i radosti. Ozvala se mi Jitka, že má ještě pro mně vánoční cukroví (od Vánoc jsme se neviděli) a docela mne potěšilo, že na mne stále myslí. Pro to cukroví jsem se tedy u Jitky zastavil, za to jsem ji aspoň promasíroval záda, na které si stále stěžuje (má velká a tedy těžká prsa) a pak rychle i s tím cukrovím tramvají č.26 za M., která už na mne před prací čekala. Největší radost pro mne byla ovšem M., se kterou jsem se o cukroví od Jitky i podělil.

Počasí nebylo včera zase tak špatné a tak jsem se vydali do Havlíčkových sadů a pak dlouhou procházkou přes Folimanku až k Vltavě.... a dál železničním mostem na Smíchov. To už se zase stmívalo.



.


.


.


.



Tohle růžové tam roste na keři.



.


.


.


.



To je zase jiná náplavka a současně přístaviště a tam je ještě víc labutí, jak vidíte.





To cukroví od Jitky jsme po cestě nesnědli všechno a dnes bylo k snídani.

.


Ve strži

15. ledna 2015 v 18:19 | pavel |  Co dal den

Nebo v roklině a s kým jiným než s M. Šel bych tam i sám, ale věřím holky, že by vás samotné tam nikdo nedostal. Takové rokliny miluji, dříve v nich jistě číhali loupežníci a proto mají i takový půveb nebezpečí. Dnes tam místo loupežníků můžete maximálně potkat bezdomovce a okradeni můžete být nakonec taky. Když jsem putoval po neznámých divokých krajinách v daleké cizině, taky jsem tam nacházel takové rokliny. Ty vypadaly i nebezpečněji, protože člověk pak nevěděl jestli v nich nezabloudí a vůbec jimi i někam dojde... ale to se v Praze stát opravdu nemůže. Ale zato má Praha ještě i jednu přednost a to s M. stále i říkáme. Hodně nepražáků ohrnuje nad Prahou nos a říká, že by se v takovém městě plném domů nemůže nikdo cítit dobře. Ale opak je pravdou. V Praze najdete úplně všechno... a příroda, kde celý den nikoho nepotkáte, i tady je. A je tu i stále co nového poznávat.



.



Tady si ji nepleťte se Zemanem.




Nad tou strží jsme viděli i boudu nějakého (bez)domovce.




Když jsme vylezli nahoru do civilizace, viděli jsem v jedné zahrádce kvést sněženky...




... a tohodle malýho šmudlu. kterého si musela M.pohladit.

.

Dvojportrét s mojí přítelkyní

14. ledna 2015 v 10:41 | pavel |  Co dal den

Bylo krásně jak z jara, tak byly v parku všechny lavičky obsazené milenci, ale jednu jsme přeci našli.



.


.


.



Na téhle fotce to má být polibek.





Jestli vydrží dnes krásné počasí, vyjdeme si na Petřín. Nešmírujte nás tam. :D

.

Internet fajn, ale skutečný život lepší

12. ledna 2015 v 20:46 | pavel |  Co dal den

Poslední dobou internet a spolu s ním i blog docela zanedbávám. Podívám se na maily, na moje konto v bance a tím to pro mne skoro končí. Přirozeně taky často posílám sms své přítelkyni (i dalším kamarádkám) přes internet, protože mne to nestojí, ale to už je asi opravdu všechno a není nad přímé setkání. To ještě internet není tak daleko, abych ty holky vzal do náručí a políbil.



.



To jsme s M.nevěděli že nad hostivařskou přehradou je staré hradiště.




Z toho hradiště není nic vidět, ale je to krásný pocit tamtudy procházet.




Je to náhorní plošina, víte jak mám náhorní plošinu v Německu rád, a odtud je i vyhlídka na přehradu.




V Praze je vidět plno věcí včetně přírody a nemusíte ani daleko.




Fotky nejsou nic moc, protože nebylo dobré počasí, ale to nerozhoduje, byli jsme prostě spolu.





Není nad procházky s tím koho milujeme a internet nám může být v ten moment ukradenej.

.