Únor 2015

S pávy ve Vojanových sadech

28. února 2015 v 9:00 | pavel |  Co dal den

M. mi onemocněla, dalši z mých kamarádek které nic nevydrží, a tak jsem si musel k procházce najít náhradu. A neříkejte, že jsem necita, M. mi to přála, ještě by mně v posteli nakazila. Tak mi ještě napadá, nebyla taky první, s kterou jsem ve Vojanových sadech krmil pávy, třeba taková Klárka, moje osobní modelka. Nafotili jsem pár stovek fotek (přeháním), taky video (to pořád neumím na blog vložit) a tak jsem vybral jen pár těch nejpovedenějších. Jako třeba ta první, ta se mi líbí nejvíc.



.


.


.


.


.


.


.




Přeji vám hezký slunný víkend, protože i já bych byl za něj rád.

.

Co lidi neudělají pro zdraví

27. února 2015 v 10:02 | pavel |  Co dal den

Moje kamarádka Mona z Německa přiletěla včera do Prahy a tak se mi i ozvala, že bychom se mohli vidět. Nepřiletěla ale kvůli mně, tolik žádoucí zase nejsem, ale kvůli frekvenční terapii o které jsem nic nevěděl. Podle toho co mi Mona řekla a co jsem pak i viděl, jde o přístroj Plasma generátor, vynalezený Teslem, který se jím sám léčil a denně se před ním i svlékal do naha, což Mona bohužel včera ne, jak vidte na fotkách. Ta terapie nebyla zrovna laciná (zdravotní pojištění ji neplatí) a jelikož měla trvat celé odpoledne až do večera, pozvala i mne tam, abych se na léčení s ní podílel. A já samozřejmě si to ze zvědavosti nenechal ujít a nechal se těmi výboji taky ozařovat, samozřejmě bezplatně.



.



Podle brožůr, které tam byly, má to záření antibakteriální a ozdravné účinky, posiluje vitalitu, odstraňuje všechny škodliviny z těla včetně parazitů a je samozřejmě, jak to u takových alternativních léčení bývá, je i proti rakovině. Dovede vlastně úplně všechno. Kdo nevěří ať tam běží, nebo ať letí až z Německa.





Každopádně bylo hezké Monu znovu vidět. Ráda se fotí a stála mi tam jako modelka.

.

Sekty a Ordinace v růžové zahradě

26. února 2015 v 8:00 | pavel |  Jen tak

Na seriály v televizi se nedívám, ale musím se přiznat, že mne zaujala ta Ordinace, protože se v posledních dílech tam objevila kartářka Melisa, které se povedlo svést á vymýt mozek primáři Mázlovi. Kdo se na to nedíval, ta podvodnice získala důvěrné informace od jeho bývalé milenky a tak bylo pro ni snadné získat jeho důvěru a ten ji nakonec začal i věřit. A co ho čekalo? Tahala z něho prachy, typické pro tyhle kejklíře, kteří se před ničím nezastaví a obchodují s dušemi důveřivých lidí.

A co má s tím společného moje bývalá žena? Ta taky naletěla na jednu podvodnici, tentokrát tzv. "svatou matku", která ji zase slibila, že ji vylepší karmu a najde jí cestu k Bohu (připomínám, že moje žena byla bez vyznání). A ta, stejně jako Mazl, nakonec podlehla. Obecný názor lidí, kteří nemají se sektami zkušenosti je ten, že takovým gurům jen podléhají lidé bez lásky bližních, nespokojení sami se sebou, opustění (taky jsem takové názory tady četl) a proto tu spásu hledají kde se dá ... a to není docela pravda. Rozhodně tihle svedení nejsou hloupí neinteligentní lidé (poznal jsem v té sektě jednoho slovenského profesora, lékařku, podnikatele - ten jí dokonce věnoval několik milionů) a tak se musím i mé bývalé v tomhle případě zastat. Je to postupný proces tomu podlehnout a ti důvěřiví lidé, jako ten Mázl z televize, se dostanou pak tak daleko, že těm kteří je varují a všemi prostředky se snaží dokázat ten podvod, začnou nadávat a obviňovat je, že jsou to oni, kteří nemají v hlavě všech pět pohromadě. To mi často říkala moje žena: "... o tom se nemíním s tebou bavit, jsi hlupát, ničemu nerozumíš, nejsi na takové výši, abys to pochopil..." Je pak je skoro zárak, když někteří lidé ty podvodníky prohlédnou a ty jejich sekty opustí. Některé osobně znám a musím jen dodat, že dodnes nejsou z toho tak docela venku, narušílo to jejich psychiku a už nikdy nebudou z toho všeho vyléčeni. Ty následky jsou z každého jejich projevu vidět.

Včera jsem to šel raději s kamarády do hospody spláchnout a to bych nebyl já abych nepřidal malou fotodokumentaci.



.


.




Nevěřte nikomu kdo se považuje za božího prostředníka a věřte jen svému zdravému rozumu.

A víte kde najdete zdravý rozum? Budete se divit, v pupíku, ten vám vždycky poradí.

.

Má něco Zeman společného s hospodou U starý svině?

25. února 2015 v 8:00 | pavel |  Co dal den

To jsem si včera říkal při pohledu z autobusu číslo 196, když jsem jel po poledni za mojí M. Zprvu mi to připadalo jako zrakový klam, ale bylo to tak a ta jeho svatoškovská podobizna tam skutečně visela. Nelenil jsem tedy a vytáhl foťák, abych to pro vás zdokumenoval. Naštěstí autobus zastavil, protože byla červená. Potom jsem tuhle fotku samozřejmě hned ukázal M. a ta řekla, že ten hospodskej má docela odvahu a že by Zeman byl tamní štamgast, nezdá se pravděpodobné.



.



Právě mi ještě napadá, proč se mlčí, a možná jeho příznivci to ani neví, že byl Zeman komunista. Ukazuje to na charakter těchto lidí. O procesech z padesátých let se obecně vědělo a přesto do partaje tito lidé jen pro svůj prospěch vstoupili. Jak se může takový člověk v demokratické společnosti stát prezidentem. No řekněte? Není to hanba pro celý národ? V Přelouči dokonce nedávno jasně řekl, že do KSČ nevstoupil, nýbrž vnikl v roli rozvědčíka aby tu stranu rozložil. To už není ani vtip, ale do nebe volající ostuda. Stručně to vyjádřil Knížák, když se ho redaktor na Zemana zeptal: "Ten je mimo. Tečka." A nemuvě o jeho výrocích včetně posledního o Peroutkovi.



.




Nakonec jedna fotka od Anděla na pobavení, abych tu nebyl tak vážnej.

.

Bílé kočičky

24. února 2015 v 17:27 | pavel |  FOTO




Tahle je hluchá. Další kočička Julie...





... a tyhle taky ani nezamňoukaly když jsem šel kolem nich.

.

Kolem Hostivařské přehrady

24. února 2015 v 8:00 | pavel |  Co dal den

Naše procházky si jsou podobné jako vejce vejci, ale přesto nás asi nikdy neomrzí. M.mi zavolá kdy mám na ni počkat před úřadem kde pracuje, ukradne si hodinku místo oběda, přiběhne, políbeme se, vezmeme se za ruce a mezi rodinými domky projdeme nejdřív k Botiči a podél ní pak k přehradě. Taková malá relaxace. Obvykle mi pak při procházce řekne co nového u ní doma, třeba že její syn, ten magor... nebo dcera, s tou večer skládala puzzle, které našly na půdě a pak vyzvídá, je taková masochistka, jak to mám s mými ženami zase já. O všech ví a dobře si pamatuje jejich jména a dokonce má o nich i větší přehled než já. Nic jí nezastírám. Lidé si lhaním a nepravdami jen komplikují život. Nemám pravdu?



.


.


.


.


.


.




Včera bylo opět krásně jarně, ale měli jsme štěstí, že jen po dobu naší procházky. Pak se zatáhlo a do večera pršelo.

.

Bublinková vana pro dva a proč krásné baculky drží dietu

23. února 2015 v 11:25 | pavel |  Jen tak

Ještě mne napadlo, že to podstatné u Julie, proč jsem tam v deset přes celou Prahu jel, jsem vám neřekl. Byla to právě ta bublinková vana pro dva, která tam na mne čekala. Pro mne, majitele sprchy, je je pokaždé lákadlo, kterému prostě neodolám. Ten její černý kocour, stydím se, je pak až na druhém místě.




Julie je taky tak trochu baculka a přesto jsme se do té její vany vešli v pohodě oba a k tomu ty bublinky, to se může každému, kdo tu vanu nemá, jen zdát. Julie, jak jsem si během večera všiml, odbírá časopis Dieta a tak mi nedalo do něho nahlédnout. No řekněte, nejsou tyhle ženy krásné a přesto touží zhubnout? Prý do plavek. Ať jdou tedy raději na nudy pláž, FKK. Budou tam hvězdy a pro každého muže to bude nezapomutelný zážitek.



.


.


.


.




Ten její kocour nám nedal pokoj ani v posteli. Lítal tam jako ďábel.

.

První pomoc pro Julii

22. února 2015 v 11:36 | pavel |  Co dal den

Nejsem sice záchranná služba první pomoci, ale když vám v deset večer zavolá žena, že má strach být sama doma a málem z toho trpí depresemi, co byste udělalali? Rozjeli byste se za ní přes polovinu Prahy? Někteří z vás jistě ne, ale já, jak víte, rád pomáhám a tak jsem se za Julií vydal. Čekala mne tam nejen ona, sýr, olivy a španělské víno, ale i její černej kocur který taky chtěl potěšit. Tak co bych pro ty dva neudělal.



.


.



Její koucur je pán domu...





... a ještě za šera kolem sedmé nás mňoukáním probudil a chtěl za námi do postele. Vidíte ten jeho pohled?

.

Čínský kýč na Staroměstském náměstí

21. února 2015 v 9:00 | pavel |  Co dal den

Při procházce s M. Starou Prahou nás ani ve snu nenapadlo, že něco takového uvidíme. Kýč na entou a i památkářům, jak jsem se pak dočetl, se to nelíbilo. Bylo to sice zorganizovanáno, nejspíš z popudu Zemana, k jejich svátku roku kozy, ale mohli si najít snad jiné místo. Sám vzpomínám, že někdy v šedesátých letech byly naše krámy zaplavené tímhle barevným čínským kýčem a jak se zdá, Číňany to dodnes nepustilo. A pak jsmem si řekl, proč bych to nevyfotil, jako kouzlo nechtěného a taky ten kontrast k historickým budovám.



.



Nejsou i tyhle rozkošné? Můžete si je tam koupit.



.


.


.


.


.


.


.



Ty koníci klusaly, byly na pohon.



.




No řekněte sami....To tu ještě nebylo.

.

Prominentní děti

20. února 2015 v 9:35 | pavel |  Jen tak

Některé dítě se narodí do "zlaté kolébky", jiné na "smetiště" a kde je to spravdlnost, pomyslíme si. Mystici a duchovní učitelé mají pro to i vysvětlení. To dítě, když čeká na narození, si vybere takové rodiče jak samo v mininulém životě žilo, tedy podle svých zásluh, tedy karmy. Pak už záleží jen na nás jak se buď z toho smetiště vyhrabeme, nebo napak nevyužijeme dobrého startu a skončíme jako hajzlíci. To mi jen prostě tak napadlo u těchto sladkých holčiček, jak asi jednou skončí. Fotky jsou z kanevalu v Praze minulý víkend.



.


.


.


.


.




Jak je to s vámi? Ze smetiště nebo ze zlaté kolébky?

.

Odpoledne v posteli a hostina k tomu

19. února 2015 v 10:38 | pavel |  Co dal den

Já mám tedy pro strach uděláno na rozdíl od jedné ženy o kterém jsem zrovna včera četl v novinách. Jedna Američanka trpí Urbachovo-Wietheho syndromem, který má na světě asi jen 400 lidí. Je malířka a má například i problém namalovat vyděšený obličej a klidně si třeba sáhne na jedovatého hada.

Tak aby se nám přeci jen něco s M. venku nestalo, třeba taška ze střechy domu na hlavu, procházky které jinak milujeme, jsme si tentokrát odřekli a vlezli si odpoledne do postele. Jak víte, tak je v posteli vždycky bezpečí i když i tam může leckterá žena přijít k úrazu. Však víte jak to myslím. Ale M. má pro strach uděláno.

Ještě ráno než ke mně přijela, končila v práci už v poledne, dala mi za úkol připravit hostinu aspoň o dvouch chodech a tak jsem se dal ráno do vaření. Pórkovou polívku a chlupaté knedlíky s červeným zelím. Pro někoho z vás to celé jako hostina asi vypadat nebude, ale co byste chtěli od vegetariána.

Zlatý déšť od M. jsem dal i do okna a jak můžete vidět, ještě krásněji rozkvetl.



.


.


.


.




Taky máte pro strach uděláno?

.

Zlatý déšť

18. února 2015 v 19:37 | paveljiné |  Co dal den

Zlatý déšť od mé přítelkyně (natrhala mi ho minulý týden u hostivařské přehrady) mi sice rozkvetl až den po Valentinu (načasovala si to na Valentina). ale nevadí, dočkal jsem se jeho květů. Kdyby nerozkvetl, znamenalo by to že mne už nemá ráda a jistě by mne to i rmoutilo. Tyhle fotky jsou již z pondělí, ale až dnes jsem se k tomu dostal, abych je zmenšil a trochu upravil. Nebyl čas. Včera jsme byli na procházce v Novém Světě a dnes jsme taky měli něco lepšího na práci.



.


.


.


.




Dnes je ještě rozkvetlejší.

.

I v únoru je Petřín plný milenců...

17. února 2015 v 8:00 | pavel |  Co dal den

... a my tam nemohli chybět, zejména za takového "jarního" počasí jaké bylo včera.

Chtěl jsem na M. počkat na Újezdě pod Petřínem, ale to by nebyla ona aby to nechtěla jinak: "Já mám tou dvadvacítkou tramvají od Hostivaře jet hodinu sama? " Tu malou mršku vůbec nezajímá, že z mého domova v Novodvorské za ní do Hostivaře taky pojedu hodinu sám, aby se pak v tramvaji nenudila. Nakonec bych to zase nebyl já, abych ji v Hostivaři nevyzvedl a tak jsme tedy jeli tou tramvají spolu a sedli si pak hned na lanovku. Nahoře bylo opravdu krásně jak zjara. Maminky s kočárky a milenci tam seděli na lavičkách a snažili se trochu sluníčka pobrat. Prošli jsme celým Petřínem a potom dolů přes Kinského zahradu k Andělu na Smíchov.



.



Magnolie.



.


.



Růžová zahrada odpočívá.



.


.


.


.


.


.


.


.


.




Tak vzhůru na Petřín, dokud je tak krásně.

.





To a jedna krásná nevěsta

16. února 2015 v 9:00 | pavel |  Co dal den

Tento článek jsem chtěl původně nazvat slovem HOVNO, ale pak jsem si řekl, že by mi ho třeba blog.cz, jako se mi už stalo dvakrát, pozastavil. I když proč, když takový prezident, jakého máme, klidně řekne třikrát do rádia kunda? Ale teď k věci, proč to hovno. Včera ráno mne probudil docela zváštní, řekl bych neobvyklý sen právě o hovně a jak vídíte, už je tady taky třikrát. V tom snu přišel za mnou můj malej syn a nesl si plenu, sedl se na bobek, chytil se mne oběma rukama a tlačil až vytlačil... hádejte co. Ve skutečnosti, pokud se pamatuji, tohle nikdy nedělal, ale je pravda, když pil, a to děti pijí skoro pořád, vždycky si ke mně přinesl svoji láhev a taky se mne držel, dokud ji nevyzunkal.

O hovně se říká, když se o něm zdá, že přinese štěstí, ale po včerejších zkušenostech nevím jestli tomu mám věřit. Moje M. odjela k příbuzným a já zůstal doma sám, což by taky takový velký problém nebyl. Vždycky se dovedu něčím, nebo někým zabavit a tentokrát to měla být žena o které jsem nevěděl docela nic, jen to, že je nešťastně vdaná (jiné takové ani neznám a mám stále větší dojem, že všechny vdané musí být nešťastné), blond a měří 180. Měli jsme už pár dní předem dojednanou schůzku na dvě odpoledne, která ale bohužel pro její vysoké teploty a podezření na chřipku odpadla. A už jsem tu i psal, jak to s mými kamarádkami vypadá. Dana má chřipku, Maruška má taky chřipku a navíc s podezřením na zápal plic, Julie je zase po chřipce, ale odjela do Alp na lyže a chce si to asi taky uhnat, Dagmar zase pořád už týdny kašle, a na Jitku jsem nakonec málem zapomněl. Ta má ovšem taky chřipku a bere paralen. Takže co s načatým nedělním odpolednem? Nakonec jsem ani nevylezl ven a pustil si Pulp Fiction, který jsem si v pátek nahrál z Primy, že si ho znovu dám, až budu někdy mít čas. Jaké ale moje překvapení, že se mi nenahrál konec.

Ovšem abyste nebyli ochuzeni o fotky, to je asi jediné, co vás na mém blogu baví, ukáži vám krásnou nevěstu, která pozovala sama, nevím proč, před orlojem na Staroměstském náměstí. Je to docela kočka, co říkáte, a je vidět, že ji to bez bez chlapa i docela bavilo.



.


.


.


.


.


.


.




Ale můj den neskončil tak docela špatně. M. mi aspoň mobilem popřála dobrou noc a vám přeji hezký týden.

.

Příběh odhozeného srdce

15. února 2015 v 9:32 | pavel |  Co dal den

Jak víte, včera bylo svatého Valentina a jelikož jsme ho slavili den předtím (předcházející článek), dopřáli jsme si malou procházku na Hrad, kde měl začít krátce po poledni karnevalový průvod. Ale o něm až jindy a fotky z něho taky někdy uvidíte. Ale co jsme zatím viděli my, co nám neušlo, bylo právě vyhozené srdce v koši. V okamžiku, když jsem se ho rozhodl fotit, odvanul ho vítr do podloubí... Vydali jsme se tedy za ním a říkali jsme si proč se ho někdo společně s tím balónkem se srdíčky takto zbavil. Byl to svojí láskou odmítnutý muž a tak je odhodil, nebo žena už jeho srdce nechce? Každopádně se takové věci hned tak nezahodí a je zajímavé, že lidé, kteří je míjeli, nevěnovali jim nejmenší pozornost... a jen vítr si s nimi tam celou dobu pohrával.



.


.


.


.


.


.


.



Nakonec jeden kluk, který šel kolem ho nakopl spolu i s tím balónkem...




... a příběhu konec.

.

K Valentinu - Labutí láska až za hrob

14. února 2015 v 9:00 | pavel |  Jen tak

A taky věrnost. Shodou okolností, když jsme si včera vyšli opět k Hostivařské přehradě, byli jsme svědky labutího páru (jak je známo, jsou symbolem věrné lásky) který si pochodoval napříč celým zamrzlým jezerem. Labuťák napřed, pozorně zkoumal pevnost oné lední plochy a jako milá krásně a po celou dobu cupitala za ním. Byl to na ně opravdu nádherný pohled a M. si ho mlčky užívala a já je zatím fotil. Nikde široko daleko žádná labuť, jen oni. Symbolické, milenci jako my dva na břehu. A třeba šli někam slavit Valentina.



.


.


.


.


.



Nechápu proč lidé toho Valentina zavrhují jen proto, že je tzv. americký... To komunistické MDŽ, kde se chlapi na podnikových oslavách jen ožrali, zdá se vám jako svátek lepší? Aspoň si muži aspoň dnes vzpomenou, že mají doma ženu (kterou většinou zanedbávají) a přinesou jí aspoň tu kytku... Ta nakonec potěší každou ženu a M, byla za ten brambořík (řezané květiny nekupuji, protože jsou už prakticky mrtvé) taky ráda. Navíc to nebylo formální, jak to obvykle bývá.



.



Sváteční oběd s pohankovou kaší, ale však víte, jsem vegetarián, ale M. ji má opravdu ráda.



.




Tak holky, krásnej Valentin a klidně ho slavte, i když je americkej. Aspoň dnes bude ten váš chlap na vás milej.

.

Dobře propečenej bramborák

13. února 2015 v 11:22 | pavel |  Kuchař pro ženy

S pořádnou dávkou česneku je takovej bramborák taky lék na všechny bolesti, hlavně v tomto chřipkovém období a tak jsme si s M. řekli, že si ho dáme. Já jsem udělal ten nádenický díl práce, ostrouhal brambory, aby si M. nezničila ručičky a ta se pak dala do smažení. Má ráda dobře propečené, tak jsem ji i tu práci přenechal. Nakonec je vždycky krásný pohled na ženu, když pro vás vaří.




U plotny je horko, takže se i pomalu sama začala svlékat a měl jsem to aspoň bez práce.



.



A co bylo dál, když jsme je dojedli? To někdy třeba příště.

.

Kvetoucí sakury pod Petřínem

12. února 2015 v 8:10 | pavel |  Co dal den

Snad i u vás byl tak krásný "jarní den" a co jiného než si tedy vyjít s láskou na Petřín.



.


.


.



Kdo je z Prahy, najde je hned na Újezdě, což je hned pod Petřínem.

.

Jaké jsou ženy aneb i malá pomsta dokáže ženu potěšit

11. února 2015 v 8:00 | pavel |  Co dal den

S M. jsme si opět vyšli na procházku k přehradě a bylo to odpoledne plné našich malých radostí. Hned jak jsme vyšli, zahlédli jsme Boží okno do Nebe, potom v jedné zahrádce krásného kocourka, který se na nás dobýval přes plot a pak v lese i muže na kole s ochočeným havranem, který kolem něj poletoval. Každá tahle maličkost nás těšila a jen jsme si říkali, jaké máme štěstí, že i přes to chladné počasí jsme spolu a prožíváme každý okamžik. Nakonec mi pak M. i natrhala proutky zlatého déště a snad se i těch květů dočkáme.



.


.


.


.



Doma jsme se pak milovali, já dole, M. nahoře a zrovna když jsme byli v nejlepším, zavonil její mobil. Aniž by se ze mne zvedla, vzala ho a na druhém konci její muž (který ji pro jinou opustil a nakonec, když i jeho ta milenka opustila, zůstal sám) a že prý by se u ní večer rád zastavil. "Jo, jen klidně přijď...." řekla mu "sladce" M. Když odložila mobil a dokončili jsme to, co jsem začali, ptám se jí "Jak jsi se při tom hovoru cítila, to by mne docela zajímalo?" "Krásně," ona na to. "Moc krásný pocit, že to ani nedokáži vyslovit." Její muž totiž stále žije v přestavách, že je mu žena dosud i přes tu jeho nevěru věrná a že se snad i trápí. Ono to pro ni ani nebyla pomsta jako spíš malé zadostiučinění, odčinění za to ponížení, které po té jeho nevěře cítila a uspokojení, že je to teď ona, kdo je "nahoře". Je to pro ni jistě i lék, jak se s tím vším vypořádat.




Pohled z mého okna. Nakonec se ukázala i krásná obloha.

Jak jsou někteří muži bláhoví. Žena (možná každá ne) když je mužem ponížená a trápí se, si nakonec vždycky dokáže poradit. A většinou nakonec je to ona, kdo vyhrává.

.

Taky jsem takovej akumulátor

10. února 2015 v 8:00 | pavel |  Jen tak

Možná někteří z vás včera sledovali ten film v televizi na dvojce. Akumulátor. Ten film byl o mě, jen jsem v něm nehrál. Ale abych nepředcházel. Dagmar, už jsem tady o ní psal, se mi zase přihlásila, dala si docela dlouhou pauzu, že by mne opět ráda viděla. Tak jsem ji pozval k sobě na kávu, ale chtěla čaj s mlékem. Bylo hezké ji znova vidět a hned se ptala, co jsem zase napsal. Před měsícem opravdu vyšla kniha o vltavínech, ale byl jsem tentokrát jen její spoluautor. Ukázal jsem jí tu knihu, jak můžete vidět na fotkách. Dagmar byla tentokrát celá zesláblá a znavená, taky pokašlávala, navíc ji bolela páteř za krkem a tak jsem se na její krk podíval. Jak už jsem tu taky psal, mně stačí na ta místa jen přikládat ruku a ta vysílá energii, která je hojivá. Netrvalo ani moc dlouho, ale zatmělo se ji v očích a málem mi chudinka omdlela.

Já o tom nadbytku mojí energie vím, ale tentokrát jsem to asi přehnal. Například moje M. jakmile ji vezmu do náručí, tam je ten můj dotek ještě inenzivnější, snad mi rozumíte, je hned celá rozpálená a skutečně hoří jako kamínka, přestoře moje ruce zůstávají chladné. Dagmar je navíc hodně subtilní, takové peříčko, takže moc nevydrží. Když se jí udělalo lépe, prozradila mi, že má už skoro obavy mne vidět a setkat se se mnou, protože zatím na každé naší schůzce, prý bez legrace, ji rozbolela hlava. Tak to by si nebylo dobré pro náš trvalejší milenecký vztah. Vždyť i moje ex trpěla neustálými migrénami a doufám, že ji aspoň teď v té sektě ty bolesti ustaly.



.



Nechtěla se fotit.

Večer jsem pak Dagmar vyprovodil k přítelkyni kde chtěla přespat. Měla v kabelce i noční košilku, kterou mi ukázala (že by snad pro mne?) a pak jsem tedy zavolal mojí M. Jak asi taky víte, před spaní si asi hodinku přes mobil povídáme. Jestli vás to zajímá, řekl jsem ji o Dagmar.





A nakonec k tomu tématu týdne. I taková bolest dokáže vyléčit bolest, což by mi mohli dosvědčit chirurgové.

A napadlo mi ještě něco jiného: Například bolest dokáže ženu vyléčit z chlapa. :D

.