Září 2015

Tak to bych si pořídil harém...

30. září 2015 v 8:00 | pavel |  Jen tak

... kdybych se stal milionářem.

Ale já vlastně milionářem jsem (to nespíš každý druhý v naší vlasti, kdo vlastní byt nebo dům)... a harém svým způsobem taky mám. S tím harémem to myslím samozřejmě z legrace a už vidím jak tady některé blogové feministky se na mně jako saně oboří. České peníze samozřejmě mají tak malou kupní hodnotu, že skutečně není problém tu mít milion a spíš by TT mělo znít "Kdybych se stal miliardářem".

Každopádně jsem se s jednou harémovou kamarádkou v pondělí vydal do Prokopského údolí na procházku. Tam nahoře na skalách nad Prahou pouštěly děti draky a bylo to krásné pozorovat. Jako kluk a později se svými dětmi jsem taky pouštěl za větrného počasí draky (dokonce po domácku stavěné) a měl jsem pokaždé pocit, že když se proti větru rozběhnu, že i vzlétnu. Vy taky?



.


.


.


.



Byl moc krásný den a miluji taková stromořadí. Obraz jako od Slavíčka.



.


.



Dana mne pak k večeru pozvala na večeři, měla tam kapra od svých pacientů, ale zapomněla, že doma nemá brambory. Nakonec to vyřešila tak, že si mohu vybrat mezi kuskusem a těstovinami, které mi k té rybě uvaří. Já si vybral raději ty těstoviny, protože o ten kuskus zrovna moc nestojím. Už jsem tu jednou napsal, že Dana není zrovna šikovná kuchařka a tak jsem ani od ní nic jiného nečekal. S tím kaprem se taky moc nepárala. Osolila ho, našla dokonce kmín a strčila ho s pekáčem prostě do trouby. Ale nestěžuji si, protože to nakonec spravilo moc dobré španělské víno.





Nevím jestli bych vám měl tento recept doporučit, ale Dana má samozřejmě jiné přednosti než umění vařit.

.

Fotografování ve Vojanových sadech

28. září 2015 v 10:41 | pavel |  FOTO



.


.



Komentáře nechám na vás.



.


.


.


.


.


.


.


.



.

Naděje umírá poslední a světelná expozice pod Stalinem

26. září 2015 v 18:50 | pavel |  Co dal den

S Jitkou, a když dovolíte, měl bych ji označit Jitkou dvě, protože jsem tu už o jedné Jitce několikrát psal (zní to ovšem trochu podivně) jsem se včera vypravil na světelnou expozici pod bývalým Stalinovým pomníkem. Stála ta "legrace" sice jen 5O korun, ale Jitka byla docela znechucená, že jsem jsem ji tam zavlékl. Hrozná hudba, navíc jsem v té tmě omylem osahal cizí ženu (popletl jsem si ji s Jitkou a ta mi pak řekla, že jsem si aspoň za těch pár korun něco užil) a špinavé boty od prachu.



.



Taky z toho bolely oči, protože to světli blikalo.



.


.


.


.


.



Občas jsme tam mohli vidět i tmu.

Pak jsme se vydali na Hrad do Královské zahrady, kde jsme mimo jiného mohli obdivovat tuhle ženu, která znázorňuje naději, i když bych řekl, že by to taky mohla být cudnost.




Jitka byla taky cudná, ale podle toho co mi řekla, jen po dobu manželství, dokud ji muž pro jinou ženu neopustil... navíc s vdanou ženou. Jitka mu dala dva roky, aby si to rozmyslil a když to k ničemu nevedlo, zařídila se taky po svém. A asi to není ojedinělý případ. Takle vdaných žen běhá po Praze docela dost. Navíc, jak mi řekla, ten její manžel byl prý, jak se jí přiznal, do dvaačtyřiceti let panic. Třeba i v tom je ta chyba. Stal se obětí žádostivé ženy jako (mohu-li tu uvét příklad) byl Nečas.




Na Hradě jsme viděli i tihle nevěstu. Do čeho se ta žena jen žene, povzdechla si Jitka.

Každopádně Jitka neutekla ze života a náramně si ten život teď užívá. Když jsme si pak otevřeli becherovku a povídali si až do třetí hodiny ráno, svěřila se mi, že si za ten jeden rok svobody užila víc, než za celé manželství a je svému mužovi za tu nevěru vděčná. Možná řeknete Sodoma Gomora, ale tak to prostě je. Manželství s některým mužem je k smrti nudné a kdo neuteče tak umře.




Opodál hradu v jedné ulici jsme i zahlédli tuhle bustu ve zdi jednoho domu.

Pak jsme přemýšleli proč nebo čím trpěla.

.

Kuchařka Maruška

25. září 2015 v 12:00 | pavel |  Co dal den

Takto nějak (ironicky) nazvala jedna blogerka moje všechny přítelkyně, i když to není docela pravda, ale Maruška je opravdu snaživá kuchařka, přestože to není její profese. Ráda vaří a od plotny aby jí člověk odháněl. A dokonce, na rozdíl od M., nádobí po sobě i umyje. Nejdřív mi uvařila z kila mouky knedlíky (část jsem jich nechal zmrazit), pak houbový guláš z mých letošních německých hříbků a protože jí to bylo stále málo, i bramborovou polévku.



.



Protože má dietu, i M. má dietu, vzala si to s brambory.

M, je bohužel zase nemocná, nejspíš ji ta naše poslední procházka nějak zmohla, ty moje holky, i když jsou mladší, taky nic nevydrží a tak se mi tyhle dny zase pro změnu věnovala Maruška. Jak už jsem tu někde napsal, na rozdíl od M. se od muže před pár týdny rozvedla, ten ji však nedá pokoj, a tak raději z jejich zatím společného domu, než se to soudně vyřídí, odešla. Ten toho ovšem využil a hned se tam nastěhoval sám i se svojí novou přítelkyni. To byla taky ta jeho snaha, samými schválnostmi (všechno jí tam i rozkrádá a spí s tou ženou v její posteli, když tam Maruška není) a bitím ji vystrnadit. Ve čtvrtek jsme se dívali na výměnu manželek a Maruška jen povzdechla, že ten chlap je přesně ten typ.




Včera odpoledne jsme si vyšli na procházku i když jen do lesa kousek od domu. Tady Maruška objevila hřbitov ulit.




Bylo jich tam opravdu hodně a bylo nám záhadou proč. Chce si je aranžovat na zahradu mezi květiny.




Já našel "sušené" švěstky, ale k jídlu nebyly.




Ale aspoň jsme si natrhali na zimu tyhle šípky.




Tyhle houby jsme tam ovšem nechali.




Tyhle kuličky miluji.





Přeji vám hezký víkend. Je krásně a bylo by škoda si ho neužít.

.

Od Jeleního příkopu do Seminářské zahrady...

23. září 2015 v 13:26 | pavel

... s mojí M. v Praze.




Jako obvykle jsem M. vyzvedl z práce a zajeli jsme tramvají na Hrad. Po cestě jsem jí i vyprávěl o té sebevraždě mojí kamarádky (viz předchozí článek) a shodou okolností si právě v okamžíku, kdy jsem byl u toho Obecního domu, přisedla do tramvaje jedna zrzka, sedla před mojí M. a asi jí nedalo, aby hned neřekla "máte moc krásnou ženu, ale není tam draho povečeřet?" To nás docela překvapilo, je přece neslušné druhé poslouchat a aspoň nereagovat, a tak to raději M. dopověděl až když jsme vystoupili. "Proč jsi mlčela když řekla že jsi moje žena?" řekl jsem M. "A proč bych měla?" nato M. Tam jsme se pak rozhodli k procházce Jelením příkopem a že se pak uvidí kam dál.




Nad Jelením příkopem stojí Masarykova vyhlídka. K ní jsme taky vyšli.




Moc toho z ní vidět není. Jen stromy.




Pak jsme prošli Novým světem...




... a měl jsem štěstí, že jsem mohl nahlédnout i do jednoho dvorku.




Zastavili jsme se i v kostele sv. Panny Marie, který byl otevřen.




I zahrada patřící k Ministerstvu zahraničí byla otevřená. Vpravo vidte ten kostel.




Bohužel to pošmourné počasí se podepsalo i na fotkách.




V Seminářské zahradě popadalo plno jablek na zem. Tam se prvního máje jinak líbají milenci.





Na jednom stromě současně jablko i květ. To se hned tak nevidí.

.

Sebevražda mojí někdejší kamarádky

22. září 2015 v 11:40 | pavel |  Jen tak

Láska s člověkem někdy pořádně zatočí, pokud si nenechá malou rozumnou zálohu, odstup, pro případ, že je tím druhým zrazen, odmítnut a řítí se pak do propasti. Někdo je taky až příliš citově založený, zatímco druhý to bere rozumně a moc se případným koncem nermoutí. Každá láska má dvě polohy. Na jedné straně radost a na druhé žal. S tím se prostě musí počítat a to k lásce patří.

Ale abych přšel k věci. Za mých studentských let jsem měl jednu dobrou kamarádku, která sice nestudovala, ale chodila několik let s klukem, který studoval na vejšce... a finančně ho celou dobu finančně podporovala. Zkrátka a dobře, když dostudoval a dostal diplom, byl to hajzl, vybodl se na ni. Byl to pro ni ovšem šok a velká rána a nedovedla se s tím vyrovnat. A protože se mi i dřív často svěřovala, zavolala mi a dali jsme si schůzku. Vidím to jako dnes. Pozval jsem ji na večeři do Obecního domu (tam se k nám i vnutila provačka květin a tak jsem jí pár růží koupil) a snažil se ji nějak potěšit a rozmluvit nějakou případnou hloupost. Pak jsem ji vyprovodil k jejímu bytu.

Tam mě pozvala na kafe a na rovinu mne poprosila, jestli bych se s ní pomiloval a tak by prý mohla na toho neřáda zapomenout a vymazat ho z mysli. Měl jsem sice přítelkyni, která byla dokonce taky její kamarádka, ale to bych ovšem nebyl já, sami víte jak rád ženám v nouzi pomáhám, abych nesvolil. Když jsem se pak ubezpečil, že se zklidnila a zdála se být s tím smířená a vyrovnaná, šel jsem druhý den ráno do školy.

Konec už jistě tušíte. Vzala si tabletky a skutečně tu sebevraždu spáchala. Dnes jsem si jistý, že ten svůj konec se mnou dokonce plánovala a často na ni i po letech myslím. To mi neměla udělat.





Nemám její fotku abych sem dal a tak tady máte jinou moji kamarádku.

.

Tak já rozhodně neutíkám ze života...

21. září 2015 v 11:55 | pavel |  Co dal den

... mně se tady líbí a každý den mi přinese nějakou radost a nějaké překvapení.

Docela se divím, proč jsou někteří lidé tak zahořklí a nedovedou si dopřát co jim život nabízí. V neděli jsem si vyšel po Praze s Danou a na Kampě v jedné kavárničce nad Čertovkou jsem si konečně dal letošní burčák a Dana zůstala u kávy.



.



Pak jsme se vydali na Střelecký ostrov odkud je nejkrásnější výhled na Karlův most.



.



U Dany jsem pak dostal tuhle večeři. Špenát s něčím co jsou něco jako brambory.




Dana to jedla taky, ale pak jsem měl po večeři i společníka, když umývala nádobí.




A pak pro změnu jsem to byl já, kdo přistál v cizí posteli.




Je rozhodně lepší než ta moje, na ní je člověk jak na moři, ale zůstat se mi na ní do rána nechtělo.

Musel bych si taky, viz předchozí článek, žehlit slipy.





A vůbec procházka noční Prahou, když není vidět člověka, je taková krásná dohra...

A měl bych snad dobrovolně utíkat ze života?

.

Anonymní ženy

20. září 2015 v 9:00 | pavel |  Co dal den

Den začal krásně, do okna mi svítilo sluníčko a tak jsem hned zrána vydal do lesa. Nádherný chladný vzduch a klid. Pak jsem tam ale potkal anonymní ženu, sama mne oslovila, ani se mne nebála a ptala se co jsem našel. Nenašel jsem nic, ale pochlubila se že má aspoň tenhle malý hříbek.




Pak jsem už našel jen tohle bedlu a to bylo taky všechno. Bude aspoň řízek nebo v těstíčku?



.



Ve městě jsem potkal tuhle anonymní ženu a ta byla pro mne taky opravdu anonymní. Já si dal pivo a ona kávu.

Jediné minus u ní bylo, že byla kuřačka.




Prošli jsme se po Karlově mostě...




... a na Kampě si koupila od anonymní prodavačky klobásu v rohlíku protože měla hlad.

Já jí to nekoupil, protože jsem vegetarián a nechci podporovat zabíjení zvířat.




Byly tam k vidění i vegetariánské obrazy od anonymního umělce. Ty se mi samozřejmě líbily.



.


.



Ve Vojanových sadech jsme pak obdivovali tohle pávátko. Taky bylo anonymní a nemělo ještě jméno.




Nakonec ta anonymní žena skončila v mé posteli a tu noční košilku jsem jí půjčil aby se nestyděla.

Bylo to z obou stran neplánované a neměla sebou nic, ani zubní kartáček. Ten mám doma pro každý případ náhradní.

Mona mi kolikrát říkala, že si zahrávám (že si beru domů anonymní lidi) a že na to jednou doplatím, ale já jsem důvěřivý a rád pomáhám, když by se někdo rád v mé posteli vyspal. Je to oboustranný risk. Ta anonymka si není jistá co by ji mohlo v mé posteli čekat a stejně na tom jsem i já. Nakonec to k vzájemné spokojenosti dobře dopadlo.




Nakonec taková malá otázka. Co asi druhý den ráno žehlila mezi mými čistými kapesníky?



.



Taky jsem na Karlově mostě potkal tuhle anonymní muslimku s uhrančivýma očima.

Pokud by byli všichni anonymní běženci takoví, snad bych je i vítal.

Ale co když je to muž?

.

Maruška vstala z mrtvých...

18. září 2015 v 10:39 | pavel |  Co dal den

... a už je zase v Praze.

Přes léto ji zaměstnal její dům, její cestovní kancelář v Chortvatsku, její rozvod a samozřejmě hlavně její muž, který se nemohl smířit s tím, že od něj odešla a ruku jí zlomil. Navíc ji mlatil hlavou do zdi a proto byla těch 5 dní v nemocnici. Sádru jí z ruky už sundali, dostala jen obvaz, ale přesto je stále na nemocenské a má aspoň vycházky. Jet do Prahy k dceři jí poradila policie, aby se jeho třetí útok neopakoval, protože by to taky nemusela přežít. Nic jiného jí ani nemohli poradit. Kdyby byla ještě vdaná, mohli by mu zakázat za domácí násilí vstup do jejího domu, ale v tomhle případě je to jediné řešení. To jsou ty právní absurdity.




Tak jsme se tedy po dlouhé době viděli, ukázala mi tu ruku...




... a šli jsme to do jedné hospůdky zapít.




Tohle ovšem není Maruška, ale jeden muž, když jsem pak vystoupil z autobusu.




V metru v novinách Metro jsem objevil tento inzerát a tak jsem si řekl, že se s vámi o něj podělím.

Jak je vidět, je ta Žaneta opravdu stydlivá.

.

Anonymita ve městě na ulici

17. září 2015 v 10:05 | pavel |  Co dal den

Denně potkváme stovky, neřkuli tisíce lidí a nevíme co jsou zač a co můžeme od nich čekat. Většinou je míjíme bez povšimnutí, ale jsou i případy, že s nimi přijdeme pro něco do konfliktu. Ovšem pak máme aspoň možnost, když si s někým "nesedneme", přestaneme se s ním bavit, nebo dokonce stýkat a máme od nich pokoj... zatímco třeba tady na blogu.cz se jim (zejména když se rozhodnou nás vytrvale otravovat) tak snadno nevyhneme. Ale naštěstí na ulici potkáváme víc lidí, kteří jsou k nám milí a něčím nás zaujmou (a to i tady na blogu), že nakonec ta anonymita se změní v přátelství, nebo dokonce důvěrný vztah. To pak vyvažuje tu nepříjemnost, kterou s některými lidmi máme.

I tady na blogu jsem takto poznal pár lidí se kterými jsem se zapovídal a nakonec se s nimi skutečně setkal, jako třeba s Bohunkou, nebo Klárkou, ale podobně se mi to samozřejmě stává na ulici. Například s tou paví babičkou, nebo ženou se kterou jsem nedávno klátil ořechy. Ty znám sice jen podle křestního jména, ale i tak mne setkání s nimi nějak obohatí. Hodně taky záleží na každém z nás, jak se kdo k té anomymitě staví. Například moje dobrá kamarádka Mona je docela uzavřená a jen tak si něko k tělu nepustí, myslím to ovšem obrazně, a třeba jak mi včera z Dortmundu napsala, má z těch běženců panický strach. Toulají se tam už ve stovkách po městě, roznášejí nemoci a svrab a proto ani když nemusí, nevychází z domu. Tahle jejich anonymita, aspoň podle toho co slyším, i tady v Čechách, i když tu ještě nejsou, už u hodně lidí budí děs.




Tohle nejsou migranti, ale když jsem čekal na metru Pavlínku, naskytla se mi zajímavá fotka jen zmáčkout spoušť.


Ale abych tu nepsal jen negativně, ještě před měsícem byla Pavlínka pro mne taky docela anonymní osoba a náhoda, nebo osud tomu přispěl, že jsme se jednou potkali a už je tomu jinak. Včera mi zavolala, že už se dlouho neprošla noční Prahu a tak jsme se tedy vydali do města....




Pavlínka je takovej smíšek. Chtěla vyfotit u toho výkladu a já ji říkám, máš velký prsa, tak je ukaž a tak je taky ukázala.



.


.


.


.



Přeji vám abyste potkavali jen ty milé anonymy. S nimi je život mnohem krásnější.

.

Docela obyčejný den...

16. září 2015 v 8:00 | pavel |  Co dal den

... a to byl ten včerejší s mojí M.




Svítání nad Prahou o půl sedmé, když M. vstávala do práce.

Dopoledne jsem pak dostal sms od Marušky, že ji muž opět napadl, skončila v nemocnici na 5 dní a má ruku v sádře.




Po poledni jsem vyzvedl M. u práce a dopřáli jsme si malou procházku. Ten muž si udělal kytaru z rýče.




Na Staromáku tahle třída kreslila Týnský chrám...




... tak jsem jim tam nakukoval...



.



... zatímco M. obdivovala tohoto papouška.



.



Vojanovy sady už taky nejsou co byly. Není si kam sednout, lavičky obsadili bezdomovci.




U Anděla pak pekli pod stanem koláče.




Krásně to tam vonělo, ale M. nechtěla že má dietu...




... a tak jsem si je i já s lítostí odpustil. Nechtěl jsem jí dělat chutě.





Jak jsem napsal, docela obyčejný den, ale já mám s M. vždycky svátek.

.

S anonymem je vždy problém...

14. září 2015 v 21:43 | pavel |  Jen tak

... a to i tady na blogu.cz. O tom bych už mohl napsat celou knihu.

Co se týče mne, já jsem tady pod svým pravým jménem a co tu napíši, taky si za tím stojím. Ono to není jednoduché nosit takto veřejně svoji kůži na trh, ale přesto na tom trvám, že by se člověk neměl za nějakým pseudonymem skrývat. Tady je sice legální, zvolit si nějaké jméno, ale na druhou stranu často se ptám, co lidi k tomu vede se skrývat. Nejspíš se obávají aby nebyli prozrazeni před svými přáteli a svojí rodinou a nemusí si taky ledacos cenzurovat, kdyby náhodou byli odhaleni.

Druhá věc je ta, že anomym si může cokoli dovolit. Může být sprostý, vulgární, může ti vynadat aniž by nesl nějaké následky a proto to i často dělá. Ono to přímo vybízí, říct někomu naplno si o něm myslí a ten dotyčný nemá ani možnost se bránit a s ním si to nějak vyřídit. Jsou to zbabělci. Někdy se dokonce stává, že se pár lidí dá dohromady někoho zničit. Před lety se mi to skutečně stalo. Psali z různých počítačů a ani nepomohlo je blokovat... jen trpně čekat až je to přestane bavit. Jednou si zase na mne zasedla jedna žena, Eva se jmenovala. Ta byla hodně vytvalá... trvalo jí celý rok než toho nechala. Nejhorší případ se mi asi stal, když se někdo vloupal do mého blogu. Mým jménem přes můj blog psal hanlivé články různým lidem a ti v domnění, že jsem to já, začali zase nadávat mně a já se jim pak nestačil omlouvat. Ale i to jsem přežil. Jediné co mohu poradit, nechat to být, když si na vás nějaký anonym zasedne a on se kvůli tomu taky svět nezboří.

Nežijeme ve světě, kde by nás všichni milovali a pochopitelně vždycky se najde člověk, který je škodolibý, zlý a libuje si jiným lidem kazit náladu. Politujme ho.




Dnes mne pozvala kamarádka na vlašské očechy abych ji mohl je klátit. Bylo to docela veselé, pár jsme jich dostali do hlavy a já jeden do zubu, i když mi kamarádka říkala nedívej se nahoru. Trochu mi rozrazil ret, ale dostal jsem aspoň od kamarádky dlouhý utišující polibek... a k tomu tašku ořechů. Tak si nestěžuji.

.

Hromadná sebevražda Evropy

13. září 2015 v 9:00 | pavel |  Jen tak

Znám pár muslimů a to docela dobře, protože je jich i pár mezi mými německými přáteli, ale proto musím říct (protože se mi víc otevřeli), že jsou neupřímní a lstiví... a řeknu vám proč. Jejich víra jim říká, že když jde o jejich náboženství, mohou klamat a není to hřích. A podle toho taky jednají. Není to od nich rozhodně fér.

Teď denně vidíme v televizi jejich hromadné stěhování do Evropy před válkou, kterou si ovšemi sami způsobili (když si odmyslíme vpád USA do Iráku, který tím narušil tamní rovnováhu) muslim proti muslimovi. Tady se nabízí otázka, proč sami proti Islámskému státu nebojují a dávají se před ním na útěk. Vždyť vidíme nejen ženy s děti, ale hlavně mladé muže v nejlepším věku, kteří mohou bojovat a bránit svoji vlast. Na to je snad jediné vysvětlení proč tomu tak je. Je to jejich lest jak se dostat do Evropy a rozvrátit ji. To mi už před lety jeden Syřan ve své slabé chvíli upřímně řekl, že jedině tak vnitřně, ovládnou postupně celý svět. A celé Německo spolu s Merlovou, zatížené vinou a sebemrskačstvím je ještě vítá. Jeden německý politik, teď mi nenapadá jeho jméno, už včera dokonce řekl, že je to celé na úkor německých lidí a jednou na to celé Německo doplatí. Většina těch muslimů neutíká před válkou (znovu opakuji, kterou si sami mezi sebou vedou), ale jen proto, aby se tu měli dobře, aby se tu obohatili a přiživili (proč by jinak volali Německo, Německo) a celý náš prostor i s tou jejich vírou osídlili. Evropa se rozloží a už nebude Evropou jak ji znali naši rodiče a jak ji známe zatím my. Já bláhové si myslit něco jiného.




I včera byla v Praze proti běžencům demonstrace. Tu jsem ale potkal náhodou.



.



Po ní pak před vládou ještě pár lidí diskutovalo.

Češi se tomu zatím brání, ale jak dlouho. I tady je pár sentimentálních snílků a idiotů, kteří je vítají.

.

Pohanková kaše pro moji M.

12. září 2015 v 10:10 | pavel |  Co dal den

Rád pro M. vařím a rád se na ni dívám, když jí u mne chutná, i když je to bez masa a ona zase miluje, když nemusí vařit sama a vaří pro ni chlap. Vegariánku z ní nechci dělat, nakonec se může nějakým řízkem dojíst doma. Pohanková kaše je prosté jednoduché jídlo a kdo má rád pohanku, tomu prostě musí chutnat. Stačí uvařit bramborovou kaši, pohanku, osolit, opepřit, trochu česneku a majoránky a vmíchat to do sebe... a nakonec osmažit cibulkou. Je to hotové co by dup a čas si pak můžeme užívat jinak.




Přidala si tam aspoň majonézu.

Pak jsme se dívali na Prostřeno, díváme se oba rádi a to mi docela zkazilo chuť. Ne to že tam jedli včera králíka, ale ten žoviální chlap, ten nakonec i vyhrál, se tam kasal jak jezdí po babičkách zabíjet (neřekl porážet), protože to zabíjení miluje (vždycky chtěl být řezník) a rád vidí maso a krev. Nemohu si odpustit, takový lačný a sebestředný typ jako Zeman. Při tom králiku se i přiznal, že kdysi neneváhal si pochutnat i na psovi. Ono nakonec mezi králíkem a psem není zase takový rozdíl, oba mohou být naši miláčkové a pokud patří nám a jsou členy naší rodiny, máme s nimi soucit.

A teď mi napadá, kde je ten náš soucit se zvířaty, které (obvykle neřekneme kteří) tu máme jen na to jejich maso a musí svůj život jen pro naši chuť předčasně ukončit. Máme rádi šťavnaté a staré maso (třeba taková slepice) by nám zase tak moc nechutnalo. Přiznávám, taky jsem jedl před roky maso, ale v okamžiku když jsem si uvědlomil, že bych se podílel na jejich zabíjení, dokázal jsem si ty chutě odpustit. Jejich život prostě není fér.

.

Nenašel jsem ani Ň a jak jsem putoval po Praze

10. září 2015 v 17:27 | pavel |  Co dal den

No Ň-eco jsem v Krčském lese našel, ale bylo to místo hub jen prostěradlo. Je to les v blízkosti Thomayrovy nemocnice, takže bych si ani neměl představovat jak se tam dostalo. Že by pacienti zatoužili po troše intimity... ? Každopádně, podle toho jak bylo v televizi, že houby rostou, byl to jen krutý omyl... neviděl jsem tam ani prašivky.



.



Prošel jsem opravdu celý les a nakonec jsem se přes takovou lávku, přes dálnici...




... zaběhl do Záběhlic, kde jsem v životě nebyl. Ten majitel zadního domu měl asi radost, že přišel o výhled na Prahu.




Pak jsem sedl do metra a zajel si jako obykle do Vojanových sadů. Tam jsem potkal tuhle krásku.




Na Karlově mostě jsem se pak zastavil za Markétkou, ale nejdřív jsem se na ni jen díval jak prodává.

Má v sobě takovou krásu a ani nevím jak ji pojmenovat.




Nakonec jsem se zastavil na kafe u Jitky a odtud jsem jel na Masaryčku vlakem.




Na Masaryčce, jak jsem vystoupi, jsem viděl tyhle bezdomovce.




Sedli byste si někdy na takovou lavičku? Ale sedáváme na ně, když nás bolí nohy, protože nevíme kdo byl před námi.

Proč k TT píši jen o mém včerejším dnu, jak jsem putoval po Praze? Moje M. mi dala volno protože potřebovala vyřídit něco na úřadech a já si prostě užíval dne. Před pár dny mi navíc řekla, že když napíši novou knihu, kterou už odkládám pár let, že se rozvede a vezme si mne (jen ještě nevím jestli já chci :D). Můj život je fér. Jsem zdravý, dokonce až moc, nic mi v Německu doktoři nenašli, mám střechu nad hlavou a nemám žádné finanční starosti. Mám i plno plno dobrých přátel a kamarádů, tak proč bych si měl stěžovat.

Na rozdíl od některých lidí, které znám, nebo mi občas píší. Mají problémy se zdravím, s partnerem s dětmi, jsou nezaměstnaní, prostě si vybrali špatné karty. Možná je to pro ně boží zkouška, nebo karma, ale právě proto bychom měli cítit "povinnost" je vyslechnout a pomáhat jim. Už jen proto, že takto pomáhám nejen jim, ale i sobě.

.

Za Terezkou

9. září 2015 v 8:12 | pavel |  Co dal den

Včera jsem se vydal s M. za Terezkou, kráskou do které se kdysi zamiloval důstojník v záloze a odkázal jí deset tisíc zlatých. Abych vás dlouho nenapínal, jedná se o dvě stě let starou sochu, na kterou měl ten muž výhled z protějšího okna. Kolem ní sice sice občas chodím, ale neznal jsem o ní tu legendu. Po přečtení článku v novinách jsem byl na ni hned zvědavý a chtěl jsem si ji prohlédnout líp. Ta socha znázorňuje soutok Labe s Vltavou a jedna dívka která k ní chodila pro vodu se údajně jmenovala Terezka. A je i docela je možné, že se právě do téhle Terezky mohl zamilovat. To už se ovšem nikdy nedozvíme.




"Má krásně vymodelovaná prsa jako ty," říkám mojí M. "To jsem čekala, že řekneš," na to M. A mohl bych vám je tu i ta dvě prsa porovnat, jenže nechci riskovat, aby mi byl zase pozastaven blog.




Ale řekl bych že má moje M. prsa ještě hezčí a hlavně živější.




Pak jsme zašli do Vojanových sadů abych vám vyfotil a ukázal tu Výklenkovou kapli sv. J.Nepomuckého s vyhlídkou o které jsem tu psal v minulém, článku.




Teď jsou tam na místo Nepomuckého každodenně bezdomovci...




... a mimochodem vášniví čtenáři.

.

Vyhlídka nad Vojanovými sady a jiné maličkosti

8. září 2015 v 8:00 | pavel |  Co dal den

Jak jsem minule napsal, vytáhla mne Pavlínka v neděli odpoledne do Prahy a náhodou, aniž jsem to věděl, byl den otevřených dveří drobných památek po Praze (jinak nejsou přístupné) a mezi jinými i vyhlídková terasa nad výklenkovou kaplí sv.Jana Nepomuckého a kaple sv. Eliáše. Ty kaple vám dnes neukáži, protože jsem je fotil už dřív a tentokrát jsem je fotit zapomněl.




Vpravo ještě vidíte kapli sv. Terezie z Avily.




Je odtamtud opravdu krásný výhled.




Tady jsem taky moc nefotil... jen Pavlínku. Stěny jsou imitace krápníků jako ve Valdštejnově zahradě.




Pak jsme se šli podívat na pávátka.




Byla docela zima, tak ty dětičky lezly mamince do tepla.



.



Pak jsme se zastavili u Johnovy zdi, kde se fotily Japonky.

.





Od kamarádů lidí se dočká člověk větší pomoci než od rodiny.

6. září 2015 v 12:23 | pavel |  Jen tak

O tom bych měl vědět, ale vždy mne překvapí, jak jsou moji kamarádi ke mne laskaví a ochotni mi pomoci i když ani o tu pomoc neprosím. Taky mne už by nemělo překvapit co mohu čekat od příbuzných. A proč to tady píši? Jen jsem se v Německu před kamarády zmínil, že se z bytu hodlám zjara odstěhovat, protože se tam krede, o dům se majitel nestará a navíc bere tam podezřelé lidi, jsou tam vlhké zdi, přičemž jde o zdraví (sůl mi tam zvlhne jen co ji koupím) a dost podivně mi tam oblečení už po několika dnech "načuchne", kamarád mi okamžitě nabídl, že mi pomůže se stěhováním a věci mi prozatím uskladní ve svém skladu. Kamarádka Mona mi navíc slíbila, že si další byt ani nemusím pronajímat, protože když přejedu do Německa, mohu přespat v její kamceláři, která je zčásti obytná s rozkládacím gaučem. To pak má člověk jen dobrý pocit a samozřejmě i já se snažím jim pomáhat, když potřebují.

Do Prahy jsem už v pořádku dorazil a cenější věci jsem si již i odvezl. Kromě toho jsem vezl pár věcí i pro pražské Mony kamarády (třeba kupu stromků z jedné zrušené zahrady zase jedné jiné její německé kamarádky), takže můj byt je prozatím jako skladiště, než to všechno uskladním a ti lídé si to přijdou vyzvednout. Mona je vůbec hodná hoilka, jen by rozdávala.


Jedna z fotek z Dortmundu. Teď jsem slyšel, že tam byly kvůli migrantům potyčky s policií.

Docela mne v Praze přivítala zima. Teď jdu ve tři jen překontrolovat Prahu s moji novou (seznamil jsem se s ní krátce než jsem odjel do Německa) kamarádkou Pavlínkou.

Přeji vám hezký den.

.

Touha po ráji aneb Deutschland, Deutschland über alles.

5. září 2015 v 9:10 | pavel |  Jen tak

Tím ovšem nemyslím německou hymnu, ale to volání migrantů jak touží za každou cenu po Německu, jistě to vidíte i v české televizi. Chovají se hystericky jako blázni... a ani často nezdráhají použít násilí. Snad nikoho neurazím, když tu napíši, že se chovají zvěř. A tím si pochopitelně sami jen škodí. Kdo mne tu zná a už léta čte moje články, dobře ví, že už před deseti lety jsem tu před nimi varoval. A němečtí politici si to stále nechtěli připustit. Vlastně i USA (přestože teď jako pštros strká zobák do písku) má na tom velký podíl. Tím, že její armáda vstoupila do Iráku, tím to vlastně všechno začalo... a rozvrátila tím tam zavedený "pořádek".

Je to docela vtipné, kdyby to nebylo tragické, že zatímco já mám Německa dost a vracím se na zimu raději do Prahy, tihle lidé se sem ženou. Co je tady asi čeká? S otevřenou náručí jen oficiální představitelé, zatímco normálni lidi, jako moje sousedka má z nich obavy. Docela je možné, že se i nastěhují do domu kde má byt ona, protože pár bytů je tu prázdných a majitel na tom jistě i vydělá.

"Německo, Německo přes všechno", jak zní česky německá hymna, skončí za pár let jako jeden velkej bordel a nebude cesta zpátky. I ta demokracie se už tady vytráci. Kdo tady proti migrantům protestoval, toho zavřeli. A nejenže zakazují opačné názory, ale i celé zpravodajství je politky ovlivňováno aby drželo s nimi krok.

Upřímně řečeno, docela se sám divím, proč ti migranti chtějí tak moc Německo a nezůstanou raději v Maďarsku, Slovensku nebo v Čechách... pokud by je tam vůbec chtěli. Vždyť tak velký rozdíl mezi Německem a jimi zase není. To jen o nich ukazuje jak jsou lačni peněz (a mít se dobře) a chtějí se prostě přiživit. A jen v poslední řadě že jim asi šlo o život.

Ještě nevím jak dlouho bude Sobotka a jako kolegové z Polska a dalších "východních zemí" Bruselu vzdorovat, ale aspoň ukazují, že mají na rozdíl od nich rozum, že se postupně blíží pro Evropu jedna velká katastrofa. (Kdybych tohle napsal v Německu německy, už by můj blog zrušili) a doufám, že se toho nedožiji ani v Čechách. Včera to maďarský premiér řekl jasně: Evropa jak ji známe, zanikne.



.



Jistě tu přibude i hodně žebráků a mohou to být nakonec i Němci, protože peníze půjdou jinám.




Těmhle se špatně nedaří.



.



A šátků bude na ulici víc.

Lépe nevědět, nebo aspoň nepomyslet jak to jednou dopadne.

.

Krefeld v obraze

4. září 2015 v 18:52 | pavel |  Co dal den

V minulém článku se mi tu zase otiskla jen polovina fotek, tak to teď doplňuji. Kréfeld je jen středně velké město, víc jak 200 tisíc obyvatel založené už za Říma, ale nic zvláštního tam z historických staveb kromě kostela asi nenajdeme.



.


.


.



To by měla být promenáda, která protíná celý střed města, něco podobného jako třeba v Barceloně, ale je docela oipuštěná a člověk tam vidí jen lidi, kteří jdou venčit psy. Škoda. Nákupní střediska s obchody a kavárnami je bokem a točí se prakticky kolem kostela.



.



Podle mého docela nehezký obchoďák kde je i kavárna.

.