Únor 2017

Přišlo jaro, tak hurá na Divokou Šárku

27. února 2017 v 22:50 | pavel |  FOTO




Já vím, ještě je únor, ale včera bylo jako na jaře.




A proč by nemohlo být jaro, když ve Vojanových sadech kvetou sněženky.

.

Světská sláva - polní tráva.

22. února 2017 v 10:38 | pavel |  Jen tak

V pondělí jsem měl spolu s přítelkyni možnost nahlédnout do Winternitzovy vily od Adolfa Loose, která byla veřenosti zpřístupněna.




Proč to tady píši k tématu týdne "Touha po moci" když architekt Witernitz nijak po moci netoužil? Po moci touží jiní lidé a nemusíme chodit daleko, třeba nahoru na Hrad. Každopádně židovský právník pan Witernitz si dovolit nechat navrhnout a postavit vilu s výhledem na Prahu od známého architekta... a jistě si domyslíte, jak asi nakonec bohužel dopadl. Z Osvětimi se spolu se synem už nevrátil a jen jeho žena s dcerou to přežily. Nikdy si nejsme jisti jak ten náš život skončí. Po návratu z konentráku jeho žena sice dům dostala zpátky, ale pak přišli k moci komunisté a protože neměla peníze na milionářskou daň, musela tu vilu státu darovat.




Tahle fotografie tam byla veřejně vystavená a proto si ji dovoluji otisknout.




To je výhled z té vily.

Všichni politici, i my sami, bychom si měli uvědomovat jak můžeme jednou skončit a nemusí to být koncentrák.

.

Mozek nebo srdce?

17. února 2017 v 18:00 | pavel |  Jen tak

Jak se zdá, jedno se bez druhého neobejde a naopak. Človek může mít IQ 200, ale pokud jeho empatie je na nule, je mu ta inteligence k ničemu. Chová se jako dobytek, jako křupan. Raději nechci jmenovat. A podobně se v životě nevyzná ten s IQ pod 50.




Když jsem teď jel vlakem, vzal jsem si sebou vzpomínky Almy na Mahlera, jejího muže. Jak jistě víme, tento hudební genius byl chytrý (stejně jako Alma), ale právě vstřícnost a empatii ke své ženě postrádal. Teprve až když si našla milence, si své chyby uvědomil, ale bylo už pozdě a zemřel. Nešťastné manželství, nešťastný vztah...




Upřímně řečeno, muži to nemají s ženami vůbec jednoduché. Těm se chlap v ničem nezavděčí.




Ale ti chlapi se k ženám často chovají opravdu bezcitně. Vezměte si třeba Vrchlivkého, kterého jsem s přítelkyní nedávno minul, když jsme si vyšli na Strahov. Povyšuje se nad svojí múzou - dívkou, a ještě si o její hlavu opírá knihu. A to o nich psal milostné básně. Není to od něho sprosté?

.

Vedou všechny cesty do Říma?

10. února 2017 v 14:51 | pavel |  Jen tak

A končí tam taky?




Každopádně naše cesta (moje a mé přítelkyně) včera vedla do sauny (ta je společná) a nádherně jsme si to tam užili.




Koupil jsem taky novou postel. Bílou, protože mám rád všechno bílé a nevinné.




Společně jsme ji složili a byla to docela práce, ale odměna nás nakonec čekala.




Odměna byla nejen v dobré večeři, byl smažený květák.

Samozřejmě jsme pak postel vyzkoušeli.

.

Dojdeme někdy na konec cesty?

6. února 2017 v 14:59 | pavel |  Jen tak

Možná na konec některé cesty dojdeme, třeba takové, kterou jsmne si vytyčili jako cíl a naplnění našeho úsilí, nebo je konec cesty našeho pozemského života, kde naše cesta podle některých náboženství ovšem nekončí, nýbrž teprve začíná. Mohu-li mluvit o sobě, já jsem raději někde na cestě a každý konec se snažím oddálit jak se jen dá.




S přítelkyní jsem byl v sobotu v Anežském klášteře, kde v kostele sv. Františka je ve svorníku klenby tento had - požírač ocasu, který se nazývá UBOROS. Symbolizuje nepřetržitý běh života. celkovou podstatu věcí, nebo nekončící návrat od konce k začátku. Přesně tak kroužíme životem dokola, dokud nenalezneme jeho naplnění - podstaty.



.



Někomu ovšem stačí když si naplní žaludek. Ovšem my s přítelkyní jíme střídmě.




Mandala od přítelkyně.

.

Celý život je jedna iluze...

3. února 2017 v 14:40 | pavel |  Jen tak

... ale proč se jí nepodvolit.




Jinak by náš život byl ještě krušnější.




O víkendu jsem prodával na pražské burze minerálů ...




A iluzi jsem taky neztratil. Lidé mají o kameny pořád zájem.

.