Co dal den

Jak jsme dali svíčku před francouzské velvyslanectví

15. listopadu 2015 v 8:00 | pavel

Včera jsme si zase vyšel s Dagmar na procházku a po cestě nás napadlo, že bychom tam mohli dát svíčku. Nebyli jsme ani odtamtud daleko. Shodou okolností jsme navíc vystihli ten pravý okamžik, že tam přijel i Zeman se Sobotkou. Ne že bych toužil oba vidět, ale aspoň jsem mohl udělat pár fotek. Většinou se k takovým situacím namanu, takže proč ne.




Bylo už šero, takže kvalita fotek nic moc.



.


.



Ještě než přijel Zeman, byl tam už Diensbír a lidé mu docela nadávali, protože právě on se migrantů zastával.




Zasahovala policie.




Chvíli nato přijel Zeman se Sobotkou.




Francouzský velvylanec ho šel k autu přivítat.




Tady už po pár minutách odcházejí.




Jediné co bych k tomu mohl říct, hodně se mluví, ale nic se nevyřeší... a muslimové pomalu zaplavují celou Evropu.

To je ta síla slov?

Pak jsme si sedli do hospody na pivo, ale to už je jiná historie.

.

Jakou jen mají někteří muži starost...

14. listopadu 2015 v 11:23 | pavel

Anička dojela do té své vesničky dobře a poslala mi zprávu, že mi děkuje, že jsem se jí tak ujal, že nespala někde pod mostem. Ten muž který jí vyhodil uprostřed noci z bytu měl pak jedinou starost, jak ji dnes napsal, jestli se se mnou vyspala, když jsem ji nabídl postel. "Takové starosti bych měla mít," napsala Anička. "Asi největší starost mužů je o naše vagíny, jestli nepatří jinému muži, ale jak nám je, o to se nestarají."




Ve Vojanových sadech stále kvetou růžičky zatímco mají už i "šípky".

Každopádne včera jsem se prošel po Praze a kolem Vltavy s Gabrielou a zase jsme spolu řešili jiný problém. Má dva týdny před stáním u soudu a čeká, že se s ní muž rozvede. Našel si mladší, jak to bývá. Snažil jsem se jí trochu utěšil, ale odpověděla, že stejně o moc nepřijde, že to s ním už i tak nebyla žádná sláva. Takhle to obvykle končí a asi není jediná.




.


.




Na náplavce jsme zase viděli svatbu, dosud nevědí co je čeká.

.

Krajina jako malovaná

11. listopadu 2015 v 10:35 | pavel

S Haničkou jsme se neprošli jen lesem, ale vyšli i do otevřené krajiny, která byla krásně osvětlená odpoledním sluncem. Bylo to jako vstoupit do jiného světa, do světa impresionistů, kde syté barvy mají navrch. A modrá oblohy tomu dodávala ten správný ráz. Dokonce i Hanička vyndala svůj foťák a fotila jako smyslu zbavená. No není to krása, i když ta příroda live je přeci jen krásnější než ty fotky, které vám tady předkládám?



.


.


.



No řekněte?

Nedá mi abych ještě nevrátil k té síle slov. Jak tu napsala minule Radka, slovo je opravdu jen taková berlička, jak se dorozumět, ale pocity, zážitky, které zažijeme a prožijeme, můžeme sice slovy popsat, ale nikdo tu intenzitu, která je v nás, nelze zcela přenést na druhé. To se třeba týká i zážitků, které máme při meditaci, ty jsou prostě nepřenosné a to se samozřejmě i týká i pocitů, když někoho milujeme. Ta snaha básníků, vstřeba to všechno do slov, je sice chválihodná, ale je to zase jen pouhý obraz, který si někde pověsíme.

A podobně je to i s těmito fotkami... no popište to... :D

.


Prosluněný víkend

9. listopadu 2015 v 12:27 | pavel

V sobotu po obědě jsem si vyšel s Haničkou do lesa, ale o tom až někdy jindy, ale večer se konečně ukázala Maruška...





a dokonce i jabkovým závinem...




... který mi hned naporcovala. Ten jsem slupnul k večeři.




V neděi uvařila guláš s rýží a houbami...




... a pak jsem vyrazili na Hrad.




I katedrála byla prosluněná...




... a barevná sklíčka malovala obrázky na zdi.




Lidé si na tam sluníčko užívali...



.



... a my si tam taky sedli a krásně to hřálo do zad. Maruška vzala sebou jablka.



.



K večeři byly kapustové karbanátky...





... a pak jsme padli na postel, protože jsme byli uchozený.

.

Večerní procházka Prahou s dentistkou

5. listopadu 2015 v 8:00 | pavel

Věra pracuje až do šesti, ale to jsem i uvítal, protože procházky noční Prahou, zejména v těchto krásných podzimních dnech, jsou jedny z nejhezčích. Vydali jsme se na Kampu k Vltavě a kam taky jinak, když je to tam nejkrásněji. Romantika pur. A miluji, když mi při procházkách nabídne své ruce a mohu se jich dotýkat. Zejména pro ty její, křehké a hebké, mám slabost.




Věřím, že i jí se to líbí a ráda se mnou nechá líbat do dlaní.




Ty svěla na vodě...




Musí prý o ty své ruce pečovat, protože je to její pracovní nástroj.




Do Národního divadla v době když jsem tu pracoval jako architekt, jsem navrhl kliky... a lidé se jich taky dotýkají.




To bylo v době její rekonstrukce.



.



Kupodivu jsme tam nepotkali skoro člověka.



.


.


.



I v kavárně jsme byli sami... jakoby vymřel svět. Dali jsme si láhev červeného.





Praha byla jen naše.

.

Vlkodlaci na náplavce

1. listopadu 2015 v 9:12 | pavel



.


.


.


.


.


.


.


.


.


.


.


.


.




Fotky nejsou moc kvalitní, protože už bylo pozdní odpoledne, ale budiž.

.

Ženy... a demonstrace proti migrantům

30. října 2015 v 21:55 | pavel




Vidíte ten pohled té staré paní.

Copak si asi říká, pomyslel jsem si. Asi je pro ženu hrozné, podívat se do zrcadla a vidět se jak rok od roku stárne.... a muži se po ní už na ulici neotočí. Stárnout, aspoň podle toho co mi občas řekne Jitka "vy chlapi jste stejně na tom líp, vy sbalíte ženu v každém věku a jak vypadáte ani neřešíte..." je pro ženu přeci jen asi horší než pro muže.

Tak to bylo jen na okraj k té fotce, když jsem šel v úterý na demo proti migrantům.



.


.



Snaživé "sluníčko" pilně kreslilo nápis na jejich podporu...



.




... zatímco pár tisíců bouřilo proti migrantům.




Na metru se mi dostal do ruky jeden leták od jistého Jana Urbana v kterém tvrdí, "že za vším je Putin a expanzivnost Ruska. Cílem Putina je oslabit Evropu a hlavně demontovat Evropskou unii. Paralyzovat ji dopady uprchlickúé krize. Syrská občanská válka otevřela možnost vyhrotit vztahy mezi evropskými státy s pomocí vyvolávání paniky a nejistoty z masivních uprchlických vln s konečnou platností destabilizovat celek EU. A je to předehra věcí mnohem horších".

Každopádně Putin teď jásá, jak se nemohoucí Unie nedokáže vypořádat s těmi běženci.

Je čás říci Evropě sbohem?

.

Večerní Prahou s muslimkou

29. října 2015 v 8:00 | pavel




Jak jsem v předchozím článku napsal, M přišla o práci (pondělí byl její poslední den) takže to těžce nesla a proplakala celé odpoledne a mně taky nebylo nejlíp. Nebudeme se tak často vidět, jak jsme měli ve zvyku a to nám bude hodně scházet. Naštěstí, když M.odjela domů, ozvala se mi Pavlínka a já to docela uvítal... ta dokáže každému zahnat chmury. Ta rozesmátá holka je jako bezprostřední rozpustilé dítě a ani se nestydí ze sebe udělat blázna.



.


.



Sedli jsme si pak do jedné pizzerie poblíž Staromáku a tam se přestrojila jako muslimka.




Taky nemá problém z toho, že je trochu macatá a dala si dort... a pak ještě jeden.



.



Pavlínka není prodejná, jak se zdá. Ta dvou-stovka je moje, když jsem chtěl zaplatit.



.


.


.




Noční Praha je prostě kouzelná a ve dvou dvojnásobně.

.

Jak se zdá, ten čas nastal

27. října 2015 v 11:00 | pavel

Moje M. dnešním dnem tady v Praze s prací končí (ten úřad kde pracovala taky končí) a jelikož sem denně dojížděla, naše milostná budoucnost je nejistá. Podobně jsem před dvěma roky dopadl s jinou M. (jaká shoda křestních jmen s nejspíš špatným koncem) která se po rozvodu musela odstěhovat až na druhý konec Čech. Jediný plus s M. je ten, že nebydlí tak daleko a můžeme se aspoň občas (i když ne denně, jak jsme byli zvyklí) vídat. Život prostě není nebíčko. Jsme tu jak v očistci a musíme se s ním pokaždé nějak vypořádat.




Už včera byl celý den jako předzvěst něčeho nedobrého. Pro co jsem se rozhodl, nakonec skončilo špatně. Sedl jsem na vlak, že se podívám do Klánovic do lesa jestli rostou, ale zůstal jsem viset v Běchovicích, že vlak hned dál asi nepojede, protože někdo skočil pod vlak. V kupé jedno školní dítě prohlásilo: "Zase nějakej zasranej debil..." Doma jsem se pak dočetl, že to byla dvadvacetiletá holka. Taky asi řekla životu sbohem.




Čekat jsem nechtěl a tak jsem se raději vydal zpátky do Prahy. Napadlo mi aspoň navštívit Jitku v jejím obchůdku a potěšit se s ní. Aspoň té jsem nemusil sbohem říct.

A co nakonec? Všechno se nějak vyřeší než řekneme poslední to sbohem.

.

Víkend s uklízečkou

26. října 2015 v 8:00 | pavel

Nevím jak u vás někde v dědině, ale v Praze bylo krásně a přesto jsem musel zůstat doma. Jitka si totiž umínila, že z vděčnosti za ten botník (který jsem ji složil) mi dá do pucu kuchyň... a trvala na tom. Procházka s ní by mi byla milejší. Bylo to takové její milostné vyznání... a to se prostě neodmítá. Ovšem netušil jsem, že je Jitka v úklidu tak důsledná a poctivá. Trvalo jí to celou sobotu a ani to ji nestačilo... pokračovala i v neděli.




K večeři chtěla bramborák s párkem. Párek dostala, ale musela si ho koupit, nepodporuji zabíjení zvířat.




Sám jsem ho měl pochopitelně bez masa.

Zapomněl jsem říct, že Jitka je vášnivá kuřačka a to mělo i vlastně podstatný vliv na tu dobu. V mém bytě se nekouří, takže každou hodinu si vzala přestávku a šla si před barák (bydlím ve 12.patře) zakouřit. Takhle dopadnou lidé, když mají sucht (návyk) a stanou se otroky. Po půlnoci, než jsme šli spát, jsem musel s ní, protože se bála. Ráno šla před barák naštěstí sama, to jsem odmítl, protože si vzala ven v hrníčku kafe a nechtěl jsem aby nás spolu viděli sousedi. Měl jsem vůbec tohle zapotřebí?

Fotky jak uklízí vám neukáži, protože byste to považovali za hanobení... fotit ženu jak uklízí, ale ukáži vám raději pár snímků z Vojanových sadů (ty jsou mi osudné) kam jsem zašel poté, co jsem ji vyprovodil na nádraží.




Zastihl jsem tam svatbu...




... našel jsem tam pár ořechů...




... stále tam kvetou krásné růžičky...




... v Karlovce pak minul tuhle zajímavou pouliční zpěvačku...




... a na náplavce byla zase jiná svatba.





Tu kuchyň jsme pak večer stejně musel dodělat sám.

.

Sto a jeden důvod proč...

23. října 2015 v 8:52 | pavel

... mne Maruška tak dokáže vynervovat.

Abych to řekl popořádku, jeden důvod bych tu hned měl. Ve středu mě měla navštívit a uvařit mi knedlíky, což bych i sám dokázal... byla to její nabídka. Ale nakonec poslala sms, že musí jet domů, protože ten její debil (tak to i uvedla) nezaplatil nějaký dluh a přijede si pro něj nějaká vymahačská firma. Prý pak ke mně přijede přímo hned jak to bude možné... a teď už je pátek ráno a stále od ní žádná zpráva.

Mezitím se mi ozvala Jitka, že by mi přijela uklidit kuchyň (prý se na ni nemůže dívat jak je upatlaná) a já to musel kvůli Marušce, protože jsem se domníval, že přijede ve čtvrtek nebo v pátek, odvolat.... a tím jsem ji docela naštval. Napsala mi že "se nebudu vnucovat a ať ti to uklidí ona." Mám já tohle zapotřebí?

Nakonec jsem se tedy včera raději domluvil s Dagmar, že půjdeme na Petřín na jablka a aspoň ta je v tomhle ohledu důsledná, přesná a svědomitá... jeli jsme dokonce ve stejné tramvaji na Pohořelec a jelikož jsem do ní nastoupil na jiné stanici než ona, viděli jsme se až jsme oba vystoupili. Přesně na minutu v 14:00, jak bylo doluveno. Není to na rozdíl od Marušky holka pro mne?



.



Kromě jablek jsme si i dopřáli krásný výhled na Prahu.




Pak jsme zašli do Vojanových sadů, ty nikdy nevynechám, a Dagmar tam našla tohle hruškové ženské torzo.




Denně tam můžete vidět procházet se tuhle šik oblečenou dámu.




Pak jsme se vydali do hospody a ten hrníček čaje, aby nedošlo k mýlce, patří Dagmar.




Jak můžete vidět, nescházím se jen s ženami, ale i s krásnými muži.



.



Společnost nám dělal i pes... pod stolem na rozdíl od nás.

Takže včera nakonec docela vydařený den.

.

Kavky a neskutečně krásná obloha

22. října 2015 v 12:37 | pavel

Kavky si oblíbily celou Malou Stranu a nejvíc jsou v poslední době vidět na Karlově mostě a ve Vojanových sadech... a rád je tam pozoruji. Jsou šikovní a když teď tam padají ořechy, je až k neuvěření jak jsou rychlí, aby si je mohli sebrat a uletět s nimi než se k nim skloním třeba já. Ale neperu se s nimi o ně, naopak jim je dopřeji, protože je mám rád a mohu sám, na rozdíl od nich, něco koupit a uvařit.



.


.


.



Toho dne, 8.října, byla i překrásná obloha, jaká se často nevidí.



.


.


.



Měli jste se mnou krásnou procházku?




Pak jsme zašeli i do Vojanových sadů, proptože jsme té procházky neměli dost.



.




Dnes jdu s Dagmar na Petřín na jablka a třeba se tam i pod jabloní políbíme i když nebude rozkvetlá.

.

Partnerská tragedie

21. října 2015 v 8:00 | pavel

Často se do něčeho, do nějakých cizích osudů přimotám a ani nevím jak. To mám z toho, že rád lidem v nouzi pomáhám. Moje kamarádka potřebovala pomoc při skládání botníku, který ji přišel v dílech (které byly navíc špatně označené), tak jsem se z Masaryčlky vypravil za ní.




Dokonce i návod na ten botník (byl z Polska) byl nepřesný, takže jsme si na ním docela lámali hlavu a vydrželo nám jeho sestavování (byl i se šuplíky) skoro celé odpoledne. Když jsme byli v nejlepším (myslím uprostřed práce) zavolal její kamarád (chodí s ním dva roky), aby ho pustila nahoru... a ona mu řekla ne. On si to hned vysvětlil, že tam někoho má (no já tam byl) a hned ji začal bombardovat esemeskami ať mu vrátí klíče a jeho kolo, které měla v ve sklepě v kočárkárně. To moji kamarádku ovšem naštvalo, "je to magor," řekla mi, "tohle mi dělá pořád a nebudu skákat jak chce" a telefon nebrala. Ten botník jsme nakonec zdárně postavili, udělala mi k večeři palačínky a šli jsme si sednout kousek od domu do baru.



.


.



Tam dostala, jen co jsme se posadili, znovu asi deset sms "vrať mi klíče a kolo". To ji ovšem už tak naprudilo, že vyšla ven aby mu řekla ať ji už neotravuje, že s ním končí. Jako odpověď po pár minutách opět sms "vrať mi kolo". To už by asi nikdo nevydržel, takže nebylo divu (i když jsem se snažil ji v tom trochu bránit), že se nakonec opila. "Skoro mám z něho už strach, tak budeš muset u mne spát", řekla mi. "Taky máš na tom podíl a byla bych docela ráda kdys ho v v mé posteli zastoupil". Nebyl jsem proti tomu, protože mi stejně už nejel vlak. Jen co jsme u ní bytě rozvítili (hodinu po půlnoci) opět jeho sms "vrať mi to kolo." Takhle nás bobardoval do tří než jsme nakonec i sami usnuli.



.



Samozřejmě v půl osmé, jak jinak, zase to "vrať mi klíče a kolo", což nás i probudilo. Kamarádka vstala, já zůstal v posteli, že mu tedy jde kolo (bydlel v domě jen kroků od ní) vrátit. Přišla v jedenáct, já se mezitím osprchoval a vypil kafe, že prý "těžce nemocný, že má nádor v hlavě a kýlu" a kolo ani nakonec nechtěl. "To je citové vydírání, říkám kamarádce. "Vždyť ano, je to magor.... "Jak to nakonec dopadlo, ani nevím, protože jsem se sebral a jel domů. Kvůli své hloupé žárlivosti si sám nakonec vykopal "hrob". Příště vám snad tady povím víc.





Nakonec k tomu TT: Právě tohle je jeden s podstatných důvodů, proč si nechci natrvalo pověsit ženu na krk... kdyby se z ní nakonec vyklubal takový magor jako je ten chlap té kamarádky. Mě už jen stačí, když holka zůstane v mém bytě víc tři dny a už jsem celej nesvůj... mám rád volnost a zvykl jsem si na soukromí, pohodu a klid.

.

Náročný víkend

19. října 2015 v 9:35 | pavel

Víkend jsem tentokrát rozdělit mezi Martinu a Dagmar, protože obě stály o moji pozornost, ale mne to ani tolik problémů nedělalo, protože rád vyhovuji a jsem jako ženy, které zvládnu všechno. Myslím to zase z legrace. Každopádně v sobotu jsem si zašel nejdřív sám do lesa a zase bohužel zjistil, že nic neroste. Odtud jsem pak jel s Dagmar na demonstraci, odpoledne pro změnu s Martinou a večer na festivalu světla opět s Dagmar. Podobně tomu tak bylo v neděli a v jiném pořadí, takže jsem ty Světla absolvoval dvakrát.



.



Tohle jsou "sluníčkové" a vzadu na Muzeu odpůrci migrantů.



.



U odpůrců nesměl chybět Okamura.




Tady šel průvod "sluníček" na Mírák.




A tady je zdraví odpůrci.




Z festivalu světla mám mege fotek, ale ukáži vám jich jen pár. Najdete si je na internetu.



.


.



Na téhle věži u Mánesa to bylo asi nejlepší.




Pak jsme si sesdli s Dagmar (Dagmar 2) sedli na skleničku vína.

.

Čajový dýchánek s Aničkou

17. října 2015 v 8:00 | pavel




Sami víte jaké bylo včera psí počasí o kterém se říká, že by psa nevyhnal, ale ten pes naopak vyhání páníčka, když se potřebuje vyvenčit, takže ani nevím proč se tak říká. Zkrátka dobře pršelo a tak mne Anička zatáhla do čajovny do které často zavítá... mne, který pije kafe. Naposledy pokud vím (bylo to asi před těti lety) zatáhla mne do čajovny Šárka, někteří z vás ji tu znáte z blogu a bylo to tam pro mne jako bych skončil někdy v opiovým doupěti.




Tady to bylo civilizovanější, ale vstup přes nějaký činžák, že se zdálo, že je to tam ilegální.




Ovšem i tady lidé posedávali na zemi.




Sedět na zemi je prostě in. To vidím i na ulici nebo na náměstích.




My si sedli za stolek. Dali jsme si zázvorový čaj.



.



Někdo se tam opravdu dokáže uvelebit jako doma.





Přeji vám hezký víkend.

.

S Jitkou na pracáku

15. října 2015 v 8:00 | pavel

Neděste se (stejně byste se neděsili), práci nehledám a ani ji už nikdy nemíním hledat, jsem rád že jsem svým pánem a že pracuji na svém a nemusím šéfy poslouchat... ale Jitka tam musela, takže jsem šel s ní. Byl to ovšem i tak pro mne velký zážitek a vrátil jsem se v čase, kdy jsem opravdu 5 let chodil v Německu na pracák, dokud jsem se nakonec nerozhodl, že se raději postavím na své nohy a ten risk mi za to bude stát. Jsem prostě taková dobrodružná povaha. Dřív to ovšem bylo v Německu trochu jinak (dnes to už není), protože lidem,. kteří se chtěli osamostatnit, stát jim ještě pro začátek 6 měsíců finančně pomáhal. Pro ujasnění jsem ale nebyl migrant, nýbrž díky své ženě, která byla po otci Němka, se všemi právy Němec.




Jitka mi ráno dělala k snídani vajíčka na cibulce.



.



A za oknem nás přišly pozdravit i sýkorky.

Tak to jen pro začátek. Vyšli jsme tedy na jejich radnici, já a Jitka, do druhého poschodí a bylo tam docela plno... i když (kromě jedné dívky) jen samí cikáni. Museli jsme čekat, než na nás přijde řada, ale upřímně řečeno, ani moc jsme nečekali, protože cikáni asi mají takový zvyk, že když jeden z nich jde na úřad, vezme sebou celou početnou rodinu i se všemi dětmi. Mají prostě smysl pro rodinu.

Nakonec taky Jitka vešla dovnitř a vyšlá úřednice hned na mne "Tak kartičku..." "Jakou kartičku?" já na to. Považovala mne taky za nezaměstnaného. Nevěděl jsem že lidé chodí s malými kartičkami (ty mi pak Jitka ukázala) a na ty asi každé 2 měsíce dostanou štempl. Raději jsem pak sešel dolů, kde byla tahle hrozná a na pohled nevlídná Svatební síň.




Obludná. Toho architekta bych chtěl docela vidět. Tam bych se neženil Vy ano?




Tomuhle dítěti se to možná líbilo.




Aspoň tahle socha, sv.Antonín Peduánský, tam byla.




Takto v Mílovicích vypadají některé domy.





Nezaměstnaní to nemají v Čechách jednoduché, ale Jitka nakonec tam dostala jednu nabídku k práci.

To byl ještě dodatek k předchozímu článku, protože jak sami víte, prší a užíval jsme si tedy jen teplo domova s mojí M.

Nic zvláštního se prostě včera nestalo.

.

Všechno zlé k něčemu dobré aneb krásný víkend

13. října 2015 v 14:03 | pavel

Na rozdíl od denně pracujících lidí, se víkendů docela hrozím, protože všechny moje kamarádky buď odjedou na chaty nebo k svým příbuzným a dětem a stává se, že na mne nemají čas. Ale tak jsem to i vybral, protože prostě s jednou, kterou bych si k sobě nastahoval, nevydržím. V sobotu jsem se měl vidět s Aničkou, ale ta mi vzápětí zavolala, že její sestra musela do nemocnice, takže ji jede navštívit. V neděli jsme se měli tedy sejít znovu, ale hned ráno jsem od ní dostal sms, že si popálila ruce a utíká na pohotovost... a nebyla by prý jistě milá společnice. Asi Pánbůh nám schůzku nepřál.




Naštěstí se hned nato ozvala Jitka z Mílovic jestli bych za ní přijel, že mne čeka na oběd. Asi si to ten Pámbůh se mnou nakonec rozmyslel a tak jsem i jel. To byste snad jeli taky.




Nakonec mne Jitka umluvila ať tam zůstanu a přespím a co myslíte, zůstal jsem? Jo, zůstal a udělal jsem dobře, protože se ten oběd protáhl až do pondělí do večera.




Ráno nás přišla pozdravit hrdlička...




... a po dalším obědě jsme si vyšli na procházku k jezeru.




Tahle labuť na nás syčela a chtěla nás sežrat.




Bylo chladno, ale krásné slunné počasí... o té přírodě ani nemluvě.




V opuštěné zahradě jsme si natrhali jablíčka.




Byla to docela dlouhá procházka.



.





Ta nás utahala (a nejen ta), takže k veřeři jsme si dali jen topinky.

.

Svatováclavský dub a jiné příbramské maličkosti

10. října 2015 v 12:29 | pavel

Na Svaté hoře je více k vidění, například i tento památný dub, který údajně pamatuje Otce vlasti.



.


.


.


.



V Příbrami mají i Václavák...



.



... a kostel, který byl i v sobotu zavřený.




Zašli jsme do obchodního domu ještě něco nakoupit a tohle vidím poprvé.




Večeři nám Zdena připravila docela prostou, knedlíky s vajíčkem. Že by měla taky před výplatou?





Ale ustlala nám pod madonkou a ta nás celou noc ochraňovala.

.

Studánka na Svaté hoře

9. října 2015 v 12:32 | pavel

Jak jsem psal v minulém článku klášter byl zavřený, tak jsem se šel sám (Zdeně bolely nohy, nic nevydrží) aspoň podívat ke Studánce, která byla ovšem taky zavřená a navíc už mnoho let bez vody.




Jestli byla zázračná, přínášela zdraví, nebo omlazovala, jsem se nedočetl.



.



Ale aspoň ten obraz s Marií je prý zázračný.




Byl tam i krásně prosluněný lesík, pokud by se dal tak nazývat. Na tom místě sálala dobrá energie...




... a nakonec jsem si po setkání s tímto mužem uvědomil proč.




Hledal tam staré mince, protože v těch místech odpočívali věřící a občas nějakou tu minci utrousili. Zůstala tam totiž i jejich energie. Ty mince mi ukázal a přestože byly zašlé, věděl přibližně jejich stáří a byly skutečně i hodně staré.



.


.



Opodál byla ještě jedna studánka, ale taky bez vody.

.

O víkendu v Příbrami

8. října 2015 v 9:20 | pavel

Do Příbrami jsem před lety jezdil na haldy hledat kameny a tak jsem i rád přijal pozvání od Zdeny (o té jsem tu ještě nepsal), že bych si tam mohl osvěžit vzpomínky. Zajel tedy hned v sobotu ráno na Smíchov, že bych jel autobusem a ten mi ujel přímo před nosem, když jsem pár kroků od něho docházel. Takovej sprosťák. Příští měl jet za půl hodiny a mezitím přišla jedna holka a tak jsme se bavili a nakonec i spolu jeli. Aspoň nám krásně uběhla hodina jízdy.




Ukazovala mi že si zlomila nehet a byla z toho docela nešťastná.




Zdena na mne už čekala s obědem.




Špagety se sýrem a sojovým "masem"... jen kvůli mně, když jsem ten vegetarián.




Měla doma krásnou dětskou židličku a musel jsem si ji vyfotit, protože takovou jsem jako dítě taky měl.




Měla na okně i rajčata ze své zahrady, kam jsme pak šli v neděli. Musela je sklidit i zelené, protože přišly mrazy.




Odpoledne jsme pak vyšli na Svatou horu, ale jak vidíte, byla v rekonstrukci.

V neděli jsme ještě zajeli k Dvořákově vile, kde je i Rusalčino jezírko, ale o tom až příště.

.
 
 

Reklama