Co dal den

Náročný víkend

19. října 2015 v 9:35 | pavel

Víkend jsem tentokrát rozdělit mezi Martinu a Dagmar, protože obě stály o moji pozornost, ale mne to ani tolik problémů nedělalo, protože rád vyhovuji a jsem jako ženy, které zvládnu všechno. Myslím to zase z legrace. Každopádně v sobotu jsem si zašel nejdřív sám do lesa a zase bohužel zjistil, že nic neroste. Odtud jsem pak jel s Dagmar na demonstraci, odpoledne pro změnu s Martinou a večer na festivalu světla opět s Dagmar. Podobně tomu tak bylo v neděli a v jiném pořadí, takže jsem ty Světla absolvoval dvakrát.



.



Tohle jsou "sluníčkové" a vzadu na Muzeu odpůrci migrantů.



.



U odpůrců nesměl chybět Okamura.




Tady šel průvod "sluníček" na Mírák.




A tady je zdraví odpůrci.




Z festivalu světla mám mege fotek, ale ukáži vám jich jen pár. Najdete si je na internetu.



.


.



Na téhle věži u Mánesa to bylo asi nejlepší.




Pak jsme si sesdli s Dagmar (Dagmar 2) sedli na skleničku vína.

.

Čajový dýchánek s Aničkou

17. října 2015 v 8:00 | pavel




Sami víte jaké bylo včera psí počasí o kterém se říká, že by psa nevyhnal, ale ten pes naopak vyhání páníčka, když se potřebuje vyvenčit, takže ani nevím proč se tak říká. Zkrátka dobře pršelo a tak mne Anička zatáhla do čajovny do které často zavítá... mne, který pije kafe. Naposledy pokud vím (bylo to asi před těti lety) zatáhla mne do čajovny Šárka, někteří z vás ji tu znáte z blogu a bylo to tam pro mne jako bych skončil někdy v opiovým doupěti.




Tady to bylo civilizovanější, ale vstup přes nějaký činžák, že se zdálo, že je to tam ilegální.




Ovšem i tady lidé posedávali na zemi.




Sedět na zemi je prostě in. To vidím i na ulici nebo na náměstích.




My si sedli za stolek. Dali jsme si zázvorový čaj.



.



Někdo se tam opravdu dokáže uvelebit jako doma.





Přeji vám hezký víkend.

.

S Jitkou na pracáku

15. října 2015 v 8:00 | pavel

Neděste se (stejně byste se neděsili), práci nehledám a ani ji už nikdy nemíním hledat, jsem rád že jsem svým pánem a že pracuji na svém a nemusím šéfy poslouchat... ale Jitka tam musela, takže jsem šel s ní. Byl to ovšem i tak pro mne velký zážitek a vrátil jsem se v čase, kdy jsem opravdu 5 let chodil v Německu na pracák, dokud jsem se nakonec nerozhodl, že se raději postavím na své nohy a ten risk mi za to bude stát. Jsem prostě taková dobrodružná povaha. Dřív to ovšem bylo v Německu trochu jinak (dnes to už není), protože lidem,. kteří se chtěli osamostatnit, stát jim ještě pro začátek 6 měsíců finančně pomáhal. Pro ujasnění jsem ale nebyl migrant, nýbrž díky své ženě, která byla po otci Němka, se všemi právy Němec.




Jitka mi ráno dělala k snídani vajíčka na cibulce.



.



A za oknem nás přišly pozdravit i sýkorky.

Tak to jen pro začátek. Vyšli jsme tedy na jejich radnici, já a Jitka, do druhého poschodí a bylo tam docela plno... i když (kromě jedné dívky) jen samí cikáni. Museli jsme čekat, než na nás přijde řada, ale upřímně řečeno, ani moc jsme nečekali, protože cikáni asi mají takový zvyk, že když jeden z nich jde na úřad, vezme sebou celou početnou rodinu i se všemi dětmi. Mají prostě smysl pro rodinu.

Nakonec taky Jitka vešla dovnitř a vyšlá úřednice hned na mne "Tak kartičku..." "Jakou kartičku?" já na to. Považovala mne taky za nezaměstnaného. Nevěděl jsem že lidé chodí s malými kartičkami (ty mi pak Jitka ukázala) a na ty asi každé 2 měsíce dostanou štempl. Raději jsem pak sešel dolů, kde byla tahle hrozná a na pohled nevlídná Svatební síň.




Obludná. Toho architekta bych chtěl docela vidět. Tam bych se neženil Vy ano?




Tomuhle dítěti se to možná líbilo.




Aspoň tahle socha, sv.Antonín Peduánský, tam byla.




Takto v Mílovicích vypadají některé domy.





Nezaměstnaní to nemají v Čechách jednoduché, ale Jitka nakonec tam dostala jednu nabídku k práci.

To byl ještě dodatek k předchozímu článku, protože jak sami víte, prší a užíval jsme si tedy jen teplo domova s mojí M.

Nic zvláštního se prostě včera nestalo.

.

Všechno zlé k něčemu dobré aneb krásný víkend

13. října 2015 v 14:03 | pavel

Na rozdíl od denně pracujících lidí, se víkendů docela hrozím, protože všechny moje kamarádky buď odjedou na chaty nebo k svým příbuzným a dětem a stává se, že na mne nemají čas. Ale tak jsem to i vybral, protože prostě s jednou, kterou bych si k sobě nastahoval, nevydržím. V sobotu jsem se měl vidět s Aničkou, ale ta mi vzápětí zavolala, že její sestra musela do nemocnice, takže ji jede navštívit. V neděli jsme se měli tedy sejít znovu, ale hned ráno jsem od ní dostal sms, že si popálila ruce a utíká na pohotovost... a nebyla by prý jistě milá společnice. Asi Pánbůh nám schůzku nepřál.




Naštěstí se hned nato ozvala Jitka z Mílovic jestli bych za ní přijel, že mne čeka na oběd. Asi si to ten Pámbůh se mnou nakonec rozmyslel a tak jsem i jel. To byste snad jeli taky.




Nakonec mne Jitka umluvila ať tam zůstanu a přespím a co myslíte, zůstal jsem? Jo, zůstal a udělal jsem dobře, protože se ten oběd protáhl až do pondělí do večera.




Ráno nás přišla pozdravit hrdlička...




... a po dalším obědě jsme si vyšli na procházku k jezeru.




Tahle labuť na nás syčela a chtěla nás sežrat.




Bylo chladno, ale krásné slunné počasí... o té přírodě ani nemluvě.




V opuštěné zahradě jsme si natrhali jablíčka.




Byla to docela dlouhá procházka.



.





Ta nás utahala (a nejen ta), takže k veřeři jsme si dali jen topinky.

.

Svatováclavský dub a jiné příbramské maličkosti

10. října 2015 v 12:29 | pavel

Na Svaté hoře je více k vidění, například i tento památný dub, který údajně pamatuje Otce vlasti.



.


.


.


.



V Příbrami mají i Václavák...



.



... a kostel, který byl i v sobotu zavřený.




Zašli jsme do obchodního domu ještě něco nakoupit a tohle vidím poprvé.




Večeři nám Zdena připravila docela prostou, knedlíky s vajíčkem. Že by měla taky před výplatou?





Ale ustlala nám pod madonkou a ta nás celou noc ochraňovala.

.

Studánka na Svaté hoře

9. října 2015 v 12:32 | pavel

Jak jsem psal v minulém článku klášter byl zavřený, tak jsem se šel sám (Zdeně bolely nohy, nic nevydrží) aspoň podívat ke Studánce, která byla ovšem taky zavřená a navíc už mnoho let bez vody.




Jestli byla zázračná, přínášela zdraví, nebo omlazovala, jsem se nedočetl.



.



Ale aspoň ten obraz s Marií je prý zázračný.




Byl tam i krásně prosluněný lesík, pokud by se dal tak nazývat. Na tom místě sálala dobrá energie...




... a nakonec jsem si po setkání s tímto mužem uvědomil proč.




Hledal tam staré mince, protože v těch místech odpočívali věřící a občas nějakou tu minci utrousili. Zůstala tam totiž i jejich energie. Ty mince mi ukázal a přestože byly zašlé, věděl přibližně jejich stáří a byly skutečně i hodně staré.



.


.



Opodál byla ještě jedna studánka, ale taky bez vody.

.

O víkendu v Příbrami

8. října 2015 v 9:20 | pavel

Do Příbrami jsem před lety jezdil na haldy hledat kameny a tak jsem i rád přijal pozvání od Zdeny (o té jsem tu ještě nepsal), že bych si tam mohl osvěžit vzpomínky. Zajel tedy hned v sobotu ráno na Smíchov, že bych jel autobusem a ten mi ujel přímo před nosem, když jsem pár kroků od něho docházel. Takovej sprosťák. Příští měl jet za půl hodiny a mezitím přišla jedna holka a tak jsme se bavili a nakonec i spolu jeli. Aspoň nám krásně uběhla hodina jízdy.




Ukazovala mi že si zlomila nehet a byla z toho docela nešťastná.




Zdena na mne už čekala s obědem.




Špagety se sýrem a sojovým "masem"... jen kvůli mně, když jsem ten vegetarián.




Měla doma krásnou dětskou židličku a musel jsem si ji vyfotit, protože takovou jsem jako dítě taky měl.




Měla na okně i rajčata ze své zahrady, kam jsme pak šli v neděli. Musela je sklidit i zelené, protože přišly mrazy.




Odpoledne jsme pak vyšli na Svatou horu, ale jak vidíte, byla v rekonstrukci.

V neděli jsme ještě zajeli k Dvořákově vile, kde je i Rusalčino jezírko, ale o tom až příště.

.

Žiju radostí a auto zabalené jako dárek

4. října 2015 v 19:30 | pavel




Ze samé radosti tam sice zapomněl napsat .O", ale i tak nás nápis potěšil.

Je dobré vidět někoho kdo není škadohlíd a neváhá to všem sdělit.




U Hlavního nádraží jsme pak s M. obdivovali do folie zabalené auto jako dárek a ten darovaný se nejspíš taky rozradostnil.




Musí být radost takové auto rozbalit.






Kdybych byl milionář, taky bych takto rád rozdával dárky.

.


Žižka a jeho kůň

2. října 2015 v 14:44 | pavel

Tentokrát jsme si vyšli, já a M., na Vítkov, protože jsme tam dlouho nebyli. Kdo není z Prahy, nahoře stojí obrovitý kůň a na něm Žižka a oba mají krásný výhled na Prahu. Obešli jsem je dokola a pak jsme uvažovali, kam se vlastně Žižka dívá. Vypadlo to že asi na Žižkov a mohlo to být i někam ke Smíchovu, kam jsme pak i šli.



.



Byla i neskutečně krásná obloha.



.




Samořejmě nás zaujal víc než Žižka ten jeho kůň a řeknu vám proč. Byl to jeho penis o které jsme taky diskutovali. Já prohodil, že to vypadá docela lidsky, až na to že je kovový, tedy i věčně tvrdý a M. namítla, že asi velký rozdíl mezi nimi být nemůže, protože jsou oba, kůň i člověk savci. Jsme z města, takže moc zkušeností s koňmi nemáme a třeba nás tady někdo rozsoudí.




Potom, jak jsme šli Jindřišskou, taková shoda náhod, v jednou obchůdku nabízeli koninu. Já si ten salám pochopitelně nedal, když jsem vegetarián a M. nakonec taky ne, protože jsme oba došli k názoru, že je to jako kdybychom jedli psa a ty ona miluje.



.



Pak jsme si sedli na lavičku a chytali poslední sluníčko.

Byl krásný den a i dnes je nádherně, takže všichni alou ven do přírody.

.

Žižkovské pavlače

1. října 2015 v 8:00 | pavel

Včera jsem si vystačil sám, dokonce dobrovolně, a vydal jsem se na Žižkov fotit. Původně jsem ani neměl úmyslu ty pavlače fotit, ale četl jsem v novinách že tam rostou mirabelky... ale objevil jsem tam jen tahla mini-jablíčka.




Ta rostou i ve Vojanových sadech a chutnají mi.




Měl tam růst i nedvědí česnek. Ten jsem už v Německu viděl, ale kvetoucí. Co je tohle a dá se to jíst?




Nebo tohle? Jako česnek to zrovna nevonělo.




A teď konečně k těm pavlačím. Vidíte tu kočičku? Zvětším vám ji.



.




Kdo není z Prahy, pavlačové domy jsou typické pro Žižkov, ale je jich k vidění stále míň a míň.




Typický Žižkov rok od roku mizí.



.


.



Žižkov je plný koček a to je pro něj taky typické...




... jako i hospody. Těch je taky stále míň.



.


.




Mám těch fotek mnohem víc, ale pro dnešek to snad stačí.

Dnes si opět vyjdu s mojí M. a možna i něco uvaříme. Samotu mám občas rád, ale moc dlouho to nevydržím.

.

Naděje umírá poslední a světelná expozice pod Stalinem

26. září 2015 v 18:50 | pavel

S Jitkou, a když dovolíte, měl bych ji označit Jitkou dvě, protože jsem tu už o jedné Jitce několikrát psal (zní to ovšem trochu podivně) jsem se včera vypravil na světelnou expozici pod bývalým Stalinovým pomníkem. Stála ta "legrace" sice jen 5O korun, ale Jitka byla docela znechucená, že jsem jsem ji tam zavlékl. Hrozná hudba, navíc jsem v té tmě omylem osahal cizí ženu (popletl jsem si ji s Jitkou a ta mi pak řekla, že jsem si aspoň za těch pár korun něco užil) a špinavé boty od prachu.



.



Taky z toho bolely oči, protože to světli blikalo.



.


.


.


.


.



Občas jsme tam mohli vidět i tmu.

Pak jsme se vydali na Hrad do Královské zahrady, kde jsme mimo jiného mohli obdivovat tuhle ženu, která znázorňuje naději, i když bych řekl, že by to taky mohla být cudnost.




Jitka byla taky cudná, ale podle toho co mi řekla, jen po dobu manželství, dokud ji muž pro jinou ženu neopustil... navíc s vdanou ženou. Jitka mu dala dva roky, aby si to rozmyslil a když to k ničemu nevedlo, zařídila se taky po svém. A asi to není ojedinělý případ. Takle vdaných žen běhá po Praze docela dost. Navíc, jak mi řekla, ten její manžel byl prý, jak se jí přiznal, do dvaačtyřiceti let panic. Třeba i v tom je ta chyba. Stal se obětí žádostivé ženy jako (mohu-li tu uvét příklad) byl Nečas.




Na Hradě jsme viděli i tihle nevěstu. Do čeho se ta žena jen žene, povzdechla si Jitka.

Každopádně Jitka neutekla ze života a náramně si ten život teď užívá. Když jsme si pak otevřeli becherovku a povídali si až do třetí hodiny ráno, svěřila se mi, že si za ten jeden rok svobody užila víc, než za celé manželství a je svému mužovi za tu nevěru vděčná. Možná řeknete Sodoma Gomora, ale tak to prostě je. Manželství s některým mužem je k smrti nudné a kdo neuteče tak umře.




Opodál hradu v jedné ulici jsme i zahlédli tuhle bustu ve zdi jednoho domu.

Pak jsme přemýšleli proč nebo čím trpěla.

.

Kuchařka Maruška

25. září 2015 v 12:00 | pavel

Takto nějak (ironicky) nazvala jedna blogerka moje všechny přítelkyně, i když to není docela pravda, ale Maruška je opravdu snaživá kuchařka, přestože to není její profese. Ráda vaří a od plotny aby jí člověk odháněl. A dokonce, na rozdíl od M., nádobí po sobě i umyje. Nejdřív mi uvařila z kila mouky knedlíky (část jsem jich nechal zmrazit), pak houbový guláš z mých letošních německých hříbků a protože jí to bylo stále málo, i bramborovou polévku.



.



Protože má dietu, i M. má dietu, vzala si to s brambory.

M, je bohužel zase nemocná, nejspíš ji ta naše poslední procházka nějak zmohla, ty moje holky, i když jsou mladší, taky nic nevydrží a tak se mi tyhle dny zase pro změnu věnovala Maruška. Jak už jsem tu někde napsal, na rozdíl od M. se od muže před pár týdny rozvedla, ten ji však nedá pokoj, a tak raději z jejich zatím společného domu, než se to soudně vyřídí, odešla. Ten toho ovšem využil a hned se tam nastěhoval sám i se svojí novou přítelkyni. To byla taky ta jeho snaha, samými schválnostmi (všechno jí tam i rozkrádá a spí s tou ženou v její posteli, když tam Maruška není) a bitím ji vystrnadit. Ve čtvrtek jsme se dívali na výměnu manželek a Maruška jen povzdechla, že ten chlap je přesně ten typ.




Včera odpoledne jsme si vyšli na procházku i když jen do lesa kousek od domu. Tady Maruška objevila hřbitov ulit.




Bylo jich tam opravdu hodně a bylo nám záhadou proč. Chce si je aranžovat na zahradu mezi květiny.




Já našel "sušené" švěstky, ale k jídlu nebyly.




Ale aspoň jsme si natrhali na zimu tyhle šípky.




Tyhle houby jsme tam ovšem nechali.




Tyhle kuličky miluji.





Přeji vám hezký víkend. Je krásně a bylo by škoda si ho neužít.

.

Tak já rozhodně neutíkám ze života...

21. září 2015 v 11:55 | pavel

... mně se tady líbí a každý den mi přinese nějakou radost a nějaké překvapení.

Docela se divím, proč jsou někteří lidé tak zahořklí a nedovedou si dopřát co jim život nabízí. V neděli jsem si vyšel po Praze s Danou a na Kampě v jedné kavárničce nad Čertovkou jsem si konečně dal letošní burčák a Dana zůstala u kávy.



.



Pak jsme se vydali na Střelecký ostrov odkud je nejkrásnější výhled na Karlův most.



.



U Dany jsem pak dostal tuhle večeři. Špenát s něčím co jsou něco jako brambory.




Dana to jedla taky, ale pak jsem měl po večeři i společníka, když umývala nádobí.




A pak pro změnu jsem to byl já, kdo přistál v cizí posteli.




Je rozhodně lepší než ta moje, na ní je člověk jak na moři, ale zůstat se mi na ní do rána nechtělo.

Musel bych si taky, viz předchozí článek, žehlit slipy.





A vůbec procházka noční Prahou, když není vidět člověka, je taková krásná dohra...

A měl bych snad dobrovolně utíkat ze života?

.

Anonymní ženy

20. září 2015 v 9:00 | pavel

Den začal krásně, do okna mi svítilo sluníčko a tak jsem hned zrána vydal do lesa. Nádherný chladný vzduch a klid. Pak jsem tam ale potkal anonymní ženu, sama mne oslovila, ani se mne nebála a ptala se co jsem našel. Nenašel jsem nic, ale pochlubila se že má aspoň tenhle malý hříbek.




Pak jsem už našel jen tohle bedlu a to bylo taky všechno. Bude aspoň řízek nebo v těstíčku?



.



Ve městě jsem potkal tuhle anonymní ženu a ta byla pro mne taky opravdu anonymní. Já si dal pivo a ona kávu.

Jediné minus u ní bylo, že byla kuřačka.




Prošli jsme se po Karlově mostě...




... a na Kampě si koupila od anonymní prodavačky klobásu v rohlíku protože měla hlad.

Já jí to nekoupil, protože jsem vegetarián a nechci podporovat zabíjení zvířat.




Byly tam k vidění i vegetariánské obrazy od anonymního umělce. Ty se mi samozřejmě líbily.



.


.



Ve Vojanových sadech jsme pak obdivovali tohle pávátko. Taky bylo anonymní a nemělo ještě jméno.




Nakonec ta anonymní žena skončila v mé posteli a tu noční košilku jsem jí půjčil aby se nestyděla.

Bylo to z obou stran neplánované a neměla sebou nic, ani zubní kartáček. Ten mám doma pro každý případ náhradní.

Mona mi kolikrát říkala, že si zahrávám (že si beru domů anonymní lidi) a že na to jednou doplatím, ale já jsem důvěřivý a rád pomáhám, když by se někdo rád v mé posteli vyspal. Je to oboustranný risk. Ta anonymka si není jistá co by ji mohlo v mé posteli čekat a stejně na tom jsem i já. Nakonec to k vzájemné spokojenosti dobře dopadlo.




Nakonec taková malá otázka. Co asi druhý den ráno žehlila mezi mými čistými kapesníky?



.



Taky jsem na Karlově mostě potkal tuhle anonymní muslimku s uhrančivýma očima.

Pokud by byli všichni anonymní běženci takoví, snad bych je i vítal.

Ale co když je to muž?

.

Maruška vstala z mrtvých...

18. září 2015 v 10:39 | pavel

... a už je zase v Praze.

Přes léto ji zaměstnal její dům, její cestovní kancelář v Chortvatsku, její rozvod a samozřejmě hlavně její muž, který se nemohl smířit s tím, že od něj odešla a ruku jí zlomil. Navíc ji mlatil hlavou do zdi a proto byla těch 5 dní v nemocnici. Sádru jí z ruky už sundali, dostala jen obvaz, ale přesto je stále na nemocenské a má aspoň vycházky. Jet do Prahy k dceři jí poradila policie, aby se jeho třetí útok neopakoval, protože by to taky nemusela přežít. Nic jiného jí ani nemohli poradit. Kdyby byla ještě vdaná, mohli by mu zakázat za domácí násilí vstup do jejího domu, ale v tomhle případě je to jediné řešení. To jsou ty právní absurdity.




Tak jsme se tedy po dlouhé době viděli, ukázala mi tu ruku...




... a šli jsme to do jedné hospůdky zapít.




Tohle ovšem není Maruška, ale jeden muž, když jsem pak vystoupil z autobusu.




V metru v novinách Metro jsem objevil tento inzerát a tak jsem si řekl, že se s vámi o něj podělím.

Jak je vidět, je ta Žaneta opravdu stydlivá.

.

Anonymita ve městě na ulici

17. září 2015 v 10:05 | pavel

Denně potkváme stovky, neřkuli tisíce lidí a nevíme co jsou zač a co můžeme od nich čekat. Většinou je míjíme bez povšimnutí, ale jsou i případy, že s nimi přijdeme pro něco do konfliktu. Ovšem pak máme aspoň možnost, když si s někým "nesedneme", přestaneme se s ním bavit, nebo dokonce stýkat a máme od nich pokoj... zatímco třeba tady na blogu.cz se jim (zejména když se rozhodnou nás vytrvale otravovat) tak snadno nevyhneme. Ale naštěstí na ulici potkáváme víc lidí, kteří jsou k nám milí a něčím nás zaujmou (a to i tady na blogu), že nakonec ta anonymita se změní v přátelství, nebo dokonce důvěrný vztah. To pak vyvažuje tu nepříjemnost, kterou s některými lidmi máme.

I tady na blogu jsem takto poznal pár lidí se kterými jsem se zapovídal a nakonec se s nimi skutečně setkal, jako třeba s Bohunkou, nebo Klárkou, ale podobně se mi to samozřejmě stává na ulici. Například s tou paví babičkou, nebo ženou se kterou jsem nedávno klátil ořechy. Ty znám sice jen podle křestního jména, ale i tak mne setkání s nimi nějak obohatí. Hodně taky záleží na každém z nás, jak se kdo k té anomymitě staví. Například moje dobrá kamarádka Mona je docela uzavřená a jen tak si něko k tělu nepustí, myslím to ovšem obrazně, a třeba jak mi včera z Dortmundu napsala, má z těch běženců panický strach. Toulají se tam už ve stovkách po městě, roznášejí nemoci a svrab a proto ani když nemusí, nevychází z domu. Tahle jejich anonymita, aspoň podle toho co slyším, i tady v Čechách, i když tu ještě nejsou, už u hodně lidí budí děs.




Tohle nejsou migranti, ale když jsem čekal na metru Pavlínku, naskytla se mi zajímavá fotka jen zmáčkout spoušť.


Ale abych tu nepsal jen negativně, ještě před měsícem byla Pavlínka pro mne taky docela anonymní osoba a náhoda, nebo osud tomu přispěl, že jsme se jednou potkali a už je tomu jinak. Včera mi zavolala, že už se dlouho neprošla noční Prahu a tak jsme se tedy vydali do města....




Pavlínka je takovej smíšek. Chtěla vyfotit u toho výkladu a já ji říkám, máš velký prsa, tak je ukaž a tak je taky ukázala.



.


.


.


.



Přeji vám abyste potkavali jen ty milé anonymy. S nimi je život mnohem krásnější.

.

Docela obyčejný den...

16. září 2015 v 8:00 | pavel

... a to byl ten včerejší s mojí M.




Svítání nad Prahou o půl sedmé, když M. vstávala do práce.

Dopoledne jsem pak dostal sms od Marušky, že ji muž opět napadl, skončila v nemocnici na 5 dní a má ruku v sádře.




Po poledni jsem vyzvedl M. u práce a dopřáli jsme si malou procházku. Ten muž si udělal kytaru z rýče.




Na Staromáku tahle třída kreslila Týnský chrám...




... tak jsem jim tam nakukoval...



.



... zatímco M. obdivovala tohoto papouška.



.



Vojanovy sady už taky nejsou co byly. Není si kam sednout, lavičky obsadili bezdomovci.




U Anděla pak pekli pod stanem koláče.




Krásně to tam vonělo, ale M. nechtěla že má dietu...




... a tak jsem si je i já s lítostí odpustil. Nechtěl jsem jí dělat chutě.





Jak jsem napsal, docela obyčejný den, ale já mám s M. vždycky svátek.

.

Pohanková kaše pro moji M.

12. září 2015 v 10:10 | pavel

Rád pro M. vařím a rád se na ni dívám, když jí u mne chutná, i když je to bez masa a ona zase miluje, když nemusí vařit sama a vaří pro ni chlap. Vegariánku z ní nechci dělat, nakonec se může nějakým řízkem dojíst doma. Pohanková kaše je prosté jednoduché jídlo a kdo má rád pohanku, tomu prostě musí chutnat. Stačí uvařit bramborovou kaši, pohanku, osolit, opepřit, trochu česneku a majoránky a vmíchat to do sebe... a nakonec osmažit cibulkou. Je to hotové co by dup a čas si pak můžeme užívat jinak.




Přidala si tam aspoň majonézu.

Pak jsme se dívali na Prostřeno, díváme se oba rádi a to mi docela zkazilo chuť. Ne to že tam jedli včera králíka, ale ten žoviální chlap, ten nakonec i vyhrál, se tam kasal jak jezdí po babičkách zabíjet (neřekl porážet), protože to zabíjení miluje (vždycky chtěl být řezník) a rád vidí maso a krev. Nemohu si odpustit, takový lačný a sebestředný typ jako Zeman. Při tom králiku se i přiznal, že kdysi neneváhal si pochutnat i na psovi. Ono nakonec mezi králíkem a psem není zase takový rozdíl, oba mohou být naši miláčkové a pokud patří nám a jsou členy naší rodiny, máme s nimi soucit.

A teď mi napadá, kde je ten náš soucit se zvířaty, které (obvykle neřekneme kteří) tu máme jen na to jejich maso a musí svůj život jen pro naši chuť předčasně ukončit. Máme rádi šťavnaté a staré maso (třeba taková slepice) by nám zase tak moc nechutnalo. Přiznávám, taky jsem jedl před roky maso, ale v okamžiku když jsem si uvědlomil, že bych se podílel na jejich zabíjení, dokázal jsem si ty chutě odpustit. Jejich život prostě není fér.

.

Nenašel jsem ani Ň a jak jsem putoval po Praze

10. září 2015 v 17:27 | pavel

No Ň-eco jsem v Krčském lese našel, ale bylo to místo hub jen prostěradlo. Je to les v blízkosti Thomayrovy nemocnice, takže bych si ani neměl představovat jak se tam dostalo. Že by pacienti zatoužili po troše intimity... ? Každopádně, podle toho jak bylo v televizi, že houby rostou, byl to jen krutý omyl... neviděl jsem tam ani prašivky.



.



Prošel jsem opravdu celý les a nakonec jsem se přes takovou lávku, přes dálnici...




... zaběhl do Záběhlic, kde jsem v životě nebyl. Ten majitel zadního domu měl asi radost, že přišel o výhled na Prahu.




Pak jsem sedl do metra a zajel si jako obykle do Vojanových sadů. Tam jsem potkal tuhle krásku.




Na Karlově mostě jsem se pak zastavil za Markétkou, ale nejdřív jsem se na ni jen díval jak prodává.

Má v sobě takovou krásu a ani nevím jak ji pojmenovat.




Nakonec jsem se zastavil na kafe u Jitky a odtud jsem jel na Masaryčku vlakem.




Na Masaryčce, jak jsem vystoupi, jsem viděl tyhle bezdomovce.




Sedli byste si někdy na takovou lavičku? Ale sedáváme na ně, když nás bolí nohy, protože nevíme kdo byl před námi.

Proč k TT píši jen o mém včerejším dnu, jak jsem putoval po Praze? Moje M. mi dala volno protože potřebovala vyřídit něco na úřadech a já si prostě užíval dne. Před pár dny mi navíc řekla, že když napíši novou knihu, kterou už odkládám pár let, že se rozvede a vezme si mne (jen ještě nevím jestli já chci :D). Můj život je fér. Jsem zdravý, dokonce až moc, nic mi v Německu doktoři nenašli, mám střechu nad hlavou a nemám žádné finanční starosti. Mám i plno plno dobrých přátel a kamarádů, tak proč bych si měl stěžovat.

Na rozdíl od některých lidí, které znám, nebo mi občas píší. Mají problémy se zdravím, s partnerem s dětmi, jsou nezaměstnaní, prostě si vybrali špatné karty. Možná je to pro ně boží zkouška, nebo karma, ale právě proto bychom měli cítit "povinnost" je vyslechnout a pomáhat jim. Už jen proto, že takto pomáhám nejen jim, ale i sobě.

.

Za Terezkou

9. září 2015 v 8:12 | pavel

Včera jsem se vydal s M. za Terezkou, kráskou do které se kdysi zamiloval důstojník v záloze a odkázal jí deset tisíc zlatých. Abych vás dlouho nenapínal, jedná se o dvě stě let starou sochu, na kterou měl ten muž výhled z protějšího okna. Kolem ní sice sice občas chodím, ale neznal jsem o ní tu legendu. Po přečtení článku v novinách jsem byl na ni hned zvědavý a chtěl jsem si ji prohlédnout líp. Ta socha znázorňuje soutok Labe s Vltavou a jedna dívka která k ní chodila pro vodu se údajně jmenovala Terezka. A je i docela je možné, že se právě do téhle Terezky mohl zamilovat. To už se ovšem nikdy nedozvíme.




"Má krásně vymodelovaná prsa jako ty," říkám mojí M. "To jsem čekala, že řekneš," na to M. A mohl bych vám je tu i ta dvě prsa porovnat, jenže nechci riskovat, aby mi byl zase pozastaven blog.




Ale řekl bych že má moje M. prsa ještě hezčí a hlavně živější.




Pak jsme zašli do Vojanových sadů abych vám vyfotil a ukázal tu Výklenkovou kapli sv. J.Nepomuckého s vyhlídkou o které jsem tu psal v minulém, článku.




Teď jsou tam na místo Nepomuckého každodenně bezdomovci...




... a mimochodem vášniví čtenáři.

.
 
 

Reklama