Co dal den

Dobrá zpráva č.6

27. února 2009 v 17:32 | Kreperat

Už jsme se z města vrátili. Koupili jsme matraci do postele. Žena se usmívá, když ji vybaluje. Asi se těší, až ji vyzkoušíme.
Jarní den ještě není u konce...

Dobrá zpráva č.5

27. února 2009 v 15:15 | Kreperat

Žena mi právě vynadala, že nespěchám do města. ale pohodu mi nezkazila. Jsem v pohodě dál.
Tak zatím...

Dobrá zpráva č.3

27. února 2009 v 13:00 | Kreperat

Našel jsem v poštovní schránce spolu s novinama výpis z bankovního konta: minus 645,30 eur, ale ani to mi nezkazí náladu. Tak se teď podívám, co ještě horšího najdu v novinách. Demostrace v rüsselsheimském Opelu, kancléřka Merkel v krizi, 3500 duchovních mají v Düsseldorfu kongres a v kostele sv.Jana se modlí za dělníky, ktrerým hrozí v Oeplu vyhazov.
Tak jak vidím, nejsem na tom tak špatně. Dokonce přestalo pršet a vysvitlo sluníčko. Co bych si mohl přát dneska víc...

Dobrá zpráva č.2

27. února 2009 v 11:56 | Kreperat
Jarní deštík, ale mně to náladu nezkazí...sluničko pořád vykukuje... a nemusím na balkoně zalévat kytky... krásnej den...

Dobrá zpráva

27. února 2009 v 10:06 | Kreperat

Je tu jaro za oknem a sluníčko mi svítí přímo na stůl. Žena mi právě přinesla kávu se šlehačkou a palačinku s jahodama. Potom se nade mnou provoněná naklonila a políbila mne krátce na ústa. Ten její polibek chutnal taky jahodama, který si zrovna dávám. Krásný den začíná a zima tam venku, zdá se, už nadobro odkráčela...


Jaro už je tu

24. února 2009 v 21:28 | Kreperat


Jaro už přišlo do Dortmundu...

Fotografie neni nijak kvalitní, protože je fotografovaná přes plot k sousedovi, který rozkopal zahradu, ale ty sněženky se nadaly odbýt a rozkvetly...

... ale důkaz, že jaro je už na cestě už do Čech vám snad postačí...







Jak jsem málem přišel o kufr

20. února 2009 v 10:59 | Kreperat
Že se krade nejen v Čechách, ale všude po světě, to je normální, nic zvláštního, to ví každej. Ale co se mi stalo včera, bylo tak kuriózní, že vám to musím říct.
Totiž mám takovej špatnej zlozvyk, že když mám ruce plné něčeho a hledám po kapsách klíče od auta, že položím kufřík nahoru na střechu a pak na něj zapomenu. Ale většinou mám to štěstí, že mi to moje pečlivá žena připomene slovy "Hele, kde máš zase ten svůj kufr?" Nebo, a to je častěji, si vzpomenu na něj sám, ale teprve, až když ho vidím ve zpětném zrcátku za mnou na silnici.
A včera se mi to stalo taky. Parkoval jsem u hodin ve městě a s tím kufrem na střeše jsem zase jednou vyjel. Okamžitě jsem ho sice v prachu na kraji vozovky spatřil, ale mohl jsem, kvůli provozu, zastavit až tak po dvaceti metrech. Vystoupil jsem tedy z auta a šel si ho sebrat. Ale než jsem k němu došel, jedna žena ho zvedla a když mně zahlédla, dala se do útěku a já teda za ní.
"Ten kufr je můj, paní…" řekl jsem zadýchaně, když jsem ji dohonil a chytil za ruku.
"A to by mohl říct každý," ona na to.
"Mohu vám to dokázat, jsou tam mé papíry. Vy jste přece viděla, že spadl z mého auta. A proč jste vlastně tak přede mnou utíkala?"
"No bála jsem se vás, že mně chcete okrást," odvětila.
"Tak mi konečně ten kufr dejte a nebudeme to rozebírat," a snažil jsem se jí ten kufr z ruky vzít.
"Tak jo, dám vám ho, jestli je váš," svolila nakonec. "Ale chci nálezný! Deset procent!"
"To nemyslíte vážně, ženská?"
"Jo, deset procent, jinak ho nedám." A držela ten kufřík, jako když ji šlo o život.
Nakonec, abych to zkrátil, jsem vyndal z kapsy handy a pohrozil ji policajtama. Teprve pak kufr pustila.
Je tohle normální…? Tohle se mohlo stát jen mně. Kdyby mi tohle někdo vyprávěl, řekl bych, že si vymýšlí. Ale je to pravda.


Zatím o tom sice nevíš, ale prožil jsem s tebou celou noc, Klárinko

11. února 2009 v 10:15 | Kreperat
Včera jsem byl za tebou v Olomouci, i když zatím o tom nevíš, Klárinko. Pak jsem se vydal do Prahy pěšky, protože jsem byl bez peněz, nebo mi přeskočilo v hlavě. Šel jsem celou noc a zčásti celý den, no je to daleko, 300 kilometrů, až jsem se nakonec dostal k dálnici D1 na 50. kilometru před Prahou. Byla tam křižovatka, což je nesmysl a dost jsem se tomu divil. Taky jsem měl strach tu křižovatku přejít, protože tam jezdilo plno náklaďáků a k tomu všemu to bylo za zatáčkou a hodně rozježděného sněhu. Když jsem ji nakonec přešel na druhou stranu, jeden z těch cesťáků zastavil, přišel ke mně, zapálil si cigaretu a zeptal se mne, jestli mne může kus cesty vzít. Bylo už pozdní odpoledne a tak jsem k němu nastoupil.
Vysadil mne pak už za tmy na náměstí v blízkém městě, bylo to spíš městečko, ale malebné, jako v pohádce pokryté sněhem. Sama víš, v zimě se setmí dřív než se naděješ. A tam na tom náměstí, na jeho opačném konci, zrovna zastavil autobus. No to je fajn, říkám si. Jdu k němu, že už ten zbytek cesty s ním dojedu. Ale nejel jsem. Jednak byl plný k prasknutí, jednak měl namířeno jinam.
V tom hotýlku, kde jsem se nakonec ubytoval, jsem pak už jen seděl na posteli a díval se do prázdna. Nakonec někdo zaklepal a já svým očím přestal věřit. Ve dveřích stála jsi ty, Klárinko. Stal se zázrak. Ale zase naopak moc jsem se tomu nedivil. Přišla jsi za mnou a byl jsem rád.
"Dneska tu s tebou přenocuju," řekla jsi. "A ten kus cesty pak dojdu s tebou."
"A nebolej tě snad nohy?" řekl jsem na to. Ušla jsi taky kus cesty."
"Jo bolej a ušla, šla jsem celou tu dálku za tebou."
"Tak nepůjdem už raději do postele? Ať jsme zítra čerstvý?" zeptal jsem se… A v tom okamžiku jsem se já hlupák v bochumském bytě probudil. Je 8,32 a ty, Klárinko, moje lásko, nikde ….



Nabídka k sňatku, nebo mánie?

9. února 2009 v 12:49 | Kreperat

"Ráda bych založila rodinu a provdala se," řekla a natáhla své ruce ke mně přes stůl. Sešli jsme se, jak jsme se dohodli, v kavárně na náměstí a objednali si něco k pití."
Ta holka byla krásná, sympatická a vnímavá. Během hovoru mi pak postupně o sobě všechno bez zábran řekla, že kraje na klavír, flétnu a na cello, že ovládá pět jazyků a co je pro ni prý důležité, že je finančně soběstačná. Co na to říct? Holka jako v loterii výhra.
"Já myslel, že je to dneska přežitek," namítnul jsem.
"Proč přežitek?" zeptala se nechápavě.
"No protože znám plno svobodných holek, dokonce s dítětem a vdávat se nechtějí. Chtějí si užívat, dokud jsou mladé. Například moje sestra."
"A proč se proboha nechtějí vdát?"
"Protože, ty hloupá, se nechtějí o nějakého chlapa co chodí jen na fotbal, do hospody a válí se doma na kanapi s ovládačem, starat."
"On by mi přece s domácností pomáhal," řekla udiveně.
"V kterým světě žiješ, holka? Myslíš, že ti pro tvý krásný oči pak doma něco udělá? Chceš vědět co bys všechno sama dělala? Vařit, mýt nádobí, uklízet, luxovat, utírat prach, chodit jeho psa vyvenčit, mýt mu auto, nosit mu pivo z hospody a pak i to ostatní co pokaždé chce, když se navečeří, skončí televize a jde se do postele."
"Ale to já mu přece všechno udělám ráda."
"A proč, prosím tě?"
"Z lásky přece!"
"Vlastně kolik ti vlastně je, že na to tak všechno spěcháš?"
"Šestnáct přece!"

Přiznávám, je to nadsázka, ale s takovou holkou jsem včera seděl v kavárně, když jsem ji, ze zvědavosti a pro zábavu, odpověděl na její inzerát.

Dvě hodiny v centru Prahy

4. února 2009 v 0:12 | Kreperat

Dvě hodiny v centru Prahy

Zaparkoval jsem v Palladiu na Náměstí Republiky, protože žena zatoužila po větší jehlici z háčkem, ale pak chtěla ještě knoflíky. Mezitím jsem si šel naproti do Kotvy prohlídnout výstavu fotek nymfomanky Saudkový a musel jen konstatovat, co jsem si o ní už dřív myslil, že je epigonka. Kdyby aspoň ty její modelky nebyly takový nechutný coury. Aspoň, když jsem v tom 3. poschodí byl, vyfotografoval jsem si z okna tu tristní ulici, kterou jsem pak šel, už spolu se ženou, směrem k Celetný… rozkopanej chodník a u obrubníku přejetá kočka. Nakonec jsme si to raději namířili na Příkopy, abych si v bance proměnil 200 eur v kurzu 1: 26 a pár drobných. Na Jugmannově náměstí nás obstoupili čtyři Ukrajinci a mámili z nás peníze. Táhlo z nich pivo. Chtěl jsem je taky vyfotit, ale pak jsem si to raději rozmyslel. Ve tři jsem se chtěl podívat na orloj, ale žena nechtěla, protože už měla tu svoji jehlu a knoflíky a chtěla domů. Byla jí taky zima. Ale nakonec jsem ji přemluvil. Řekla mi že mám dětinský nápady, že jsem ho už stokrát viděl a že je to jenom pro turisty. Celenou jsme to pak rychle vzali zpátky k autu, abychom nenačínali další hodinu za 45 korun. Wilsonka byla ucpaná už od Střeláku až k Muzeu, kde ještě pořád ležely věnce a květiny pro Palacha






Sousedské vztahy v jednom pražském domě

3. února 2009 v 23:01 | Kreperat
Snad už asi všichni víte, že žiji v Německu a čas od času v Praze a tak si dovolím porovnat, i když jen subjektivně, vztahy sousedů na jednom patře ve vícepodlažním domě a jejich národní charakter.
O Němcích se například tvrdí, že jsou důslední v pořádku a čistotě. Je to pravda? Převážně ano. Ale k tomu však ještě musím dodat, že si tam každý obvykle hledí jen svého rajonu a nechá ty druhé na pokoji.
A jak je to v Čechách s těmi vztahy? Podobně? No taky dost zaleží na tom o jaký dům jde. Ale žádný strach, o těch litvínských domech to nebude. Jde o dům, podobně jako v Německu, s byty v osobním vlastnictví.
"Jak často se myje ta chodba?" ptal jsem se pro jistotu hned ráno sousedky z bytu vlevo.
"Jednou za týden, tak je to v řádech a držím se toho," řekla mi. "Ovšem vyjma těch Ukrajinců co bydlej naproti vám," dodala. "Dělaj tu bordel, zanesli sem šváby a tváří se, že se jich chodba netýká."
"Nebydleli tam ty mladý s dítětem?"
"Jo, ale jen na papíře. Odstěhovali se k rodičům na venkov a pronajali ten byt právě těm Ukrajincům a tady to dělá skoro každej…"
"A ta sousedka vpravo? Taky Ukrajinka?"
"Ta ne, ale o tý mi ani nemluvte," poťukala se na čelo. "Ta je prdlá, ta meje tu chodbu před sebou třikrát za den a každého tady terorizuje, aby to taky dělal…"
Na druhý den, jen co jsem vystrčil ze dveří nos, mne ta ženská z pravého bytu opravdu zastavila. "Promiňte pane, ale nemyslíte, že jste včera tu chodbu tak trochu odbyl?
"Myslíte?" řekl jsem. "Venku je obleva a to pak stačí když tu pak někdo z výtahu projde…"
"Jo, máte pravdu, ale ta špína se roznese! Až ke mně, podívejte!" ukázala před sebe. "Od těch Ukrajincům to nečekám, to je verbež. A ještě něco, když vás tu mám, jen tak mimochodem: neměl byste tak často u sebe otvírat okna, protože pak máme v bytě studenou zeď…"
"To myslíte vážně, že nemohu větrat ve vlastním bytě?"
"Víte co? Větrejte si v Německu, když na to máte." A práskla mi dveřmi před nosem.

Moje sestřička se dneska rozčílila

29. ledna 2009 v 21:49 | Kreperat
Moje malá sestra má těžký období, ale přesto si myslím, že to zvládá s nadhledem. Vyrovnává se s tím tak, že je na mne, ale hlavně na mámu, při každý příležitosti drzá. Včera, například, jsem na ní pozoroval, aspoň mi to tak připadalo, že proti mně něco má. "Co jsem ti zase udělal?" zeptal jsem se.
"Nic."
"Kdo tedy?
"Nech mně na pokoji, začala mně bolet hlava," a vyšla na balkon. Ale hned se vrátila. "Je normálně blbá."
"Máma?,"
"Jo, sere mně."
"A čím, prosím tě?"
"Prostě mně sere. Třeba jak chodí, jak se růžově oblíká! Nebo ty kecy těch bab, který potkáme, když s ní musím do města."
"Co třeba?"
"Kdekomu se se mnou chlubí…a pořád to její "pozdrav přece"…"
"No to bys měla bejt ráda?"
"Jo, tos uhád, a každá kecá to samý:…"Ale z tebe už je velká slečna"…"
"No, to máš pravdu. Lidi jsou hlupáci, plácaj nesmysly."
"Jo."

Taky jsem v Praze

29. ledna 2009 v 1:52 | Kreperat
chodil do bowlingu, i když to je tak trochu dementní způsob sportu. Od tamtud jsem si po zaplacení karty, hodina 6O korun, taky občas zašel do blogu a lhal bych, kdybych tvrdil, že mne vaše vzkazy nechaly chladným, jo těšily mne. Jsme tak trochu jako malá rodina, myslím SB a pár dalších, i když se většinou známe jen ze slov, z blogování. Vzájemně jsme si často vrbou, máme se komu anonymně svěřovat a to je tak dobře, i když si často lžeme, nebo se vodíme za nos. I tohle v rodinách bývá.
Na to jsem tedy tam myslel a těšil se na vás...

Jak bylo v Praze...

27. ledna 2009 v 23:02 | Kreperat
Moc času jsem v Praze neměl. A když jsem těch pár chvil z celého dne pro sebe ukrad, tak jsem je prospal. Nějaká spavá nemoc mne zmámila a musím říct, že je to taky dost milá holka, jen by ji člověk neměl znásilňovat. Přestože sama se pokaždé vkradla do mého mozku jako zlodějka a nedala pokoj dokud jsem nesvolil a neřekl jo, máš mně, dostala si mne, jsem na lopatkách.
Ostatně, kdo by se rád se spánkem nemiloval v každý denní čas? A proč by ne? Když dá každému a nechce nic než čas, který každému beztak ukradne. Prostě se vyzná! Dokáže vystihnout ten pravý čas tvé slabosti a svede tě. A nemá s tebou ani tolik práce. Jen tě políbí na víčka a má tě. V takových chvílích ji mohu i já jen těžko vzdorovat.
Ale jak už jsem napsal, jsou lidé, kteří se snaží naopak dostat právě ji, což ovšem není můj případ. A myslíte, že se jim ta hrdá holka poddá? Ani náhodou. Lstivě na ni vyrukují se stádem oveček a jen Bůh ví s čím ještě. A výsledek? Rozhozená postel a celá noc nanic. Jediné číslo z ní nedostanou.
No, já jsem si v Praze s ní užil…

Když jsem ráno otevřel okno dokořán, viděl jsem Boží zázrak

29. září 2008 v 10:49 | Kreperat
Když jsem ráno otevřel okno dokořán, spatřil jsem Boží zázrak, ta mlha, prozářená sluncem, byla celá zlatá. Není to dárek hned na celý den?
Bohužel to kamera, tu zlatistou krásu, nezachytila tak, jak jsem si přál...
 
 

Reklama