Co dal den

Vyhlídka nad Vojanovými sady a jiné maličkosti

8. září 2015 v 8:00 | pavel

Jak jsem minule napsal, vytáhla mne Pavlínka v neděli odpoledne do Prahy a náhodou, aniž jsem to věděl, byl den otevřených dveří drobných památek po Praze (jinak nejsou přístupné) a mezi jinými i vyhlídková terasa nad výklenkovou kaplí sv.Jana Nepomuckého a kaple sv. Eliáše. Ty kaple vám dnes neukáži, protože jsem je fotil už dřív a tentokrát jsem je fotit zapomněl.




Vpravo ještě vidíte kapli sv. Terezie z Avily.




Je odtamtud opravdu krásný výhled.




Tady jsem taky moc nefotil... jen Pavlínku. Stěny jsou imitace krápníků jako ve Valdštejnově zahradě.




Pak jsme se šli podívat na pávátka.




Byla docela zima, tak ty dětičky lezly mamince do tepla.



.



Pak jsme se zastavili u Johnovy zdi, kde se fotily Japonky.

.




Krefeld v obraze

4. září 2015 v 18:52 | pavel

V minulém článku se mi tu zase otiskla jen polovina fotek, tak to teď doplňuji. Kréfeld je jen středně velké město, víc jak 200 tisíc obyvatel založené už za Říma, ale nic zvláštního tam z historických staveb kromě kostela asi nenajdeme.



.


.


.



To by měla být promenáda, která protíná celý střed města, něco podobného jako třeba v Barceloně, ale je docela oipuštěná a člověk tam vidí jen lidi, kteří jdou venčit psy. Škoda. Nákupní střediska s obchody a kavárnami je bokem a točí se prakticky kolem kostela.



.



Podle mého docela nehezký obchoďák kde je i kavárna.

.

Krefeld a krabice plná dárků

4. září 2015 v 8:00 | pavel

Včera jsem jel za dcerou do Krefeldu, které je od mého domova asi 5O km a jsem tam po dálnici přes Essen a Duisburg za pár minut.





Fotky s dcerou vám sice neukáži, protože si to nepřeje, ale aspoň to město a hračkářský obchod, kam jsme zajeli. Oslavenec si tam pár dní před oslavami vybere co se mu líbí, nechá to tam v jedné pro to určené místnosti a lidé které si na oslavu pozve, se pak mohou rozhodnou, podle své finanční situace, co mu z té krabice darují. Docela dobrý nápad a obchodní tah. Dárci nemusí přemýšlet co mu koupit (překvapení sice odpadá) a obdarovaný dostane co se mu líbí a není pak s dárky zklamaný. To by mělo být pro dospělé hlavně před Vánoci.



.


Co vyvádí moje M....

2. září 2015 v 10:00 | pavel

... když jsem v Německu, nemusím zrovna vědět (i když věřím, že by mi to řekla, protože máme dohodu, že nic tajit před sebou nemusíme), ale co co naopak rád vím, je stav mého zdraví. Kdo mne tady zná, dobře ví, že se stravuji zdravě (bez masa), nekouřím, nepiji (kromě piva po jídle, nebo sklenice červeného večer - ostatně je to zdravé), rozumně sportuji (neřeknu vám jak) a hlavně, což je podstatné - myslím pozitivně (pokud vůbec myslím) a snažím se každému, pokud to chce, pomáhat.




Ráno jsem se šel nejdřív projít po městském parku a trochu fotit. Bylo moc krásně.

A kromě toho všeho chodím každý rok (když jsem v Německu) ke své doktorce (i proto, že ji rád vidím) na kontrolu. Dobře sice vím, že mi nic není a cítím se (často až přespříliš) zdravě, si ten čas udělám. Nejdřív jsem šel kvůli tomu nalomenému obratlu na kontrolu...




Na fotce vypadá křivě, ale tak asi má vypadat. :D

... a pak jsem zavítal ke své krásné doktorce Sylvě, která si postěžovala, že jí hrozně bolí hlava. Hned jsem se jí nabídl, že ji rád od bolesti pomohu, ale že ne, že je to jen počasím. Nechtěla abychom si vyměnili role, jak se nám to už loni nechtěně stalo, když jsem si omylem sedl do jejího křesla. Už jsem tu o tom psal. "Ta je moje..." protestovala a oba nás to rozesmálo a taky trochu sblížilo. Důvod, proč jsem ji tentokrát navštvil byl, že jsem včera šel na odběr krve a moči, dělám to pro prevenci každý rok, když jsem v Německu a čekal jsem že mi řekne výsledek. "Takovou krev nemám ani já... řekla. "Tak skvělé hodnoty, všechno bez mínusu a plusu, jsem tu už dlouho neviděla." Takže mne potěšila i když jsem s tím počítal. Pak mi změřila tlak a 80/120, jako obvykle každoročně nudně stabilní. Ani si nepamatuji že bych měl nějaký jiný. Pak se mi zeptala jaké beru léky. "Žádné, i když jste mi jich už pár někdy předepsala..." "To jste udělal dobře", byla její odpověď, což jsem zrovna od ní nečekal. A rozloučili jsme se, že zase příští rok.




Odpoledne zapršelo a tak jsem na pár minut skočil do "mého" lesa na houby. Jako jindy jen modráci.





Odnesl jsem si jich domů jen pár na smaženici, ostatní jsem tam nechal na jindy, protože mi je tam nikdo nesbírá.

Milujte a myslete pozitivně a pak budete zdrávi a jen se budete radovat ze života.

.

Samozřejmě jsem taky pozdravil pár kamarádů a kamarádek...

1. září 2015 v 20:55 | pavel

... které zase neuvidím celou zimu.




Například Stefana. Měli jsme štěstí, protože se právě vrátil ze Švédska.




Ukázal mi na svém foťáku jak tam konzertoval...





... a taky svoji dceru. Není krásná? Ty její pomněnkové oči!

.

S černoškami se v Dortmundu roztrhl pytel

31. srpna 2015 v 18:27 | pavel

Dortmud bylo vždycky multikulturní město, protože je tu velká univerzita, kde studuje hodně cizinců. Ti sice často už vystudovali, ale samozřejmě zůstali dál a založili si tady rodiny... kdo by taky toužil zpátky do nějaké chatrče v Africe. Dokud jich tady bylo málo a žádná migrační vlna jako je teď, bylo to v pořádku a docela hezky ty ženy barvami rozjasnily ulici. Mají prostě zálibu v barvách. Teď jich je tu vidět ovšem stále víc, jsou dost ukřičené, rády všechno řeší na ulici, takže je někdy s nimi i veselo.




Abych byl upřímný, na černošky mám slabost a od pár jsem už vyloudil i polibek. Za kámen. :D




Některé jsou vysoké a štíhlé a jiné macaté, to záleží z jaké africké země. Ta vpravo má krásnou prdel.




Na rozdíl od Němkyň hodně o sebe dbají a parádí se. Nejhůř oblečené jsou ovšem Turkyně.




Den nekonečného deště...

28. srpna 2015 v 8:00 | pavel

... na rozdíl od vás v Čechách, kde je opět vedro, jak mi včera odpoledne psala moje M. Takže jsem včera neprodával a věnoval jsem ten promarněný čas (žádný zisk) aspoň takovým činnostem jako navštívit s autem servis a pro mne samotného taky "servis" - běhání po doktorech. Ne že bych byl nemocný, ale jen preventivní prohlídka u mé krásné doktorky (je opravdu krásná, ale bohužel nedostižná) a zubařky. Kupodivu jsem dostal od všech okamžitý termín... hned mne vzali, až sem se nad tím podivil. V květnu jsem čekal na termín víc jak dva týdny.... na tu zlomeninu obratle a zubař pro mne taky neměl čas. Teď mi na tu páteř dali termín už na pondělí.. jen kontrola jestli mi to tam srostlo i když to vím i bez nich.



.



Moji krásnou doktorku jsem se neodvážil poprosit o fotku a tak tu aspoň vidíte jaké tu mají krásné záchody.




Jinak jsem mezi doktory trávil čas i v knihkupectví (u Mayersche si člověk nemusí knihu koupit, ale jen si sednou do křesla a přečíst si ji) a nakoupit si v metru (v Čechách tomu říkáte makro).





Nevím jestli ta kniha vyšla i v češtině, ale byla v ní mimo jiných krásná povídka o japonské ženě, která po mnohaletém manželství najednou zjistí, že svého muže nenávidí. Byl to jen krátký okamžik, když svého muže najednou spatřila objektivně. Měla mu koupit v Německu krátké kožené kalhoty a protože obchodník trval na tom, že je někdo musí zkusit, jinak jí je neprodá, musela najít náhodného muže, který by byl jeho postavy a vzhledu. Na tom cizím muži právě viděla svého muže v celé "nahotě", takového jakým je.... a prohlédla. K manželovi se už nevrátila a rozvedla se s ním.




I pro děti je tam krásné oddělení.

Nakonec jsem byl docela rád, že propršel den. Jednak jsem si odpočinul (prodávám denně od časného ráno do večera) a navíc jsem stihl plno věcí, kterými bych se musel i tak příští týden věnovat. A taky mohu už rychleji vyrazit zpět do Prahy, kde mne už čeká jen samé potěšení.

Mimochodem, dnes jsem zjistil, že mi ze sklepa zmizely zimní gumy i s disky. Další věc, která mne ujistila, že Německo pro mne už není to co bylo. Německo se vůbec za ty léta změnilo... ponechám ho těm běžencům a migrantům.

.

Na kole za plaváním...

25. srpna 2015 v 8:00 | pavel

... protože se mám rád a nebojím se přiznat, že se dokonce miluji. Upřímně řečeno, říkejte si co chcete, jen my sami se dokážeme opravdu milovat a proto i tak visíme na svém životě. Vyměnil by snad někdo svůj život (kdyby to šlo) za život někoho jiněho? Snad jen vlastního dítěte, i když ani ty děti si to většinou nezaslouží. Takže ještě jednou protože se mám rád a plavání mi dělá dobře, hlavně na tu páteř, jsem v neděli neváhal si vyjet na kole 12 km k vodnímu kanálu, když bylo tak krásně.




Voda byla po těch deštích studená a kromě těch dětí se nikdo nekoupal.



.



Plula tam na moji počest loď Praha.




Sám jsem si šel zaplavat na druhý břeh.





Naproti se jen slunily tyhle dvě ženy a jejich pes.




Z toho mostu jsem neskákal, protože se mám opravdu moc rád.




Tahle holka nakonec taky neskočila, protože se má taky ráda.

.

Vloupání do bytu

23. srpna 2015 v 9:10 | pavel




I tentokrát mne čekalo překvapení - další vloupání do bytu v mé nepřítomnosti, jen co jsem v červnu odjel do Prahy. Někdo mi opět vylomil dveře (o půl druhé v noci) a sousedka, kterou to vzbudilo, zavolala policii. Ta naštěstí, když přijela, ty dveře spravila a ne jako minule, když je jen prkny zašroubovala. Někdo si usmyslel mít zálibu v mém bytu. Nejspíš asi neměl kde složit kosti a rozhodl se tam přenocovat.... jenže byl mojí milou sousedkou vyrušen. Lepší ani nemyslet co mne tu pokaždé, když přijedu, čeká. Loni kromě toho, že mi při vichřici spadl strom na auto, se taky někdo do bytu vloupal a letos na jaře přo změnu i do sklepa. Kupodivu se mi z bytu, kromě snad nějakého kamene, který si vzal pro štěstí, nic zase neztratilo.




Musel jsem nejdřív byt po něm uklidit a všechno umýt (sedli byste si třeba na záchod, když tam před vámi seděl nějakej muslim?) a pak jsem si sedl na kolo a rozjel do města. Byl tam trh látek, hlavně zbytků a žen tam bylo kolem jako vos.



.


.



Taky jsem se zastavil v knihovně.




Večer jsem se pak šel podívat do mého lesa, nikdo tam kromě mne nechodí, jsou tam stále pokácené stramy po loňské vichřici, jestli tam rostou houby. Ty tam taky sbírám jen já.




Na několika si pochutnali slimáci.





Něco jsem našel, žádná sláva, ale na smaženici to stačilo.

.

Švestkové knedlíky na rozloučenou

21. srpna 2015 v 20:03 | pavel

Na rozloučenou to tak docela nebylo, za pár týdnů jsem zase v Praze, ale podobně jako v pohádce, když vypravila máma hloupého Honzu na cestu buchtou, nebo lívanci, mi M. ukuchtila, než odjedu do Německa, musím taky někdy pracovat, švestkové knedlíky. A pár jsem jich skutečně měl i na cestu. Mám to do druhého domova docela velký kus jízdy, 700 km... S těmi knedlíky to bylo její náhlé rozhodnutí a jelikož jsem neměl doma tvaroh ani šlehačku, jen ty švestky, polili jsme je čokoládou.... i do bylo dobré, i když docela neobvyklé. V Německu jsem si je pak dal se šlehačkou.




.


.



I když to nebude na dlouho, loučení bylo přesto dlouhý... už se mi ani moc nechce z Prahy.




Tady, už v Německu jsem si dal pauzu. Vzadu parkovali Ukrajinci.




Než jsem dojel domů, zastavil jsem se i v Dortmundu. Takhle se tam mladí muslimové jen poflakují.




Zastavil jsem se i u mé kamarádky Michaely, která tam taky prodává.



.


.



Viděl jsem tam jako obvykle plno žebráků, kteří tam jezdí odněkud z Balkánu za výdělkem.

Všichni mají Německo za ráj, že tam leží peníze na ulici... což je vlastně i skoro pravda.





Ještě jsem si večer stačil za domem natrhat trochu ostružin.

.

Tak jsme se konečně deště dočkali...

18. srpna 2015 v 10:37 | pavel

... a je ho zase až moc. Samé extrémy jako s těmi vedry.

Co se týče TT nic lepšího mne nenapadlo, než vzpomínka z mého dětství: Jeden moc nemyslel a šplápl do toho, druhý myslel až až moc a šlápl do toho taky. Jistě to znáte taky. Nemyslet je opravdu často osvěžující a každý to nedokáže. Pokud si umaneme nemyslet, právě naopak se ty myšlenky jako čertíci v naší mysli vyrojí.... a většinou jen ty negativní, o čemž by mohla M. vyprávět. Samozřejmě nejlepší cesta k nemyšlení je meditace, ale to chce trpělivost a dlouholetou praxii.



.



M. už konečně vstala z mrtvých, bez legrace dostala alergii na slunce a ty vedra, byla z toho nemocná, a tak jsme se konečně mohli spolu vydat na procházku po Praze. Ten déšť nám nikdy nevadil a tisknout se k sobě pod jedním deštníkem je přece tak krásné. To jistě víte sami.



.


.


.



Večer jsme minuli i tuhle ženu na Můstku. Docela jsme si nad ní lámali hlavu co jí asi je, ale nechtěli jsme ji rušit. Buď čekala s kyticí na přítele a nedočkala se, což by bylo moc smutné, nebo naopak se s přítelem už setkala (dostala tu kytici) a natolik to setkání slavili, že ji to zmohlo. Nebo se taky pohádali. Možností je hodně a už se to asi nikdy nedozvíme. Co myslíte vy?





V metru na zdi jsme si pak přečetli tuhle radu.

.

Vedro a kontrasty na každém kroku

14. srpna 2015 v 8:00 | pavel

Já snáším ta vedra docela v pohodě a nijak mne nerozhodí. Jednak mám doma mobilní klimatizaci a stejně vypadnu kolem poledni k přehradě. Tam jsem se seznámil s jednou mladou paní, která tam chodí s malým synem (její muž musí pracovat) a ta mi nejen dělá společnost, ale pohlídá mi i věci, kdy si chci zaplavat... a plavu opravdu hodně, protože na dece nevydržím. Obvykle pokaždé přeplavu přehradu na druhý břeh a zpátky a to několikrát za sebou a dělá mi to i dobře na tu zraněnou páteř.... a po chvíli, když je mi horko (opálený jsem víc než dost) jdu do vody znovu. A tak až do večera.




Tohle je jen slepé rameno od přehrady.

Večer pak jedu od přehrady přímo do města, buď sám, nebo s někým (nemám toho dost) a tam je u Vltavy taky snesitelně... a pochopitelně i hodně fotím, jenže nemám pak už čas ty fotky upravovat, takže je snad uvidíte až se ochladí.



.



Jak stojí v názvu článku slovo "kontrasty", vídám tam pochopitelně krásné holky. které jsou opravdu hodně kontrastní. A to je vlastně i dobře, protože jinak by s nimi byla jen nuda. Třeba například tahle přirozeně krásná blondýnka, která mne na první pohled okouzlila (zdánlivě nepřístupná a chladná
cizinka) ... a na druhou stranu muslinky, mezi nimiž se taky najdou (naopak černé) krásky.




A k tomu Tématu týdne? Jak tak chodím po městě, vidím jak to vedro leze opravdu lidem na mozek a všechno co by za normálních okolností skrývali, se projeví jako jejich démon. Jsou prchliví, násilní, hned na někoho vyjedou (už jsem tady napsal o tom chlapečkovi a jeho tátovi) a nejsou to jen muži, jak jsem včera viděl. Děti jsou pochopitelně v tom vedru otravné, ale to neznamená, že by jim jejich máma měla pořádně nařezat na veřejnosti na zadek, nebo jim vrazit tak facku, ze padnou na zem. A to bych ani nechtěl vidět, jak to u nich vypadá doma mezi jejich čtyřmi stěnami včetně manželských hádek.

Nakonec ta vedra i v tomhle směru k něčemu jsou. Z některých lidí se takto vyžene ven ten jejich skrýtý ďábel...

.

I ve Vltavě se dá krásně plavat...

12. srpna 2015 v 8:00 | pavel

V Praze ve Vltavě jsem se neodvážil si zaplavat, i když takových pár lidí jsem viděl a byli hned středem pozornosti turistů, ale moje kamarádka mne pozvala abych s ní zajel do Kralup nad Vltavou, kde se sama často v podvečer bez plavek koupe. Nebylo to snad lákavé? Jeli jsme tam podél Vltavy vlakem, to jsem si taky docela užíval, protože jinak jezdím autem a taky bylo i na co koukat... krásná krajina.




Šli jsme pak kus cesty směrem na Nelahozeves a byla tam taková malá přirozená plovárna....




... kde seděli i rybáři, ale ti nám při svlékání nevadili... ti jen koukali na své pruty.



.



Voda byla studenější než v hostivařské přehradě, ale zdála se čistší.




Pak když se setmělo, dali jsme si pár piv v jedné pobřežní hospůdce.

Helenka má ráda černé a já si dal Svijany.

Byl jsem rád, že mne tam vzala, protože doma měla krásný chládek a konečně jsem se i dobře vyspal.

.

Ta vedra nemají konce

11. srpna 2015 v 11:24 | pavel



.



Aspoň takové mráčky by nebyly na škodu.




Děti naopak zvládají vedro dobře, ty jen tak nic neumoří.




M. se už cítí líp a tak jsme si dopřáli noční procházku.




U Vltavy je i v takových vedrech příjemně.

.

Jaké asi emoce může člověk mít, když si dá svačinu na které si předtím pochutnal pes

7. srpna 2015 v 9:10 | pavel

Včera jsem si šel si šel opět jako skoro každý den zaplavat do Hostivaře a ta žena o které jsem se minule zmínil (její pes se mi tehdy vyválel na bílých kalhotách) tam byla znovu. Mezi tím od ostatních lidí, kteří tam pravidelně chodí, jsem se dozvěděl, aniž jsem se ptal, že nejsem první se kterou měla spor a dokonce jedna žena na ni musela zavolat policii. Ten její pes napadal její děti, protože nebyla schopna si ho uhlídat.

Tentokrát to bylo sice jinak, docela neškodné, ale o to víc vtipnější. Jeden pár, který tam nedaleko ležel, si šel zaplavat a ten pes mezitím vyštrachal z jejich tašky svačinu a ukousl si z ní. Já si pak šel taky zaplavat a když jsem se vrátil, ta holka tu svačinu právě dojídala. Jdu k ní a říkám jí: "Jak vám chutná, nevadí, že si z ní ukousl pes, zatímco jste byla ve vodě?" "Kterej, ten velkej?" "Jo, ten." "To je fakt hnusný...." Já vím, asi jsem jí to raději neměl říkat. Ale určitě to byly pro ni taky velké emoce... ta představa že jedla poté, co ten uslintaný pes.




Bohužel je to celé bez fotky, ale pak jsem ještě zajel na Vyšehrad, kde byl festival písničkářů.




Docela mne překvapilo, nejen na téhle akci, kdo přišel, mohl si zazpívat, jak tam bylo živo.



.


.



Opodál cvičili lidé zase jógu.



.


.




A takových akcí, i drobnějších, bylo víc, bylo tam opravdu živo. A taková podvečerní pohoda.

.

Emoce pur a jak správně na děti

5. srpna 2015 v 21:10 | pavel

Pro dnešek začnu bez fotky, ale žádný strach, fotky budou. Nevím jestli je to tím vedrem, zítra má přijít navíc vlna horka ze Sahary, ale jak jsem vycházel z Tesca, jeden chlapeček, asi tak kolem třech, nebo čtyřech let, se zmrzlinou v ruce, si stěžoval tátovi, že mu teče po prstech. A co táta udělal? Otočil se a vyrazil mu tu zmrzlinu pořádnou ranou z ruky. Výchova synů jak má být, takhle se zocelí a otrká už v dětství.




Jindy chodím plavat denně, ale dnes jsem musel vyřídit něco na úřadech, takže jsem si to odřekl a zajel se znovu podívat (minule byla zavřená) na Bertramku. Víc fotek bude jindy. Potom jsem se zastavil u Dagmar... a zastihl jsem ji v nejlepším. Zkrátka a dobře, chystala se na zítra na dovolenou do Bulharska, a tak jako každá žena měla velký problém co si vzít sebou, když může vzít do letadla jen pár kilo šatstva. To byly taky emoce, ale její.




V tramvaji pak jela tahle sličná farářka ve slušivých bílých šatech. Jeptiškou nejspíš nebyla, ale měla na prsou velký kříž.




Ještě štěstí, že jsou po Praze tyhle studánky. Lidé se tam o vodu přímo perou, myjí se a doplňují si zásoby vody.




Tyhle dvě holky si vzaly deku a ustlaly si přímo na náplavce a nenechaly se turistů ani moc rušit.




Ta vlevo má docela zajímavé pozadí.




M. je stále nemocná, jiné moje kamarádky jsou taky bůhví kde a tak si chodím popovídat s touhle paví paní.




Ještě jednou malé pávátko, tentokrát z dnešního dne. I to je emotivní, je pozorovat.





Doma jsem pak dal tyhle brambory maštěné máslem s jogurtem. Víte jaká je to pochoutka?

.

Emu a jiné smysly

4. srpna 2015 v 10:52 | pavel

Nejdřív fotka k TT. Fešák emu mi krásně postál.



.


.


.



Jel jsem si zaplavat a ve chvíli když jsem byl ve vodě, jeden pes se mi vyválel v bílých kalhotách a byly zelené i od trávy. Ta jeho panička mi místo aby se omluvila, mi řekla, že byly už předtím špinavé. Pak ještě dodala, že s těmi nohama, jaké mám já, mohu jet domů bez kalhot. (Byla to lichotka?) Nejraději bych ji nakopal do prdele. To byly taky emoce. Na štěstí za zelená šla doma vyprat.




Lepší emoce jsem pak měl odpoledne. Čokoláda od Jitky.




A k večeru ve Vojanových sadech tato paví "maminka". Zastavil jsem se u ní. Měla sebou i flaštičku červeného vína.









Ti maličké, po dvou dnech, co jsem je viděl, už tak běhají, že je těžké je dobře vyfotit.

.

S Danou na Dyzajnu

2. srpna 2015 v 8:00 | pavel


M. je stále nemocná a navíc mi napsala "...je to zvláštní, ale muž mne stále hlídá a tak nevím co se děje a nemám chvíli klid i u toho doktora byl se mnou..." takže mi ani nemohla zavolat. Ujala se mne ale Dana a odpoledne jsme zašli na procházku na Střelecký ostrov, kde byl Dyzajn, víc jak sto obchůdků s cetkami a hadříky... což byl hlavně ráj pro ni.



.


.


.


.



Dana se probírala těmi krámy, taky si koupila halenku a sukýnku, a já raději kolem fotil.



.


.


.



Taky zajímavý záběr. Ty ženy jako obvykle, fronta před záchody.




Pak jsme si dali něco k pití v kavárničce nad Vltavou...




... do Vojanových sadů jsme se šli podívat na maličké pávy...




I tyhle plavky si Dana koupila. Ty se mi líbily.




a nakonec k Daně domů.





A strašidla pod postelí? Tam jen mňoukali její kocouři.

.

S kamarádkou Gotta na návštěvě u Gotta

31. července 2015 v 21:08 | pavel

Po návštěvě Jitky v jejím obchůdku jsem se ještě zastavil v Vojanových sadech, to už je taková moje pravidelní procházka za pávy, a tam se ke mně přitočil takovej magor, nejspíš psychopat a meromocí se mi snažil ukazovat na svém foťáku pornovidea, které si nahrává, aby je mohl lidem na potkání ukazovat. Tohle se mi ještě opravdu nestalo, nemohl jsem se ho zbavit, ale naštěstí mne od něho vysvobodila Lenka, která do sadů taky zrovna přišla. (To je ta, co mi jednou věnovala dvě paví péra).




Lenka se nechtěla fotit, ale ještě než se mne zmocnil ten magor, bavil jsem se s touhle ukrajinskou maminkou.

Chvíli jsem si tam s Lenkou sedl dokud ten chlap neodtáhl, a pak mi navrhla, jestli bych s ní nezašel ke Gottovi. Zná ho od svých šestnácti let, znala se i s jeho rodiči a občas za ním i jde, aby ho pozdravila. "Proč ne, řekl jsem," a tak jsme sedli na dvacítku a jeli k Andělu. Byl sice už večer, po sedmé, ale stejně jsem neměl nic v plánu, protože M. je stále nemocná a Maruška delší dobu taky.... a ostatní kamarádky jsou buď na dovolené, nebo někde v trapu.




Pohled na Smíchov je někdy docela tristní.




Neprve jsme prošli kolem Bertramky, je pěkně zanedbaná, taková osuda, a nahoru ke Gottovi. Ale nebyl doma.





Tady bydlí Gott, pokud je doma.




Lenka mi taky ukázal dům kde žil Fráňa Šrámek. Prý sedával pod tímhle topolem.




Tady je Gottův dům od Anděla.

Lenka je vůbec taková zajímavá žena. Je vdaná, manžela má v Německu, ale zrovna nestojí o nějaké soužití s ním, přestože se tady v Praze prý dost nudí a tak raději courá po městě, než aby se v Modřanech koukala v bytě do zdi. A třeba má strach, že by našla strašidlo pod postelí.



.



Vytáhla mne pak i na Střelecký ostrov, tam jsme si asi na hodinu sedli, to už byla tma a pak chtěla i podél Vltavy až na Výtoň. To mi však už byla zima, byl jsem dost lehce oblečený, takže jsem nastoupil u Žofína na tramvaj. Někdy se mi dějí věci, že tomu ani sám nevěřím. Lenka je taková tulačka a ani se v noci po Praze nebojí. Šla dál sama.



.


.


.



Já se v Praze opravdu nikdy nenudím.

.

Hanička je jak nedobytná pevnost

30. července 2015 v 11:41 | pavel

Ale abych to uvedl na pravou míru, nesnažím se ji dobývat, jen je to asi nespíš první žena, kterou jsem potkal, která je tak nedobytná. Tím ovšem nechci říct, že všechny ženy, které jsem poznal, byly hned povolné. Jednoduše a řečeno, abych šel přímo k věci, včera jsme už měli třetí schůzku a přesto se nenechala ani políbit... ani za ruku vzít, ani kolem ramen. Jediné prokazování náklonnosti, které jsem zatím poznal, je to, že mi vždycky přinese něco k jídlu.




Včera to byla bublanina s višněmi z její zahrádky a měly, jak jsem si přál, i pecky. A mohl jsem si konečně zastřílet.




Naplánovala nám cestu do Dolních Počernic k (zatopenému) pískovišti.




Přetože bylo víc pod mrakem, bylo teplo a právě tady, jak je ta fotka, lákolo mne to si zaplavat.

Haničce jsem to taky řekl, jestli by jí nevadilo, kdybych tam skočil bez plavek, už ví jak rád plavu a navíc jsme tam byli sami, nikdo nikde, a jestli by ji neurazila moje nahota. A že by mohla se připojit. Hanička že ne, ale že mohu, jen si sedne na mez opodál a pohlídá mi foťák. Do vody jsem ji samozřejmě nedostal.




Přidal jsem fotku kde mne Hanička při plavání fotila.




Na louce tam byly tyhle kytičky, kterým Hanička říká pantoflíčky.




Jediný plus všechn naších schůzek je ten, že se Hanička aspoň nebojí a jde se mnou i tam kde jsme sami.




Ve vlaku pak s námi jela tahle holčička, která nám dovolila fotku.

.
 
 

Reklama