Jen tak

Je to sice nenormální, ale já snad začnu Zemana mít rád...

14. května 2017 v 15:30 | pavel

... a řeknu vám proč. Nechce Sobotku.

Nejsem sice fanoušek Babiše ani Zemana, ale co sociální demokrati v čele se Sobotkou a Zaorálkem poslední dobou dělají, nad tím jen kroutím hlavou. Chtějí se udrdžet u moci, klesali jim před nastávajícími volbami preference, tak co jim zbývalo, vytáhnout něco na Babiše (a je to zatím jen podezření), který by mohl volby vyhrát. Jako zběsilej pes dělá Sobotka, kterému teče do bot, všechno a neváhá spolu s ostatními straníky takhle vyvádět. A ostatní strany se pochopitelně k němu připojují, protože i jim jde o koryta.

Už jsem prostě takový, že se zastávám lidí v menšině, když se většina pro nějaký účel proti nim spojí.




V ranních hodinách balón nad Prahou. Fotil jsem ze svého okna.

.

Idiotské reklamní komentáře

18. dubna 2017 v 19:58 | pavel

Víc než hloupí lidé jsou tady k vidění hloupé komentáře od "us, tablets, order, cialis..." o které nikdo nestojí a blog.cz, ti lidé, kteří by se o to měli starat, s tím nic nedělají. Nebo mají z toho vedlejší příjem? Každopádně mne ta záplava těchto "komentářů" natolik znechucuje, že sem už nemám chuť docházet a něčím přispívat.




Každopádně si raději užívám svého volna jinak a lépe. Byli jsme na Blaníku...




... vyšli jsme si i na Malý Blaník, kde se konala pravděpodobně českobratrská mše.

Ozval jsem se tu jen proto, abych dal najevo, že jsem stále živý.

Nechci patřit k hlupákům, kteří podporují, i když nechtěně, tyhle idiotské reklamy.

.

Rýma jako smrtelná nemoc

27. března 2017 v 21:10 | pavel

To si člověk teprve uvědomí, že je jen člověk a snadno zranitelný, že není stroj a může už mít jen krůček ke smrti. Včera plný elánu a dnes s rýmou a ucpanými čelními dutinami na pokraji zoufalství... nic ho netěší, žádné radosti a není ani schopen se věnovat bohulibým činostem. Jistě víte jaké myslím. Prostě takové, jakými si dokazujeme, že žijeme. S tou otravnou rýmou na ně můžeme zapomenout. Není ta rýma taky takový křest ohněm? Zamyslet se nad sebou, že mohou přijít ještě horší časy. Třeba zápal plic a konec.
Každá rozumná žena ví, že pro muže je rýma skutečně smrtelná nemoc. Dokonce i takový Sobotka, jak jste mohli včera vidět v televizi, běžel s tou chřipkou do nemocnice. Jakoby mu nestačila postel a zázvorový čaj. Ten jsem si ostatně uvařil a už jsem zase jako nově zrozený.




To sluníčko mne dnes vyléčilo. Stal se prostě zázrak, rýma (a byla urputná) je pryč tak rychle jak přišla.

.

Vernisáž jaká tu dlouho nebyla

18. března 2017 v 10:10 | pavel

Snad o té výstavě víte z televize a to bych nebyl já abych na ni nešel. Šlo tam o čínského umělce Aj Wej-weje, který si asi zamiloval Prahu a českou sochařku Magdalenu Jetelovou, která taky žije v emigraci. Tu znáte ohledně předimenzované židle, kterou kdysi odnesla velká voda na Vltavě při povodni. Znal jsem ji osobně a tehdy odešla ve stejný čas jako já do Německa.



.


.



Tématem byli uprchlíci a bylo to od něho vytvořeno speciálně pro NG.




Tady expozice od Jetelové. Jmenuje se Dotek doby a naznačuje rýžová políčka, které mohou být zaplaveny naftou.



.


.


.


.



Fotky nejsou nejlepší, ale aspoň jste si o výstavě udělali "obrázek". Výstava potrvá až do ledna příštího roku.

.

Světská sláva - polní tráva.

22. února 2017 v 10:38 | pavel

V pondělí jsem měl spolu s přítelkyni možnost nahlédnout do Winternitzovy vily od Adolfa Loose, která byla veřenosti zpřístupněna.




Proč to tady píši k tématu týdne "Touha po moci" když architekt Witernitz nijak po moci netoužil? Po moci touží jiní lidé a nemusíme chodit daleko, třeba nahoru na Hrad. Každopádně židovský právník pan Witernitz si dovolit nechat navrhnout a postavit vilu s výhledem na Prahu od známého architekta... a jistě si domyslíte, jak asi nakonec bohužel dopadl. Z Osvětimi se spolu se synem už nevrátil a jen jeho žena s dcerou to přežily. Nikdy si nejsme jisti jak ten náš život skončí. Po návratu z konentráku jeho žena sice dům dostala zpátky, ale pak přišli k moci komunisté a protože neměla peníze na milionářskou daň, musela tu vilu státu darovat.




Tahle fotografie tam byla veřejně vystavená a proto si ji dovoluji otisknout.




To je výhled z té vily.

Všichni politici, i my sami, bychom si měli uvědomovat jak můžeme jednou skončit a nemusí to být koncentrák.

.

Mozek nebo srdce?

17. února 2017 v 18:00 | pavel

Jak se zdá, jedno se bez druhého neobejde a naopak. Človek může mít IQ 200, ale pokud jeho empatie je na nule, je mu ta inteligence k ničemu. Chová se jako dobytek, jako křupan. Raději nechci jmenovat. A podobně se v životě nevyzná ten s IQ pod 50.




Když jsem teď jel vlakem, vzal jsem si sebou vzpomínky Almy na Mahlera, jejího muže. Jak jistě víme, tento hudební genius byl chytrý (stejně jako Alma), ale právě vstřícnost a empatii ke své ženě postrádal. Teprve až když si našla milence, si své chyby uvědomil, ale bylo už pozdě a zemřel. Nešťastné manželství, nešťastný vztah...




Upřímně řečeno, muži to nemají s ženami vůbec jednoduché. Těm se chlap v ničem nezavděčí.




Ale ti chlapi se k ženám často chovají opravdu bezcitně. Vezměte si třeba Vrchlivkého, kterého jsem s přítelkyní nedávno minul, když jsme si vyšli na Strahov. Povyšuje se nad svojí múzou - dívkou, a ještě si o její hlavu opírá knihu. A to o nich psal milostné básně. Není to od něho sprosté?

.

Vedou všechny cesty do Říma?

10. února 2017 v 14:51 | pavel

A končí tam taky?




Každopádně naše cesta (moje a mé přítelkyně) včera vedla do sauny (ta je společná) a nádherně jsme si to tam užili.




Koupil jsem taky novou postel. Bílou, protože mám rád všechno bílé a nevinné.




Společně jsme ji složili a byla to docela práce, ale odměna nás nakonec čekala.




Odměna byla nejen v dobré večeři, byl smažený květák.

Samozřejmě jsme pak postel vyzkoušeli.

.

Dojdeme někdy na konec cesty?

6. února 2017 v 14:59 | pavel

Možná na konec některé cesty dojdeme, třeba takové, kterou jsmne si vytyčili jako cíl a naplnění našeho úsilí, nebo je konec cesty našeho pozemského života, kde naše cesta podle některých náboženství ovšem nekončí, nýbrž teprve začíná. Mohu-li mluvit o sobě, já jsem raději někde na cestě a každý konec se snažím oddálit jak se jen dá.




S přítelkyní jsem byl v sobotu v Anežském klášteře, kde v kostele sv. Františka je ve svorníku klenby tento had - požírač ocasu, který se nazývá UBOROS. Symbolizuje nepřetržitý běh života. celkovou podstatu věcí, nebo nekončící návrat od konce k začátku. Přesně tak kroužíme životem dokola, dokud nenalezneme jeho naplnění - podstaty.



.



Někomu ovšem stačí když si naplní žaludek. Ovšem my s přítelkyní jíme střídmě.




Mandala od přítelkyně.

.

Celý život je jedna iluze...

3. února 2017 v 14:40 | pavel

... ale proč se jí nepodvolit.




Jinak by náš život byl ještě krušnější.




O víkendu jsem prodával na pražské burze minerálů ...




A iluzi jsem taky neztratil. Lidé mají o kameny pořád zájem.

.

Ztratil jsem iluze, že když smažu a zablokuji komentáře tohoto znění "hsjmgm" a jemu podobné...

31. ledna 2017 v 14:12 | pavel

... že mi dají pokoj, ale skutečnost je jiná. Jedná se hlavně o werbung na viagru, kterou opravdu nepotřebuji.

Jsou jako štěnice, kterých se člověk jen tak nezbaví. Máte podobné zkušenosti?




Jinak si užíváme s přítelkyní zimní pohody, že jsme se po pár letech vydali na rybník si zabruslit.

Co vy?




Poradíte mi jak se těchto nepatřičných komentářů zbavit?

.

Jeden chybný krok a šlápneme kam jsme nechtěli aneb jak jsem byl vyléčený z bolesti zubu

24. ledna 2017 v 13:40 | pavel

Ale jsou i nečekané kroky, které jsou nám naopak prospěšné. Bylo v předvánoční době a měl jsem v centru Prahy schůzku s přítelkyní. Vyjel jsem o pár hodin z domova dřív a protože byla docela zima, napadlo mi zajít (právě jsem ho míjel) do kostela sv.Jiljí. Lidé se tam zrovna scházeli na podvečerní mši. Navíc mne bolel již několik dní zub a potřeboval jsem si na chvíli tam v klidu posedět.




Nebyl jsem jediný kdo se rozhodl učinit takový krok. Tento muž na fotce, pobuda, se tam bez rozpaků s plechovkou pití zády k oltáři rozvalil a neměl se k tomu, ani po naléhání jedné věřící a faráře, zvednout. Nakonec si přeci jen dal říct a po delším proslovu, v němž nám udělil rady do života, z kostela odešel a mohla mše začít.

A proč to tady říkám? Můj příběh není ještě u konce. Jelikož jsem měl ještě hodinu čas, rozhodl jsem se na mši zůstat a jít, když je před Vánoci, k přijímání. Jsem katolík. Hostie se mi bezděčně přilepila na ten bolavý zub a nebude mi asi věřit, od té doby mne zub nebolí. Můžete si myslet, že to byla náhoda, nebo že se stal zázrak, ale opravdu se tak stalo. Řekl jsem to pak přítelkyni, když jsem se s ní sešel... může mi to dosvědčit. Mám tu nechat její telefonní číslo?

-

Asi nejhorší je, když člověk vidí jak někdo podléhá fanatismu

17. ledna 2017 v 11:44 | pavel

Sám jsem to u mé bývalé ženy zažil a bylo to rozhodně zajímavé, pozorovat ten pozvolný proces, ale na druhé straně i hodně tragické a zdrcující, když jsem viděl jak té závislosti, tomu fanatismu, propadá a nebylo v mé moci jí pomoci... protože to strikně odmítala. Ti lidé jsou si skálopevně jisti, že mají pravdu, že tak činí dobře, a nopak ti ostatní, že jsou na špatné cestě. To samé, stejný proces, jistě probíhal i u těch lidí, kteří se přidali k islámským extremistům. Je to taky prakticky sekta, stejně jako ta "svaté matky", která bezohledně zlákala i moji ex. U těch islamistů je to láska k Alláhovi, kde najdou soudružnost a víru, že jedině takto dosáhnou vykoupení a skončí v nebi... a u těch početných našich sekt to není jinak. Jsou slabí a nechají se snadno svést. A za tu naději, lásku k bohu, jsou schopni všeho a dokonce i násilí. Nemají ohledy ani zábrany. Je jim ukradena duše a jsou v pravém slova smyslu nemocní. Měli bychom jim z toho FANATISMU, dokud je ještě čas, nějak pomoci. Ale recept na to ještě nikdo nenalezl.




Abych vám taky ukázal nějakou fotku. Velbloud z průvodu Tří králů.

.

Jak je to s kouřením

12. ledna 2017 v 8:10 | pavel

Já jsem kouřil od dětství, ale jednoho dne, když jsem řekl, že bych s tím měl skončit, protože jsem si konečně uvědomil, že si tak ničím zdraví a leze to navíc do peněz, neměl jsem s tím problém. Bylo to z jednoho dne na druhý a mám od cigaret pokoj. Asi tu vůli budu mít silnou.

Je to prostě zlozvyk a teď se z odstupu divím, proč s tou závislostí má plno lidí problémy. Před několika dny jsem četl v novinách, že je nutná odborná pomoc a dokonce hrazená ze zdravotního pojištění částkou až 4000 korun. Tomu opravdu nerozumím proč si brát léky, když stačí síla vůle. To jsou ti lidé tak slabí a bezmocní, že si nedokáží něco zakázat? Přece si stačí jen říct. Každý jsme asi jiný.





Něco si zkázat možná neumím...




... třeba dobré jídlo od přítelkyně. :D

.

Mlhavý západ slunce nad Vltavou

10. ledna 2017 v 9:00 | pavel



Mlhavý západ slunce. Slyšíte aspoň tu Vltavu?

Asi vás ta fotografie moc nezaujme, moc toho nevidíte, ale vyjadřuje moje rozpoložení. Mnoho o sobě tady napříště vyprávět nebudu, jak jsem činil a víc si nechám pro sebe. Každopádně jsem se začátkem září nadobro přestěhoval z Německa do Prahy a tím stěhováním jsem si dokonce přivodil kýlu... tu už mám "sešitou". Teď abych nezahálel a abych nezlenivěl, píši měsíčně do jednou časopisu a jinak si užívám života. S kameny samozřejmě pracuji dál.

Přeji vám do nového roku všechno dobré.

.

Štědrý večer, Patti Smith a kolečkové brusle

27. prosince 2016 v 9:00 | pavel

Na Štědrý večer jsem pod stromečekem našel dárek od přítelkyně a byla to poslední kniha vzpomínek Patti Smith. Za tu knihu jsem byl moc rád, protože její zpěv mně provází velkou částí mého života a miluji její poetický sloh, jakým své autobiografie píše. A proč tu o tom tak píší? Řeknu vám to... jen když budete mít trochu strpení.




Na knihu jsem se těšil, takže jakmile jsme ulehli, hned jsem ji otevřel a přítelkyně mne poprosila abych ji z ní aspoň několik stránek četl. Jsem prý dobrý uspávač. Schoulila se do mého klína do klubíčka jako kočka a pak už opravdu stačilo jen pár slov a spokojeně oddechovala.
Nakonec jsem s otevřenou knihou usnul i já, ale probral jsem se před nějakém oploceném prostranstvím, které vypadalo jako stadion pro kolečkové brusle. U vchodu jsem se zeptal jestli mohu dál, ale ta žena mi odsekla, že prý jen na rezervaci. Byl jsem docela zklamaný, otočil jsem se že půjdu domů, ale v tu chvíli na mne z opačného koutu zavolala jedna holka, v které jsem rozpoznal spolužačku. Byla tam na brigádě a půjčovala lidem ty brusle. No ukecala tu babu, vzala mne za ruku a rozjeli jsme se. Bylo to uvolněné a moc fajn. Když jsme se dost najezdili, ještě jsme od té ženy dostali vynadáno, že jsme přetáhli hodinu a já se probudil.
Moje přítelkyně, schoulená v mém klíně spala poklidně dál, držela se mé ruky jako nějakého plyšového medvídka a já cítil, jak mi ta ruka dřevění. Co dál, řekl jsem si. Mám ji probudit, když tak krásně spí jako andílek? V tu chvíli jsem měl jen jedno přání... aby tak bylo dál, aby ten krásný pocit nekončil a ponořil se do hlubokého spánku i já sám. Kdybych se rozhodl jinak, všechno bych pokazil.

Takže to byl, moji milý, můj Štědrý večer, Štědrá svatá noc.


.

Je to pravda nebo ne...

21. prosince 2016 v 16:38 | pavel

... ale jak se zdá, pořád žiji a dokonce krásně.




Přeji Vám krásné Vánoce.

.

Nejlepší manuál pro život je dobrá snídaně do postele

26. června 2016 v 14:35 | pavel




Dobře se naladíme a celý den pak vychází podle našich představ.

Dlouho jsem se tu neukázel a řeknu vám proč. Život je někde jinde než na blogu a je i krásnější a zajímavější.

.

Jednou v týdnu to prý docela stačí

16. května 2016 v 12:15 | pavel

Tento článek není sice z internetu, nýbrž ze zdravotního německého časopisu, ale asi to bude pravda.




Jednou v týdnu stačí, říkají psychologové z university v Torotu poté co se zeptali 30 tísíci lidí. Spokojenost je tak dostatečně naplněna a pokud je prý sex častější, nijak se tím nezvýší. A ani nezáleží jaký věk, pohlaví, nebo dobu vztahu ti lidé mají.

Když to tak čtu, tak si říkam, jestli by s touhle frekvencí sexu byla moje přítelkyně spokojená.

Ta by mne hnala... A co vy na to?

.

To bych nebyl já...

27. dubna 2016 v 11:20 | pavel

... abych čas od času nezabloudil nad nějakou propast a jen čekám, kdo mne tam dolů postrčí.

Každopádně jsem všechna nebezpečí zatím přežil a proto raději vyhledávám kopce, hory a jiné výšiny, kde nejenže je výhled do kraje, ale i nadhled a pocit volnosti....




... jak tomu například bylo v nedávných dnech...





... na Vinařické hoře, která je ve skutečnosti sopkou.




Já vím, ty fotky z hory tu už byly a proto vám ještě ukáži novou nevěstu.





Ta je možná taky jen krůček nad propastí, i když o tom zatím neví.

.

Já už nesním v tom platonickém smyslu...

18. dubna 2016 v 18:11 | pavel

... ale jeden sen, který jsem měl před pár dny byl tak zvláštní, že si zaslouží abych ho tady zvěčnil. Toho dne navečer jsem se s Míšou vypravil na nedalekou louku (tam kde lidé nevenčí své psy) natrhat mladé kopřivy a listy pampelišek, abychom si uvařili špenát. Mám ho na jaře rád, protože mi jednak svojí hořkostí chutná a navíc je zdravý na játra. Nevím jestli je zrovna ta kombinace uspávající (v každé bylině je nějaký jed), ale jakmile jsme pak v noci zalehli, oba jsme v momentě usnuli a spali tvrdě až do rána...




Tady je ten špenát s bramborovou kaší. Míša musí mít ke všemu maso.




A tady jsme ty pampelišky s kopřivami trhali. Máte to s výhledem na Prahu.

Jste ještě zvědaví jaký byl ten můj sen? Ten sen jsem měl až k ránu a ten mne taky probudil. V tom snu říkám Míše, zhasni to světlo (a skutečně jsme tak rychle usnuli, že jsme nechali svítit) a ona (ta lampička byla na její straně) si ležela klidně dál a nenamáhala se ani zvednout ruku. Měl jsem na ni docela zlost a to mne probudilo.... a vidím Míšu jak si klidně spí a světlo svítí. Je tohle normální?

.
 
 

Reklama