Jen tak

Proč začaly naše ženy a holky nosit sukně nad kolena

8. února 2009 v 10:48 | Kreperat

Proč začaly naše ženy a holky nosit sukně nad kolena? Protože to byla taková móda? Omyl. Velkej omyl. Protože po válce nebyla látka. A když náhodou byla, tak hodně drahá.
Tak i ta válka, pro nás muže, byla taky k něčemu dobrá. Pokud jsme se z ní vrátili. I když, řekněme si to na rovinu, raději než ta válka, dlouhý sukně až na paty.
Vidět jen krásné kotníky, taky není tak špatný. Dřív naši dědečkové, co říkám, pradědečkové, nic jiného na ulici neviděli. Pokud to viděli vůbec. Zbytek si každej beztak rád domyslel. A taky se pod tou sukní dá ledacos schovat. Třeba křivý nohy. Proto dneska jsou ty dlouhý sukně tak častý.
A taky mne napadlo, proč vlastně ty ženský nohy tak rádi vidíme. Vždyť je přeci máme taky! A nejsou rozhodně nejhorší. Spíš naopak! Pokud sportujeme, nebo aspoň jezdíme na kole, máme je, to si dovolím tvrdit, mnohem krásnější. Samej sval. A vy-pra-co-va-ný ! Žádný křečový žíly a strie.
No řeknu to jinak. Polopatě. Ty sukně, pěkně nad kolena, bychom měli nosit my. Za starýho Říma to bylo přece normální! Před lety jsem taky viděl pár kluků v sukni, ale v jejich kůži bych zrovna být nechtěl. Byli, dosud nevím proč, holkama vysmívaný. Ostatně, ti hoši byli, nechci to tvrdit s jistotou, jak to jen říct, abych je neurazil… tak trochu zženštělí.
Tak tedy co je s těma nohama, proč se nám tolik líbíte? Řekne mi to některá…?


Jako dodatek, to mne dost pobavilo, jsem si pro vás něco vyndal z internetu:
  • 23. 6. 2003 08:58:00, Alena
Ahoj, nejsem sice muž, ale za mého přítele můžu klidně odpovědět, že nevadí. Já mám strie na bocích a trochu na prsou, ale obojí jen s období dospívání, kdy se mi na těchto místech zvětšil objem. Jo a dvě strije mám u kolena na pravé noze a můj přítel je má dokonce na stejném místě také, tak si je někdy porovnáváme:-).

Proč nám moje malá sestřička všechno dávala

8. února 2009 v 8:05 | Kreperat

Když byla moje sestřička malá, asi tak jeden rok, pořád nám něco dávala. Hračky, klubíčka vlny, klíče, knihy… všechno co jí přišlo pod ruku. A to tak dlouho, dokud si to od ní někdo nevzal. Tenkrát ještě nemluvila, jen dovedla se smát a brečet. Smát, když jsme jí dělali kašpary a brečet, když se jí něco nelíbilo, nebo když byla ospalá.
"Ta malá chce slyšet jak se to jmenuje," máma jako obvykle radila. "Mluvte na ni!"
A tak jsme se tedy ní střídali a mluvili do ní. Ale nic! Nezdálo se, že by to chtěla. Možná to slyšet chtěla, asi jo, ale třeba taky ne, kdo ví. Rozhodně neřekla, protože nemohla, "nechte toho". Ta hra s podáváním ji prostě bavila a byla s tím neúnavná.
"Dává, ale nebere," řekl jsem mámě.
"Ještě to neumí."
"Ale umí," oponoval jsem já. "Když jí podáváš hrnek s dudlíkem, tak si ho vezme."
"Máš pravdu," usoudila máma," to mně nenapadlo. Hele neblbni mně," řekla, mávla rukou a odešla raděj do kuchyně. Nerada prohrávala.
Nakonec i mně to už přestalo bavit. Do omrzení opakovat "to je panáček, to je mašinka, to je trumpeta, to je míček, to je peněženka"… Tu měla ostatně nejraději, i když byla prázdná…
Takhle to trvalo několik dní, dva týdny, už nevím, až jsem si řekl, že za tím vším něco je. Je mi to sice hloupé to tady tvrdit, ale co, je to na blogu, tady se vychloubá každej. Byl jsem jedinej z rodiny, kterýmu to trochu myslelo a nedalo mu to pokoj. Byl jsem zkrátka hloubavej.
No přišel jsem na to. Dokonce to bylo i snadný pochopit. Jen stačí se zamyslet. Ta naše malá nám to chce prostě dávat, protože má radost, že si to vezmeme. Ještě nemá ten vlastnický smysl jako my. Je nevinná jako anděl. Nic jí nepatří, nic nechce. Proto to všechno rozdává. Chce abychom to měli spolu s ní taky. Dělí se. Proto ta její radost, když si to od ní někdo vezme!
Ovšem na závěr musím dodat, že jí to nevydrželo dlouho. Za pár neděl všechno brala nám a nechtěla dát zpátky…


Pohádka o červené mochomůrce a panu Rathovi

7. února 2009 v 11:41 | Kreperat




Čas od času vyroste v našem lese mez hříbky a holubinkami muchomůrka červená. Je vzácná, na pohled líbivá, ale o to víc nebezpečná.
Už jako malýho kluka mne lákala, ale kdykoli jsem k ní vztáhl ruku, máma mne zastavila.
"Nešahej na to, je to jedovatý, ne abys na to někdy sahal!" hrozila pokaždé máma.
"Proč?" Byl jsem zrovna v tom období, kdy jsem se na všechno ptal proč.
"Protože by ses otrávil. Je to jedovatý!"
"A proč je to jedovatý a přitom tak krásný?" nedal jsem se odbýt.
"Protože je to taková čertovská lest na hloupý nezkušený děti jako jsi ty, který tomu hned naletí."
"Naletí, co to je?"
"Svede tě. Něco ti nabídne, třeba bonbon a tím tě naláká a třeba i zabije."
"Jako ta muchomůrka?"
"Jo, jako ta muchomůrka."

Zkoumání jedné fotografie

6. února 2009 v 10:56 | Kreperat


Dneska jsem našel mezi papíry fotografii babičky, která zemřela před lety jen proto, že byla moc stará. Tak to zkrátka je a člověk na tom nic nezmění. Skočíme jednou do neznáma a země se za námi zavře.
Ale na té zažloutlé fotografii, kterou držím v ruce, je mladá. Malá vesnická holka, jakou jsem nikdy nepoznal. V pozadí je jejich statek, kde celé dětství a dospívání prožila, ale ten se nezměnil, ten znám, i když už viditelně zchátral.
Sedí na dřevěné stolici, je bosa a zdá se, že se nerada fotografuje, a že by už ráda vstala. Je živá a neposedná, protože kmitá nohama. Proč to vím? Ty její nohy jsou na té fotografii neostré. Je dost hubená, tahle holka, a všechno na ní visí. Možná to tmavé vytahané tričko a bílou krátkou sukni, dost nad kolena, zdědila po sestře, protože je z dětí nejmladší.
Podle stínů je ráno nebo večer, protože jsou dost dlouhé, spíš večer a tak se dohaduji, že právě přiběhla z pole, kde pomáhala. Co já vím, třeba kosit seno, protože, jak to vypadá, je pozdní léto nebo podzim.
Ta holka má tady život ještě před sebou a ještě neví, co ji v něm čeká. A je to tak dobře, protože moc dobrý to nebude. Tak je to s námi se všemi. Často od života čekáme víc, než dostaneme, ale za to si můžeme z dost velké míry jen sami a sami…




Jediná jistota

6. února 2009 v 9:42 | Kreperat



Minulý rok nebyl pro mne ten nejlepší, i když ta mizérie nepadla na mne, ale na druhé, na mé přátele a blízké. Padali jako přezrálá jablka jeden po druhém. Jednou rakovina, podruhé mrtvice a tak jsem je denně vídával buď holohlavé, nebo na vozíčku. Nebo jsem se s nimi už nesetkal.
Co asi jednou potká mne? říkám si a myslím na tu jedinou jistotu, kterou máme všichni před sebou, že tu nebudeme věčně. No, máme k té smrti aspoň ještě jeden dar od Boha, jestli to můžeme za dar považovat, že na ni, na tu ženskou s kosou, moc nemyslíme, když se nad něčím těšíme a máme radost ze života.
Prozatím se nás ta smrt netýká a třeba se stane i nějaký zázrak… Ale ta děvka přesto na nás za každým rohem číhá a stačí jen jeden špatný krok. Špatný krok, bác a zatmí se nám před očima. Všechno je rázem pryč a člověk je jen co vždycky byl, píše to taky bible, z prachu a popele. A kde je ta duše? Voda ji vzala, kde je ta voda, voli ji vypili, kde jsou ti voli, páni je snědli, kde jsou ti páni, v holubičku se proměnili a k Bohu odletěli… jak to skutečně je, nikdo se nikdy nedozví… vlastně ano, až po té smrti….
Někdo, když není rozumný, si smrt taky přivodí sám. Jako ten nešťastník co samou radostí na jedné ulici padl a zemřel. Ten člověk si prostě nechtěl připustit, že na tu radost už nemá ten správný věk. Do posledního dne si užíval života. No, ono je vlastně jedno, kdy člověk zemře. Život, to je právě ten omyl, se nedá měřit na roky, jen časem. Někdo tu vydrží dlouho, ale prakticky nežije a nic po sobě nezanechá. Je to k něčemu dobré? Tak tedy, co je rozumné?...



Veřejné doznání

5. února 2009 v 23:58 | Kreperat

Teprve dnes jsem si uvědomil, že jsem si ještě nestěžoval na lidi doma, jak je to zvykem tady na stránkách. K tomu vlastně i blog je, aby si lidi zanadávali a tak se zklidnili. Jedinou výjimku byla moje žena z románu "To", ale ta je vymyšlená. To je jen prototyp ženy, která každému chlapovi jen ztrpčuje život. Bůh mně od takové ochraňuj.
Ale jedna žena, na kterou teď myslím, je skutečná. Je divoká, tvrdohlavá, vždycky má poslední slovo, ráda utrácí a hlavně mi tou svojí upřímností leze na nervy. Zkrátka se se mnou nemaže a řekne mi co se jí nelíbí. Ale právě pro tyhle všechny její nectnosti ji mám rád. Je tohle normální?
Taky je nepořádná, ale já taky, takže si nemáme co vyčítat. I když něco bych ji snad vytknout mohl. Je hrozná kuchařka. Je sice snaživá, to nepopírám, u plotny stojí často a ráda, ale ten smažený kapr, co k vánocům připravila, už o mnohém vypovídá. Smažila ho krátce a na prudko, i když ze všech stran, a proto jsem ho pak musel sníst, podotýkám, bez jediného slova, abych nezkazil vánoční pohodu, za syrova. Není to láska? Ale už jsem si taky vymínil, že napříště se ujmu té hostiny sám.
Tak už jsem jako vy, patřím do vaší rodiny… postěžoval jsem si nakonec taky…

Jen pro porovnání - tak vypadá plný talíř

5. února 2009 v 11:54 | Kreperat
Co máte raději?

Na jedné fazuli si člověk pochutná víc, než když jich má celý talíř

5. února 2009 v 11:19 | Kreperat

Pravdivý příběh o strejdovi a bráchovi

4. února 2009 v 11:55 | Kreperat

Mám pro vás ještě jeden pravdivý příběh z historie naší rodiny, i když vypadá vymyšleně. Ani nevím, jak bych začal, ale pokusím se. Každá, no každá ne, ale většina rodin má nějakého strejdu a je to často, tak často snad taky ne, svobodnej mládenec. No, ten náš byl držgrešle. Lakomej! Možná taky nic zvláštního. Protože, myslím si, je to u svobodnej mládenců častej charakter, protože nemaj děti a myslej jen na sebe,
Tenkrát byl brácha ještě dost malej kluk, asi dva roky, mně deset, nebo jedenáct, kdo si to přesně pamatuje, když se zase jednou strejda objevil ve dveřích, 15. srpna, když máma měla svátek, aby se u nás zase, mohu to říct? Jo můžu. Nažral. A nepřines zase nic, jen řekl, že ten pytlík bonbonů, co přinesl minulý týden, je dohromady s těmi matčinými narozeninami, co měla minulý týden.
Taky jsme o té strejdově lakotě doma dost často mluvili, jen táta, byl to jeho brácha, nám pokaždé říkal, abychom se o tom před ním neprokecli. Pochopitelně si to vyslechl i můj vnímavej brácha. Ty malý hned všechno vykecaj. No, nadšený jsme zrovna se strejdovým příchodem nebyli, protože vždycky mu smrděly ponožky a museli jsme otvírat okna. Ale co se dá dělat, byl tam a člověk hosta nevyhodí.
Brácha byl někde zalezlej v dětským pokoji a tak jsme ho nechali hrát, stejně by po nás lez a otravoval a na to nám už bohatě stačil ten strejda.
Ale netrvalo dlouho a brácha se stejně ve dveřích objevil a hned se hnal ke strejdovi. V půli cesty se ale zastavil a zase vyběhl z pokoje pryč.
"Kam jdeš?" volala za ním máma, "zůstaň tu!"
"Pockej." Tenkrát moc neuměl mluvit. Ale hned nato se zase vrátil s z rukama za zády. "Stlejdo, mám něco plo tebe.."
Strejda natáhl ruku a bracha mu tam strčil svý hovno.

Veselá pohřebníí hostina a já ji zažil

3. února 2009 v 17:36 | Kreperat


Myslíte, že je možné, aby zemřel někdo mladý a všemi milovaný a pak se po pohřbu, na smuteční hostině, všichni smáli? Možné to je a já byl u toho. Pravdivý příběh.
Byla to moje sestřenice, právě ji táhlo na osmnáct, když zemřela při automobilové nehodě a taky to byla moje první a také nejhorší rána v mém životě. Jako bych zemřel spolu s ní i já sám a všechny ty roky, které jsem s ní prožil, protože jsem ji bezmezně miloval, i když mne měla, desetiletého kluka, jen za dítě.
O co šlo? Můj strýc vlastnil v tom městečku nejvyhledávanější restauraci na náměstí a tak na tu pohřební hostinu pozval prakticky celé město. Mohl přijít kdo chtěl a tak byla narvaná k prasknutí.
Po sestřenici, Zdeňka se jmenovala, zůstalo jen pár fotografii, tak jak to v životě bývá, žádné video, nic, jen magnetofonový pásek s jejím hlasem, kde si nahrála pár, převážně lechtivých vtipů na blondýnky, protože sama blond byla.
Co udělal strýc? Byl to starej beatník a tak tu kazetu tam všem bez okolku pustil. Zpočátku, řeknu vám, dost trapná situace. Hrobové ticho a lidi se na sebe vzájemně bezradně dívali, i když jim pomalu začaly cukat koutky a bylo jim do smíchu. První se začal se slzami v očích smát strýc a nakonec s ním i celé město.
No tenhle příběh má i smutnej konec. Za pár dní zemřel i on. Na srdeční slabost přímo na hrobě své milované dcery.



Rybičky v koupelně

3. února 2009 v 2:28 | Kreperat


Máte doma v koupelně taky rybičky? Ale ryby to nejsou, ani rybičky. To jsou jen takové malé mršky, když je koupelně vlhko. Jsou maličký jako blešky, ale žádný strach, blechy to taky nejsou. Rybičky se jim jenom říká.
No tak těch rybiček máme doma v naší koupelně dost a už jsme si na ně i zvykli. Proč že je tam strpíme? No a proč ne. Vždyť tam jsou doma, podobně jako my. A taky jsou živé, proč je teda zabíjet. Nakonec, upřímně řečeno, ani je skoro nevidíme, protože se většinou bojí světla.
A proč vám to povídám? Hlavně proto, že v té koupelně není jen vana a umyvadlo, ale i záchod, kde moje malá sestřička tak ráda sedává. Proč tak často a dlouho, nikdo z nás netušil a popravdě řečeno, ani nám to nevrtalo hlavou. Ale nebudu vás napínat, to už jistě tušíte, hrála si s těma rybičkama.
Ovšem toho rána, o kterém vám tu tady povídám, se v té koupelně seběhlo všechno úplně jinak. Neuběhlo ani pět minut a malá s pláčem vyběhla. Dost nás to všechny vyděsilo.
"Co se ti stalo, beruško?" ptala se máma.
"No, byly tam dvě rybičky, jak jsem tam seděla," štkala sestřička. "Skákaly po sobě, hrály si spolu a já je najednou zašlápla. Mně je jich maminko tolik líto! Já jsem je zabila, já jsem vrah. Byly to dětičky a já jim vzala život."




Můj dědeček chodil bos...

2. února 2009 v 22:45 | Kreperat


Není to tak dávno, když můj dědeček byl malej kluk, někdy začátkem minulého století, a chodil do školy bos, protože si šetřil jediný boty co měl. Tak na tom byly prakticky skoro všechny děti. Spíš bylo na vesnici výjimkou, že někdo z dětí ty boty měl. On si to mohl dovolit, byl ze statku, takže agrárník a vykořisťovatel těch nejchudších.
Ty boty ovšem si do školy nosil svázané na zádech a teprve až před školou si je obul. Proč? No kdyby je jinak někam položil, už by je nenašel. Jak už jsem řekl, mít boty byla hlavně u dětí veliká zvláštnost.
A proč mně tohle všechno napadlo? Vlastně jen proto, že si tak pořád lidi stěžují že nemají to ani ono. Taky že třeba nemají tolik bot, hlavně holky a ženský, ke každým šatům, kolik by chtěly. A taky stejnou kabelku. Ta věčná nespokojenost lidí, to je to, co mám na mysli. Zdražili kafe, zdražili maso, zdražili pivo, zdražili cigarety. Vždyť, když se nad tím člověk zamyslí, nemůžeme žít i bez toho? Bez těch zbytečností, které nám kazí zdraví a nakonec i život?
Tenhle rok, píšou noviny, nemá být nejlepší, jen úpadek. No a co? Nemáme se snad dobře? Chodíme v zimě naboso? Žili jsme na dluh, protože jsme toho chtěli moc a teď to nemáme…
Co k tomu dodat.…?
Vzpomeňte si na mého dědečka… až vám bude nejhůř…

Jak jsem se naučil, už jako malej kluk, létat...

2. února 2009 v 9:46 | Kreperat
Vždycky jsem se chtěl, už jako malej kluk, rozběhnout proti větru a letět. Vyskočit a letět. Letět jako jako pták. A kdo by taky nechtěl? Musím se přiznat, že jsem měl jen dílčí úspěchy. Hlavně za bezvětří, nebo po větru, to byl sice hloupej nápad, ale přesto jsem to párkrát zkusil, se mi moc nedařilo.
Ale že bych to vzdal? Ani nápad! Když jsem si něco umínil, byl jsem dost tvrdohlavej. Taky jsem si párkrát rozmlátil kolena a máma mi nadávala, "co prej ty hloupej kluku tam venku děláš!"
Ani jsem jí to neříkal, co dělám, protože mi to bylo už napřed jasný, že by to jen těžko pochopila. Proč? Protože byla dospělá! Možná už i jako malí holka zkoušela létat. Ale nejspíš to dost rychle vzdala.
Taky jsem se pro ten let, to musím dodat, moc nepřežíral. To si snad dovede každej spočítat.Každý kilo navíc je už pak víc dost. To už pak člověk nemůže ani vzlétnout. A letět ani nápad.
Ale jednoho dne mne napadlo proč. Proč mi to pořád nejde. Dělal jsem moc velkou chybu. Moc jsem to chtěl a byl jsem moc tvrdohlavej. Chtít znamená dělat to proti přírodě. Chtít znamená se něčeho násilně zmocňovat. A to není dobré. To není vůbec dobré. Každej pořád něco chce. A pak to tak dopadá.
Vždyť není nic snazšího, na to jsem nakonec přišel, nelámat to přes kolena. Nechtít. Jo nechtít. Jen zavřít oči a tomu větru se podvolit. Vždyť ten ti sám pomůže…Chce to jen vystihnout správné místo a správnej čas a on tě sám vznese… a pak letíš jako ten pták... V souladu s přírodou….
A letěl jsem? Letěl. A lítám, i když mi to snad nevěříte, pořád…

Můj bratr a mlíko

1. února 2009 v 17:11 | Kreperat
Můj starší bratr se od dětství už nikdy nenapil mléka. Mohlo být studené, teplé, horké, to už je jedno, hlavně si ošklivil to teplé se škraloupem. Ale přitom miloval sýry nejrůznějších značek a mohl se po nich umlátit.
"Co se ti na tom mlíku nelíbí," zeptal jsem se ho jednou, když jsem ho pil a on jen kvůli tomu vstal od stolu, aby se na to mlíko nemusel koukat."
"Všechno!"
"Co všechno? Chuť, barva, vůně, nebo jak vypadá? Řekneš mi to?"
"No všechno. Co ti mám k tomu ještě říct. Hlavně ten škraloup."
"Tak dobře, škraloup," uvažoval jsem nahlas. "Zrovna ten, řeknu ti, ten mně na tom mlíce nejvíc chutná. Možná jak vypadá, ne? To ti asi vadí´! No krásnej zrovna není. Ale třebas kdybys ho ochutnal?"
"Víš co?" řekl můj bratr, "už mi dej konečně s tím mlíkem pokoj."
No, víc jsem se od něho, co se týče toho mlíka, už nemohl dočkat. Možná ho naše máma předčasně odstavila," napadlo mi. Měl bych se podívat někam do Freuda. Nebo naopak ho do kojení nutila. Někdy jsou děti kojený až do školního věku. Ale to mě bylo dost blbý na to se mámy zeptat.
Nakonec každýmu něco nechutná. Mně, například koprová omáčka, protože vypadá jako pěna po holení a je moc aromatická. Taky rajský jablíčka jsem zrovna nemusel mít a nakonec jsem jim přeci jen dostal na chuť."
"Zkusil jsi už taky mlíko ochutnat?"zeptal jsem se bratra na druhý den. Třeba ti zachutná? Jak můžeš vědět že ho nemáš rád? Já, když něco nemám rád, to za čas zkusím."
"Neříkal jsem ti snad včera, že mi máš dát s tím mlíkem pokoj?"
"No řekni!" Jako mladší bratr, dnes už to vím, jsem byl dost otravnej. A nerad jsem dal odbýt. Ale tentokráte jsem přeci jen z bratra nic nedostal.
Někdy si po celý život sami odpíráme věci, aniž víme, že jsou dobré. A to jen proto, že nejsme sto v sobě překonat, často nesmyslný, odpor. Vytvoříme si umělou blokádu a za nic na světě se nepodvolíme to či ono vyzkoušet, anebo alespoň té příčině přijít na kloub. Není to škoda? Co říkáte? Není to škoda?
Nakonec můj bratr předčasně zemřel, aniž to mlíko ochutnal.

Dotěrná moucha

31. ledna 2009 v 14:15 | Kreperat



Ta moucha, co mi nedala pokoj, co mi lítala těsně před očima, co mi jednou sedla na hlavu, podruhé na krk, po třetí dokonce na ruku, jak byla dotěrná, se rozhodla spáchat sebevraždu, pomyslel jsem si, když jsem si četl toho večera v knize. Ale vlastně nečetl, protože jsem se jen kvůli ní nemohl soustředit a jedinou myšlenku, kterou jsem nakonec měl, byla jen ta, ať mně dá konečně pokoj.
Považte, já jsem jinak docela kliďas, mne jen tak něco z rovnováhy nevyhodí a taky nerad něco zabiji jen abych měl klid. Taky jsem vegetarián a nenosím koženej kabát, ani kožený boty. Ani koženej pásek nenosím. A tak jsem sklapl tu knihu a vedl vnitřní boj zabít nebo nezabít. No, nejdřív jsem se rozhodl pro mírnější prostředek, jak se té mouchy zbavit, aniž bych jí ublížil a tak jsem otevřel okna a vyháněl ji tou knihou ven. Myslíte, že poslechla, aby si zachránila život? Ne. Prostě se u mě zabydlela. Co tě holka tak k tomu vede, že nechceš na svobodu? Proč tak lpíš na tom tu zůstat? Jsi tak poťouchlá, nebo co? Máš snad tu lidskou vlastnost, nenechat nikoho nepokoji? Dělá ti radost někoho nasrat? Nakonec jsem zapomněl na dobré vychování a byl jsem sprostej.
Když chceš smrt, máš ji mít, rozhodl jsem se nakonec a zavřel to okno. Ale to jsem se zase přepočítal. Ta mrcha byla vždy o sekundu rychlejší než já a pak se mi pod lustrem, jsem si tím jistý, posmívala. Jak jsem to poznal? Vždyť bzučela!
Co tedy dělat? Nakonec jsem se stoicky rozhodl, nechat ji být a v klidu si sednout a meditovat. Schválně kdo vydrží dýl, řekl jsem. A vyhrál jsem. Chvilku mne pokoušela, ale pak sedla na záclonu a usnula. Moje mravní převaha dosáhla svého cíle a zvítězila.
Jen kdybych i tak to dokázal v životě…

O Češích se koluje mezi cizinci

30. ledna 2009 v 22:18 | Kreperat
veřejné tajemství, že je to nespokojený národ,
že pořád remcá a vlastně ani nemá proč. Je to pravda? No, možná. Stačí jen postát s těmi nespokojenci na autobusové zastávce a chvíli je poslouchat. Hledá se viník. Buď je to ten šofér, který má zpoždění, nebo sám ministr dopravy, taky počasí, samozřejmě. Jen proto, že mrznou, když je pod nulou, nebo naopak, při oblevě, když jim teče do bot.
Hlavně počasí je předmětem jejich kritického zájmu. A tak jsem zjistil že největším viníkem, původcem všeho zla, příkoří které musí snášet, je příroda, tedy osobně sám Bůh. Nakonec je mi toho chudáka upřímně líto, protože ani ten se nikomu nezavděčí. No a jak se má zavděčit, když každý chce něco jiného a to si protiřečí. Jeden chce sucho, druhý déšť a tak je to se vším.
A tak jsem na té zastávce uvažoval, proč je tomu tak, že se ti Češi tak prudí a hledají viníka, který jim háže klacky pod nohy. No uvažovat jsem ani nemusel. Je to každý z nich osobně, jen si to nechce přiznat.




Máme proč spěchat?

30. ledna 2009 v 17:35 | Kreperat
Kdo ještě aspoň jednou za život nešlápl do hovna, tedy psího hovna? Nepříjemná věc, ale dá se přežít. Setřeš to hovno o trávu, nejlepší způsob o nějaký drn, nebo o okraj chodníku a jde se dál, i když to ještě zapáchá a člověk nemůže do restaurace nebo do kina dokud to nerozchodí.
Taky se říká, že hovno, hlavně když se zdá, přináší štěstí. Nakonec je to i pravda. Protože, když se probudí, má přirozeně radost, že to byl jen sen, nikoli skutečnost. Pokud se při tom snu…
No i to se někdy stává. Snad není nikoho kdo by neměl takový zážitek z dětských let, kdy měl to voňavé teplo v kalhotách. Ale patří to k věku a ten si člověk nevybere, protože ho musí prožít den ode dne, od začátku až do konce.
Každý rok života nese sebou nějaké trápení a člověk se často nemůže dočkat až povyroste, aby mohl mít co zrovna nemá. V dětství musí poslouchat rodiče i když si o nich myslí své a je na nich závislý a to zrovna nechce. Má zaracha, když chce ven, je bez peněz… často si připadá nesvéprávně a nemůže proti tomu nic dělat, jen přežít a čekat…
Ale je tomu jeho trápení konec když povyroste? Problém je jediný a ten, že člověk se tak často nedovede smířit s tím co zrovna má a myslí si že to co příjde bude snad lepší… Kulminační bod je někde uprostřed života, když si každý svůj věk, hlavně ženy, začíná ubírat a vzpomíná…
Nostalgické vzpomínky a nejde to vrátit.
Spěcháme, předbíháme tu přítomnost a pak je nám líto, že je to všechno nenávratně pryč. Není snad lepší se i s těmi ústrky radovat a tu přítomnost naplno prožít…?

Poprvé...

30. ledna 2009 v 12:42 | Kreperat
Poprvé
Toho dne, kdy jsem poprvé live viděl nahá ženská prsa, se můj svět najednou obrátil naruby a rozhodilo mně to na několik dní a nocí. Dodnes si ten zázračnej okamžik pamatuju, i když se o nic zvláštního nejednalo, jen o to, že ta sousedka, jen v kalhotkách, když jsem šel do školy, vyšla na balkon, aby tam ze šňůry sundala prádlo.
Kolik mi bylo? Deset let? Snad. Ale dodnes mám ten obraz před očima a musím přiznat, že takovou rozkoš, i když jsem se po pár letech mohl prsou i dotýkat, jsem už v takové intenzitě neměl.
Nakonec není na tom nic zvláštního, každej chlap má podobnej zážitek, ale měl jsem spíš na mysli jen ono "poprvé", které je neobyčejné právě jen proto, že už je nelze opakovat.
Zpátky se to nedá vzít, to je svatá pravda, ale přeci jen ještě něco tu je. Je to pozornost, která nám pomůže vidět co obvykle nevidíme, co při zběžném pohledu, jak jsme si zvykli, není tak zřejmé.
Ale, ruku na srdce, stejně to není ono. Poprvé je poprvé….

Cesta zpátky do ráje

29. ledna 2009 v 23:38 | Kreperat
Cesta zpátky do ráje
Byl to laťový plot, jaký se dnes už tak často nevidí. Každá z těch latí byla jedním hřebíkem přibitá nahoře a druhým dole. Ten plot byla tehdy dost zásadní věc v mém životě, protože to byla překážka, která mi stála v cestě do ráje.
Co tedy dělat? Byl jsem moc malej kluk a tam za tím plotem byla zahrada, do který jsem moc rád chtěl, jen proto, že byla za tím plotem.
Ten plot byl dost vysokej a tak jsem ho obcházel a cloumal s každou laťkou. Všechny byly přibité až na jednu. Ta byla volná, protože ztrouchnivěla. Visela na jednom hřebíku. Ani ta vedlejší mi moc práce nedala. Vytrhl jsem ji i a cesta byla volná.
Tou dírou jsem prolezl a spálil se o kopřivy. Ale nevadí! Byl jsem tam, v tý zahradě, v tom ráji a bylo mi blaze…



To prokletý akné...

29. ledna 2009 v 22:52 | Kreperat
Může akné psychicky natolik zdeptat člověka, že začne nenávidět své tělo a pak se jednoho dne rozhodne vzít prášky na spaní, nebo skočit z mostu? Jednu takovou jsem poznal.
Ta holka byla z těch svých uhrů na hlavu. Myslila na ně kudy chodila. Každé ráno vedla její první cesta k zrcadlu a zkoumala je pak hodiny, kolik jich ubylo, kolik přibylo a jak by se daly nejlíp zakrýt. Psychická rozkolísanost, řekl její doktor. "Kdyby byl v mý kůži mluvil by jinak, blbec jeden," řekla mi.
Tý holky mi bylo dost líto, i když, s ní chodit, nebylo taky jednoduchý. Ty její mindráky. Chtěla vědět jestli mi to její akné nevadí a pořád si myslela že jí lžu, abych ji utěšil a taky žárlila na každej můj krok.
Podobně to bylo i s tou holkou, ta byla zase krásně pihovatá a to se mi právě líbilo. Trpěla jako zvíře a v létě, když svítilo sluníčko, nevystrčila z bytu nos. "Jsem jako posraná od much," byla její odpověď.
"Proč vy holky jste tou svojí pletí a vším kolem tak poblázněné, řekneš mi to? Je to tak pro tebe podstatný, líbit se?" řekl jsem jí jednoho dne, když jsem měl jejích nářků dost.
"Je," řekla. "Je to zkrátka v nás. Ale nemáte vy kluci taky nějakej problém? I když jinýho rázu?"



 
 

Reklama