Jen tak

Rybičky v koupelně

3. února 2009 v 2:28 | Kreperat


Máte doma v koupelně taky rybičky? Ale ryby to nejsou, ani rybičky. To jsou jen takové malé mršky, když je koupelně vlhko. Jsou maličký jako blešky, ale žádný strach, blechy to taky nejsou. Rybičky se jim jenom říká.
No tak těch rybiček máme doma v naší koupelně dost a už jsme si na ně i zvykli. Proč že je tam strpíme? No a proč ne. Vždyť tam jsou doma, podobně jako my. A taky jsou živé, proč je teda zabíjet. Nakonec, upřímně řečeno, ani je skoro nevidíme, protože se většinou bojí světla.
A proč vám to povídám? Hlavně proto, že v té koupelně není jen vana a umyvadlo, ale i záchod, kde moje malá sestřička tak ráda sedává. Proč tak často a dlouho, nikdo z nás netušil a popravdě řečeno, ani nám to nevrtalo hlavou. Ale nebudu vás napínat, to už jistě tušíte, hrála si s těma rybičkama.
Ovšem toho rána, o kterém vám tu tady povídám, se v té koupelně seběhlo všechno úplně jinak. Neuběhlo ani pět minut a malá s pláčem vyběhla. Dost nás to všechny vyděsilo.
"Co se ti stalo, beruško?" ptala se máma.
"No, byly tam dvě rybičky, jak jsem tam seděla," štkala sestřička. "Skákaly po sobě, hrály si spolu a já je najednou zašlápla. Mně je jich maminko tolik líto! Já jsem je zabila, já jsem vrah. Byly to dětičky a já jim vzala život."




Můj dědeček chodil bos...

2. února 2009 v 22:45 | Kreperat


Není to tak dávno, když můj dědeček byl malej kluk, někdy začátkem minulého století, a chodil do školy bos, protože si šetřil jediný boty co měl. Tak na tom byly prakticky skoro všechny děti. Spíš bylo na vesnici výjimkou, že někdo z dětí ty boty měl. On si to mohl dovolit, byl ze statku, takže agrárník a vykořisťovatel těch nejchudších.
Ty boty ovšem si do školy nosil svázané na zádech a teprve až před školou si je obul. Proč? No kdyby je jinak někam položil, už by je nenašel. Jak už jsem řekl, mít boty byla hlavně u dětí veliká zvláštnost.
A proč mně tohle všechno napadlo? Vlastně jen proto, že si tak pořád lidi stěžují že nemají to ani ono. Taky že třeba nemají tolik bot, hlavně holky a ženský, ke každým šatům, kolik by chtěly. A taky stejnou kabelku. Ta věčná nespokojenost lidí, to je to, co mám na mysli. Zdražili kafe, zdražili maso, zdražili pivo, zdražili cigarety. Vždyť, když se nad tím člověk zamyslí, nemůžeme žít i bez toho? Bez těch zbytečností, které nám kazí zdraví a nakonec i život?
Tenhle rok, píšou noviny, nemá být nejlepší, jen úpadek. No a co? Nemáme se snad dobře? Chodíme v zimě naboso? Žili jsme na dluh, protože jsme toho chtěli moc a teď to nemáme…
Co k tomu dodat.…?
Vzpomeňte si na mého dědečka… až vám bude nejhůř…

Jak jsem se naučil, už jako malej kluk, létat...

2. února 2009 v 9:46 | Kreperat
Vždycky jsem se chtěl, už jako malej kluk, rozběhnout proti větru a letět. Vyskočit a letět. Letět jako jako pták. A kdo by taky nechtěl? Musím se přiznat, že jsem měl jen dílčí úspěchy. Hlavně za bezvětří, nebo po větru, to byl sice hloupej nápad, ale přesto jsem to párkrát zkusil, se mi moc nedařilo.
Ale že bych to vzdal? Ani nápad! Když jsem si něco umínil, byl jsem dost tvrdohlavej. Taky jsem si párkrát rozmlátil kolena a máma mi nadávala, "co prej ty hloupej kluku tam venku děláš!"
Ani jsem jí to neříkal, co dělám, protože mi to bylo už napřed jasný, že by to jen těžko pochopila. Proč? Protože byla dospělá! Možná už i jako malí holka zkoušela létat. Ale nejspíš to dost rychle vzdala.
Taky jsem se pro ten let, to musím dodat, moc nepřežíral. To si snad dovede každej spočítat.Každý kilo navíc je už pak víc dost. To už pak člověk nemůže ani vzlétnout. A letět ani nápad.
Ale jednoho dne mne napadlo proč. Proč mi to pořád nejde. Dělal jsem moc velkou chybu. Moc jsem to chtěl a byl jsem moc tvrdohlavej. Chtít znamená dělat to proti přírodě. Chtít znamená se něčeho násilně zmocňovat. A to není dobré. To není vůbec dobré. Každej pořád něco chce. A pak to tak dopadá.
Vždyť není nic snazšího, na to jsem nakonec přišel, nelámat to přes kolena. Nechtít. Jo nechtít. Jen zavřít oči a tomu větru se podvolit. Vždyť ten ti sám pomůže…Chce to jen vystihnout správné místo a správnej čas a on tě sám vznese… a pak letíš jako ten pták... V souladu s přírodou….
A letěl jsem? Letěl. A lítám, i když mi to snad nevěříte, pořád…

Můj bratr a mlíko

1. února 2009 v 17:11 | Kreperat
Můj starší bratr se od dětství už nikdy nenapil mléka. Mohlo být studené, teplé, horké, to už je jedno, hlavně si ošklivil to teplé se škraloupem. Ale přitom miloval sýry nejrůznějších značek a mohl se po nich umlátit.
"Co se ti na tom mlíku nelíbí," zeptal jsem se ho jednou, když jsem ho pil a on jen kvůli tomu vstal od stolu, aby se na to mlíko nemusel koukat."
"Všechno!"
"Co všechno? Chuť, barva, vůně, nebo jak vypadá? Řekneš mi to?"
"No všechno. Co ti mám k tomu ještě říct. Hlavně ten škraloup."
"Tak dobře, škraloup," uvažoval jsem nahlas. "Zrovna ten, řeknu ti, ten mně na tom mlíce nejvíc chutná. Možná jak vypadá, ne? To ti asi vadí´! No krásnej zrovna není. Ale třebas kdybys ho ochutnal?"
"Víš co?" řekl můj bratr, "už mi dej konečně s tím mlíkem pokoj."
No, víc jsem se od něho, co se týče toho mlíka, už nemohl dočkat. Možná ho naše máma předčasně odstavila," napadlo mi. Měl bych se podívat někam do Freuda. Nebo naopak ho do kojení nutila. Někdy jsou děti kojený až do školního věku. Ale to mě bylo dost blbý na to se mámy zeptat.
Nakonec každýmu něco nechutná. Mně, například koprová omáčka, protože vypadá jako pěna po holení a je moc aromatická. Taky rajský jablíčka jsem zrovna nemusel mít a nakonec jsem jim přeci jen dostal na chuť."
"Zkusil jsi už taky mlíko ochutnat?"zeptal jsem se bratra na druhý den. Třeba ti zachutná? Jak můžeš vědět že ho nemáš rád? Já, když něco nemám rád, to za čas zkusím."
"Neříkal jsem ti snad včera, že mi máš dát s tím mlíkem pokoj?"
"No řekni!" Jako mladší bratr, dnes už to vím, jsem byl dost otravnej. A nerad jsem dal odbýt. Ale tentokráte jsem přeci jen z bratra nic nedostal.
Někdy si po celý život sami odpíráme věci, aniž víme, že jsou dobré. A to jen proto, že nejsme sto v sobě překonat, často nesmyslný, odpor. Vytvoříme si umělou blokádu a za nic na světě se nepodvolíme to či ono vyzkoušet, anebo alespoň té příčině přijít na kloub. Není to škoda? Co říkáte? Není to škoda?
Nakonec můj bratr předčasně zemřel, aniž to mlíko ochutnal.

Dotěrná moucha

31. ledna 2009 v 14:15 | Kreperat



Ta moucha, co mi nedala pokoj, co mi lítala těsně před očima, co mi jednou sedla na hlavu, podruhé na krk, po třetí dokonce na ruku, jak byla dotěrná, se rozhodla spáchat sebevraždu, pomyslel jsem si, když jsem si četl toho večera v knize. Ale vlastně nečetl, protože jsem se jen kvůli ní nemohl soustředit a jedinou myšlenku, kterou jsem nakonec měl, byla jen ta, ať mně dá konečně pokoj.
Považte, já jsem jinak docela kliďas, mne jen tak něco z rovnováhy nevyhodí a taky nerad něco zabiji jen abych měl klid. Taky jsem vegetarián a nenosím koženej kabát, ani kožený boty. Ani koženej pásek nenosím. A tak jsem sklapl tu knihu a vedl vnitřní boj zabít nebo nezabít. No, nejdřív jsem se rozhodl pro mírnější prostředek, jak se té mouchy zbavit, aniž bych jí ublížil a tak jsem otevřel okna a vyháněl ji tou knihou ven. Myslíte, že poslechla, aby si zachránila život? Ne. Prostě se u mě zabydlela. Co tě holka tak k tomu vede, že nechceš na svobodu? Proč tak lpíš na tom tu zůstat? Jsi tak poťouchlá, nebo co? Máš snad tu lidskou vlastnost, nenechat nikoho nepokoji? Dělá ti radost někoho nasrat? Nakonec jsem zapomněl na dobré vychování a byl jsem sprostej.
Když chceš smrt, máš ji mít, rozhodl jsem se nakonec a zavřel to okno. Ale to jsem se zase přepočítal. Ta mrcha byla vždy o sekundu rychlejší než já a pak se mi pod lustrem, jsem si tím jistý, posmívala. Jak jsem to poznal? Vždyť bzučela!
Co tedy dělat? Nakonec jsem se stoicky rozhodl, nechat ji být a v klidu si sednout a meditovat. Schválně kdo vydrží dýl, řekl jsem. A vyhrál jsem. Chvilku mne pokoušela, ale pak sedla na záclonu a usnula. Moje mravní převaha dosáhla svého cíle a zvítězila.
Jen kdybych i tak to dokázal v životě…

O Češích se koluje mezi cizinci

30. ledna 2009 v 22:18 | Kreperat
veřejné tajemství, že je to nespokojený národ,
že pořád remcá a vlastně ani nemá proč. Je to pravda? No, možná. Stačí jen postát s těmi nespokojenci na autobusové zastávce a chvíli je poslouchat. Hledá se viník. Buď je to ten šofér, který má zpoždění, nebo sám ministr dopravy, taky počasí, samozřejmě. Jen proto, že mrznou, když je pod nulou, nebo naopak, při oblevě, když jim teče do bot.
Hlavně počasí je předmětem jejich kritického zájmu. A tak jsem zjistil že největším viníkem, původcem všeho zla, příkoří které musí snášet, je příroda, tedy osobně sám Bůh. Nakonec je mi toho chudáka upřímně líto, protože ani ten se nikomu nezavděčí. No a jak se má zavděčit, když každý chce něco jiného a to si protiřečí. Jeden chce sucho, druhý déšť a tak je to se vším.
A tak jsem na té zastávce uvažoval, proč je tomu tak, že se ti Češi tak prudí a hledají viníka, který jim háže klacky pod nohy. No uvažovat jsem ani nemusel. Je to každý z nich osobně, jen si to nechce přiznat.




Máme proč spěchat?

30. ledna 2009 v 17:35 | Kreperat
Kdo ještě aspoň jednou za život nešlápl do hovna, tedy psího hovna? Nepříjemná věc, ale dá se přežít. Setřeš to hovno o trávu, nejlepší způsob o nějaký drn, nebo o okraj chodníku a jde se dál, i když to ještě zapáchá a člověk nemůže do restaurace nebo do kina dokud to nerozchodí.
Taky se říká, že hovno, hlavně když se zdá, přináší štěstí. Nakonec je to i pravda. Protože, když se probudí, má přirozeně radost, že to byl jen sen, nikoli skutečnost. Pokud se při tom snu…
No i to se někdy stává. Snad není nikoho kdo by neměl takový zážitek z dětských let, kdy měl to voňavé teplo v kalhotách. Ale patří to k věku a ten si člověk nevybere, protože ho musí prožít den ode dne, od začátku až do konce.
Každý rok života nese sebou nějaké trápení a člověk se často nemůže dočkat až povyroste, aby mohl mít co zrovna nemá. V dětství musí poslouchat rodiče i když si o nich myslí své a je na nich závislý a to zrovna nechce. Má zaracha, když chce ven, je bez peněz… často si připadá nesvéprávně a nemůže proti tomu nic dělat, jen přežít a čekat…
Ale je tomu jeho trápení konec když povyroste? Problém je jediný a ten, že člověk se tak často nedovede smířit s tím co zrovna má a myslí si že to co příjde bude snad lepší… Kulminační bod je někde uprostřed života, když si každý svůj věk, hlavně ženy, začíná ubírat a vzpomíná…
Nostalgické vzpomínky a nejde to vrátit.
Spěcháme, předbíháme tu přítomnost a pak je nám líto, že je to všechno nenávratně pryč. Není snad lepší se i s těmi ústrky radovat a tu přítomnost naplno prožít…?

Poprvé...

30. ledna 2009 v 12:42 | Kreperat
Poprvé
Toho dne, kdy jsem poprvé live viděl nahá ženská prsa, se můj svět najednou obrátil naruby a rozhodilo mně to na několik dní a nocí. Dodnes si ten zázračnej okamžik pamatuju, i když se o nic zvláštního nejednalo, jen o to, že ta sousedka, jen v kalhotkách, když jsem šel do školy, vyšla na balkon, aby tam ze šňůry sundala prádlo.
Kolik mi bylo? Deset let? Snad. Ale dodnes mám ten obraz před očima a musím přiznat, že takovou rozkoš, i když jsem se po pár letech mohl prsou i dotýkat, jsem už v takové intenzitě neměl.
Nakonec není na tom nic zvláštního, každej chlap má podobnej zážitek, ale měl jsem spíš na mysli jen ono "poprvé", které je neobyčejné právě jen proto, že už je nelze opakovat.
Zpátky se to nedá vzít, to je svatá pravda, ale přeci jen ještě něco tu je. Je to pozornost, která nám pomůže vidět co obvykle nevidíme, co při zběžném pohledu, jak jsme si zvykli, není tak zřejmé.
Ale, ruku na srdce, stejně to není ono. Poprvé je poprvé….

Cesta zpátky do ráje

29. ledna 2009 v 23:38 | Kreperat
Cesta zpátky do ráje
Byl to laťový plot, jaký se dnes už tak často nevidí. Každá z těch latí byla jedním hřebíkem přibitá nahoře a druhým dole. Ten plot byla tehdy dost zásadní věc v mém životě, protože to byla překážka, která mi stála v cestě do ráje.
Co tedy dělat? Byl jsem moc malej kluk a tam za tím plotem byla zahrada, do který jsem moc rád chtěl, jen proto, že byla za tím plotem.
Ten plot byl dost vysokej a tak jsem ho obcházel a cloumal s každou laťkou. Všechny byly přibité až na jednu. Ta byla volná, protože ztrouchnivěla. Visela na jednom hřebíku. Ani ta vedlejší mi moc práce nedala. Vytrhl jsem ji i a cesta byla volná.
Tou dírou jsem prolezl a spálil se o kopřivy. Ale nevadí! Byl jsem tam, v tý zahradě, v tom ráji a bylo mi blaze…



To prokletý akné...

29. ledna 2009 v 22:52 | Kreperat
Může akné psychicky natolik zdeptat člověka, že začne nenávidět své tělo a pak se jednoho dne rozhodne vzít prášky na spaní, nebo skočit z mostu? Jednu takovou jsem poznal.
Ta holka byla z těch svých uhrů na hlavu. Myslila na ně kudy chodila. Každé ráno vedla její první cesta k zrcadlu a zkoumala je pak hodiny, kolik jich ubylo, kolik přibylo a jak by se daly nejlíp zakrýt. Psychická rozkolísanost, řekl její doktor. "Kdyby byl v mý kůži mluvil by jinak, blbec jeden," řekla mi.
Tý holky mi bylo dost líto, i když, s ní chodit, nebylo taky jednoduchý. Ty její mindráky. Chtěla vědět jestli mi to její akné nevadí a pořád si myslela že jí lžu, abych ji utěšil a taky žárlila na každej můj krok.
Podobně to bylo i s tou holkou, ta byla zase krásně pihovatá a to se mi právě líbilo. Trpěla jako zvíře a v létě, když svítilo sluníčko, nevystrčila z bytu nos. "Jsem jako posraná od much," byla její odpověď.
"Proč vy holky jste tou svojí pletí a vším kolem tak poblázněné, řekneš mi to? Je to tak pro tebe podstatný, líbit se?" řekl jsem jí jednoho dne, když jsem měl jejích nářků dost.
"Je," řekla. "Je to zkrátka v nás. Ale nemáte vy kluci taky nějakej problém? I když jinýho rázu?"



Krásnejch 13

29. ledna 2009 v 14:57 | Kreperat
Holky, buďte rády že je vám 13 a musíte doma poslouchat...
13 je dost blbý číslo, myslela jsem si, když mi bylo třináct. Ne, že by bylo nešťastný, hloupá pověra, ale 13, ten věk, to byl malér. Teď bych ji brala. Brala bych i 14, 15, brala bych každý číslo… no dostals mně. Mý biologicky hodinky bijou na poplach a žádnej chlap.

(Zpověď jedné mé přítelkyně)
 
 

Reklama