Jen tak

Touha po ráji aneb Deutschland, Deutschland über alles.

5. září 2015 v 9:10 | pavel

Tím ovšem nemyslím německou hymnu, ale to volání migrantů jak touží za každou cenu po Německu, jistě to vidíte i v české televizi. Chovají se hystericky jako blázni... a ani často nezdráhají použít násilí. Snad nikoho neurazím, když tu napíši, že se chovají zvěř. A tím si pochopitelně sami jen škodí. Kdo mne tu zná a už léta čte moje články, dobře ví, že už před deseti lety jsem tu před nimi varoval. A němečtí politici si to stále nechtěli připustit. Vlastně i USA (přestože teď jako pštros strká zobák do písku) má na tom velký podíl. Tím, že její armáda vstoupila do Iráku, tím to vlastně všechno začalo... a rozvrátila tím tam zavedený "pořádek".

Je to docela vtipné, kdyby to nebylo tragické, že zatímco já mám Německa dost a vracím se na zimu raději do Prahy, tihle lidé se sem ženou. Co je tady asi čeká? S otevřenou náručí jen oficiální představitelé, zatímco normálni lidi, jako moje sousedka má z nich obavy. Docela je možné, že se i nastěhují do domu kde má byt ona, protože pár bytů je tu prázdných a majitel na tom jistě i vydělá.

"Německo, Německo přes všechno", jak zní česky německá hymna, skončí za pár let jako jeden velkej bordel a nebude cesta zpátky. I ta demokracie se už tady vytráci. Kdo tady proti migrantům protestoval, toho zavřeli. A nejenže zakazují opačné názory, ale i celé zpravodajství je politky ovlivňováno aby drželo s nimi krok.

Upřímně řečeno, docela se sám divím, proč ti migranti chtějí tak moc Německo a nezůstanou raději v Maďarsku, Slovensku nebo v Čechách... pokud by je tam vůbec chtěli. Vždyť tak velký rozdíl mezi Německem a jimi zase není. To jen o nich ukazuje jak jsou lačni peněz (a mít se dobře) a chtějí se prostě přiživit. A jen v poslední řadě že jim asi šlo o život.

Ještě nevím jak dlouho bude Sobotka a jako kolegové z Polska a dalších "východních zemí" Bruselu vzdorovat, ale aspoň ukazují, že mají na rozdíl od nich rozum, že se postupně blíží pro Evropu jedna velká katastrofa. (Kdybych tohle napsal v Německu německy, už by můj blog zrušili) a doufám, že se toho nedožiji ani v Čechách. Včera to maďarský premiér řekl jasně: Evropa jak ji známe, zanikne.



.



Jistě tu přibude i hodně žebráků a mohou to být nakonec i Němci, protože peníze půjdou jinám.




Těmhle se špatně nedaří.



.



A šátků bude na ulici víc.

Lépe nevědět, nebo aspoň nepomyslet jak to jednou dopadne.

.

Raději nevědět co si o nás blízcí myslí

3. září 2015 v 9:24 | pavel

Raději nevědět co si o nás blízcí myslí. V opačném případě bychom těch kamarádů a kamarádek měli podstatně méně, pokud vůvec nějaké. Ono už by stačilo vědět co si o nás myslí náš partner, neřkuli naše vlastní děti. Bylo by to pro nás velké překvapení, i když si to můžeme domýšlet. Naše sebevědomí by bylo rázem na nule.

Obvykle se o sobě od partnera dozvíme "pravdu" když jde při rozvodu do tuhého a dělí se najetek. To pak slyšíme takové věty jako zničil jsi mi život, jak jsem mohl s takovou tvojí povahou vydržet, byl to horor... a z láskyplného partnera, který nám naše malé nedostatky odpouštěl a toleroval, je najednou soudce a často i vrah. Proč vrah? Před pár dny mi poslala Maruška mail jak to někdy mezi manžely dopadne. " Včera mně napadl ten můj bývalý blb jsem samá modřina chtěl mně shodit z balkonu,volala jsem o pomoc,aby mi zavolali policii,byla jsem na kontrole u doktora,odpojil mi elektriku tak jsem si ji nahodila a to byl v ráži,ale uz to má spočítany snad už ted budu žít v klidu soud se blíží a z toho má konečně strach.." To jsem ještě s mojí ženou vyvázl docela dobře.

Proto nepátrejme a buďme rádi, že s námi vydrží a ještě náš akceptují.




Aby to tu nebylo bez fotek, jedna moje německá kamarádka Alexandra.

Pěkná drbna a sama to o sobě říká. Taky zrovna nemusím vědět co si o mně myslí.

Jedu za dcerou a od ní už vůbec nechci slyšet co si o mně myslí.

Jak je to s vámi?

.

Manželství nebo volný vztah?

30. srpna 2015 v 8:00 | pavel

Poslední dobou se tu snažím moc o mých vztazích nepsat, ale i tak jsem tu o sobě už napovídal víc než dost. Dnes udělám výjimku a něco tedy na sebe prásknu. S mojí M. (není tak docela moje), jsme před pár dny slavili jednoleté výročí a při té příležitosti jsme si uvědomili, že jsme se za celou dobu ani jednou nehádali, ale nejen to, ale ani neměli nějakou nevoli, nebo pocit nedorozumění... Zkrátka řečeno, jsme spolu rádi, těšíme se na sebe a máme si stále co říct. Každý den, kdy jsme spolu, je pro nás velký svátek, což si při zpětné vzpomínce na moje manželství si nedokáži ani představit. I v době kdy jsme se měli se ženou rádi, stále něco bylo co nás, mne, nebo ji, rozčílilo a přerostlo to pak v rozepře nebo tichou domácnost.

Je to sice rok, co jsme s M. spolu, ale přeci na tom bude, že volný vztah je mnohem šťastnější a nekonfliktnější než manželství. Jednak jsme si vzácnější, nevidíme se denně, dáváme se i víc volnosti a ani neřešíme co ten druhý zrovna dělá, když se rozejdeme. Tím odpadne i nějaká bezpředmětná žárlivost a a místo ní je tu tolerance a přání poskytnout tomu druhému prostor. Odpadnou i dohady jestli jeden víc pracuje a druhý se víc fláká... každý jede na svoji vlastní zodpovědnost. Oproti manželství si lidé dokonce mohou všechno říct (lhát si nemusí) a ani nemusí druhé žádat o nějaké povolení. A co je hlavní, odpadnou tu i vlastnické pocity (jsi moje a nikdo na tebe sáhnout nesmí, když to tak řeknu lakonicky) a udržuje je spolu jen zalíbení a láska... a nikoli nějaký papír.

Ono je toho je víc, co bych mohl ve prospěch volného vztahu (oproti manželství) napsat. Každopádně je to čirá radost, když mohu s M. být a věřím, že i pro ni. A nakonec, jak jsme si řekli, po tom manžeství ani netoužíme... protože bychom si tím jen naši lásku pokazili.




Včera, to bylo v sedm večer a slunce se chýlilo k západu, u mne kupovala tahle rusalka jeden kámen... a já tiše obdivolal jeji vlasy jak zářily. Nakonec jsme se dali víc do řeči. Pochopitelně jsem jí to řekl, potěšilo jí to a pak mi i ráda zapózovala.

Člověk touží milovat a být milován, ale hlavně mít i lidi kolem sebe rád... a právě to náš život tak nádherně obohacuje.

.

Češi jsou bezcitní egoisté

27. srpna 2015 v 8:00 | pavel

Tohle řekli včera v německé televizi. Češi se spolu s Poláky nechtějí dělit o chudáky běžence a jen Německo, které prý dokáže bezelstně milovat, jich tedy vezme 800 tisíc.... jakoby těch Turků tu bylo málo. Tohle ovšem říkají jen němečtí politici, zatímco ostatní lidé tu vypalují domy, v kterých by se ti muslimové měli ubytovat. Kdyby to nebylo tak vážné, to vše tu působí jako fraška. Německo si stále nechce přiznat, že ta multikulturní politika, kterou tu léta propagovali byl nesmysl a jednou budou všichni nad tím plakat. Němci chtějí být prostě před celým světem milí a milovaní. To je ten jejich problém.




Takových sudiček, jako tihle tři, je vidět na každém kroku.

Mimochodem tu pláču i já, protože můj foťák se rozbil a to je pro mne (kdo mne zná, to dobře ví) ta vůvec největší pohroma. Naštěstí jsou tu ke mně lidé hodní, rádi mne vidí, rádi si se mnou povídají a navíc mi nosí peníze... dokonce jedna holka mi dala jen tak 5 euro dyška... a to nebyla jediná. Ovšem je zajímavé, že jen ženy mi dávají spropitné a muži spíš se snaží se mnou něco usmlouvat.

.

Něžné paví milování

19. srpna 2015 v 12:18 | pavel

Pávi nemají ruce aby se mohli něžně dotýkat, laskat, ale dokáží si i tak poradit.




.


.


.


.


.


.


.



Nakonec si i polibek dokáži dopřát, přestože mají jen zobáky.

Ostatně i my lidé jsme v lásce vynalézaví a dokážeme při laskání nanacházet neobyklé způsoby.

Nemám pravdu?

.

Tetřívek si hledá jen jednu partnerku...

9. srpna 2015 v 13:25 | pavel

... a to by se mnohým ženám líbilo, když mají neblahé zkušenosti s nevěrnými manžely.

Jenže problém je ten, když je málo samečků, že ženy které marně hledají aspoň chlapa pro potešení, příjdou zkrátka.




.




Tetřívka vám neukáži, má krásnou červenou hlavičku, ale aspoň tyhle milence z pražské ZOO, kde jsem byl na jaře.

.

Muslim pod postelí

29. července 2015 v 10:02 | pavel

Může se stát, že jednoho rána se probudíme a najdeme pod postelí muslima... a nebo dokonce i v posteli. Ovšem kdyby to byla tahle mladá muslimka, kterou jsem včera fotil na Staromáku, musím říct, moc námitek jsem proti tomu ani neměl. Seděl jsem tam na lavičce s Lenkou, tou ženou, kterou jsem znovu potkal ve Vojanových sadech a která mi tehdy věnovala paví péra, dali jsme se do řeči a šli jsme pak spolu kousek cesty na metro.




Všechny lidi, které jsem v poslední dny potkal a mluvil s nimi, byli proti muslimům... a dost ostře.




Ani Jitka nebyla vyjímkou. Ta na ně nadává pořád. Za tou jsem se zastavil ještě předtím abych jí popřál k narozeninám a ta se dokonce na tu moji návštěvu i dobře připravila. Zkrátka a dobře, na dveře svého obchůdku dala cesduli "Pauza" a uklidili jsme se do zadní místnosti mezi krabicemi.




V sovislosti s tou postelí jsem si vzpomněl na jednu holku se kterou jsem občas chodil ještě když jsem bydlel v podnájmu za mých studenských let. Mé bytné ta holka nakukala že je moje sestřenice a že na mne v pokoji počká... a já byl zrovna s kamarády na pivu. Vracel jsem se domů v trochu podroušené náladě, ani jsem nerozsvítl a hupnul do postele. Neumíte si představit ten úlek, když jsem tam nahmatal nahé ženské tělo (mezitím v té posteli usnula). Ve mne by ani krve nedořezal... nebo jak se to říká. Takže nejen pod postelí, ale v posteli najde člověk občas nějaké překvapení a nemusí to být zrovna strašidlo.

.

Vyměním dva Čechy za jednoho imigranta

16. července 2015 v 8:00 | pavel

To mne včera napadlo při pohledu z tramvaje na dva ožraly.




Někteří lidé si neumějí vážit v jaké zemi žijí a jsou to jen na obtíž.




A to jsou i nepřizpůsobiví cikáni, kterých by se každý rád zbavil.




Tuhle hospodu jsem tu už jednou měl, ale tentokrát se mi líbily i ty vzkazy na tabuli. Ani Zeman se nerad omlouvá. :D




Ve městě mne pak zaujala i tahla holka.




A nebyl jsem sám, koho zaujala.




A jako tečku na konec, krásné spící děťátko.

Zatím takové starosti s imigranty nemá.

.

Letošní letní móda budou asi kraťasy

13. července 2015 v 10:38 | pavel

... a nejlépe co nejvíc obnošené.




Takové tři grácie.



.


.




Na Můstku se v metru staví výtah, takže je tam bílá stěna a lidé se tam zvěčňují. Tahle kresba je docela dobrá.




I ta maličká vedle není špatná. :D





Na Andělu je taky taková stěna. Můžete jí někdo napsat. Cítí se asi opuštěná.

.

Proměna dívky ve stařenu

30. června 2015 v 8:00 | pavel

Někdo se dokáže se stářím smířit a proto skutečně zestárne nejen na těle, ale i na duši, jiný zase nikdy nestárne, i když vzhledově tak nevypadá. Nikdy by se člověk neměl se stářím smířit, přijmout je a podle toho nejen se chovat, ale i myslit a cítit. Ve skutečnosti jsme stále mladí a někteří z nás dokonce ani z puberty dosud nevyrostli.

V neděli jsem šel po Praze sám, protože moje M. musela domů a jiné moje kamarádky, třeba Dagmar, odjely na dovolenou. S tou jsem se setkal v sobotu. Když jdu občas sám, ani mi to nevadí, protože mám sebou kamaráda foťák a mám čas se mu věnovat. Na Karlově mostě jsem nejdřív potkal tuhle dívku a při cestě domů na metro tuhle stařenu na Václaváku. Pak jsem se nad nimi trochu zamyslel, i nad tím stářím. Některé holky starými ženami opovrhují, nebo se jim vysmívají a nechtějí si připustit, že je to taky čeká... pokud se toho stáří vůbec, ve zdraví, dožijí. Ty fotky dívky a stařeny jsem prostřídal protože mi to přijde zajímavější.



.


.


.


.


.


.


.




Ani se nechci ptát jak se tím stářím vyrovnáváte vy.

Moje M. třeba, když jsme jednou o tom mluvili, by se nechtěla znovu do dětství vrátit. Prý nikdy.

Já bych to vzal i s těmi plínami v kalhotech.

.

S Katkou na náplavce...

15. června 2015 v 10:00 | pavel

... jsme se museli vidět, protože jak napsala, často tam sedávala a já tam chodím taky skoro denně. Je možné že jsme se minuli, ale prostě jsme se nepoznali. Třeba ji mám někde i na fotce. Takto se člověk každodenně s někým potkává a ani netuší, že by potřeboval pomoc.




Že se jedná o K., která skočila v metru pod vlak, jsem vůbec netušil. Na tu mne upozornila moje kamarádka Věra. S Katkou jsem na blogu taky prohodil pár slov, ale poslední dobou jsme se nějak vzájemně ztratili a tedy jsem ani na její blog tak často nezavítal. Kdybych to věděl, tak bych ji třeba na té náplavce oslovil, vždyť mne znáte, a třeba bych ji vyslechl a její odhodlání ukončit život se pokusil vyvrátit. To je ovšem jen to kdyby. I moje M. má doma trápení a snažím se jí pomoci.




Dnes by se K. tam třeba slunila jako tyhle dvě holky, které jsem včera fotil.

Té holky je škoda, měla život před sebou. Navíc kromě toho že přišla o život a už jí nikdo život nevrátí, tou sebevraždou dokázala zkomplikovat život i jiným lidem, například Marušce, která kvůli ní přišla do práce pozdě. Docela na ni i nadávala, že tihle lidé mají tu sebevraždu páchat jinde a jistě nebyla sama. Každou chvíli kvůli takovým lidem stojí metro. Je to docela od sebevrahů sobecké. Samozřejme, když je člověk v depresi, nemyslí na blaho jiných lidí.

Člověk by neměl utíkat od problémů sebevraždami. Proto žije, aby je řešil.

.

Mít dítě v sobě

3. června 2015 v 8:00 | pavel

Trochu jsem to téma týdne otočil, ale snad se tak nic hrozného neděje. Mít dítě v sobě je poklad a měli bychom si ho tam jako oko v hlavě chránit. K dětství patří, to mi snad potvrdíte, těšit se z každého dne a být občas i nerozumný. Každý den, každý zážitek, co nám přijde do cesty si vychutnat a nebát se vylomenin. Ty nás jen obohatí. Náš život je tak jako tak krátký, tak proč se tedy stresovat a trápit. Je plný dobrodružství a proto by bylo škoda si je nechat ujít. I ty naše pády (jeden jsem zrovna měl) nám něco dobrého dají a když ne, tak aspoň poučení. Kdo je opatrný a kdo nejpřijme výzvu, nic nezíská.

To však neznamená někomu vědomě škodit. Takových lidí je kolem nás dost a dokáží nás často pořádně otrávit. Mohu-li mluvit za sebe, jsem k lidem pozorný a vstřícný a taky se mi to bohatě vrací. I dnes jsem se o tom přesvědčil. Nikdo se ke mně nechová špatně a rád se se mnou zastaví. A to většinou z jejich iniciativy. Že by to ze mne tak vyzařovalo? Ráno v autobuse třeba s touhle ženou. Oslovila mne sama (opravdu sama) a nakonec jsme si tak krásně povídali, že jsem i spolu vystoupili, aby mi ukázala co namalovala.




Namalovala tento plakát na výstavu. Můžete na ty kaktusy jít.




Chtěl jsem ji u něho vyfotit, ale nechtěla, tak aspoň z dálky.

V poledne jsem měl pak doma návštěvu (a byl to muž, tedy nejen žena), sběratele kamenů a krásně jsme nad nimi strávili dobré dvě hodiny.



.



Tyhle kameny z Příbrami nakonec u mne koupil, ale nemusel.

Potom dorazila moje M. a večer, poté co jsem ji vyprovodil, jsem pak na chodbě potkal docela neznámého muže (zase muž a ne žena) a tak jsme se nakonec tak zapovídali, přestože se chystal jet do Brandýsu nad Labem, kde má nastoupit místo svářeče, že mám teď obavy jestli mu neujel vlak. Lidé, i docela neznámí, se mi rádi svěřují a já je i rád vyslechnu. Po pár minutách, co jsem nastoupil do výtahu, za mnou doběhla opravdu moc krásná dívka s kyticí karafiátu a taky jsme si mile popovídali. Jela o poschodí dál aby popřála mamince k narozeninám, přestože oslavy by měli být až o víkendu. Jen milí lidé a milé malé radosti, když je dokážeme přijmout a jim se podvolit, vychutnat je, nás posilní a potěší.

Tělo nám stárne, to je pravda, ale v srdci a v myšlenkách, pokud nezkořkneme, jsme stále dětmi.

.

Prodavačka mi schovala pro děti jogurt

24. května 2015 v 9:52 | pavel

Pustil jsem si ráno televizi kde zrovna dávali starý film a z něho je tahle hláška. Jako bych se vrátil o sto let nazpátek... a jak má člověk špatnou paměť. Dřív to bylo nedostatkové zboží, jen jeden bílý a dnes v Globusu jich vidíme plný regal s nejnemožnějšími příchutěmi... není to nakonec zbytečné a plýtvání jídlem? A vlastně ten bílý bude asi nejzdravější.

Tak už jsem v Praze, jel jsem u autě těch 700 km s polštářem na zádech, abych si nemusel tu páteř tlačit, M. na mne čekala i s těmi svými problémy, které stále má se svým mužem (nedá ji pokoj a deptá ji, jak to někdý bývá, když jsou lidé před rozvodem) a tak jsme to až do noci řešili... a opět nevyřešili nic. Odpolene si vyjdu s Lenkou po Praze.




Tak už se těším až se projdu k Vltavě. Ta fotka je ještě z dubna.

Po těch 2 měsích v Německu jsem si zase uvědomil jak jsou Češi i přes plné obchody stále jednou nohou v minulosti.

Stačí se podívat kolem sebe a na zprávy. Ještě asi dlouho potrvá než se s tím vyrovnají.

.Ta správná generace se asi ještě nenarodila.

.

Vylízej si svůj talíř

19. května 2015 v 18:47 | pavel

Zní to dvojsmyslně, ale mám na mysli skutečný talíř, když nám něco chutná a je hřích si ten talíř nevylízat. Je to taková tečka po dobrém jídle a kdo tak nečiní je sám proti sobě. Moje ex to nesnášela (hlavně ten pohled na mne) a tak jsem ten talíř musel pokaždé líznout když odešla do kuchyně. Naproti tomu moje obě přítelkyně, Maruška i Marcelka se nikdy nestyděly ten talíř vylízat a mám dokonce s nimi i fotky... jen je nechci takhle veřejně blamovat. Mimochodem Maruška se se mnou už rozešla. Pár dní před mým odjezdem do Německa jsme spolu ještě povečeřeli, na odchodu mne políbila a hodinu na to jsem dostal sms, že je mezi námi konec, protože neunese nebýt jediná.



To je ještě fotka z Prahy, pohanková kaše.


Je to docela škoda, protože s oběma jsem si ve všem dobře rozuměl a vlastně mám je stále obě rád. Společné vaření (obě sice rády maso, ale přesto nikdy nepohrdaly mým vegetariánním vařením), společné procházky a proč bych to nepřiznal, i milování. Ještě s ní promluvím, až se vrátím do Čech, ale je to její rozhodnutí a život jde dál. Život mne naučil moc všechno neřešit a ponechat každému svobodnou volbu.





Tady nemám kuchyň, ale vystačím si i s jedním vařičem. A co si uvařím, to si taky sám sním. Zatím.

Jak je to s vámi a s lízáním. Nestyďte se.

.



Kaktusy a moje láska k nim

19. května 2015 v 10:45 | pavel

První kaktus, který jsem dostal, byl dárek od jednohu starého muže v jehož bytě jsem díky své někdejší profesi něco zaměřoval a při tom mi řekl, ať si ho vážím, protože je to vlastně potomek kaktusu, který dostal přímo od Friče. Hodně jsem si ho cenil, časem přibyly jiné, ale tento po letech nakonec moji laickou péči nepřežil. Hodně odnoží jsem si pak přivezl když jsem byl ve světě na cestách a měl jsem je v obývacím pokoji na oknech. Po rozvodu jsem je tam ženě nechal a do nového bytu jsem si vzal jen jeden (ten mi často kvetl), který mám teď na okně v pražském bytě. Musí být velmi odolný, protože loni jsem ho v německém bytu zapomněl a přežil tam celou zimu.




To byl jen malý úvod a dnes vám ukáži pár kaktusů z bochumské botanické zahrady.



.


.


.


.


.


.




Kaktusy předávají svoji krásu z generace na generaci, jako je to se všemi rostlinami.

A podobně je to i s námi lidmi, ačkoli kromě krásy předáváme svým dalším generacím i dědičné nemoce.

Takové malé zamyšlení nakonec. :D

.

Německo, země zaslíbená

14. května 2015 v 12:38 | pavel


Lidé z Afriky riskují své životy aby se dostali do Evropy, ale že by Německo byla země zaslíbená, to ani náhodou. Je tu velké procento lidí, kteří žíjí v chudobě, nebo na její hranici, je tu pomalu víc přesídlenců než Němců a ti Němci, ta většina, řekněme dolní třída, jsou přitroublí, neřkuli zdegenerovaní. Ale abych nepsal zase všeobecně jako to tu je, zdravotnictví, a v Čechách tomu bohužel není jinak, se potýká s velkými problémy. U doktora dlouhé termíny a zdá se, že spíš počítají s tím, že mezi tím umřete a mají vás tak z krku. Jediné co vám dají, předepíší vám prášky na bolest.To je právě ten můj případ s páteří. Tak jsem si aspoň trochu postěžoval.

Včera jsem zase projel celým městěm abych si koupil zářivku nad kuchyňskou linku. Je tu několik Bauhausů, ale že by měli co potřebujete, na to zapomeňte. Ta stará, 90 cm dosloužila a tady dostanete jen dlouhé pod 60 cm nebo nad 120 cm. Velikost uprostřed se prostě už nevyrábí. A hezké německé holky, taky nedostatkového zboží.




Pieta z kostela v Essenu.

Dnes je Himmelfahrt, svátek mužů, tak mi můžete popřát ať se mi ta páteř i bez doktorů uzdraví.

.

Poslední stadium rakoviny s cigaretou

12. května 2015 v 16:57 | pavel

Když jsem byl v neděli v Essenu, tak jsem tam viděl stát žebračku s cigaretou v ruce a s cedulí, že je má poslední stadium rakoviny a že na přání už nemá skoro žádný čas... Trochu mi ta její cigareta v ruce přišla jako provokace, ale na druhou stranu ji už ani ta nemůže pohoršit stav, když už se nedá nic dělat a musí jen na tu smrt čekat. Nebo už ji lidé, kteří jdou kolem, co si oni myslí, nezajímají a chce prostě jen od nich nějaký ten milodar. Třeba nemá ani rakovinu a je feťačka, kterou stejně jednou možná dostane, pokud tím životem bude pokračovat dál. Každopádně po dobu co jsem tam postával, nikdo jí nic nedal.




Přemýšlím, pokud bych byl na jejím místě a tu rakovinu skutečně měl, jestli by mne taky ještě vůbec něco zajímalo.


Pracovat nebo lenošit?

10. května 2015 v 12:40 | pavel

Dnes je neděle od slova nedělat a navíc je to den, který bychom měli věnovat Bohu. Tedy uvnitřnit se, rozjímat, zamyslet se nad svým dalším životem a načerpat další síly. Tento týden jsem prolenošil, protože kvůli té blokádě v zádech jsem pracovat ani nemohl, ale přesto mi ty dny protekly mezi prsty jako voda, což si i trochu protořečí. Naopak při práci obvykle zapomeneme na čas a den uběhne rychle.

Jsme Bohem nastaveni abychom pracovali nebo lenošili? To je velká otázka. Naši předkové, kteří běhali ještě polonazí po lesích moc toho nenadělali. Pracovali jen když dostali hlad a tak podle archeologů pracovali (sběrem a lovem) jen asi 3 hodiny denně a to některým divokým národům zůstalo dodnes. Ani v antické době se lidé kromě otroků moc nepředřeli. Pracovali celkem vzato asi půl roku a další měsíce jen slavili a lenošili. I dnes najdeme lidi, kteří místo honu po penězích se dokáží raději uskrovnit a celý den prostě prolenošit. Nebo cikáni, berou příspěvky a tedy ani je práce moc neláká. Ta lenost "primitivních" národů v nich ještě zůstala. Je jen další otázka, jestli jsou ty národy opravdu primitivní... dokáží si, na rozdí od nás pracujících, užívat života.

Moje M.například bez práce nevydrží. Třeba víkendy jsou pro ni přímo horor. Doma, kde je bez kolektivu a tedy bez lidí, všechno na ni padne, nespí a má jen deprese. Pro ni je práce přímo záchrana a mne se často ptá (když jsem v Praze tak nepracuji a to je skoro po celou zimu) jak vydržím tak dlouho nepracovat. K tomu musím jen dodat, že stejně jak rád lenoším, tak i rád pracuji... pokud mne práce baví. A není to jen proto abych se dostal k penězům.

Někteří lidé opravdu pracují jen proto aby měli co jíst a kde bydlet a práce je pro ně spíš dřina a robota. Jsou to pak lidé opravdu jako na baterky. Práce jim nepřináší žádou slast a přesto pracují do úmoru dokud se jim ty baterky nevybijí a nepadnou. Samozřejmě jsou mezi námi zase jiní lidé, kteří bez práce prostě nevydrží a naopak je práce i posílí... a dožijí se obvykle i vyšího věku.

Tak co je pro nás dobré? Prožít život lenošením nebo prací? Asi mi řeknete "všeho s mírou". Nemám pravdu?

.


Tohle je vlastně taky práce. Takto sedět celý den bych nevydržel.

.

Takové normální ráno

9. května 2015 v 11:35 | pavel

Právě přestalo pršet, vysvitlo sluníčko a moje žena je stále v noční košili. Jdu k ní a říkám: "Co myslíš, nezajedeme do Belgie? Procházka s děmi u moře nám udělá dobře." Byl to jen krátký sen a jediná skutečnost byla, že za oknem opravdu přestalo pršet a ukázalo se sluníčko.




Včera byl ještě krásný den...




... a včeličky byly pilné.



.



Hezky si užijte víkend.

.

Den osvobození i pro Německo

8. května 2015 v 20:14 | pavel

Aspoň tak to v Německu ve zprávách říkají. Bylo poraženo Náci-Německo, ale Německo jako takové bylo osvobozeno... od nacistů. Podle toho bylo v Německu jen pár nacistů od který se německý lid nechal osobodit. Odpoledne jsem viděl docela zajímavý dokumentární film kde stálo, že většina i vlivných nacistů, kteří měli přímo na svědomí srovnání se zemí několika městeček ve Francii a Belgii (a vražd bezbranných civilistů) byli sice nejdřív odsouzeni k smrti, ale nakonec omilostněni a dožili se spokojeného stáří.




V ulicích se ale moc neslavilo a pokud ano, tak něco jiného. Byl normální pracovní den.




Tenhle pár měl taky jiné starosti než nějaké výročí.





Asi i pro plno Čechů je důležitější, že nemusí do školy a do práce a mají prodloužený víkend.

.
 
 

Reklama