Jen tak

S Katkou na náplavce...

15. června 2015 v 10:00 | pavel

... jsme se museli vidět, protože jak napsala, často tam sedávala a já tam chodím taky skoro denně. Je možné že jsme se minuli, ale prostě jsme se nepoznali. Třeba ji mám někde i na fotce. Takto se člověk každodenně s někým potkává a ani netuší, že by potřeboval pomoc.




Že se jedná o K., která skočila v metru pod vlak, jsem vůbec netušil. Na tu mne upozornila moje kamarádka Věra. S Katkou jsem na blogu taky prohodil pár slov, ale poslední dobou jsme se nějak vzájemně ztratili a tedy jsem ani na její blog tak často nezavítal. Kdybych to věděl, tak bych ji třeba na té náplavce oslovil, vždyť mne znáte, a třeba bych ji vyslechl a její odhodlání ukončit život se pokusil vyvrátit. To je ovšem jen to kdyby. I moje M. má doma trápení a snažím se jí pomoci.




Dnes by se K. tam třeba slunila jako tyhle dvě holky, které jsem včera fotil.

Té holky je škoda, měla život před sebou. Navíc kromě toho že přišla o život a už jí nikdo život nevrátí, tou sebevraždou dokázala zkomplikovat život i jiným lidem, například Marušce, která kvůli ní přišla do práce pozdě. Docela na ni i nadávala, že tihle lidé mají tu sebevraždu páchat jinde a jistě nebyla sama. Každou chvíli kvůli takovým lidem stojí metro. Je to docela od sebevrahů sobecké. Samozřejme, když je člověk v depresi, nemyslí na blaho jiných lidí.

Člověk by neměl utíkat od problémů sebevraždami. Proto žije, aby je řešil.

.

Mít dítě v sobě

3. června 2015 v 8:00 | pavel

Trochu jsem to téma týdne otočil, ale snad se tak nic hrozného neděje. Mít dítě v sobě je poklad a měli bychom si ho tam jako oko v hlavě chránit. K dětství patří, to mi snad potvrdíte, těšit se z každého dne a být občas i nerozumný. Každý den, každý zážitek, co nám přijde do cesty si vychutnat a nebát se vylomenin. Ty nás jen obohatí. Náš život je tak jako tak krátký, tak proč se tedy stresovat a trápit. Je plný dobrodružství a proto by bylo škoda si je nechat ujít. I ty naše pády (jeden jsem zrovna měl) nám něco dobrého dají a když ne, tak aspoň poučení. Kdo je opatrný a kdo nejpřijme výzvu, nic nezíská.

To však neznamená někomu vědomě škodit. Takových lidí je kolem nás dost a dokáží nás často pořádně otrávit. Mohu-li mluvit za sebe, jsem k lidem pozorný a vstřícný a taky se mi to bohatě vrací. I dnes jsem se o tom přesvědčil. Nikdo se ke mně nechová špatně a rád se se mnou zastaví. A to většinou z jejich iniciativy. Že by to ze mne tak vyzařovalo? Ráno v autobuse třeba s touhle ženou. Oslovila mne sama (opravdu sama) a nakonec jsme si tak krásně povídali, že jsem i spolu vystoupili, aby mi ukázala co namalovala.




Namalovala tento plakát na výstavu. Můžete na ty kaktusy jít.




Chtěl jsem ji u něho vyfotit, ale nechtěla, tak aspoň z dálky.

V poledne jsem měl pak doma návštěvu (a byl to muž, tedy nejen žena), sběratele kamenů a krásně jsme nad nimi strávili dobré dvě hodiny.



.



Tyhle kameny z Příbrami nakonec u mne koupil, ale nemusel.

Potom dorazila moje M. a večer, poté co jsem ji vyprovodil, jsem pak na chodbě potkal docela neznámého muže (zase muž a ne žena) a tak jsme se nakonec tak zapovídali, přestože se chystal jet do Brandýsu nad Labem, kde má nastoupit místo svářeče, že mám teď obavy jestli mu neujel vlak. Lidé, i docela neznámí, se mi rádi svěřují a já je i rád vyslechnu. Po pár minutách, co jsem nastoupil do výtahu, za mnou doběhla opravdu moc krásná dívka s kyticí karafiátu a taky jsme si mile popovídali. Jela o poschodí dál aby popřála mamince k narozeninám, přestože oslavy by měli být až o víkendu. Jen milí lidé a milé malé radosti, když je dokážeme přijmout a jim se podvolit, vychutnat je, nás posilní a potěší.

Tělo nám stárne, to je pravda, ale v srdci a v myšlenkách, pokud nezkořkneme, jsme stále dětmi.

.

Prodavačka mi schovala pro děti jogurt

24. května 2015 v 9:52 | pavel

Pustil jsem si ráno televizi kde zrovna dávali starý film a z něho je tahle hláška. Jako bych se vrátil o sto let nazpátek... a jak má člověk špatnou paměť. Dřív to bylo nedostatkové zboží, jen jeden bílý a dnes v Globusu jich vidíme plný regal s nejnemožnějšími příchutěmi... není to nakonec zbytečné a plýtvání jídlem? A vlastně ten bílý bude asi nejzdravější.

Tak už jsem v Praze, jel jsem u autě těch 700 km s polštářem na zádech, abych si nemusel tu páteř tlačit, M. na mne čekala i s těmi svými problémy, které stále má se svým mužem (nedá ji pokoj a deptá ji, jak to někdý bývá, když jsou lidé před rozvodem) a tak jsme to až do noci řešili... a opět nevyřešili nic. Odpolene si vyjdu s Lenkou po Praze.




Tak už se těším až se projdu k Vltavě. Ta fotka je ještě z dubna.

Po těch 2 měsích v Německu jsem si zase uvědomil jak jsou Češi i přes plné obchody stále jednou nohou v minulosti.

Stačí se podívat kolem sebe a na zprávy. Ještě asi dlouho potrvá než se s tím vyrovnají.

.Ta správná generace se asi ještě nenarodila.

.

Vylízej si svůj talíř

19. května 2015 v 18:47 | pavel

Zní to dvojsmyslně, ale mám na mysli skutečný talíř, když nám něco chutná a je hřích si ten talíř nevylízat. Je to taková tečka po dobrém jídle a kdo tak nečiní je sám proti sobě. Moje ex to nesnášela (hlavně ten pohled na mne) a tak jsem ten talíř musel pokaždé líznout když odešla do kuchyně. Naproti tomu moje obě přítelkyně, Maruška i Marcelka se nikdy nestyděly ten talíř vylízat a mám dokonce s nimi i fotky... jen je nechci takhle veřejně blamovat. Mimochodem Maruška se se mnou už rozešla. Pár dní před mým odjezdem do Německa jsme spolu ještě povečeřeli, na odchodu mne políbila a hodinu na to jsem dostal sms, že je mezi námi konec, protože neunese nebýt jediná.



To je ještě fotka z Prahy, pohanková kaše.


Je to docela škoda, protože s oběma jsem si ve všem dobře rozuměl a vlastně mám je stále obě rád. Společné vaření (obě sice rády maso, ale přesto nikdy nepohrdaly mým vegetariánním vařením), společné procházky a proč bych to nepřiznal, i milování. Ještě s ní promluvím, až se vrátím do Čech, ale je to její rozhodnutí a život jde dál. Život mne naučil moc všechno neřešit a ponechat každému svobodnou volbu.





Tady nemám kuchyň, ale vystačím si i s jedním vařičem. A co si uvařím, to si taky sám sním. Zatím.

Jak je to s vámi a s lízáním. Nestyďte se.

.



Kaktusy a moje láska k nim

19. května 2015 v 10:45 | pavel

První kaktus, který jsem dostal, byl dárek od jednohu starého muže v jehož bytě jsem díky své někdejší profesi něco zaměřoval a při tom mi řekl, ať si ho vážím, protože je to vlastně potomek kaktusu, který dostal přímo od Friče. Hodně jsem si ho cenil, časem přibyly jiné, ale tento po letech nakonec moji laickou péči nepřežil. Hodně odnoží jsem si pak přivezl když jsem byl ve světě na cestách a měl jsem je v obývacím pokoji na oknech. Po rozvodu jsem je tam ženě nechal a do nového bytu jsem si vzal jen jeden (ten mi často kvetl), který mám teď na okně v pražském bytě. Musí být velmi odolný, protože loni jsem ho v německém bytu zapomněl a přežil tam celou zimu.




To byl jen malý úvod a dnes vám ukáži pár kaktusů z bochumské botanické zahrady.



.


.


.


.


.


.




Kaktusy předávají svoji krásu z generace na generaci, jako je to se všemi rostlinami.

A podobně je to i s námi lidmi, ačkoli kromě krásy předáváme svým dalším generacím i dědičné nemoce.

Takové malé zamyšlení nakonec. :D

.

Německo, země zaslíbená

14. května 2015 v 12:38 | pavel


Lidé z Afriky riskují své životy aby se dostali do Evropy, ale že by Německo byla země zaslíbená, to ani náhodou. Je tu velké procento lidí, kteří žíjí v chudobě, nebo na její hranici, je tu pomalu víc přesídlenců než Němců a ti Němci, ta většina, řekněme dolní třída, jsou přitroublí, neřkuli zdegenerovaní. Ale abych nepsal zase všeobecně jako to tu je, zdravotnictví, a v Čechách tomu bohužel není jinak, se potýká s velkými problémy. U doktora dlouhé termíny a zdá se, že spíš počítají s tím, že mezi tím umřete a mají vás tak z krku. Jediné co vám dají, předepíší vám prášky na bolest.To je právě ten můj případ s páteří. Tak jsem si aspoň trochu postěžoval.

Včera jsem zase projel celým městěm abych si koupil zářivku nad kuchyňskou linku. Je tu několik Bauhausů, ale že by měli co potřebujete, na to zapomeňte. Ta stará, 90 cm dosloužila a tady dostanete jen dlouhé pod 60 cm nebo nad 120 cm. Velikost uprostřed se prostě už nevyrábí. A hezké německé holky, taky nedostatkového zboží.




Pieta z kostela v Essenu.

Dnes je Himmelfahrt, svátek mužů, tak mi můžete popřát ať se mi ta páteř i bez doktorů uzdraví.

.

Poslední stadium rakoviny s cigaretou

12. května 2015 v 16:57 | pavel

Když jsem byl v neděli v Essenu, tak jsem tam viděl stát žebračku s cigaretou v ruce a s cedulí, že je má poslední stadium rakoviny a že na přání už nemá skoro žádný čas... Trochu mi ta její cigareta v ruce přišla jako provokace, ale na druhou stranu ji už ani ta nemůže pohoršit stav, když už se nedá nic dělat a musí jen na tu smrt čekat. Nebo už ji lidé, kteří jdou kolem, co si oni myslí, nezajímají a chce prostě jen od nich nějaký ten milodar. Třeba nemá ani rakovinu a je feťačka, kterou stejně jednou možná dostane, pokud tím životem bude pokračovat dál. Každopádně po dobu co jsem tam postával, nikdo jí nic nedal.




Přemýšlím, pokud bych byl na jejím místě a tu rakovinu skutečně měl, jestli by mne taky ještě vůbec něco zajímalo.


Pracovat nebo lenošit?

10. května 2015 v 12:40 | pavel

Dnes je neděle od slova nedělat a navíc je to den, který bychom měli věnovat Bohu. Tedy uvnitřnit se, rozjímat, zamyslet se nad svým dalším životem a načerpat další síly. Tento týden jsem prolenošil, protože kvůli té blokádě v zádech jsem pracovat ani nemohl, ale přesto mi ty dny protekly mezi prsty jako voda, což si i trochu protořečí. Naopak při práci obvykle zapomeneme na čas a den uběhne rychle.

Jsme Bohem nastaveni abychom pracovali nebo lenošili? To je velká otázka. Naši předkové, kteří běhali ještě polonazí po lesích moc toho nenadělali. Pracovali jen když dostali hlad a tak podle archeologů pracovali (sběrem a lovem) jen asi 3 hodiny denně a to některým divokým národům zůstalo dodnes. Ani v antické době se lidé kromě otroků moc nepředřeli. Pracovali celkem vzato asi půl roku a další měsíce jen slavili a lenošili. I dnes najdeme lidi, kteří místo honu po penězích se dokáží raději uskrovnit a celý den prostě prolenošit. Nebo cikáni, berou příspěvky a tedy ani je práce moc neláká. Ta lenost "primitivních" národů v nich ještě zůstala. Je jen další otázka, jestli jsou ty národy opravdu primitivní... dokáží si, na rozdí od nás pracujících, užívat života.

Moje M.například bez práce nevydrží. Třeba víkendy jsou pro ni přímo horor. Doma, kde je bez kolektivu a tedy bez lidí, všechno na ni padne, nespí a má jen deprese. Pro ni je práce přímo záchrana a mne se často ptá (když jsem v Praze tak nepracuji a to je skoro po celou zimu) jak vydržím tak dlouho nepracovat. K tomu musím jen dodat, že stejně jak rád lenoším, tak i rád pracuji... pokud mne práce baví. A není to jen proto abych se dostal k penězům.

Někteří lidé opravdu pracují jen proto aby měli co jíst a kde bydlet a práce je pro ně spíš dřina a robota. Jsou to pak lidé opravdu jako na baterky. Práce jim nepřináší žádou slast a přesto pracují do úmoru dokud se jim ty baterky nevybijí a nepadnou. Samozřejmě jsou mezi námi zase jiní lidé, kteří bez práce prostě nevydrží a naopak je práce i posílí... a dožijí se obvykle i vyšího věku.

Tak co je pro nás dobré? Prožít život lenošením nebo prací? Asi mi řeknete "všeho s mírou". Nemám pravdu?

.


Tohle je vlastně taky práce. Takto sedět celý den bych nevydržel.

.

Takové normální ráno

9. května 2015 v 11:35 | pavel

Právě přestalo pršet, vysvitlo sluníčko a moje žena je stále v noční košili. Jdu k ní a říkám: "Co myslíš, nezajedeme do Belgie? Procházka s děmi u moře nám udělá dobře." Byl to jen krátký sen a jediná skutečnost byla, že za oknem opravdu přestalo pršet a ukázalo se sluníčko.




Včera byl ještě krásný den...




... a včeličky byly pilné.



.



Hezky si užijte víkend.

.

Den osvobození i pro Německo

8. května 2015 v 20:14 | pavel

Aspoň tak to v Německu ve zprávách říkají. Bylo poraženo Náci-Německo, ale Německo jako takové bylo osvobozeno... od nacistů. Podle toho bylo v Německu jen pár nacistů od který se německý lid nechal osobodit. Odpoledne jsem viděl docela zajímavý dokumentární film kde stálo, že většina i vlivných nacistů, kteří měli přímo na svědomí srovnání se zemí několika městeček ve Francii a Belgii (a vražd bezbranných civilistů) byli sice nejdřív odsouzeni k smrti, ale nakonec omilostněni a dožili se spokojeného stáří.




V ulicích se ale moc neslavilo a pokud ano, tak něco jiného. Byl normální pracovní den.




Tenhle pár měl taky jiné starosti než nějaké výročí.





Asi i pro plno Čechů je důležitější, že nemusí do školy a do práce a mají prodloužený víkend.

.

Proč jsou ty ženy uťáplý

28. dubna 2015 v 8:00 | pavel

Tedy nemožné a nejsou to jen muslimky. Když prodávám, mám čas pozorovat lidi na ulici a proto mi taky neujde jak se muslimky chovají na ulici pokud jdou se svými manžely. Buď jdou až za nužem, nebo aspoň o půl kroku zpátky (většinou za ruce s dětmi) a on vpředu kráčí jako král. A pak už je opravdu vzácnost aby muž držel svoji ženu za ruku. To by pak před ostaními muži asi ztratil tvář.



.



Ale jak jsem už předeslal, nejsou to jen muslimky, které mají malé sebevědomí a jsou ochotny se nechat od svých mužů komandovat a nedovedou se jim vzepřít. Často si říkám, že to asi mají v genech, nechat se mužům podvolovat a snažit se jim ve všem zavděčit. Často od nich například slýchám "Muž mne nikjam nevezme...", ale jsou nějaká věc, aby je manžel někam vzal? Jsou přece svobodné bytosti a mohou přece jít kam se jim zachce a ani se nemusí dovolovat jako malé děti "mohu tam? pustíš mne?" Jsou prostě sami proti sobě a většinou dostanou rozum až po ltrech když je ten muž zradí. Samozřemě nejste takové všechny, ale některé.



.


.



Tahle bude určitě emancipovaná a poslouchají ji i její psi.

.

Kdyby aspoň to světlo...

27. dubna 2015 v 11:50 | pavel

Zastavili jsme se v jednom malém americkém novogotickém univerzitním městečku, já šel něco málo nakoupit k jídlu a moje žena si mezi tím odskočila k Číňanovi (do restaurace) na záchod. Ale v tom jsem se probudil, byl to sen, šest hodin ráno, žena žádná, jídlo žádné a ani ta lednice, kterou tady v Německu taky nemám. V Německu otvírají obchody (kousek ode mne Penny) až v osm hodin, tak jsem si udělal kafe a čekal až otevřou abych si koupil aspoň pečivo.




Dnes jsem doma, takže vám aspoň ukáži pár fotek z ulice. Kurdky.



.


.



Jsou to jen takové momentky.





Nejezte před spaním čokoládu. Třeští mi hlava.

.

Ženy jsou moji andělé

19. dubna 2015 v 16:17 | pavel

Samozřejmě ne všechny, ale jen ty moje ženy jsou andělé, které mne ochraňují a o mne pečují. A snažím se jim to vracet aspoň pozorností, rád je vyslechnu, když nemohu jinak. Mona chodí ke mně ke stolu každý den, přinese mi vždycky i něco dobrého k jídlu, přestože jí to zakazuji a sousedka mi sama od sebe nabídla, že se mohu u ní osprchovat, když nemám kvůli pozastavení plynu v bytě teplou vodu. No nejsou to andělé?




Jeden jiný anděl, který by rád zachraňoval naše duše, včera chodil po ulici.

"Kdo věří na Ježíše a jeho pojme do svého srdce, obdrží věčný život."




Tohle byli taky takové andělíčci.




Tahle fotka je bohužel nepovedená, ale jak můžete vidět, včera večer kolem mne přešel anděl i se svatozáří.





Včera bylo na peší zóně pěkně narváno a tak jsem měl i dobré obchody.




Koupelna mojí sousedky.

Dneska mám konečně volný den a tak jsem se konečně dal i do úklidu bytu do zimě (tohle mi ty moji andělé nenabídli, ale nechci je zneužívat) a za chvíli si vyjedu na kole někam do přírody. Je tu krásné počasí a dokonce v úterý se má teplota vyšplhat až na 25 stupňů.

Abych nezapomněl, můj nejmilejší andílek je moje M., se kterou si aspoň mohu díky internetu denně psát.

.

Muslimky a muslimky...

15. dubna 2015 v 22:39 | pavel

... takový je mezi nimi rozdíl.

Ono je to vlastně podobné i u křesťanů. Někdo to myslí s Bohem vážně a jiný je prostě jen pokřtěný.



.


.


.




Tahle veselá holka, se kterou jsem si povídal, je taky Turkyně muslimka.

.

Máme někomu věřit?

3. dubna 2015 v 12:56 | pavel

Někteří lidé nevěří ani sobě, ale to tu nechci rozebírat. Jde mi o důvěru k nejbližším, přátelům, nebo rodině. Po nějakém čase se jim otevřeme, mnohé se jim svěříme, otevřeme jim nejen své srdce, ale i slabiny, které jinak na trh nenosíme. Jak už to v životě bývá, potřebujeme se někomu svěřit (a je to od slova věřit, že to nebude jednou proti nám použito) a jaké je potom naše rozladění, že zrovna ti, za které bychom dali ruku do ohně, nás zradí.

Asi není nikoho, kdo by tu zradu nezažil. Už ve školce, nebo ve škole, jsme tu zradu na vlastné kůži někdy zažili, ale jsme nepoučitelní a důvěřujeme lidem stále... Nejhorší bolest ze zrady nakonec zažijeme od člověka s kterým jsme spojili mnoho let života a dojde k rozchodu. To opravdu bolí a přemýšlíme, jestli máme vůbec někomu ještě věřit. Ale nakonec na tu zradu zapomeneme a věříme dál.

Své osobní zkušenosti tady rozebírat nechci, nakonec by to tu bylo taky zneužito, ale mám pár kamarádek, které taky tu zradu svých protějšků zažily na vlastní kůži a možná i samy se na té zradě podílejí. Když jde "o život" (a o život ani většinou nejde), lidé se většinou před ničím nezastaví. A všechno, co se jim hodí, hned taky použijí.



.



Park pod Hradem Na valech je už po zimě otevřený.

Nejlépe je opravdu věřit jen sobě. Co myslíte?

.

Den štěstí

21. března 2015 v 9:00 | pavel

Jak někteří víte, včera byl den světového štěstí a každý z nás vnímá štěstí podle svého založení jinak. Shodou okolností jsme mohli pozorovat i zatmění Slunce, takže i to nás obšťastnilo. Samozřejmě to největší štěstí je asi pro každého zdraví, vnitřní vyrovnanost a pocit, že má vás někdo rád a vy jeho. Když máme to štěstí, že je nám to dáno, můžeme mluvit jen o štěstí. A pokud mohu mluvit o sobě, ani já si včera nemohl stěžovat. Přítelkyně mne chtěla potěšit a tak připravila obědu její oblíbené jídlo a tedy vlastně současně potěšila i své chuťové buňky. Tím ovšem nechci říct, že jídlo je moje jediné štěstí a potěšení.




Na foťáku jsem nenašel program ztmavení, aby vyšlo to zatmění, tak tu máte aspoň to zářící Slunce.



.


.


.



Podvečerní procházka při západu slunce a tak jsem si říkal, že to vlastně byl i den Slunce.




Tihle jsou taky určitě šťastní a myslím, že jsou dokonce štěstím bez sebe.





A dnes je první jarní den a tak by snad i měl být dnem lásky, ne?

.

To tu ještě nebylo - Zemana můžete vyhrát v tombole a fotoshooting s Dominikem Haškem

15. března 2015 v 9:00 | pavel

Jistě jste někde četli nebo viděli, že některé celebrity občas nabídnou den v jejich společnosti a výtěžek pak jde na nějakou nadaci, jindy zase holka v internetu nabídne své panenství a v Německu dokonce jeden homosexuál i svoji smrt... a jak se zdá, Zeman ani v tomhle nechce být pozadu - a můžete si ho i s jeho manželkou, pokud si koupíte los, vyhrát v tombole - a povečeřet s ním. Abych to celé upřesnil, má to být 20. března jeho první reprezentační ples a pokud máte zbytečných pár tisíc, budete tam vítáni.




Tu večeři se Zemanem si sice rád odpustím, ale ten článek mne převedl k zamyšlení jestli je vůbec vhodné, aby se sám prezident nabídl jako hlavní výhra večera. Všichni sice víme jak je sebestřenej a jak hodně si o sobě myslí, že by někdo rád s ním povečeřel a jistě by se pár jeho zapálených příznivců i našlo, ale dokážete si představit, že by takový krok udělal jiný prezident a snížil by tak svoji vážnost?





A co taková večeře s Dominikem Haškem? Bohužel ta nebude, ale na Staromáku jsem ho viděl při fotoshootingu.




.


.




Doufám že je to Hašek. Poznáte na fotce i jiné známé osoby?

.

Sekty a Ordinace v růžové zahradě

26. února 2015 v 8:00 | pavel

Na seriály v televizi se nedívám, ale musím se přiznat, že mne zaujala ta Ordinace, protože se v posledních dílech tam objevila kartářka Melisa, které se povedlo svést á vymýt mozek primáři Mázlovi. Kdo se na to nedíval, ta podvodnice získala důvěrné informace od jeho bývalé milenky a tak bylo pro ni snadné získat jeho důvěru a ten ji nakonec začal i věřit. A co ho čekalo? Tahala z něho prachy, typické pro tyhle kejklíře, kteří se před ničím nezastaví a obchodují s dušemi důveřivých lidí.

A co má s tím společného moje bývalá žena? Ta taky naletěla na jednu podvodnici, tentokrát tzv. "svatou matku", která ji zase slibila, že ji vylepší karmu a najde jí cestu k Bohu (připomínám, že moje žena byla bez vyznání). A ta, stejně jako Mazl, nakonec podlehla. Obecný názor lidí, kteří nemají se sektami zkušenosti je ten, že takovým gurům jen podléhají lidé bez lásky bližních, nespokojení sami se sebou, opustění (taky jsem takové názory tady četl) a proto tu spásu hledají kde se dá ... a to není docela pravda. Rozhodně tihle svedení nejsou hloupí neinteligentní lidé (poznal jsem v té sektě jednoho slovenského profesora, lékařku, podnikatele - ten jí dokonce věnoval několik milionů) a tak se musím i mé bývalé v tomhle případě zastat. Je to postupný proces tomu podlehnout a ti důvěřiví lidé, jako ten Mázl z televize, se dostanou pak tak daleko, že těm kteří je varují a všemi prostředky se snaží dokázat ten podvod, začnou nadávat a obviňovat je, že jsou to oni, kteří nemají v hlavě všech pět pohromadě. To mi často říkala moje žena: "... o tom se nemíním s tebou bavit, jsi hlupát, ničemu nerozumíš, nejsi na takové výši, abys to pochopil..." Je pak je skoro zárak, když někteří lidé ty podvodníky prohlédnou a ty jejich sekty opustí. Některé osobně znám a musím jen dodat, že dodnes nejsou z toho tak docela venku, narušílo to jejich psychiku a už nikdy nebudou z toho všeho vyléčeni. Ty následky jsou z každého jejich projevu vidět.

Včera jsem to šel raději s kamarády do hospody spláchnout a to bych nebyl já abych nepřidal malou fotodokumentaci.



.


.




Nevěřte nikomu kdo se považuje za božího prostředníka a věřte jen svému zdravému rozumu.

A víte kde najdete zdravý rozum? Budete se divit, v pupíku, ten vám vždycky poradí.

.

Bublinková vana pro dva a proč krásné baculky drží dietu

23. února 2015 v 11:25 | pavel

Ještě mne napadlo, že to podstatné u Julie, proč jsem tam v deset přes celou Prahu jel, jsem vám neřekl. Byla to právě ta bublinková vana pro dva, která tam na mne čekala. Pro mne, majitele sprchy, je je pokaždé lákadlo, kterému prostě neodolám. Ten její černý kocour, stydím se, je pak až na druhém místě.




Julie je taky tak trochu baculka a přesto jsme se do té její vany vešli v pohodě oba a k tomu ty bublinky, to se může každému, kdo tu vanu nemá, jen zdát. Julie, jak jsem si během večera všiml, odbírá časopis Dieta a tak mi nedalo do něho nahlédnout. No řekněte, nejsou tyhle ženy krásné a přesto touží zhubnout? Prý do plavek. Ať jdou tedy raději na nudy pláž, FKK. Budou tam hvězdy a pro každého muže to bude nezapomutelný zážitek.



.


.


.


.




Ten její kocour nám nedal pokoj ani v posteli. Lítal tam jako ďábel.

.

Prominentní děti

20. února 2015 v 9:35 | pavel

Některé dítě se narodí do "zlaté kolébky", jiné na "smetiště" a kde je to spravdlnost, pomyslíme si. Mystici a duchovní učitelé mají pro to i vysvětlení. To dítě, když čeká na narození, si vybere takové rodiče jak samo v mininulém životě žilo, tedy podle svých zásluh, tedy karmy. Pak už záleží jen na nás jak se buď z toho smetiště vyhrabeme, nebo napak nevyužijeme dobrého startu a skončíme jako hajzlíci. To mi jen prostě tak napadlo u těchto sladkých holčiček, jak asi jednou skončí. Fotky jsou z kanevalu v Praze minulý víkend.



.


.


.


.


.




Jak je to s vámi? Ze smetiště nebo ze zlaté kolébky?

.
 
 

Reklama