Jen tak

K Valentinu - Labutí láska až za hrob

14. února 2015 v 9:00 | pavel

A taky věrnost. Shodou okolností, když jsme si včera vyšli opět k Hostivařské přehradě, byli jsme svědky labutího páru (jak je známo, jsou symbolem věrné lásky) který si pochodoval napříč celým zamrzlým jezerem. Labuťák napřed, pozorně zkoumal pevnost oné lední plochy a jako milá krásně a po celou dobu cupitala za ním. Byl to na ně opravdu nádherný pohled a M. si ho mlčky užívala a já je zatím fotil. Nikde široko daleko žádná labuť, jen oni. Symbolické, milenci jako my dva na břehu. A třeba šli někam slavit Valentina.



.


.


.


.


.



Nechápu proč lidé toho Valentina zavrhují jen proto, že je tzv. americký... To komunistické MDŽ, kde se chlapi na podnikových oslavách jen ožrali, zdá se vám jako svátek lepší? Aspoň si muži aspoň dnes vzpomenou, že mají doma ženu (kterou většinou zanedbávají) a přinesou jí aspoň tu kytku... Ta nakonec potěší každou ženu a M, byla za ten brambořík (řezané květiny nekupuji, protože jsou už prakticky mrtvé) taky ráda. Navíc to nebylo formální, jak to obvykle bývá.



.



Sváteční oběd s pohankovou kaší, ale však víte, jsem vegetarián, ale M. ji má opravdu ráda.



.




Tak holky, krásnej Valentin a klidně ho slavte, i když je americkej. Aspoň dnes bude ten váš chlap na vás milej.

.

Taky jsem takovej akumulátor

10. února 2015 v 8:00 | pavel

Možná někteří z vás včera sledovali ten film v televizi na dvojce. Akumulátor. Ten film byl o mě, jen jsem v něm nehrál. Ale abych nepředcházel. Dagmar, už jsem tady o ní psal, se mi zase přihlásila, dala si docela dlouhou pauzu, že by mne opět ráda viděla. Tak jsem ji pozval k sobě na kávu, ale chtěla čaj s mlékem. Bylo hezké ji znova vidět a hned se ptala, co jsem zase napsal. Před měsícem opravdu vyšla kniha o vltavínech, ale byl jsem tentokrát jen její spoluautor. Ukázal jsem jí tu knihu, jak můžete vidět na fotkách. Dagmar byla tentokrát celá zesláblá a znavená, taky pokašlávala, navíc ji bolela páteř za krkem a tak jsem se na její krk podíval. Jak už jsem tu taky psal, mně stačí na ta místa jen přikládat ruku a ta vysílá energii, která je hojivá. Netrvalo ani moc dlouho, ale zatmělo se ji v očích a málem mi chudinka omdlela.

Já o tom nadbytku mojí energie vím, ale tentokrát jsem to asi přehnal. Například moje M. jakmile ji vezmu do náručí, tam je ten můj dotek ještě inenzivnější, snad mi rozumíte, je hned celá rozpálená a skutečně hoří jako kamínka, přestoře moje ruce zůstávají chladné. Dagmar je navíc hodně subtilní, takové peříčko, takže moc nevydrží. Když se jí udělalo lépe, prozradila mi, že má už skoro obavy mne vidět a setkat se se mnou, protože zatím na každé naší schůzce, prý bez legrace, ji rozbolela hlava. Tak to by si nebylo dobré pro náš trvalejší milenecký vztah. Vždyť i moje ex trpěla neustálými migrénami a doufám, že ji aspoň teď v té sektě ty bolesti ustaly.



.



Nechtěla se fotit.

Večer jsem pak Dagmar vyprovodil k přítelkyni kde chtěla přespat. Měla v kabelce i noční košilku, kterou mi ukázala (že by snad pro mne?) a pak jsem tedy zavolal mojí M. Jak asi taky víte, před spaní si asi hodinku přes mobil povídáme. Jestli vás to zajímá, řekl jsem ji o Dagmar.





A nakonec k tomu tématu týdne. I taková bolest dokáže vyléčit bolest, což by mi mohli dosvědčit chirurgové.

A napadlo mi ještě něco jiného: Například bolest dokáže ženu vyléčit z chlapa. :D

.

Rackova svačinka

9. února 2015 v 12:55 | pavel

Láska přece, ta vyléčí každou bolest... ale když je nenaplněná, zrazaná a tudíš bolestná, dokáže nás pěkně potrápit a samou bolestí srdce onemocníme a stává se že i zemřeme. Proč je tu název? Jsem jako svatý František a miluji ptáčátka... a taky ty hladové i krmím. A odvděčí se mi, že mi pak stojí modelem.



.


.


.


.



Mějte se krásně a milujte se.

.

Zlobit se na sebe

8. února 2015 v 17:28 | pavel

Všichni se zlobíme na sebe, hlavně když se nám něco nepovede. Pak na sebe nadáváme, co jsme to za pitomci. Nebo když nám něco neleze do hlavy. Všichni to jistě znáte. Často je to víc bolestnější, než když se někdo zlobí na nás, protože nás zlobí to naše vlastní selhání. Dnes se na sebe zlobila moje kamarádka a měla potřebu se mi svěřit jaká je slepice (slepice chová její dědeček a nemá je pro tu jejich slepičí náturu ráda). Docela jsem ji i chápal, protože jsem se kdysi na sebe taky podobně zlobil (deset let mi trvalo poslat svoji ženu kvůli té její sektě do háje) jako ona zrovna teď. A proč se na sebe zlobí? Nemá odvahu se od svého muže odpoutat, i když dobře ví, že tím nic neztratí, ba naopak, najde svobodu. Kdykoli se s manželem vídí, on si neodpustí, aby ji nějak neponížil a neukázal jí jakou má nad ní převahu a to ji uvádí do ještě větší beznaděje. Abych tu zase nepsal nekonkrétně, jen malý příklad. Zavolala mu dopoledne jestli přijde na oběd a on jí odpověděl "Ještě nevím a proč bych tam chodil, jsi mi ukradená" a teď samozřejmě má ta moje kamarádka na sebe pořádnej vztek že mu vůbec zavolala a nahrála mu tak na smeč. A dobře ví, že takovou věc, doprošovat se, nebo aspoň zdání, že se doprošuje, udělá znovu. "Proč já kráva mu zase volala," jen řekne a rozbrečí se. Takto je člověk sám proti sobě. Zatímco se mučí, ten druhý si nejspíš libuje, jak to tomu druhému dal zase sežrat.

Ti dva žijí v odloučení od stolu a od postele, jak se říká, dva roky, ale nejspíš nenastal ten správný čas. Ta moje kamarádka není ještě tak daleko, že by se jí její muž i přes to jeho chování odcizil. Dobře ví, že to všechno už nemá žádnou cenu a že není naděje, že by se to mezi nimi nějak upravilo... a asi největší problém bude, že ho má stále na očích. Zlobí se na sebe, to je pravda, ale přitom ví, že jiná asi nebude. V poslední Reflexu se jeden člověk o tom docela lapidárně vyjádřil: "... má hrůzu z pouhé myšlenky toho druhého opustit a z následné samoty..." Já jsem měl štěstí a sílu jít do toho a nelituji. Pak ta svoboda a následné krásné uvolnění... Ale jak už jsem napsal, každý k tomu bodu musí dojít sám a druhý to za něho neudělá.




.

Chřipková epidemie, nelíbejte se

7. února 2015 v 8:00 | pavel

Však víte jak to s tou chřipkou je a kdo by se s ní chtěl spřátelit. Stačí jeden polibek a jste s ní v posteli. Jak někdo v metru zakašle, rychle popojdu aspoň o dva metry dál, což je minimální vzdálenost jak se tomu viru vyhnout. V metru, pokud nemusím, ani nejezdím a všechno raději obcházím pěšky. Chřipka mi i udělala škrt přes rozpočet. Všechny moje kamarádky jsou nemocné. Kdo čte pozorně moje články, nedávno jsem si tu stěžoval na moji kamarádku P., že není schopna rozumné komunikace a že je nespolehlivá když se máme někde setkat. Buď přijde pozdě, nebo nakonec ani nepřijde. Ale křivdil jsem jí a dnes ráno jsem konečně dostal její omluvný mail, který tu mohu ocitovat: "Od ponedělí mám chřipku, že se ani nemohu otočit na posteli a beru antibiotika. Asi umřu jak je mi blbě." A jí chudince jsem tady tak nadával. Jiná moje kamarádka Julie, má zase chřipku už od neděle a taky jsem s ním měl dojednané rande. Ještě štěstí, že jsem se s nimi nesetkal dřív, jinak bych v tom taky lítal a potil se teď v horečkách. Strážní andělé byli jako vždycky při mne.

Jsem sice teď doma sám a nudím se, ale s nima bych rozhodně neměnil. Pro jistotu jsem si nakoupil víc potravin, kdyby náhodou a o nějaké pomoci od kamarádek bych si mohl nechat jen zdát. To je pak člověk s tou chřipkou jak prašivej pes a každej se mu na hony vyhýbá. Taky jsem hned poslal Alence mail, s ní se mám v úterý vidět, abych ji varoval s dodatkem: "Do neděle se s nikým nelíbej..." A ona na to: "Ty taky ne..." A snad nám ta schůzka, držte nám palce, vyjde. S M.j jsem se sice líbal ve čtvrtek, ale jak se zdá, virový polibek to nebyl, protože se zatím cítím dobře. Včera večer však šla ale na maturitní ples a pokud ji tam políbí nějakej její student, může tu chřipku pořád dostat... a já to chytnu od ní v pondělí. Tu chřipku (i ty polibky) by měla ta naše vláda i s naším prezidentem Zemanem zakázat. Ten ale jistě bude proti chřipce imunní. Jak všichni víme, má v žilách víc lihu než krve a pokud by se líbal, tak jedině s Putinem.

Včera odpledne jsem si na procházce se Zdenou, věříte nebo nevěřte, polibek skutečně odřekl. Nejsem přece sebevrah. Ale než jsem stačil reagovat, políbila mne při rozločení na ústa sama. No nic, ukáži vám aspoň fotky z náplavky, jak jsme šli kolem. Docela mrzlo. Jestli ti svatebčané nedostanou chřipku, skončí v posteli se zápalem plic, nebo aspoň s nachlazením.



.




Tak co, riskujete svůj život a líbáte se? Ale na druhé straně polibek prý podporuje imunitní systém.

.

Některé mámy dokáží jít svým dcerám pěkně na nervy

6. února 2015 v 8:00 | pavel

Tentokrát to nejsou tchýně (však víte jaký je o nich předsudek), ale vlastní mámy, které si své dcery uzurpují jen pro sebe. Ale abych nepsal obecně, jak je mi tu často vytýkáno, uvedu tu pár příkladů, které mám od nich hned z první ruky. Plno již dospělých dcer, které mají často i vlastní rodiny a vlastní děti jsou od svých matek stále brány jako děti a jsou i všemožně peskovány. Nejhorší když žijí s již ovdovělou matkou ve společné domácnosti a mají ji, promiňte mi to slovo, stále, kam se jen hnou, za prdelí. Dobrý příklad je jedna moje kamarádka výtvarnice, která raději tráví celé dny na chatě, jen aby ji neměla stále na očích, neposlouchala ty její nekonečné řeči o ničem a mohla se spoustředit na svoji práci.

A proč o tom píši zrovna dnes. Včera jsme si opět s M. dopřáli procházku nad Hostivařskou přeharadou, taky jsme pořádně vymrzli, což je ostatně zdravé, ale M.musela ještě zpátky do práce a tak jsem se po cestě domů zastavil u Jitky v práci, abych se u ní zahřál. A ta byla zase od své mámy pořádně na nervy.... když ji nemohla mít u sebe, tak ji prudila aspoň telefonem. "Přijeď domů, je mi zle... " což Jitka slýchá od ní aspoň pětkát denně, jako by ji nestačilo, že s ní tráví skoro každé večery. Navíc i ten občasný sex ji máma nedopřeje.

"Měla bys být aspoň občas pevná," říkám ji, "a nenechat se mámou ovládat. Stejně ji na nakonec nic není, však víš jak to vždycky dopadne." "Já vím," odpoví mi Jitka, "ale je to moje máma a co když si něco udělá. Nechce brát prášky na uklidnění." Zkrátka a dobře tahle baba vyžaduje od své dcery stálou pozornost a péči, přestože je docela zdravá a dohromady nic jí neschází. Žije předsudkem, že dítě se má o mámu už ze samotného principu postarat, jelikož se o ni jako máma kdysi taky starala a udírala jí na nočníku zadek. Navíc, jak všichni víme, tihle staří lidé dokáží být naprosto nesnesitelní. Už to nejsou babičky od Boženy Němcové, ale baby, které jen všude remcají, vyvolávají hádky a jejich jediná starost běhat za slevami po obchodech. Ani moje M.to nemá se svojí mámou tak docela jednoduche, ale je to aspoň v mezích.



.



V dálce by měly být Hrdlořezy a Vysočany, dál i Prosek. Fotky nejsou moc povedené, je to zoomem.



.


.




Tak jak jste na tom vy holky se svými máminkami?

.

Měsíc za bílého dne a čokoládový koláč s pomerančem

5. února 2015 v 8:00 | pavel

Měsíc za bílého dne mne pokaždé fascinuje, i když toho dne bylo spíš do modra (modré nebe), a proč ne, když bylo i modré pondělí. V tom koláči byl vlastně taky měsíc, srpky pomeranče. Upekl jsem ho hned ráno, že bych mohl jím M. svést a překvapit, ale měla v práci kontroly nedřízených, takže na naši procházku jsem musel rychle zapomenout. Zašel jsem tedy s tím koláčem za Jitkou, ta sladkostem nikdy nepohrdne, a pak mne napadlo, když je tak krásný den, bydlí na Žižkově, vyjít si nahoru na Vítkov, kde jsem mohl obdivovat ten měsíc.




Nejdřív vám ukáži ten koláč, to byla jen taková moje improvizace, nikdy nic nevařím nebo nepeču podle receptů.

Hezky mi vykynul a vypadá docela dobře, co říkáte?



.


.



Ti lidé si mysleli že je fotím a ani nevěděli, jakou krásu mají za zády.

Lidé jsou prostě nevšímaví a kolem krásy často chodí bez povšimnutí. Co vy?

.

Proč mi ty holky to dělají

4. února 2015 v 8:00 | pavel

Abych předeslal o co mi jde, musím se někde odreagovat a blog je asi nejlepší místo, nejvíc mne dokáže rozpálit, rozčílit P., která nemá nejmenší smysl pro spolehlivost a zásadovost..., jedním slovem chová se jako rozmazlené dítě a nemá ohled na druhé. Ani dochvilnost a komunikace jí nic neříká. Klidně si se mnou domluví schůzku o půl osmé a už napřed ví, že dorazí až po osmé... a ani jí nenapadne napsat sms, nebo zavolat. Nebo taky nepřijde vůbec a v osm zavolá, že jí do toho něco přišlo. Mnohokrát jsem jí mluvil do duše a myslíte že to pomohlo? Je prý to už tak nějak její povaha. Jistě si v duchu říkate, proč jsem ji neposlal už dávno za to do háje, je fakt že jsem si to už kolikrát říkal, ale pokaždé příjde s takovým provinilým úsměvem... že se na ni nejde zlobit. A jinak to odčiní.

Asi není v té nesvědomitosti sama, některé ženy to mají zkrátka v genech, že není na ně spolehnutí. Není to dávno co za mnou chtěla v neděli přijet J., která bydlí za Prahou. Ví kde bydlím, tak prý mne po obědě prozvoní. Celé odpoledne jsem jen pro ni zálohoval a když se mi kolem třetí zdálo, že by už měla dojet, pro jistotu jsem ji zavolal. Řekla mi že po obědě usnula a hned jak si dá sprchu přijede. Nakonec nepřijela vůbec, protože jak položila mobil, usnula znovu a probudila se až večer. Nemohla mi říct hned, že se jí chce spát a nepřijede?

Právě naprostý opak těhle holek je moje M. Často si říkám, jestli to není jejím technickým vzděláním. Myslí prakticky a přímočaře jako chlap. Taky je spolehlivá a na minutu přesná. Když třeba máme rande a ví, že se pro něco může o pouhé dvě tři minuty opozdit, zavolá a omluví se. Nikdy se nestane aby někam včas nepřišla, to většinou se opozdím já než ona. Obvykle už pár minut předem na mne čeká. Taky je pravdomluvná a často někdy až moc ke mně upřímná. Já vím na co myslíte a co byste jistě řekli. Jestli to mám to celé s těma holkama zapotřebí, když mám tu M, která má všechny klady, které ony postrádají. Ty holky jsou jak kočky a mám snad k nim předsudky? Však víte jaké kočky jsou. Mají svoji hlavu a nenachají se hned tak snadno ochočit.




-
Taky jste takové kočky?

.

Jak se bránit předsudkům

3. února 2015 v 8:00 | pavel

Upřímně řečeno, předsudky asi moc moc netrpím, nýbrž spíše jsem jejich obětí. Například když si na mne ve škole zasedla jedna učitelka. Ať jsem se snažil sebevíc, vždycky jsem byl v jejích očích lempl a to se taky vždy projevilo na mém vysvědčení. Jiná předpojatá žena (zajímavé, že to jsou obvykle ženy) byla jedna blogerka a snad se v tomhle článku i pozná. Pořád mne na blogu kritizovala, že fotím po ulicích lidí a omezuji tak jejich soukromí a tak mne napadlo, že bych ji mohl pozvat na malou procházku a mohla by mne aspoň lépe poznat, jakej darebák tedy skutečně jsem. Samozřejmě jsem hlavně chtěl poznat i ji. Dlouho odolávala, v žádném příladě mne nechtěla vidět, dobře si prý dovedla představit jak takhle chodím po městě s foťákem a snažím se za každou cenu nějakou fotku urvat, ale nakonec jedné soboty svolila.

Na schůzku přišla hezká štíhlá holka (čekal jsem nějakou zakyslou babu), taky s foťákem, aby si mne vyfotila, kdybych náhodou přes její zákaz fotil já ji, víte přece, že se nerad nechávám někým fotit, a tak jsem nakonec i svolil. Takhle jsme se vzájemně jistili. Nakonec to byla moc hezká procházka, nebyla jediná, a protáhla se toho dne dokonce až do půlnoci. Byli jsme na Petříně, u labutí na náplavce, ale nezajímavější bylo, když jsem šli nahorui na Hrad a na schodech byla zrovna jedna svatba. A víte co tahle holka řekla? Co jiného než "vyfoť je".

A teď jsme právě tam, co jsem tímhle článkem chtěl říct. Když má někdo k vám předpojaté výhrady a předsudky, nejlépe se s ním setkat a umožnit mu, aby vás mohl osobně poznat a vy se mu i můžete upřímně otevřít. Pokud to není blb, začne vás aspoň akceptovat a někdy se můžete stát i přáteli.

Sám osobně opravdu nejsem k lidem předpojatej a nemám k nim přesudky. Klidně se zastavím třeba s bezdomovcem a dokonce vám řeknu proč. Rád poznávám lidí, i když ženy v nich převažují. A teď mi zrovna napadá, že opravdu jsem k někomu předpojatý a vůči němu mám předsudky. A dokonce ještě dřív, než se stal presidentem. No přece k Zemanovi. Ale ten asi o procházku se mnou nejspíš stát nebude.




Ale ukáži vám aspoň pár fotek. V neděli jsem byl u Vltavy a byla zase krásná obloha.



.



A podívejta jak na náplavce byly stromy plné holubů.




Na Karlově mostě jsem se pak zastavil s Pavlou, která tam ve stánku prodává.

Tu vám ale neukážu, protože měla na puse opar a nechtěla se fotit.

No řekněte, není to nebe nádherné?

.

Jitka, moje platonická láska

2. února 2015 v 8:00 | pavel

Trochu přeháním, je to moje dlouholetá kamarádka a známe se prakticky od samého začátku našeho blogování. Kromě blogu jsme si často povídali na icq, později i fb a protože jsme si důvěřovali, s mnohým jsme se i vzájemně svěřovali... a vydrželo nám to dodnes. Včera jsem se probíral starými fotkami a říkal jsem si jak ten čas utíká... ale Jitka se vůbec nezměnila... je stále krásná a stále taková křehká dívka. Tehdy jsme se viděli (jak můžete vidět na fotkách) začátkem července když jsem se u ní zastavil na cestě do Německa. Před pár dny dala svoji současnou fotku na fb a tak mi napadlo zalovit do mého archivu a ty fotky tu znovu ukázat. Je to i pro Jitku překvapení a snad se na mne zlobit nebude.



.


.


.


.


.


.



Tahla fotka je současná z fb a mohla být ještě současnější.

Mohli jsem se v sobotu zase vidět, chtěla do Prahy přijet, ale bohužel musela do práce.

.

Když padne na Palmovku bomba

30. ledna 2015 v 20:16 | pavel

Aspoň tak to vypadá na Palmovce a pokaždé, když tam přesedám, podivuji se proč město s tím místem nic nedělá. Pro nepražáky Palmovka je v Praze a je tam stanice metra. Aspoň to její okolí by tam mělo být přívětivé. Dokonce i synagoga, která tam stojí, je opuštěná a nejspíš se o ni nikdo nestará. Vypadá to tam fakt tristně už roky, ale když jsem tam před pár dny opět přesedal, byl krásný den... a tak jsem si říkal, že někdy stačí jen modrá obloha a aspoň na fotkách všechno je docela jinak.



.


.



Tyhle tři fotky jsou před týdnem a ty následující v tomto týdnu, když svítilo sluníčko.



.


.


.


.



Palmovka není ani tak daleko od centra Prahy, po ní ještě následuje šest stanic metra.

.

Psa vyhodíš dveřmi ven a vleze ti zpátky oknem

28. ledna 2015 v 21:56 | pavel

Malý dodatek k předešlému článku. Dnes jsem kamarádce sám zavolal, protože jsem měl obavy jak tu rodinnou katastrofu nese, ale byla s tím stavem, že je konec jejich manželství, docela smířená. Vyhodila ho z domu, že ho už nechce vidět, ať ji neotravuje a ponechá ji konečně svobodu. Docela se ji dokonce ulevilo, že to má konečně za sebou a že to ani nebylo těžké. Dříve po takových hádkách celé noci probrečela, ale tentokrát kupodivu spala jako zabitá.

Nicméně její manžel se odpoledne znovu u ní doma objevil a tvářil se jako by ani ten včerejší večer nebyl, ten jejich konečný rozchod, ale jen její "hysterie" a na něm je aby ji to odpustil. "Tak vyber si vlastně co ten chlap chce..." řekla mi. Takhle by mu to bylo každopádně pohodlnější. U mne povečeřet, skutečně mu dala jíst, a odjet na noc za milenkou. Každopádně je tentokrát rozhodnutá, že s ním už nadobrou končí a vlastně i její děti ji v tom podporují.




Takový čuně z procházky s mojí M.

.

Vyber si, to se lehko řekne...

27. ledna 2015 v 8:00 | pavel

... když každá je jinak krásná a přitažlivá.

Tady vám ukáži tyhle kytičky ze zahradnictví v Praze v Malešicích, kde jsem včera byl, ale myslím tím hlavně ženy.



.


.


.



To zahradnictví je současně i botanická zahrada na svahu hory Tábor vysoké 460 metrů nad mořem. Byl jsem tam procházce dopoledne sám, dokud neskončila M. práce a ani jsem nevěděl, co mne čeká. Prostě jen věděl, že v té pražské čtvrti ještě nikdy nebyl (v Praze je stále co poznávat) a proto jsem se tam i rozjel. Kromě té zahrady je tam i zámeček, přilehlý park a rybník.

Fotky odtud vám ukáži přístě, ale ještě k těm ženám. Je fakt a to snad víte, že mám víc kamarádek, ale je to opravdu těžké říct "vyber si jen jednu jedinou" a v ní najdeš všechny ostatní. Mohl bych je ještě přirovnat, když ne ke kytičkám, tedy k zákuskům. Můžete říct, ten budu jíst až do smrti a nedostanu chuť na žádnej jinej? Vždyť každá žena má nejen jinou krásu, ale i vůni, chuť a charakter... a věřte, nebo nejvěřte, úplně nejkrásnější. právě v těch jejich rozdílech, je poznávat.

.

Kudlanka nábožná aneb zakázat si novou kamarádku prostě neumím

25. ledna 2015 v 14:32 | pavel

Jak jsem k té kudlance přišel, to vám neřeknu,. ale zkrátka dobře pozvala mne k sobě do kanceláře na kafe. Pracuje v jedné zahraniční firmě jako sekretářka a nejsíš její nejhlavnější činností je vařit kafe a to dělá skutečně znamenitě. Pochopitelně jsem i ten svůj "zálet", pokud by se tomu dalo říct, oznámil i mojí M. a ta neměla proti tomu nic, spíše naopak, protože jak už jsem tu psal, nic si nezakazujeme. Ale teď jen k té docela hezké kudlance.

Vztah v jejím manželství už tolik nefungoval, jak by si mohla přát a tak zatoužila po nějakém dobrodružství. Jako na zavolanou ozvala se jí ozvala láska ze studenských let (stará láska přece nerezaví), dala si s ním schůzku, která, jak se dalo čekat, vzala docela rychlý spád.... Nakonec se jejich nevěra provalila na obou stranách a oba se nakonec vrátili ke svým protějšům, kteří je vzali na milost.

Někdo nemá odvahu řešit manželské problémy razantně, jako třeba moje některé přítelkyně, ale tahle žena je jejich pravý opak. S neláskou, nebo lhostejností od partnera se zkrátka nedokázala smířit a tak si záhy našla nového milence... a zase z deště pod okap, jak to často bývá. Tentokrát to doma řekla a k novému příteli se přestěhovala. Ten ovšem brzy onemocněl a zemřel, takže se opět ke svému muži vrátila.

Já vím, na tom jejím životním příběhu není vyjímečného. Jednou je to muž muž, který opustí pro jinou manželku, jindy žena, tedy žádná chudinka (někdo tu kdysi napsal, že mám za přítelkyně jen zhryzené ženy, tedy chudinky,což není pravda), ale co mne na tom všem nutí k zamyšlení, že člověk si stanoví nějaký řád (jako třeba náš ortodoxní zemský rabín) a přijde zalíbení (a nakonec i posledlost po lásce) a všechno vyjede z kolejí. Člověk stále hledá lásku, kterou zrovna u druhého necítí a když ji najde, nebo má aspoň pocit, že ji našel, obětuje pro ni všechno, riskuje a nehledí na to co tím ztratí. Přehodnotí všechno, i své názory. Láska ospravedlnění vždycky najde. Co taky člověk v živote jiného má než lásku a její naplnění.





To je to kafe, které jsem od ní dostal, ale jak ta kudlanka vypadá vám samozřejmě ukázat nemohu.

.

Nejlepší obchody mají výrobci svíček

24. ledna 2015 v 9:00 | pavel

Snad jste si toho sami všimli, český národ je poslední roky svíčkovej. Začalo to po smrti Václava Havla, pak následovaly výročí, taky Palach a naposledy francouzské velvyslanectví po té vraždě redaktorů CHARLIE HEBDO. Lidé prostě milují svíčky a každá příležitost je jim vhod. Zprvu je to takové davové nadšení, každý musí zapálit aspoň jednu svíčku a nechat se při tom vyfotit, ale stačí když uběhnou dva tři dny, rychle na to zapomenou a čekají na další příležitost... a někdo to pak v tichosti odklidí.

Místo těch svíček, aspoň já si myslím, měli bychom se tím vším raději zamyslet a jednat, aby se takové tragedie už neopakovaly. Vzpomeňte na tu dobu po smrti Palacha. Taky celý národ povstal, taky samé svíčky, byl zorganizován velkolepý smuteční průvod, podobně i po smrti Havla, a nakonec jejich odkaz upadl docela k zapomnění. Po Palachovi normalizace, po Havlavi na Hrad Zeman. A podobně to asi bude i s těmi radikálnímiu muslimy... za nějaký čas už to nebude aktuální, politici toho mnoho neudělají a Evropa nakonec stejně padne do jejich rukou. A pak si aspoň zapálíme ty svíčky.



.


.


.




Všichni jsou najednou Charlie. Ale ruku na srdce, vždyť to vážně nikdo nemyslí.

.

Zákazy jsou proto aby byly porušovány

23. ledna 2015 v 8:00 | pavel

To jistě všichni znáte, jinak by nebylo na světě tolik zločinů. Každý jsme za život porušili pár zákazů už jako děti a roste to s námi do dospělosti. Já třeba, i když jsem křesťan, fotím v kostele i když je to zakázáno a to si i Bohem klidně vyřídím, protože ten zákaz tam nenapsal on, ale nejspíš kněz nebo kostelník. Prodávají pohledy (a nenapadlo vás, že ty fotky na ty pohledy musel někdo fotit?) a mají pak menší zisk. Pokud se tím zamyslíme, za den porušíme tolik zákazů, že si to ani neuvědomuje. Jdeme na červenou, když nevidíme policajta, zapálíme si na zastávce, teď mi nic zrovna nenapadá, ale je toho prostě hodně. Ale pokud to nikomu očividně neublíží, tak se na já dívám, je to docela v pořádku. Nenechme se nesmyslnými zákazy (někdy i smyslnými) omezovat.

Nejen úřady, ale hlavně lidé rádi zakazují a dokonce někdy i sobě... a pak se diví, že si přivodí žaludeční potíže. Jsou sami proti sobě. Neumí se uvolnit a odpoutat. I já jsem si dříve ledacos zakazoval a teď vidím, jaký jsem byl hlupák. Stálo mi to za to? Často si něco zakazujeme s ohledem na ty druhé a odvěčí se nám něčím podobným? Ani náhodou. Mohu-li k těm zákazů říct něco osobně, s M. jsme se dohodli, že si nic nebudeme zakazovat a taky se nehádáme a žijeme si jak v ráji. Proč si taky vzájemně něco zakazovat, když jsme v jádru svobodní (a neměli bychom si patřit) a za všechno si nakonec jen sami zodpovíme. Možná si někteří myslíte, že tu plácám nesmysly, ale řeknu vám to ještě trochu jinak. Je jistě hodně lidí, kteří si mnohé s ohledem na své bližní zakazují (takže si berou svobodu). Je to sice mravní a chvílihodné, ale právě tito lidé pak mají sklon jiným zakazovat a taky rádi druhým všechno zakazují... a za následek jsou pak jen hádky, rozepře a nakonec i rozvraty rodin. Dejme druhým co bychom rádi přáli i sobě. Život bez zákazů, tedy volnost a svobodu.




.




Co myslíte, budou si i tihle novomanželé něco zakazovat? Samozřejmě že ano.

.

Když se dva zaměstnanci v baru nudí

19. ledna 2015 v 9:24 | pavel

Včera jsme si s M. zase vyšli do noční Prahy a byla docela opustěná. Jestli to bylo zimou, nebo turisté po víkendu odjeli, to se dá těžko říct, ale nebylo skoro vidět člověka a tedy ani v barech. A do jednoho jsme výlohou také nahlédli.




Co by tomu asi říkal majitel toho baru. :D




Jistě víte, že v minulách dnech bylo výročí upálení Palacha a tak u Václava byly svíčky jako jeho ležící tělo.




Počasí dnes moc hezky nevypadá, ale přesto vám přeji hezký den.

.

Nevěř muslimům

18. ledna 2015 v 9:00 | pavel

Tohle mi ve své slabé chvilce řekl můj kamarád, sám muslim, který je věřící a skutečně se čtyřikrát denně modlí. Pochází z Egypta a žije již pár let v Německu a podniká. Napsal jsem kamarád, protože se s ním už pár let vídám, je milý a ochotný, někdy mi v obchodě i zaskočil, když jsem si potřeboval něco vyřídit, ale ruku bych za něj nedal. Doslova mi totiž řekl, že "musilmové mají dovoleno v zájmu víry lhát", protože víra je jim víc svatá než nejaká lež, která je prostředkem nečeho docílit. Jiný můj kamarád v uvozovkách, s kterým se také stýkám a který pochází ze Syrie, ale není tak nábožensky založený (má ostatně za ženu Němku blondýnku, která šátek rozhodně nenosí) mi zase onehdy řekl, že stejně jednou Německo přestoupí na jejich víru... pokud ne násilně, tak prostě tím, že nás Němce ženskou plodností převálcují. Každá normální německá rodina má tak maximálně dvě děti, zatímco muslimové, viz fotky, které jsem loni fotil, aspoň dvojnásobvek. Pak už stačí jen tři generace a Němci tu budou v menšině.

Jak někteří moji stálí blogoví návštěvníci dobře ví, už roky před nimi na blogu varuji a kritizuji německé politiky, že proti tomu nic nedělají. Taková ta móda z Německa multikulturní stát udělat, se jim už teď, když je pozdě, pořádně mstí, jak dnes vidíte ze zpráv. Hilerovo úsilí ovládnout svět a nastolit nový řád teď převzali radikální musilové a máme se na co těšit. Už mnoho let muslimové zdarma rozdávají v německých ulicích korán (jak vidíte na mé fotce z Gelsenkirchenu) a mešity tam rostou jako houby po dešti. Taky často vybírají v ulicích příspěvky na sirotky v muslimských zemích a jde to samozřejmě na zbraně. Ta úlisnost muslimů nemá hranic. A pokud je k nim někdo kritický, je označen za nacistu a xenofoba. Jsou i dobře organizovaní. Jejich strategie je postupně Evropu ovládnout. A Češi mají zatím štěstí, že jich nemají tolik, jako ve Švédsku, ve Francii, nebo v Německu.



.


.


.


.




Potenciální radikální islámští bojovníci.

.

Proč už nestojím o velkou návštěvnost

17. ledna 2015 v 8:00 | pavel

Byly doby, kdy jsem měl velkou návštěvnost, až tisíc denně, a byl bych neupřímný, kdyby mne to tehdy netěšilo. Pochopitelně to nebylo tak zcela mojí zásluhou (přestože jsem publikoval aspoň jeden článek denně a to mi i zůstalo). protože, co si máme lhát, se o to zasloužilo mé členství v Autorském klubu, ve němž jsem byl skoro od samého počátku. To pak je člověk denně na první stránce blogu.cz a bylo by smutné, kdyby se u mne nikdo neukázal. Při čistce asi před rokem mně vyloučili (ani dodnes nevím docela proč a ani jsem se po tom nepídil) a bylo po tisícovek návštěv, přestože nějakých třista zůstalo. A taky mne blogování už ani tolik nebavilo. Moji staří kamarádi (a kamarádky) postupně taky odešli z blogu (hodně jich bylo vyloučeno i z AK jako já, třeba moje láska Bohunka) a už blog taky nebyl co dřív.

Ale abych se vrátil k tomu, proč už nestojím o tolik návštěv. Předně tu píši jen pro sebe (jako deník abych v tom neměl moc velký bordel) a navíc se mi ten život vně internetu (tedy i blogu) zalíbil víc a na blogování už nemám tolik času. Své kamarády a přátele už mám stejně jinde než zde na blogu a jistě si asi domyslíte kde... většinou na fb. Ale přesto blogu cz. za ně vděčím, protože většinu z nich jsem poznal právě tady a stále se mimo internet vídáme. Taky jsem omezil počet návštěv tím, že nové blogery nikde nehoním (což mnozí stále činí). Docela mi stačí, že pár věrných mi zůstalo a kdo příijde, kdo mne tu na blogu navštíví a nechá komentář, tomu i odpovím. No řekněte, mám já to zapotřebí, mit tisíc návštěv lidí, které neznám a se kterými se asi ani nikdy neuvidím? Jednak je mi důležitější kvalita, než kvantita a taky to má i další přednost. Tihle věrní, kteří se stále ke mně vrací, bývají na stejně vlně jako já (aspoň většina) a chovají se ke mně i ohleduplně a nesnaží se mne za každouu cenu prudit.
A aby tu nebyl jen text, tak tady máte fotky z tohoto týdne, když bylo v Praze krásně a zelená tráva.




Kostel Marie Sněžné a Františkanská zahrada, která není daleko od Václaváku.



.


.


.


.



Tady jsme vždycky s Klárkou sedávali, když jsem byli po Praze uchozeni a ta vytáhla blok a psala do nich své povídky.

I za Klárku vděčím blogu a abychom se dnes viděli už taky nepotřebujeme blog a internet.

A co říct na závěr? Neberme to tady na blogu tak vážně a milujme se.

.

Často si říkám, kolik těch tajemných osob chodí na můj blog a nenapíši jediný komentář

9. ledna 2015 v 19:42 | pavel

A tak si říkám, mohli by se mi konečně odhalit, abych věděl, kdo mne tu navštěvuje bez klepání... Já vím, mám tady každodenně dny otevřených dveří, ale přesto by mi mohli říct aspoň ahoj.




Po delší době, já a M., jsme se zase vydali na procházku kolem Hostivařské zahrady.




Vypadalo to tak, že konečně bude sněžit, ale záhy přestalo.




I tak to byla krásná relaxace.





Za celou dobu jsme nikoho nepotkali. Tady jen tajemná osoba zanechala střevíce a došla domů bosa.

.

 
 

Reklama