Jen tak

Den osvobození i pro Německo

8. května 2015 v 20:14 | pavel

Aspoň tak to v Německu ve zprávách říkají. Bylo poraženo Náci-Německo, ale Německo jako takové bylo osvobozeno... od nacistů. Podle toho bylo v Německu jen pár nacistů od který se německý lid nechal osobodit. Odpoledne jsem viděl docela zajímavý dokumentární film kde stálo, že většina i vlivných nacistů, kteří měli přímo na svědomí srovnání se zemí několika městeček ve Francii a Belgii (a vražd bezbranných civilistů) byli sice nejdřív odsouzeni k smrti, ale nakonec omilostněni a dožili se spokojeného stáří.




V ulicích se ale moc neslavilo a pokud ano, tak něco jiného. Byl normální pracovní den.




Tenhle pár měl taky jiné starosti než nějaké výročí.





Asi i pro plno Čechů je důležitější, že nemusí do školy a do práce a mají prodloužený víkend.

.

Proč jsou ty ženy uťáplý

28. dubna 2015 v 8:00 | pavel

Tedy nemožné a nejsou to jen muslimky. Když prodávám, mám čas pozorovat lidi na ulici a proto mi taky neujde jak se muslimky chovají na ulici pokud jdou se svými manžely. Buď jdou až za nužem, nebo aspoň o půl kroku zpátky (většinou za ruce s dětmi) a on vpředu kráčí jako král. A pak už je opravdu vzácnost aby muž držel svoji ženu za ruku. To by pak před ostaními muži asi ztratil tvář.



.



Ale jak jsem už předeslal, nejsou to jen muslimky, které mají malé sebevědomí a jsou ochotny se nechat od svých mužů komandovat a nedovedou se jim vzepřít. Často si říkám, že to asi mají v genech, nechat se mužům podvolovat a snažit se jim ve všem zavděčit. Často od nich například slýchám "Muž mne nikjam nevezme...", ale jsou nějaká věc, aby je manžel někam vzal? Jsou přece svobodné bytosti a mohou přece jít kam se jim zachce a ani se nemusí dovolovat jako malé děti "mohu tam? pustíš mne?" Jsou prostě sami proti sobě a většinou dostanou rozum až po ltrech když je ten muž zradí. Samozřemě nejste takové všechny, ale některé.



.


.



Tahle bude určitě emancipovaná a poslouchají ji i její psi.

.

Kdyby aspoň to světlo...

27. dubna 2015 v 11:50 | pavel

Zastavili jsme se v jednom malém americkém novogotickém univerzitním městečku, já šel něco málo nakoupit k jídlu a moje žena si mezi tím odskočila k Číňanovi (do restaurace) na záchod. Ale v tom jsem se probudil, byl to sen, šest hodin ráno, žena žádná, jídlo žádné a ani ta lednice, kterou tady v Německu taky nemám. V Německu otvírají obchody (kousek ode mne Penny) až v osm hodin, tak jsem si udělal kafe a čekal až otevřou abych si koupil aspoň pečivo.




Dnes jsem doma, takže vám aspoň ukáži pár fotek z ulice. Kurdky.



.


.



Jsou to jen takové momentky.





Nejezte před spaním čokoládu. Třeští mi hlava.

.

Ženy jsou moji andělé

19. dubna 2015 v 16:17 | pavel

Samozřejmě ne všechny, ale jen ty moje ženy jsou andělé, které mne ochraňují a o mne pečují. A snažím se jim to vracet aspoň pozorností, rád je vyslechnu, když nemohu jinak. Mona chodí ke mně ke stolu každý den, přinese mi vždycky i něco dobrého k jídlu, přestože jí to zakazuji a sousedka mi sama od sebe nabídla, že se mohu u ní osprchovat, když nemám kvůli pozastavení plynu v bytě teplou vodu. No nejsou to andělé?




Jeden jiný anděl, který by rád zachraňoval naše duše, včera chodil po ulici.

"Kdo věří na Ježíše a jeho pojme do svého srdce, obdrží věčný život."




Tohle byli taky takové andělíčci.




Tahle fotka je bohužel nepovedená, ale jak můžete vidět, včera večer kolem mne přešel anděl i se svatozáří.





Včera bylo na peší zóně pěkně narváno a tak jsem měl i dobré obchody.




Koupelna mojí sousedky.

Dneska mám konečně volný den a tak jsem se konečně dal i do úklidu bytu do zimě (tohle mi ty moji andělé nenabídli, ale nechci je zneužívat) a za chvíli si vyjedu na kole někam do přírody. Je tu krásné počasí a dokonce v úterý se má teplota vyšplhat až na 25 stupňů.

Abych nezapomněl, můj nejmilejší andílek je moje M., se kterou si aspoň mohu díky internetu denně psát.

.

Muslimky a muslimky...

15. dubna 2015 v 22:39 | pavel

... takový je mezi nimi rozdíl.

Ono je to vlastně podobné i u křesťanů. Někdo to myslí s Bohem vážně a jiný je prostě jen pokřtěný.



.


.


.




Tahle veselá holka, se kterou jsem si povídal, je taky Turkyně muslimka.

.

Máme někomu věřit?

3. dubna 2015 v 12:56 | pavel

Někteří lidé nevěří ani sobě, ale to tu nechci rozebírat. Jde mi o důvěru k nejbližším, přátelům, nebo rodině. Po nějakém čase se jim otevřeme, mnohé se jim svěříme, otevřeme jim nejen své srdce, ale i slabiny, které jinak na trh nenosíme. Jak už to v životě bývá, potřebujeme se někomu svěřit (a je to od slova věřit, že to nebude jednou proti nám použito) a jaké je potom naše rozladění, že zrovna ti, za které bychom dali ruku do ohně, nás zradí.

Asi není nikoho, kdo by tu zradu nezažil. Už ve školce, nebo ve škole, jsme tu zradu na vlastné kůži někdy zažili, ale jsme nepoučitelní a důvěřujeme lidem stále... Nejhorší bolest ze zrady nakonec zažijeme od člověka s kterým jsme spojili mnoho let života a dojde k rozchodu. To opravdu bolí a přemýšlíme, jestli máme vůbec někomu ještě věřit. Ale nakonec na tu zradu zapomeneme a věříme dál.

Své osobní zkušenosti tady rozebírat nechci, nakonec by to tu bylo taky zneužito, ale mám pár kamarádek, které taky tu zradu svých protějšků zažily na vlastní kůži a možná i samy se na té zradě podílejí. Když jde "o život" (a o život ani většinou nejde), lidé se většinou před ničím nezastaví. A všechno, co se jim hodí, hned taky použijí.



.



Park pod Hradem Na valech je už po zimě otevřený.

Nejlépe je opravdu věřit jen sobě. Co myslíte?

.

Den štěstí

21. března 2015 v 9:00 | pavel

Jak někteří víte, včera byl den světového štěstí a každý z nás vnímá štěstí podle svého založení jinak. Shodou okolností jsme mohli pozorovat i zatmění Slunce, takže i to nás obšťastnilo. Samozřejmě to největší štěstí je asi pro každého zdraví, vnitřní vyrovnanost a pocit, že má vás někdo rád a vy jeho. Když máme to štěstí, že je nám to dáno, můžeme mluvit jen o štěstí. A pokud mohu mluvit o sobě, ani já si včera nemohl stěžovat. Přítelkyně mne chtěla potěšit a tak připravila obědu její oblíbené jídlo a tedy vlastně současně potěšila i své chuťové buňky. Tím ovšem nechci říct, že jídlo je moje jediné štěstí a potěšení.




Na foťáku jsem nenašel program ztmavení, aby vyšlo to zatmění, tak tu máte aspoň to zářící Slunce.



.


.


.



Podvečerní procházka při západu slunce a tak jsem si říkal, že to vlastně byl i den Slunce.




Tihle jsou taky určitě šťastní a myslím, že jsou dokonce štěstím bez sebe.





A dnes je první jarní den a tak by snad i měl být dnem lásky, ne?

.

To tu ještě nebylo - Zemana můžete vyhrát v tombole a fotoshooting s Dominikem Haškem

15. března 2015 v 9:00 | pavel

Jistě jste někde četli nebo viděli, že některé celebrity občas nabídnou den v jejich společnosti a výtěžek pak jde na nějakou nadaci, jindy zase holka v internetu nabídne své panenství a v Německu dokonce jeden homosexuál i svoji smrt... a jak se zdá, Zeman ani v tomhle nechce být pozadu - a můžete si ho i s jeho manželkou, pokud si koupíte los, vyhrát v tombole - a povečeřet s ním. Abych to celé upřesnil, má to být 20. března jeho první reprezentační ples a pokud máte zbytečných pár tisíc, budete tam vítáni.




Tu večeři se Zemanem si sice rád odpustím, ale ten článek mne převedl k zamyšlení jestli je vůbec vhodné, aby se sám prezident nabídl jako hlavní výhra večera. Všichni sice víme jak je sebestřenej a jak hodně si o sobě myslí, že by někdo rád s ním povečeřel a jistě by se pár jeho zapálených příznivců i našlo, ale dokážete si představit, že by takový krok udělal jiný prezident a snížil by tak svoji vážnost?





A co taková večeře s Dominikem Haškem? Bohužel ta nebude, ale na Staromáku jsem ho viděl při fotoshootingu.




.


.




Doufám že je to Hašek. Poznáte na fotce i jiné známé osoby?

.

Sekty a Ordinace v růžové zahradě

26. února 2015 v 8:00 | pavel

Na seriály v televizi se nedívám, ale musím se přiznat, že mne zaujala ta Ordinace, protože se v posledních dílech tam objevila kartářka Melisa, které se povedlo svést á vymýt mozek primáři Mázlovi. Kdo se na to nedíval, ta podvodnice získala důvěrné informace od jeho bývalé milenky a tak bylo pro ni snadné získat jeho důvěru a ten ji nakonec začal i věřit. A co ho čekalo? Tahala z něho prachy, typické pro tyhle kejklíře, kteří se před ničím nezastaví a obchodují s dušemi důveřivých lidí.

A co má s tím společného moje bývalá žena? Ta taky naletěla na jednu podvodnici, tentokrát tzv. "svatou matku", která ji zase slibila, že ji vylepší karmu a najde jí cestu k Bohu (připomínám, že moje žena byla bez vyznání). A ta, stejně jako Mazl, nakonec podlehla. Obecný názor lidí, kteří nemají se sektami zkušenosti je ten, že takovým gurům jen podléhají lidé bez lásky bližních, nespokojení sami se sebou, opustění (taky jsem takové názory tady četl) a proto tu spásu hledají kde se dá ... a to není docela pravda. Rozhodně tihle svedení nejsou hloupí neinteligentní lidé (poznal jsem v té sektě jednoho slovenského profesora, lékařku, podnikatele - ten jí dokonce věnoval několik milionů) a tak se musím i mé bývalé v tomhle případě zastat. Je to postupný proces tomu podlehnout a ti důvěřiví lidé, jako ten Mázl z televize, se dostanou pak tak daleko, že těm kteří je varují a všemi prostředky se snaží dokázat ten podvod, začnou nadávat a obviňovat je, že jsou to oni, kteří nemají v hlavě všech pět pohromadě. To mi často říkala moje žena: "... o tom se nemíním s tebou bavit, jsi hlupát, ničemu nerozumíš, nejsi na takové výši, abys to pochopil..." Je pak je skoro zárak, když někteří lidé ty podvodníky prohlédnou a ty jejich sekty opustí. Některé osobně znám a musím jen dodat, že dodnes nejsou z toho tak docela venku, narušílo to jejich psychiku a už nikdy nebudou z toho všeho vyléčeni. Ty následky jsou z každého jejich projevu vidět.

Včera jsem to šel raději s kamarády do hospody spláchnout a to bych nebyl já abych nepřidal malou fotodokumentaci.



.


.




Nevěřte nikomu kdo se považuje za božího prostředníka a věřte jen svému zdravému rozumu.

A víte kde najdete zdravý rozum? Budete se divit, v pupíku, ten vám vždycky poradí.

.

Bublinková vana pro dva a proč krásné baculky drží dietu

23. února 2015 v 11:25 | pavel

Ještě mne napadlo, že to podstatné u Julie, proč jsem tam v deset přes celou Prahu jel, jsem vám neřekl. Byla to právě ta bublinková vana pro dva, která tam na mne čekala. Pro mne, majitele sprchy, je je pokaždé lákadlo, kterému prostě neodolám. Ten její černý kocour, stydím se, je pak až na druhém místě.




Julie je taky tak trochu baculka a přesto jsme se do té její vany vešli v pohodě oba a k tomu ty bublinky, to se může každému, kdo tu vanu nemá, jen zdát. Julie, jak jsem si během večera všiml, odbírá časopis Dieta a tak mi nedalo do něho nahlédnout. No řekněte, nejsou tyhle ženy krásné a přesto touží zhubnout? Prý do plavek. Ať jdou tedy raději na nudy pláž, FKK. Budou tam hvězdy a pro každého muže to bude nezapomutelný zážitek.



.


.


.


.




Ten její kocour nám nedal pokoj ani v posteli. Lítal tam jako ďábel.

.

Prominentní děti

20. února 2015 v 9:35 | pavel

Některé dítě se narodí do "zlaté kolébky", jiné na "smetiště" a kde je to spravdlnost, pomyslíme si. Mystici a duchovní učitelé mají pro to i vysvětlení. To dítě, když čeká na narození, si vybere takové rodiče jak samo v mininulém životě žilo, tedy podle svých zásluh, tedy karmy. Pak už záleží jen na nás jak se buď z toho smetiště vyhrabeme, nebo napak nevyužijeme dobrého startu a skončíme jako hajzlíci. To mi jen prostě tak napadlo u těchto sladkých holčiček, jak asi jednou skončí. Fotky jsou z kanevalu v Praze minulý víkend.



.


.


.


.


.




Jak je to s vámi? Ze smetiště nebo ze zlaté kolébky?

.

K Valentinu - Labutí láska až za hrob

14. února 2015 v 9:00 | pavel

A taky věrnost. Shodou okolností, když jsme si včera vyšli opět k Hostivařské přehradě, byli jsme svědky labutího páru (jak je známo, jsou symbolem věrné lásky) který si pochodoval napříč celým zamrzlým jezerem. Labuťák napřed, pozorně zkoumal pevnost oné lední plochy a jako milá krásně a po celou dobu cupitala za ním. Byl to na ně opravdu nádherný pohled a M. si ho mlčky užívala a já je zatím fotil. Nikde široko daleko žádná labuť, jen oni. Symbolické, milenci jako my dva na břehu. A třeba šli někam slavit Valentina.



.


.


.


.


.



Nechápu proč lidé toho Valentina zavrhují jen proto, že je tzv. americký... To komunistické MDŽ, kde se chlapi na podnikových oslavách jen ožrali, zdá se vám jako svátek lepší? Aspoň si muži aspoň dnes vzpomenou, že mají doma ženu (kterou většinou zanedbávají) a přinesou jí aspoň tu kytku... Ta nakonec potěší každou ženu a M, byla za ten brambořík (řezané květiny nekupuji, protože jsou už prakticky mrtvé) taky ráda. Navíc to nebylo formální, jak to obvykle bývá.



.



Sváteční oběd s pohankovou kaší, ale však víte, jsem vegetarián, ale M. ji má opravdu ráda.



.




Tak holky, krásnej Valentin a klidně ho slavte, i když je americkej. Aspoň dnes bude ten váš chlap na vás milej.

.

Taky jsem takovej akumulátor

10. února 2015 v 8:00 | pavel

Možná někteří z vás včera sledovali ten film v televizi na dvojce. Akumulátor. Ten film byl o mě, jen jsem v něm nehrál. Ale abych nepředcházel. Dagmar, už jsem tady o ní psal, se mi zase přihlásila, dala si docela dlouhou pauzu, že by mne opět ráda viděla. Tak jsem ji pozval k sobě na kávu, ale chtěla čaj s mlékem. Bylo hezké ji znova vidět a hned se ptala, co jsem zase napsal. Před měsícem opravdu vyšla kniha o vltavínech, ale byl jsem tentokrát jen její spoluautor. Ukázal jsem jí tu knihu, jak můžete vidět na fotkách. Dagmar byla tentokrát celá zesláblá a znavená, taky pokašlávala, navíc ji bolela páteř za krkem a tak jsem se na její krk podíval. Jak už jsem tu taky psal, mně stačí na ta místa jen přikládat ruku a ta vysílá energii, která je hojivá. Netrvalo ani moc dlouho, ale zatmělo se ji v očích a málem mi chudinka omdlela.

Já o tom nadbytku mojí energie vím, ale tentokrát jsem to asi přehnal. Například moje M. jakmile ji vezmu do náručí, tam je ten můj dotek ještě inenzivnější, snad mi rozumíte, je hned celá rozpálená a skutečně hoří jako kamínka, přestoře moje ruce zůstávají chladné. Dagmar je navíc hodně subtilní, takové peříčko, takže moc nevydrží. Když se jí udělalo lépe, prozradila mi, že má už skoro obavy mne vidět a setkat se se mnou, protože zatím na každé naší schůzce, prý bez legrace, ji rozbolela hlava. Tak to by si nebylo dobré pro náš trvalejší milenecký vztah. Vždyť i moje ex trpěla neustálými migrénami a doufám, že ji aspoň teď v té sektě ty bolesti ustaly.



.



Nechtěla se fotit.

Večer jsem pak Dagmar vyprovodil k přítelkyni kde chtěla přespat. Měla v kabelce i noční košilku, kterou mi ukázala (že by snad pro mne?) a pak jsem tedy zavolal mojí M. Jak asi taky víte, před spaní si asi hodinku přes mobil povídáme. Jestli vás to zajímá, řekl jsem ji o Dagmar.





A nakonec k tomu tématu týdne. I taková bolest dokáže vyléčit bolest, což by mi mohli dosvědčit chirurgové.

A napadlo mi ještě něco jiného: Například bolest dokáže ženu vyléčit z chlapa. :D

.

Rackova svačinka

9. února 2015 v 12:55 | pavel

Láska přece, ta vyléčí každou bolest... ale když je nenaplněná, zrazaná a tudíš bolestná, dokáže nás pěkně potrápit a samou bolestí srdce onemocníme a stává se že i zemřeme. Proč je tu název? Jsem jako svatý František a miluji ptáčátka... a taky ty hladové i krmím. A odvděčí se mi, že mi pak stojí modelem.



.


.


.


.



Mějte se krásně a milujte se.

.

Zlobit se na sebe

8. února 2015 v 17:28 | pavel

Všichni se zlobíme na sebe, hlavně když se nám něco nepovede. Pak na sebe nadáváme, co jsme to za pitomci. Nebo když nám něco neleze do hlavy. Všichni to jistě znáte. Často je to víc bolestnější, než když se někdo zlobí na nás, protože nás zlobí to naše vlastní selhání. Dnes se na sebe zlobila moje kamarádka a měla potřebu se mi svěřit jaká je slepice (slepice chová její dědeček a nemá je pro tu jejich slepičí náturu ráda). Docela jsem ji i chápal, protože jsem se kdysi na sebe taky podobně zlobil (deset let mi trvalo poslat svoji ženu kvůli té její sektě do háje) jako ona zrovna teď. A proč se na sebe zlobí? Nemá odvahu se od svého muže odpoutat, i když dobře ví, že tím nic neztratí, ba naopak, najde svobodu. Kdykoli se s manželem vídí, on si neodpustí, aby ji nějak neponížil a neukázal jí jakou má nad ní převahu a to ji uvádí do ještě větší beznaděje. Abych tu zase nepsal nekonkrétně, jen malý příklad. Zavolala mu dopoledne jestli přijde na oběd a on jí odpověděl "Ještě nevím a proč bych tam chodil, jsi mi ukradená" a teď samozřejmě má ta moje kamarádka na sebe pořádnej vztek že mu vůbec zavolala a nahrála mu tak na smeč. A dobře ví, že takovou věc, doprošovat se, nebo aspoň zdání, že se doprošuje, udělá znovu. "Proč já kráva mu zase volala," jen řekne a rozbrečí se. Takto je člověk sám proti sobě. Zatímco se mučí, ten druhý si nejspíš libuje, jak to tomu druhému dal zase sežrat.

Ti dva žijí v odloučení od stolu a od postele, jak se říká, dva roky, ale nejspíš nenastal ten správný čas. Ta moje kamarádka není ještě tak daleko, že by se jí její muž i přes to jeho chování odcizil. Dobře ví, že to všechno už nemá žádnou cenu a že není naděje, že by se to mezi nimi nějak upravilo... a asi největší problém bude, že ho má stále na očích. Zlobí se na sebe, to je pravda, ale přitom ví, že jiná asi nebude. V poslední Reflexu se jeden člověk o tom docela lapidárně vyjádřil: "... má hrůzu z pouhé myšlenky toho druhého opustit a z následné samoty..." Já jsem měl štěstí a sílu jít do toho a nelituji. Pak ta svoboda a následné krásné uvolnění... Ale jak už jsem napsal, každý k tomu bodu musí dojít sám a druhý to za něho neudělá.




.

Chřipková epidemie, nelíbejte se

7. února 2015 v 8:00 | pavel

Však víte jak to s tou chřipkou je a kdo by se s ní chtěl spřátelit. Stačí jeden polibek a jste s ní v posteli. Jak někdo v metru zakašle, rychle popojdu aspoň o dva metry dál, což je minimální vzdálenost jak se tomu viru vyhnout. V metru, pokud nemusím, ani nejezdím a všechno raději obcházím pěšky. Chřipka mi i udělala škrt přes rozpočet. Všechny moje kamarádky jsou nemocné. Kdo čte pozorně moje články, nedávno jsem si tu stěžoval na moji kamarádku P., že není schopna rozumné komunikace a že je nespolehlivá když se máme někde setkat. Buď přijde pozdě, nebo nakonec ani nepřijde. Ale křivdil jsem jí a dnes ráno jsem konečně dostal její omluvný mail, který tu mohu ocitovat: "Od ponedělí mám chřipku, že se ani nemohu otočit na posteli a beru antibiotika. Asi umřu jak je mi blbě." A jí chudince jsem tady tak nadával. Jiná moje kamarádka Julie, má zase chřipku už od neděle a taky jsem s ním měl dojednané rande. Ještě štěstí, že jsem se s nimi nesetkal dřív, jinak bych v tom taky lítal a potil se teď v horečkách. Strážní andělé byli jako vždycky při mne.

Jsem sice teď doma sám a nudím se, ale s nima bych rozhodně neměnil. Pro jistotu jsem si nakoupil víc potravin, kdyby náhodou a o nějaké pomoci od kamarádek bych si mohl nechat jen zdát. To je pak člověk s tou chřipkou jak prašivej pes a každej se mu na hony vyhýbá. Taky jsem hned poslal Alence mail, s ní se mám v úterý vidět, abych ji varoval s dodatkem: "Do neděle se s nikým nelíbej..." A ona na to: "Ty taky ne..." A snad nám ta schůzka, držte nám palce, vyjde. S M.j jsem se sice líbal ve čtvrtek, ale jak se zdá, virový polibek to nebyl, protože se zatím cítím dobře. Včera večer však šla ale na maturitní ples a pokud ji tam políbí nějakej její student, může tu chřipku pořád dostat... a já to chytnu od ní v pondělí. Tu chřipku (i ty polibky) by měla ta naše vláda i s naším prezidentem Zemanem zakázat. Ten ale jistě bude proti chřipce imunní. Jak všichni víme, má v žilách víc lihu než krve a pokud by se líbal, tak jedině s Putinem.

Včera odpledne jsem si na procházce se Zdenou, věříte nebo nevěřte, polibek skutečně odřekl. Nejsem přece sebevrah. Ale než jsem stačil reagovat, políbila mne při rozločení na ústa sama. No nic, ukáži vám aspoň fotky z náplavky, jak jsme šli kolem. Docela mrzlo. Jestli ti svatebčané nedostanou chřipku, skončí v posteli se zápalem plic, nebo aspoň s nachlazením.



.




Tak co, riskujete svůj život a líbáte se? Ale na druhé straně polibek prý podporuje imunitní systém.

.

Některé mámy dokáží jít svým dcerám pěkně na nervy

6. února 2015 v 8:00 | pavel

Tentokrát to nejsou tchýně (však víte jaký je o nich předsudek), ale vlastní mámy, které si své dcery uzurpují jen pro sebe. Ale abych nepsal obecně, jak je mi tu často vytýkáno, uvedu tu pár příkladů, které mám od nich hned z první ruky. Plno již dospělých dcer, které mají často i vlastní rodiny a vlastní děti jsou od svých matek stále brány jako děti a jsou i všemožně peskovány. Nejhorší když žijí s již ovdovělou matkou ve společné domácnosti a mají ji, promiňte mi to slovo, stále, kam se jen hnou, za prdelí. Dobrý příklad je jedna moje kamarádka výtvarnice, která raději tráví celé dny na chatě, jen aby ji neměla stále na očích, neposlouchala ty její nekonečné řeči o ničem a mohla se spoustředit na svoji práci.

A proč o tom píši zrovna dnes. Včera jsme si opět s M. dopřáli procházku nad Hostivařskou přeharadou, taky jsme pořádně vymrzli, což je ostatně zdravé, ale M.musela ještě zpátky do práce a tak jsem se po cestě domů zastavil u Jitky v práci, abych se u ní zahřál. A ta byla zase od své mámy pořádně na nervy.... když ji nemohla mít u sebe, tak ji prudila aspoň telefonem. "Přijeď domů, je mi zle... " což Jitka slýchá od ní aspoň pětkát denně, jako by ji nestačilo, že s ní tráví skoro každé večery. Navíc i ten občasný sex ji máma nedopřeje.

"Měla bys být aspoň občas pevná," říkám ji, "a nenechat se mámou ovládat. Stejně ji na nakonec nic není, však víš jak to vždycky dopadne." "Já vím," odpoví mi Jitka, "ale je to moje máma a co když si něco udělá. Nechce brát prášky na uklidnění." Zkrátka a dobře tahle baba vyžaduje od své dcery stálou pozornost a péči, přestože je docela zdravá a dohromady nic jí neschází. Žije předsudkem, že dítě se má o mámu už ze samotného principu postarat, jelikož se o ni jako máma kdysi taky starala a udírala jí na nočníku zadek. Navíc, jak všichni víme, tihle staří lidé dokáží být naprosto nesnesitelní. Už to nejsou babičky od Boženy Němcové, ale baby, které jen všude remcají, vyvolávají hádky a jejich jediná starost běhat za slevami po obchodech. Ani moje M.to nemá se svojí mámou tak docela jednoduche, ale je to aspoň v mezích.



.



V dálce by měly být Hrdlořezy a Vysočany, dál i Prosek. Fotky nejsou moc povedené, je to zoomem.



.


.




Tak jak jste na tom vy holky se svými máminkami?

.

Měsíc za bílého dne a čokoládový koláč s pomerančem

5. února 2015 v 8:00 | pavel

Měsíc za bílého dne mne pokaždé fascinuje, i když toho dne bylo spíš do modra (modré nebe), a proč ne, když bylo i modré pondělí. V tom koláči byl vlastně taky měsíc, srpky pomeranče. Upekl jsem ho hned ráno, že bych mohl jím M. svést a překvapit, ale měla v práci kontroly nedřízených, takže na naši procházku jsem musel rychle zapomenout. Zašel jsem tedy s tím koláčem za Jitkou, ta sladkostem nikdy nepohrdne, a pak mne napadlo, když je tak krásný den, bydlí na Žižkově, vyjít si nahoru na Vítkov, kde jsem mohl obdivovat ten měsíc.




Nejdřív vám ukáži ten koláč, to byla jen taková moje improvizace, nikdy nic nevařím nebo nepeču podle receptů.

Hezky mi vykynul a vypadá docela dobře, co říkáte?



.


.



Ti lidé si mysleli že je fotím a ani nevěděli, jakou krásu mají za zády.

Lidé jsou prostě nevšímaví a kolem krásy často chodí bez povšimnutí. Co vy?

.

Proč mi ty holky to dělají

4. února 2015 v 8:00 | pavel

Abych předeslal o co mi jde, musím se někde odreagovat a blog je asi nejlepší místo, nejvíc mne dokáže rozpálit, rozčílit P., která nemá nejmenší smysl pro spolehlivost a zásadovost..., jedním slovem chová se jako rozmazlené dítě a nemá ohled na druhé. Ani dochvilnost a komunikace jí nic neříká. Klidně si se mnou domluví schůzku o půl osmé a už napřed ví, že dorazí až po osmé... a ani jí nenapadne napsat sms, nebo zavolat. Nebo taky nepřijde vůbec a v osm zavolá, že jí do toho něco přišlo. Mnohokrát jsem jí mluvil do duše a myslíte že to pomohlo? Je prý to už tak nějak její povaha. Jistě si v duchu říkate, proč jsem ji neposlal už dávno za to do háje, je fakt že jsem si to už kolikrát říkal, ale pokaždé příjde s takovým provinilým úsměvem... že se na ni nejde zlobit. A jinak to odčiní.

Asi není v té nesvědomitosti sama, některé ženy to mají zkrátka v genech, že není na ně spolehnutí. Není to dávno co za mnou chtěla v neděli přijet J., která bydlí za Prahou. Ví kde bydlím, tak prý mne po obědě prozvoní. Celé odpoledne jsem jen pro ni zálohoval a když se mi kolem třetí zdálo, že by už měla dojet, pro jistotu jsem ji zavolal. Řekla mi že po obědě usnula a hned jak si dá sprchu přijede. Nakonec nepřijela vůbec, protože jak položila mobil, usnula znovu a probudila se až večer. Nemohla mi říct hned, že se jí chce spát a nepřijede?

Právě naprostý opak těhle holek je moje M. Často si říkám, jestli to není jejím technickým vzděláním. Myslí prakticky a přímočaře jako chlap. Taky je spolehlivá a na minutu přesná. Když třeba máme rande a ví, že se pro něco může o pouhé dvě tři minuty opozdit, zavolá a omluví se. Nikdy se nestane aby někam včas nepřišla, to většinou se opozdím já než ona. Obvykle už pár minut předem na mne čeká. Taky je pravdomluvná a často někdy až moc ke mně upřímná. Já vím na co myslíte a co byste jistě řekli. Jestli to mám to celé s těma holkama zapotřebí, když mám tu M, která má všechny klady, které ony postrádají. Ty holky jsou jak kočky a mám snad k nim předsudky? Však víte jaké kočky jsou. Mají svoji hlavu a nenachají se hned tak snadno ochočit.




-
Taky jste takové kočky?

.

Jak se bránit předsudkům

3. února 2015 v 8:00 | pavel

Upřímně řečeno, předsudky asi moc moc netrpím, nýbrž spíše jsem jejich obětí. Například když si na mne ve škole zasedla jedna učitelka. Ať jsem se snažil sebevíc, vždycky jsem byl v jejích očích lempl a to se taky vždy projevilo na mém vysvědčení. Jiná předpojatá žena (zajímavé, že to jsou obvykle ženy) byla jedna blogerka a snad se v tomhle článku i pozná. Pořád mne na blogu kritizovala, že fotím po ulicích lidí a omezuji tak jejich soukromí a tak mne napadlo, že bych ji mohl pozvat na malou procházku a mohla by mne aspoň lépe poznat, jakej darebák tedy skutečně jsem. Samozřejmě jsem hlavně chtěl poznat i ji. Dlouho odolávala, v žádném příladě mne nechtěla vidět, dobře si prý dovedla představit jak takhle chodím po městě s foťákem a snažím se za každou cenu nějakou fotku urvat, ale nakonec jedné soboty svolila.

Na schůzku přišla hezká štíhlá holka (čekal jsem nějakou zakyslou babu), taky s foťákem, aby si mne vyfotila, kdybych náhodou přes její zákaz fotil já ji, víte přece, že se nerad nechávám někým fotit, a tak jsem nakonec i svolil. Takhle jsme se vzájemně jistili. Nakonec to byla moc hezká procházka, nebyla jediná, a protáhla se toho dne dokonce až do půlnoci. Byli jsme na Petříně, u labutí na náplavce, ale nezajímavější bylo, když jsem šli nahorui na Hrad a na schodech byla zrovna jedna svatba. A víte co tahle holka řekla? Co jiného než "vyfoť je".

A teď jsme právě tam, co jsem tímhle článkem chtěl říct. Když má někdo k vám předpojaté výhrady a předsudky, nejlépe se s ním setkat a umožnit mu, aby vás mohl osobně poznat a vy se mu i můžete upřímně otevřít. Pokud to není blb, začne vás aspoň akceptovat a někdy se můžete stát i přáteli.

Sám osobně opravdu nejsem k lidem předpojatej a nemám k nim přesudky. Klidně se zastavím třeba s bezdomovcem a dokonce vám řeknu proč. Rád poznávám lidí, i když ženy v nich převažují. A teď mi zrovna napadá, že opravdu jsem k někomu předpojatý a vůči němu mám předsudky. A dokonce ještě dřív, než se stal presidentem. No přece k Zemanovi. Ale ten asi o procházku se mnou nejspíš stát nebude.




Ale ukáži vám aspoň pár fotek. V neděli jsem byl u Vltavy a byla zase krásná obloha.



.



A podívejta jak na náplavce byly stromy plné holubů.




Na Karlově mostě jsem se pak zastavil s Pavlou, která tam ve stánku prodává.

Tu vám ale neukážu, protože měla na puse opar a nechtěla se fotit.

No řekněte, není to nebe nádherné?

.
 
 

Reklama