Jen tak

Když padne na Palmovku bomba

30. ledna 2015 v 20:16 | pavel

Aspoň tak to vypadá na Palmovce a pokaždé, když tam přesedám, podivuji se proč město s tím místem nic nedělá. Pro nepražáky Palmovka je v Praze a je tam stanice metra. Aspoň to její okolí by tam mělo být přívětivé. Dokonce i synagoga, která tam stojí, je opuštěná a nejspíš se o ni nikdo nestará. Vypadá to tam fakt tristně už roky, ale když jsem tam před pár dny opět přesedal, byl krásný den... a tak jsem si říkal, že někdy stačí jen modrá obloha a aspoň na fotkách všechno je docela jinak.



.


.



Tyhle tři fotky jsou před týdnem a ty následující v tomto týdnu, když svítilo sluníčko.



.


.


.


.



Palmovka není ani tak daleko od centra Prahy, po ní ještě následuje šest stanic metra.

.

Psa vyhodíš dveřmi ven a vleze ti zpátky oknem

28. ledna 2015 v 21:56 | pavel

Malý dodatek k předešlému článku. Dnes jsem kamarádce sám zavolal, protože jsem měl obavy jak tu rodinnou katastrofu nese, ale byla s tím stavem, že je konec jejich manželství, docela smířená. Vyhodila ho z domu, že ho už nechce vidět, ať ji neotravuje a ponechá ji konečně svobodu. Docela se ji dokonce ulevilo, že to má konečně za sebou a že to ani nebylo těžké. Dříve po takových hádkách celé noci probrečela, ale tentokrát kupodivu spala jako zabitá.

Nicméně její manžel se odpoledne znovu u ní doma objevil a tvářil se jako by ani ten včerejší večer nebyl, ten jejich konečný rozchod, ale jen její "hysterie" a na něm je aby ji to odpustil. "Tak vyber si vlastně co ten chlap chce..." řekla mi. Takhle by mu to bylo každopádně pohodlnější. U mne povečeřet, skutečně mu dala jíst, a odjet na noc za milenkou. Každopádně je tentokrát rozhodnutá, že s ním už nadobrou končí a vlastně i její děti ji v tom podporují.




Takový čuně z procházky s mojí M.

.

Vyber si, to se lehko řekne...

27. ledna 2015 v 8:00 | pavel

... když každá je jinak krásná a přitažlivá.

Tady vám ukáži tyhle kytičky ze zahradnictví v Praze v Malešicích, kde jsem včera byl, ale myslím tím hlavně ženy.



.


.


.



To zahradnictví je současně i botanická zahrada na svahu hory Tábor vysoké 460 metrů nad mořem. Byl jsem tam procházce dopoledne sám, dokud neskončila M. práce a ani jsem nevěděl, co mne čeká. Prostě jen věděl, že v té pražské čtvrti ještě nikdy nebyl (v Praze je stále co poznávat) a proto jsem se tam i rozjel. Kromě té zahrady je tam i zámeček, přilehlý park a rybník.

Fotky odtud vám ukáži přístě, ale ještě k těm ženám. Je fakt a to snad víte, že mám víc kamarádek, ale je to opravdu těžké říct "vyber si jen jednu jedinou" a v ní najdeš všechny ostatní. Mohl bych je ještě přirovnat, když ne ke kytičkám, tedy k zákuskům. Můžete říct, ten budu jíst až do smrti a nedostanu chuť na žádnej jinej? Vždyť každá žena má nejen jinou krásu, ale i vůni, chuť a charakter... a věřte, nebo nejvěřte, úplně nejkrásnější. právě v těch jejich rozdílech, je poznávat.

.

Kudlanka nábožná aneb zakázat si novou kamarádku prostě neumím

25. ledna 2015 v 14:32 | pavel

Jak jsem k té kudlance přišel, to vám neřeknu,. ale zkrátka dobře pozvala mne k sobě do kanceláře na kafe. Pracuje v jedné zahraniční firmě jako sekretářka a nejsíš její nejhlavnější činností je vařit kafe a to dělá skutečně znamenitě. Pochopitelně jsem i ten svůj "zálet", pokud by se tomu dalo říct, oznámil i mojí M. a ta neměla proti tomu nic, spíše naopak, protože jak už jsem tu psal, nic si nezakazujeme. Ale teď jen k té docela hezké kudlance.

Vztah v jejím manželství už tolik nefungoval, jak by si mohla přát a tak zatoužila po nějakém dobrodružství. Jako na zavolanou ozvala se jí ozvala láska ze studenských let (stará láska přece nerezaví), dala si s ním schůzku, která, jak se dalo čekat, vzala docela rychlý spád.... Nakonec se jejich nevěra provalila na obou stranách a oba se nakonec vrátili ke svým protějšům, kteří je vzali na milost.

Někdo nemá odvahu řešit manželské problémy razantně, jako třeba moje některé přítelkyně, ale tahle žena je jejich pravý opak. S neláskou, nebo lhostejností od partnera se zkrátka nedokázala smířit a tak si záhy našla nového milence... a zase z deště pod okap, jak to často bývá. Tentokrát to doma řekla a k novému příteli se přestěhovala. Ten ovšem brzy onemocněl a zemřel, takže se opět ke svému muži vrátila.

Já vím, na tom jejím životním příběhu není vyjímečného. Jednou je to muž muž, který opustí pro jinou manželku, jindy žena, tedy žádná chudinka (někdo tu kdysi napsal, že mám za přítelkyně jen zhryzené ženy, tedy chudinky,což není pravda), ale co mne na tom všem nutí k zamyšlení, že člověk si stanoví nějaký řád (jako třeba náš ortodoxní zemský rabín) a přijde zalíbení (a nakonec i posledlost po lásce) a všechno vyjede z kolejí. Člověk stále hledá lásku, kterou zrovna u druhého necítí a když ji najde, nebo má aspoň pocit, že ji našel, obětuje pro ni všechno, riskuje a nehledí na to co tím ztratí. Přehodnotí všechno, i své názory. Láska ospravedlnění vždycky najde. Co taky člověk v živote jiného má než lásku a její naplnění.





To je to kafe, které jsem od ní dostal, ale jak ta kudlanka vypadá vám samozřejmě ukázat nemohu.

.

Nejlepší obchody mají výrobci svíček

24. ledna 2015 v 9:00 | pavel

Snad jste si toho sami všimli, český národ je poslední roky svíčkovej. Začalo to po smrti Václava Havla, pak následovaly výročí, taky Palach a naposledy francouzské velvyslanectví po té vraždě redaktorů CHARLIE HEBDO. Lidé prostě milují svíčky a každá příležitost je jim vhod. Zprvu je to takové davové nadšení, každý musí zapálit aspoň jednu svíčku a nechat se při tom vyfotit, ale stačí když uběhnou dva tři dny, rychle na to zapomenou a čekají na další příležitost... a někdo to pak v tichosti odklidí.

Místo těch svíček, aspoň já si myslím, měli bychom se tím vším raději zamyslet a jednat, aby se takové tragedie už neopakovaly. Vzpomeňte na tu dobu po smrti Palacha. Taky celý národ povstal, taky samé svíčky, byl zorganizován velkolepý smuteční průvod, podobně i po smrti Havla, a nakonec jejich odkaz upadl docela k zapomnění. Po Palachovi normalizace, po Havlavi na Hrad Zeman. A podobně to asi bude i s těmi radikálnímiu muslimy... za nějaký čas už to nebude aktuální, politici toho mnoho neudělají a Evropa nakonec stejně padne do jejich rukou. A pak si aspoň zapálíme ty svíčky.



.


.


.




Všichni jsou najednou Charlie. Ale ruku na srdce, vždyť to vážně nikdo nemyslí.

.

Zákazy jsou proto aby byly porušovány

23. ledna 2015 v 8:00 | pavel

To jistě všichni znáte, jinak by nebylo na světě tolik zločinů. Každý jsme za život porušili pár zákazů už jako děti a roste to s námi do dospělosti. Já třeba, i když jsem křesťan, fotím v kostele i když je to zakázáno a to si i Bohem klidně vyřídím, protože ten zákaz tam nenapsal on, ale nejspíš kněz nebo kostelník. Prodávají pohledy (a nenapadlo vás, že ty fotky na ty pohledy musel někdo fotit?) a mají pak menší zisk. Pokud se tím zamyslíme, za den porušíme tolik zákazů, že si to ani neuvědomuje. Jdeme na červenou, když nevidíme policajta, zapálíme si na zastávce, teď mi nic zrovna nenapadá, ale je toho prostě hodně. Ale pokud to nikomu očividně neublíží, tak se na já dívám, je to docela v pořádku. Nenechme se nesmyslnými zákazy (někdy i smyslnými) omezovat.

Nejen úřady, ale hlavně lidé rádi zakazují a dokonce někdy i sobě... a pak se diví, že si přivodí žaludeční potíže. Jsou sami proti sobě. Neumí se uvolnit a odpoutat. I já jsem si dříve ledacos zakazoval a teď vidím, jaký jsem byl hlupák. Stálo mi to za to? Často si něco zakazujeme s ohledem na ty druhé a odvěčí se nám něčím podobným? Ani náhodou. Mohu-li k těm zákazů říct něco osobně, s M. jsme se dohodli, že si nic nebudeme zakazovat a taky se nehádáme a žijeme si jak v ráji. Proč si taky vzájemně něco zakazovat, když jsme v jádru svobodní (a neměli bychom si patřit) a za všechno si nakonec jen sami zodpovíme. Možná si někteří myslíte, že tu plácám nesmysly, ale řeknu vám to ještě trochu jinak. Je jistě hodně lidí, kteří si mnohé s ohledem na své bližní zakazují (takže si berou svobodu). Je to sice mravní a chvílihodné, ale právě tito lidé pak mají sklon jiným zakazovat a taky rádi druhým všechno zakazují... a za následek jsou pak jen hádky, rozepře a nakonec i rozvraty rodin. Dejme druhým co bychom rádi přáli i sobě. Život bez zákazů, tedy volnost a svobodu.




.




Co myslíte, budou si i tihle novomanželé něco zakazovat? Samozřejmě že ano.

.

Když se dva zaměstnanci v baru nudí

19. ledna 2015 v 9:24 | pavel

Včera jsme si s M. zase vyšli do noční Prahy a byla docela opustěná. Jestli to bylo zimou, nebo turisté po víkendu odjeli, to se dá těžko říct, ale nebylo skoro vidět člověka a tedy ani v barech. A do jednoho jsme výlohou také nahlédli.




Co by tomu asi říkal majitel toho baru. :D




Jistě víte, že v minulách dnech bylo výročí upálení Palacha a tak u Václava byly svíčky jako jeho ležící tělo.




Počasí dnes moc hezky nevypadá, ale přesto vám přeji hezký den.

.

Nevěř muslimům

18. ledna 2015 v 9:00 | pavel

Tohle mi ve své slabé chvilce řekl můj kamarád, sám muslim, který je věřící a skutečně se čtyřikrát denně modlí. Pochází z Egypta a žije již pár let v Německu a podniká. Napsal jsem kamarád, protože se s ním už pár let vídám, je milý a ochotný, někdy mi v obchodě i zaskočil, když jsem si potřeboval něco vyřídit, ale ruku bych za něj nedal. Doslova mi totiž řekl, že "musilmové mají dovoleno v zájmu víry lhát", protože víra je jim víc svatá než nejaká lež, která je prostředkem nečeho docílit. Jiný můj kamarád v uvozovkách, s kterým se také stýkám a který pochází ze Syrie, ale není tak nábožensky založený (má ostatně za ženu Němku blondýnku, která šátek rozhodně nenosí) mi zase onehdy řekl, že stejně jednou Německo přestoupí na jejich víru... pokud ne násilně, tak prostě tím, že nás Němce ženskou plodností převálcují. Každá normální německá rodina má tak maximálně dvě děti, zatímco muslimové, viz fotky, které jsem loni fotil, aspoň dvojnásobvek. Pak už stačí jen tři generace a Němci tu budou v menšině.

Jak někteří moji stálí blogoví návštěvníci dobře ví, už roky před nimi na blogu varuji a kritizuji německé politiky, že proti tomu nic nedělají. Taková ta móda z Německa multikulturní stát udělat, se jim už teď, když je pozdě, pořádně mstí, jak dnes vidíte ze zpráv. Hilerovo úsilí ovládnout svět a nastolit nový řád teď převzali radikální musilové a máme se na co těšit. Už mnoho let muslimové zdarma rozdávají v německých ulicích korán (jak vidíte na mé fotce z Gelsenkirchenu) a mešity tam rostou jako houby po dešti. Taky často vybírají v ulicích příspěvky na sirotky v muslimských zemích a jde to samozřejmě na zbraně. Ta úlisnost muslimů nemá hranic. A pokud je k nim někdo kritický, je označen za nacistu a xenofoba. Jsou i dobře organizovaní. Jejich strategie je postupně Evropu ovládnout. A Češi mají zatím štěstí, že jich nemají tolik, jako ve Švédsku, ve Francii, nebo v Německu.



.


.


.


.




Potenciální radikální islámští bojovníci.

.

Proč už nestojím o velkou návštěvnost

17. ledna 2015 v 8:00 | pavel

Byly doby, kdy jsem měl velkou návštěvnost, až tisíc denně, a byl bych neupřímný, kdyby mne to tehdy netěšilo. Pochopitelně to nebylo tak zcela mojí zásluhou (přestože jsem publikoval aspoň jeden článek denně a to mi i zůstalo). protože, co si máme lhát, se o to zasloužilo mé členství v Autorském klubu, ve němž jsem byl skoro od samého počátku. To pak je člověk denně na první stránce blogu.cz a bylo by smutné, kdyby se u mne nikdo neukázal. Při čistce asi před rokem mně vyloučili (ani dodnes nevím docela proč a ani jsem se po tom nepídil) a bylo po tisícovek návštěv, přestože nějakých třista zůstalo. A taky mne blogování už ani tolik nebavilo. Moji staří kamarádi (a kamarádky) postupně taky odešli z blogu (hodně jich bylo vyloučeno i z AK jako já, třeba moje láska Bohunka) a už blog taky nebyl co dřív.

Ale abych se vrátil k tomu, proč už nestojím o tolik návštěv. Předně tu píši jen pro sebe (jako deník abych v tom neměl moc velký bordel) a navíc se mi ten život vně internetu (tedy i blogu) zalíbil víc a na blogování už nemám tolik času. Své kamarády a přátele už mám stejně jinde než zde na blogu a jistě si asi domyslíte kde... většinou na fb. Ale přesto blogu cz. za ně vděčím, protože většinu z nich jsem poznal právě tady a stále se mimo internet vídáme. Taky jsem omezil počet návštěv tím, že nové blogery nikde nehoním (což mnozí stále činí). Docela mi stačí, že pár věrných mi zůstalo a kdo příijde, kdo mne tu na blogu navštíví a nechá komentář, tomu i odpovím. No řekněte, mám já to zapotřebí, mit tisíc návštěv lidí, které neznám a se kterými se asi ani nikdy neuvidím? Jednak je mi důležitější kvalita, než kvantita a taky to má i další přednost. Tihle věrní, kteří se stále ke mně vrací, bývají na stejně vlně jako já (aspoň většina) a chovají se ke mně i ohleduplně a nesnaží se mne za každouu cenu prudit.
A aby tu nebyl jen text, tak tady máte fotky z tohoto týdne, když bylo v Praze krásně a zelená tráva.




Kostel Marie Sněžné a Františkanská zahrada, která není daleko od Václaváku.



.


.


.


.



Tady jsme vždycky s Klárkou sedávali, když jsem byli po Praze uchozeni a ta vytáhla blok a psala do nich své povídky.

I za Klárku vděčím blogu a abychom se dnes viděli už taky nepotřebujeme blog a internet.

A co říct na závěr? Neberme to tady na blogu tak vážně a milujme se.

.

Často si říkám, kolik těch tajemných osob chodí na můj blog a nenapíši jediný komentář

9. ledna 2015 v 19:42 | pavel

A tak si říkám, mohli by se mi konečně odhalit, abych věděl, kdo mne tu navštěvuje bez klepání... Já vím, mám tady každodenně dny otevřených dveří, ale přesto by mi mohli říct aspoň ahoj.




Po delší době, já a M., jsme se zase vydali na procházku kolem Hostivařské zahrady.




Vypadalo to tak, že konečně bude sněžit, ale záhy přestalo.




I tak to byla krásná relaxace.





Za celou dobu jsme nikoho nepotkali. Tady jen tajemná osoba zanechala střevíce a došla domů bosa.

.

Polyamorie - nový trend

5. ledna 2015 v 8:00 | pavel

Polyamorie, pro ty, kteří to slyší poprvé, je vztah kde má muž či žena více než jednoho partnera a všechny strany jsou s tímto stavem věcí srozuměny. Tomu je věnovám článek v posledním Reflexu a to jsem dosud netušil, že jsem takový milovník nového trendu... že jsem tak pokrokový. Samozřejmě, není to vhodné pro každého. Člověk musí být otevřený a pravdomluvný, nic nezatajovat a taky všem dopřát to samé, co sám od jiných vyžaduje. Taky nesmí být žárlivý, vlastnický a rád se s každým o vše podělí. Musí taky v klidu obstát předsudkům a útokům monogamních lidí, kteří jsou přesvědčeni, že je to nemravné a zavrženíhodné. Na rozdíl od pevného svazku, to mi snad neupřete, je to svobodné rozhodnutí nesobecky sdílet každou slast a potěšení a tedy se i o to podělit. Jen v USA je podle statistik víc jak půl milionů polyamorických párů a dokonce i v Čechách se jich pár najde. Třeba Karel Janeček s přítelkyní Markétou a i Miloš Kopecký byl takový průkopník.

Abych tu nemluvil jen o jiných, měl bych se k té polyamorii přiznat i já... však to už tady i všichni víte. Moje přítelkyně to skutečně o sobě vzájemně vědí a nijak to neřeší a pochopitelně, pokud kromě mne mají nějaké milence (některé z nich jsou i vdané, tedy manžele) neřeším to ani já a ani se nesnažím něco o nich dopátrat. Díky tomu že jsme k sobě upřímní a pravdomluvní, můžeme se v pohodě domluvit kdy a kdo zrovna má čas a nemáme potřebu lhát a na něco se vymlouvat. Má to i tu přednost (zejména u mne, když do druhého dne zapomenu co jsem někomu řekl) že ty nepravdy si nemusíme pamatovat a uchováváme si i čistou mysl. To je taky jistý druh svobody. M. se dokonce těmi mým peripetiemi s jinými kamarádkami i baví.. a ráda si druhý den všechno poslechne. Jestli jí to vzrušuje, nebo ne, to nechám na ni, ale jedno vím, že mi to přeje, stejně jako já všechno přeji jí.



.



Jen pár ilustračních fotek, aby tu nebyl jen ten text.

Každopádně, celkem vzato, ať se jedná o "mono" nebo "poly", svět trpí nedostatkem lásky, je tu jen závist a nenávist, a ta je právě ten největší dnešní problém. Proto se i bez předsudku, kde to je jen možné, milujme.

.

Vánoce ve znamení kašle

4. ledna 2015 v 19:24 | pavel

Kašel není rozhodně nic příjemného, ale taky se to dalo přežít. Začalo to v době Adventu zánětem čelních dutin a pak se mi to začalo uvolňovat do plic, čehož následkem byl dlouho trvající kašel. Při té příležitosti se mi vybavila jedna psycholožka (tuším z Litvy), jejíž knihy moje žena jeden čas studovala (a taky jim věřila), která tvrdila, že každá nemoc má původ v psychických problémech (jak víme, psychosomatické) a můžeme je snadno rozpoznat a následně léčit podle podle toho kde zrovna cítíme bolest. Například když nás bolí zuby, máme někoho plné zuby, když nás bolí noha, nejraději bychom někomu s chutí nakopali prdel, když nás bolí játra, máme nenávist plnou žluči, bolesti močové měchýře, jsme s prominutím vychcaní, zácpu, měli bychom se konečně dotýčnému vzepřít a všechno mu po lopatě z plna plic říct, což se týká i toho mého kašle. Prostě se tím pořád dusíme a dokud to ze sebe nevyklopíme, nedojdeme pokoje.

Abych se vrátil k počátkům mých zdravotních problémů v adventní době (je to doba rozjímání a uvědomování co člověk za ten rok udělal dobře a špatně) jsem si při té bolesti hlavy, vycházející z toho zánětu čelních dutin, docela rychle uvědomil, že mám někoho stále plnou hlavu a měl bych s tím něco udělat, abych vkročil do Nového roku od toho všeho oproštěný. Jelikož moje kamarádky a přítelkyně to rozhodně nebyly (těch mám sice taky plnou hlavu, ale s nimi jen radost, štěstí a pohoda) tak asi zbývá jedna jediná žena (aby nedošlo k omylu, moje ex to není, tu jsem už dávno z hlavy pustil), se kterou stále nemám všechno vyřešené. Tahle smilná děvka mi nejen stále nechce dát pokoj (nejspíš má taky hlavu plnou mne), ale navíc se pořád tváří jako nevinný andílek... a měl bych tedy konečně zveřejnit v plném znění její tajné vyznání, jak to s ní, s tou její nadrženou sexualitou, opravdu je a tím se tady i očistit. A třeba by mi přešel i ten kašel.

Mimochodem, včera jsem si koupil stoptussin, když bromhexin moc nezabral, tak si to s tím zveřejněním ještě rozmyslím. Jedna moje moc dobrá kamarádka mi sice radí, abych se bránil, "Nebuď blbej, ohleduplnost u druhého může být vnímána jako slabost a na hrubou díru patří jen hrubá záplata..." ale to bych nebyl já, abych to nezkoušel po dobrém. Co mi radíte vy? Zítra už zase začne pro moji M. pracovní týden a tak se už těším na naše procházky kolem Hostivařské přehrady, taky na dva dny přijede moje německá kamarádka... a tak si říkám, nemám tu celou špinavou historii hodit za hlavu a věnovat se raději jim? Problém je ten (a jistě nejsem sám) že tu minulost stále vláčíme sebou a nedá nám pokoje, dokud se jí nějak nezbavíme... ale od nuly prostě začít nejde (ta minulost stále s námi je).





Ještě jsem vám neukázal barborku, kterou jsem dostal od M. Krásně rozkvetla. Že by to vypadalo na svatbu?

.

Útěk před ženou se někdy může rovnat útěku před smrtí

2. ledna 2015 v 21:20 | pavel

Ne nadarmo se smrt zabrazuje jako žena s kosou. Nejenže se nás snaží zprovodit ze světa, ale i nejrůznějšími způsoby otrávit, někdy samy sebou, jindy zase třeba svým kuchařským uměním. Podle statistik je taky dokázáno, že my muži umíráme dřív a ony nás přežijí. Zase tady sice na sebe pletu bič, protože převážná blogerů jsou ženy, ale nedá mi, abych nenapsal, co si o tom všem myslím. Já opravdu odešel od své ženy a zachránil si tak život. A pak jsem skutečně okřál... i když, to musím přiznat, zase v náručí jiných žen. Když se chlap souží, nemůže se ženou vydržet a problémy nemají konce, zanechává to u něj následky na zdraví, což je nepopiratelné. Jediná záchrana je pak odejít. Naštěstí, až na nějaké maličkosti, jako je žehlení (ostatní jiné maličkosti tu raději nebudu rozebírat) jsem ve všem soběstačný a té nabyté svobody si náležitě užívám. Třeba strašně rád vařím, což mi moje žena zakazovala (namyšleně se domnívala, že je aspoň v tomhle lepší) a tak jsem zase opět, jako za svobodna, ve svém živlu, protože kuchyň už patří jen mně... A moje přítelkyně, nejenže to dokáží ocenit a pochválit, ale moc rády to i sní. Však víte, láska prochází žaludkem a to je taky i jedno z tajemství, proč mne mají ženy rády. Doma jsou u plotny uzurpovány manžely a tady u mne to mají bez práce a s láskou... a já se jen těším na ně pohledem jak si mé umění dokáží vychutnat.




Ten pekáč je vánoční dárek od M. Ví co mi má darovat.




Tyhle tvarohové buchty nemají docela stejnou velkost a jedna z nich se mi navíc nepovedla, jak jsem se ji tam snažil nacpat.




Ale dělal jsem je po dlouhém čase sám a pracuji na tom.




Ještě ocukrovat a ochutnat.




Musím se pochválit, byly báječné.

.

Jak na Nových rok, tak po celý rok

1. ledna 2015 v 21:07 | pavel

Tak podle toho jsme si s M. naplánovali první den v roce... čemu se člověk věnuje hned po půlnoci (co to bylo, můžete si jen domýšlet) praktikuje pak po celý rok, a věřte mi, není to vůbec špatné. Ráno se pak probudí v náručí ženy a je v pohodě. S akoholem jsme to nepřeháněli, takže ani kocovina nebyla... jen čočka k snídani, aby k tomu našemu štěstí a lásce i nějaké ty peníze byly. Nevím jak vy, nakonec jsme zůstali celý den v posteli a vstávali jen k jídlu, takže asi budeme po celý rok jen jíst a lenošit.





I vám přeji v Novém roce hodně lásky, zdraví a štěstí.

.

Uvězněn v archivu

27. prosince 2014 v 8:00 | pavel


Dostat se do literárního archivu byl vždy můj sen a ten se mi i dnes zrána splnil. Mohl jsem listovat rukopisy převážně dekadentních autorů (ti tam byli zastoupeni nejvíc) jako byl Hlaváček a samozřejmě Jiří Karásek ze Lvovic, jehož pár knih mám v knihovně a byla to pro mne přímo slast. V tom archivu jsem byl sám a v duchu si jen říkal, kde jsou ti zaměstnanci, že mne tam nechají bez dozoru a mohu si třeba něco přes noc vzít domů. Stejně tak překvapivé pro mne bylo to, že archivem proudila hluboká černá řeka. Ta mne nejdřív zlákala, abych si v ní smočil nohy a nakonec mne i svedla, že jsem si v ní dokonce zaplaval. Byl to tam pro mne přímo ráj. Plno zažloutlých novin, po regálech haldy svázaných Moderních revue (několik ročníků mám taky doma) a nesčetné dopisy autorů... všechno halaba a hromadách plné prachu. Jistě se už tušíte, že to byl jen sen, z kterého jsem se nakonec probudil.

Ve skutečnosti jsem byl opravdu v takovém archivu před mnoha lety, ještě za totality, nacházejícím se ve dvoře Strahovského kláštera, Památníku národního písemnictví, i když ne jako archivář, ale architekt, který měl za úkol ty prostrory rekonstruovat. Zaměstané tam byly dvě ženy, které mne v pohodě nechaly se těmi rukopisy probírat (zatímco si po celou pracovní dobu kecaly u kafe) a ten nepořádek na policích tam byl taky hrozný. Tehdy o bádání děl takových autorů naprostý nezájem. Místo abych konal svoji práci, pro kterou jsem tam byl, trávil jsem celý čas nad těmi pro mne skvosty a byly to pro mne krásně prožité dva tři týdny, dokud jsem nebyl odvolán do jiných částí Památníku. Spolu s kolegou, to jsem tu snad zde na blogu i jednou psal, byl nám také umožněn i přístup do jedné místnosti, kde byly knihy tehdy zakázaných autorů... Tam jsme ovšem už byli pod dozorem, aby nám nějaká kniha neskončila po svetrem. Do té místnosti vedly jen jedny dveře s třemi zámky a klíče od nich měli tři zaměstnci (přičemž každý z nich jen jeden klíč), nejspíš ředitel, kádrovák a domovník, aby se vzájemně pohlídali. Tam nás nechali jen pár minut rychle změřit prostor a ven.

Tak Vánoce už máme za sebou a můžeme se těšit jen na Silvestra. V neděli mají být pro veřejnost otevřené prezidentské salonky na nádražích Masarykově a Wilsonově, kdo by měl zájem... a snad i ten sníh bude (pokaždé si vzpomenu na hlášku Novotného "maso bude"). Včera nás opět potěšil náš současný prezident svým prohlášením, že jsme banda řvoucích neandrtálců... a vlastně proč ne, vždyť i on je (i s tou jeho vizáží) takový neandrtálec. Jde na každého jako s kyjem a bum do hlavy. :D




Ilustrace z knihy Současné umění od výtvarného kritika Frýče

.

Proč polibek jen na dobrou noc?

24. prosince 2014 v 9:00 | pavel

Nešetřme polibky, pokud jimi neroznášíme nějaký vir (zejména dnes, kdy je plno chřipek) a jsou stovky příležitostí. Třeba takový polikek ráno (pokud si vyčistíme zuby) nás dokáže krásně naladit na celý den. Nejvíc příležitostí a času na líbání máme třeba v metru na pohyblivých schodech a je hlupák, kdo té chvilky nevyužije. Taky na procházkách při každém zastavení, nebo v parku... i na Karlově mostě je hřích se nepolíbit. Samozřejmě i při svatbě, ale tu přece nemáme každý den. Nikdy není poblibků dost a nakonec i ta pusa na dobrou noc... ta nás ukolébá ke spánku a k hezkým snům.




I zvířátka se umí políbit a kdo nemá milého, může dát pusu svému psovi nebo kočičce.



.


.


.


.


.




Přeji vám krásné Vánoce plné polibků.

.

Tak dlouhou větu jste ještě neviděli

21. prosince 2014 v 8:00 | pavel
.
Tak dlouhou větu jste nejen ještě neviděli, ale ani nečetli, pokud budete mít tu trpělivost to dočíst do konce. Tento leták jsem našel v metru a napsal ho jistý straník z Romské demokratické strany. Neměl by si někdy zopakovat gramatiku, když pořád neví co je tečka? Já vím, jsem škodolibej, ale aspoň mu chci tady dopřát trochu slávy, protože tam dále píše Přečti a pošli dál. Zařadil jsem to do TT, protože je to taky taková nekonečná samomluva v tištěné podobě.




Hezkou adventní neděli vám všem!

.

Probojovat se životem

19. prosince 2014 v 8:00 | pavel

Nevím jak začít, ale zkrátka se stalo, že jsem se nedávo začal bavit s jednou ženou, jak víte zapovídám se s kde kým, a ta mne pozvala na kafe. Nebylo to ale k ní domů, nýbrž do práce, kde celou noc pracuje. Upřímně řečeno, trochu jsem otálel a hned vám povím proč. Připravit se pro docela cizí ženu o spánek, to je i na mne docela moc a zase takový anděl nejsem. Ale nakonec osud tomu chtěl, že jsem včera ráno před pátou probudil (nemohl znovu zaspat) a tak jsem se za ní rozjel.

Její příběh by byl asi na celou knihu, ale řeknu vám to jen v kostce a samozřejmě aniž bych ji tu jmenoval. Je rozvedená a neměla to lehké v životě. Její muž byl alkoholik, bil ji, ukazovala mi i jizvy na krku, a ke všemu se jí narodili dva synové, jeden mentálně postižený, totální idiot, jak sama řekla, kterého měla v domácí péči do jeho patnácti let a pak ho musela dát do ústavu, protože na něj nestačila, a druhý, když dospěl, gay, toho času bez práce. Sama je vážně nemocná s částečným invadnim důchodem něco přes tři tisíce, a ač vyučená prodavačka (nemuže stát a v rukách nic neudrží), nemůže v oboru pracovat... takže si našla jen co může vůbec dělat, tedy noční místo v ostraze.

A proč to tu tady píši? Rozhodně ne proto, abych ukázal jak jsem k ženám hodný a rád je všechny vyslechnu, to si stejně myslíte, co si máme lhát, ale opravdu jen proto, abyste viděli, že jiní lidé jsou na tom ještě mnohem hůř, bijí se životem a ani si nestěžují... jen se o tom potřebují s někým popovídat. A taková žena není jediná, takových potkáváme na ulicích víc a ani nevíme jak na tom jsou. Mohl bych tu psát ještě i o jiné ženě, která je dokonce na tom ještě hůř a taky všechny ty těžkostí, které ji osud přidělil, statečně zvládá... ale to si už opravdu nechám jen pro sebe.

Zato ostatní lidé si pořád stěžují a nemají dohromady proč. Jsou na tom naopak moc dobře a nic jim neschází. Mají co jíst, kde spát a žádnou nouzi a žádné velké starosti. Stačí vidět to jejich předvánoční šílenství v obchodech, plné vozíky žrádla, jako kdyby ty nastávající dny měly být žranice a ne narození Ježíše Krista, křesťanský svátek, duchovní povznesení. Je hrůza se na tohle všchno dívat.




Havel měl snahu aby národ žil kulturněji a duchovněji, ale teď si do něj někeří rádi ještě i kopnou.

I tohle je samomluva, mluví se mluví, ale nic se pro tyhle lidi nedělá.

.

Bez samomluvy to někdy nejde...

17. prosince 2014 v 8:00 | pavel

... ale někdy je opravdu na obtíž... buď pro člověka, který tím trpí, nebo nechtěnému posluchači, jakým jsem včera byl, když jsem jel autobusem z Kačerova ke mně domů. Posadil se zrovna proti mně jeden člověk (přestože autobus byl poloprázdný) a celou cestu na mne mluvil. Mlel všechno přes deváté od politiky až po jeho rodinné problémy a já jen se musel tvářit, že jsem hluchoněmej (díval jsem přes něj jako by byl vzduch a ani mu to nevadilo), protože jsem neměl v úmyslu se s ní bavit. Jestli byl takto nemocnej, nebo jen ukecenaj, to jsem nezjistil, ale byl jsem rád, když jsem už mohl vystoupit.

Podobné lidí často potkávám v Německu na ulici a ti jsou často ještě horší, protože je to u nich opravdu nemoc. Nejenže mluví, ale sprostě hlasitě nadávají (taky všechno na sebe vykecaj) a jsou pak buď lidem na posměch, nebo je i dokáží vystrašit... hlavně malé děti. Jedna taková nemocná starší žena si mne dokonce jeden čas docela oblíbila. Přišla ke mně do obchodu, zašla řešit své údajné politické problémy, já se jí nemohl zbavit a jen kvůli ní jsem přišel o všechny zákazníky.

Pochopitelně i sám mluvím jen pro sebe, třeba když zrovna píši tady na počítač, abych si lépe v hlavě poskládat věty, nebo když jsem celý den sám a potřebuji promluvit a s někým si trochu popovídat. Uvařím něco a řeknu si to se ti ale povedlo. Ale pak je ještě samomluva, která dokáže každého člověka odrovnat. Něco někomu vysvětlujete, dokonce po lopatě a je to jako kdybyste házeli na střechu hrách. Takhle to bylo třeba s mojí ženou ohledně té její sekty a takových lidí je i mnohem víc, že se zatvrdí a nenechají si poradit.




Aby to tu nebylo bez fotek, ještě vám ukáži toho druhé umělce, Jana Miko, který taky na tom křtu knihy od J.Frýče maloval.



.


.


.


.


.


.


.




Ještě že je ten mobil, jinak bych taky podlehl samomluvě, když je M. na služební cestě.

.

Ta která si mne pokaždé našla

14. prosince 2014 v 9:00 | pavel

Danu jsem poznal v mých šestnácti někdy v červenci na začátku prázdnin a byli jsme spolu skoro denně. Byla to moc krásná holka a když tu teď říkám, že byla krásná, tak nepřeháním. Byla krásnější než všechny holky, které jsem s kamarády znal (a ti mi ji i záviděli a nemohli pochopit, proč se zrovna do mne zahleděla). Ani nevím, jak bych měl tu její krásu popsat. Možná proto, že byla černovlasá, docela bych ji přirovnal k černé sametové klisně, která se leskne na slunci. S tím byla i spojená její pronikavá vůně, která z ní přímo sálala. Zpočátku mne to její nahořklé pižmo, jako u černošky, přitahovalo, ale po pár dnech, kdykoli se ke mně jen přiblížila, bylo to až k nesnesení... a nedalo se to skoro vydržet. Každopádně, jak se ukrajovaly dny z prázdnin, začínal jsem jí mít dost, nejen kvůli jejímu pachu, ale i kvůli té svěřeposti s jakou mne milovala. Vzhlížela ke mne jako ke svatému obrázku a taky mne tak i oslovovala, Ježíšku.... a nehnula se na krok ode mne. Hraničilo to u ní až s mánií a jen jsem se těšil, až zase odjedu na studie do Hradce a tak se jí zbavím.

Po pár měsících moji rodiče změnili bydliště (a já s nimi) a Dana nakonec ztratila i kontakt na mne... a já, jak plynul čas, na ni docela zapomněl. Po letech, krátce po vojně, jsem neměl kde v Praze bydlet a tak mne starší bratr vzal aspoň na pár neděl k sobě, než si seženu podnájem. Bydlel kousek od Vltavy ve starém činžáku v Dienzehoferových sadech s okny do dvora a protože často jezdil na služební cestu, nechával pro mne klíč u domovnice. Jednoho dne, byla to středa (to vím proto, že jsem v tyhle dny chodil s kamarády na pivo ke Třem pštrosům, který stojí na konci Karlova mostu, dnes je bohužel změněn na hotýlek, což je velká škoda, sedával tam i starej Štěpánek) mne v tom bytě čekalo velké překvapení. Někdy po půlnoci, lehce omámenej, když jsem po tmě lezl do postele (neumíte si představit, jak jsem se vyděsil), nahmatal jsem v ní nahé ženské tělo. Tahle holka si mne po letech opravdu našla (té domovnici nakukala, že je moje sestřenice, že za mnou přijela a nemá kde spát) a tak si na mne v té posteli i počkala.

V tu dobu jsem pracoval jako architekt nedeleko odtud na Portheimce, vzal Danu na milost a její staking tedy dál pokračoval. Čekala na mne pak skoro denně u práce, pokud jí to její pracovní doba dovolila, a náš vztah, přestože jsem měl souběžně i pár přítelkyň, tak nerušeně pokračoval dál. Bylo to pro mne i pohodlné... ale ten pach jejího těla, hlavně když se rozpálila, mně byl stále na obtíž. Mezitím jsem si našel byt, od bratra jsem se přestěhoval (novou adresu jsem před Danou zatajil) a tak jsme se buď scházeli v jejím, nebo přímo tam po pracovní době. Buď ve stoje, nebo na podlaze, na rozložených starých plánech, jsme se pak pomilovali. Často mi nedala pokoj ani během dne a tak jsem i přes poledne musel zajet k ní. Takový už prostě jsem (a to mi i zůstalo) že neumím žádné ženě říct ne. Dnes už ani nevím jak dlouho jsme se scházeli, ale faktem je, že jednoho dne přišla s tím, že otěhotněla (v době kdy mne začala prudit se svatbou) a já zrovna v ten čas musel z té Portheimky odejít. Přestěhovali jsem se do Opletalovy ulice, kde byl taky ateliér. Tuhle adresu (podobně jako byt) jsem jí taky zatajil.

Nebyla by to ovšem ona, aby si mne opět nenašla, tentokrát zase pro změnu v mém dalším ateliéru, tentokrát soukromém, který jsem sdílel spolu s kamarádem fotografem ve Sněmovní ulici na Malé straně. Přišla s tím, že když jsem se nehlásil, šla na potrat, ale to jí přesto neodradilo, aby mne aspoň tam nenavštěvovala dál. Chodila tam za námi i naše společná kamarádka Josefína, která nám stála za model (on jí fotografoval a já maloval) a tak i Dana jemu někdy postála. Ten ateliér jsem držel asi rok (kamarád emigroval do JAR) a nakonec, aspoň jak jsem doufal, se naše cesty s Danou rozešly docela.

Tak asi po třech letch, to jsem byl stále ještě pracovně v té Opletalově ulici, nejednou jednoho dne telefon... a kdo jiný než Dana. Ani mne nenechala dopovědět jediné slovo, třeba jak se má, jen řekla že mne chce informovat, že je šťastně vdaná, že našla hodného muže a že má dvojčata, dceru Evu a syna Adama. Ty prý počala se mnou a nikdy je, ani ji, už neuvidím... A zavěsila. Od té doby se skutečně neozvala.






Fotografie Dany vám ukázat nemohu, protože ty jsem spálil než jsem emigroval, ale tak tu máte aspoň toho Ježíška.

A jak se zdá, tu Danu asi už nikdy neuvidím a ani s ní nepromluvím.

.
 
 

Reklama
Reklama