Jen tak

Polyamorie - nový trend

5. ledna 2015 v 8:00 | pavel

Polyamorie, pro ty, kteří to slyší poprvé, je vztah kde má muž či žena více než jednoho partnera a všechny strany jsou s tímto stavem věcí srozuměny. Tomu je věnovám článek v posledním Reflexu a to jsem dosud netušil, že jsem takový milovník nového trendu... že jsem tak pokrokový. Samozřejmě, není to vhodné pro každého. Člověk musí být otevřený a pravdomluvný, nic nezatajovat a taky všem dopřát to samé, co sám od jiných vyžaduje. Taky nesmí být žárlivý, vlastnický a rád se s každým o vše podělí. Musí taky v klidu obstát předsudkům a útokům monogamních lidí, kteří jsou přesvědčeni, že je to nemravné a zavrženíhodné. Na rozdíl od pevného svazku, to mi snad neupřete, je to svobodné rozhodnutí nesobecky sdílet každou slast a potěšení a tedy se i o to podělit. Jen v USA je podle statistik víc jak půl milionů polyamorických párů a dokonce i v Čechách se jich pár najde. Třeba Karel Janeček s přítelkyní Markétou a i Miloš Kopecký byl takový průkopník.

Abych tu nemluvil jen o jiných, měl bych se k té polyamorii přiznat i já... však to už tady i všichni víte. Moje přítelkyně to skutečně o sobě vzájemně vědí a nijak to neřeší a pochopitelně, pokud kromě mne mají nějaké milence (některé z nich jsou i vdané, tedy manžele) neřeším to ani já a ani se nesnažím něco o nich dopátrat. Díky tomu že jsme k sobě upřímní a pravdomluvní, můžeme se v pohodě domluvit kdy a kdo zrovna má čas a nemáme potřebu lhát a na něco se vymlouvat. Má to i tu přednost (zejména u mne, když do druhého dne zapomenu co jsem někomu řekl) že ty nepravdy si nemusíme pamatovat a uchováváme si i čistou mysl. To je taky jistý druh svobody. M. se dokonce těmi mým peripetiemi s jinými kamarádkami i baví.. a ráda si druhý den všechno poslechne. Jestli jí to vzrušuje, nebo ne, to nechám na ni, ale jedno vím, že mi to přeje, stejně jako já všechno přeji jí.



.



Jen pár ilustračních fotek, aby tu nebyl jen ten text.

Každopádně, celkem vzato, ať se jedná o "mono" nebo "poly", svět trpí nedostatkem lásky, je tu jen závist a nenávist, a ta je právě ten největší dnešní problém. Proto se i bez předsudku, kde to je jen možné, milujme.

.

Vánoce ve znamení kašle

4. ledna 2015 v 19:24 | pavel

Kašel není rozhodně nic příjemného, ale taky se to dalo přežít. Začalo to v době Adventu zánětem čelních dutin a pak se mi to začalo uvolňovat do plic, čehož následkem byl dlouho trvající kašel. Při té příležitosti se mi vybavila jedna psycholožka (tuším z Litvy), jejíž knihy moje žena jeden čas studovala (a taky jim věřila), která tvrdila, že každá nemoc má původ v psychických problémech (jak víme, psychosomatické) a můžeme je snadno rozpoznat a následně léčit podle podle toho kde zrovna cítíme bolest. Například když nás bolí zuby, máme někoho plné zuby, když nás bolí noha, nejraději bychom někomu s chutí nakopali prdel, když nás bolí játra, máme nenávist plnou žluči, bolesti močové měchýře, jsme s prominutím vychcaní, zácpu, měli bychom se konečně dotýčnému vzepřít a všechno mu po lopatě z plna plic říct, což se týká i toho mého kašle. Prostě se tím pořád dusíme a dokud to ze sebe nevyklopíme, nedojdeme pokoje.

Abych se vrátil k počátkům mých zdravotních problémů v adventní době (je to doba rozjímání a uvědomování co člověk za ten rok udělal dobře a špatně) jsem si při té bolesti hlavy, vycházející z toho zánětu čelních dutin, docela rychle uvědomil, že mám někoho stále plnou hlavu a měl bych s tím něco udělat, abych vkročil do Nového roku od toho všeho oproštěný. Jelikož moje kamarádky a přítelkyně to rozhodně nebyly (těch mám sice taky plnou hlavu, ale s nimi jen radost, štěstí a pohoda) tak asi zbývá jedna jediná žena (aby nedošlo k omylu, moje ex to není, tu jsem už dávno z hlavy pustil), se kterou stále nemám všechno vyřešené. Tahle smilná děvka mi nejen stále nechce dát pokoj (nejspíš má taky hlavu plnou mne), ale navíc se pořád tváří jako nevinný andílek... a měl bych tedy konečně zveřejnit v plném znění její tajné vyznání, jak to s ní, s tou její nadrženou sexualitou, opravdu je a tím se tady i očistit. A třeba by mi přešel i ten kašel.

Mimochodem, včera jsem si koupil stoptussin, když bromhexin moc nezabral, tak si to s tím zveřejněním ještě rozmyslím. Jedna moje moc dobrá kamarádka mi sice radí, abych se bránil, "Nebuď blbej, ohleduplnost u druhého může být vnímána jako slabost a na hrubou díru patří jen hrubá záplata..." ale to bych nebyl já, abych to nezkoušel po dobrém. Co mi radíte vy? Zítra už zase začne pro moji M. pracovní týden a tak se už těším na naše procházky kolem Hostivařské přehrady, taky na dva dny přijede moje německá kamarádka... a tak si říkám, nemám tu celou špinavou historii hodit za hlavu a věnovat se raději jim? Problém je ten (a jistě nejsem sám) že tu minulost stále vláčíme sebou a nedá nám pokoje, dokud se jí nějak nezbavíme... ale od nuly prostě začít nejde (ta minulost stále s námi je).





Ještě jsem vám neukázal barborku, kterou jsem dostal od M. Krásně rozkvetla. Že by to vypadalo na svatbu?

.

Útěk před ženou se někdy může rovnat útěku před smrtí

2. ledna 2015 v 21:20 | pavel

Ne nadarmo se smrt zabrazuje jako žena s kosou. Nejenže se nás snaží zprovodit ze světa, ale i nejrůznějšími způsoby otrávit, někdy samy sebou, jindy zase třeba svým kuchařským uměním. Podle statistik je taky dokázáno, že my muži umíráme dřív a ony nás přežijí. Zase tady sice na sebe pletu bič, protože převážná blogerů jsou ženy, ale nedá mi, abych nenapsal, co si o tom všem myslím. Já opravdu odešel od své ženy a zachránil si tak život. A pak jsem skutečně okřál... i když, to musím přiznat, zase v náručí jiných žen. Když se chlap souží, nemůže se ženou vydržet a problémy nemají konce, zanechává to u něj následky na zdraví, což je nepopiratelné. Jediná záchrana je pak odejít. Naštěstí, až na nějaké maličkosti, jako je žehlení (ostatní jiné maličkosti tu raději nebudu rozebírat) jsem ve všem soběstačný a té nabyté svobody si náležitě užívám. Třeba strašně rád vařím, což mi moje žena zakazovala (namyšleně se domnívala, že je aspoň v tomhle lepší) a tak jsem zase opět, jako za svobodna, ve svém živlu, protože kuchyň už patří jen mně... A moje přítelkyně, nejenže to dokáží ocenit a pochválit, ale moc rády to i sní. Však víte, láska prochází žaludkem a to je taky i jedno z tajemství, proč mne mají ženy rády. Doma jsou u plotny uzurpovány manžely a tady u mne to mají bez práce a s láskou... a já se jen těším na ně pohledem jak si mé umění dokáží vychutnat.




Ten pekáč je vánoční dárek od M. Ví co mi má darovat.




Tyhle tvarohové buchty nemají docela stejnou velkost a jedna z nich se mi navíc nepovedla, jak jsem se ji tam snažil nacpat.




Ale dělal jsem je po dlouhém čase sám a pracuji na tom.




Ještě ocukrovat a ochutnat.




Musím se pochválit, byly báječné.

.

Jak na Nových rok, tak po celý rok

1. ledna 2015 v 21:07 | pavel

Tak podle toho jsme si s M. naplánovali první den v roce... čemu se člověk věnuje hned po půlnoci (co to bylo, můžete si jen domýšlet) praktikuje pak po celý rok, a věřte mi, není to vůbec špatné. Ráno se pak probudí v náručí ženy a je v pohodě. S akoholem jsme to nepřeháněli, takže ani kocovina nebyla... jen čočka k snídani, aby k tomu našemu štěstí a lásce i nějaké ty peníze byly. Nevím jak vy, nakonec jsme zůstali celý den v posteli a vstávali jen k jídlu, takže asi budeme po celý rok jen jíst a lenošit.





I vám přeji v Novém roce hodně lásky, zdraví a štěstí.

.

Uvězněn v archivu

27. prosince 2014 v 8:00 | pavel


Dostat se do literárního archivu byl vždy můj sen a ten se mi i dnes zrána splnil. Mohl jsem listovat rukopisy převážně dekadentních autorů (ti tam byli zastoupeni nejvíc) jako byl Hlaváček a samozřejmě Jiří Karásek ze Lvovic, jehož pár knih mám v knihovně a byla to pro mne přímo slast. V tom archivu jsem byl sám a v duchu si jen říkal, kde jsou ti zaměstnanci, že mne tam nechají bez dozoru a mohu si třeba něco přes noc vzít domů. Stejně tak překvapivé pro mne bylo to, že archivem proudila hluboká černá řeka. Ta mne nejdřív zlákala, abych si v ní smočil nohy a nakonec mne i svedla, že jsem si v ní dokonce zaplaval. Byl to tam pro mne přímo ráj. Plno zažloutlých novin, po regálech haldy svázaných Moderních revue (několik ročníků mám taky doma) a nesčetné dopisy autorů... všechno halaba a hromadách plné prachu. Jistě se už tušíte, že to byl jen sen, z kterého jsem se nakonec probudil.

Ve skutečnosti jsem byl opravdu v takovém archivu před mnoha lety, ještě za totality, nacházejícím se ve dvoře Strahovského kláštera, Památníku národního písemnictví, i když ne jako archivář, ale architekt, který měl za úkol ty prostrory rekonstruovat. Zaměstané tam byly dvě ženy, které mne v pohodě nechaly se těmi rukopisy probírat (zatímco si po celou pracovní dobu kecaly u kafe) a ten nepořádek na policích tam byl taky hrozný. Tehdy o bádání děl takových autorů naprostý nezájem. Místo abych konal svoji práci, pro kterou jsem tam byl, trávil jsem celý čas nad těmi pro mne skvosty a byly to pro mne krásně prožité dva tři týdny, dokud jsem nebyl odvolán do jiných částí Památníku. Spolu s kolegou, to jsem tu snad zde na blogu i jednou psal, byl nám také umožněn i přístup do jedné místnosti, kde byly knihy tehdy zakázaných autorů... Tam jsme ovšem už byli pod dozorem, aby nám nějaká kniha neskončila po svetrem. Do té místnosti vedly jen jedny dveře s třemi zámky a klíče od nich měli tři zaměstnci (přičemž každý z nich jen jeden klíč), nejspíš ředitel, kádrovák a domovník, aby se vzájemně pohlídali. Tam nás nechali jen pár minut rychle změřit prostor a ven.

Tak Vánoce už máme za sebou a můžeme se těšit jen na Silvestra. V neděli mají být pro veřejnost otevřené prezidentské salonky na nádražích Masarykově a Wilsonově, kdo by měl zájem... a snad i ten sníh bude (pokaždé si vzpomenu na hlášku Novotného "maso bude"). Včera nás opět potěšil náš současný prezident svým prohlášením, že jsme banda řvoucích neandrtálců... a vlastně proč ne, vždyť i on je (i s tou jeho vizáží) takový neandrtálec. Jde na každého jako s kyjem a bum do hlavy. :D




Ilustrace z knihy Současné umění od výtvarného kritika Frýče

.

Proč polibek jen na dobrou noc?

24. prosince 2014 v 9:00 | pavel

Nešetřme polibky, pokud jimi neroznášíme nějaký vir (zejména dnes, kdy je plno chřipek) a jsou stovky příležitostí. Třeba takový polikek ráno (pokud si vyčistíme zuby) nás dokáže krásně naladit na celý den. Nejvíc příležitostí a času na líbání máme třeba v metru na pohyblivých schodech a je hlupák, kdo té chvilky nevyužije. Taky na procházkách při každém zastavení, nebo v parku... i na Karlově mostě je hřích se nepolíbit. Samozřejmě i při svatbě, ale tu přece nemáme každý den. Nikdy není poblibků dost a nakonec i ta pusa na dobrou noc... ta nás ukolébá ke spánku a k hezkým snům.




I zvířátka se umí políbit a kdo nemá milého, může dát pusu svému psovi nebo kočičce.



.


.


.


.


.




Přeji vám krásné Vánoce plné polibků.

.

Tak dlouhou větu jste ještě neviděli

21. prosince 2014 v 8:00 | pavel
.
Tak dlouhou větu jste nejen ještě neviděli, ale ani nečetli, pokud budete mít tu trpělivost to dočíst do konce. Tento leták jsem našel v metru a napsal ho jistý straník z Romské demokratické strany. Neměl by si někdy zopakovat gramatiku, když pořád neví co je tečka? Já vím, jsem škodolibej, ale aspoň mu chci tady dopřát trochu slávy, protože tam dále píše Přečti a pošli dál. Zařadil jsem to do TT, protože je to taky taková nekonečná samomluva v tištěné podobě.




Hezkou adventní neděli vám všem!

.

Probojovat se životem

19. prosince 2014 v 8:00 | pavel

Nevím jak začít, ale zkrátka se stalo, že jsem se nedávo začal bavit s jednou ženou, jak víte zapovídám se s kde kým, a ta mne pozvala na kafe. Nebylo to ale k ní domů, nýbrž do práce, kde celou noc pracuje. Upřímně řečeno, trochu jsem otálel a hned vám povím proč. Připravit se pro docela cizí ženu o spánek, to je i na mne docela moc a zase takový anděl nejsem. Ale nakonec osud tomu chtěl, že jsem včera ráno před pátou probudil (nemohl znovu zaspat) a tak jsem se za ní rozjel.

Její příběh by byl asi na celou knihu, ale řeknu vám to jen v kostce a samozřejmě aniž bych ji tu jmenoval. Je rozvedená a neměla to lehké v životě. Její muž byl alkoholik, bil ji, ukazovala mi i jizvy na krku, a ke všemu se jí narodili dva synové, jeden mentálně postižený, totální idiot, jak sama řekla, kterého měla v domácí péči do jeho patnácti let a pak ho musela dát do ústavu, protože na něj nestačila, a druhý, když dospěl, gay, toho času bez práce. Sama je vážně nemocná s částečným invadnim důchodem něco přes tři tisíce, a ač vyučená prodavačka (nemuže stát a v rukách nic neudrží), nemůže v oboru pracovat... takže si našla jen co může vůbec dělat, tedy noční místo v ostraze.

A proč to tu tady píši? Rozhodně ne proto, abych ukázal jak jsem k ženám hodný a rád je všechny vyslechnu, to si stejně myslíte, co si máme lhát, ale opravdu jen proto, abyste viděli, že jiní lidé jsou na tom ještě mnohem hůř, bijí se životem a ani si nestěžují... jen se o tom potřebují s někým popovídat. A taková žena není jediná, takových potkáváme na ulicích víc a ani nevíme jak na tom jsou. Mohl bych tu psát ještě i o jiné ženě, která je dokonce na tom ještě hůř a taky všechny ty těžkostí, které ji osud přidělil, statečně zvládá... ale to si už opravdu nechám jen pro sebe.

Zato ostatní lidé si pořád stěžují a nemají dohromady proč. Jsou na tom naopak moc dobře a nic jim neschází. Mají co jíst, kde spát a žádnou nouzi a žádné velké starosti. Stačí vidět to jejich předvánoční šílenství v obchodech, plné vozíky žrádla, jako kdyby ty nastávající dny měly být žranice a ne narození Ježíše Krista, křesťanský svátek, duchovní povznesení. Je hrůza se na tohle všchno dívat.




Havel měl snahu aby národ žil kulturněji a duchovněji, ale teď si do něj někeří rádi ještě i kopnou.

I tohle je samomluva, mluví se mluví, ale nic se pro tyhle lidi nedělá.

.

Bez samomluvy to někdy nejde...

17. prosince 2014 v 8:00 | pavel

... ale někdy je opravdu na obtíž... buď pro člověka, který tím trpí, nebo nechtěnému posluchači, jakým jsem včera byl, když jsem jel autobusem z Kačerova ke mně domů. Posadil se zrovna proti mně jeden člověk (přestože autobus byl poloprázdný) a celou cestu na mne mluvil. Mlel všechno přes deváté od politiky až po jeho rodinné problémy a já jen se musel tvářit, že jsem hluchoněmej (díval jsem přes něj jako by byl vzduch a ani mu to nevadilo), protože jsem neměl v úmyslu se s ní bavit. Jestli byl takto nemocnej, nebo jen ukecenaj, to jsem nezjistil, ale byl jsem rád, když jsem už mohl vystoupit.

Podobné lidí často potkávám v Německu na ulici a ti jsou často ještě horší, protože je to u nich opravdu nemoc. Nejenže mluví, ale sprostě hlasitě nadávají (taky všechno na sebe vykecaj) a jsou pak buď lidem na posměch, nebo je i dokáží vystrašit... hlavně malé děti. Jedna taková nemocná starší žena si mne dokonce jeden čas docela oblíbila. Přišla ke mně do obchodu, zašla řešit své údajné politické problémy, já se jí nemohl zbavit a jen kvůli ní jsem přišel o všechny zákazníky.

Pochopitelně i sám mluvím jen pro sebe, třeba když zrovna píši tady na počítač, abych si lépe v hlavě poskládat věty, nebo když jsem celý den sám a potřebuji promluvit a s někým si trochu popovídat. Uvařím něco a řeknu si to se ti ale povedlo. Ale pak je ještě samomluva, která dokáže každého člověka odrovnat. Něco někomu vysvětlujete, dokonce po lopatě a je to jako kdybyste házeli na střechu hrách. Takhle to bylo třeba s mojí ženou ohledně té její sekty a takových lidí je i mnohem víc, že se zatvrdí a nenechají si poradit.




Aby to tu nebylo bez fotek, ještě vám ukáži toho druhé umělce, Jana Miko, který taky na tom křtu knihy od J.Frýče maloval.



.


.


.


.


.


.


.




Ještě že je ten mobil, jinak bych taky podlehl samomluvě, když je M. na služební cestě.

.

Ta která si mne pokaždé našla

14. prosince 2014 v 9:00 | pavel

Danu jsem poznal v mých šestnácti někdy v červenci na začátku prázdnin a byli jsme spolu skoro denně. Byla to moc krásná holka a když tu teď říkám, že byla krásná, tak nepřeháním. Byla krásnější než všechny holky, které jsem s kamarády znal (a ti mi ji i záviděli a nemohli pochopit, proč se zrovna do mne zahleděla). Ani nevím, jak bych měl tu její krásu popsat. Možná proto, že byla černovlasá, docela bych ji přirovnal k černé sametové klisně, která se leskne na slunci. S tím byla i spojená její pronikavá vůně, která z ní přímo sálala. Zpočátku mne to její nahořklé pižmo, jako u černošky, přitahovalo, ale po pár dnech, kdykoli se ke mně jen přiblížila, bylo to až k nesnesení... a nedalo se to skoro vydržet. Každopádně, jak se ukrajovaly dny z prázdnin, začínal jsem jí mít dost, nejen kvůli jejímu pachu, ale i kvůli té svěřeposti s jakou mne milovala. Vzhlížela ke mne jako ke svatému obrázku a taky mne tak i oslovovala, Ježíšku.... a nehnula se na krok ode mne. Hraničilo to u ní až s mánií a jen jsem se těšil, až zase odjedu na studie do Hradce a tak se jí zbavím.

Po pár měsících moji rodiče změnili bydliště (a já s nimi) a Dana nakonec ztratila i kontakt na mne... a já, jak plynul čas, na ni docela zapomněl. Po letech, krátce po vojně, jsem neměl kde v Praze bydlet a tak mne starší bratr vzal aspoň na pár neděl k sobě, než si seženu podnájem. Bydlel kousek od Vltavy ve starém činžáku v Dienzehoferových sadech s okny do dvora a protože často jezdil na služební cestu, nechával pro mne klíč u domovnice. Jednoho dne, byla to středa (to vím proto, že jsem v tyhle dny chodil s kamarády na pivo ke Třem pštrosům, který stojí na konci Karlova mostu, dnes je bohužel změněn na hotýlek, což je velká škoda, sedával tam i starej Štěpánek) mne v tom bytě čekalo velké překvapení. Někdy po půlnoci, lehce omámenej, když jsem po tmě lezl do postele (neumíte si představit, jak jsem se vyděsil), nahmatal jsem v ní nahé ženské tělo. Tahle holka si mne po letech opravdu našla (té domovnici nakukala, že je moje sestřenice, že za mnou přijela a nemá kde spát) a tak si na mne v té posteli i počkala.

V tu dobu jsem pracoval jako architekt nedeleko odtud na Portheimce, vzal Danu na milost a její staking tedy dál pokračoval. Čekala na mne pak skoro denně u práce, pokud jí to její pracovní doba dovolila, a náš vztah, přestože jsem měl souběžně i pár přítelkyň, tak nerušeně pokračoval dál. Bylo to pro mne i pohodlné... ale ten pach jejího těla, hlavně když se rozpálila, mně byl stále na obtíž. Mezitím jsem si našel byt, od bratra jsem se přestěhoval (novou adresu jsem před Danou zatajil) a tak jsme se buď scházeli v jejím, nebo přímo tam po pracovní době. Buď ve stoje, nebo na podlaze, na rozložených starých plánech, jsme se pak pomilovali. Často mi nedala pokoj ani během dne a tak jsem i přes poledne musel zajet k ní. Takový už prostě jsem (a to mi i zůstalo) že neumím žádné ženě říct ne. Dnes už ani nevím jak dlouho jsme se scházeli, ale faktem je, že jednoho dne přišla s tím, že otěhotněla (v době kdy mne začala prudit se svatbou) a já zrovna v ten čas musel z té Portheimky odejít. Přestěhovali jsem se do Opletalovy ulice, kde byl taky ateliér. Tuhle adresu (podobně jako byt) jsem jí taky zatajil.

Nebyla by to ovšem ona, aby si mne opět nenašla, tentokrát zase pro změnu v mém dalším ateliéru, tentokrát soukromém, který jsem sdílel spolu s kamarádem fotografem ve Sněmovní ulici na Malé straně. Přišla s tím, že když jsem se nehlásil, šla na potrat, ale to jí přesto neodradilo, aby mne aspoň tam nenavštěvovala dál. Chodila tam za námi i naše společná kamarádka Josefína, která nám stála za model (on jí fotografoval a já maloval) a tak i Dana jemu někdy postála. Ten ateliér jsem držel asi rok (kamarád emigroval do JAR) a nakonec, aspoň jak jsem doufal, se naše cesty s Danou rozešly docela.

Tak asi po třech letch, to jsem byl stále ještě pracovně v té Opletalově ulici, nejednou jednoho dne telefon... a kdo jiný než Dana. Ani mne nenechala dopovědět jediné slovo, třeba jak se má, jen řekla že mne chce informovat, že je šťastně vdaná, že našla hodného muže a že má dvojčata, dceru Evu a syna Adama. Ty prý počala se mnou a nikdy je, ani ji, už neuvidím... A zavěsila. Od té doby se skutečně neozvala.






Fotografie Dany vám ukázat nemohu, protože ty jsem spálil než jsem emigroval, ale tak tu máte aspoň toho Ježíška.

A jak se zdá, tu Danu asi už nikdy neuvidím a ani s ní nepromluvím.

.

Ostatní ženy jsem neřešila

12. prosince 2014 v 8:00 | pavel

"Ostatní ženy jsem neřešila. Jeho asi inspirovalo, že se neprudím kvůli něčemu, co v daný moment nebylo podstatné. Důležité bylo, že si rozumíme a že se vzájemně doplňujeme. Ke svým partnerkám byl slušný a do toho si přibral ještě i mně...." Tohle napsala o Hapkovi jeho dlouholetá přítelkyně v Reflexu a obdivuji ji že to tak upřímně na sebe prozradila. Takových benevolentních žen vůči mužům asi bude víc, jen to neřeknou... asi se nechtějí dostat do někého plátku jako je Blesk a tam by se to pak jistě řešilo.

Kolikrát mám chuť něco podobného taky tady napsat, jak to s mými přítelkyněmi mám (a ony se mnou), ale pak po nedávných zkušenostech tady na blogu jsem si to pokaždé raději rozmyslel... však víte o čem je řeč. Ale nakonec si teď říkám, proč ne. Před M. (může to být Maruška, nebo Marcelka, nebo obě, to si už opravdu nechám jen pro sebe) jsem taky upřímný a o všech jiných schůzkách jí pokaždé řeknu (nic špatného na tom oba nevidíme) a ona to akceptuje, ba naopak, klidně se mne zeptá druhý den, jaká ta procházka byla a jak jsme si ji i užili. Není rigózní stejně jako já a oba si jen přejeme abychm byli šťastni a se štěstím se i podělili. Někomu se to možná bude zdát nemožné, ale takhle to mezi námi funguje. Přej jinému a bude ti taky přáno. Proti jedinému svazku taky nic nemám, abych předešel případným námitkám, ale v nějaké situaci to ani jinak nejde... a snad nejdůležitější je (to mi snad dáte za pravdu), abychom život v rámci možnosti prožili šťastně.

Včera jsme s M. prožili krásný den. Vzala si pár hodin z práce volna a už ráno jsme prolezli všechny obchody po Praze, koukala po dlouhých svetrech, které by nosila jako šaty, a taky modrozelenou "skotskou" sukýnku (nevím jak vy, ale zrovna tyhle se mi fakt líbí, protože ženy v nich vypadají jako školačky) a byla ráda za moji pomoc a poradu. Potom jsme zajeli ke mně domů na oběd (ráno jsem ještě stačil upéci bábovku, kterou vidíte na fotce) a dali si karlovarské knedlíky s červeným zelím, které ochutila na svůj způsob od mámy (nastrouhala do nich syrovou bramboru, což jsem neznal) a pak odjela na podnikovou "vánoční" oslavu. Asi nejvtipnější na té oslavě bylo, že jí to nepřál její manžel... a sedmkrát ji tam telefonoval (ani s ní v jedné domácnosti nežije. nýbrž s milenkou), a chtěl, že pro ni přijede a vyzvedne ji. Pochopitelně z obavy, že by se mohla opít a někdo ji pak odvleče do postele, jak to někdy po takových podnikových oslavách i bývá. Prostě žárlil... Chová se nejspíš podle vlastních zkušenosti, kostatovala nakonec M.



.


.




M. má ráda maso, ale když jí se mnou, tak si ho často nedá... ale nevadí mi, když ho jí.

Mějte se krásně, buťe šťastni a milujte se.

.

To bych opravdu rád s chutí někomu řekl

9. prosince 2014 v 8:00 | pavel

Poslat ho do prdele, ale protože jsem slušně vychovaný člověk, nejsem schopen to říct. Nepříjemní lidé se nám často staví do cesty, navíc jsou houževnatí, drží se nás jako klíště a nejme schopni jim to zplna hrdla říct a vlastně trpíme tím sami. Dusíme se tím a připravujeme se o zdraví. Často s nimi musíme vycházet jen proto, že jsou naši příbuzní, nebo kolegové v práci. To je tady každá rada málo platná.

Docela těmto liderm závidím, že neznají ohledy a klidně řeknou co se jim zrovna hodí a ani nepomyslí, že tím někoho raní, anebo aspoň mu zkazí náladu. Je pak těžké s takovými lidmi i komunikovat. Jsou navíc přesvědčeni o své "pravdě" a tu jim nikdo nevymluví. Další věcí je to, že kdybych přeci jen v sobě našel odvahu a řekl co si o nich myslím, ještě víc bych je rozvášnil a bylo by to jako lít olej do ohně. Nejhorší na nich je ten jejich fanatismus a zápal. Takových lidí nejlépe se stranit.

Při psaní tohoto článku, ani nevím proč, vybavilo se setkání v Německu s jednou starší ženou, která se nakonec stala mojí Stammkundin, česky stálou zákaznicí, milá a příjemná dáma. Byla to dcera Bormanna, jedna z jeho devíti dětí, nacisty, který byl pravou rukou Hitlera. To mi taky nemusela říct, ale řekla. Nejen její otec, ale hlavně její maminka, která zemřela rok po jeho sebevraždě, byla zapálena fanatička. (Jedna taková nacistická fanatička byla i ženou skvělého spisovatele Hamsuna, nositele Nobelovy ceny, který na to v stáří doplatil). Je těžké, hlavně pro malé děti, se vyrovnat s minulostí rodičů (například otec mojí přítelkyně M. byl zase vlivný zapálný komunista... jenže ta to bere s humorem) a s tím žít. Ale aby abych neodbočoval, Bormann byl zajímavý i jinak, než jako nacista, byl pořádnej děvkař a nijak se s tím netajil ani před svojí ženou. Ta ho dokonce v tom podporovala (a zase mi napadá, že i paní Klausová, aspoň co se to o ní šušká, se tak prý chovala) a s jeho milenkami se přátelila. Zastávala názor, že takový ctnostný a hodnotný muž by měl mít nárok na víc žen a rozévat tak co nejvíc své hodnotné sémě. Nakonec, když tak uvažuji, není to ojedinělý případ, že manželka toleruje milenky, třeba takový Rath, který má dvě ženy na střídačku. A co z toho vyplývá a co jsem chtěl vlastně říct? Snad to, že ženy mají větší sklon se pro něco nadchnout, pobláznit, ať už nám mužů tím uškodí, nebo prospějí. Ale to už jsem opravdu hodně odbočil.

Naštěstí existují i lidé, kteří jsou vlídní, náš život obohacují a je nám s nimi dobře.






Té už asi nic neřeknu, protože jsem jí neřekl o číslo.

.

Jak se žije kardinínálovi Dukovi

8. prosince 2014 v 16:28 | pavel

Není to dávno, co jsem tu měl na blogu článek o něm i s fotkami, protože jsem štěstí mu být na dosah ruky a překvapily mne tehdy nelichotivé komentáře jednak vztahující se k jeho osobě, že je nenažraný a taky ke katolické církvi. Lidé se často moc domýšlejí, aniž neví o co jde a neznají skutečnost. Duka byl pronásledovaný disident, dílem se zasloužil aby bylo v Čechách lépe a skončilo se s totalitou, zatímco většina národa jen mlčela, nechtěla nasazovat svoji kůži a čekala až to za ně vybojuje. Na to se dnes docela zapomíná. Pochopitelně taky se lidem nelíbí, že církev dostala zpátky majetek, který jí komunisté po Únoru sebrali. Je v tom velká záviost a to bychom nebyli Češi. Kdyby se jejich majetek mezi lid rozdělil, byl by v několika měsících rozkradený. A samozřejmě je mezi lidmi i všeobecná domněnka, že si duchovní tady žijí jako prasata v žitě.

Takže konkrétně jak na tom kardinál Duka je? Má 18 tisíc měsíčně čistého, 8 tisíc mu stojí skromný dvoupokojý byt, 3 tisíce jídlo ve společné kuchyni, tisíc šestset platí do klášteru, aby tam mohl chodit a meditovat, tisíc pět set spoří, 3 tisíce dá za knihy a co mu zbyde pošle dobročinným organizacím. Nemá auto ani žádnou nemovitost. A že má nadváhu, může to být zdravotními problémy a není taky jediný. Podobně na tom je tři čtvrtiny populace.







Buďme rádi, že tu ještě to křesťanství, naše kulturní dědictví, máme. Až sem přijdou ismamisté, to pak tu bude veselo.

Můžete se na něho jít podívat na půlnoční ve Svatovítské katedrále. Bude tam ale narváno.
.

Prostřeno jako přehlídka charakterů

8. prosince 2014 v 8:00 | pavel

Nevím, jestli se na to na Primě díváte, ale pro neznalé sejde se u stolu pět lidí, každý den jeden vaří a ostatní mu to kuchařské umění oceňují. A ono je tam opravdu prostřeno, ovšem ani ne tolik těmi jejich chody, jako hlavně jejich charaktery. Proto se na to občas dívám a vlastně nějaký ten recept se mi taky hodí.

Nejvíc se poslední dobou vyznamenala devatenáctiletá Darja Zajčenko, takovej zajíc se zastydlou pubertou a navíc Ruska. Že vařit neuměla, to ji ani tolik netrápilo, ale hlavně se potřebovala pochlubit nevkusným, na hranici kýče, luxusním sídlem rodiny a svým typicky ruským sebevědomím. Nakonec když nebyla náležitě oceněna, že dokáže úpéci chleba, suveréně prohlásila, že ona to byla, která tam na celé čáře vyhrála. Takže typický ruský charakter.


Je tam pochopitelně vidět i typicky český charakter, pokud to mohu s nadhledem komentovat. Žil jsem mnoho let v cizině, takže snad i mohu. Třeba ta lačnost po výhře, po penězích, že se někteří lidé nestydí "hrát" jak říkají, ale ve skutečnosti jsou to jen samé podpásovky, že dají někomu to nejnižší ocenní, buď z lakoty, nebo za závisti a když se jim nakonec nepodaří vyhrát, tak se i rozbrečí. Měl bych to mohl říct naplno... ukáží jaké jsou svině.

Někdo tam zase jde, jako před týdnem jedna žena, aby se zviditelníl a případně prosadil v televizi, že by mu dali příležitost, kde by se ukázal jako nějaká celebrita. Taková maličkost, která by ji udělala šťastnou, jenže by si sama nejdřív musela zaplatit kurs vaření. Ta taky úmysleně dávala jedné opravdu dobré kuchařce co nejnižší hodnocení, potopila ji, jen aby sama vyhrála a nakonec stejně skončila jako poslední. A navíc si to ani nepřipustila.

Samozřejmě jsou tam i milí lidé, jako tento týden maminky se svými dětmi. To byl opravdu krásné pohlad na ty vztahy, jak to ty maminky s dětmi při vaření umí. Samozřejmě, bez dohledu televize, může být skutečnost docela jiná, jak je to běžné v normálním životě.





Tak vám taky nakonec ukáži maličkost, která mne pokaždé udělá šťastným. Co si uvařím, nebo upeču, si taky sním.

Čokoládová buchta s tvarohem a zakysanou smetanou. A protože nemám dietu, šlehačku navrch.

A pokud to chutná i někomu jinému, tak to mne udělá dvojnásobně šťastným.

.

A jak je to u vás s postelí?

29. listopadu 2014 v 9:00 | pavel

Trochu ožehavé téma, takže ani nevím jak začít. Každopádně vás milé blogerky do své postele nezvu a ani by se vám v ní nelíbilo. Jelikož mám v Praze malý byt (v Německu je podstatně větší) postele jsou jen křesla, která si mohu rozložit. A ta mám v podstatě rozložená stále, protože jsem jednak línej je skládat a rozkládat a navíc už od dětství na nich dělám cokoli... čtu, kreslím a někdy taky spím. Jako názornou ilustraci vám mohu ukázat M., když jsem ji vyfotil, jak si na mé postele četla Reflex a věru byl na ni, aspoň pro mne, i krásný pohled.





To však neznamená, že se M. moje postel líbí, ba naopak. Pokud u mne přespí, ráno mi nadává, jak je z ní celá rozlámaná a kdy prý si opatřím normální bytelnou postel. Tohle však ani moc rychle neřeším, protože si myslím, že na posteli, jaká je, zase tak docela nezáleží. Jisté věci, jistě vás napadá jak to myslím, se dají přece dělat i jinde, než na posteli a je to pak navíc i mnohem zajímavější. K tomu mne napadá jedna malá epizoda s mým někdejším šéfem. Jednou byl nemocný a musel jsem zajít do jeho bytu s nějakými projekty a přijal mne v posteli, která byla jen takové úzké polní lůžko. Byl rozvedený, za přítelkyni ženu o dobrých pětadvacet let mladší, a tak mi nedalo, abych se ho nezeptal kde to s ní dělá. "Ty to děláš v posteli?" opáčil a já se docela zastyděl. K tomu mi s ním napadá ještě jedna taková příhoda. Měli jsme odloučená pracoviště v bývalých bytech a právě jedno z nich v Provaznické ulici, která sousedí přímo s Můstkem, tedy s Václavákem, což byla skvělá poloha, když se ráno zavřely bary... Každopádně jsem tam jednou takhle zrána s kamarádkou zašel, že si tam v klidu "popovídáme" a když jsme byli v nejlepším bouchání na dveře... můj šéf se svojí přítelkyni. Museli jsme vyklidit platz... bylo střídání stráží.

Docela hodně postelí jsem skutečně vystřídal (nejen žen, jak si možná mnozí myslíte), protože jsem dobrých dvacet let jezdil po služebních cestách, takže těch nejmíň padesát různých jsem i vyzkoušel. Pokud si pamatuji, ta nejhezčí byla na zámku v Novém městě nad Metují, kde jsem chodil s dcerou kastelána... ta byla s nebesy, nebo ta v Litomyšli. nebo... ono jich bylo opravdu dost a každá jiná. Ta poslední asi nejhezčí, tu jsem si taky musel vyfotit (kdo mne zná, dobře ví jak já všechno fotím) je u Julie a je v eroticky červené barvě. Ale upřímně, moc dobře jsem se v ní nevyspal. Je taková ta s vodou a člověk se v ní pak cítí jako na rozbouřeném moři... a málem jsem jsem taky dostal i mořskou nemoc.




Prosím jen slušné komentáře.

.

Představenstvo soukenického cechu na Karlově mostě

28. listopadu 2014 v 14:00 | pavel




Nevím jestli znáte ten skupinový obraz od Rembrandta, ale prostě mi to při pohledu na ně napadlo.




Taky mi tam pózoval racek.




Zastavili jsme se u Pavly, chudinka se tam třásla zimou.




Ve Vojanových sadech se fotilo.



.


.


.



Ten buk, doufám že je to buk, je tam opravdu krásný.



.




K tomu buku takový protiklad, torzo.




Na Vojanovy sady nedám dopustit, jsem tam skoro denně.





A na závěr krásná policajtka na Klárově. Tam sedneme na metro a končí naše procházka.

.

Zástupný manžel

27. listopadu 2014 v 8:00 | pavel

Ještě v srpnu jsem manžela milovala a myslela jsem si že to ještě nějak slepíme a bude to všechno jako dřív. Těch dvacet let člověk nemůže z paměti vymazat. Když se tak nad tím zamyslím, začalo to v době, kdy nám zemřel pes a přestali jsme ho společně venčit. Najednou jsem na něm viděla, že je myšlenkami někde jinde a když jsem mu něco vyprávěla, třeba co bylo nového v práci, ani mne neposlouchal, nebo jen na půl ucha. Říkala jsem si, že to asi bude moje vina, že se prostě se mnou nudí. Dojedl oběd nebo večeři, vytratil se z domu a šel za kamarády do hospody. O sobotě nebo v neděli jsme si stále občas sice vyjeli na kolech jako dřív do přírody a taky jsme skončili na nějakém tom palouku, ale bylo to víc a víc vzácnější... až nakonec začal jezdil sám. Trápila jsem se, pochopitelně jsem se trápila, ale nechtěla jsem mu to dávat najevo. A asi někdy v té době se mi do života připletl jeden muž, ON. Nijak jsem se jím zpočátku nezabývala, že bych si s ním měla něco začít. To by mne nenapadlo ani ve snu. Prostě tu byl a kdykoli jsem mu zavolala, měl na mne čas a mohla jsem se aspoň jemu z mých problémů vyvzpovídat. Byl jen taková moje vrba.

Manželovi jsem byla celých dvacet let věrná a nikdy mne ani nenapadlo, že bych ho zradila. Samozřejmě jsem se někdy za chlapem ohlédla, ale to bylo taky všechno a šla jsem dál. Ale na šikmou plochu, jak se říká, se člověk dostane snadno a z počátku to ani nevnímá. Je to jako s alkoholem. Člověk si dovolí dát o pár skleniček víc o najednou zjisti, že bez toho nevydrží a nakonec v tom vězí až po uši... a já se najednou ocitla v posteli jiného muže. Takový malý úlet, říkala jsem si, a měla jsem pochopitelně i výčitky. Nakonec ani můj manžel nebyl nikdy svatý. Zpočátku jsem se tomu bránila. Další den byla jen procházka, ale pak stačilo málo a zase jsem neodolala a byla v jeho náručí. Takhle to šlo pár týdnů a začala jsem si na něho docela zvykat... a nemohla jsem se dočkat, kdy ho zase uvidím. To byl asi ten zlom. Najednou jsem na sobě viděla, jak dovedu být vynalézavá jen abych mohla být aspoň na hodinku, na dvě, s ním. A někdy i na celou noc.

Teď už s manželem slepovat nechci nic. Chci jen to všechno nějak přežít a jen se v myšlenkách zaobírám, jaký to asi bude mít všechno konec. V zásadě jsem byla po celé manželství spokojená, nic mi necházelo. Mám tohle všechno tak lehce zahodit? Nejhorší na tom všechno je, že jsem se přistihla, že na svému muže už nemyslím, přestávám na něho myslet, nezaobírám se jím... myslím jen na toho druhého, toho zástupného manžela, jak jsem si ho nazvala. Jen jemu zavolám, když jsem někde na cestách a stýská se mi. Třeba i třikrát za večer. A ta naše rozloučení, když musím domů jsou hrozná a stále hroznější a pláču mu na rameni. Přestala jsem se tam těšit a domov už to není.





Nedávno jsem zjistila, že mi manžel prohlížel kabelku, když jsem spala a pátral v mém mobilu, takže jak se zdá, že začíná dokonce žárlit a dokonce před pár dny sám přišel s tím, že bychom si měli o nás dvou promluvit ... ale je to už pozdě... už nechci od něj nic. Už opravdu nechci od něj nic. Měl přijít v srpnu...

.

Milovník ženských prsů a jak dopadla Slávie

26. listopadu 2014 v 8:00 | pavel




Stojí u Národního divadla.



.


.



Docela by mne zajímalo jak se na to její prso dostal. Asi si přinesl z domova štafle.




Naproti Národního divadla stojí Slávie, kavárna intelektuálů, kolem které jsem jako dítě chodil s posvátnou úctou.

Později jsem tam chodil s přáteli na kafe a jak dopadla... teď tam dostaneš vepřový bůček.





Zeman tam nechodil i když na ten bůček by dnes asi šel.... časy se prostě mění.

.

Ten můj 17.listopad

17. listopadu 2014 v 8:00 | pavel

Před těmi pětadvaceti lety jsem seděl v Německu u televize a jen litoval, že u toho nemohu být... a tak aspoň dnes se za chvíli vypravím na Václavák a na Národní třídu, abych si aspoň to výročí vychutnal, ty lidi v ulicích. Do té emigrace jsem šel hodně nerad. Opouštěl jsem milovanou Prahu (opravdu jsem trpěl, že se jí musím vzdát a že ji hned tak neuvidím) a samozřejmě taky své kamarády a kamarádky (i tehdy jsem je měl, třeba takovou Alenku, proč bych to nepřiznal) a to jen proto, že moje žena chtěla do Německa za otcem a já bych přišel o děti a ty bych už taky sotva někdy viděl. A nejen to... hodně mne ničila představa, že jednou budou umět jen německy (aspoň v tom smyslu, že i kdybych na ně mluvil česky, nikdy už tu krásnou češtinu do sebe nevstřebají) a to se nakonec taky stalo.

Bylo to hodně těžké rozhodnutí, ale když už jsem tam v té emigraci jednou byl, snažil jsem se tam najít nový domov a na Prahu moc nemyslet. Nakonec ten konec té totality přišel dřív, než se dalo čekat a už koncem listopadu jsem byl opět v Praze. Trochu jsme měli se ženou na hranicích obavy (byli jsme přece v nepřítomnosti odsouzeni na dva roky kriminálu za nedovolené opuštění republiky, dnes podivná představa, že by někdo mohl být trestán jen za to, když vycestuje z Čech do ciziny) že nás znovu zavřou, protože ta amnestie, byla tuším vyhlášena Havlem až o něco později, ale nakonec jsme bez problémů do Čech projeli. Taková úleva být zase doma.

Bohužel pár kamarádů (i holek, které se vdaly a vzaly si jména svých manželů) jsem za ty roky v Německu docela ztratil, protože změnili bydliště nebo čísla telefonů a už jsem je nikdy neviděl. A k tomu všemu, jak to dnes vidím, mám v Německu těch kamarádů víc než tady a daleko i dceru s vnoučaty, kteří už mluví jen německy. To je pro mne horší než ta celá emigrace a už to nikdy nezměním. Navíc taková absurdita, že se moje ex nakonec nadobro vrátila do Čech (ta která mne do Německa dostala) a teď si podle svých slov spokojeně dožívá v té české sektě a na dceru, aby jí pomáhla s vnoučaty (a těšila se pohledem na ně, jak rostou), docela kašle. No řekněte, není to celé zároveň smutné a komické?




.

Takhle to začalo

16. listopadu 2014 v 8:00 | pavel

Když jsem tu měl v předchozím článku Klárku, křivdil bych Bohunce kdybych ji tu neukázal a jak to vidím, vděčná mi za to asi nebude. Obě jsou od školních let kamarádky a právě Bohunka to byla, která mne pozvala na focení do Slaného, jak vidíte na první fotce. Týden nato, když jsem ji pozval do Prahy, vzala sebou Klárku, která byla na mne zvědavá a chtěla mne vidět. Na dalších fotkách jak jsem je pozval na pizzu a pak už to všechno vzalo volný spád, že jsme se nejdřív scházeli ve třech a nakonec každá se mnou zvlášť... ale kamarádkami zůstaly. Každá byla jiná, hotový protiklad. Klárka byla divoká, rychle se s každým dala do hovoru, zatímco Bohunka hodně nesmělá a vedle ní se cítila jako popelka... ale nakonec jak je vidět nba poslední fotce, vyrostla v ženu, která se nestydí se v celé své kráse ukázat. Mám je rád obě.



.


.


.


.


.


.




Teď Bohunka studuje v Brně, takže se moc nevidíme, ale aspoň si píšeme na fb. I za ní vdečím blogu cz.

.
 
 

Reklama