Malá feťačka

Malá feťačka 22

5. března 2010 v 18:58 | pavel

"Považovali mně určitě za děvku," hlesla Jitka, když jsme vyjeli. Všechna nálada byla rázem pryč.
Dělal jsem že jsem tu její poznámku přeslechl a tedy raději mlčel, protože kdybych jí to ještě rozmlouval, jak se znám, ještě bych to pohnojil víc. "Zapomeň prostě na to," dodal jsem po chvíli, nebudeme si tím kazit večer.
"Beztak už musím domů," špitla a natáhla se po pivu, které už mezitím leželo vzadu a zhluboka se napila. "Ty raděj nepij, víš snad že v Čechách musíš bejt na nule. Měl jsi vlastně štěstí, jinak by ti napařili pořádnou pokutu a snad sebrali i řidičák, co já vím."
Dovezl jsem ji tedy před barák, jak mi ukázala, vzala kabelu a vystoupila. "Zítra mám do tří, jestli chceš nebo můžeš, a teď i víš kde bydlím, tak pa." A naklonila se aby mne políbila.
Tak co na to říct? Ten večer neskončil sice žádným velkým happy endem. Ale zítra je taky den, ne?

A to je konec, i když zase otevřený. Děkuju vám všem, kdo jste mne v tom jarním poblouznění provázeli a možná někdy si ještě povíme, jak to bylo dál. Třeba se mi ta dívka ve snu znovu ukáže a vrátí mne do těch mladých let... co říkáte?


Malá feťačka 21

4. března 2010 v 19:58 | pavel

Nejdřív jsme spucli tatranky, pár od každý sorty, protože jak jsme zjistili, jsme oba na sladký a jelikož se k nim pivo zrovna nehodilo, hodili jsme ty plechovky na přední sedadlo.
Celý vzduch v autě a my sami, najednou voněl po té čokoládě a bylo nám jako v ráji. Nevím jak vy, ale je to zázrak, co čokoláda z člověka udělá. Všechno je najednou krásné. A tak jsem se k sobě přitulili ještě blíž a zkoušeli jak druhému ta čokoláda, ta vůně, z úst chutná. Měli byste to taky vyzkoušet.
Ale jak to v životě bývá, právě v tom nejlepším, jakmile jsme ztratili pojem o čase a kde vlastně jsme, někdo nám zaťukal na okno. "Policie, vystupte si pane řidiči, silniční kontrola. A vy slečno vedle, vy občanský průkaz."
Tak co byste tomu řekli? Nejsou ti policajti hajzlové? Jsou nasraný že musí do služby, jejich stará se třeba mezi tím válí s někým v posteli a tak jsou prostě nepřejícný. Prej: "Co tady děláte?" Taková otázka… co byste jim na to asi řekli?
Takže jsme oba vystoupili, Jitka to poctivě všechno překládala, dali jim průkazy a protože ještě zahlídli ty piksle piva musel jsem hned foukat. Měli jste vidět jak zírali, když jsem nic nenafoukal. Musel jsem ještě jednou. Takže naštěstí i Jitka dopadla dobře, patnáct ji bylo už loni, a tak jsme to bez úhony přežili.
"Tady se stát ale nesmí," nakonec stejně ten závistivec dodal. Chtěl jsem jim sice říct "Kde je ta vaše cedule?" ale raději jsem to spolkl a jeli jsme. Od policajtů člověk nikdy neví, co si pak vymyslí. Třeba by chtěli ukázat lékárničku a tu já zrovna neměl.



Malá feťačka 20

3. března 2010 v 21:02 | pavel

Řeknu vám, že ten včerejší rozchod nám oběma asi prospěl. Taky probděla celou noc a nadávala prý sama na sebe. Hlavně ji mrzelo, že z té refýže tak rychle odešla. Ale byla si prý sebou tak jistá, že ji zadržím, nebo když došla na ten roh, že na ni aspoň zavolám. Nebo zamávám. A já nic. Reakce nulová. Prošvihlas to, ty blbko," si tam nahlas řekla. A bylo jí jasný, že mne už sotva kdy uvidí.
Nakonec jsme se natolik rozpovídali, že jsme si ani nevšimli, že se setmělo. "Nezajedeme přeci jen z té ulice tady někam jinam? Kde bude větší klid?" navrhl jsem. Jeden z důvodu byl i ten, že se kolem auta začal motat i nějakej šmírák.
"Znám jedno takový místo u Vltavy, jestli jsi pro. Navedu tě.
A tak jsem v jedné hospodě nakoupil nějaké sušenky, u pumpy ještě chips a pár piv v plechovce a jeli jsme tam. Takové trochu ponuré místo, vedla tam dokonce cesta na smetiště. Ale to nám nevadilo. "Půjdu se jenom támhle do křoví vyčůrat," řekla Jitka, když jsme dojeli. A já šel na druhou stranu za auto taky. Vůbec s těmi záchody ve městě, když není v dohledu hospoda a nic podobného a navíc se ještě s tím druhým tolik neznáte, jsou dost velké problémy. Co na to říkáte?
"Nesedneme si dozadu?" nadhodila pak Jitka.
Zrovna to samé jsem ti chtěl navrhnout. Ta řadicí páka, co?"
"Jo." Usadili jsme se tedy na zadní sedadla a vybalili to jídlo.




Malá feťačka 19

2. března 2010 v 20:46 | pavel

Napadlo mi, že vlastně nemáme ani proč kam spěchat. A sedět v autě vedle ní mi bylo milejší, něž někde sedět v zakouřený hospodě, nebo courat po městě. "Nemusíme hned odjet," řekl jsem. "Pokud tedy nespěcháš. Můžeme si tu chvilku povídat. Nemáš hlad?
"A víš že jo?" řekla. "Od rána jsem sice nic nejedla, ale to ještě počká. Pořád jsi mi ještě neodpověděl jak si mne našel."
"Nebuď tak zvědavá. Stačí snad že… A nenašla jsi mne snad ty? Měla jsi vlastně štěstí, protože jsem chtěl právě odsud zmizet. Mimochodem jídla tu mám dost pro oba." A vyndal jsem z tašky za sebou ten sendvič, který jsem si pro každý případ vzal a Jitka se do něj bez zdráhání a s chutí zakousla."
Pak si uvědomila, aspoň se jí tak zdálo, že se na ní tak hladově koukám a tak se snažila ho rozpůlit a kus sýra ji přitom spadl na zem. "Sem ale blbá, rozdělím se s tebou."
"Ne, nechci promiň," zadržel jsem ji. "Líbí se mi jak s chutí jíš, jak se cpeš, to se u každý holky nevidí. Snad můžu, ne?"
"Když tě to baví? Ale nemám zrovna radost, když se mi někdo při jídle kouká do huby. Ale je to tvůj sendvič, tak jo, výjimečně můžeš."
Mimochodem v autě s holkama jsem se vždycky cítil dobře. Je to takové intimní. Nakonec i ustlat si tam člověk může. Jedinou nevýhodou je, že tam chybí záclonky na oknech. Nebo aspoň kouřová skla. Už v patnácti jsem toužil po autě. A právě hlavně kvůli těm holkám. Určitě znáte ty staré americké filmy z padesátých let? Tam první sex měli ty kluci právě v autě. A já jim tak záviděl.




Malá feťačka 18

1. března 2010 v 20:05 | pavel

Telefonní budku jsem ani nemusel hledat, stála hned na rohu té ulice, ale čekalo mně tam překvapení. S tím jsem vlastně mohl počítat. Urvaný sluchátko. Jak je dobrý mít mobil. Bylo už kolem pátý, tak jsem si řekl, že už to vážně nemá cenu dál čekat a tak jsem nasedl do auta. Ještě ti dám Jitko pět minut, řekl jsem si, a když se neobjevíš, tak padám.
A v tu chvíli, než jsem stačil si tohle domyslit, stála před autem, jako vyrostlá ze země. V celé své kráse Jitka.
"Co tady děláš?"
"Čekám na tátu, támhle ve škole učí matiku."
"Kecáš!"
"Jo, keckám. Chceš si nasednout, nebo si budeme povídat přes okno?"
Takže Jitka hodila tašku na zadní sedadlo a nasedla si. "Už ti věřím, že jsi Němec. Ta poznávací značka, co tam máš, mne přesvědčila."
"Kam to bude?" řekl jsem.
"Mluvíš jako taxikář," řekla nato. "Jak jsi mne vlastně našel?"



Malá feťačka 17

28. února 2010 v 0:40 | pavel

Tak tady byla každá rada drahá. Ještě jsem se asi hodinu poflakoval po okolí a protože tahle část Prahy byla pro mne skoro neznámá, trochu jsem fotil. Možná ani nevíte, že strašně rád fotím. Fotím vlastně všechno. Všechno co vidím a co mi neuteče. Už jsem pár malérů kvůli tomu měl, ale myslíte že mně to odradilo? Právě naopak, to je takovej můj adrenalinovej sport, jestli mi rozumíte. Sice fotím i kachny na rybníku například, ty mi nenadávají a dokonce mi občas i pózují, ale co jsou proti takovým milencům v křoví, když jsou v nejlepším, nebo dealerům. Ti jsou pro mne rozhodně zajímavější. Žádného překupníka jsem tam dneska sice neviděl ale zato občas prošly kolem holky. Takže na těch jsem si smlsnul. Většinou se nechají bez řečí vyfotit, ale to jsou většinou ty hezčí, ty se za to jak vypadají nestydí. Někdy jim namluvím že hledám talenty. Pro modeling samozřejmě. Ovšem i u těch to může dopadnou hůř. Někdy i to je nepříjemný. Jedenou jsem fotil zezadu takovou prdelatou. Zezadu proto, protože byla z téhle strany hezčí. Jenže jsem si nevšiml, že za ní pár kroků šly její kamarádky. "Fotí ti prdel," zařvaly na ní přes celou ulici a bylo mi to peinlich. Navíc mne přinutily abych to její pozadí smazal. Přišel jsem o krásnou fotku.
Když mne to focení přestalo bavit, řekl jsem si co tedy s načatým večerem? V takových situacích si obvykle vzpomenu na Alenu, protože ta nikdy neřekne ne a čas si pro mne udělá. Alena je vdaná, ale to nevadí, ne? Protože, řeknu vám to tu na rovinu, ta chce vždycky. Jinak je Alenka moc hodná holka. Prodává totiž v zelenině a vždycky mně vnucuje banány a pomeranče i když je nechci. Celá by se vždycky rozdala. "Jen ber, není to moje," pokaždé řekne.



Malá feťačka 16

26. února 2010 v 18:50 | pavel

Tu ulici jsem snadno našel. A potom i tu školu. Pokud to ovšem byla ta, do které chodí. Takže jsem zaparkoval hned naproti abych měl přehled, nasadil si sluchátka, pustil si pár dobrech věcí a čekal. Taky jsem se předtím zásobil jídlem a dobrým pitím, kdybych měl čekat dlouho a byl jsem i rozhodnutý zůstat třeba až do večera.
Tak asi po deseti minutách pár žáků vyběhlo, ale byly to jenom děti. Vystoupil jsem tedy z auta abych se podíval co to je vlastně za školu. Byl to gympl, ale i základka, prostě takový celý areál.
No nazdar. Doufejme že to má jen jeden východ.
Pak se už trousili i ostatní, až jsem málem ztrácel v tom chumlu výhled, ale Jitku jsem stejně mezi nimi neviděl. Kolem čtvrté jsem už ztrácel veškerou naději, protože už vycházeli jen učitelé a tak mi napadlo, jestli tu někde poblíž není ještě jedna škola. Taky třeba ani do školy dneska nešla. Taky třeba ani nechodí do školy a třeba tu tašku s učením někomu nesla. Třeba mladšímu bráchovi. Napadaly mně čím dál tím blbější nápady. Třeba ta Jitka ani není živá. Upírka. I to by bylo klidně možný. Ruce měla studený. A nebo jsem si ji jenom vysnil. Všechno co se včera událo se mi jen zdálo.
Možná se mi budete smát, ale mně se opravdu stává, že neumím rozlišit od snu skutečnost a naopak. Když jsem byl malej, tak se mi několik nocí za sebou zdálo, že jsem někoho zabil. Nikomu jsem se sice nesvěřil, dneska vím že to byla chyba, ale já opravdu jsem pak tomu začal věřit. Bál jsem se dokonce vyjít ven a když jsem někde viděl policajta, tak ve mně byla malá dušička. Prostě jsem se bál že mně seberou. Tak jak to najednou vidím, taky jsem neměl zrovna šťastný dětství…
Nakonec jsem to už nevydržel a zastavil dvě holky v jejím věku a zeptal se jestli neznají nějakou Jitku. Tedy česky. Koukaly na mně jako bych spadl z nebe, nebo se zbláznil, neřekly jediné slovo, jen zavrtěly hlavou a šly dál. Pak se ještě otočily a jedna si sáhla na čelo. No krása.




Malá feťačka 15

25. února 2010 v 21:19 | pavel

Libeň není zrovna vesnice s deseti čísly a třeba ani tam nebydlí. Na facebooku ji taky nenajdu, protože Jitek jsou tam stovky. A vlastně ani Jitka se nemusí jmenovat. Chtěl jsem snad na ní občanku? Jediné tedy co vím je, že tehdy šla za školy, když mne tenkrát oslovila. Aspoň podle té tašky plné učebnic. Takhle jsem tedy v koupelně ve sprše uvažoval.
A tak jsem se v pohodě nasnídal, žádný spěch, určitě ještě sedí ve škole v lavici, nudí se a klimbá hlavou. Počkám si prostě před školou na ní. Ta bude určitě někde poblíž. A třeba dokonce i v tý ulici.
Ale pořád stejně nevím jestli tam mám jet. Nechci zas vypadat jako vopruzák. Taky mi přece řekla, že nemá ráda když ji někdo bere svobodu. Když na ni někdo dotírá. A to já rozhodně nejsem. Nejsem její máma. Ta jí prý komandovala už jako malý děcko… "Drž ty nohy u sebe, když máš tu sukni…" O tý doby, to mi vážně řekla, nevymýšlím si, prý už chodí jen v kalhotách a do sukně ji už nikdo nedostane. Tak jak se na to dívám, ty komplexy má asi všechny od matky. Otec ji sice terorizoval s tou němčinou… No asi neměla to dětství zrovna jednoduchý.
Tak co tedy? Naštěstí mám auto s německou poznávací značkou, takže ani v tom žádnej problém… Tak co? Mám nebo nemám před tou školou čekat? Poradí mi někdo? Máma to nebude. A i kdyby nebyla v práci, tak s takovými otázkami že bych za ní zrovna chodil?




Malá feťačka 14

24. února 2010 v 21:44 | pavel

Mohl to být docela dobrý konec příběhu.
Ale život je jinej. Ubírá se jinými cestami, než jaké si člověk naplánuje. Nejdřív jsem nemohl usnout a pak když jsem konečně usnul, každou chvíli jsem se zase probudil. Ta noc byla prostě nekonečná. Jen jsem se převaloval, vstával a chodil do chladničky. Nakonec jsem k ránu přeci jen usnul a věřte nevěřte, zdálo se mi o ní.
Tak nevím co na to říct. Ta holka mne očarovala. Hexe je to. Měl jsem se jí tenkrát obloukem vyhnout. Ale v tom snu, co jsem snil tentokrát, byla vlastně úplně jiná. Ta její podoba sice souhlasila, ale… co vám mám povídat. Prostě sen, který si tentokrát nechám pro sebe.
Tak co myslíte? Co asi dneska udělám?


Malá feťačka 13

24. února 2010 v 1:45 | pavel

Určitě byste rádi věděli jak to s námi dopadlo. Ale možná ani ne. Sami máte své problémy. A jak by vás tedy mohly zajímat ty moje. Jestli si třeba dohodneme další rande. Nemám pravdu? Není to tak?
Tam na té zastávce, když všichni odešli, jsme zůstali sami a bylo nám i dost trapně. Každý z nás čekal kdo spustí první.
"Tak abych šla," řekla nakonec ona.
"Půjdu tě k domu doprovodit," řekla jsem já.
"To nemusíš," řekla ona.
"Ale byl to podivný den," řekl jsem. "Připadá mi jako bychom za ten celý den všechno stihli a nic už nezbylo. Stačili jsme být na sebe i milí, procházet se po městě a držet se za ruce jako milenci, pak se hned nato málem pohádat, taky jsme zažili trochu legrace když tě v tom obchodě balil ten chlap jelikož nevěděl že jsem tam s tebou…"
"Jo, máš pravdu, taky mi ten den tak připadal. Ale nemůžu říct, že bych si na něco mohla stěžovat. Jsem ráda za ten den… s tebou." To dodala až po chvilce."
A pak hned nato mi rázně podala ruku a šla. Jen ještě na rohu se přeci jen otočila a krátce, tak trochu nesměle, mi mávla rukou. A zmizela.


Malá feťačka 12

23. února 2010 v 15:40 | pavel

Nakonec jsem tedy do té tramvaje za ní nastoupil a ta se rozjela. "Tak mi to číslo dej. Vím, že mi ho chceš dát," šťuchl jsem do ní loktem.
"Ale já už nechci. Nedám ti ho!" Přitáhla si k sobě ještě blíž kabelku, pak si ji položila na klín a objala ji oběma rukama.
Pak mlčela až do příští zastávky a řekla: "Dej mi svý…"
"Nemám žádný. Nemám ani mobil. Vím, že to není normální, ale já ho prostě ho nechci. Telefony a telefonování vůbec."
"Tak by ti bylo stejně na nic, kdybych ti ho dala."
Bylo mi úplně jasný, že už jde o to, kdo dýl vydrží s nervama. Ještě pár zastávek. Jako když se proti sobě ženou dvě auta a jeden z nich buď stočí volant, uhne, nebo to do sebe oba napálej. V tom druhém případě to skončej oba.
V duchu jsem si říkal, když jsem se tak na ní díval, jak stála proti mně, "Co na tý holce proboha vidíš? Hubená, prsa žádný, vytahaný tričko, stojí ti vůbec za to, ještě ji přemlouvat?
S takovou můžeš čekat jen problémy. Co řekneš, hned to proti tobě obrátí. Kašli na ni."
"Víš, nemám ráda," zmírnila tón hlasu. "Nemám prostě ráda když mi někdo říká co mám dělat."
"Zítra jdeš do školy, ne?" řekl jsem, když už to naše mlčení trvalo dlouho.
"Jo jdu. Proč se ptáš?"
"Jen tak." A zase jsme mlčeli a už nikdo nepromluvil až do té stanice, kde vlastně ráno začala naše pouť Prahou. Jakoby se kruh uzavřel.





S tou sukní, jak vidím, jsem vám holky asi padl "do noty", tak klidně i vy ostatní, co jste tu zatím nebyly, i vy se tu můžete se svými zážitky s námi podělit:


Malá feťačka 11

22. února 2010 v 0:16 | pavel

Cestou jsem se jí zeptal, už mi to celý den vrtalo hlavou, kde se tak naučila německy. Pokud jsem to měl posuzovat podle sebe, ve škole jsem z ní toho moc nepochytil. Až teprve v Německu to pak šlo skoro samo.
"Ále, to se ani neptej, táta je psychouš. A k ještě tomu chlastá. Už jako k malý holce na mne mluvil německy. Hned ráno. Aufsteeehn… Aufsteeeeehn. Takhle mne tahal z postele. A když jsem něco chtěla, musela jsem si o to říct taky německy. Jinak mi to nedal. Byl prostě zapálenej do němčiny. Jeden čas dokonce učil. V nějakým kursu pro lidi co šli dělat do Německa pro Opla."
"Ach tak…"
"Chtěl ze mě mít geniální holku. Z tebe tví rodiče ne? Moc jsem se mu ale nepovedla. Jen ta němčina mi zůstala."
"Máš o sobě moc nízké mínění."
"Mínění nemínění. Ale mohla bych jednou dělat, když se nikam nedostanu, průvodce. Aspoň tohle. A ty jsi mi zrovna padl do rány. Tak jsem si to vyzkoušela na tobě. Byl jsi se mnou aspoň trochu spokojený?"
"No že bys mi toho moc ukázala, to nemohu říct. Dům Wericha neznáš, tak akorát tu Johnnovu zeď…. Tak nevím, jestli se s tímhle někdy uchytíš. "
"Náhodou?"
Takhle jsme došli k Národnímu divadlu a tam že by si počkala na tramvaj. "Nechceš jet se mnou?"
Na to jsem jen pokrčil rameny. A divíte se po tom všem proč jsem byl skoupý na každé slovo?
"Ani ses mi nezeptal na číslo, že třeba zavoláš."
"Nezeptal. A mám se zeptat?"
"Nevím, rozmyslím si to," odpověděla. "Ale jsi první kdo ho ode mne nechce. Možná proto mi to napadlo."
Zdálo se, že se urazila a že by si nejraděj nafackovala, že se mne zeptala, ale nechal jsem ji při tom.




Malá feťačka 10

20. února 2010 v 21:27 | pavel

Všechno najednou bralo jiný obrátky, než jak jsem si představoval. Prostě mne prohlédla a po celý den se přetvařovala stejně jak já. Já jsem hrál takového přitrouble hodného turistu, který nehledí na pár eur. I to ji možná štvalo. A ona tu, taky jich není po Praze málo, která se nechá tímhle falešným pozlátkem navnadit.
Ale že bych měl odhalit svoji pravou identitu, abych to málo, co mi ještě zbývalo, ještě zachránil, to se mi taky nechtělo. Protože obvykle nemám chuť něco udělat co je snazší. Dělám nejraději všechno co odporuje zdravému rozumu a tím se vlastně i bavím. I když, taky zrovna nevím jak se z téhle šlamastiky dostat ven, jak z ní vyklouznout.
Takhle jsem uvažoval a nakonec jsem si řekl, že nejlíp asi bude, když si trochu posypu hlavu popelem.
"To mne dost mrzí, že jsem tě zklamal," řekl jsem tedy. "Věříš mi? Ale takovej prostě jsem a sotva mně někdo předělá. Na druhou stranu jsem rád že jsi mi to řekla. A máš i pravdu, hrál jsem to na tebe. A není to běžný, normální, že kluk, když se chce holce vemluvit, nechci zrovna říct sbalit ji, to bych asi přeháněl, tak trochu klame?"
"V tom máš asi pravdu," připustila. "Holka, tedy já, taky nemůže bez zbytečných řečí říct klukovi naostro že by ho ráda dostala. Že má na něj už hojnou chvíli spadeno. Nebo se říká políčeno?"
"Taky to můžeš říct. Falle stellen." Musel jsem se smát, jak to řekla.
"Jo, říct mu už mám na tebe spadeno dlouho a ty se k ničemu nemáš… Taky to na kluky hraju. Samozřejmě. Ale zbývá mi něco jiného? Ne. Ale to všechno musí být s mírou, rozumíš?"
"No dobrá, máš pravdu," řekl jsem. "A co navrhuješ?"
"Pokud máš ještě chuť se mnou strávit pár minut, můžeš mne vyprovodit na tramvaj, nebo na metro. Ale nevyvozuj z toho nic. Ještě sama nevím. Cloumá se mnou puberta, to jsi nepoznal? A třeba bych ještě něco plácla co by mne potom mrzelo. Tak promiň."




Malá feťačka 9

20. února 2010 v 3:00 | pavel

K té Leonnově zdi jsme nakonec došli. Tu jsme ale nechali za zády a skončili na břehu u kačenek. Už se i stmívalo a tak mi napadlo se jí zeptat jestli už nemusí domů? "To neznamená že už té naší procházky mám dost, aby sis to snad zas nevysvětlila špatně, ale nemají doma o tebe starost?"
"Proč, prosím tě.?"
"Ráno jsi telefonovala mámě a teď sis na ni za celou dobu nevzpomněla."
"Ale vzpomněla. Má odpolední, pracuje a táta, ten sedí nejspíš v hospodě. Mám celkem volnost… upřímně řečeno je jim oběma šumafuk kde courám. Nebudeš se zlobit, když ti teď něco řeknu?"
"Proč bych se měl zlobit? Poslouchám…"
"Mně připadáš takovej trochu až moc vážnej, jakoby ti ani nebylo osmnáct. A teď si i starostlivej. To mi nejde do hlavy. Kolik ti vlastně je?"
"Co bys chtěla abych ti na to odpověděl? Ale když myslíš, tak bychom už nemuseli…"
"To jsem zase tak nemyslela. Právě naopak, docela se mi líbí když jsi takovej. S těmi kluky ve třídě je sice sranda, i když časem ty jejich kecy mi jdou na nervy, ale mohl by ses snad trochu odvázat. Zacházíš se mnou jako s nějakou bárbí… Ale jsem holka z Libně… i když asi sotva víš co to znamená… Řeknu ti to takhle, jak mluvíš…" a začala napodobovat můj hlas. "Chceš cigarety? jen řekni značku, hned ti je koupím… Měl jsi štěstí že jsem si neřekla o to černý tričko co jsem si zkoušela… taky bys mi ho koupil?"
"A víš že jo."
"Škoda, toho jsem měla využít. Ale na tohle prostě nejsem zvyklá… nepřipadá mi to tak přirozený… víš snad jak to myslím, ne?"
"A co teda znamená "holka z Libně" ? Pouč mě." Trochu mne zaskočil ten její obrat, ta její reakce a tak jsem se zmohl jen na tohle. Skoro to vypadalo že si na mně vylévá, nejspíš za někoho, koho jsem ji připomněl, vztek.
"No jako "holka ze Žižkova", ale to ti taky nic neříká. Každopádně mi dneska bylo s tebou docela dobře, ale mám pořád pocit jako že něco na mně hraješ. A já to vlastně hrála taky. Chtěl jsi abych tě po Praze provedla, no dobrá, provedla jsem tě, ale představovala jsem si všechno jinak. Nezlobíš se, že jsem k tobě tak upřímná?"




Malá feťačka 8

19. února 2010 v 13:03 | pavel

"Ta moje hloupá otázka mne mrzí, věříš mi?" řekl jsem nakonec. Bylo by mi dost líto, kdybychom se rozešli ještě dřív než jsme se vůbec pořádně poznali."
Popošla dva tři kroky a pak se zastavila. "Mně vlastně, mám-li být upřímná, mně taky. Je to trochu komický, němčinou jsem nikdy neměla ráda, taky jsem se jí ráda neučila, a teď mi připadá, když s tebou mluvím a tebe poslouchám, že by mi bez ní už něco scházelo. Zvykla jsem si na ni."
"Taky už mluvíš plynule… za těch pár hodin."
"No právě! Sama se tomu divím." Pohlédla znovu na mne, zase tak zkoumavě a dodala: "Tak dobře, zapomeneme na to. Sama někdy něco plácnu a pak mně to mrzí. A vrátit to nejde. Dáš mi ještě jednu cigaretu?"
Oběma nám to její škemrání přišlo najednou k smíchu, ta zeď mezi námi, která tu byla, se zase zbořila a tak jsme vykročili se podívat na tu druhou zeď, na tu Johnovu.

"Co ruka?" řekl jsem ještě. "Dáš mi ji zase?"
"Není to moc brzo, žádat mně o ruku?" potutelně se usmála a jak tak přede mnou stála, dala mi ty ruce obě.




Malá feťačka 7

18. února 2010 v 19:38 | pavel

Na mostě to krutě foukalo a taky tam tentokrát ani nebylo tolik turistů a Jitka se ke mně ještě víc přimáčkla. Přesto jsme se ale po pár krocích zastavili, opřeli o zábradlí a beze slov koukali na Vltavu. Kdyby někdo známý šel kolem, považoval by nás nejspíš za milence a mně to už ani vlastně nevadilo. A proč taky? S tou mojí holkou už si tolik nerozumím a stejně od ní čekám každou chvíli kopačky. Většinou to tak nastražím, aby si myslela ona, že se rozchází. Nemám prostě rád, když jsou z toho holky nešťastný. A ještě mnohem horší je, když navíc vyvádějí.
Ale o tom jsem tam na mostě nepřemýšlel, to říkám teď. Tam jsem se díval na vodu jak plyne a jak si vítr pohrává s jejími vlasy. Taky ji vlasy voněly, nevím čím, nejspíš kouřem a tabákem, ale bylo to omamné. Že bych se nechal svést zase tím nikotinem?
Na Kampě pod mostem už vítr tolik nefoukal a Jitka prohlásila, že by si dala na místo cigarety zmrzlinu. Co jiného jsem mohl od ní čekat? Už od samého začátku, tenkrát v těch Vysočanech, mi připadla trochu potrhlá. A navíc, jak dobře vím, závislí na drogách zmrzlinu milují.
"Co takhle trávu namísto zmrzliny," řekl jsem. "Nebylo by to ještě lepší, dát si?"
Rázem se zastavila, odstoupila o půl kroku a překvapeně pohlédla ke mně vzhůru. "To snad nemyslíš vážně?"
"Ne, dělám si legraci. Ani nevím co mi to napadlo. Někdy dělám dost blbý vtipy."
"No byl to vážně dost blbej vtip. Nevím jestli tomu mám věřit, že to byl vtip. S tímhle na mne nechoď. Nenávidím ty co jsou na drogách a držím si od nich odstup. I když cigarety svým způsobem taky droga je…" přiznala nakonec.
Bylo mi líto, že jsem tou podezíravou otázkou všechno tak pokazil a teď jsem najednou nevěděl jako spravit. Pustila moji ruku, dala si obě do kapes a řekla, že na tu zmrzlinu, že to byl takovej nápad, ztratila chuť.
Všechna ta pohoda, ta nálada, se vytratila a zdálo se, že i ta důvěra, kterou ke mně měla, už není taková. Jen jsme tak kráčeli mlčky vedle sebe a já hledal slova, jak na to všechno, co nás pojilo, zase navázat.





Malá feťačka 6

18. února 2010 v 1:43 | pavel


"Nemáš chuť se ještě někam projít? Jen tak?... Ještě není tak pozdě a domů se mi nechce… Co myslíš?" řekla, když jsem zaplatil a vyšli jsme ven.
"Taky se mi domů ještě nechce," prořekl jsem se. Teď to se mnou praskne, hned mi napadlo. A taky že jo.
"Domů? A kde ty vlastně bydlíš?"
Jitka, to jsem vám vlastně ještě neřekl, že se Jitka jmenuje, samozřejmě hned ožila. "Kde máš doma?"
"Bydlím u příbuzných z babiččiny strany a cítím se tam jak doma…" Rychlá záchrana, ale věrohodná. Takhle snadno si holka na mne nepřijdeš.
"No dobrá," řekla. "Tak tedy půjdem?"
"Jestli ti to nebude vadit, rád bych se prošel třeba po Kampě," navrhl jsem. "Četl jsem v průvodci že by tam měl stát dům kde žil Werich spolu s Holanem. Od toho Holana jsem četl v němčině výbor z jeho básní… zaujaly mně. A tak bych ho rád viděl."
"Tak to tě asi zklamu. Kde ten dům kde je nevím, ale mohu ti tam ukázat tu počmáranou Johnovu zeď. O tý se v tom tvým průvodci třeba taky píše."
Prošli jsme tedy Staroměstským náměstím a tam chtěla další cigaretu. Že je jí zima. A druhou rukou se mne hned chytla. "Můžu? Nerada chodím tak sama bez ruky. Připadám si pak jako…"
"Jako co? Jako ztracená? "
"Ale ne..." smála se. "Připadám ti snad jako malá holka? Jako cikánka, přece. Cikáni choděj vpředu s rukama v kapsách a ženy s kupou dětí se valej za nima. Neviděl jsi je někdy takhle? Aspoň se to tak říká, ne?"
"Máš o nich nějak špatné mínění. Ale asi máš pravdu. V Německu je to s Turky dost podobný."
Chodila jsem s klukem a ´ten taky nevyndal ruce s kapes. A to jsem dost nesnášela. Asi proto. Ani máma mi ruku nepodá. To spíš táta."
Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem tu její ruku nedržel rád, ale na druhou stranu, bylo mi trochu trapně. Kdybych potkal známého, nebo kamaráda... A navíc by se hned moje lež provalila.






Malá feťačka 5

17. února 2010 v 9:15 | pavel

"Musím ti upřímně říct, že jsem v restauraci už léta nejedla…" řekla, když jsme se ke stolu posadili a vzala si jídelní list. "Naposledy, když jsme byli v létě ve Špindlu. Jinak tak maximálně s klukama na čundu v sobotu do hospody."
"Jezdíš na čundr?"
"Jo. V létě jo. Tak co si dáš?" a naklonila se při tom ke mně blíž a ztišila hlas. "Budu ti to překládat… ale ne… krása… je to tam dokonce i německy." A zasmála se a četla: "Schweinfleisch mit Sauerkraut und Knödel… vepřo-knedlo-zelo… to máte vy Němci rádi, ne? A k tomu pivo… Dovedeš říct česky Bier?"
"Pivo", řekl jsem abych ji nezkazil radost.
"To jsem věděla, že to umíš. Není Němce který by říct pivo neuměl. To vás tam učí v turistické kanceláři jako první český slovo."
"Já maso nejím, tak asi nejsem správnej Němec. Vyber mi něco jiného." Tu radost jsem ji sice zkazil, ale skousla to.
"Já bych si dala špagety, po nudlích se můžu utlouct. Dáš si je taky? Třeba se sýrem? Já raděj se šunkou…"
Takže objednala nám ty špagety a k pití colu.. "Nebo chceš raději k nim pivo?" neodpustila si poznámku.
"Dal bych si víno, ale zůstanu u coly jako ty. Nechci tě zase lákat na alkohol a dělat ti na něj chuť."
Po jídle řekla že by si dala už tu cigaretu, dneska první a tak jsem je šel k baru koupit a zapálit si nakonec taky.
"Tak ty kouříš? A že nekouříš…"
"Kouřil jsem, ale přestal jsem a tak si občas zapálím, abych se přesvědčil, že už mi to nechutná… "
"Jen abys nezačal znovu," řekla starostlivě. "Kouření je neřád a taky bych ráda přestala. A víš co? Ty cigarety si nech…" přistrčila je ke mně. "Jakmile je mám v kapse, vyhulím je a druhej den mi pak bolí hlava."
"Jak myslíš…" a strčil je do kapsy.
"Jak se ale znám, tak budu je od tebe zejtra žebrát…" a zarazila se. "Co kecám, uvidíme se někdy vůbec? Asi ne."
"To nechám na tobě…" řekl jsem.





A nezapomeňte mi v předchozím článku prozradit jak jíte chleba...


Malá feťačka 4

16. února 2010 v 0:10 | pavel

Nemusela mne dlouho přemlouvat, abych s ní jel. Jednak mi bylo v její přítomnosti dobře a taky jsem neměl nic v plánu. Doteď mi dělala průvodce ona, tak proč bych jí ho neměl dělat zase já, ne?
"Trochu ze v centru vyznám," řekl jsem. "A co vlastně sháníš, máš nějakou představu?"
"Vlastně nic zvláštního," řekla. "Nejdřív bych ráda tak trochu pocourala, prolezla pár obchodů, tam se aspoň zahřeju a ty taky…"
"Tak to si dovedu představit," a nasadil jsem tak trochu otrávenej výraz.
Zasmála se. "Ale neboj… tak hrozný to zase nebude… Vidím, že s holkama máš v tomhle ohledu jen špatný zkušenosti."
Vystoupili jsme nahoře u muzea a jak jsme šli dolů k Můstku, tak opravdu prolezla pár obchodů… ale rychle. Snažila se.
"Co takhle někam zajít a najíst se?" odvážil jsem se zeptat, když už to vypadalo, že se tím běháním a zkoušením znavila. "Co říkáš? Zvu tě." Kručelo mi už v žaludku a navíc raději bych někde s ní v klidu poseděl. "Koupím ti tam i cigarety."
"Tak jo," bez váhání svolila. "Stejně si už potřebuju odskočit na záchod. Ale objednávat budu já…"
"Proč prosím tě?"
"Ti vyděrači vrchní mají jiné ceny pro cizince. Jak slyší němčinu, tak každýho stáhnou."
"Máš už takovou zkušenost?"
"Ale né, to říkal táta." A podívala se na mne zase zkoumavě.




Malá feťačka 3

15. února 2010 v 2:28 | pavel

Tak mi to nějak nedalo, snad jsem se do té holky, je čím dál víc sympatická, zamiloval... a tak jsem si řekl, že ji jen tak k vodě nepustím a budu s ní v randění pokračovat. Co říkáte? Smím?

Tu hospodu jsme našli rychle a usadili se co nejdál od dveří. Nakonec jsme se dohodli že si dáme svařené červené a bez problému ho dostala i ona.
"Tak s pravdou ven, cizinče. Zdá se mi, že se v Praze docela vyznáš. A kde vlastně bydlíš? A jak se jmenuješ?"
"Tolik otázek najednou… "
"Musím zavolat mámě," řekla a vyndala telefon z kabelky. "Chce vědět že ještě žiju a kde jsem,." dodala na vysvětlenou. Načež vyťukala číslo a hned dost nahlas, na celý lokál, spustila: "Jsem tu s nějakým otrapou a nemohu se ho zbavit. Neměla bych zavolat policii?"
Koukala při tom upřeně na mne jak budu reagovat, jestli ji česky rozumím, protože pořád ji nešlo z hlavy že bych byl Němec. Ale já nehnul brvou. Bylo mi jasné, že je to jen čistá provokace.
"Řekla jsem ji, že jsem v pořádku a pijeme v hospodě kafe. Má o mně pořád strach, je taková stihomanka. Myslí si že chlapi nemají v hlavě nic jinýho, než holky přepadávat."
Načež zvedla sklenici. Tak na co si připijeme? Snad na ty naše jména, ne?"
Když jsme pak vyšli ven, moc se nám sice nechtělo, ale měla v plánu ve městě něco sehnat. Otevřela znovu kabelku a něco v ní hledala.
"Zase chceš mámě volat?" neodpustil jsem si poznámku.
"Ne, ale nemáš náhodou cigáro?"
"Nekouřím, nemám, ale koupím ti cigarety. Jakou značku kouříš?"
"To je mi jedno, hlavně že mám co. Ale nech to bejt. Jestli tedy chceš, můžeš sjet se mnou do města tam mi je koupíš. Mně je vždycky trapný když se mi před všemi lidmi u kasy ptají na občanku."




 
 

Reklama