Román Jeffersův dům

Jeffersův dům - Konečné znění 32

12. října 2013 v 21:19 | pavel

Na rozdíl od bohatě členěné uliční fasády vypadala odvrácená strana domu jako by patřila do potěmkinovy vesnice. Byla odbytá, strohá, jako běžný činžovní dům, jen zasklené vnitřní schodiště a po jeho obou stranách jednoduché balkony bytů. Malý, betonovými deskami vydlážděný dvůr, s několika záhony kolem, s travnatou plochou uprostřed, sousedil, oddělen vyviklaným tyčkovým plotem na všech třech stranách, s rozsáhlým soukromým zahradnictvím.

Majitelem zahradnictví, i když jen na dožití, byl chlap jako hora. I přes své pokročilé stáří stále něco zkoušel a vynalézal, většinou to však byly jen ztřeštěné nápady, ale co bylo na nich krásné, měly vtip. Celá ta jeho zahrada byla i pro děti, které miloval, vyloženým rájem. Protože věděl, že mu to všechno vlastně už nepatří, že mu to komunisti už vlastně vzali, dělal pro děti možné nemožné a všechno co mohl rozdával. Natáhl třeba lano mezi dva stromy a učil je provazochodectví, učil je na vlastním příkladu jak si dát nohu za krk, ale učil je i jak sázet sazenice a mladé stromky. Zeleninou se mnoho nezabýval, jen pro svou potřebu a své známé, s kterými provozoval výměnný obchod. Byl ve všem soběstačný. Pár metrů od srubu měl vykopaný krecht a tam ukládal všechnu sklizenou zeleninu, brambory a celou nůši hrušek a jablek, aby měl v zimě co jíst a z čeho vařit. Jinak raději pěstoval karafiáty a růže, na podzim listopadky. Z jejich výtěžku vlastně žil, ty prodával na dušičky spolu s chvojovými věnci. Aby měl také hnojivo pro své květiny, sbíral po městě koňské koblihy, ale koní bylo s postupem času málo. Proto při své vynalézavosti postavil hned u hlavního vchodu dřevěnou latrinu, veřejný záchod, kam nutil zákazníky dělat svou potřebu. "Když se mi tam nevysereš, neprodám ti ani hovno", říkal jim na uvítanou a myslel to vážně. Nebyl to vtip. Ta "hovna" pak skutečně ředil "chcankama" a rozléval je velkou konvicí po zahradě.

Ovšem nejzajímavější na celé zahradě bylo jeho obydlí, spíše dřevěná chatrč, které říkal weekend, asi proto, že byl v minulosti zapálený skaut. Byl to dřevěný srub, který si před lety sbil z klád a prken, bez cizí pomoci sám. Podle toho, zejména jeho vnitřek, tak vypadal. Kromě obývacího pokoje, tak ho hrdě nazýval, kde stál pouze rozložitý stůl a vedle něj rovněž sbitá z klád a prken postel, měl domek hned za vstupem jen úzkou předsíň po obou stranách obklopenou regály, v niž byly až do stropu naštosovány stovky krabic od margarinu, které nesly nápisy psané jeho zřetelným hůlkovým písmem: ponožky, knihy, účty, kalhoty, provazový žebřík, desky s dětskými sbory, hřebíky, na jednom z nich dokonce i podprsenky, přestože byl svobodný mládenec. Přestože se tam všude, hlavně na stole, válelo plno věcí, i bankovky a jiné cenné věci, nikdy svůj weekend nezamykal. Celý večer při otevřeném okně mu tam vyhrával gramofon se starými šlágry a sbory, přičemž si listoval ve starých časopisech, které mu před válkou posílala sestra z Ameriky.


Ale byla tam pro děti i pro jejich rodiče k vidění ještě jedna zajímavá věc, proto ho měli i všichni rádi, mluvil tak jak mu huba narostla, tvářil se a jednal, jakoby patřil do blázince a snad i proto se nebál komunistů, byl prostě jen blázen v bláznivé době. Bylo o něm i známo, že zaplatil spoustu pokut za veřejné výtržnosti a za porušení socialistického soužití, které hlasitě komentoval "zase mi ti sráči dali pokutu". Pak šel provokativně na 1.máj do průvodu v bílém tričku, v bílých baletních punčochových kalhotách a červené rádiovce. Při jeho věku to bylo obzvlášť komické, ale vykázat ho komunisti nemohli, byl to úbor jako při spartakiádě. Takže se mu zase podařilo z celé té slávy udělat frašku. Rád se taky producíroval s korálky na krku v ženských šatech z dvacátých let po své sestře a skandoval hesla "výtržníci celého světa spojte se!" Byl vlastně hippies, který už v krušných 50.letech předcházel svou dobu. Strejda Jelínek, tak mu všichni říkali, bylo jeho pravé jméno, ať mu je tedy země lehká.






Že byl pedofil a homosexuál a proto měl rád i malé kluky, to jste si snad už domysleli.

.

Jeffersův dům - Konečné znění 31

11. října 2013 v 17:00 | pavel

Když jsem před několika lety obchodoval s kameny, měl jsem při jejich prodávání tisíce příležitostí poznávat rozličné lidi, nejen podle tváře, ale hlavně podle kuriosních názorů, nápadů, jedním slovem zvláštností, které mohly být stejně moudré jako bláznivé. Těch bláznivých bylo rozhodně víc.

Asi nejpotřeštěnější byla žena středního věku, šedá a plachá jako polní myška. Chodila ke mně skoro každý den, v některém dni dokonce několikrát a podle nějakého znamení, nebo ročního období, podle počasí, nebo dokonce tlaku vzduchu, tak jsem to alespoň chápal, kupovala jen určitý druh leštěných kamenů. Pak tam nad nimi stála celé hodiny a trpělivě, bez známky únavy, je vybírala. Ale vybírala je tak, teď asi budu mít problém to celé popisovat, že si například vybrala tři kameny, jindy třeba čtyři po dvou párech, pokaždé to bylo trochu jinak, a pak je spolu porovnávala, zda k sobě mají ten správný vztah, zda splňují jakosi harmonii. Taky se mne i ptala "Co myslíte, je to tak dobře, jak se na to díváte vy?" Abych alespoň něco poznamenal, řekl jsem "To nevypadá špatně." Přesto pak ale vzala dva tři jiné kameny z hromádky vedle a za ty předešlé, nebo za jeden z nich je vyměnila. A nakonec, po chvíli, to celé zase vrátila zpátky. Když se nakonec rozhodla a zaplatila, neuplynulo ani půl hodiny a byla tam znovu, se slovy "Tak jsem to nemyslela, nezlobte se, není to ono, myslela jsem to jinak". Za jediný den se vrátila i několikrát, nespokojená ale i nerozhodná s předešlým výběrem.
S jakou vervou a elánem, s jakou vytrvalostí a neústupností se stále znovu a znovu pouštěla do dalších výměn a změn, do nového seskupení těch kamenů, s takovou vervou by nejspíš v něčem praktičtějším dokázala úžasné věci. Někdy mi volala, a bylo to dost často, uprostřed noci, když už jsem spal a znovu brzy ráno, když jsem ještě dospával, aby se ujistila že jsem na ni nezapomněl, abych ji každopádně reservoval druh kamenů, z kterých si včera vybírala. Byla mi noční můrou, zlým snem, ale pro její přívětivost jsem ji nemohl ani neměl to srdce odbýt. I když jsem se snažil do jejích kombinačních schopnosti vcítit, její metodu, její kritéria, její kód jsem nepochopil. Byla to pokaždé hromádka kamenů, které měly sice společnou barvu, ač trochu jiný tvar, možná jinou intenzitu vibrace, ale to v jejím případě, jak mi řekla, nehrálo roli, ale nic společného, že by mohly splňovat její nároky, její představu, jak by ta jejich vzájemná harmonie měla vypadat. Pro ni však bylo nemyslitelné tento svůj každodenní boj vzdát, protože jak uvedla "Bylo by proti řádu věcí, tu úlohu, kterou si zadala, nevyřešit".


Ta její touha po harmonii bylo její poslání, neboť cítila, že je třeba změnit tento svět, obrátit jej na cestu se které sešel, vrátit jej do ráje, který opustil. A asi proto, bezradná a zoufalá, viděla jakosi naději i v malých bezvýznamných činech, v malých věcech, jako byla ta hromádka pestrých oblázků, které se snažila za každou cenu seskupit a sladit.

.

Jeffersův dům - Konečné znění 30

3. října 2013 v 8:00 | pavel

Syn jakoby nebyl z jeho těsta a možná ani není, protože se v něm ani v nejmenším, na rozdíl od dcery, nepoznává. Po jeho původu ale přesto nemá v úmyslu pátrat, protože kdyby neměl být jeho otcem, rmoutilo by ho to ještě víc. Malou rozložitou postavou a chůzí působí jako sedlák, říká si, když ho pozoruje z dálky, protože tak si i vždycky představoval venkovské balíky. Ani povahou nemůže mít nejmenší kapku jeho krve. Všechno je v něm tak diametrální, tak neústupné. Má v sobě cosi zarputilého, a právě to, i když to není jeho vina, se mu hnusí u jeho matky. Proto ho taky nemohl a ani nemůže milovat tak, i když ví, že ho tím zraňuje, ale je to nad jeho síly, jako miluje jeho sestru.

Dcera, vysoká štíhlá blondýnka, s rovným držením těla, se zase matce se ani v nejmenším nepodobá. Někdy si říká, když ji rozjasněnou a pokaždé ve spěchu zahlédne na ulici, že musela vypadnout z kukaččího hnízda. Na její lehkou chůzi, jako když tančí, se nemůže vynadívat. Ale jemu se přeci jen podobá, sama mu jednou vyjmenovala všechny atributy, například zdviženým nosem takzvaným pršákem, který, to musel potvrdit, jí slušel, postavou, velikostí bot, ona 41, on 45, chůzí, ale hlavně modrýma očima a přímým pohledem. Byla tak krásná, že kdyby nebyla jeho dcerou a někde ji potkal, tak by se do ní, alespoň na dálku zamiloval.


I jeho žena byla v mládí krásná, a i tu tehdy miloval, ale právě ty přednosti jejich dcery tenkrát, právě ty, postrádala. V mládí, snad proto, že byla vysoká, i když ne jak on, nebo se styděla za prsa, chodila přihrbená, takže ji musel na každém kroku připomínat ať se narovná. Ovšem nejvíc mu vadilo, třeba na autobusové zastávce, nebo na refýži, viděl ji pokaždé zdálky, jak postávala. S rozkročenýma nohama! Na to se prostě nemohl dívat a za to ji bez rozpaků a neomaleně, nemohl jinak, občas káral. "Každá žena, pokud se cítí jako žena," pokaždé zdůrazňoval slovo žena, "vždycky si nohy pohlídá." Tenkrát ho sice hned poslechla, dnes se už nenamáhá, ale druhý na den ji mohl rozkročenou vidět znova.

.

Jeffersův dům - Konečné znění 29

23. září 2013 v 12:00 | pavel


V galanterii, kam právě vkročil, vybírá mladá matka pro své batole ležící v kočárku vlnu. Drží dvě klubka v ruce a ptá se toho miminka očima ať jí dá znamení jakou barvu má pro něj vybrat.
Zůstává nad nimi bezděčně stát, je to něžné a zároveň krásné, ty dva, v jejich komunikaci beze slov, pozorovat. Žena vycítí jeho pohled, s úsměvem letmo k němu vzhlédne a její pohled je jako malé přátelské pohlazení. Je mu jako kdyby byl přistižen při něčem co vypadá jako svatokrádež. Může si člověk podílet na nějakém štěstí tak bezostyšně a bez ptaní, kdykoli se mu jen zachce? Bbrát a nedávat za to nic? Ale přece jim něco daroval, pozornost a mladé matce úsměv.


Jednoho jarního odpoledne jsem šel spolu se ženou do města, protože měla v úmyslu si koupit nové šaty. Kdykoli se potěšila svými nákupy, byla s ní alespoň lepší řeč. Zůstal jsem stát venku před výkladní skříní, byla až do obchodu prosklená, takže jsem mohl zůstat na čerstvém vzduchu a z dlouhé chvíle ji pozorovat. Stála tam mezi ženami a byla jako ostatní ve svém živlu a jak divá rámusila s ramínky, když hledala barvu, vzor a svoje číslo. Tak tohle je moje žena, říkal jsem si, to je žena, kterou jsem kdysi tak miloval? A proč vlastně? Vypadá stejně jako ty ostatní, žádný rozdíl. Najednou jsem ji viděl normálníma očima, jako ženy, které bez povšimnutí míjím na ulici.

.

Jeffersův dům - Konečné znění 28

19. září 2013 v 17:42 | pavel

Dostal jsem dopis a telefonoval dceři. Je na několik měsíců zase ve Skotsku. Dozvěděl jsem se, že místní dívky jsou silně zavalité, ale přesto mají zálibu v minisukních a krátkých přiléhavých tričkách, z nichž jim vykukuje tlusté břicho, takže má člověk dojem, že jsou všechny těhotné. Dále mi řekla, že ji to spravilo náladu, cítí se teď jako podvyživená modelka a dostala zase chuť se dosyta nacpat. Chlapi se prý rádi napijí, jsou milí a pak ještě milejší, je s nimi zábava, za chlast utratí majlant, což dosvědčuje, že jejich údajná lakota je jen hloupý předsudek všech závistivých abstinentů světa. Přesto jsem měl dojem, že se moje dospělá holčička necítí úplně ve své kůži, měla unavený hlas.

Dcera je mi dost podobná a má i spoustu charakterových chyb v kterých se vidím. Už i proto ji mám rád. Rádi si vjíždíme do vlasů, dokonce častěji než je zdrávo, ale oba to chápeme tak, že kdo má svou hlavu, tak to má být a nedá se s tím nic dělat. Upřímnou otevřenou netaktnost vyvažuje srdcem a to je právě to podstatné, co schází všem ostatním členům rodiny, která mne odepsala. Je jen smutné, že tuhle otevřenost postrádala má intrikářská žena, klidně, rozumně a bez přehnaných emocí si promluvit, přece nejprostší a nepřirozenější věc, která jen může mezi blízkými lidi být. Každá sebemenší snaha o společnou řeč s mojí ženou nikam nevedla. Mluvili jsme rozdílnými jazyky, kterým jsme sice rozuměli, ale jejich obsah byla záhada sama. K dorozumívání to nestačilo, protože si smysl slov každý z nás vysvětloval a překládal do své řeči jinak.
Naopak dcera je jako jarní přeháňka, která pročistí vzduch v pravý čas, kdy je třeba. Už jako dítě byla nepořádná a hubatá a pochopitelně ji to vydrželo dodnes. Člověk se moc nemění, člověk je do smrti takový, jaký ve své podstatě je, jaký byl jako dítě. A neměl by se ani moc předělávat. Pokud vím, některé ženy tak rády činí, ale moc se jim to nevede. Jestli se nějaký čas zdá takový člověk napravený, je to jen od něj přetvářka. Pokud se člověk nechá, pokud jejímu nátlaku podlehne, třebaže i jen pro svůj klid, dojde nakonec k úhoně. Znám to ze své zkušenosti. Problém je i ten, že všichni ti, kteří se snaží jiné ovládat, sami se z nápravy vylučují.


Když byla maličká mívala upocené dlaně a jako všechny malé děti se nás venku ráda držela za ruku už i proto, že měla silnou potřebu, jako dodnes já, dotýkat se. Bylo to pro ni víc než pocit bezpečí a ochrany, byl to přirozený projev sounáležitosti a lásky nejpřímější a nejintimnější cestou, jakou jen lze brát a dávat. Často byla nešťastná a trápilo ji, že ji máma odmítá dávat ruku, jen proto že je upatlaná. Neuměla si ve své dětské hlavě srovnat, že tak malicherný důvod, jako je upocená upatlaná dlaň může být překážkou projevů lásky a sympatie.

.

Jeffersův dům - Konečné znění 27

18. září 2013 v 10:00 | pavel

"Mám báječnou mámu, která mne bezvýhradně miluje, zatímco já ji bezmezně využívám." Ten vzkaz jsem mu vlepil nad postel, když spal a čekal jsem, až konečně vstane, jako každý den, dlouho po poledni. Vstal, lístek zmizel a nereagoval, jak jsem mohl tušit. Nechtěl rozvířit vodu. Jeho pochlebování matce, jeho trpělivé diskuse, které s ní vedl, i jeho závislost na ni, kterou si v sobě pěstoval, měla jediný praktický účel - žít v pohodě příživnickým životem na náš účet. Ta nezdravá závislost byla ostatně oboustranná. Matka ho držela doma zase proto, že v něm viděla kumpána na té své "duchovní" cestě. A on, pokud to jen šlo, protahoval studia a věnoval se svým zájmům. Nemohl jsem se na to dívat, ale kdykoli jsem se ozval a řekl ženě, že mu dělá služku, slyšel jsem od ní pokaždé stejnou odpověď. "Já to pro svého syna dělám ráda a do toho ti nic není!" Syn moc dobře věděl, že se ho matka pokaždé zastane a že se jen kvůli němu zase pohádáme a že se nakonec jednou naše manželství rozpadne. A to byl nejspíš jeho cíl. Cíl nás rozdělit. Věděl a pracoval na tom. Nevypsaný boj kdo s koho. Chtěl ji jen pro sebe a bylo mu jasné, že jednou, až mi dojde trpělivost, tak to vzdám.


Žárlivost mu neříkala zhola nic. Žárlivé muže považoval za slabochy. Žárlivost chápal jako druh sobectví při nedostatku sebevědomí, kdy takový člověk chce sám všechno vlastnit, nechce se dělit a má panický strach, že ho o to někdo připraví. V té věci si byl sebou jistý. Jeho žena ho navíc slepě milovala, nechtěla vidět jeho přehmaty a chyby, bez sebezapření mu dokázala pokaždé odpustit, tak ani neměl co řešit. Ale netrvalo dlouho a prohlédla a začala si stavět hlavu. Pak z překvapením viděl, že prohrává svou hru, která už nejde vrátit zpět. Zjistila totiž, že může stejně říkat ne, jako říkala ano a jeho žárlivost začala nabírat rychlých obrátek. Nebyl už jejím bohem, byl jen tuctovým chlapem, který ji denně leze na nervy a kterého může, kdykoli se jí zachce, vyhnat od stolu, z postele, z domu.

.

Jeffersův dům - Konečné znění 26

10. září 2013 v 19:50 | pavel

Napadá mi, že jsem maminku nikdy nepoznal jaká skutečně byla. Ten její obraz, který nosím v paměti, se měnil s každým jejím věkem, jako bych neměl maminku jednu, ale hned deset. Když zemřel otec, byla pochopitelně nešťastná. Ztratila veškerý dřívější elán a radost ze života. Chodila každou neděli na hřbitov a plakala. Ale netrvalo dlouho, stačilo pár týdnů, opět viditelně okřála. Dokonce v rámci možností a věku, byla marnivá jako zamlada. Rozhodně nepatřila k těm ženám, které se modlí k Bohu aby si je vzal a a dočkaly se konečného klidu. Nakonec zemřela, dalo by se říct ve zdraví, v šestaosmdesáti a duševně mladá.
Po její smrti jsem se šel podívat na statek, kde prožila mládí a kde jsem jako dítě pobyl i pár dní s rodiči při nepravidelných návštěvách. Statek sice odpovídal mým vzpomínkám, byla tam stodola, uprostřed dvora kamenný žlab s hnojem a k němu přilepený suchý záchod, taky domek kde seděly slepice a kam jsem lezl vybírat vejce, všechno bylo na svém místě jak jsem to znal, dokonce i vzrostlý dub na cestě k polím, pod nímž se krčila kamenná kaplička, ale co bylo jinak než jsem si pamatoval, byl bídný a zanedbaný stav všeho kolem. Těch třicet let se na tom podepsalo.

Když je tu zmínka o tom suchém záchodu, o veřejných záchodech bych mohl napsat několik knih, je to téma, na které stále narážím. Například ve městě ať jdu kamkoli, lidi si neumyjí ruce! Tyhle záchody by měly mít dvojí zavírání. Jedna klika pro čistotné, druhá pro špindíry, kterých je rozhodně víc. Nejsem asi sám kdo jen kvůli nim otvírá dveře s ubrouskem, nebo loktem, nebo když nejsou dovřené, za hranu, těch způsobů jak je otvírat je každého věc fantasie. Pro ženy, jak používat veřejný klozet, aby se nemusely posadit, bude to ještě složitější. Trauma, o kterém se v dobré společnosti nemluví, ale které je nutno denně řešit.


Babička mé někdejší kolegyně byla hajzbábou pod jedním pražským mostem a po letech se vypracovala až na Hrad. Že měla takovou babičku nám ale řekla až po její smrti, protože najednou začala všude platit mincemi. Zdědila totiž po ní skoro milion, ale právě jen v mincích. Řeklo by se peníze jako peníze, ale my od ní brali raději jen bankovky.

.

Jeffersův dům - Konečné znění 25

9. září 2013 v 18:00 | pavel

Když otce zpopelnili, v zařizování byla jeho matka rychlá, koupila na hřbitově dva výklenky ve zdi a čtyři urny. " Jednu pro tátu, jednu pro mne a dvě pro tebe a tvého bratra. Budte pak bez starosti až odejdu," s úsměvem pravila. Z jakési taktnosti před ním zaplnila jen jeden výklenek a ten pro něho a pro bratra ponechala prozatím prázdný. Ty uskladnila ve sklepě. Ale i tak se díval dlouhé minuty do toho prázdného výklenku ve zdi, určeného pro něj a pro bratra a nevěděl jak reagovat. Nakonec se pokusil o hloupý vtip, ale ten vyzněl jen hořce. V té chvíli ho napadlo, že tu márnici, ke které je přistavená ta zeď s výklenky, vlastně stavěl jako brigádník, když mu bylo šestnáct let, aniž si by pomyslel, že ji chystá pro sebe.

Na hřbitově, kromě té brigády, byl snad jen jednou dvakrát v životě. To zemřel jeho spolužák a měl bílou rakev. Po návštěvě cirkusu ho nic lepšího nenapadlo, než si na půdě nevyzkoušet trik s oběšením. Zvrtla se židle pod jeho nohama, a nikdo tam nebyl aby ho sundal a zachránil. Taky si vzpomněl, i když to zrovna v té chvíli jaksi nepatřilo, vzpomínka přijde sama, to člověk neovlivní, že jako brigádník v té době pracoval i na střeše místního hotelu. Jednoho letního časného rána tam oklepával cihly od omítky, zatímco se z protějšího domu v nejvyšším poschodí v jednom okně rozevřely záclony. A v něm fešná nahá žena v nejlepším věku, s bohatě rozvinutými prsy. Dobře věděl, že ho zahlédla a jistě i jí bylo jasné, že on vidí jí, ale přesto se nenechala rušit, právě naopak. Otevřela okno dokořán a protáhla se jako při rozcvičce, až se jí prsa zhoupla a zavlnila. Na druhý den tam byl znovu oklepávat cihly, ale okna se už nedočkal tak. A jak se těšil. Nedočkal se té ženy ani další dny, záclony zůstaly zatažené, ale ten zážitek, přestože pak viděl prsa jiných žen, mu po léta utvěl na paměti.



U žehlení si maminka pokaždé zpívala. Rád jsem ji poslouchal a nevím, že by si někdy jindy zpívala tak často jako tehdy. Bývali jsme po celý den spolu doma, mohlo mi být čtyři pět let, a jednou v kuchyni při vaření omdlela. Sesula se beze slova k zemi a to mne opravdu vyděsilo. Nevěděl jsem co si počít a měl strach, že umřela a že ji už nic neprobudí. Cloumal jsem s její hlavou, dokud v údivu, v první chvíli nevědíc co se s ní děje, neotevřela oči.

.

Jeffersův dům - Konečné znění 24

3. září 2013 v 22:00 | pavel

V márnici v rakvi viděl naposledy otcovu neholenou tvář. Žádný klid, usmíření se smrtí, jen zlověstný výraz, který u něho neznal. Z jeho sepjatých rukou k němu stoupal chlad. Jeho bratr zůstal stát opodál, měl ze smrti, z pohledu na ni, strach. I jejich otec měl ze smrti strach a snažil se proti ní ze všech sil bojovat. Ta jeho tvář, jakoby nám chtěla naposled ukázat celou tu jeho hořkost a rozhořčení nad světem, který ho zradil. Kde byl klamán a týrán až do poslední chvíle, než sám a bez rozloučení odešel. Se špatnými kartami hrál do konce života.

V pubertálním věku s otcem pohrdal pro jeho ústupnost, povolnost a poníženost. Trpělivě snášel všechna ponížení a rány, které neuměl vrátit. Slaboch, svědomitý úředník, dbalý na vnější lesk a uctivou zdvořilost. Byl ze staré školy. Styděl se za něj, jak poklonkoval komunistům, ač je nenáviděl. Nemohl vidět, když s ním někam šel, jak mluví, jak jedná, jak úzkostlivě dbá, aby neztratil tvář.

Zprvu měl jeho otec malou mozkovou příhodu, kterou jen s lehkým ochrnutím přežil, ale víc mu komplikoval život nízký tlak, závratě a porucha rovnováhy. Motal se jak opilý, padal a držel se věcí, až nakonec z obav přestal vcházet z domu, čímž si sám ještě víc přitížil. Své ženě, mladší a při síle, byl na obtíž a jak se dalo čekat, ztrácela trpělivost a jejich hádky se začaly znovu vyhrocovat. Teď opět padala její slova "tady máš, jez a jdi mi z očí", dokud mu ze známosti nesehnala nemocnici. Tam už začal tušil, že se blíží jeho neodvratný konec.
Druhého dne ho otec požádal, aby mu pomohl se jít osprchovat. "Tvůj bratr se z toho vykroutil, požádal jsem nejdřív jeho," povzdechl. Oba beze slov věděli, že to vlastně byla staršího syna povinnost. Ve sprchách se mu pak otec svěřil a štkal jako dítě. V jakémsi návalu upřímnosti, jako ránu z milosti, mu den předtím jeho žena řekla "bylo by pro tebe lepší, kdybys umřel". Tak ho objal a přitom si uvědomil, že otce vidí vlastně nahého poprvé a asi naposled. Osušil ho, doprovodil k posteli, políbil na tvář a bylo to naposled co ho živého viděl.


V neděli po obědě se rozhodl, že nejdřív zajede k matce, než otce navštíví. Ještě dnes to celé vidí v ostrém světle, zpomaleně a jak v kině... vystupuje z vozu, matka otvírá v 3.poschodí okno od kuchyně, vyklání se a volá do ulice "Nikam nejezdi, táta ti zemřel, volali z nemocnice". Bez stopy smutku, jakoby se stalo něco nevídaného, výsledek ve fotbale, který by měl slyšet hned.

-

Jeffersův dům - Konečné znění 23

31. srpna 2013 v 14:02 | pavel

Ta deprese, beznaděj, najednou ze mne vyprchala jako pára z hrnce a ta samota, nad kterou jsem před chvílí hořekoval, je vlastně to, na co jsem se tady těšil... být se sebou sám. Sám jsem byl vlastně vždycky, už jako dítě jsem byl sám, sám se svými problémy, se kterými jsem se styděl svěřit. Sám jsem byl nakonec i ve své rodině, ve své druhé rodině, kterou jsem nakonec na celé čáře prohrál. Na samotu jsem si vlastně zvykal už tam. Ale teď je to poprvé dobrovolně.

Včera jsem na pláži pozoroval jednu ženu, která učila svoji malou fenu chodit na vodítku. Když jí nasadila obojek a chtěla aby šla za ní, zůstalo to mrně sedět na místě. Nehnulo se ani po domluvách, ani když ji táhla, že šoupala zadkem po písku. Obojek jí tedy sundala a popošla pár kroků. A fenka se za ní rozběhla. A tohle se opakovalo, dokud to ta panička nevzdala. Ten pes se jí očividně vysmíval.
Jedna moje známá měla psa, který byl zase učiněný loudal. Na vodítku chodit nechtěl a když s ním šla do města, musela každou chvíli stát a volat ho, "pojď, už konečně pojď, jinak se nikam nedostanem," jako na malé dítě. Byl to flegmatik. Nakonec ho vzala do náručí a myslím, že s tím i počítal.

Jeden den je tu stejný jako druhý. Nikdy nevím, jestli je pátek nebo středa. Jen neděle rozpoznám, podle návštěvnosti pláže. Přijdou místní, hlavně venkovani z blízkého okolí, ženy jsou baculaté a holky mají silné nohy. Ani se nesvlékají, jen zůstanou ve stínu pod skalou, v košilkách a strakatých sukních. Uvažoval proč mají tak silná lýtka a široké boky, tedy velké prdele, jinak to ani nejde říct. Jsou nejspíš tak svalnaté, protože tady je všechno nahoru a dolů v kopcích.

Úplně jiné neděle, jak si vzpomínám, byly doma. Jak ráno začaly, staly se pro mne nejhorším dnem z týdne. Musel jsem jako jediný z rodiny vstávat, protože mně otec nutil chodit na ranní mše do kostela. Ale bylo to nejspíš kvůli jeho novinám, které jsem na cestě domů pak vyzvedával od trafikanta. Kostel jsem nenáviděl jak mor hlavně z jediného prozaického důvodu, že jsem tam musel, jako ostatní děti, celou hodinu stát vpředu, zatímco dospělí seděli. Bylo to vůči nám, nadávali jsme všichni, "pořádná sprosťárna". Jediným zpestřením dne byl jen nedělní oběd o třech chodech. Polévku vařil otec, hlavní jídlo a moučník pekla máma, měli to rozdělené. Přestože máma byla kuchařka, otec trval na těch polévkách, že je bude vařit sám, protože mu je pokaždé pochválila.
.

Jeffersův dům - Konečné znění 22

29. srpna 2013 v 14:43 | pavel

Jeho otce po celý život pronásledoval sen, který byl současně i někdejší tragickou skutečností. Jeho sestřička náhle zemřela, jak to u kojenců někdy bývá, ráno ji našli mrtvou. Na druhý den, když ji její maminka připravovala do rakve, shledala, že má ještě "teploučké tělíčko, zpocená záda". Zavolali doktora, ale ten konstatoval smrt s vysvětlením, že je teplá ještě od peřin ve kterých ležela. Po několika letech, když na španělskou chřipku zemřel její otec a vzápětí matka, otevřeli hrob a současně i dětskou rakev. S hrůzou spatřili kostřičku dítěte jak leží na boku a cucá si palec. Zemřela tedy dvakrát. Bylo jen štěstí v neštěstí, že se té druhé smrti její maminka nedožila.


Ta tíseň, melancholie, ani nevím jak bych ji měl nazvat, se mne drží už dva dny jako pijavice. Samota, pokud jí člověk odvykne a pak ji zvolí, si ho dokáže pořádně podat. Mluvit sám se sebou, ptát se sám sebe, "kam jsem to dal," a sobě si odpovídat, "asi to bude tam a tam." Nemít nikoho a vařit v malém kastrolu jen pro sebe. To celé ke konci života zažila moje matka, která musela vždycky kolem sebe někoho mít a s ním konverzovat. Ale jak se zdá, byla silná žena a dovedla samotě vzdorovat. Pohřbila syna, pohřbila muže a vlastně pohřbila i mne, protože svým útěkem přes hranice jsem ji zmizel z očí.
Celá naše rodina je na věčnosti a má si jistě co povídat. Některé nedořešené rozkoly tam řešit a jak to vypadá, někdy mám chuť, jako dneska, se vydat za nimi, jen kdyby tu nebyl ten jediný podstatný problém - žádná cesta zpátky! Kolikrát jsem v životě už uvažoval, jakým otrokem Boha člověk je. Ten mu vyměří čas, kdy a jak má odejít, a nemá nejmenší naději to změnit. Pak je tu samozřejmě sebevražda. Ale to je podle církve smrtelný hřích. To musím jen obdivovat Klause, Brautigana, Woolfovou… ti sice neměli až moc tak pádný důvod s životem skoncovat, zle se jim nevedlo, ale když toho měli dost, vzali svůj osud do svých rukou. Životy byl nakonec jen jejich, nikoli Boha, protože celý ten čas, to trápení, živoření, museli sami ve vlastní kůži prožít. Bůh za ně ty dny hořkosti nikdy nevzal a ani neměl v úmyslu je na sebe vzít. Nanejvýš jim poslal svého syna Ježíše Krista, kterého nakonec nechal surově sprovodit ze světa. Ti sebevrahové se svobodně rozhodli. Určili si dobu a způsob smrti, a tak se mu vzepřeli. Bohu, který by je tak jako tak jednou zabil.

Je to rok, nebo dva, kdy viděl na ulici v Londýně malou demonstraci proti potratům s nápisy na transparentech KAŽDÝ MÁ PRÁVO NA ŽIVOT! Ale stejně tak by měl člověk mít právo to otočit: KAŽDÝ MÁ PRÁVO MÍT NA SMRT!

Jak se zdá, jen zbabělci se drží svého života jako klíště. Jednak mají vrozenou touhu se za každou cenu udržet při životě, je to jediný jejich nejcenější majetek, i když se jim vede bídně a pak je tu právě to podstatné... že návrat neexistuje. Co se týče mne, počkám si, mám čas.

.

Jeffersův dům - Konečné znění 21

27. srpna 2013 v 14:11 | pavel

Nakonec dospěl k názoru, že ti dva, otec a matka, se vlastně tak dlouho hledali až se našli. Ty hádky a kravály je držely spolu a bez nich by byli ještě nešťastnější než jsou. Jeden měl to, co druhému scházelo a naopoak. Jeho otec se rád zastavil s lidmi a byl i dobrý posluchač, zatímco matka se naopak ráda poslouchala sama. Jelikož se s nebývalou oblibou i aktivně podílela na neshodách v práci, přicházela večer co večer domů, plná vášní a nepokoje, s úmyslem vylít si před námi žluč a srdce. Ty ženské, "ty mrchy jedny, jsou proti mně a házejí mi klacky pod nohy," byly nakonec pro otce vítanou spásou. Otec matce přikyvoval, dával jí ve všem za pravdu a taky věděl proč, protože její veškerá zloba a nenávist se obracela jen na ně, namísto na něho, a on měl alespoň jeden večer zase klid a pokoj.


Někdy, jako dnes ráno, na mne padne taková nechuť a beznaděj, že nepomáhá nic, ani ten sluncem prohřátý krásný den, ani když vyjdu z domu a dívám se na moře. Přijde to zčista jasna a všechno najednou ztrácí svůj smysl, není nic o co bych se opřel, ani naděje, že by to mohlo někdy vzít konec. Někdy jsou na vině asi mé příběhy. Člověk je napíše a na druhý den se probudí v nich jako uvězněný, přestože nejsou nic jiného než čirý výmysl. Vlastními se ubíjí a působí si bolest, natožpak cizími.
Necháváme se vtáhnout do příběhů natolik, že trpíme s lidmi, kteří tam trpí a pláčeme s nimi. Začneme dokonce i nenávidět všechny ty, kteří je trápí a máme soustrast s jejich oběťmi, jakoby byli naši nejbližší. Abychom se uklidnili, často se odvracíme se od knihy a utíráme si uslzené oči, přes které ani nevidíme text. A to přesto, že víme, že se tam jedná jen o výmysl, iluzi. A není to podobné našemu životu? Nakonec těmi papírovými hrdiny jsme i my. Celý náš život je jen příběh z jakési knihy, zdání, sen, z kterého jednou procitneme a nevíme kde. Nejspíš v nicotě.


Od moře se zvedá vítr a musím jen říct, že takovým zkoumáním sebe sama se člověk jen vyčerpá. Přišly kočky, sedí v půlkruhu pár kroků ode mne, je jejich čas a můj, abychom se společně pustili do snídaně. Zatím tu mám tři a pomalu si na mne zvykají. Ta černá někdy zapomene být ostražitá a nechá se pohladit, ty dvě, mourovaté, si pořád drží odstup. Náš kocour, když jsem odcházel, byl už bezzubý stařec, v jednom oku měl zákal, ale tvrdě si vymáhal žrádlo a pozornost. Tyhle tři jsou v čekání trpělivé a tak je na čase, abych se konečně zvedl a něco jim dal.

.

Jeffersův dům - Konečné znění 20

25. srpna 2013 v 17:16 | pavel

Jak vypadala moje matka ve věku kolem deseti, dvanácti let, jsem mohl vidět jen z jediné fotografie, která se zachovala. Sedí na zápraží na schodech statku, kde se narodila a kde žije s rodiči a třemi mladšími bratry o které se i stará. Vyhublá, dalo by se říct podvyživená venkovská holka, v obyčejných laciných šatech, ze kterých už vyrostla, ruce na kolenou, jako bez duše, s pohledem do prázdna, bez vyhlídky na něco co by ji přivedlo do varu. Zdá se jakoby se už mělo chýlit k večeru a má za sebou další z každodenních normálních dnů. Je to ovšem jenom fotografie. Jaká byla tenkrát a jak se cítila, věděla ve skutečnosti jen ona sama. Ale co jistě vím, tenkrát děti ze statku celý den spolu s rodiči pracovaly. Nakonec vychodila jen pět tříd a aspoň psát a počítat se naučila.

U otce to bylo podobné, ale v něčem přeci jen jiné. Byl sice také ze statku, který jim stejně jako v matčině případě, komunisté později vzaly, ale byl bohatší, jeho rodiče vlastnili i cihelnu, hospodu, místní biograf, spoustu pozemků a polí, tedy prakticky celou vesnici. To však ani jeho rodičům nebránilo, aby taky své děti nehonili za prací. Tak to dřív na vesnici prostě bylo. Otec byl nejmladší ze třech dětí a jeho rodiče ve věci školy a vzdělání byli už prozíravější. Staší bratr, jak to bývá, se vyučil hospodářství, sestra vyšla měšťanku a otec už dokonce klasické gymnázium. S ním měli v plánu i vyšší cíle, právnickou fakultu.

A tak se stalo, že jsem se narodil jako dítě kulaků, z nichž jeden měl pět tříd a druhý tu fakultu. Docela dobrá kombinace v křížení, takže podle všeho, bych měl být na těle a duchu zdravý.

Jednoho dne řekl otci, bylo mu kolem patnácti let, tedy ve věku kdy si myslel, že může zasahovat do rodinných záležitostí, "Jsi zbabělec, neumíš svou ženu zkrotit!" Ovšem v tomto případě se k němu otec zachoval, jak by měl spíše ke své ženě. Vrazil mu pár facek. A protože nespravedlnost a násilí probouzí skryté tvořivé síly, napsal ještě toho dne o otci báseň.

.

Jeffersův dům - Konečné znění 19

24. srpna 2013 v 10:00 | pavel

Jeho otec byl bezelstný, nejbezelstnější člověk, jakého kdy znal. Nikdy nepoznal co se kolem něj děje a nechal se kdekým ovládat a zneužívat. V mnoha věcech se choval jako dítě a věřil lidem. Vlastně měl rád klid a pro svůj klid bych ochoten všechno obětovat. Ten klid, kterého si tak vážil a mnoho ho neměl, hlavně pro knihy, do kterých se rád zavrtal a četl je i několikrát. Rád se k nim vracel a skutečně je celé od samého začátku až do konce, jakoby poprvé, přečetl. Nejspíš mu nezáleželo o čem se v knize píše, ale jak. Vypadalo to tak, že ačkoliv nenapsal v životě jedinou knihu, byl rozený spisovatel. Tahle jeho nevinná záliba se mu ale už několikrát vymstila.

Jeho matka, naproti tomu, si dovedla s knihami poradit rychle. Obvykle přečetla několik stránek v úvodu, několik uprostřed, pak závěr a byla v obraze. Na zdlouhavé příběhy neměla v úmyslu ztrácet čas. A měla vlastně i pravdu, s čímž někdy souhlasili i otec, protože dobře věděl, že je spousta knih, kde se jen přemílá a nemá to hlavu ani patu. "Někteří lidé prostě rádi píší, ale nemají o čem, nic je nebolí, nic je nežene něco sdělit, co je trápí a co jim nedává spát. Proto zkrátka píší a to je taky vše. Takové knihy bych taky raději četl na přeskáčku."

Jeho matka nerada ztrácela čas, protože byla extrovertní a potřebovala se pořád něčím užitečným, co je vidět, neustále zaměstnávat, zatímco jeho otec si ho rád dopřál. Tím se od sebe lišili. Byl to čas, hlavně čas to byl, který patřil k nejzásadnějším problémům, který je vnitřně dělil a od sebe vzdaloval.


Nemůže zapomenout na jedno sobotní odpoledne, a ač to zní neuvěřitelně, to se skutečně stalo. Otec odmítl asistovat při jejím obvyklém týdením úklidu. Nejdřív v bytě všechno zpřevracela a pak to skládala zpátky. To se celá rodina, pokud to jen šlo, z domu postupně vytrácela a jen otec, který měl právě rozečtenou knihu, toho dne zůstal. Její pomsta nechala na sebe dlouho čekat. V neděli, v jeho nepřítomnosti pak vyházela všechny jeho knihy z okna. Tak žalostný pohled na dvoře člověk často nevidí. Na zeleném trávníku, bylo jaro a sluníčko svítilo, krásné nedělní dopoledne, ležely stovky knih jak padlí ptáci. Rozevřené, otočené nahoru hřbetem, jiné otevřené lícem a větřík v nich listoval. To byla pro otce snad největší rána v životě, když to pak viděl. A k tomu pak její volání z balkonu "Ty knihy do bytu víc nechci!" když je za pomoci sousedů sbíral. Nakonec se přeci jen uklidnila, nejspíš ta celá akce ji zvedla náladu, a svolila, aby si je zase domů vzal.

.

Jeffersův dům - Konečné znění 18

23. srpna 2013 v 14:00 | pavel

I když si ve stáří pletla jména svých dětí, tedy i jeho jméno, milovala ho, jako každá matka, do konce života. Jednak byl dítě, které nosila pod srdcem a měla komplikovaný a i pro něho nebezpečný porod, na to se nikdy nezapomíná, jednak od narození churavěl a jako batole byl na pokraji smrti. Vypiplala si ho jako ptačí máma svá ptáčata. Když odmítal jíst, krmila ho z úst do úst. Taky byl poslední z dětí, blížil se její přechod a jím se tak končila její mateřská éra. A naposled, proč ho až tak závisle milovala? Vybrala si ho jako trpělivého zpovědníka a spojence proti svému muži, kterého nemohla vystát, kterého nenáviděla, kterým opovrhovala... ale přesto se ho držela jako pes kosti.
Vztah otce a matky nebyl z nejlepších. Prudké hádky, její noční sebevražedné útěky k nedaleké řece, které byly více gestem, než by mohly být brány vážně, jedenkrát si dokonce na půdě v jeho přítomnosti chystala oprátku z prádelní šňůry, oba brečeli, přetahovali se o ni a tahali si ji z ruky, zatímco otec v prádelně si podřezával žíly, a on, dítě, musel být u toho všeho očitým svědkem. Potom doma nastaly dlouhé dny mlčení, několik dalších dní klidu a opět jen kvůli maličkosti, jedinému slovu, další scény a hádky. Kdyby to nebylo celé tak tragické, vypadalo by to jako divadelní hra, bohapustá komedie.


Jak dospíval, začal chápat slet věcí a začal si uvědomovat, jak křivdil svému otci. To peklo co otec se svojí ženou zakoušel, ten pravý stav skutečnosti, mu nemohl závidět. A jen doufal, že na podobnou ženu jednou nenatrefí. Jeho otec trpěl jako ochočené zvíře, které se neumí, svému pánovi, který ho mlátí a kope, postavit, rafnout ho, aby konečně přestalo jeho utrpení. Jen si zase vylíže krvavé rány a schlíplým ocasem jde za ním. Tahle otcova bezbrannost, tahle otcova závislost, bez známky odporu, měla dokonce na něj takový vliv, že si ho přestal jako otce i muže vážit. To jsou ty mystéria, zákruty života, které pak mají na dítě, po celý jeho další život, takový vliv.

.

Jeffersův dům - Konečné znění 17

22. srpna 2013 v 10:00 | pavel

Je pravdou, že si často vzpomenu na svoji ženu, to je normální, byli jsme léta spolu, ale v souladu nežili, snad jen ze začátku, kdy byla ještě divokou nenasytnou dívkou, plná sexu a života. Pak mi z toho všeho, i když je to smutné, nakonec zůstaly jen vzpomínky, které se mi občas mihnou hlavou, povětšinou značně negativní.
Když jsme spolu už nějaký čas společně žili a zčásti si ke mně i přestěhovala svoje věci, zjistil jsem, že nečte, že absolutně nic nečte, snad kromě časopisů, a že ani nevlastní jedinou knihu. Nijak jsem nad tím tehdy nepřemýšlel, měl s ní naprosto jiné zájmy, bral jsem to zkrátka tak jak to je. Později se však ukázalo, že jsem měl být víc ostražitý, že to bylo varování, na které jsem nedbal a které jsem oslyšel. Ne že by člověk měl posuzovat lidi podle toho jestli čtou knihy, to ne, ale je to jistý ukazatel, že něco s nimi není v pořádku. Kdo nečte, kdo se nevzdělává, může, možná je to tak, možná ne, lehce naletět fanatismu, protože nemá obranu zdravého úsudku, porovnání, rozhledu, protože nemá určité zkušenosti, které k těm prožitým, může někde i vyčíst. A to byl asi její případ. Vždycky v životě někomu naletěla a nenechala si to v dobrém vymluvit.

Na moře se nemohu vynadívat, je v každý denní čas jiné, ale ve své rozmanitosti zároveň věčné, jakoby znalo všechny naše životy, řazené bezpočtem narození a smrti.


Když si vzpomenu na ženu, vzpomenu si pochopitelně i na naše děti, na naši celou rodinu, která se z velké části už rozložila. Ale vzpomenu si i na svoji původní rodinu, ve které jsem vyrůstal, která mi přirostla k srdci, už je to tak, mnohem víc, než ta mnou založená. Ale ta už taky není. Smrt mi ji vzala. Zůstal jsem tu, prozatím, sám, dokud se s nimi, jen Bůh ví kdy, jednou nespojím. Až se tak stane, zavzpomínáme si na staré zlaté časy a dopovíme si, co jsme si nestihli sdělit. V každé rodině, pokud vím, je kupa nedořešených věcí, protože se o mnohém, pro všeobecný klid, často nemluví. V některých knihách se píše, ať je to pravda, nebo ne, že v dalších životech se rodiny stále znovu a znovu v různých proměnách, v různém postavení, dcera je matka, otec je syn, babička je dcera, vnuk je dědeček, spolu shledávají, aby si konečně všechno vyřešili a mohli tak vyrovnat své karmické problémy, rovnováhu světa na Zemi. Když tedy pomyslím na svoji nynější rodinu, tak už si mohu spočítat, co mne asi čeká.

.

Jeffersův dům - Konečné znění 16

20. srpna 2013 v 15:00 | pavel


Jeho první velkou lásku, bylo mu tenkrát dvanáct třináct let, denně bombardoval básněmi a odvážnými milostnými dopisy, kultivoval si jimi svůj sloh, přestože ve skutečnosti, když se s ní sešel, se nanejvýš osmělil držet ji za ruku a sedět s ní v parku až do soumraku na lavičce. Sice se odhodlával v jejich dosud platonické lásce o krůček dál pokročit, ale z obav, že by ji snad mohl ztratit, to nakonec pokaždé vzdával. Udělat první krok bylo nad jeho síly a připadalo mu, že i ona je na tom podobně jako on, dokud jednoho rána neotevřel od ní dopis ve které stálo černé na bílém "Ty dopisy jsou krásné a ráda je čtu, ale políbit nesvedeš. Ztrácím s tebou čas, běž k čertu!"
Takovou ledovou sprchu ani ve snu nečekal. Ponížila ho, ranila ho do hloubi duše. Hanba ho zcela ochromila, nic horšího se mu nemohlo stát. Stačilo přece tak málo, vzít ji kolem ramen a políbit. To nejsnadnější, nepřirozenější, neudělal. Ta holka ho zklamala, neměla pro poezii smysl a uvažovala prakticky, jak v jejím věku holky uvažují. Ale ještě víc zklamal sám sebe, jaký byl zbabělec a hlupák, že si s tím neuměl poradit. Selhal u mladší holky než byl on sám, která už dobře věděla co chce a čeho se při celé své trpělivosti nakonec nedočkala. Té dívce se pak obloukem vyhýbal a vyhýbal se i jejím kamarádkám. Těm všechno určitě řekla a ztratil i před nimi tvář. Bylo mu jasné, že to na celé čáře u všech dívek ve městě prohrál.


Nakonec za pár dní, když v hlavě a srdci ochladl, zjistil, že takovou tvrdou lekci vlastně potřeboval. U své vzdálené sestřenice, při příležitosti jedné svatby, hned první den navečer přitvrdil a bez básní a bez milostných dopisů se horké noci, plné polibků a odvážných doteků, dočkal. Ale ty básně, ty přesto, sypal je ze sebe jako z rukávu, psal holkám dál... a na ně je taky i většinou dostal.

.

Jeffersův dům - Konečné znění 15

19. srpna 2013 v 9:15 | pavel

Občas se stává, že se vítr natolik ztiší, že se i moře zklidní a stane jediným zářícím zrcadlem, nezvlněnou plochou... a mám pak pocit, že bych po něm mohl, jako kdysi Kristus, přejít suchou nohou. V takových chvílích všechno utichne, dokonce i ptáci, a je to jako na samém počátku světa. Zastaví se i sama mysl a člověk je rázem v jednotě.


Sestřenice z matčiny strany, jen o tři roky starší, ho podrobně a s vážnou tváří teoreticky zasvěcovala do sexuálních tajemství, které sice sama na vlastní kůži nepoznala, nicméně vypozorovala, že má v těchto otázkách velké slabiny. Byla to veselá, bezprostřední holka, kterou měl rád a na které visel. Občas u něho i přenocovala. Pokaždé klopil oči, když si v jeho přítomnosti, "byl přece její malej brácha", svlékala svetr a podprsenku a při tom mu něco zapáleně vykládala.

Bylo jí osmnáct a pár dní, když na Slovensku, po automobilové nehodě, zemřela. Naposledy ji ještě viděl okénkem v kovové rakvi a připadlo mu, že se i v té smrti na něj usmívá.

.

Jeffersův dům - Konečné znění 14

18. srpna 2013 v 15:00 | pavel

S bratrem, který byl starší o plných devět let, jsem odmala hrál šachy, ale musím přiznat, že s velkou nechutí. Jestli si bratr léčil komplexy s malým klukem, jakým jsem byl, nevím, ale co vím jistě, nikdy mne nenechal vyhrát. Tenkrát to byl pro mne boj o život a o smrt a pokaždé s tragickou porážkou a pláčem. Nabyl jsem už tenkrát dojmu, že se mi za něco mstí, nevěděl jsem sice za co, ale bylo to tak, protože mě pod nejrůznějšími sliby a výhrůžkami, do každé další hry, ať je mu teď země lehká, tvrdě a bez milosti nutil. Možná, že na vině byly právě tyto nesmlouvavé hry, že jsem už šachy nikdy v životě nehrál a s bratrem jsem si dobře nerozuměl.
Teprve když umřel, zjistil jsem, jak mne musel zarytě nenávidět. Ve své závěti, která se našla a kterou matka hned zničila, striktně zakazoval, abych cokoli z jeho bytu zdědil. Po letech se přiznala, že nechtěla, abych si na něj uchoval špatné vzpomínky, "byli jste přece bratři." řekla. Jednala jako vždy, jak cítila a tak to bylo z jejího pohledu správné. Dlouho jsem uvažoval, proč v něm byla zášť tak silná i v okamžiku rozloučení se životem, ale k pravděpodobnému objasnění jsem nikdy nedošel. Nikdy nebyl sdílný a vlastně jsem ani nepoznal kým skutečně je, jaký to byl člověk. Byl po celý život samotář. Nejspíš mi měl za zlé, že já, o mnoho let mladší, jsem proplouval životem jako ryba ve vodě, zatímco on, na co sáhl, obvykle zpackal.

Musí si přiznat, že mu paměť už tak trochu selhává a někdy opravdu neví, jestli se všechny prožitky z ranných dětských let vůbec kdy staly, jestli to nebylo jen nějaké přání, nebo sen. Všechno je tak daleko, v mlze, a ta je den co den hustší, takže jen tápe po hmatu jak slepec, který se snaží rozpomenout, jaké to ještě bylo, když viděl všechno zřetelně.


Bylo mu asi pět let, možná měně, možná víc, ale jednoho rána zahlédl z okna mladého cikána, to tehdy ještě jejich vozy tažené koňmi skutečně často parkovaly za městem, jak se žene přes náměstí s kudlou v zádech. Ještě dnes vidí tu krev, jak mu barví tu bílou košili na rudo, ale neví, opravdu neví, jestli to nebyla jen jeho bujná představa nebo strašidelný sen. Proč představa nebo sen? Máma ho často strašila, že když bude zlobit, dá ho cikánům a bude žebrat po městě.
Jindy zase viděl letce, který se prohnal s bombardérem pár metrů kolem jejich oken. Byl tak úžasně blízko, že mu viděl do tváře. Měl letecké brýle a kuklu, která se tenkrát u letců nosila. Skutečně se to stalo?
Ale co ví určitě, bylo že jezdil za vozem a dostal bičem. Dnes děti už neznají poštovní vůz tažný dvěma nebo jedním koněm, vzadu se stupátkem, a jet za vozem. Kdo na to stupátko vyskočil a jel, obvykle dostal bičem, jen proto, že ostatní děti řvaly na poštmistra "za vozem, za vozem" a on chtěl jim tím tak udělat radost. Ale jestli jsem dostal bičem ví jen Bůh sám.
Taky viděl věci před svým životem, nebo jak mu bylo v matce, ale je to opět jen jeho fantasie? Není nikoho kdo by mu osvěžil paměť. Ti všichni co to snad vědí už tu nejsou. Asi jen Boha se může na všechno zeptat, jen neví, jak si s jeho odpovědí poradí... když to bude po smrti a co bylo, přestane ho už zajímat.

.

Jeffersův dům - Konečné znění 13

17. srpna 2013 v 10:00 | pavel

Dnes ráno jsem se vydal za kozím pachem a byla to podobná cesta jako včera, i když jiným směrem. Co mne tam táhlo? Kozí sýr. Přes hory a doly jako v pohádce, roklemi nahoru dolů a pořád do kopce, kolem drobných stavení, vyschlým potokem a poli a loukami. Jak řeknu louky, vybaví se mi hned dětství. Za mých vyjížděk jsem se tehdy pokaždé navečer vracel s plnou náručí lučních květů pro maminku. Do sladce vonící louky jsem se nejdřív natáhl jak široký tak dlouhý a naslouchal vrnění včel, které se hemžily kolem jetelových květů. Polabské nížiny byly bohaté na louky, těch bylo v nedohlednu, plné bělásků, modrásků, motýlů všech pestrých barev, brouků, které šplhaly po stéblech trav, i konipásků, s kterými jsem si pohrával, ale i bzukotu často vlezlých much, jen nevím, zda-li je tomu tak dosud.

K stavení, k němž jsem kráčel po pachu, jako větřící pes, aniž jsem ztratil stopu, jsem nakonec žíznivý došel. Domek byl na zdejší poměry zanedbaný, ale za ním se skutečně na malé oplocené louce pásly kozy. Před vchodem do domu s čenichem na zemi v prachu pospávali dva vyhublí psi, kteří byli nejspíš z kozího pachu tak zmámení, že když mne zahlídli, jen zvedli hlavu. Přesto ze vchodu, ospale mžourajíc do slunce, vyšel v mém věku muž, aby se zeptal co tam u něho k čertu chci. Nemohl bych říct, že by se těm psům v ničem nepodobal. V zapraném vytahaném triku, neholený, bos a jako troska vrávoral. Na kozí sýr jsem se raději neptal, zeptal jsem se jen na cestu, pohladil po hlavě jednoho z psů a pod záminkou že jdu do hor, odkráčel. Ten sýr jsem koupil pak v obchodě. S čerstvým chlebem kozí sýr a zapít to celé douškem červeného vína, není to snad to nejlepší co si může člověk dopřát? Navečer, před domem s výhledem na moře, ve vlahém prosoleném vzduchu, kdy se pomalu šeří a padá černá noc... a slyším pak už jen burácení vln.


Někdy uprostřed 50. let, už dovedl číst a psát, ale nebylo to ještě valné. Spolu s kreslením v sobě objevil ještě jednu zálibu, i když dnes už nemohl vůbec pochopit, jak k tomu mohl přijít. Sedával po celý volný čas před domem na schodech, na těch vyložených schodech až na chodník, a zapisoval si čas a poznávací značky vozidel, tenkrát jich nebylo mnoho, většinou nákladní auta, často jela jen k novým jatkám naproti, která projížděla. Ale to nebylo všechno. Večery pak trávil tím, že údaje porovnával s předchozími dny. Možná to nebylo v něm, že by měl statistické, nebo policejní, nadání. Možná to bylo jen tou dobou. Hotová špionáž.

Další činnost, která ho rovněž plně zaměstnala, nejspíš z dlouhé chvíle, provozoval aktivněji. Byla to práce podobná, ale že žil v maloměstě, nebyla tak náročná. Vyhlédl si někoho koho neznal, ani od vidění, ale musel mu být zajímavý a nápadný. Toho pak sledoval krok za krokem. Pokud se přihlédne k době v jaké to bylo, kdy se pro každou hloupost nebo nedorozumění udávalo, bylo jen dobře, že se jednalo jen o jeho dětskou zálibu, která nemohla nikomu uškodit. Nikdy se ty výsledky jeho sledování nedostaly do špatných rukou nebo na veřejnost.

.
 
 

Reklama