Román "Pražská odyssee"

A tak mi napadá, že mám stále na blogu své dva romány...

5. září 2009 v 0:44 | Kreperat

Pražskou odyssee a To, které jste určitě všichni nečetli a přišli jste o moc.



V Dortmundu v knihkupectví, jak tady vidíte, při čtení pohoda. Natolik se do mých knih začetli, že ani nevnímali můj foťák.
A bodejť by ne? Takový luxus s nohama nahoře nikde najdete...




Pražská odyssee - román na pokračování - č.85

23. března 2009 v 0:33 | Kreperat
V koupelně, když jsme si před spaním oba čistili zuby, žena se najednou zarazila, otočila se ke mně, a s plnou pusou pasty, a s kartáčkem v ruce jako vykřičník, mi řekla: "Jedno mi musíš slíbit!"
"Co by to mělo být? Říkej." Otočil jsem se k ní a čekal.
Napila se a vypláchla si pusu.
" Že ty tvý vtipy na můj účet, kterými mne vždycky tak nadzvedneš, si příště necháš pro sebe!"
Znělo to dostatečně důrazně, abych pochopil, že bych si už neměl zahrávat a rozházet, co se tak zázračně srovnalo. Smírný a vyrovnaný život s ní jsem si přál taky. Ale přitom mi nedalo, abych to trochu nezlehčil, takže jsem ale jen smírně odpověděl: "Bude to pro mne těžké, ale pokusím se."
"Byla bych moc ráda," reagovala vážně. "Já musím na ně vždycky nepřiměřeně reagovat, aniž chci. "
S těmito slovy jsme vyšli z koupelny a vstoupili do ložnice. První co jsme oba spatřili byly nápadně položené na stolcích na její straně postele moje Zlaté stránky, zatímco na mé straně její Bible.
"Já to nebyl!" okamžitě jsem bránil.
"Ty parchante, jako bych házela hrách na zeď. Jako bych před chvílí to s tebou dobře nemyslela," spustila žena.
V tom okamžiku jsme ale oba slyšeli slabounké zaťukání do druhé dveře a oba jsme zmlkli a dvojhlasně zvolali "Dále!"
Objevila se Alenka v noční košili. "Já to byla!"
A skočila mezi nás do postele. "Nemůžu sama tam usnout… Maminko, ty mi budeš číst chvilku z telefonního seznamu a ty, tatínku, z Bible. Tak se to vyrovná."
A žena skutečně jako první otevřela ty Zlaté stránky a od "a" začala číst ta všechna jména. A já pak, když se unavila, se zase pustil do toho jejího Starého zákona.
A stal se zázrak. Ten náš anděl, seslaný z Nebes, opravdu usnul a spal.
A TO JE KONEC.

Pražská odyssee - román na pokračování - č.84

22. března 2009 v 1:24 | Kreperat
Žena přijela druhý den v poledne a byla hovorná a sdílná. Aniž jsem se jí na něco ptal, řekla mi co s bytem, že si ho zatím ponechá, že Mnichově napadl nový sníh, zatím co tady ještě ne, že to přijde, že cesta autem byla dobrá a jen tak, mezi řečí, když mi podávala nějakou krabici, se ke mně naklonila a krátce mně políbila na ústa. Potřetí. Dobré číslo a když ho vynásobíme sedmi, máme dvacet jedna.
"Jaký je den?" zeptal jsem se.
"Dvaadvacátého ledna, proč se ptáš?"
"Jen tak. Protože včera bylo jednadvacátého."
" No samozřejmě, ty jsi jako vyměněný. Nestalo se ti něco?" ustaraně se na mne podívala.
"Nic se mi nestalo.Možná se stalo, ale nevím co. Ale ty jsi jako vyměněná taky."
"Jo, byla jsem včera u holiče, mám jiný přeliv."
"Vypadáš krásně." O kostele jsem jí nic neřekl. To si nechám pro sebe, řekl jsem si, nebo to ztratím. Teď jsem to napsal, ale ten pocit, co zastavení v čase a světlo, to už mi zůstane.
Právě jsme na chodníku drželi poslední věci z ženiných auta v ruce, abychom je vynesli nahoru, když se za rohem vynořila Alenka s batůžkem na zádech a s cellem ve futrálu v ruce. Políbila nás oba na tvář, nejdříve moji ženu a pak mne a zase jsme tedy mohl být ve třech.
"Můžete mi vy dvě někde najít číslo sedm, abych to mohl vynásobit? zeptal jsem se. Obě zůstali stát a nevěděli co mají odpovědět
Alenka vzhlédla ke vchodu."Na baráku máte číslo sedm. A dneska bych ráda u vás přespala."
" No výborně. Půjdeme nahoru. Třikrát sedm dvacet jedna."
"Zbláznil se," zvolali jednohlasně.
"To je jenom z toho," řekl jsem, "že vy dvě jste zase tady."
"Naučil se zatím tady nějakou říkanku," řekla moje žena a vyšli jsme všichni tři nahoru. S cellem, které si nesla Alenka a s těmi věcmi z Mnichova, které jsme nesli společně, já a moje žena.


Pražská odyssee - román na pokračování - č.83

21. března 2009 v 0:32 | Kreperat


Vzal jsem za kliku a ta povolila. Otevřely se dveře a já vstoupil. Nikdo nikde, byl jsem tu sám. Posadil jsem se na nejbližší lavici a zavřel oči. Čas ubíhal a já o něm nevěděl. Čas se pro mne zastavil a zmizel i kostel. Nezůstalo nic! Ani Praha se všem ulicemi, ani Čechy, ani Země, ani celý Vesmír, jenom zářivé bílé světlo, které mne pohltilo do sebe. Kdy jsem se probudil, nevím. Nevím ani jestli jsem spal a byl to jen sen, nebo mdloby. Ten splín a ty deprese byly ale najednou pryč. Pociťoval jsem klid, jaký jsem už dlouho nepoznal. Nic mne nemohlo rozházet. Všechno vypadalo dobře, a na svých místech, jak by to mělo být. Všechno bylo v pořádku. Vyšel jsem z kostela ven. Mezi lidi.




Pražská odyssee - román na pokračování - č.82

20. března 2009 v 1:44 | Kreperat

Mám dál pokračovat? Šel jsem ke knihovně a hledal záchranu od toho proklatého splínu po hřbetech knih. Joyce? Nebo Bernhard? Že by zrovna on zabral tím pesimismem? Nebo Brautigan? Všechny tam stály jako v pozoru a nikdo z nich nezabral. Je ještě něco jiného co pomůže, když hudba a knihy ne? Třeba Ryšánek? Ale ten je v blázinci. Vzal jsem telefon a zavolal ženě do Mnichova. Nikdo to nezvedal. Vytočil jsem číslo dcery a automat mi sdělil, že nejsou doma. Do kláštera se člověk nedovolá. Co takhle, jak se to jmenuje, ti co pomáhají lidem v krizi, ale co bych tam vysvětloval? Mně vlastně neschází nic, všechno mám co bych si mohl přát. Peníze, abych nemusel žebrat, strop nad hlavou, ústřední topení, když je mi zima, dokonce i dobré zdraví. Co by jen za to zdraví každý dal, když je nemocný. Mám dokonce zase i ženu, která se ke mně vrátila. A Alenku! I když ty dvě nejsou zrovna na dosah.
Vyšel jsem tedy nakonec do ulic, mezi lidi, protože jsem najednou dostal strach, že i ten strop nade mnou mi na hlavu spadne. Vzal jsem to nejdřív k Vltavě, ale tam foukal mrazivý vítr a zábl mi nos a tak jsem to otočil Křížovnickou až ke Karlovu mostu. Teprve tam jsem se zastavil. A ejhle, kostel Františka z Asissi, kde jsem byl kdysi pokřtěn.
Na fotografii, kterou mám doma, je mladý muž a ten mne drží v náručí. Je to můj otec. Jeho mladá žena, stojící vedle, je zase moje maminka. A farář? Ten mne kropí svěcenou vodou a já se leknutím rozbrečím. Svatá rodina. Bůh mi tam z duše smazává dědičné hříchy, abych je postupně zase nabral. Od tohoto dne je ve mně kus nedělitelného Boha.


Pražská odyssee - román na pokračování - č.81

19. března 2009 v 2:22 | Kreperat

Alenka tedy odjela znovu do Poděbrad, protože se na konzervatoři ani v krámě nic nedělo. Jedině co bylo nutné udělat byla inventurta, faktury, daňové přiznání, atd. a k tomu jsem ji nepotřeboval. Hlavně odjela, aby si promluvila o nás s babičkou a v klidu se rozhodla. Řekla, že si nesmírně váží naší důvěry a dobroty jí pomáhat, ale že na druhou stranu je taky už roky zvyklá žít sama, a sama se o sebe postarat. Že nepochybuje, že by měla stejnou volnost, jakou má v podnájmu, vyjít ven kdy se jí zachce a pozvat si k sobě koho chce na návštěvu, ale že přeci jen tu určitý rozdíl je, žít v rodině jako její součást. Že ví, že bude mít samostatný pokoj a dokonce i koupelnu se záchodem, což nemá u té paní v Dlouhé ulici, ale že, a to se zastavila, když to říkala, aby našla vhodnou formulaci, zkrátka a řečeno mými slovy, by byla nerada někom u na obtíž. To jsme dovedli pochopit, neurazili jsme se a proto jsme na ní nenaléhali.
Žena odjela taky, ale jen na krátký čas, do Mnichova, aby vyřídila některé formality spojené s úmrtím otce, ale nejen o to šlo. Šlo hlavně o byt, který otec převedl ještě za svého života do jejího vlastnictví. Byt neměl zůstat na delší dobu opuštěný. Co s ním? Sama nevěděla jestli ho i s nábytkem pronajme, nebo prodá. To má ale čas, řekla. Nejdřív si sbalí osobní věci a přiveze do Prahy. Ráda by taky zajela za dětmi, ale to asi nechá na jaro.
Zůstal jsem tedy nakonec sám, jak v bytě tak i v obchodě, a najednou na mne padl takový splín, že jsem tomu sám nemohl uvěřit. Ani Praha mě nelákala. Sníh byl roztátý, jen bláto a čvachtanice, nevěděl jsem najednou co s časem. Nad ničím jsem se nedokázal ani nadchnout a nic mi nepomohlo. Říká se, že v takových chvílích hudba pomáhá, ale není to pravda. To je jenom báchorka. Pustil jsem si Mozarta, pustil jsem si Bacha, pustil jsem si i toho Mahlera, dokonce i tu pátou, Adagietto jsem přehrál třikrát, pustil jsem si i Glasse, abych se přesvědčil, jestli alespoň ti živí pomohou, dokonce jsem si pustil i všechna blues, co jsem doma měl, nakonec i tu tetovanou Amy Weinhause, která mně zatím nikdy nezklamala, ale všechno bylo marné.


Pražská odyssee - román na pokračování - č.80

18. března 2009 v 0:56 | Kreperat

Zapomněl jsem totiž mluvit potichu a žena mluvila taky nahlas. Vrátil jsem se s vínem a požádal ženu, aby raději mluvila potichu."
"Mohl si ji zavolat sem, já nemám před ní tajnosti."
"Já taky ne, ale pro ni je to tak lepší. Chci mluvit o té adopci."
"To se ti to ještě nevykouřilo z hlavy?"
Začala být trochu agresivní a já z ní nervózní. Musel jsem to zmírnit.
"Tak jsem to nemyslel. Že by tu nejdřív bydlela aby si tady zvykla. A taky na tebe. Ostatní se uvidí! Souhlasíš?"
"Ty už mluvíš tak, že tady bydlím natrvalo."
"A proč ne?"
"A budu ti pomáchat v obchodě."
"Taky proč ne? Alena musí dostudovat, nemá teď tolik času co dřív. Teď, počítám, už mi tam nebude pomáhat."
"A já tam teď budu s tebou navlíkat korálky na niť!"
"No, už to nevynáší tolik co dřív a jejich zásoba je skoro pryč. Můžeme tam prodávat něco jiného, když už ten obchod mám."
"Čaj?"
"Čajoven je v Praze hodně. Třeba ryby."
"Ryby ne. Ryby nejím, nevíš snad že jím jen vegetariánskou stravu!"
Už uvažovala o obchodě, jakoby tu skutečně chtěla zůstat, nebo to byl jen její trik jak mně dostat. Musel jsem toho využít.
"Jak jsem vás navečer spolu zahlédl v kuchyni, bylo to hezké. Určitě byste si spolu dobře rozuměli. Je to hodná skromná holka. Sirotek."
"Nezačínej! Já věděla že s tou kuchyní přijdeš! A ještě k tomu tak vlezle." Ale dodala: "Jo, je to hodná holka. A nedovedu si představit, že my dva sami v tom velkým bytě. Sama s tebou bych tady asi dlouho nevydržela.
"No vidíš!"
"Tak dobře promluvím s ní ráno jak si chtěl. A co se týče mně. Ještě si to rozmyslím. Do Mnichova musím stejně a tam budu mít na to čas. Tak zhasni, jsem unavená." Polibek jsem sice před spaním nedostal, ale jak se zdálo, všechno bylo na dobré cestě.



Pražská odyssee - román na pokračování - č.79

17. března 2009 v 1:02 | Kreperat

Když byl čas ke spaní, žena si bez protestu lehla vedle mne a byla ochotná se mnou diskutovat o Alence, o mém přání ji adoptovat.
"Přihlásil jsem ji tady přechodně," řekl jsem na úvod, "protože…" a to jsem ji podrobně popsal, jak jsme se s Alenou vylekali. Abych nepoškodil její dobré jméno.
Sice žena nevěděla, jestli ten strach jsme trochu nepřehnali, ale nakonec, řekla, proti tomu papíru nic nemá.
"Když už má ten papír, jak tomu říkáš, tak proč tady nebydlí?" nakonec se zeptala.
"Nechce!"
"A ty ji chceš adoptovat!" zadívala se na mne pohledem, který jsem dobře znal.
"Proč nechce?"
"Možná bys jí to mohla nabídnout ty, kdybys chtěla."
"Je to prakticky tvůj byt, já bydlím v Mnichově."
"Seš tady přihlášená."
"To jsem, ale to na věci nic nemění, bydlím tam."
"Třeba bys chtěla čas od času, když tvůj otec zemřel, nebo i natrvalo," řekl jsem šalamounsky, "tady bydlet a přestěhovat se."
Otočila se ke mně a prohlídla si mne jako rentgen. "To bych si musela rozmyslit."
"Jako Alena. Mluvme zatím o ní."
"Řeknu jí, když ti to pomůže, že bych byla ráda. Aby tu zůstala, aby se o tebe někdo staral, když tu nebudu já. Stačí?"
"Výborně! Ale rozmysli si i sebe." Vstal jsem z postele, abych si přinesl k posteli zbytek vína, ale ve skutečnosti jsem se šel podívat, jestli v pokoji vedle náhodou není Alenka.



Pražská odyssee - román na pokračování - č.78

16. března 2009 v 0:27 | Kreperat


Potom moje žena stejně hned vstala od stolu, šla se osprchovat a pak si šla na chvíli vedle lehnout. Vyjela totiž brzo ráno a cesta z Mnichova taky není nejkratší a dálnice na německé straně nebyly ještě dostavěné, takže nebylo divu, že jí bolely nohy. Alenku jsem poprosil, aby ještě neodjížděla dnes a aby tu ještě jednu noc přespala a odjela do Poděbrad až zítra, jak jsme i plánovali.
"Bylo by hloupý," řekl jsem jí, "když moje žena přijela, kdyby ses najednou, jako se špatným svědomím, sbalila a odjela."
S tím nakonec Alenka i bez přemlouváním souhlasila. Svědomí jsme měli skoro čisté, a navíc byly ještě obě postele rozestlané. Alenčiny v "její" ložnici a moje, manželská, jen polovina na mé straně.
Když žena navečer vstala, uklidil jsem se do pracovny zase já, abych je dvě nechal v klidu pohromadě.
Byl na ně taky dobrý pohled, když stály obě v kuchyni a připravovaly večeři společně, jako dcera a matka. To se mi líbilo. Vařila tedy žena a Alenka ji pomáhala. Nakoupili jsme už předtím všechno na tu svíčkovou, na kterou jsme měli s Alenkou už dlouho chuť a doufali, že se toho moje žena, až přijede, ujme.
Po večeři jsme přešli všichni do obývacího pokoje a zapnul jsem potichu televizi, dávali film, jako zvukovou kulisu, kdyby vázla řeč, a přinesl na stůl sýrový tyčinky a víno. Ta televize nakonec nemusela být, protože ty dvě se už v kuchyni rozmluvily.



Pražská odyssee - román na pokračování - č.77

14. března 2009 v 0:34 | Kreperat
(jedna blondýnka, která se mi včera podepsala jako bosorka, mi napsala, že je to moc dlouhý, tak na její přání budou zkrácené kapitoly a komu se to nelíbí, tak si může postěžovat u ní...)


"Proč jsi tedy nezavolala, když ti umřel táta? Kdy to bylo?"
"Čtyřiadvacátého prosince, šel po obědě spát. Ve čtyři jsem se na něj šla podívat a už tady nebyl. Nechtěla jsem vám kazit svátky. Nikomu jsem to ani neřekla, že umřel."
Mezitím přinesla Alenka kafe a postavila ho před ní.
"Musela jsem to tam všechno uklidit. A taky vyklízet jeho věci. Měla jsem na to dva dny. A pak jsem to odnesla do charity. Aspoň jsem se tím zaměstnala."
Alenka zůstala nad námi stát a nevěděla co dělat.
"Alenko, posaď se taky, co tu stojíš?" řekla moje žena, když zpozorovala Alenku.
"Chci ještě uklidit v kuchyni, za chvíli přijdu," odvětila a odnesla aspoň můj a její talíř s nedojedenou čočkou.




Pražská odyssee - román na pokračování - č.76

13. března 2009 v 1:02 | Kreperat

Ještě se Alenka nimrala v obědě, chtěla ji taky sníst do poslední čočky, aby nezůstala po celý rok chudá, když někdo zvonil u dveří. A tak jsem vstal v domnění, že je to někdo ze sousedů, ale byla to moje žena v černém kabátě, v černých šatech.
"Na Nový rok a v černém?" A nepadlo mi, že jsou to vlastně šaty smuteční.
"Zemřel táta."
"Ale to není možné, to je mi líto," řekl jsem a objal ji. "Proto, když jsem ti volal, nikdo telefon nezvedal. A proč jsi nezavolala sama? Pojď dál a nestůj mezi dveřmi."
"Stojíš mi v cestě"
"Aha. A proč nemáš kliče?"
"Nechala jsem je doma," suše řekla.
Znělo to podivně. Přijde domů a doma je pro ni v Mnichově. Je tu přece pořád trvale přihlášená.
"Je tady Alena," hlásil jsem.
Ale ta už stála za mými zády a chtěla ji podat ruku. "Upřímnou soustrast."
"No půjdem dál do pokoje, mám dole v autě ještě nějaké věci, ale to má čas."
V kabátě jak byla, prošla mezi námi předsíná až do pokoje.
"Máte čočku." Viděla Alenčin talíř.
"Ještě tam je," špitla Alenka.
"Jdu si umýt ruce." Ale šla na záchod. I v kabátě.
Moje žena nikdy neřekla, že chce jít na záchod. A napřed vždycky splachovala, aby to nebylo slyšet.
Když přišla z koupelny zpátky, měla už čočku na stole.
"Ne, nechci, udělej mi jenom kafe," a vzhlídla ke mně. "Nemám hlad, jedla jsem u benzinky po cestě."
A to už viděla Alenku jít do kuchyně. "Děkuju Alenko, jsi hodná," zvolala za ní a šla si do předsíně sundat kabát a opak se posadila ke mně.
"Jak jste se tu oba měli?"
"Alena přijela včera. Mezitím byla v Poděbradech u babičky. Silvestra jsme ale slavili tady."
"No, určitě jste se měli líp než já." Ale neznělo to sarkasticky.

Pražská odyssee - román na pokračování - č.75

12. března 2009 v 0:23 | Kreperat

Co mi řekla, moudrý jsem z toho nebyl, ale podstatné bylo, že promluvila, že prolomila své mlčení. Najednou, jako vyměněná, si sedla ke mně stolu k večeři a s plnou pusou mi začala vyprávět historky s babičkou, která se pohádala se sousedy jen proto, že ji nepomohli vystrnadit vrabce ze sklepa, který tam vlítnul oknem a lítal sem a tam a mohl se umlátit, a nakonec, jak byla prý naštvaná a rozrušená, zakopla v kuchyni s pekáčem svíčkové a vylila všechno na podlahu. Potom měli k jídlu jen maso, které opláchla, a chleba. Smála se přitom se mnou tak, když si to znovu vybavila, že vyprskla všechno, co měla v puse, před sebe na stůl.
Potom už všechno šlo tím správným směrem. Napadly nás vlastní trapné a komické situace, skákali jsme si do řečí, a přitom jsme ani nevšimli, že už dvě lahve šampaňského, které jsem dostal jako dárek z Francie, jsme vyprázdnili až do dna. Anička dostala správnou žízeň a to ji pomohlo se konečně dostat do sdílné nálady. S tou třetí lahví si mi pak bez rozpaků sedla na klín a do ucha mi pak šeptala, jako tajemství, své trápení. Že dobře ví, že už není malá holka, ale že neví co s ní je, co se v ní děje, že se to snaží sice rozchodit, ale že jí to nejde, že to má v sobě jako pečeť, kterou nedokáže rozlomit, že ani sex nemá vyřešený, že nemá ráda, když se jí někdo dotýká, třeba i na zádech a že nesnáší cizí ruku a pot a že si sama ruce pořád myje, že někdy touží jako blázen po doteku, ať je to muž nebo žena, ale když na to přijde, že uteče, a pak z toho všeho má deprese. Ale tohle všechno se mne prý netýká, že jenom u mě, snad proto, že mě má ráda, je jí se mnou dobře, a že mé ruce jsou ji příjemné, jakoby se sama sebe dotýkala. Mluvila nesouvisle, a protože se jí pletl jazyk a měla pusu těsně u mého ucha, slyšel jsem spíše sykavky než slova, ale to co chtěla hlavně říct, jsem pochopil moc dobře.
Nakonec jí ten alkohol odrovnal dokonale. Odnesl jsem jí oblečenou do postele, jenom boty jsem ji sundal a tak jsem si o půlnoci připil na naše zdraví za oba sám.


Pražská odyssee - román na pokračování - č.74

11. března 2009 v 0:55 | Kreperat

Alenka přijela na Silvestra už v poledne, ale mírně rozhozená. Bál jsem se na ní naléhat a vyzvídat a tak jsem jen čekal, až promluví sama. Ale mlčela. Jenom po obědě měla chuť na plzeň, a tak si přímo z lahve upíjela. Potom jsme podobně, jako na Boží hod, připravovali společně salát. Já krájel na kostičky brambory a ona nejdřív mrkev, pak cibuli a začala slzet. Toho jsem využil, objal ji kolem ramen a zeptal se proč pláče.
"To je tou cibulí, nebo máš problém? zeptal jsem se.
Vysmekla se mi, to jsem nečekal, a šla na záchod, aniž zase ztratila slovo. To bude veselej večer, řekl jsem si a zase jen čekal. Čím víc jsem ji poznával, tím měně jsem se v ní vyznal. Salát jsem nakonec dodělal sám.
"Bolí mně hlava," pak jen prohodila, když znovu přišla. "Půjdu si, jestli to nevadí, na chvíli lehnout," dodala.
Pravděpodobně spala až do osmi, protože až v osm z ložnice přišla. A zase neřekla víc než půl slova. Už jsem nevydržel chodit kolem ní a nezeptat se jí přímo. "Jestli tě nebaví tu se mnou na Silvestra být jen proto, že jsi to slíbila, řekni klidně že jo. Mám taky kamarády, sám nebudu."
"To v žádným případě, tak to není.!" vyhrkla. A to ji taky jako studená sprcha rázem probudilo. "Přijela jsem do Prahy už před dvěma dny, abych si vyřešila jeden problém, ale stejně to vyšlo na prázdno. Dvakrát jsem došla až k tobě ke dveřím a sahala na zvonek, jednou předevčírem, jednou včera, ale pokaždé jsem tu ruku stáhla, ale aby sis už teď nemyslel, nebylo to kvůli tobě. Ten problém jsem jenom já sama. Ale buď, prosím, trpělivej. Chvíli mne nech, než se zklidním, jen nerada bych ti kazila večer."


Pražská odyssee - román na pokračování - č.73

10. března 2009 v 0:11 | Kreperat

Těch pár dní, které mi zbývaly do příjezdu Alenky jsem využil tak, jak jsem míval ve zvyku mezi svátky, že jsem navštívil a pozval, pokud nejeli na hory, pár přátel. Případ "Pan Ryšánek," jsem si pochopitelně už několik měsíců nenechal pro sebe. Proto i tyhle dny i na Pana Ryšánka přišla řada. A Praha není tak velká jak se zdá. Jeho jméno se rozneslo rychleji než by člověk čekal. Historky o něm bobtnaly a pak se mu přičítalo co ani neudělal. Nakonec mi bylo líto, co jsem mu způsobil, ale zpátky, co se jednou roznese, už ani pánbůh nezamete zpátky.
Třetího dne po svátcích mne vzbudil hned ráno telefonem kamarád. "Čteš noviny? zeptal se bez úvodu.
"Nečtu. Jaký máš na mysli?"
"To je jedno. To píšou všechny. Poslouchej! V psychiatrické léčebně v Bohnicích skončil muž (58), který ztropil při sobotním slavnostním koncertu, který byl přenášen rozhlasem i do zemí EG a Japonska, svým nemístným chováním a hlukem, takový rozruch, že musel být přenos na deset minut přerušen. Tečka. "Co tomu říkáš?"
"Nic. To se dalo čekat. Pan Rudolf Ryšánek."
A tím by měla skončit i ta moje Pražská odyssee, ale ještě mělo uběhnut pár dnů, které si dala Alenka na rozmyšlenou, zda přijme moji nabídku u mne bydlet.


Pražská odyssee - román na pokračování - č.72

9. března 2009 v 0:33 | Kreperat

"Žila zdánlivě dvojí život, jako schizofrenik. O normálních věcech hovořila rozumně, ale když přišlo na Boha, nebyla to ona. Nikdo mi nevěřil, mysleli si že ji jen pomlouvám, tak jsem se přestal přátelům svěřovat."
"To muselo být pro tebe strašený, takhle žít a vydržet to."
"Proto to mezi námi vzalo takový konec, jaký znáš." Mohl jsem dodat, že mne žena nakonec vyhnala z postele, protože ji ten její Bůh poručil, aby v zárodku dusila všechny své smysly, protože jen tím ho blíž pozná, že nechtěla třeba taky připustit jasnou a do očí bijící věc, že všechna ta touha, kterou si odpírá, je Boží dar, že ta slast při milování je nám od něho dána jako lest, jak nás postrčit spolu spát a dál se rozmnožovat.
Dlouho jsme mlčeli a dívali se na sebe až mně nakonec z těch dodatečných úvah, které jsem zamlčel, nakonec Alenka vyrušila. "Ale ještě jsi mi pořád neodpověděl, proč máš na stolku ten telefonní seznam."
"Protože jsem ji chtěl tím naznačit, když jsem v něm listoval, že v něm člověk objeví to samé co v bibli a k tomu ještě názorněji. Pod každým jménem, kdo tam je, si může člověk představovat právě tu niternou část nedělitelného Boha a může to být i mizera, lump nebo vrah, stejně jako dobrý člověk. Ale všichni jsme tam pohromadě, v jediné knize, která nás, jako Bůh spojuje. Ty telefonní čísla dokazují, že toužíme po vzájemném kontaktu, i když třeba jen na dálku, pomocí telefonu. Ale bohužel taky děláme všechno možné, abychom se od sebe trhli. A nad tím jsem, mimo jiného, když si žena četla v té své bibli, rozjímal."
"A pochopila to tak?"
"To víš že ne, dneska vidím, že jsem to přehnal." Poslední měsíce jsem řešil takřka všechno radikálně, snad proto, že jsem byl s nervy u konce, jak se říká, a že jsem už neviděl východisko, jak se z té naší krize dostat. Tou rozmluvou mi nakonec Alenka nechtěně pomohla. Ten kámen, který jsem nosil na srdci a jako oheň pálil na plicích, se jako zázrakem rozpustil a mohl jsem volně dýchat.


Pražská odyssee - román na pokračování - č.71

8. března 2009 v 1:33 | Kreperat

"Podívej, naše jedlička, není krásná, a nevoní krásně? Dobře, že jsi na ni myslela a přivezla ji. Já bych zase ze sklepa vynesl tu umělou a to by nebylo ono. Když jsou ty Vánoce, napadá mi zase jedno přirovnání. Ten stromeček, pokud je živý a má kořeny je Bůh jako ten vzduch. Víš kolik má jehličí? Nejde to spočítat. To jehličí jsme my. A kdyby nebylo stromu, nebylo by ani toho jehličí. Ale to podstatné jsem ještě neřekl. Až jehličí opadá je mrtvé a my s ním, ale strom žije dál, aby znovu obrostl a zazelenal. Tak to jde, jak víme, pořád dokola. Ale je na tom stromě nějaká jedna výjimečná jehlička, třeba až jeho vrchu, která ví všechno líp než ostatní a těm pak vysvětluje jak mají strom poznat a milovat? Každá jehlička ví, že žije jen díky stromu. A strom si taky nedokáže sám sebe představit bez jehliček. Žijí vzájemně v jednotě a vědí to o sobě."
"S tou jehličkou jsi to řekl hezky, jako pohádkou. Ale pořád nevidím žádnou spojitost s tvojí ženou."
"Ta věří, že ji ta vzácná větvička pomůže najít cestu k tomu stromu. Není to bláhovost? To, co ti tady tak krátce vykládám, tomu ona neporozuměla po celé roky. A bránila se tomu rozumět. Ten Bůh se ti může projevit kdekoli, hlavně když s tím nepočítáš. To je jeho tajemství. A když ho poznáš, pak už nemáš potřebu se klanět jeho vykladačům a modlám. A to mi žena, při jejím fanatismu, zazlívala. Slyšel jsem od ní pořád usilovat, usilovat……Byla toho lačná! Byla nakonec dokonce agresivní, když jsem projevil názor, který se jí nelíbil. Bránila ty lidi, jakoby jí šlo o život."
"To bych do ní neřekla."

Pražská odyssee - román na pokračování - č.70

7. března 2009 v 0:23 | Kreperat

"Ale ne, poslouchám, pokračuj a za přednášky to nepokládám," ujišťovala mne Alenka a vlezla si zpátky do postele, aby se zahřála.
"Můžeme to nechat na jindy," řekl jsem.
"Ne, ne, mluv!"
"Chtěl jsem jen dodat, ale každý ví, že Bůh je nedělitelný. Ale když si ho představíš jako vzduch, snadno pochopíš co znamená být nedělitelný a přitom po částech. Vzduch máme v plicích a v krvi a taky je kolem nás, pokaždé jako část, ale přesto jako nedělitelný celek. Tak snadno si člověk může představit Boha."
"Ale to je dobré, ty bys mohl být kazatel!" zvolala.
"O kazatelích mi nemluv!"
"A jak poznáš, že je v tobě, jako vzduch?" nedala se zase odradit.
"Abych řekl pravdu, ani nevím jak. Tak, samo… On asi tak chtěl, on si to tak zařídil, abych ho poznal," odpověděl jsem Alence.
Moje žena vždycky usilovala o poznání, a to mi připadlo hloupé, dodal jsem už jen pro sebe. Úsilí jsem vždycky považoval za násilný způsob jak něčeho zarputile dosáhnout. Ani o ženy, o jejich náklonnost, jsem neusiloval, i když to některým mužům u nerozhodných žen vycházelo. Proč usilovat o něco co vlastníme? oponoval jsem pokaždé své ženě, když přišlo téma úsilí na řeč. Tím úsilím sklidíme pravý opak. Ale o tom jsem mluvit nechtěl, protože by to bylo na delší čas.
"Postačí, že se ztišíš, že zapomeneš na všechno kolem a hlavně na sebe, zapomeneš kdo jsi a jak se jmenuješ a on se ti nechá poznat," řekl jsem nakonec, nejlíp jak to jen šlo slovy popsat. "Tam uvnitř taky poznáš, kým skutečně jsi!"
"Meditovat!"
"Jo meditovat, ale ne programově s úsilím. Mám na to přesnější slovo, "uvnitřňit se". Když cítím potřebu. Dokonce i na Boha často zapomínám. Ale on se mi přesto nakonec připomene sám. "
"A tvoje žena taky medituje?"
"Ale nespoléhá se na sebe. Nechápe, že právě na tohle musí každý jít sám. Proto nemám rád všechny ty učitele a kazatele. Nechala se jimi zlákat a dala na jejich rady. Namyšleně slibují, že jediná cesta k Bohu je jen skrze ně. A to pokládám za největší hloupost, za největší její pomýlení, že jim tak naletěla. Ti obchodníci s Bohem, divím se, že mohou s klidem v srdci usínat. Mají všechny ty bláhové a tedy i snadno ovladatelné lidi na svědomí.
"A proto máte rozepře…," řekla Alenka nakonec.

Pražská odyssee - román na pokračování - č.69

6. března 2009 v 0:19 | Kreperat

"Ten její Bůh ? To mi ani neříkej! Ty nevěříš alespoň trochu v Boha, v nesmrtelnost?"
"Nevěřím. A víš proč? Protože vím že je. Proto nemusím věřit. A taky vím, kde se ten náš Bůh skrývá."
Dívala se na mne tak trochu jako na pomatence. "Nevěříš a víš kde je…," opakovala po mně. "Tak tedy řekni! Asi tam, ne?" ukázala ke stropu. "To jsem věděla taky, už jako malé dítě. Ty krásné šaty mi přinesl Ježíšek a ani vlastně nevím proč jsem ti za ně děkovala," začala se mi posmívat.
"Nech mne domluvit a neskákej starším do řečí," zarazil jsem ji. "Jestli o to stojíš, vysvětlím ti proč v Boha nevěřím. A Ježíška sem nepleť! Mluvíme od Bohu!" A ztišil jsem hlas: "Ačkoli se ti to nezdá, je to mne vážná věc. Nevěřím, protože vím. A kdo věří, ten neví, nýbrž jen doufá. V tom je ten rozdíl. Když kupujeme starý obraz, věříme že je pravý, že nám někdo nepodstrčí falsifikát. Stejně tak věříme, abych to zkrátil, svým ženám, že nás nezradí a neopustí, věříme, věříme…, ale zamysli se nad tím! Věříme, že se tak nestane, ale přitom víme, že se to může stát. Stejně tak je to s Bohem. Kdo věří, jen doufá, že se s ním setká! A protože nemá důkaz, tak mu nic nezbývá, než věřit. Důkazem je mu tedy jen ta víra. Proto řekne: věřím v Boha."
"No, logiku to má! A jak je to tedy s tím Bohem, kde že je?"nenechala se odradit.
"Já, ty, všichni…, každý ho přechovává v sobě. A ten, kdo zatím jen věří, o něm ještě neví, že s ním jde v noci spát a ráno s ním vstává. Teprve až když pozná, že Bůh na každém kroku s ním je, je pro něho víra už zbytečná. Bůh je, a bible má pravdu, prostě je všude…… ale kdybych tě kázáním unavoval, řekni. Nedělám rád přednášky."


Pražská odyssee - román na pokračování - č.68

5. března 2009 v 0:14 | Kreperat


Pak jsem si vzpomněl na svou ženu, že jsem jí včera ani nezavolal a se špatným svědomím jsem vzal telefon a vytočil její číslo. Ale zase nic. Neuměl jsem se představit, že by nebyla doma. Šel jsem tedy do ložnice se prozatím trochu natáhnout. Z jakési piety jsem nechal ženinu bibli na nočním stolku, když ji v tom spěchu zapomněla vzít sebou a kupodivu i ten telefonní seznam na mé straně postele zůstal. Alence, když včera z naší postele vstávala, to připadlo dost komické.
"Zatím, co sis rozmýšlel, jaké milence máš volat, četla si tvoje žena z bible? Nemám pravdu?
"Tak drsný to nebylo, jestli myslíš," namítnul jsem a napadlo mi, když jsou ještě ty Vánoce, že bych se jí mohl svěřit s mým, několik let trvajícím problémem, jaký jsem se ženou měl.
"Ty známosti, jestli na ně narážíš, to tě musím ujistit, že ženy byla jen okrajová záležitost. Důvod proč jsme se odcizili a nakonec rozešli, byl úplně jiný. Budeš se divit. Rozvrátil nás ten její Bůh!"



Pražská odyssee - román na pokračování - č.67

4. března 2009 v 0:25 | Kreperat

Na těch pár dní jsem zase zůstal v bytě sám, ale opuštěný jsem nebyl, byla tam pořád ona, její vůně, její rozestlaná postel, jak vstala, kterou neměla ani čas uklidit, všechno zůstalo tak, jakoby se měla vrátit z koupelny a vzít cello a trochu cvičit, jak byla zvyklá v jiné dny. A tak jsem zašel do pracovny, kde jsem měl na stole rozepsaný rukopis, abych ještě za dobré paměti dopsal to, co bych mohl zapomenou a tak beznadějně ztratit. Někdy je mi hloupé o nás dvou psát, protože je mi jako bych něco prozrazoval a sám sebe okrádal, ale zase jindy, když píšu a upomínám se na to co řekla ona a co já, tak slovo od slova to všechno znovu prožívám. A to je jako vstoupit z přítomnosti jedné do přítomnosti druhé a čas tu nehraje tu nejmenší roli. A taky si říkám jak je úžasné psát příběh, který se teprve rozvíjí a člověk neví co bude za hodinu, co bude zítra, všechno je otevřené, a vlastně nikdy nekončí, protože i kdybych přestal psát, teď, na místě, byla by jenom ta kniha u konce, ale životy, životy nás dvou ne. Budeme žít pak už jen svým vlastním životem. A to je dobře.


 
 

Reklama