Román "To"

Smilnej kocour - román na pokračování "To"- č.49

18. února 2009 v 10:24 | Kreperat

Už jistě víte, že jsme nikdy neměli psa, protože nikdo nechtěl tak brzo vstávat a chodit s nim, hlavně teď v zimě, ho venčit. Ostatně dobrý český slovo,"venčit". Tak proto jsme si pořídili kocoura. A ten kocour, přestože vám to možná bude připadat podivný, o mně nikdy moc nestál, ale zato až chorobně miloval moji ženu. Ale ne jako zvíře, nýbrž jako chlap. Byl to smilnej kocour.
Taky bez mé ženy neudělal jediný krok a byl za ní jako stín. Hlavně když se šla vykoupat, to pak, když za sebou zavřela dveře, tak dlouho za nimi mňoukal, až ho tam pustila. Mně tedy, když jsem se šel vykoupat já, to je vám už určitě jasný, chladně ignoroval.
Dlouho jsem přemýšlel, jestli se mi to jenom zdá, nebo jen žárlím. Přece nebudu žárlit na kocoura? Kam bych s tím došel? Snad do blázince? Ale štvalo mně to, to jo. Lezl k nám taky do postele, ovšem jen k ní, na její stranu. Co tam pod tou peřinou dělal, nevím, raději jsem se nekoukal.
Nakonec jsem se odhodlal všechno říct ženě, ať ho k sobě, toho zatraceného kocoura, nepouští. A co myslíte, co mi řekla? Správně, uhádli jste. Jen se mi vysmála.
A teď jsem byl nadobro v jejich očích blázen, ubohý manžel, který když nemá jiný důvod k žárlení, tak aspoň na toho chudáka malého kocourka.
Co takhle kastrovat? co říkáš, řekl jsem po pár dnech opatrně ženě. Nejdřív to nechtěla, ale nakonec, aby ode mě měla klid a když jsem tak vyváděl, na tu kastraci přistoupila. I když hlavně jiného důvodů. Dost smrděl.
Ale stejně, pak jsem šel pro jistotu mu koupit, tomu zvrhlíkovi, kočku. No, udělal jsem nakonec dobře. Mělo mi to napadnout dřív. Ta kočka, můj miláček, neměla sice pro kocoura jediné mňouknutí, ale zato chodila jenom za mnou.


Román na pokračování "To" č.48

16. února 2009 v 14:45 | Kreperat

Moje žena, musím ji občas pochválit, protože to má ráda, je hodná, klidná, udělá co mi na očích vidí, taky je ochotná, a dokonce, i když jen někdy, když mně bolej nohy, nebo jsem prostě línej, mi bez řečí přinese pivo z chladnice, dokonce ho i otevře a k tomu noviny z poštovní schránky před domem. Takovou já mám ženu a kdekdo, hlavně někteří z mých přátel, kteří mají na ni zálusk, mi ji závidí.
Ale, je taky, jak jinak, to by nebyla moje žena, je ještě jedno ale. Jinak je tichá voda, jak už jsem řekl. Ale, už jsem u toho ale, jako před bouří. Přijde to, řeknu vám, skutečně jako blesk z čistého nebe. Pořád nic, pohoda a najednou, bác, hrozná rána, až se u nás zařinčí okna a je tu bouřka smršť a liják.
Kolikrát si říkám, kde se jen to v tý milý holce najednou bere? Nadmíru energie, která se potřebuje vybít? No možná že ano? Ale proč já, její milovanej muž, jsem právě ten, kam uhodí ten její blesk?
No říká se tomu taky jinak, vám to prozradím, je to hysterie, nevyléčitelná nemoc, kterou trpí snad všechny ženy bez výjimky.
Jak je to u vás? Co třeba vaše máma, jinak hodná maminka?

Román na pokračování "To"- č.47

15. února 2009 v 3:10 | Kreperat

Co jsem se vrátil z Prahy, i tak mám od ženy peklo na zemi. Chodí mi do pracovny několikrát za den, aby mi vyčetla, že tam mám bordel. Hlavně, nejhorší je to ráno, když se teprve probírám. Namísto aby mi přinesla lahváče, nebo kafe, tak mi hned ve dveřích nadává, stojí a myslí si, že snad začnu hned uklízet.
Čím víc je ta moje žena starší, tím je víc protivná. Už ji ani nezarazí, když ji naznačím, že bych ji mohl i vyměnit. Nebyl bych taky první, ne? Vemte si třeba Paroubka. No jak ten se dneska má! Vylepšil si tou mladou ženou i profil a před těma volbami už ve všem vyhrává. Ženy se mají zkrátka po nějakým čase, když omrzí, měnit.
Ale abych se vrátil k tomu mému pelechu zpátky. Moje žena mé pracovně říká hanlivě pelech. Ví někdo z vás co je to pelech? Jste ještě mladý, starý výrazy, jadrná dobrá čeština, vzhledem k tomu, už mluvíte spíše anglicky, se už vám z hlavy jaksi vytrácejí. Tak já vám to řeknu: Je to kus hadru někde v koutě pro psa. Takhle se, prosím, ke mně, ta moje vlastní žena chová!
Ale jak mám ten bordel uklízet, řekněte, když nemám čas? Nemám čas, protože jsem vytíženej. Kdo by pak za mně blogoval, ne? Snad moje žena? Že prej jsem na počítač závislej, to je jediný, co umí pořád opakovat. Ale aby za mne někdy i sem zaskočila a napsala aspoň pár lidem komentář, to ji ani nenapadne.
Tak jo, zase příště… Jdu uklízet, tady jen jako, abych měl od těch jejích řečí aspoň na chvíli pokoj….



Román na pokračování "TO"- č.46

13. února 2009 v 10:57 | Kreperat

Tak to je překvapení, moji vážení čtenáři! Rozhodl jsem se opět pokračovat v mém románu o mé ženě, který byl svého času u vás tak oblíbený. Tady máte pro začátek malou lahůdku, příběh o jahodách:

Ochutnal z vás už někdo čerstvé jahody s křenem nebo s francouzskou hořčicí? Ne? Já jo, protože zkouším všechno. Ty jahody ze skleníků, například, když už o nich mluvím, jakoby z nich všechna jejich vůně a chuť vymizela. Nezdá se vám? Nevím jak bych to popsal. Vypadají jako klonované. Jako kopie jahod, kde se zachoval jen jejich vzhled.
A tak jsem zkoušel na ně dát všechno, co jsem ve spíži zrovna našel. No, že by mi ty jahody takhle chutnaly víc, se říct taky nedá, ale jíst se to dalo. Rozhodně byly lepší než s medem, jak mi doporučila žena. Ten jsem tedy na její naléhání taky vyzkoušel, aby byl to od ní dost hloupej nápad. Já se od ní nechám vždycky ukecat. Měl jsem pak k tomu ke všemu od toho medu upatlaný prsty a to nemám zrovna rád.
A proč vlastně dělám takové pokusy z jídlem? Ani nevím, jestli to říct tak do světa. Třeba se to dostane až k mé ženě a to bych nechtěl. Měl bych pak peklo na zemi. Ale co. V blogu mi zatím nečmuchá a dávám to stejně na heslo, který často i já sám zapomenu.
Tak tedy, už jsem vám to vlastně někam napsal, včera nebo předvčírem, že jako kuchařka moje žena nestojí za nic. K čemu ji vlastně mám, když neumí ani pořádně něco uvařit? Všechno co od ní dostanu je jako na vodě. Rozumíte? Bez chuti a bez snahy riskovat. Vaří podle kuchařky a ne z hlavy, jako snad asi všechny ženský. A tak je to vlastně se vším….

(co takhle ještě napsat nadšenej komentář...?)


Román na pokračování "To"- č.45

10. prosince 2008 v 11:08 | Kreperat


Je ještě jedna věc, kterou jsem na sebe dosud nikomu neprozradil. Všechno mně dojímá. Milostné filmy v kině, to je normální, to dojímá každého, skoro každého, koho znám a všichni se za to stydí. Ale mně dojímají i věci, které sice dojemné, možná, jsou, ale ne natolik, aby člověk měl hned slzy v očích. Třeba když si hraje na pískoviště maminka s děťátkem, nebo na hřbitově, v Olšanech, kde se někdy rád procházím, a kde pohřbívají člověka jehož jsem v životě neviděl. Je to snad proto, že mám tak velkou představivost. Ten člověk třeba dlouhé měsíce v nemocnici čekal ochrnutý na smrt a jako pes trpěl...
Taky mne napadlo, že to může být dědičné. Moje máma brečela nad vším, i když třeba něco vyprávěla, co se stalo už dávno. Ale jinak to byla dost kurážná ženská. Stačilo však jen málo, a už se rozlítostnila jako dítě, jako malá holčička.
Co mně ještě rozlítostní? Třeba když píšu nějaký příběh, který se nikdy nestal a přesto musím pro slzy v očích s psaním přestat. Ta hrdinka je tak milá, že je mi prostě líto, že ji nemůžu ve skutečnosti poznat. Nakonec ani tu povídku nedokončím jen proto, že bych tu holku tím koncem nadobro ztratil.
Tak je to tedy s tou mojí lítostí, které se nezbavím do konce života.
Moje žena, například, se mi za moji přehnanou citlivost vysmívá. V takových případech si říkám, ta matka to dítě třeba doma bije a tam na tom krchově právě nesou v rakvi bezpáteřného člověka, který si zasloužil tu nejhorší smrt, ale je to prostě silnější než já. Slzy se mi derou do očí jako záplava.

Román na pokračování "To"- č.44

8. prosince 2008 v 1:18 | Kreperat
Ptal jsem se, ale nikdo mi neprozradil, kdo na té fotografii je. Při pohledu na ni mne napadlo,že bych to dobře mohl být já. Ale čas nás pravděpodobně už dávno rozdělil. Rád bych se asi s ním i setkal a promluvil si s ním. Ale je to možný? Ano a ne. V případě že ano, odpovídal bych za něj i za sebe. Podle stáří fotografie žil v jiným čase a dnes už asi není tím, čím na té fotografii byl. Pochopitelně své jméno, svůj původ, i své tělo, i když zastárlo, si zachoval, ale není to zkrátka on, se vším všudy.
Proto ani nevím, jestli bych si s nim dobře rozuměl. Jestli bych s ním vycházel v dobrým. Pravděpodobně měl jiné představy o životě, než by je měl dnes. Podle toho jak vypadal, nedělal nic jiného, než běhal za holkama. Žil ze dne na den a neodčítal dny.
Rozuměl bych si i já se sebou, kdybych se potkal o pár let dozadu nebo později? Asi ne. Člověk se každým dnem mění. Co člověk byl včera, už dnes tím samým není….
Ptáte se, jestli bych s ním měnil? Možná ano, možná ne. Na tohle nemůžu popravdě odpovědět…

Román na pokračování "To"- č.43

6. prosince 2008 v 23:50 | Kreperat
Tak tady vidíte jedny z těch jedlíků buřtů. Je na ně hezký pohled? Co takhle kultura stolování? Ale asi jim ve stoje a v tý špíně chutná. Existuje jedno německé slovo, které celý dnešní stav společnosti vystihuje: Verderbtheit - mravní zkaženost. Ale kdyby to bylo jen v Německu? A netýká se to jen toho masa.
Proč tohle všechno říkám? Protože to mám denně na očích. Dnes, například, a Bůh je mi svědkem, že si nevymýšlím, jedna žena vzala do ruky z mého stolu pruhovaný achát z Botswany a prohlásila, že ji připadá jako kus ukrojené šunky. Takové zneuctění kamene! Odpověděl jsem ji "to snad ne?" A ona: "to je jen hloupej kus kamene, co s ním, je k ničemu…" Měla vlastně pravdu, nejde jako kus šunky sežrat…
Tihle lidé jsou natolik v zajetí žranic, jídla všeobecně, že ve všem, i v kameni, vidí maso. Příroda, všechno živé, zdá se, je tu jen pro jejich nenasytnost…

Román na pokračování "To" - č.42

6. prosince 2008 v 0:16 | Kreperat
No, další trapná ženská s mini-ruksakem na zádech. Je vůbec vidět na ulici normální ženská…s kabelkou v ruce? Například moje žena, ta by ho na sebe nevzala… protože bych s ní pak nikam nešel… ale i tak je, někdy, rozumná.
Ale dneska bych se rád vyzpovídal o něčem jiném. Že jsem těm Čechům v lecčem i křivdil. Jsou to vlastně všechno hodní lidé. Nebo ne? Jak sednou do auta jsou sice k nepoznání, ale zase na chodníku jsou jak beránci… vyhnou se a ustoupí, když proti nim někdo jde.
Docela jinak je tomu s Němci. Jdou jako berani a všechno porazí, co jim stojí v cestě. Několikrát jsem s nimi udělal test a co myslíte, jak jsem s ním vyšel? Ležel jsem na zemi.
Chodník v Německu patří silnějším. Zdá se, že je to něco jako národní sport. Kdo je slabší a kdo silnější, vzájemné měření sil. Kdo má silné nervy prorazí a slaboch ustoupí.
A tak jsem pak uvažoval, vždyť už mně znáte, proč je tomu tak, jestli je to snad nějakej národní charakter. A došel jsem k názoru, že je tomu skutečně tak! Pozůstatek nacizmu, který se v Německu dědí a proto přežívá. Jak to řekl Adolf: jen silnější mají právo na život a ti ostatní, slaboši, je jen odpad…
Tak teď sám nevím co mám dělat? Mám chodit jako oni, anebo jim uhejbat….?

Román na pokračování "To"- č.41

5. prosince 2008 v 2:33 | Kreperat


Kde je ta elegance, kde je ta noblesa? Zná ještě vůbec někdo význam toho slova? Na ulici, sami víte, moc té nádhery nespatříte. Hlavně dnes, když každej mrzne a obalí se vším možným, aby byl v teple. Jiné je to v létě, kdy český holky vyrazej do ulic v košilkách s úzkými ramínky a v mini. V takových případech, to musím přiznat, je mi dost líto, že nejsem v Čechách.
Zato v Německu, no prostě hrůza, snad už jen proto, že každej tu žere národní jídlo, buřty, jsou holky obézní. Ale i to bych jim možná odpustil, kdyby na těch svých mohutných zádech nenosily ty mrňavý ruksaky.
Co na to říct, na ty ruksaky? Tahle móda, snad mi to prominete, ale jinak to nejde říct, je prostě k BLITÍ.
U dětí a u školáků je to dokonce roztomilý, to patří k nim, protože chodí ve sportovním. I u dívek jako je Angel, Hanička, Kiqi, Leri, nebo Klarrrinka bych to i snesl, ale ony to na sebe dneska navlíknou i starý báby, místo kabelek. Nejhorší je to ovšem s těmi ruksaky v obchodech. Když se tam zastaví pár takovejch ženskejch mezi regály… už neprojdeš.
Tak to je asi vše, co jsem vám chtěl říct o těch ruksakách. Prosím, zahoďte je…, aby aspoň v těch Čechách ta nóblesa zůstala.

Román na pokračování "To"-č.40

4. prosince 2008 v 21:43 | Kreperat
Na Tenerifě jsme si projali, jako každý rok, dům na severní straně, ale měli jsme ve zvyku si občas vyjet na jih, kde byla sice pustina, ale lepší koupání a víc živo.
Tentokrát bylo ale všechno jinak, než jsme si plánovali. Naše děti neměli čas s námi jet, protože syn měl zkoušky a dcera letěla s kamarádkou jinam. Ten dům s verandou byl velký, dole tři ložnice a nahoře velký pokoj s prostornou kuchyní.
"Co kdybychom někoho vzali?" řekla žena.
"Dobrej nápad," řekl jsem já.
Pak mi napadlo, když jsem v duchu probíral své známé, koho bych asi tam nejraději měl, že by to mohla být žena. Ne, že bych měl snad strach, že by mně moji ženu svedl kamarád, to ani náhodou, ale zkrátka jen proto, že ženy mám ve své blízkosti rád.
"Co takhle ta malá od Petra?" ozvala se, žena, která taky dumala. "Její máma na ní mluví jenom německy, Pepík, i když blbě, většinou taky, tak by si s náma aspoň tu svoji češtinu zlepšila."
"Není moc mladá?"
"No, mladá je, nejmenuje se Evička? Myslím patnáct let, snad má už pas."
"Každopádně je milá a veselá."
"Tak se jí zeptáme?"
"Jo."
"A není to hloupý?" napadlo pak ženu. "Třeba nám to děvče nepůjčí."
"Nepůjčí?"
"Tak jsem to nemyslela. Ale je to odpovědnost od nich a taky od nás."
Všechno nakonec dopadlo tak, jak jsme si předsevzali. Eva byla ráda a Petr se ženou neměli nejmenší námitky. Právě se vrátili z dovolený a museli do práce.
A nejenže všechno proběhlo hladce, bylo to jako výhra v kartách. Té dívce šlo už dokonce na šestnáct a musím říct, že jsme s ní vytáhli žolíka. Stačily dva tři dny a připadala nám, bez nadsázky, že by mohla být i naše třetí dítě.
Ráda vařila a tak se tentokrát i moje žena mohla, spolu se mnou, celý den válet na terase.
Ta holka byla na všechno zvědavá, proto jsme ji dávali volnost, ať si chodí kam chce. Ale nechtěla.
"Jsem s váma ráda," tvrdila a myslela to asi vážně, protože se nás držela jako klíště. Všude chodila s náma.
"Co kluci? Nechceš na pláž?" radila ji moje žena, "My si tu tady zatím zdřímneme."
"Těch kluků mám doma dost," vrtěla hlavou," tady jsem ráda bez nich a odpočívám."
Ale rozhodně to nebyla žádná puťka ani stydlivka, na pláži si hned první den svlíkla horní část plavek a po bytě, po pár dnech, běhala jen v podprsence a kalhotkách.
Moje žena to sice bez jediného slova akceptovala, ale jestli to bylo tak, to věděla jen ona. Každopádně to statečně nesla.
Ke konci dovolené žena pak z toho horka dostala migrénu a tak nás poslala na pláž samotné. Zatáhla všechny žaluzie a vlezla do postele. Vypravili jsme se tedy, ale po cestě nás napadlo, že si zajedeme, pro změnu, někam dál.
"Co tahle si hrát na milence?" řekla ta lolitka, když jsme padli na lehátka.
"Nevíš snad kolik mi je?"
"Právě proto. Bude to sranda."
"Budu mít ještě malér," namítnul jsem.
"Budou ti závidět."
A měla pravdu. Stačilo pár minut a byli jsme hned středem pozornosti. O nic nešlo, žádné nemravnosti, jen jsme se drželi za ruce a běhali do vody. Hrála to dobře. Pár chlapů kolem by bylo docela rádo na mém místě. A byl bych taky lhal, kdybych tvrdil… jo, líbilo se mi to.
"Díky," řekl jsem, když jsem se vraceli domů.
"Ale já ti taky děkuju," řekla Evička.

Román na pokračování "To"- č.49

2. prosince 2008 v 23:27 | Kreperat

Sami už víte, že v Praze mi neujde nic. A proto ani nemusím číst bulvární tisk, abych věděl, že Praha je největší bordel v Evropě. To mně ale tolik netrápí.
Trápí mně ale, že nikdo nechce vidět, jak to s tou morálkou vlastně je. Třeba novej trend tady v Čechách, chlapi vyměňují svý ženy za mladší.
Třeba takovej Topolánek, kterej by nám všem měl být vzorem. A aby snad nezůstal pozadu, hned se k němu přidal i ten Paroubek. Je to asi jediný v čem se shodují, ale v tomhle si rozumějí, jak se tak člověk na ně kouká, až příliš dobře. Mělo by se těm těm smilníkům zakázat. Kdyby jste viděli moji ženu, právě mi kouká přes ramenu, ta mi přitakává.
Tak tohle se bere jako normální. Ale když třeba chlap poplácá mladou holku po zadku, já to nedělám, to mi věřte, dostane osm let bez podmínky. Člověk, tak to už vypadá, má už strach na mladou holku promluvit, když se chce zeptat, kterým směrem je třeba Výtoň.
Že bych chtěl bejt najednou mravokárce, to skutečně nejsem, ale řekněte sami… je to spravedlivý! Dokážou udělat z prkotin aféry, zatímco ten, kdo na to má, si užívá s kým se mu zlíbí.
Ne, že bych jim to záviděl, mám všechno doma, to mi zas koukala přes rameno žena, ale tihle lidi, by se sami měli chytit za nos, když něco v tomhle shnilým státě smrdí.
Co na to ještě říct! Sodoma Gomora.

Román na pokračování "To"-č.48

2. prosince 2008 v 21:36 | Kreperat
Proč mne ti holoubci zaujali? Protože svorně hodují a to je dnes, hlavně u lidí, vzácný úkaz.
Vzpomínám, že u babičky v Krkonoších na statku bylo vždycky co dělat, ale ten čas, usednout společně k jednomu stolu, si všichni vždycky našli. Byla to, mohu-li to k něčemu přirovnat, v pravém slova smyslu bohoslužba, služba Bohu. Poděkování, že se tu opět v plném počtu sešli, aby povečeřeli, pojedli pokrm, dar Boží, dar přírody.
Jedlo se také ze společné mísy, kterou babička postavila uprostřed stolu a každý si nandal na talíř tolik, kolik si myslel že sní, podle svého hladu.
A jak to vypadá dneska? Kolik rodin se asi dnes sejde k jednomu stolu k snídani nebo k večeři? O obědu se zdráhám mluvit. To vidím dnes a denně na ulici. Buřty s hořčicí a houskou ve stoje, nebo v chůzi na ulici.
Nechci tu kázat, ale dokáží si lidé ještě jídla vážit? Co jim nechutná prostě zahodí někam do křoví, nebo na zem. Taky popelnice jsou plný potravin, kterým skončila trvanlivost. Lidé prostě kupují a žerou víc než je třeba. Jednu věc jsme všichni zapomněli…. jídlo, jeho smysl, není na chuť, ale na utišení hladu…

Román na pokračování "To"- č.47

1. prosince 2008 v 21:46 | Kreperat

Stále chci věřit, že Češi jsou docela příjemní a zdvořilí lidé a že mají dobré vychování, ale moc se mi to nedaří. Nebo mám prostě smůlu, že se dost často potkám s hulváty.
Zjistil jsem taky jednu věc, že Češi se vzájemně k sobě chovají lépe, když se alespoň od vidění znají. Například v domě. Mám byt v Praze v 12. poschodí. Tam se zdržuji zřídka a znám jen nejbližší sousedy, avšak přesto, ve vchodu, mne každý přátelsky zdraví. A dokonce, když mám něčeho plné ruce, mi i každý ochotně přidrží dveře. To ani ve Francii, nebo ve Španělsku, kde jsou lidé dost vstřícní, tak často člověk nevidí.
Ovšem, když Češi sednou do auta a najednou je vše anonymní, se všechno rázem změní. Ochota je v momentě pryč! Z lidí se stanou sobci a bezohledná, krvelačná zvěř, která myslí jen na sebe. Pustí tě, když se chceš zařadit? Ani náhodou ne. Pustí tě, když chceš zahnout vlevo a v protějším pruhu se plouží nekonečná kolona? Proč taky? Když oni dopředu nemůžou taky rychle jak by chtěli, tak aspoň tebe na tý křižovatce nechají stát. Raději to tebe vjedou a nabourají, než aby tě pustli dál!
A to ani nechci mluvit o tom, jak se chovají na přechodu, když chceš přejít. Proč bych si jen kvůli tomu chudákovi co nemá ani na auto, ničil svý brzdy?
Neměli by ti Češi, když chtějí tak moc do Evropy, alespoň tohle, anonymní slušnost, zvládnout?

Román na pokračování "To"- č.46

30. listopadu 2008 v 22:00 | Kreperat
Nebudete mi to věřit, ale na mou duši, bylo to tak. Koupil jsem si v Penny bazalku v květináči, aniž jsem tušil spolu s housenkou. Do rána, to si snadno domyslíte, mi ta housenka ožrala všechny listy, z tý bazalky prakticky nezůstalo nic.
Tu housenku jsem sice našel, ale protože mi jí bylo nakonec líto, že neměla už co jíst vynesl jsem ji k sousedům do zahrady.
Pak mne napadlo, že bych si to od Penny neměl nechat líbit a tak jsem s tím květináčem, s tou bazalkou z který zůstaly jen stonky, odnesl k reklamaci.
A co myslíte, co mi nejdřív ten prodavač a potom jeho vedoucí řekli?
"Kde je ta housenka?"
Je to vůbec možný? Ti zloději zlodějský mi nevěřili! A tak jsem se rozhod, že i kdybych snad měl prohledat celou tu sousedovu zahradu, tu housenku najdu. Možná vás to překvapí, ale já ji našel! A tak jsem se znovu vydal do Penny. Tedy s tou housenkou.
Nejdřív se kroutili jako hadi, že za ni, tedy za tu housenkou nemůžou, že to je, prej, nepředvídatelná přírodní věc, potom dokonce, že to není doložitelný, že jsem to dokonce na tu chudinku hodil, ale nakonec jsem přeci jen z nich ty prachy vydoloval.
Znám přece svý práva zákazníka, ale to nejdřív musí člověk v tom jejich krámě řvát, aby z nich dostal ty dvě pětky…20 korun. To jsem víc utratil za benzin.

Román na pokračování "To" - č.45

28. listopadu 2008 v 22:16 | Kreperat
Podle statistiky si milostných radostí užívá měsíčně muž za měsíc sedmkrát, zatímco žena jen pětkrát. Musím říct, že jsou to dost malá čísla, že jsou Češi tak líní, jsem nečekal.
Ale ještě jedna věc měl na té statistice zaujala. S kým vlastně ti muži obcují, když mají těch potěšení o 2 víc než ženy? S milenkami to asi nebude, protože ty nestoudnice jsou taky ženy. Tedy s Marťany? Nebo sami se sebou? Těžko mi na to asi kdo odpoví odpoví. Ani to ta statistika neříká. Nebo je český národ negramotný a neumí počítat aspoň do deseti? Nebo chlapi přeháněj a ženský si myslí, že jsou ošizeny a rády by častěji?
Pak věř těm statistikám!
Ale jinak, musím dodat, v něčem se ženy s muži zase shodují. Třeba kolik měli svateb. Nebo rozvodů. Taky kolik počali dětí. Jinak to ani snad nejde.
Dále mě zaujala prsa žen, bohužel, průměrně jen dvojky. A v pase 68, to se ženský měří, předpokládám, jako bych je neznal, se zatajeným dechem. A má, to je taky zajímavé, i když jsem to čekal, o 130 gramů menší mozek. Dál, podle statistiky, přijde o poctivost když je jí 17 a pak porodí 2 děti. Taky prý, to se mi ale nechce moc věřit, uvaří za měsíc jen 10 jídel. A kde večeří tedy muži? Asi po hospodách. Proto, předpokládám, vypijí za rok, mezi šestou odpoledne a půl jedenáctý večer, 180 litrů piva. A jak je to ještě s muži? Prý 10 cm v klidu a 15 při erekci po dobu maximálně 15 minut. To taky není žádný rekord. S tím málem ani ta žena nemusí být zrovna spokojená. Že by si užila, to ani náhodou ne. A to si každej chlap myslí, jak je dobrej.
A na závěr, co vám mohu k tomu všemu mohu říct? Je to tím, že ty líný chlapi žerou moc masa, 6 tun za rok. Jsou pupkatý, převážně, jako ty prasata. Kolik sežerou vlastně těch prasat? Ale já nevím kolik to vykrmené prase váží? Dejme tomu 200 kg? Tak tedy průměrnej pan Novák má 30 prasečích životů na svědomí. Až se v příštím životě narodí jako prase, bude mít co odčinit.

Román na pokračování "To"- č.44

22. listopadu 2008 v 22:03 | Kreperat
Tak jsem si nakonec pro to pivo musel jít sám, i když děti už povyrostly. A cigarety, ty pár let nekouřím. Ten jed raději přenechám potřebným.
A koho jsem nepotkal právě před domem? Právě, že jsem ji potkal. Moji bývalou lásku, která bydlí za rohem. Dřív to bylo praktické, stačilo zapískat, to byl náš signál, a přišla i když byl starej doma. Ovšem sice ne hned, tak hloupý jsme nebyli, ale po čase, ale s odpadky, nebo košem prádla.
Ale teď vidím, že jsem napsal víc, než jsem chtěl. To bylo ovšem jen na okraj. A co mi ta Boženka vlastně řekla?
"Jak to tvoje žena dělá, že je pořád tak mladá?"
No, tak tohle jsem nečekal. A ironie to nebyla. Ale měla vlastně pravdu. Moje žena není opravdu tak stará, ale… stárne!
A co mi řekla dál? To jsem zapomněl. Byla to od ní msta, že už dál nepískám.
Ovšem, musím přiznat, že i mí kamarádi, mi vychvalují moji starou. Snad proto, že ty jejich megery taky stárnou. Každýmu chlapovi se obvykle líbí to, co nemá doma.
Tak, a šel jsem na pivo, abych to celé zapil. I když bych měl zpomalit! Nevím jak komu, aspoň mně, přestože je to tak zdravé, i na srdce, roste po pivu břicho.
Břicho je ovšem důležitý základ. Tam je podstatná imunita. A to je pro chlapa, jako jsem já, životně důležitá věc. Záruka věčně mladého života…. osmnáct let!

Román na pokračování "To"- č.43

22. listopadu 2008 v 1:40 | Kreperat
Praha, říká se, je nebezpečná. Všechno je taky jinak než bylo dřív. Například, musím si pro plzeňský, nebo pro cigarety, třeba jen přes ulici, dojít sám. I když mám, třeba, zlomenou nohu a žena není doma. Dřív jsem tam poslal svý děti a bylo to normální, teď mi nepřinesou nic.
Ale není to proto, že se i za bílého dne, přepadává. Důvod je jiný! Dítěti nikdo neprodá ani láhev piva! A to i když chudák táta tak žízní, že se mu na patro lepí jazyk a nemá ani cigarety.
Tak se vás ptám, kde jsou ty starý zlatý časy, když táta poslal svýho kluka se džbánem do hospody? Všechno je v pr…čicích! A já tam chodil dokonce rád, protože jsem se po cestě na tom pivu taky přiživoval. Ta pěna, která mezitím tátovi spadla, to vychlazený pivo! Dodnes mám na co vzpomínat.
A taky kde mají děti jinde sehnat cigarety, když jim je, ze strachu z pokuty, nikdo nechce prodat? Takhle je ty nový zákony nutí okrádat vlastní rodiče, táty a mámy… kradou jim je, co jim jiného zbývá, z kapes a kabelky.
Já třeba, se dokážu vcítit do citovýho života dětí! Ale nemyslete si, že ty kluky a holky v trafice jen polituju když nic nedostanou a jdou domů s prázdnou! Počkám za rohem, zeptám se na značku a pak jim je koupím.
Vždyť láhev vína a k tomu cigareta chutná každýmu, tedy i dětem. A děti jsou ochuzený!
Má to být snad jen privilegium dospělých? Kdyby aspoň věděli kdy mají dost a pak se chovají jako zvěř, jako prasata.
Dětem se dneska vůbec zakazuje kde co. Ještě že mají internet, že aspoň tam si můžou postěžovat. Ale už i to jim chce kde kdo zakazovat…

Román na pokračování "To" - č.42

21. listopadu 2008 v 15:05 | Kreperat
Nevím co vy, ale já hraju šachy, jen když mně o to někdo požádá. Někdy je to taky dost nuda. Sport v sedě, prý královská zábava.
"Zase jsi vyhrál?" přivítala mne včera hned ve dveřích žena.
"Samozřejmě jsem vyhrál!" Moje žena totiž šachy neumí a žárlí na mne a jen čeká, kdy prohraju. Ale já jsem v šachu skutečně dobrej. Snad proto, že jsem měl v dětství tvrdou průpravu.
Vlastně, byla to škola mýho života, která mne poznamenala až do dneška. Proč poznamenala? To vám hned řeknu.
Totiž bylo to tak. Ale vlastně ani nevím, jestli to mám na sebe práskat. I když o nic tu vlastně nejde. Jen o mne a o mého o devět let staršího bratra, který se ke své lítosti narodil dřív. A já pozdě. Každopádně mně moc nemiloval, protože se o mne musel starat a vozit v kočáře.
Když jsem dorostl, bylo mi pět nebo šest let, naučil mne hrát šachy, protože neměl doma nikoho kdo by s ním hrál. Hru jsem zvládal dobře, ale jediné co jsem neuměl, bylo prohrávat. Ale co chcete od malýho kluka? Nikdo z nich neumí prohrávat. Pokaždé jsem se rozplakal a napříště už jsem neměl znovu chuť, to každej pochopí, si to s ním rozdávat.
Ovšem můj bratr mi to pokaždé podle rozmluvil, "dneska ti to vyjde, počkej, dneska vyhraješ…," protože jsem byl hlupák. Potom se mi s kamarády za zády smál. Taková křivda! Vytahoval se nad malým klukem, ten sprosťák!
Šachy,co vám mám povídat, jsem z celé své malé duše, nenáviděl. Bylo to ve mně jako hluboká rána.
Teprve až po letech mne jeden můj kamarád na chalupě zase k šachu přemluvil a já vyhrál. Bylo to skutečně první vítězství v šachu v mém životě.
Ale věříte? Nijak jsem nejásal. Ani vlastně nevím, proč vám to tady povídám. Snad abych vám řekl: nechte děti vyhrávat!

Román na pokračování "To" - č.41

21. listopadu 2008 v 10:08 | Kreperat
Dneska bych vám chtěl něco říct o dešti a o tom, jak moje žena odehnala mrak, nejdřív jeden a pak další. To se stalo včera, když jsme si vyšli za město, a řeknu vám, byl to asi zázrak a já byl při tom. Jinak si to neumím vysvětlit.
Totiž, abych to řekl po pořádku, bylo krásně a proto nás ani nenapadlo si vzít sebou deštník. Kdo by na to taky myslel, když bylo sucho a obloha bez mráčku. I když, to musím dodat, moje žena myslí často na všechno a deštník si někdy bere i když je sucho. Tentokrát však, jak nakonec sama přiznala, ten deštník zapomněla.
Původně jsme si chtěli vyjít do lesa, ale po cestě jsme si to rozmysleli. Natáhli jsme se u řeky, jen tak do trávy, protože i tu deku zapomněla. A v tom momentě mi na čelo spadla kapka vody.
"Mám pocit, že prší," řekl jsem.
"Ne, to není možný," řekla žena, "podívej nahoru, nebe je modrý!"
Někdy, řeknu vám, nevím jestli jste to zažili, zaprší z čistý oblohy. A tak si řeknete, odkud se tu bere ten déšť? Je to prostě záhada, něco mezi nebem a zemí.
"Spadla mi kapka na čelo," upřesnil jsem. "A zapomněla jsi doma deštník."
"Kapka?" řekla žena. "To se ti asi zdálo," pohlédla znovu nahoru, "vážně nic nevidím."
"No právě," sáhnul jsem si na čelo, "tomu se taky divím." Byla to jediná kapka, nic víc a to nám nakonec, mně i jí, vrtalo hlavou, dokud se skutečně na obzoru jeden mrak, a za ním další, neobjevil.
"Někde jsem četla," vzpomněla si žena, "že pouhou myšlenkou člověk může mrak odehnat, ale musí, to je důležitý, současně o to poprosit Boha."
"Tak Bůh ti vyplní tvý přání, jen proto, že zapomeneš doma deštník!"
"No co by ne! Všechno je možný! Bůh je někdy, když se mu zachce, nevyzpytatelný. A všechno co udělá, má vždycky nějakej smysl!
A tak se ta moje bláznivá žena skutečně postavila proti těm mrakům, a věřte nebo nevěřte, ty mraky se nejdřív zastavily a pak odtáhly někam na západ, tam odkud přišly.

Román na pokračování "To" - č.40

17. listopadu 2008 v 22:52 | Kreperat
Přitáhla si mně k sobě a dovolila mi abych ji pod svetrem sáhl na prsa. To byla tenkrát moje první skutečná holka. Shodou okolností to bylo na svatbě a tahle malá byla moje sestřenka, kterou jsem viděl poprvé a hned se do ní zamiloval.
Ukradli jsme láhev vína a nejdřív se zašili do sklepa. Pak jsme se, byla horká noc, vydali k lesu za humna … a co bylo dál, snadno si domyslíte…
Tak tuhle holku jsem minulý týden potkal na pohřbu jednoho příbuzného a poznal ji jen podle jména, když se mi představila svým jménem za svobodna.
Tak tuhle mírně obtloustlou paničku, kterou jsem od té doby neviděl, jsem miloval a ona mne. Bylo to, řeknu vám, dost kruté.
Tvářila se, že na tu noc zapomněla, ale bylo mi jasný, že i já jsem byl pro ni jen ta děsivá pravda. I na mně viděla jak zastárla, i když těch …náct, v nás pořád někde je a přežívá…
 
 

Reklama