Román "To"

Román na pokračování "To" - č.39

17. listopadu 2008 v 21:01 | Kreperat
Včera, když jsem uklízel psací stůl, jsem objevil ve spodním šupleti sešit naší dcery, kam kdysi, když byla malá, stokrát, kostrbatým písmem, napsala "maminko já budu hodná, maminko já budu hodná…", Ke konci bylo od jejích slz všechno rozmazaný…
Jak ten čas rychle ubíhá, pomyslel jsem si, všechno je jako včera. Takový pocity má samozřejmě každý a samozřejmě nikdo s tím nic už nenadělá. Ten čas je náš vrah.
Za pár let bude její dítě, snad, psát to samé co psala ona. Tenhle koloběh je jako pes, kterej honí svůj vlastní ocas. Nic nemá smysl. Dokola, všechno dokola…
Vyšel jsem ven, do města, protože jsem se v tom bytě dusil. A za všechno může ta věta "maminko já budu hodná…" Tu malou holku jsem oba trápili, protože jsme si mysleli že je to jenom pro její dobro.
Ale bylo to k něčemu? Tahle hra na děti a na dospělý, teď to tak konečně vidím, byla jen laciná fraška. S tohle tvrdou výchovou, jsem neměl moc společného, pokud si dobře vzpomínám, protože jsem nebyl moc často doma. Ale že bych se jinak zachoval? To sotva. Člověk porozumí svým dětem, teprve až když vyrostou a už nejsou malá.
Dneska si s malými dětmi rozumím a někdy mám pocit, že doháním něco, co jsem kdysi zmeškal.

Román na pokračování "To" - č.38

17. listopadu 2008 v 13:51 | Kreperat
Jednou mi jeden člověk řekl: "Jsem poloviční vegetarián, jím jenom ryby a drůbež!" A myslel to vážně. Tímhle názorem, musím přiznat, mne rozhodil. Podle jakých kritérií je třeba, podle něj, se rozhodovat? Snad podle toho, že má ryba nebo slepice menší mozek než prase? A co to znamená být něčím poloviční? Neví z vás někdo co to znamená? Být třeba poloviční člověk? Snad napůl člověk, napůl opice? Nebo poloviční…? teďka mně právě nic nenapadá.
Každopádně je to smrt živého tvora, která má nasytit náš žaludek. Jeho život uhasnul jen proto, že nám jeho maso chutná! Je mi z vás, žrouti, zle… a taky ta pachuť v ústech…
Teď ale vidím, že jsem neřekl všechno, dokonce něco, co by vás, žrouty mršin, mělo zajímat. Od první vteřiny smrti se maso rozkládá. Tenhle hnilobnej rozklad by mně vlastně ani nemusel zajímat, protože já maso nejím! Ale píšu to pro vás, i když nevím, jestli si vůbec nějakou radu zasloužíte.
Například moje žena, ať už je jakkoli bláznivá, a v porovnání se mnou tak trochu zaostalá, to okamžitě pochopila a maso nejí! Dokonce se ho oškliví!
Tím rozkladem se v mase totiž tvoří jedy a ty pak, ti hlupáci, tzv. labužníci, s chutí, to jim nezávidím, konzumují. Dobře jim tak!
Ten jed, například, taky zatemňuje mysl. Ti lidé jsou pak tak trochu pozadu, abych neurazil, ale co je hlavní, nedovedou ani tu mysl zklidnit…!
Těmhle lidem pak přejde ta násilnost do krve a často je ovládne hněv…Žijí živelně… jako ta zvěř…
Vemte si například cikány, taky poloviční vegetariáni! Právě tihle lidé prý kradli odjakživa slepice, proto v nich ta divoká krev… a hrubá mysl! Jako ti z Litvínova.
Ale to není všechno! Všechen stres, kterej ty zvířata před smrtí prožijou se vloučí do krve a tou krví do nás! Do mne tedy ne!
A všechny střevní problémy a rakoviny máte právě z toho masa. Je to jen a jen na vás…

Román na pokračování "To" - č.37

17. listopadu 2008 v 11:57 | Kreperat
V Praze v Jakubské ulici byl kdysi obchod s koninou, kde člověk dostal nejen koně, ale i býčí koule a kravská vemena. Byl jsem se tam podívat, ale obchod je už asi léta zrušen.
Je to velká škoda, protože takovou pochoutku už asi člověk nikde nedostane. Ta vemena mi ostatně ani moc nechutnala a žena mi navíc, když jsem je přines domů a chtěl je uvařit, za ně nadávala, že jsem oplzlej sprosťák! Že se prý toho sexu nemůžu nasytit. Tak jsem aspoň druhej den koupil ty koule. Myslíte že je jedla? Uhádli jste. Vyhodila je psům z okna. Já bych je teda taky nejedl.
Vlastně ani nevím, proč to tady všechno říkám, chtěl jsem psát o něčem úplně jiným.
Teď už vím, jen se mi přetrhla niť. Chtěl jsem psát o jatkách a taky o zvířatech, které nám důvěřují a my je pak pošleme, když přijde jejich čas, na smrt. Je na tom snad něco špatnýho, řeknete? Vždyť jsou to jen zvířata a nám chutná jejich maso!
Co takhle poslat na jatka vašeho miláčka psa, nebo kocoura? Vždyť taky má maso! Co takhle poslat na jatka sestru nebo bratra, někoho z rodiny? Vždyť taky má maso! Je na tom všem nějakej rozdíl? Snad jen ten, že lidské maso prej tolik nechutná! Ale i na něj bychom si časem zvykli!
Takhle jsem tedy uvažoval, když jsem se včera zastavil před tím obchodem, kterej už zavřeli. Ale takovejch podobnejch jsou přece města plný! My, lidé, ať věříte nebo ne, jsme tvorové všeho schopný! Zrazujeme a zabíjíme, a nemusí jít jen o maso, s čistým svědomím!

Román na pokračování "To" - č.36

17. listopadu 2008 v 2:43 | Kreperat
Moje dcera je ovšem taky nadaná fotografka. Po kom jiným, to je jasný, než po mně! Tuhle mi ukázala poslední svý fotky, a řekněte sami, nejsou snad dobrý? Na jedný její od hlavy po paty posraný dítě, na druhý její manžel když právě tu malou nakrmil a pak si ukrkla… a tak to šlo pořád dál, bylo právě poledne, až jsem ztratil chuť k jídlu.
Ale zpátky k těm holubům. Je někdo z vás holubář? Asi jich dneska není tolik co dřív. A taky si dovedu představit proč. Kdekdo jim za ty zaneřáděný římsy a chodníky nadává a snad je i žaluje. Dá se to pojistit? Asi ne.
Kdysi, v padesátých letech, byli holubáři dost populární. Víte proč? Protože nebylo maso! Každej si je předcházel. Každou neděli přinesl otec od sousedů holoubata. Nebylo na nich sice skoro nic, jen kostra, ale maso, tenkrát, za hlubokého komunismu, mělo cenu zlata.
Holubi jsou snad i proto s komunismem spojený víc, než jakýkoli jiný pták. Vezměte si například mírovou holubici od Picassa! Tenkrát visela na prvního máje ve všech oknech! Aspoň ta, když nebylo maso.
Moje žena, například, ta má holuby pořád ráda. Dokonce jim sype, i když riskuje pokuty. A víte proč? Asi ne. Protože to vím jen já. Dosud ji neposrali. Asi proto, předpokládám, že jim dává nažrat.
Já sice taky od nich nic nedostal, ale zato mi nasrali do jídla. Nesl jsem domů od naproti pommes, sice bez majonézy, protože je tučná a nemám ji rád, a tak mi tam přidali aspoň to něco, čeho mají ti holubi nadbytek.
X let už jsem neměl k jídlu holuba, a taky nevím, jestli by mně dneska chutnal. Maso už pár let nejím tak jako tak. Holub, myslím si, už se netěší takové oblibě… spíš takový prase, který je v té čistotě na tom ještě hůř než holub. Viděl z vás někdo na vlastní oči prasečinec? Raděj to nechtějte vidět. Ale prase je prase! Při konzumaci vepřového na to člověk tak moc nemyslí, jak takový prase v chlívě vypadá!
Tak to je asi všechno, vážení, co vím o holubech…

Román na pokračování "To" - č.35

17. listopadu 2008 v 0:00 | Kreperat
Žena mi nedávno koupila k narozeninám digitální kameru, ale musím dodat, že toho hned upřímně litovala, protože ji od té doby už z ruky nepustím a fotografuju všechno jako důkaz. Například, když něco v troubě připálí, nebo když zakopne a plácne sebou na zem.
Ostatně, to musím taky říct, narozeniny od svých osmnácti už neslavím, jenom přijímám dárky, protože je mi to dost trapný, každej rok sfoukávat ten stejný počet svíček, který mi tam žena pokaždé zlomyslně dává. Co můžu na to dodat, jen to, že mi závidí moje zdraví, moje mladistvé vzezření, můj věk.
Den nato jsem vyšel s tou kamerou do ulic a fotografoval co se dalo. A byl jsem z toho, řeknu vám, dost nadšený, protože k tomu člověk už nepotřebuje zhola nic, expozimetr, clony, čas, jen mačkat spoušť. A to co se nepovede, zkrátka smaže.
U nádraží jsem fotografoval, například, místní opilce a drogově závislé, ale to už si příště asi rozmyslím. Nestačil jsem před nimi utíkat. Naštěstí se jim pletly nohy. Taky policajti to nemaj rádi, detektivové, ochranka a ošklivý ženský...
Zato mladý holky se do kamery, tedy i na mne, to mohu potvrdit, pokaždé usmějí. Proč? Protože chtějí bejt na každý fotce hezký!
Ale proč tohle všechno píšu! Protože jsem včera opět vyšel s kamerou do ulic, abych zase někoho při něčem načapal. To dělám rád! Protože tyhle indiskrétní jsou nejlepší! A věřte, nebo nevěřte, měl jsem velké štěstí! I když to nebyla, jak sami uvidíte, moc podařená fotka.
Někdy se něco stane, že rozhodne minuta, někdy ani ta ne, jen několik vteřin. A není v moci člověka to zvrátit zpátky.
Právě v takovým rozhodujícím okamžiku jsem míjel načinčanou holku s klukem, když nad náma proletěl holub. Co se stalo se už může každej domyslet. Ten jeho dárek nedostal ani on, ani já, ale ta zmalovaná holka. Boží trest, dalo by se říct, za nestoudnost. A byl to takovej náklad, co se nevidí jen tak. Pořádně tekutej! Měla to ve vlastech, v očích, po celým kabátě, byla posraná úplně všude.
Ta holka, musím říct, to nesla statečně, i když se nakonec rozbrečela. Na tu celou očistu ji nestačil ani celý balík kapesníků. A ten kluk se taky zachoval jako gentleman, snažil se pomáhat. Aspoň ji to, pro začátek, vytíral z očí.
Jedno je ale jisté: měli po rande!
Čekáte fotku? Jako fotograf dokumentarista jsem tentokrát selhal. Fotky neuvidíte! Bylo mi tý holky taky líto. A takový nelida, abych fotil cizí neštěstí, taky nejsem. A tak jsem ji alespoň vyfotil zezadu. Tady ji máte:


Podívejte se na její ruku, už jen ten pohyb, ta štítivost, vypoví o tom všechno…

Román na pokračování "To" - č.34

25. října 2008 v 0:10 | Kreperat

A tak jsem si musel ustlat v obejváku, protože jsem na ni v posteli dejchal pivo s rumem. Ale nakonec jsem to uvítal rád, protože se mi nechtělo spát a musel jsem ještě o něčem popřemýšlet.
Ptáte se o čem? Na to rád odpovím. Trápí mne moje žena. Vrtá mi hlavou, proč se tak změnila. Poslední dobou se jí ničím nezavděčím. Je nespokojená sama nad sebou a hlavním viníkem, kdo jinej, jsem já. Protože já…protože jsem…protože…protože například neumím, když dojím, po sobě uklidit talíř a příbor...
Jak jsem tak na tom gauči nemohl usnout.. znáte to sami: když si řeknete musím spát, zítra vstávám brzo ráno, tak natruc se něco zablokuje v hlavě a člověk bdí až do rána, kdy musí, k smrti ospalej, vstávat. Tak takhle bylo mně. Abych se tedy nějak zabavil, ovečky počítat mne možná bavilo v dětství, teď ne, sestavoval jsem si v hlavě seznam co dělám, podle jejího mínění špatně.
1. při jídle nesmím mlaskat - mlaská jen prase
2. srkat horkej čaj taky ne
3. krkat po jídle - to vůbec ať mne ani nenapadne
4. plivat do umyvadla
5. močit ve stoje
6. chodit po bytě v botech
7. budit ji když spí
8. mluvit před ní o ženskejch
9. jíst cibuli a česnek
10. je toho zkrátka hodně co nesmím…
Co vám mám povídat, z mý milý hospodyňky se najednou vyklubala tyranka. A morous!
Ale na druhou stranu je mi jí někdy i líto a tak trochu ji i omlouvám, protože vím že to všechno je způsobené tím jejím stářím. Nejsem necita, to dokážu pochopit. Zápasí s vráskami, který ne a ne vyhladit…
Nakonec jsem si ale vybavil něco jiného, viděl jsem ji znovu mladou a rozjásanou, když jsme třeba měli u Jiráskova mostu rande. Vítala mne s otevřenou náručí a věšela se mi kolem krku… její sladký horký dech a vlahé polibky…
Bože můj, proč jsi mi takřka přes noc vyměnil…
A s tím jsem nakonec usnul.

Román na pokračování "To" - č.33

22. října 2008 v 21:30 | Kreperat

Jak jsem tak šel z toho nádraží domů, o ledacčem jsem uvažoval, však mne už znáte, například o tom, že chtějí zrušit to nádraží, nádraží Střed, že už zbourali Tišnov, kterej byl památkově chráněnej a teď tohle, který mám rád, taky jsem přemýšlel, co mi asi řekne moje žena, že jdu tak pozdě a jsem cejtit rumem, a taky že bych se měl k ní lépe chovat.
Tohle všechno se mi honilo hlavou až na Můstek, kde jsem si zase, ani nevím proč, vzpomněl na jednu mladou holku z Olomouce, která mi včera napsala, že kde kdo se moc ptá a nikdo nezná odpověď.
Nakonec řekla čistou pravdu, to jsem věděl hned, protože těmhle mladejm to myslí líp, než kdejaký bábě. Nezatížená mysl! V tom to je! A v ničem jiným!
Například, třeba děti, od nich se člověk poučí, protože se ptají na takzvaně samozřejmé věci. Všechno je jim divný a jdou věcem na kloub. Ale nic není samozřejmé, jak se na první pohled zdá!
Na každou otázku je samozřejmě vždycky nějaká odpověď, ale je důležité vědět jak a komu ji klást. Klást otázky je dobré, ale ještě lepší je znát odpověď.
Znám lidi, kteří se neptají na nic, protože všechno vědí líp. Taky znám jiné lidi, kteří se neptají vůbec, protože jsou ke všemu lhostejní. Oběma je nejlepší se obloukem vyhnout.
Třetí skupina lidí se ptá na něco často, ale vždycky někoho. To je sice taky dobré, ale dostanou vždycky hodnotnou odpověď? To je jen ve hvězdách! Každej mu obvykle odpoví tak, jak to zná sám, ze svýho hlediska. Anebo neví vůbec nic a poradit mu neumí.
Tak třeba například, to se mi občas stává, že nevím ráno, kde jsem včera zaparkoval. A řekne mi někdo, kde stojí mý auto? Neřekne! Na tuhle otázku si musím odpovědět jen já sám. Proto není nic snazšího položit si tu otázku "kde jsem sakra nechal to auto?" a vyčkat. Tohle se totiž nemá uspěchat. A odpověď, to mám vyzkoušený, nakonec vždycky přišla!
A tak je to vlastně se všema otázkama. Musíme je správně definovat, jedině tak dostaneme i správnou odpověď. A klást je jen sobě samému! Pak přijde odněkud, kde je všechno, úplně všechno, každá odpověď, a vždycky je správná. "Odkud je," ptáte se? To sám nevím, ale je to tak.
"Bože od koho?" tak jsem tedy zvolal nahlas, vědom si toho, že člověk má zřetelně klást otázky. A vtom, jak jsem byl skloněnej, vrazil jsem do cedule až se mi rozsvítilo v hlavě.
"Ode mne, samozřejmě!" ozval se kdosi...
Co myslíte? Kdo mi odpověděl? To nechám na vás…

Román na pokračování "To" - č.32

21. října 2008 v 16:16 | Kreperat

Moje žena se zklidnila a dokonce mi k večeři uvařila smetanovou houbovou omáčku s knedlíkem, kterou mám rád, prej abych se na ni nezlobil, když byla na mne včera tak hrubá. Tak jsem ji tedy všechno odpustil a šel, protože zase nebylo pivo doma, zapít to jídlo do hospody. Jedno, dvě, tři piva, to člověk potřebuje, aby po tý hustý omáčce vytrávil. Vyrazit do hospody, to je čistě mužská věc, a ženský musej halt zůstat doma. A chlapi by si to taky neměli od ženskejch zakazovat.
A koho jsem nepotkal, jen jsem z domu vyšel! Vaška!
O Vaškovi bych vám mohl vyprávět romány, ale nejzajímavější na něm je, že má nejdelší záchod ve Vinohradech a pravděpodobně i v celé Praze. Ten jeho záchod je skutečná rarita! Protože měří 72 na 1224! Znám to dokonce v centimetrech, protože jsme to chtěli vědět přesně a přihlásit to na rekord, ale pak z toho nějak sešlo. Ale ani ta výška toho jeho záchoda, nebyla malá, ne těch obvyklých dva a půl metrů, ale 4! Nikdo si nedovede představit, jaká je to síla tam vstoupit, to musí zkrátka každej zažít!
Možná vás bude taky zajímat, jak k tomu záchodu Vašek přišel? Vysvětlení je jednoduchý jako facka. Ten dům je starej, a snad to každej zná, jak to chodí třeba i na Žižkově, tam jsou společný záchody na samém konci na pavlači. A to Vašek rozhodně nechtěl, dělit se s lidma od vedle o jeho úklid. Snad ani nemusím vysvětlovat proč. Ti co tam bydlí, to znají až moc. Byl pořád, jinak to nejde, musím to říct, zasranej, a Vašek si nechtěl zamazat prdel.
Jediný co mohl tedy udělat, ustřihnout si kus obývacího pokoje, a jelikož tam byly hned dva průchodný za sebou, musel je na dýlku zkrátit oba. Tak tedy vzniknul ten jeho záchod.
Taky jsme spolu s ním přemýšleli, jak ho lidsky zvelebit, aby se v tý díře Vašek necítil tak sám a opuštěný. Řeknu vám, ten záchod jsem jednou sám vyzkoušel, protože já vyzkouším všechno co vidím a co mne napadne! Na mým záchodě mně například napadá spoustu věcí, tak jsem byl zvědavej jak dopadnu tam. Ale to jsem se ukrutně zklamal. Tam mne nenapadlo nic zajímavýho, zato jen hrozné deprese.
Taky jsme si řekli, že by to mohla být pěkná obrazárna. Ale když jsme tam pověsili první obraz, bylo nám hned jasné, že to byl dost blbej nápad. Proč? Protože tam v tý nudli scházel odstup! A bez odstupu je celá věc s těmi obrazy na nic, řekněme slušně.
"Kam jdeš," zeptal se Vašek, "do hospody?"
"Ale ne," mávnul jsem rukou, "musím jen něco zařídit."
Abych vám zase vysvětlil, vidím že pořád vysvětluju, ale to mně nevadí, proč jsem mu zalhal, musím tak trochu odbočit.
Každej z kámošů s ním totiž nerad chodí do hospody a já nejsem výjimkou. Ačkoli se dost vtírá a je mu dost divný, že se ho straníme, nemáme odvahu mu to říct. Je jinak dobrej kumpán, ale ne v hospodě. Normálně je na ženský a o tý svý berušce vypráví romány jak ji miluje, ale jak se napije není s ním k vydržení. Protože leze po nás! Tahle jeho skrytá homosexualita se u něho pokaždý projeví po takových pěti pivech, to už máme vyčíhlý, a v tu chvíli se už od něho dekujem pryč.
Druhej den už o ničem neví a zase je normální. Až zase na tu svoji slabinu, musím dodat, záchod, protože ten miluje ještě víc než nás a všechny ženy, dokonce i než to pivo, protože je na něj až chorobně pyšný. Například, když přijde návštěva, co byste řekli, kam je prvně vede? Uhádli jste! Na záchod! A taky sbírá veškěrej materiál, co kde o záchodech je. Zkrátka Vašek!
Na pivo jsem pak šel na stojáka na nádraží mezi santusáky, ale to už je jiná historie.

Román na pokračování "To" - č.31

19. října 2008 v 20:12 | Kreperat


Moje žena, moje pokrytecká žena, dělala mrtvýho brouka, když jsem včera v noci vešel do ložnice, a já ji věřil! Pravidelně oddechovala, dělala že spí. A já hlupák, proto klidně usnul a spal až do rána.
Nato se vkradla do mé pracovny a otevřela si můj počítač a dokonce i můj blog, přestože mi pořád tvrdila, že na to jako ženská, že je to pro ni složitý, nestačí! Tak prosím, tady to vidíte, jakou to já mám ženu! A já ji vždycky tak věřil.
Nad tím počítačem strávila celou noc až do ranního kuropění a já ji ještě při snídani politoval, jaký to pod očima má černý kruhy.
Vybuchla jako sopka, vybuchla jako papiňák, a já jednom koukal, co ji to hned poránu raplo. Chcete vědět co mi řekla? Raději se neptejte. Ta slova, kterými mne častovala, vás mohu ubezpečit, na veřejné stránky blogu nepatří!
Řeknu vám, byla to dost blbá situace, naštěstí jsme byli v bytě sami a sousedi odvedle už byli v práci. Vysvětlujte potom ženě, své vlastní ženě, pokud vám neskáče do řečí, že autor románu "TO" nejsem já a že ona není ta stárnoucí protivná bába.
Ale sami víte, že je to všechno jenom nadsázka, já bych si v životě nedovolil takhle veřejně bezostyšně kritizovat ženy, který mám tak strašně rád. Doufám jen, že si to moje žena, moje milá laskavá žena dnes v noci zase přečte.
Vždyť právě ona každým rokem mládne, chlapi se za ní otáčej a já jsem jenom starej dědek. Ale tohle co tu teď povídám, zůstane mezi náma. Víte jak to myslím! Určitě vám to zapaluje, i když nevím.
Jen počkám do rána a pak to smažu. Protože, je mi to sice líto, musím to říct, ona opravdu stárne, a já mám těch osmnáct!

Román na pokračování "To" - č.30

18. října 2008 v 22:11 | Kreperat
Nejhorší je, když jsou některý holky dobrosrdečný, vstřícný a zároveň důvěřivý. Například jedna moje bývalá kamarádka, bývalá protože jsem ji už léta neviděl, to bylo z doby, kdy mi bylo akorát těch osmnáct, teď je mi jen o těch pár let víc, ale cítím se pořád tak, tak ta měla všechny ty nahoře uvedený vlastnosti.
Přímo na rušné ulici v Praze, bylo to v Opletalce, ji jeden chlap zastavil, že aby mu pomohla do sklepa s nějakou velkou bednou.
No nebyla ta holka hloupá? Já, například, co bych mu asi řek, být tou holkou, ať si políbí prdel. Každej normální chlap nepořádá ženskou, ale zase chlapa. Ženský nemaj nosit těžký předměty, a vůbec ne když je to těžká bedna někam do sklepa.
A co udělala ta holka? Vzala tu bednu z druhý strany, i když v tu chvíli poznala, že je ta bedna prázdná. Ale přesto šla do sklepa s ním.
Tomu chlapovi ta bedna nepatřila a ani ten sklep nebyl jeho, to nakonec poznala, až když už bylo pozdě. Tu bednu, hned jak se v tom sklepě za nima zaklaply dveře, ten člověk upustil, a začal tu dobráckou holku na intimních místech osahávat.
Jedinou kliku, kterou ta moje kamarádka ten den měla bylo, že to byl starej dědek a snadno se mu ubránila. Vystřelila z toho sklepa jak blesk a musím jen dodat, že od té doby už nebyla k chlapům tak vstřícná a důvěřivá.
Byla poučená na celej život.
Moje žena, když jsem ji poznal, byla taky důveřivá. Jinak, to mi dodnes vyčítá, by si mne ani ve snu nevzala.
Tu důvěřivost ke mně, co vám mám říkat, ztratila už za pár let. Dokonce mohu zodpovědně říct, že na tam jsou, podobně jako já, skoro všichni mužští. Ženy nám prostě nevěří, i kdybychom se rozkrájeli.
Moje žena, například, když ji něco tvrdím, pokaždý jen pokývne hlavou a řekne "Kecáš." Čím jsem si proboha takovou nedůvěru zasloužil?
Možná mi nevěří jen proto, že má o mne strach. Stárne a já mám pořád těch krásnejch osmnáct!

Román na pokračování "To" - č.29

18. října 2008 v 21:29 | Kreperat
Člověk vůbec vidí na ulici spoustu různých komických, a nemusí to být zrovna nějaká panička na kole. Včera jsem například celou hodinu pozoroval jednoho kluka, takovýho holobrádka, jak se snaží balit holky. Moc se mu to nedařilo. Nedařilo se mu to vůbec! A byl trapnej, řeknu vám. Neměl šanci. Protože neznal jejich ženské myšlení.
Já například, a to se nechci v žádným případě vytahovat, se v nich vyznám. A ptáte se proč? Protože je mám prokouknutý! Jsou to falešný mrchy.
Řeknou "ne", ale myslej "ano", nebo řeknou "ano" a ono to "ano" je . Člověk se jim musí prostě dívat do očí. Dívej se do očí ženský a máš vyhráno. Ale to jsem mu neřek, to jsem si říkal pro sebe. Na to musí přijít ten chudák sám. Dělej to samý, co chlapům dělají ony a máš je.
Ukaž mi ženskou, například, která by nevěděla jaký má její kluk oči! A zeptej se na to samý chlapa. Ani u svý vlastní ženy to nemůže bezpečně říct! Proč? Protože se dívá jinam než do očí! Mají ženský na zadku oči? Nemají! A v tom to je.
Zase naopak, musím říct, že některý holky mají krásný oči. A jsou to jejich oči? Tuhle jsem potkal jednu známou, kterou jsem na první pohled nepoznal a proto ani nepozdravil.
"Už děláš, že mne nevidíš?" chytla mne v chůzi za rukáv a začala mi to dlouhosáhle vyčítat…Teprve jak promluvila, jsem rázem zjistil, že je to Růžena. Už třikrát rozvedená Růžena, který jsem se poslední dobou skutečně vyhýbal. Ale jak je Bůh nade mnou, tentokrát jsem nepoznal, že je to ona.
Ale ty máš proboha fialový oči?" řekl jsem, když jsem se na ní pozorně zadíval. Věděl jsem, že dřív nosila brejle. "Seš nemocná?"
"Proč?" dívala se těma svýma jedovatejma očima.
"Protože vidím, jak ti zfialověly oči."
"To jsou čočky, ty trumbero," řekla.
Ty ženský jsou jako chameleoni, klamou tělem a teď dokonce, co byly vynalezený ty barevný čočky, i očima.
Ale moje žena, to jí musím přičíst k dobru, i když nerad, mne neklame. Protože to nemá zapotřebí! Myslí si! Dokonce si myslí, že mne už nadobro má. Jako svůj majetek. Ale má se člověk k svýmu majetku chovat takhle? Jako to dělá ona? Musí ho přece oprašovat! Snad kdyby mne mohla zpeněžit!
To jsem zapomněl říct! Moje žena je úžasně lakomá! Vyčítá mi pár piv, když mám zrovna velkou žízeň! Byla by ráda, prej, kdybych zůstal doma a že mi raději uvaří čaj! Že na žízeň je nejlepší horkej čaj! Kde takovou blbost vyčetla, říkal jsem si. Zase to určitě vyčetla z těch svejch svatejch knih. Japonci v těch největších vedrech prej nepijí nic jiného než horkej čaj.
Tuhle jsem to zkoušel, protože já zkouším všechno, co mne napadne, nebo co se mi řekne abych zkusil, ale opařil jsem si jazyk. Ale bylo to horkým pivem, protože čaj, ten já, ať je jakejkoli, nemám rád!
Ten kluk nakonec jednu buchto po hodině sebral. Nejdřív vrtěla hlavou že ne, ale pak se nad ním smilovala. Některý holky, to jsem sám poznal, jsou tak dobrácký, že se ustrnou nad každým, i nad takovým zajícem jako byl on. Přičtou si to pak ve svým deníčku k dobrým skutkům. Ženský jsou na dobrý skutky přímo vysazený! Ale o tom vám řeknu až napříště, třeba zejtra.

Je to určitě s chybama, omlouvám se

7. října 2008 v 23:35 | Kreperat
Číslo 28 jsem psal rychle a načisto s obavou, že se mi to mezitím smaže a musím to psát znovu. A to bych už asi nenalezl ta správná slova. Proto jsem nehleděl na chyby a překlepy...
Časem to opravím...

Roman na pokračování "To" - č.28

7. října 2008 v 23:23 | Kreperat
Dneska, když jsem šel do práce, a k tomu musím dodat, že chodím zásadně pěšky, je to zdravé, i když tím ztratím dost času a taky musím dřív vstávat, jsem si všiml, že na kolech je vidět skoro jen ženský.
A to mne taky přivedlo k zamyšlení, proč asi, proč skoro, říkám skoro, jen ženský. Taky, to musím dodat, neznám jedinou holku, nebo ženskou, to je jedno, která by neměla kolo. A taky, která by nechtěla kolo! Už od dětství si holky přejou kolo. Třeba k narozením, nebo k svátku, nebo i jen tak, za známky, asi ne k vánocům, to je zima.
Taky mne napadlo, že by to byla i záliba starších, nebo víc starých ženských, kdyby mohly na nohy. Ale uvažoval jsem ještě dál, takovej já holt už jsem. Proč tak málo chlapů šlape na kole? Ale na to jsem zatím nepřišel. A taky řeknu hned proč.
Protože jsem přišel na to, asi proč ty kola mají rády ty ženy. Mohly by taky jezdit v tramvaji nebo v autobuse, některý taky jezdí, ale ty asi dosud nevědí o co přicházejí.
Proč tedy jezdí holky, ženy, bez rozdílu, věku, až na ty úplně staré na kole: protože jsou emancipované! Raději se potěší jízdou na kole, i když musej šlapat, někdy do kopce se i muž zapotí, natož slabá ženská, než aby se podvolili chlapovi v posteli.
Dřív jsem si myslel, že na kole jezděj jenom lesbičky, nebo dospívající dívky, ale teď jsem se přesvědčil, že tomu tak není.
Ani nevím, jestli to mám veřejně prozradit? Ale coby ne, koupila si ho totiž moje žena. Přestože, a to musím tady taky zdůraznit, nouzi se mnou nikdy neměla. Spíš naopak. Obvykle takhle k večeru byla samá migréna.
Taky jsem zjistil, že ženám jízda na kole skutečně prospívá. Nejsou tak nervozní, a dá se s nima vydržet líp, než když jsou bez kola.
Nakonec jsem se nechal zlákat a koupil jsem si kolo taky, ale musím říct, že jsem na té jízdě nanešel nic zvláštního, prostě jsem se nenadchnul. A přitom od všechn těch žen jsem slyšel o kole jen chvalozpěvy.
Večer, a co to neříct, mi z toho jejich bezvadnýho kola bolela prdel. Kolo pro chlapy, to mohu teď s čistým svědomím potvrdit, je nanic. V tomhe jsou asi ženy vnímavější.

Román na pokračování "To" - č.27

6. října 2008 v 13:36 | Kreperat
Kde jsem včera přestal, sice nevím, ale mám něco na srdci, co musí hned ven, jinak mne rozbolí hlava. Moje žena je čím dál víc zapomětlivá, a mám na to důkaz. A jedinou příčínou, která je možná, může být jediné, prostě stárne.
Ovšem, to musím dodat, na rozdíl ode mne! Protože já, když něco strčím do trouby, pak vím, že jsem tam něco strčil a nejdu z bytu k sousedce.
Ženy vůbec, to už jsem taky zjistil, nemají nejmenší smysl pro zodpovědnost a pro čas. Možná i proto, jako moje žena, že potlačují svý smysly. A protože tak rychle stárnou!
Třeba já, když zajdu k sousedce, to mi vlastně ani nenapadne, protože je to stará drbna, nezapomenu ten pekáč v trobě!
Už i ti cikáni mají lepší paměť. I když mám zato, že stárnou rychleji než my bílí, hlavně jejich ženy. Z velké většiny nemají ani základní vzdělání, jako ti v Janově, ale paměť, kdy se berou dávky, například, to všechno mají v hlavě jak zakódované.
Taky mají, jak jsem poznal, dost divokou krev. A dovedou se, to jsme slyšel na vlastní uši, když se jim něco nelíbí, se i důrazně vyjadřovat. Slovní zásoba, hlavně nadávak, víc jak dobrá! Například se jim nelíbí, když jim nějakej bílej špinavec, to jsme my, leze do ghetta. Dokážou si ochránit svý tritoria a to je tak dobrý. Bez toho se v džungli, jako je náš celej svět, nikdo neobejde. Protože neztratili ty základní pudy, o které jsme my, už dávno přišli.
Teď právě vidím, kam až se člověk může dostat od pekáče v troubě. Snad proto, že je tu tak hodně kouře a jsem celej ošmoudlej!
Tady je tedy ten její spálenej pekáč:

Román na pokračování "To" - č.26

6. října 2008 v 1:23 | Kreperat
Uvařil jsem si polívku Pin-Pin a hned jsem zase omlád. Ta polívka Pin je prostě zázrak. Tentokrát, protože jsem měl hlad, byla netradičně, s nudličkama. Mám ji taky tady v blogu na doku foto. Ale ty nudličky to popravdě řečeno nejsou, protože jsem je neměl doma...to opět vypovídá o tom, jak se moje žena o špajz stará!
Naštěstí byly doma špagety, pětivaječné, i když, to musím znovu zdůraznit, vejce taky nemám rád. Uvědomuje si vůbec někdo že žere zárodky kuřat? Lidi jsou zkrátka skoro lidojedi. A je to vlastně pravda, tak jsem uvažoval nad těma nudlema, které nudlemi nebyly, jen rozlámané špagety, aby bylo jasno.
Že jsou ostatně lidi lidojedi, to ví každej, žereme se navzájem. A taky kdekdo nás žere. Tak jsem si tu polívku udělal sám, protože žena nebyla doma, někde rajdala, ale i kdyby doma byla, myslíte, že b ych ji k Pin-Pin pustil? Ani náhodou!
A jak jsem tu polívku srkal, byla horká a byl jsem u stolu sám. Vlastně rád u stolu sedávám, hlavně u jídla. Kdo má rád, když mu někdo kouká do... a tak mne vlastně napadlo, že je hrozně těžký, a nevím ani proč mne to napadlo, když jsem tak nádhernou polívku, kterou umím jen já, do sebe ládoval, že je těžký žít mezi starejma lidma, když se člověk cejtí na 18!
Jdou ti věčně na nervy s těma svejma nemocema, kecama a věčným kázáním. Jak se někdo přehoupne přes padesát a zešediví, má hned na tu svou moudrost papír!
A nejhorší jsou, co vám mám říkat, ty starý baby, nemají špetku dobrého chování a co hlavně, neuvědomují si, že jsou nám mladým na obtíž.
Uplně jiná, to musím zdůraznit, byla moje matka. I když ji bylo sto let, nemohla ty bvaby ze sousedství vystát. "Mluvěj pořád o nemocech," říkala. "A z těch řečí, jak je prožívají, by jeden sám onemocněl."

Jelikož píšu román "To" skutečně z oleje, tak a o tom co mne zrovna napadne, promiňte případné chyby - autor

5. října 2008 v 22:07 | Kreperat
Dosud jsem k němu nenašel jediný komentář a už je 25. díl? Je mi jedno jestli zápornej, nebo kladnej. Ale nevím, jestli mám psát dál. Taky mi můžete napsat - o čem byste rádi, mohu případný nápad i do románu, možná, když uznám za vhodné, včlenit.

Román na pokračování "To" - č.25

5. října 2008 v 21:43 | Kreperat
Ráno jsem se probudil s prudkou bolestí hlavy a doma nebylo v chladnici jediný pivo! Takovou já mám ženu! Ani pivo nemůže koupit!
A celá ta bolest hlavy jen kvůli ní. Že si vzpomněla s tím hnusným jídlem a já musel do hospody, kde měli jen špekáčky v octu. A že jsem se ožral, to zavinili taky ty špekáčky, protože jsem po nich měl žízeň!
Ale hlavní vinu, co bych to zapíral, měla moje žena, která si na mne, třeba s tím jídlem, vymýšlí všelijaký blboviny. Pořádně se beztak najím, jen když si to uvařím sám. Třeba polívku Pin-Pin!
A pak jsem se, jen tak letmo, podotýkám, kouknul na sebe v ložnici do zrcadla, nebylo vyhnutí, když stojí naproti posteli zrovna z mý strany. A musím se teď přiznat, že jsem těmi špekáčky, maso jinak nejím, jen když mám hlad, to mi ty prasata jistě odpustí, ty žerou, jako já, taky kdeco, tak tedy, že jsem zestárl o půl století.
Bože, můj milovaný Bože, kams mi zase zašantročil těch mých osmnáct let?
Včera, tedˇse matně rozpomínám, jsem taky potkal kamaráda ze starých let. Ale jakých starých? To co bylo kdysi mi pořád připadá jako včera.
Vymysleli jsme si tenkrát, na to jsme si oba v tý hospodě vzpomněli, něco srandovního jak lidi něčím nasrat. Protože lidi, to už jsem řekk, na všechno, i s navijákam, naskočí.
Postavili jsem si u koupaliště, bylo to pochopitelně v létě, kdy taky jinak, horko bylo k zalknutí, stránek s občerstvením. Ale to nebyl ledajakej stánek!
Prodávali jsme limonádu s ledem v kýbli za cenu, kterou jsme viditelně všem vystavili, aby snad nedošlo k mýlce.
Tam stálo: LIMONÁDA ZDARMA. A pod tím dole pak menším písmem: 1 MARKA ZA KELÍMEK, 1 MARKA ZA TEN LED V KÝBLI, 1 MARKA ZA DOPRAVU SEM, 1 MARKA ZA OBSLUHU VČETNĚ OTEVŘENÍ LAHVE, 1 MARKA ZA ÚKLID.
Kdybychom totiž napsali limonáda 5 marek, bylo by to protiprávní, ale takhle to nemohl nikdo právně napadnout.
Bylo to tedy dohromady za 5 marek, v době, kdy limonáda stála necelou marku. Tu zdarma limonádu jsme tenkrát prodali bez jejich protestů za necelých deset minut. Dodnes však nevím, jestli byli ti lidi tam tak pitomí, byli to beztak všechno burani, nebo žíznivý.
Každopádně to byl dobrý obchod.

Román na pokračování "To" - č. 24

2. října 2008 v 23:40 | Kreperat
Nejhorší ovšem je, že si z klamání lidí mnozí vykukové založili dobře prosperující živnost. Obchod se lží je nakonec nic nestojí, jen drzost. Žádné výdaje, jen řečnické vlohy. Například sekty, těch je najednou jako hub po dešti. Mají přímé spojení s Bohem, mají dokonce na něj telefon.
Proč? Protože mluví za něj. Přesně vědí, co lidem vzkazuje. Tihle prostředníci mezi Nebem a Zemí mají na každou otázku odpověď. Je ovšem až neuvěřitelné kolik lidí, hlavně žen, jim sedne na lep.
Tohle všechno jsem už tisíckrát vysvětloval své ženě a myslíte, že si to nechala vysvětlit? Naopak si svou víru v ty podvodníky, protože jsem to řekl já, upevnila.
Nevím, co jí ti boží poslové všechno doporučili, ale jedno je jisté, dřív ráda ukazovala celému městu nohy a teď nosí sukni až na paty. Od té doby, na rozdíl ode mne, zestárla o dobrých sto let.
Dokonce začala asketicky žít. Jediná bezpečná cesta do Nebe! "Musíme," pravila, když od nich přišla, "nechat v sobě umřít všechy hříšné smysly", a uvařila nám k večeři rajskou omáčku, která je i pro mne naprosto nestravitelná.
"To mám asketovat s tebou?" řekl jsem jí tenkrát.
"Nemusíš. Ale jak mám jinak potlačit smysl chuti? Jedině tím, že budu jíst s nechutí"
No a tak jsem nakonec šel do hospody. Chlap nakonec najde vždycky řešení v manželské krizi. Po tý omáčce, říkal jsem si po cestě, bych určitě zastárnul o dobrých deset let. Se starými lidmi, uvažoval jsem dál, třeba například s mojí ženou, je těžké komunikovat. Tisíckát jí něco vysvětluju, že by to pochopil i Turek, ale ona? Ona ne.
Taky mi napadlo, ale to mi napadlo, když jsem pak šel, trochu pod míru, z hospopdy domů, že mi moje žena někdy připadá, že už je mrtvá, že zemřela za živa. V noci se například vzbudím, sáhnu vedle sebe a zdá se mi, že ve spánku umřela. Leknu se. Je studená, hlavně nohy, jako led. Je to i proto, že je chudobrevná, to má určitě z toho jejího asketického jídla.
Ale řeknu vám, je to hroznej pocit, uprostřed noci, vzbudit se v posteli s mrtvolou.

Román na pokračování "To" - č.23

1. října 2008 v 9:11 | Kreperat
Já jí říkám, donekonečna říkám, "nepatlej to všechno na sebe", ale myslíte, že na mne dá? Nedá! Moje žena na mne nikdy nedá. Má svojí hlavu. Je až chorobně tvrdohlavá. Neexistuje jediná argumentace na světě, která by ji přesvědčila, že tou kosmetikou, tou drahou neúčinnou kosmetikou stárne!
Ženy se dají snadno oklamat, ženy jsou přímo zrozené jako předmět oklamání. Což nám mužům samozřejmě nahrává.
Ale na druhé straně, jak má člověk v pohodě žít se ženou, která se tak často nechává oklamávat, třeba například, nějakou kosmetickou firmou?
My muži jsme na tom jinak. Líp! Nám třeba stačí po holení jen kolínská voda. A nestrávíme celé hodiny u zrcadla! A proto taky, je to tak logické jako bílý den, nestárnem tak rychle. Taky to, samozřejmě záleží na tom, jak na tom ten chlap je. Homosexuál je na tom, stejně jako ty bláznivé zmalované ženské, taky tak. Proč, ptáte se? No protože se taky furt vzhlíží v zrcadle.
Taky mne tuhle napadlo, že kdyby to všechno stálo na nás, na skutečných mužích, tak by všechny kosmetické firmy zkrachovaly. Vůně chlapa, to ví každej, je zdravej pot, kterej jak každej taky ví, přiláká ženy. Ženy, které správným chlapům rozumí. A dovedou je ocenit.
Ale ještě jedno mně, právě teď, když o tom mluvím, napadlo, že se vlastně celej svět nechává oklamávat!

Román na pokračování "To" -. č.22

29. září 2008 v 22:37 | Kreperat
Někdo, spíš kdekdo, se rád vrací domů, ale to není můj případ. Jakmile překročím práh, vím, že mne tam čeká v předsíni zrcadlo. A taky žena. Ale o té raději tentokrát pomlčím.
Zrcadlům, jak každý ví, se vyhýbám jako čert kříži. Ale jak se mám ve vlastním bytě cítit jako doma, když v každém pokoji visí nějaké zrcadlo! Moje žena je zkrátka zrcadly posedlá. Kdyby bylo po mém, ale to tak není, bych ty její zrcadla všechna vyházel.
Nejhorší je, to každý snad pochopí, to její obrovské zrcadlo v ložnici. Pak mi nic nezbývá, když je čas jít spát, než čekat až žena zhasne.
Taky jsem kdysi někde četl, že zrcadlo v ložnici, je ta nejhorší věc, jakou tam člověk může mít, že je to, nechci říct nebezpečné, ale rozhodně škodlivé pro zdraví. Taky ten odraz, myslím si, všechno v tom pokoji nepříznivě ovlivňuje. To je můj názor!
Jedna moje kamarádka sice měla taky zrcadlo v ložnici, ale to bylo o něčem jiném. Měla ho na stropě, a musím ještě dnes konstatovat, že to byl od ní dobrý nápad. Jenom jsme se pak hádali, kdo bude ležet naznak. Pak jsme se ale nakonec dohodli. Každej půl hodiny a pak se budem střídat.
Ale to jsem se zase dostal jinam, než kam jsem chtěl.
Původně jsem si, .... ale to už jsem taky zapommněl. Ale jedno přecijen nechápu, zálibu lidí, a nad tím jsem už mnohokrát přemýšlel, právě v těch zrcadlech. Už jsem se o tom sice jednou zmínil, ale proč bych to nesměl opakovat?
Před tímhle zvykem, hloupým zvykem, bych chtěl každého, hlavně ženy varovat. Totiž! Každým pohledem do zrcadla člověk stárne dvojhnásobně! A moje žena, ta hlupačka, ta to neví, ta to ani neumí, i když ji to dlouze, polopatě, vysvětluju, pochopit.
 
 

Reklama
Reklama