Román "To"

Román na pokračování "To" - č.21

27. září 2008 v 22:32 | Kreperat
Když jsem pak jel druhý den odpoledne z Brna domů, zpátky ke své stárnoucí ženě, měl jsem zase čas o všem možném uvažovat.
Je zajímavý, že při chůzi a v autě za jízdy mne vždycky něco napadne, i když i jinde mne taky kdeco napadá. Ale to jsou to pak většinou samý hlouposti, to každý zná, ale někdy, to... Teď mi vlastně napadlo, a to bych chtěl zdůraznit, že to nejzajímavější mne napadá vlastně jen na záchodě.
Ale zpátky k tomu autu. To, že mi do cesty vjížděly žensky, když jsem si to pelášil 180, to mne vlastně už ani nepřekvapilo, na to už jsem od nich léta zvyklý. Bez toho, aby se koukly do zpětnýho zrcátka, snad ani neví, že ho tam mají, strhnou volant nalevo a já jsem málem v jejich... nechci být sprostý.
Ale co jsem to vlastně chtěl? Už jsem si vzpomněl. Protože mi blokovaly cestu, měl jsem čas přemýšlet o K... a jeho bývalý starý. Když má ta ženská ještě pár domků a vil, mohl by mi ji K... přihodit. Dřív, když jsme byli ještě hezký kluci, jsme si holky, kterých jsme měli už dost, taky vzájemně prohazovali. Co by kamarádi pro sebe neudělali, to bylo normální.
Potom mi taky napadlo, když jsem jel konečně domů, že jsem svý ženě ani neřek kam jsem jel a kdy přijedu zpátky. To všechno zavinilo to víno. S promilema jsem musel do hajan.
Teď ale vidím, když to po sobě čtu, že jsem chtěl vlastně říct něco jiného. Že totiž, když držím volant a něco mi lepšího napadne, že si to nemůžu zapsat. Potom mi napade zase něco jiného, určitě ještě větší blbost a to první je z mý paměti navždy pryč. Není to škoda? Jen kvůli tomu, že mi vjede do cesty ženská, přijdou mý čtenáři o to podstatné! Jinak by mne to napadlo určitě až u psacího stolu doma.
Taky mi napadlo za jízdy v tom autě, ale to bylo to skutečně poslední, co mi uvízlo v hlavě, že ženský neradi červené. Ale já si myslím, že to jen tak tvrdí, že jim nechutná, že maji přeci jen radši červené. To bílé jim, řekl bych, jim určitě nechutná, ale pijí ho jen proto, že se po něm prý hubne a po červeným ne. Po něm se tloustne, ale to zase nevadí mužům, nám. Ještě jsem nikoho z mužů neviděl, že by pil co nerad. Takový zvrácenosti si mohou dovolit jen ženy.

Román na pokračování "To" není myšlen vážně, jde o žert

27. září 2008 v 0:12 | Kreperat
Román na pokračování není myšlen vážně, jde tu jen o žert, který není namířen proti ženám. Je to jen nadsázka.
Hlavní hrdina, nezaměňovat ho, prosím, se mnou, si uchoval mladou mysl a neumí se smířit s tím, že jeho vrstevníci se poddávají svému stáří a proto stárnou rychleji, než by měli.
Ani vlastně nevím, jak dlouho budu ten "román" psát. Nemá osnovu, den předem nevím o čem budu psát.
Je to skutečně, jen pro mne samého, zábava. Snad tím románem pobavím i vás. Děkuju.

Román na pokračování "To" - č.20

26. září 2008 v 21:56 | Kreperat
Taky mi žena řekla, že ženy mám rád "akorát tak ještě do postele", ale není to pravda. I když musím přiznat, v posteli je mám skutečně nejradši.
Můj kamarád K... z Brna má se ženami podobné zkušenosti. Měl postupně už šest manželek, pokaždé když mu jedna zestárla měnil ji za mladší, dokud ta poslední mu nezdrhala sama s mladším. Nadělal si za život fůru děti a teď mu zbyly jen alimenty.
Byl z toho teďka sám nešťastný, ale upřímně řečeno, sám si to zkazil, protože si nedokázal udržet těch svých osmnáct let.
Tohle všechno mi vyprávěl, až když jsem kvůli té ženské, konečně, s hodinovým zpožděním dojel do Brna a zaparkoval u jeho vily.
Taky mi řekl, že při vší smůle s tou poslední ženou měl taky trochu štěstí, protože tu vilu s ní vyženil. Bylo mi taky divné, a hned jsem se ho zeptal, jak se to jenom možné, že mu ta jeho žena tu vilu nechala. Prej jich měla víc a sama jich před tím, než si ho vzala, pár vyvdala.
To jsem si pak už jenom pomyslil, ale neřekl raději nahlas, že ta jeho stará musela být taky pěkně prohnaná děvka, když to tak s chlapama uměla. Ale byla nicméně, to jí musím přiznat, i velkorysá.
Pak už jen kamarád K... vytáhl ze sklepa několik lahví červeného vína a musím jen dodat, že i bez těch ženskej byla dobrá zábava.
Taky bych nikdy nedporučoval s holkama chlastat. Ženská, to ví každej, nic nevydrží. Buď brečí nebo je hysterická a všem nadává, nebo, v nejhorším, vyhodí šavli a všechno kolem zblije.

Román na pokračování "To" - č.19

26. září 2008 v 8:11 | Kreperat
Holky mám rád, to mi nikdo neupře, ale když jsem jel tuhle po D do Brna, šly mi všechny ženský na nervy. Může mi někdo, vy ženy hlavně, vysvětlit, proč jezdíte po dálnici, proč se táhnete, zásadně jen v rychlým pruhu? Co vás k tomu sakra vede, že vás to táhne nalevo? Nejste snad všechny komunistky, nebo aspoň soc.dem.?
Bez rozdílu věku ženský zkrátka jezdí vlevo a nemají chuť, snad proto, že jsou emancipované, chlapovi uhnout.
Jak jsem tak jel, jak jsem se za nima ploužil, pořád jsem nad tím přemýšlel, proč trvají na tý levý straně, ale na nic jsem nepřišel. A vím vlastně proč. Protože jejich logika je jiná než naše.
Ptal jsem se tuhle Helenky, zda jezdí taky vlevo, pochopitelně to zapřela, anebo, to mi pak taky napadlo, ty ženský o tom ani neví!
Protože si myslí, že celá dálnice patří jim!
Dneska jsem viděl v internetu, bylo to taky v novinách i s fotkou, je to svatá pravda, jedna ženská si spletla silnici s kolejema. Vlaky měly hodinu zpoždění, než přijel jeřáb, aby to auto z těch kolejí sundal.
Taky jsem na té cestě do Brna přemýšlel, a měl jsem na to dost času... ptáte se proč, protože jsem se musel za tou ženskou, co mi nechtěla uhnout z cesty, kilometry táhnout, o tom, proč nevědí, že maj dát někomu přednost. Zkrátka proto, že si myslí, že jako ženy, mají přednost vždycky.
Taky se píše, že jezdí bezpečně, možná, že ano, ale na pro chodce na přechodu.
No, takové jsou zkrátka naše milé ženy...

Román na pokračování "To" - č.18

24. září 2008 v 3:00 | Kreperat
"Co se týče toho omlazení," řekla Helenka, hned jak za tím chlapem zaklaply dveře, "myslíš že na tom něco je? Moc mladej mi nepřipadal."
"No, zdravej byl. Vidělas přece jak tu skákal."
Helenka na mne pohlédla, jestli to myslím vážně a pak řekla: "Teď si určitě myslíš, že zejtra s tou adresu poběžím za ním a tu destilovanou vodu, ten destilátor, objednám!"
"A není to tak?"
"Na zkoušku?"
"Neblbni, vždyť to byl blázen!"
"A kdo dneska neblázní!" řekla Helenka a se slovy, musím něco zkopírovat, se zvedla ze židle a vyšla ven.
"Co kafe!" volal jsem za ní.
"Potom."
To kafe jsem si nakonec udělal sám.
Ve výkenku co stojí překapávač je zrcadlo. Pověsila ho tam ona. Když má vyjít na ulici, přemaluje si vždycky rty a rovná si účes. Váhal jsem. Mám se na sebe podívat, nebo raději ne!
Nakonec jsem neodolal. To zrcadlo mne nezklamalo. Je fakt strašně fajn, když je člověku osmnáct. To se nedá ničím zaplatit.
"A co takhle šestnáct?" šeptlo mi mé druhé já, které nemá nikdy dost.
"Ne, ne, osmnáct mi stačí," odpověděl jsem zrcadlu. "To bych si pak už nemohl dosáhnout na starší holky."

Román na pokračování "To" - č.17

24. září 2008 v 2:06 | Kreperat
"A všechny nemoce pryč," řekl ten muž, vstal ze židle a začal nám tam tancovat. "Jsem zdravej jako řípa."
"A co doktoři?" chtěla vědět Helenka.
"Doktoři nic," opáčil muž. "Na doktory kašlu. Ti mne tam už neuvidí!"
"Ale měl byste jim to snad říct," nenechala se Helenka zase odbýt.
"Jo, řeknu jim to," řekl ten muž, "a zavřou mně do blázince. Nejdřív mám, jak jsem řekl, v úmyslu zveřejnit o tom knihu a pak už na mne nemůžou!"
"A tedy tvrdíte," dodal jsem, "že všechny nemoce, které jste jmenoval, jste tou destilkou vyléčil!"
"Copak ty nemoce! Všechno!" zasmál se ten muž. "Tinitus se mi třeba ztratil! A ten, jak každej ví, se nedá vyléčit. Taky hemeroidy už nemám a co je důležitý, nemám problémy se stolicí."
"Kvůli té rakovině tlustého střeva," řekla Helenka.
"O tom teď nemluvím, paní. To s tou rakovinou to nemělo co dělat. Už od malička totiž, s odpuštěním slečno, jsem trpěl nejen polucemi, ale sračkou."
"No, pane!" řekla Helenka.
"A jak to mám jinak říct?" rozčílil se ten muž. "Představte si, paní, že máte týden zácpu a pak se, když nestačíte najít záchod, na veřejnosti poserete!"
"Tak to už by stačilo," řekl jsem. Ten muž už začal ztrácet nad sebou veškerou kontrolu. A Helenka to nakonec zachránila.
"Tady mi pane nechte adresu," ukázala prstem na blok na stole, "my se stoprocentně ozveme, když nám pošlete, stačí poslat, nemusíte k nám osobně vážit cestu, když nám pošlete vaši, až ji napíšete, knihu."
"No, dobrá," řekl ten dobrý muž.
A pak se přeci jen ve dveřích ještě jednou otočil: "Ještě něco! Budete-li jednou i vy chtít vyzkoušet tu léčbu destilovanou vodou, můžete ten přístroj objednat o mne. Se slevou! Já tu americkou firmu tady v Čechách, jako jediný, zastupuju."

Román na pokračování "To" - č.16

24. září 2008 v 1:28 | Kreperat
"A to ještě nepočítám, takový ty lehčí věci, parodontóza, zánět vedlejších čelních dutin..."
"Ta by snad stačilo," přerušil jsem toho muže.
"Nechci vás, vážení," řekl uraženě ten muž, "zdržovat od práce, tak dojdu přímo k věci. Chci o tom vydat knihu, proto jsem tady."
"A o čem by ta kniha konkrátně byla?" řekla Helenka.
"O tom, milí paní. A abych nezapomněl! Člověk nejen že se uzdraví, ale taky omládne. Podívejte se na mne. Kolik byste mi hádala let?"
"Nechci vás urazit. Něco přes šedesát?"
"To snad, paní, nemyslíte vážně? Ještě mi nebylo. Jen se podívejte!" vycenil na ní zuby, "zuby jako mladík!"
"Tak promiňte," zapýřila se Helenka, "tak jsem to nemyslela. Byl to hloupý vtip. Jak se tak pozorně na vás dívám, hádala bych vám dokonce čtyřicet."
"Tak už konečně k věci, pane" vložil jsem se do toho já. Už mi ten chlap začal lízt na nervy. Takových typů se člověk tak lehce nezbaví, to mi bylo už od samýho začátku jasný.
"Chcete určitě slyšet jak jsem se tou destilkou léčil," řekl ten muž.
"No právě! Do toho!" řekl jsem já.
"Někde jsem na nějakém blogu cz tenkrát četl, že destilovaná voda, když ji člověk pije tři měsíce, a nic jinýho, tak že mu mu ta voda všechno v těle vymění. Všechno starý jde do háje. Celej organismus se pročistí a člověk se prakticky narodí znova."
"To jsem, promiňte, ale nikdy nečet," namítl jsem.
"Ani jste nemohl. Tajná věc z Ameriky. Tajná, ale kde kdo to tam už ví. Každej druhej Američan potajmu tu vodu pije a před sousedem to tají, pane!"
"A tak jste tu destilovanou vodu tedy tři měsíce pil," ozvala se Helenka.
"A co mi jinýho zbývalo, slečno, vážená paní. Když má člověk smrt na krku, zkouší všechno! I všelijaký blbosti!"
"To máte pravdu!" přitakala Helenka.
(Pokračování příště)

Román na pokračování "To" - č.15

24. září 2008 v 0:44 | Kreperat
"Tak abyste věděl," řekl ten dobrý muž, "před vámi tady sedí mrtvý člověk." Dávali mi, ti doktoři, co všechno dobře vědí a nenechají si poradit, nenajvýš dva měsíce, možná tři."
"No, vypadáte zdravě," řekla sekretářka Helenka. "Už jsou ty tři měsíce um?"
"Co um?"
"No um, za vámi, přece. To je německy!" podívala se na mne Helenka vyzývavě. "Teď co si vylepšuju němčinu, všechno se mi plete."
S tou Helenčinou němčinou je to tak: Před několka dny jsem si záměrně v její přítomnosti stěžoval kolegovi, že potřebuju sehnat novou sílu pro překlad jedné německé knihy. A Helenka dostala strach, že přijde o práci.
"Tak um," řekl ten muž, "milá paní, um je už celej rok!"
"A jste pořád tady!" dodala Helenka.
"Jsem tady a taky vám, slečno, řeknu proč."
"Tak to by nás oba zajímalo," řekl jsem já.
"Za všechno může, vážení!" udělal významnou pomlku ten muž, "za všechno může DESTILOVANÁ VODA."
"Destilovaná voda?" divila se Helenka. "Koupal jste se v ní? A co vám vlastně bylo?"
"Pomalu, pomalu," řekl ten muž. "K tomu ještě přijdu."
"Ta voda přece není určena, pro člověka? Nemám opravdu?" nenechala se odbýt Helenka.
Ale ten člověk ji už přestal vnímat, protože se otočil na židli ke mně a začal na prstech počítat: "Rakovina tlustého střeva v posledním stádiu, ledvinové kameny, žlučník a zápal plic!"
"No tohle!" řekl jsem, "to by nevydrželi ani čtyři lidi!"
"Právě!" řekl ten muž.
(Pokračování příště)

Román na pokračování "To" - č. 14

22. září 2008 v 23:40 | Kreperat
V redakci seděl na MÝ židli jakýsi neznámý muž a dlouze něco vyprávěl MÝ sekretářce, která mu, kupodivu, pozorně naslouchala.
Ty holka, pomyslel jsem si, když jsem ji ze strany pozoroval, už nějak stárneš. Bylas taková veselá dívenka v mini, která tak ráda ukazovala nohy až po stehna, a teď, jak vidím, se ti už sukně prodloužila. Je zajímavý, jak se ty roztomilý holky se smyslem pro humor, pro každou srandu, tak rychle, než se naděješ, proměňují v protivné baby. Čím to je? Někdy je nutný, pomyslel jsem si taky, dokud je čas, nejen svý ženy, i sekretářky měnit. Nedělají to snad i politici?
Ale o čem vlastně vypráví ten chlap, že mu tak MOJE stárnoucí děvčátko tak poslušně naslouchá? Na mne je poslední dobou spíš drzá!
Řeč byla o elixíru zdraví a věčného mládí, který ten muž prý objevil. Teď má prý v úmyslu o tom napsat knihu.
"Přišel jsem na to čirou náhodou," řekl. "Není snad spousta užitečných věcí, PRO LIDSTVO UŽITEČNÝCH, objevena náhodou? Tak se u mne stalo, když jsem byl těžce nemocný!"
"Tomu rád věřím," řekl jsem.
Moji ironickou poznámku nepochopil, nebo nechtěl pochopit, ale aspoň vstal z MÝ židle. Vzal mne za rukáv, to nesnáším, a navíc se ke mně přitočil tak, to nesnáším vůbec, že mně takřka... netakřka prskal do obličeje.
"Posaďte se znovu," řekl jsem, abych se z jeho blízkosti zachránil a nabídnul mu druhou židli. "A pokračujte!"
(Co řekl, bude zítra v další kapitole - číslo 15. Bude to zajímavé, slibuju!)

Román "To" už má 13 pokračování

21. září 2008 v 2:43 | Kreperat
Dnes někdy večer bude další...

Román na pokračování "To" - č.13

20. září 2008 v 9:16 | Kreperat
Ale ještě jsem něco zapomněl o té polévce Pin-Pin říct. Tahle polévka nechutná ženám, a co je nejzajímavější, mé ženě!
Často jsem si myslel, když jsem jí dával moji polévku ochutnat, že je na ní žárlivá, protože ji sama tak nedovede. I to je vlastně pravda.
Ale hlavně, myslím si, je to tím, že je to polévka tzv. "mužská". Že jsou v ní mužské hormóny. Z tý polévky, dovoluju si dokonce tvrdit, mají ženy hroznej strach. Snad si i myslej, že jim z ní narostou vousy a zhrubne jim hlas.
Ale opak je pravdou. Už jsem to vyzkoušel. Pro mladé holky je jako stvořená. Těm je neškodná, ba naopak. Těm prospívá, jak žádná jiná a mají ji rády.
Pokaždé když ji uvařím, zazvoní u dveří, snad z okna jim pod nos zavane ta jejich vůně, ale je to tak, vyloudí ji na mne.

Podrobný recept na polévku Pin-Pin

20. září 2008 v 9:02 | Kreperat
najdete v mém románu na pokračování, kapitola č.11!

Román na pokračování "To" - č.12

20. září 2008 v 8:57 | Kreperat
Ale ještě mi něco napadlo, jak jsem si to tak kráčel po ulici. Tu polévku Pin-Pin mne vlastně naučil otec, i když netušil, že je to polévka Pin-Pin.
Vařil ji zásadně v neděli, protože v ten den měl na ní čas. Tahle polévka se totiž nesmí uspěchat.
S touhle přípravou, to snad každý pochopí, je to podobný jako s mladou dívkou. A taky je důležitý, když je připravená, ji láskyplně vychutnat.
Když takovou polévku člověk hltá, vlastně ani neví co jí. Talíř je prázdný a nemá z té Pin-Pin vlastně nic, jen jakýsi pocit.
Taky je důležitý, aby ji jedl v pravý čas. Nesmí ji horkou srkat, to si pak popálí jazyk. Ale nesmí ji ani nechat vychladnout.
Vlažná polévka... už ani nevím, k čemu ji přirovnat.
Tak tohleto je tedy už asi všechno, co bych k mé polévce Pin-Pin mohl říct.

Román na pokračování "To" - č.11

20. září 2008 v 1:40 | Kreperat
Chůze, musím doznat, je moje nejmilejší záliba. Chodit bych mohl celé dny, kdyby mne potom nebolely nohy. Za druhé: musím taky pracovat. Ale pracuju vlastně i v chůzi. Často během chůze medituju. Ovšem mnohem zajímavější je, že mne při chůzi napadají až neuvěřitelné věci. Ale o tom bych raději nemluvil.
Co však mi při chůzi dnes napadlo, bylo to, že všechno mládí, těch mých osmnáct let, vděčím japonské polévce Pin-Pin, kterou dovedu uvařit tak, že se ve skutečnosti jedná o ojedinělé umělecké dílo.
Mohlo by se zdát, polévka, co na tom. Ale tahle polévka potřebuje svůj čas, dokud není dokonalá!Člověk jich uvaří sto a není to pořád ono, vždycky té polévce něco schází a jeden neví co. Teprve až se té polévce podvolí, až k ní nejde cestu, a ona k němu, teprve potom ji uvaří dokonalou. Uvaří ji jen tak, aniž se nějak snaží, ale je to ta 101.!
Taky pochopitelně záleží na jejím složení. Stačí třeba o jednu mrkvičku víc a všechno se tím zkazí. Znát vzájemný poměr zeleniny, to se člověk nenaučí, to vše je otázka jen citu a intuice.
Samozřejmě i záleží na tom, jak se ta zelenina nakrájí, ty kousky nesmí být ani malé, ani velké. To všechno člověk zjistí, až když je polévka uvařená a už není možné něco na ní vylepšit. Zkrátka musíš uvařit novou.
To podstatné, co jsem si nechal naposled, je na té polévce to, že žena takovou nikdy, i kdyby se do ní sama rozkrájela, neuvaří. Například, moje žena vaří celkem dobře, ale na tuhle polévku nemá! Na ní vlastně nemá žádná žena. Ty na to ještě nedorostly.
I když si ve své samolibé pošetilosti myslí pravý opak. Dokonce si myslí, že kuchyň patří jenom jim. Ale skutečnost je jiná! A řeknu proč. Žena nemá pro uvaření polévky Pin-Pin nadání!
My muži jim dovolujeme vařit jen proto, a často je za to i chválíme, protože jsme líní sami vařit jednoduchá všední jídla.
Nakonec, každý ví, že i v Japonsku jsou to jen muži, kteří uvaří Pin-Pin dokonale! Tak tohle všechno mne dnes napadlo, když jsem se procházel městem. Polévkou Pin-Pin jsem si vlastně zachoval své mládí, svých osmnáct let.
A tady je, než se do ní pustím:

Román na pokračování "To" - č.10

19. září 2008 v 23:24 | Kreperat
Taky mne napadlo, že bychom je vlastně měli nechat stárnout a nebránit jim v tom. Vždyť přece po světě běhá tolik krásných dívek a mladých žen! Pokud se chlap upne na jednu, je jenom sám proti sobě, zkrátka hlupák. Protože přijde, ke své škodě, právě o ně.
A pak mi ještě napadlo, jak jsem si vykračoval po ulici, že ani tak nezáleží jak ženy vypadají, horší je jejich povaha. Čím jsou starší, tím jsou víc mrzutější. Nic se jim nelíbí, ničím se jim člověk nezavděčí. Taková bába dovede člověku otrávit život.
Taky na mladý holky ty ženský nejsou právě příjemný. Nemůžou jim odpustit, že jsou to čeperný holčiny, zatímco sami se sotva táhnou. Nemůžou jim taky odpustit, že si ty holky vystačej jen s tou přirozenou krásou a nepotřebujou masky a chirurgy.
Co taky jsem u stárnoucích a starých žen zpozoroval: zapomněly úplně zdravit. Ztratily veškerá pravidla slušného chování. Ve společnosti se chovají jako selky. Chtějí se například zeptat na nějakou ulici, a napadne je, že by měly napřed člověka pozdravit? Ne. Ani náhodou! Zastoupí ti bez okolků cestu a vyštěknou na tebe "hele, nevíš chlapče, kde je Havlíčkova?"
Zato holka, to je nebe a dudy. Ta se na tebe hezky usměje, zvlášť když dobře vypadáš, a pozdraví "ahoj," nebo "nazdar." A někdy se dokonce dokáže zeptat tak hezky, že ji chceš to sám ukázat a ji kus cesty vyprovodit. Pak řekne čau a ještě se za tebou otočí.
A úplně nejhorší je, bomba, když takový baby vlezou do obchodu. Hned se bez pozdravu na všechno vrhnou a začnou se v tom jako v kompostu přehrabovat. Přehrabují se v tom jak krtci a pak to nechají rozhozené a jdou zase po svých.
Taky neznám jedinou takovou ženu, která by si o sobě nemyslala, že má patent na rozum. Kdekoho peskuje, kdekoho komanduje a neví o tom, že jen nám mladým, nesnesitelně protivná.
Tak tohle jsem si všechno myslel, jak jsem tak po tý liduprázdný ulici kráčel, dokud jsem za rohem nenarazil právě na takovou babu. Kráčela proti mně a čekala, že jí uhnu.

Tak se můj román "To"

19. září 2008 v 0:01 | Kreperat
Na č.9 je např. Gustav Mahler, pověrčivý. Málokdo asi ví, že číslo devět přináší předčasnou náhlou smrt a samé neštěstí. Číslo 9 prostě není, ale o nic jste nepřišli. Jede se dál.

Román na pokračování "To" - č.8

18. září 2008 v 21:16 | Kreperat
Nakonec jsem se domů vrátil, musel se vrátit, protože jsem na stole v pracovně nechal ležet rozepsaný rukopis, který nesměla moje žena číst. Proč? Protože ji v něm anonymně pomlouvám. Ona totiž, co napíšu, potajmu čte, protože je zosobněná cenzura.
Takže jsem nakonec vyšel ty schody k bytu, vlastně nevyšel, vyběhl, a našel ji právě v rozhodný okamzik, když držela mý papíry v ruce.
"Uklízím ti pravě tvůj nepořádek," koktala.
"Přece víš, že nemám rád, když mi v mých papírech hrabeš," namítnul jsem, ale raději jsem už dál mlčel. Jakmile člověk řekne jedno slovo, vrátí se mu jich nejmíň deset.
Pak mi napadlo, že bych se mohl podívat ještě jednou v koupelně do zrcadla, ale pak jsem si to rychle rozmyslel. Člověk by neměl pokoušet svý štěstí, když je mu osmnáct, protože když mu osmnáct, tak je to fakt fajn.
O tom zrcadlu jsem pak nakonec na ulici začal uvažovat, jak to s ním vůbec je. Ten obraz v zrcadle je vlastne jenom náš klam a zrcadla faleš. To, co je u nás vlevo, v zrcadle naopak. Není to snad očividný důkaz?
A přišel jsem ještě na něco jiného, převratného, za co by mi mohla snad i kápnout Nobelova cena. Že totiž, čím častěji se do zrcadla díváme, tím rychleji stárne náš obličej. A to je právě ta, hlavně pro ženy, osudná chyba. Ženy tráví před zrcadlem dlouhé hodiny a prakticky pořád. Kdykoli zahlédnou zrcadlo, už jsou před ním. Nosí ho dokonce v kabelkách!
Proto ty hlupačky, ještě je to nenapadlo, stárnou rychleji, než my muži.
(Doufám, že mi to i tentokrát ženy čtenářky, mám-li jaké, odpustí).

Román na pokračování "To" - č.7

16. září 2008 v 21:55 | Kreperat
A taky že jo. Stačilo vyjít před barák a hned jsem vylít z tý starý kůže jako had. "Panebože děkuju, nejsi zase tak špatnej náš pán, někdy se smiluješ nad hříšníky." Takhle jsem mu nějak v duchu děkoval, protože děkovat se má, hlavně v dobrý společnosti.
Je záři a co vidím, jinovatka na sklech aut. Zdá se, že i pan Klaus má s Pánem Bohem svůj pakt, říkám si, protože mu to počasí nahrává. Mluví se pořád o oteplení a v létě je tady zima. Ale o tom až jindy.
Teď mám však jiný problém, který musím rychle, jako Hamlet, řešit: Vrátit se k ženě nebo nevrátit? Když se nevrátím, ztratím pravidelnou stravu a teplou postel, když se vrátím, budu zas pupkatej padesátník. Když stojí člověk na nějakým rozcestí, má to vždycky těžký.
Jednou mi můj kamarád vyprávěl, jak jednou váhal a nakonec dopadl špatně. Měl si totiž vybrat mezi dvěma holkama a problém byl ten, že miloval obě. Po dlouhém jo nebo ne, si vybral tu trochu ošklivější. Proč? Protože byl charakter.
Takový holky, před těma pozor, se obvykle mstí právě na chlapech, protože to mají u nich těžší a často od nich dostaly kopačky. A právě tahle to byla. Chtěla si taky dokázat, že na to pořád má, a tak mu, kde se dalo, zahejbala. Byla to prostě mrousatá kočka.

Román na pokračování "To" - č.6

16. září 2008 v 1:08 | Kreperat
A že to tak je, měl jsem pravdu. Ráno se v posteli vedle ní probudím, zamžourám, zahlédnui na bílým polstáři svou ruku, je nějak stará, vrásčitá, plná jaterních skvrn. Běžím do koupelny k zrcadlu, vůbec se nepoznávám. Civí na mne rozcuchanej padesátník.
"Co je to proboha za chlapa," děsím se. "Kdo mne to vyměnil, jako v nějakým laciným americkým filmu."
Řvu jako blázen a budím svou ženu. "Podívej se na mne, jen se podívej! Viš ty vůbec cos měla v posteli za chlapa? Koukni se na něj!"
"A co má bejt?" koukla na mne jako vejr. "Něco se ti zdálo, běž dál spát a uklidni se!"
Pak se nakonec stejně na posteli vztyčila a zkoumavě si mne prohlížela. "A hlavně nech druhý spát, když chceš bláznit!"
Ale k utišení jsem protě nebyl. Šel jsem znovu do koupelny a drhnul jsem si ruce a hlavu. To stáří se musí přece nějak sedřít!" Pořád na mne civěl ten chlap, jaksi, tak trochu, podobný mému otci.
Včera tak krásnej den a holky se za mnou otáčely a dneska tohle.

Román na pokračování "To" - č.5

16. září 2008 v 0:28 | Kreperat
Došel jsem konečně domů a žena mne přivítala jako ječivá siréna. Courám prej po městě, místo abych ji pomohl s úklidem, co odložím, zůstene tam celej tejden.
"Abych snad ti dělala služku," řekla. "Posložila ti v posteli a pak si pán přijde jak se mu zachce. Ale ani to ti není pořád dost. Taháš se s děvkama, jen běž zase k nim zpátky." Natáhla nosem. "Smrdíš jejich parfémy. Myslíš, že jsem tak blbá, že jsem ztratila čich?"
V takových případech mlčím, protože všechno, co kdy řeknu, se stejně obrátí proti mně.
Nicméně ani to ticho z mé strany ji neztišlo, láteřila dál. Ukázala na knihu na stole. "Tahle knížka tu leží co jsme se vrátili z dovolený! Celej tejden! Nemáš nejmenší smysl pro pořádek!"
Snažil jsem se někam uklidit, ale ona mi zastoupila cestu.
"Seš jako malý dítě, který všechno kolem rozháže a pak poklidit nechce!"
Náhle jsem pocítil, že mi těch osmnáct jde nějak nahoru, že stárnu, a tak jsem rychle vypnul a začal se koncentrovat. "Bože můj, nic proti tobě v zásadě nemám, pomoz mi, zastav to!"
Ale Bůh, jako na zlost, nepomáhal. Bůh, to každej ví, ten si dělá co chce a má z nás srandu.
Jediná cesta jak se zachránit, byla, stůj co stůj, z její blízkosti pryč, za každou cenu se ztratit. A nakonec, v pracovně, dospěl jsem k přesvědčení, čím to je, že vždycky v její přítomnosti stárnu! Protože ona stárne! Ona to stártnutí akceptovala. A snaží se i mne do toho vtáhnout. Všechno co v tomhle bytě je, je hnusně staré. Harampádí za celých x let.
 
 

Reklama
Reklama